Profesor Vladimír Šmilauer sedmdesátníkem
Marie Těšitelová
[Articles]
-
5. prosince 1965 se dožívá sedmdesáti let prof. dr. Vladimír Šmilauer, doktor filologických věd, profesor českého jazyka na filosofické fakultě Karlovy university v Praze. Čtenářům našeho časopisu je dobře znám jako dlouholetý člen jeho redakční rady (od r. 1939) i jako jeden z jeho předních přispěvatelů. Prof. Vl. Šmilauer je totiž typem jazykovědce, který při své vědecké práci nezapomíná na uživatele jazyka, má smysl pro jeho jazykové problémy a potíže a je vždy ochoten poradit mu způsobem jasným a přístupným. Souvisí to jak s hloubkou jeho vědecké erudice, tak i s jeho úspěšnou pedagogickou činností, která je neoddělitelnou součástí jeho celoživotního díla.
Po skončení studia češtiny a němčiny na filosofické fakultě Karlovy university v Praze r. 1920, kde byl zejména žákem prof. E. Smetánky, působil prof. Šmilauer krátce na dívčím reálném gymnasiu Elišky Krásnohorské v Praze, potom v letech 1922—1926 na reálném gymnasiu v Žilině a 1926—1938 na reálném gymnasiu v Bratislavě. R. 1933 se habilitoval na filosofické fakultě Karlovy university v Praze pro obor českého jazyka a r. 1938 byl jmenován mimořádným profesorem; po přerušení v době druhé světové války působí tu jako profesor až dosud.
Podrobné zhodnocení bohaté vědecké a pedagogické činnosti jubilantovy, která se skrývá za strohým výčtem uvedených dat, přinese sborník filosofické fakulty Karlovy university z péra prof. A. Dostála.[1] V našem jubilejním článku se zaměříme především na ten úsek jubilantovy činnosti, který tvoří jádro tematiky časopisu Naše řeč, tj. na český jazyk, zvláště spisovný a jeho kulturu.
Když se prof. Šmilauer představil české veřejnosti v našem časopise prvním příspěvkem Studentské přezdívky z Bratislavy (NŘ 17, 1933, s. 134n., 185n.), měl za sebou několikaletou publikační činnost z problematiky spisovného ja[258]zyka slovenského v časopise Bratislava.[2] Jak tematicky, tak i metodologicky je uvedený článek pro danou oblast činnosti prof. Šmilauera příznačný: Snaží se postihnout „vztah mezi tvůrcem slova a společností“ analýzou pečlivě sebraného materiálu, který přehledně třídí a svědomitě hodnotí podle závažnosti jevů. Prof. Šmilauer vykládá slovo zejména po stránce významové, slovotvorné a etymologické, tj. jak slovo především zajímá uživatele jazyka, který se chce jasně a přesně vyjadřovat a chce znát pro to i důvody.
Význam slova, zvláště se zřetelem i k stránce slovotvorné, tvoří jedno z hlavních témat, jimž věnoval prof. Šmilauer ve svých pracích velkou pozornost. Souvisí to s významným podílem prof. Šmilauera na vypracovávání a ustalování odborné terminologie nejrůznějších oborů, při čemž osvědčil citlivý vztah k jejímu vývoji i k potřebám přítomnosti; platí to zvláště o terminologii vojenské (Vojenské názvosloví ručních střelných zbraní a kulometů, NŘ 20, 1936, s. 25n., 77n.; 21, 1937, s. 169n.; 22, 1938, s. 151n.), zoologické (Jak se vyvíjelo české názvosloví zoologické (čeleď kachnovitých), NŘ 24, 1940, s. 129n.; Nové názvosloví zoologické, NŘ 39, 1956, s. 84n.), botanické (Jména našich stromů, NŘ 26, 1942, s. 162n., 193n., 217n.; 29, 1945, s. 193n.) a polygrafické (České polygrafické názvosloví. ČSN 88 0100—88 0130, Praha 1954—1962), dále pak např. elektrotechnické (NŘ 21, 1937, s. 172n.), zemědělské (NŘ 21, 1937, s. 173n.), zemních prací (NŘ 26, 1942, s. 208n.) aj. I ve vlastním oboru se prof. Šmilauer podílel na ustálení jazykovědné terminologie pro potřeby školní praxe (Jednotné školní názvosloví mluvnické, Praha 1941).
Vedle bohatých znalostí encyklopedických uplatňuje se ve všech terminologických pracích prof. Šmilauera důsledně i stanovisko jazykovědce, který dbá zejména na to, aby se jednotlivé termíny tvořily, popř. posuzovaly v širších souvislostech jazykového systému. Srov. např. jeho články Elektronka nebo elektronovka (NŘ 21, 1937, s. 88n.), Magnetisovati - magnetovati (tamtéž, s. 159n.), Průteplivost a průzvučnost (tamtéž, s. 241n.).
Speciální výklady slovotvorné zaujímají pak v oblasti týkající se kultury spisovného jazyka českého — jako ve veškeré vědecké práci prof. Šmilauera vůbec — zvlášť významné místo. Jejich předmětem jsou zpravidla jednotlivé přípony, s nimiž se v jazyce často setkáváme a jejichž vzájemná [259]konkurence není vždy dost jasná (srov. např. Obyvatelská jména na -ec, -an, -án, -ák, NŘ 23, 1939, s. 3n.), které jsou frekventované, ale činí v konkrétních případech potíže, jako např. přípona -ský (srov. Přídavná jména na -ský, NŘ 23, 1939, s. 99n. a Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných NŘ 39, 1956, s. 187n.). Prof. Šmilauer věnoval pozornost nejen produktivním typům tvoření slov (vedle uvedených přípon srov. např. Substantiva tvořená příponou -ina, NŘ 22, 1938, s. 225n.), ale i řídkým typům tvoření slov, jako je např. předponově příponové a předponové tvoření substantiv v češtině (Podletí a podjeseň, NŘ 24, 1940, s. 241n.) apod. Články jsou podloženy bohatým materiálem, který je detailně utříděn jak se zřetelem k stránce významové, tak i formální. Souhrnný výklad o jednotlivých způsobech tvoření slov i o jejich uplatnění u různých druhů slov byl uveřejněn v „Prvních hovorech o českém jazyce“ (1. vyd. Praha 1940, s. 126n.).
Slovotvorná tematika byla mimo jiné i předmětem jubilantových přednášek a kursů, které pořádal Kruh přátel českého jazyka (dále KPČJ), založený r. 1938 Společností pro slovanský jazykozpyt s cílem sdružit ty, kteří mají zájem „o čistotu a rozkvět naší mateřštiny“ (NŘ 23, 1939, s. 157), což mělo zvláštní význam zejména za nacistické okupace. Prof. Šmilauer je od založení Kruhu členem jeho výboru, účastnil se a účastní se jeho činnosti nejen prací organizační, ale i přednáškovou. Z přímého kontaktu s posluchači a z jejich dotazů (zejména na tzv. pracovních večerech KPČJ) vyšel nejeden podnět pro práci prof. Šmilauera, jak o tom svědčí podtitulky článků i jiné zmínky v časopise Naše řeč a zprávy v Oběžníku Kruhu přátel českého jazyka.
Jednotlivé výklady slovotvorné nacházíme i ve zvláštní rubrice „Výklady slov“, která byla od 21. ročníku (1937) do našeho časopisu zařazena a v níž prof. Šmilauer soustavně po deset let (do r. 1947), vedle toho i v Časopise pro moderní filologii (kde zejména uveřejňoval informační přehledy bibliografické) a pak zvláště v Oběžníku Kruhu přátel českého jazyka, podával výklady o původu slov. Je to třetí oblast nauky o slově, jíž věnoval prof. Šmilauer velkou pozornost a velmi mnoho pracovní energie. Výklady se týkaly nejrůznějších slov domácích i cizích, jmen obecných, ale i vlastních, osobních i zeměpisných. Při tom nezůstával prof. Šmilauer jen u výkladu jednotlivých slov, ale snažil se formulovat i obecné zásady pro etymologické bádání (srov. NŘ 21, 1937, s. 223.). V nich zvlášť zdůrazňuje potřebu respektovat fakt, že mnohá slova prošla dlouhými cestami a nejrozmanitějšími prostředími, takže [260]je zkreslením přihlížet pouze k jedné fázi tohoto vývoje, jak se někdy při výkladech slov děje, a dále potřebu neodtrhávat dějiny slov od dějin věcí. Ukázkou takového postupu je např. článek Etymologická procházka po škole (NŘ 25, 1944, s. 1n., 21n.). Ve svých výkladech prof. Šmilauer důsledně potíral „etymologie bakalářské a pseudoučené“, ať se vyskytly u nás, nebo v zahraničí. Jde o případy, jako je spojování výrazu čertův ve spojení Čertův kopec, kámen apod. s lat. certus, nikoli s čert (NŘ 25, 1941, s. 246) nebo výmysly tzv. nové německé vědy, která ve službách nacistické propagandy o sídlech germánských kmenů spojovala české místní jméno Vodňany se jménem starogermánského boha Wotana (Wodana), NŘ 22, 1938, s. 145, apod.
Údaje o původu slov, zvláště pokud jde o slova přejatá, která přináší Slovník spisovného jazyka českého, vycházející od r. 1958, představují hlavní oblast recenzní činnosti, jíž se prof. Šmilauer na tomto díle účastní. Jako vědecký redaktor přispěl prof. Šmilauer kritickými poznámkami i vlastními výklady do Machkova Etymologického slovníku jazyka českého a slovenského (Praha 1957). — Jako redaktor podílel se prof. Šmilauer od roku 1942 i na monumentálním díle české lexikografie, na devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého, a to od 1. části IV. dílu, od hesla potvůrka (Praha 1941—43). Jeho materiálu využíval ve svých vědeckých i popularizačních pracích a ukázal, jak lze s tímto velkým slovním bohatstvím všestranně s prospěchem pracovat (srov. např. skripta Zásoba slovní a význam slov, Praha 1951). Prof. Šmilauer osvědčil velký smysl pro potřebu a užitečnost nejen kvalitativního studia jazyka, ale i studia kvantitativního, pokud se týče slova především. Za jeho vedení byla r. 1940 vypracována koncepce českého frekvenčního slovníku, který vyšel pod titulem Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (Praha 1961). — Jako člen ortoepické komise při Ústavu pro jazyk český ČSAV projevuje prof. Šmilauer velký zájem i o mluvené slovo.
Zájem o jména vlastní, zejména zeměpisná, který se ukázal již v habilitační práci prof. Šmilauera (Vodopis starého Slovenska, Praha a Bratislava 1932), převážil v poslední době v jubilantově vědecké práci natolik, že je dnes prof. Šmilauer vedoucím představitelem onomastiky u nás (srov. Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960, Soustava českých místních jmen v V. díle Místních jmen v Čechách, Praha 1960, a dále, zvl. pro potřeby pedagogické, Úvod do toponomastiky, Praha 1963). Ale ani v tomto oboru nezapomíná prof. Šmilauer na potřeby jazykové praxe, jak o tom svědčí např. článek [261]v našem časopise (Revize českých pomístních jmen, NŘ 40, 1957, s. 260n.). Informativní poslání tu plní zejména Zprávy místopisné komise, časopisu, který vychází od r. 1960 v cyklostylové úpravě pod jeho vedením.
S péčí o kulturu spisovného jazyka souvisí i práce prof. Šmilauera na Pravidlech českého pravopisu (srov. např. Co se změnilo za padesát let v českém pravopise, ČMF 22, 1936, 120n. a 239n., zvl. otisk 1936), zvlášť na Pravidlech českého pravopisu z r. 1941 (viz jeho brožurku Co nového v Pravidlech českého pravopisu 1941? Praha 1942) a na školních Pravidlech českého pravopisu (Praha 1958). O úpravách v tvarosloví sloves informoval naše čtenáře v obsáhlém článku spolu s prof. Al. Jedličkou (Tvarosloví v školních Pravidlech českého pravopisu, NŘ 41, 1958, s. 138n. a 177n.).
Mnoho pozornosti věnoval jubilant zvláště slovesu; jeho výklady o něm jsou uveřejněny převážně v Hovorech o českém jazyce, ať je to např. výklad o slovesném vidu, který chápe jako kategorii lexikálně významovou v širokém slova smyslu, nikoli jako kategorii gramatickou (První hovory, s. 80n.), a pak zejména výklady o slovesných kategoriích, o slovesném čase (Druhé hovory, s. 149n., srov. též NŘ 27, 1943, s. 169n.), o slovesném způsobu (Druhé hovory, s. 166n.) a o slovesném rodu (tamtéž, s. 184n.). Ani v těchto výkladech neztrácí prof. Šmilauer zřetel k jazykové správnosti, již chápe mimo jiné jako náležitou souhru stránky tvaroslovné, slovotvorné (počítaje v to i význam slov) a skladební.
V přednáškách pořádaných KPČJ, zvláště pak v celých přednáškových cyklech o spisovné češtině, které byly rovněž zaměřeny k požadavkům jazykové praxe, věnoval prof. Šmilauer mnoho pozornosti větě (viz První hovory o českém jazyce, s. 5n.). Základní prvky větné vidí ve skladebních prostředcích a ve větných vztazích (predikaci, determinaci a koordinaci) jimi vyjadřovaných. Velký důraz klade na pořádek slov, významný skladební prostředek, v němž spatřuje cestu k stylizačnímu umění vůbec (srov. První hovory o českém jazyce, s. 48n., Organizace věty a promluvy, Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 9n., nejnověji pak ve sb. O češtině pro Čechy, Praha 1960, s. 247n.; 1963, s. 264n.).
Uvedené studie z Hovorů o českém jazyce, k nimž tematicky patří i výklad o elipse (Druhé hovory, s. 43n.) a o slovese a přísudku (tamtéž, s. 71n.), byly do značné míry přejaty do jubilantovy Novočeské skladby (Praha 1947), která zaujímá významné místo v syntaktickém bádání posledních let, a to nejen [262]u nás, nýbrž i ve srovnání s novými směry v zahraničí. Oblast syntaktická představuje pak nejvýznamnější oblast ve vědecké činnosti prof. Šmilauera v bohemistice vůbec. Své výklady syntaktické opírá prof. Šmilauer především o tvarosloví, syntax samu pak pojímá hodně široce. Syntaktické vztahy redukuje na několik vztahů základních: predikace, determinace, apozice, přiřaďování (koordinace), vsouvání (parenteze). Vedle syntaktických vztahů a prostředků jejich vyjadřování probírá prof. Šmilauer jednotlivé větné členy a v jejich rámci pak uvádí všechny (nevětné i větné) způsoby jejich vyjadřování. Zvláštní důraz se tu klade na stránku formální, to je jeden z charakteristických rysů, s nímž se setkáváme v nejnovějších směrech v syntaktickém bádání světovém. Ve svých syntaktických výkladech pracuje prof. Šmilauer s bohatým a živým jazykovým materiálem, vzatým z literatury krásné i odborné i z běžné řeči. Nevyhýbá se případům složitým, např. větě vzaté z denního tisku apod., ale vždy postupuje tak, že na pozadí případů pravidelných vykládá odchylky a zvláštnosti větné stavby. V širším rámci syntaktickém, resp. gramatickém podává i stylistické hodnocení syntaktických prostředků, které zvláště se zaměřením k jazykové praxi neztrácí nikdy ze zřetele.
Na základě Novočeské skladby, která se opírala mimo jiné i o dlouholetou a úspěšnou učitelskou činnost prof. Šmilauera a která sledovala podat názorně (zvláštní důraz se tu klade na grafické znázornění stavby větné) takovou soustavu, aby do ní „student mohl vnikati vlastní prací, samostatným pozorováním jazyka“ (s. 5), vypracoval jubilant pro potřeby vysokých škol Učebnici větného rozboru (Praha 1955). Je třeba uvítat, že Novočeská skladba vyjde v příštím roce v novém, podstatně přepracovaném vydání, v němž bude soustavně přihlédnuto i k nejnovější syntaktické literatuře.
Ze všeho, co jsme o bohaté vědecké i popularizační činnosti prof. Vl. Šmilauera uvedli, vyplývá, že nezapomínal nikdy na své poslání učitelské. Jak vyučování mateřštině, tak i vzdělávání učitelů českého jazyka, zvl. vyšších tříd našich středních škol, věnoval prof. Šmilauer tolik úsilí, že představuje samostatnou oblast jeho činnosti, která si právem zaslouží zvláštního zhodnocení ze stránky didaktické a metodické. Připomeňme tu alespoň jeho článek v našem časopise O vyučování mluvnici a pravopisu (26, 1942, s. 1n.) a mnoho příspěvků v metodickém časopise Český jazyk (a literatura), zvláště pokud jde o vyučování syntaxi a slohu.
V tomto krátkém článku mohli jsme jen naznačit hlavní úseky činnosti prof. [263]Vl. Šmilauera na poli studia českého jazyka, zvl. spisovného a jeho kultury. Jsou naplněny neúnavným studiem, usilovnou prací k všestrannému povznesení znalosti českého jazyka. Děkujeme mu za to jako vědci i jako učiteli a přejeme mu, aby ve své práci i v příštích letech se stejnou vytrvalostí ve zdraví pokračoval a ještě mnoho pro studium českého jazyka vykonal.
[1] Srov. Ant. Dostál, Vědecké dílo profesora Vladimíra Šmilauera, Slavica Pragensia VIII, AUC Philologica, Praha 1966.
[2] Srov. Soupis prací profesora Vladimíra Šmilauera (sestavila E. Milavcová), Slavica Pragensia VIII, 1966.
Naše řeč, volume 48 (1965), issue 5, pp. 257-263
Previous František Hladiš: K významu a užití příslovce řádově
Next František Daneš: Jeden typ doplňku se spojkou jako (Věnováno prof. Vl. Šmilauerovi k 70. narozeninám)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1