Časopis Naše řeč
en cz

Ohlasy husitského válečnictví v Evropě

S.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Karel Titz, Ohlasy husitského válečnictví v Evropě. (Příspěvky romanistovy). V Praze 1922. Vydává Československý vědecký ústav vojenský. Str. 88. Za Kč 25.

Studie Titzova podává kromě hojných poznámek technických a historických několik velmi zajímavých výkladů linguistických. Výklady ty budou jistě zajímati i čtenáře »Naší řeči«; proto přinášíme zde stručný obsah knihy.

Slovo pistole je v nynější své podobě slovo románské: Italové a po nich také Španělé a Portugalci říkají pistola, Francouzi pistolet. Vykládáno bývá po příkladu Estiennově (1569) tak, že se spojuje se jménem italského města Pistoia; v tom se totiž vyráběly dýky, bodné zbraně pistoyers, a jejich pozměněné jméno prý se, když byly vynalezeny malé arkebuzy, přeneslo na tyto střelné zbraně. Proti tomu vyslovil Palacký již r. 1828 mínění, že odvozovati slovo pistole od Pistoie je nesprávné, že spíše jest v něm hledati české slovo píšťala, které označovalo »tenčí střelbu« a které proniklo v tvaru bizschälen také k Němcům. Titz ukazuje zevrubně, že Palacký měl pravdu. Snáší přehojné doklady z let 1433—1514 o tom, že husité zavedli píšťaly jako tenčí a menší zbraně střelné, že se tyto zbraně dostaly do Němec a tam se jmenovaly pitschale, pitschole, petstole a pod., že se těchto německých názvů začalo užívati po vynalezení kolečkového zámku také pro kratší jezdecké zbraně střelné a že němečtí »černí jezdci«, reîtres, zanesli krátké »pitschole« atd. i s jejich jménem do Francie. Ve Francii byl tvar slova poněkud pozměněn: z »petstole« se stala pistole a utvořen zdrobnělý pistolet. Časem název pistole pro krátkou střelnou zbraň vymizel — kolidoval se jménem mince »pistole« — a zbylo jen jméno pistolet. Nejstarší francouzské doklady na slovo pistole, pistolet v našem významu jsou z polovice XVI. století (středolatinský pistolettus 1547—1567, pistole 1566). Z Francie se dostala pistole do Italie, tam ji zastihujeme po prvé r. 1605. Koncem XVI. století se slovo »píšťala« ve významu krátké střelné zbraně k nám v románské formě vrací: pistule; z 1. čtvrti XVII. století máme doklad i na pistoletu. Píšťala jako střelná zbraň a s ní i její české jméno pronikly však nejen na západ, nýbrž i do Polska, kde jsou pisczele doloženy sice až v polovici XVI. stol., ale byly jistě známy již dřív, do Ruska, kde se piščaly jako dlouhé pušky s ústím trubkovitě rozšířeným připomínají už r. 1470, a k Cařihradu, kde prý podle zprávy církevněslovanského rukopisu z r. 1619 pomáhaly Turkům r. 1452 dobývati Cařihradu, — Výklad o pistoli, opřený o důvody filologické i věcné, je nejobšírnějším oddílem »Ohlasů« a také její nejzdařilejší částí.

Z kapitol ostatních, drobnějších, je jedna (2.) věnována hákovnici a houfnici. Ukazuje, že francouzské slovo obus »dělo«, vykládávané z něm. slova haubitze, což vede k české, husitské houfnici, nutno vysvětlovati jinak, působením husitské hákovnice. (Hákovnice byly, jak známo, pušky delší a silnější než píšťaly, na předním konci hlavně měly vespod přikovaný nebo přišroubovaný hák a tím se při střílení opíraly o nějakou podložku, o násep nebo o bitevní vůz). Hákovnice není česká zvláštnost; je už r. 1415 jako hakkenbusse dosvědčena v Brunšviku, ale byla by zůstala jen zjevem místním, kdyby jí nebyli použili husité. Jimi se stala slavnou, pronikla z Němec do Francie a s ní i její německé jméno. To bylo přejato do francouzštiny hned ve dvojím tvaru: jednak jako hacquebute (kolem r. 1471) a — přikloněním k franc. slovu arbalète = kuše — dále arquebute, arquebuse, a jednak jako hocbus, z čehož pak vzniklo obus. — Z houfnice přes něm. haufnitz, haubitze povstalo arci italské slovo obice. — Husitské hákovnice vnikly se svým jménem také do Polska, kde jsou r. 1635 dosvědčeny jako hakownice, a do Rumunska, kde se připomíná hacunita (v XVII. stol.) a hušnita. Do Rumunska dostaly hákovnice nepochybně přímo, nikoli prostřednictvím maďarským; Maďaři užívají totiž sice slov puska a hoffnicza, za hákovnice však píší barbata pyxis.

Jiné články (3.—5.) se obírají tarasnicí, cepem, pavézou. (Tarasnice byla polní děla, u kterých duše v hlavní i v komoře na prach měla stejný průměr). Tarasnice zase — jako hákovnice — nebyla původní zbraň česká; vznikla, jak se zdá, na hranicích polsko-pruských. Dostala se však k nám, husité význam její zdokonalili, a husitské úspěchy válečné pomohly pak tomuto dělu k proslulosti: tarrasbüchsen, tarris, torösbüchse připomínají se v Německu brzo po r. 1427, v r. 1428, 1430, ve Švýcařích r. 1443, tarraspüchsen ve Vídni r. 1445, tarassi v Dubrovníce 1455, taraczka a taraskus ve středověké latině maďarské. — K vojenské slávě pomohli husité i cepům. — Cestou přes husity pronikla k Němcům a Rumunům také pavéza, slovo, které k nám do Čech přišlo z Italie a označovalo štít z Pavie, štít na způsob pavijského. U Němců se připomíná několikrát mezi lety 1440—1519; u Rumunů, ke kterým se dostala asi od našich »bratříků«, slove dodnes pavaza, a forma tohoto slova svědčí, že bylo do rumunštiny přejato z jazyka, který měl přízvuk na prvé slabice, z češtiny.

Článek 6. vypočítává některé vojenské názvy, které zabloudily k sousedům. Cituje ze starých německých textů zejména lebko, lepke = lebka, přílba, tesack, dusack, düsack, duseghe, disack = tesák, kordolatsch, khardelassen = korduláč, kord, possetken, posadken = posádka, kretschmen = krčma.

Spíš věcného než jazykozpytného obsahu jsou kapitoly 7.—9. a 11. Dovozují, že se husitské šikování vozů dostalo až do Francie, že čeští ztracenci (jméno pro jakýsi předvoj) mají ohlas v něm. verlorene Schützen a ve franc. enfants perdus, že se husitský valný houf ozývá z něm. gewaltige Haufen, že husitští posilci (jméno pro jakési reservy) našli ozvuk ve franc. soutien, a že Francouzi v XV. stol. věděli o Praze, Pražanech (Češích) a pražských tesácích.

Otázky slovnikářské se týká zase kapitola 10. Podle ní jsou českého původu německá slova drabant, trabant, která původně značila pěšího žoldnéře. Autor je vyvozuje ze slova dráb, dosvědčeného ve významu »pěšák« už u Hájka z Hodětína; koncovkou -ant bylo slovo to učeně zlatinisováno. (Chyba ovšem je, že je temná etymologie slova dráb). —

Typografická úprava Titzovy knihy je velmi úhledná a nákladná, forma slohová a jazyk uspokojují méně.

Spisovatel má nemírnou zálibu ve větách vztažných: v té době vrací se pistole do Němec, kde se udomácní jako francouzský import 38 (a udomácňuje se tam); — soudím, že Němci nezanesli do Francie jen zbraň, nýbrž i jméno, pitschole neb petstole, jež Francouzům bylo těžko vyslovitelno i upravili si je v pistole 38 (to se Francouzům těžce vyslovovalo); — byl tu pokrok, o čemž svědčí i citát o píšťalách dlouhých, jimiž se holubi střílejí 30 (o tom…, jimiž se střílejí holubi); — (Jähns) říká, že…, což je omyl, z něhož si pomáhá v poznámce 18 (to je omyl a Jähns si z něho pomáhá); — prostudoval jsem všechny Mémoires, jež jsem mohl sehnati, jak lze seznati i tomu, kdo mou práci srovná s Delbrückem 20; — na koncilu odsouzena je také »la hérésie de France«, proti čemuž protestuje vévoda de Bourgogne, na nějž to padá, jak vypráví Jean 9. — Tu a tam pohřešujeme potřebné souměrnosti ve stavbě vět: středofrancouzsky máme jednak haquebut z hakebuchs a haquebute atd. z tvaru hakebusse 46 (jednak haquebut…, jednak haquebute; sic je té větě těžko rozuměti). — Někdy bývá zanedbána shoda v pádě: děkuji technické knihovně v Brunšviku (prof. Dr. Mack) 5 (prof. Dru. Mackovi); — pestoresa znamená dýka 16 (buď: dýku, nebo: »dýka«); — viz: Literatura našich studií 78 (Literaturu); — Philippe mluví o compagnons perdus, »kteří jdou napřed bez pořádku«, tedy tlupa výzvědní, která… 71 (tedy o tlupě; nebo: je to tedy tlupa); — ozbrojeni novým druhem zbraní, před tím v Německu nevynalezeném, železnými totiž píšťalami 21 (nevynalezeným), — Nesprávné je zeugma: Husité (lépe husité) vynalezli a užívali »píšťaly« 38 (vynalezli píšťaly — 4. pád — a užívali jich — 2. pád). — Stavba vět je leckdy velmi primitivní: hlavní voj sluje »der gewaltige Haufen«. Potom Kriegsbuch markraběte Albrechta z Brandeburgu, srv. Jähns str. 519. Tam… 71; — zatím však slovo »ztracenci« přešlo do Francie. Tam r. 1425 v pojednání La manière… pour combattre (= Způsob podle zvyklostí nynější doby jak šikovati vojsko v poli k bitvě); tam mluví se jen o avantgarde 71. — Na ukázku jiných kazů slohových buďtež uvedena tato místa: do Francie hakovnice — hakebusse přišla dvakráte. Poprvé v první polovici 15. století, a tu dalo ve střední frančině hacquebute 47 (tu dalo slovo to v střední fr. h.); — byly tedy ještě píšťaly bez pažeb, jež místo pažby byly naraženy na klín 22 (píšťaly, které neměly pažeb a místo toho byly naraženy na klín); — Vocabolario universale zná slovo to (míní se slovo drabant) jen jako tělesného strážce císaře v Němcích 81 (jako jméno pro tělesného strážce).

Z mluvnických chyb hláskových a tvaroslovných lze vytknouti: ve městech 66, ve tvaru 45, ve bráně 22 (v); ku slovu 79, 16 (k); z Vratislavi 31 (-ě); přeloživ ho (myslí se příklad) do němčiny 29 (jej); vyslanec dlící u císaře 29 (dlející); později vozeny tarasnice na polovici vozu 51 (voženy); k ohražení tábora 65 (ohrazení). Cizí jména vlastní jsou někde zbytečně nechávána neskloněna: doklady u Tommaseo-Bellini 46 (Tommasea-Belliniho); kniha Dell’ arte… od Nicolò Macchiaveli 29 (od Nicola Macchiavelliho). Lindův Slovník se na str. 25 cituje jako Slownik Lindego, což není ani české ani polské (polsky je Słownik!).

Nevím, budou-li se komu líbiti archaismy: mnoho vozů jsou vlastně lafetami houfnic 63 (m. mnohé vozy jsou); je viděti, že to byl záložní a pomocný sbor, kteří spěli za předvojem 75. — Nebo, jsme-li oprávněni psáti podle lidové mluvy ž. rod místo středního ve větách jako: jak se ta slova dostaly do Francie 39, ve frančině staré byly od toho slovesa jen podst. jm. sostenance a sostenement 76, (v rejstříku) krčí se několik slovanských slov, při čemž zase nepřesně je uvedeno, že morž, polagano, vrukolaka jsou slovanské, aniž by bylo uvedeno (= aniž je řečeno), z které řeči slovanské je to 43. — Místo: byla v zámku Luxemburg posádka 81 řekne každý přirozený Čech zajisté: v zámku lucemburském. — Věty: laskavost je dnes vzácna 5, věc je zajímava 17 mají sice příd. jména v tvaru ctihodném, ale křísiti tvary tyto tam, kde vymřely, je marné. — S mnoha spisovateli má náš autor společnou úzkost ze zájm. ten. Píše na př.: duc de Clèves, zaváděje výraz compaignons perdus, nepochlubil se, že je výraz ukovaný podle němčiny 73 (je to výraz); — jak populární zbraní byl cep, ukazuje se, že v písních za válek husitských se přidává ve výčtu zbraní 55 (jeví se v tom, že); — mohlo by se namítnouti, že se trvá ve Francii jednomyslně, že jméno pistole je z Pistoje 33 (jednomyslně na tom). — Naopak zase se zde vyskýtává zájmeno tento, kde se Čech bez něho obejde: tento žil 1452—1519 48 (v poznámce pod čarou o Lionardovi da Vinci); — byly to compagnies d’ordonance. Tyto skládaly se z hommes d’armes 34. — Čísla 24 a 21 jsou psána proti obecnému novočeskému způsobu mluvení: z dvaceti čtyř drabantů 81, dvacet jeden (drabant) byl zabit 81. — Chyby se najdou i v užívání pádů a předložek: užívajíce ji ku (!) střelbě 43 (jí); francouzské slovo pistole = mince neskýtá ničeho (= nic), proč by se užilo pro zbraň (by se ho užilo; — v Čechách úspěšně píšťal se užívalo: napřed na vozech jako zbraně příručné, pak jako zbraň (!) žoldnéřů pěších 30; — tomuto slibu Meyer dostál 44 (tento slib splnil); — nejdůležitějším (!) bylo dobýti jejich táboru 64; — zachránila království francouzské před mnoha roztržek stranických (!), jichž se lidé báli 84; — dle úmluv 9, dle Palackého 17 (podle); — neodvisle od 39 (nezávisle na). — Při slovese si libuje autor v nadměrném užívání sloves dokonavých: věc a slovo vniknou v druhé polovici 16. století do Němec 17 (vnikají). — Ve větě: málo byste jich byli viděli, kteří neměli pět nebo šest velikých koní 65 žádá si věta vedlejší zajisté kondicionálu (kteří by byli neměli). — Pořádek slov příklonných ve větě a slovosled vůbec bývá nepřirozený: když již svou práci odevzdal jsem nakladateli 38, jak hojné styky měli jsme s Francií 38, že v r. 1561 střílelo se kušemi 24 atd.

Ani slovník není bez vad: jedná se o Helvetie 64 (jde), pokud se týče těch reîtres, jedná se o svědectví několika současníků 33, jednalo se mi o to, abych… 5, o Španěly se nejedná 15; — zásadně odpadly (v slovníku Meyera-Lübke) nelatinské živly v rumunštině 44 (neuvedeny); — i to jediné české slovíčko mělo smůlu 43 (mělo neštěstí); — sebrati svých pět švestek a rychle odejíti 34 (sebrati svá sítka); — je to rozhodně tradice husitská 66 (beze vší pochyby); — hákovnice prodělala technický vývoj v Německu 47 (h. se v Německu technicky pozměnila, prošla technickými pozměnami); — u nás je celá dlouhá řada mých přátel 5 (proč celá?); — výraz ryze francouzský 71 (čistě); — srážku odstranili Francouzi záhy 38 (brzo); — Husité z vozů tvořili labyrinthy 19 (dělali); — stříleti z kuše šlo daleko rychleji 24 (bylo možno); — domnívá-li se, že…, pak je velice na omylu 39 (dann!). Místo amerikánský (43) je správně americký, m. zhořelický (61, 31) zhořelecký. Luxembourg (80) se po česku jmenuje Lucemburk, Zips (58) Spiš.

V pravopise bije do očí, že se »hákovnice« píše jednou s krátkým a, po druhé s dlouhým á, koncil basilejský jednou s b, po druhé s B (10). Také nejsou vzácností chyby tiskové, některé z nich ruší až smysl: hmoždíř 41 (moždíř), u Přibislavě 8 (-by-), užiti 37 (užíti), promýšleně 63 (-my-), oddolala 29 a oddolá 16; Střelínští (Strehlen) u Bratislavě 30, v Bratislavi 31 (myslí se Vratislav); mluví však Dr. F. o Ardealu, jako národu, viz…, s tím naprosto nelze souhlasiti 58 (mluví-li); dokladů proto, že by bylo přívržencům toho odboje říkalo Pragon, nemám 85 (dokladů pro to, že by se bylo…). Než: taková nedopatření známe jako příliš lidská.

Horší jsou vytčené nedostatky slohové a jazykové. Toužíme-li po tom, aby se česky psalo pěkně a správně vůbec, musíme tak činit především my filologové.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 9

Předchozí Poté

Následující Fr. Šimek: Miarka, dcera medvědice