Jak se vyvíjelo české názvosloví zoologické

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Čeleď kachnovitých

I. Dějiny českého vědeckého názvosloví, zvláště přírodovědeckého a technického, jsou ještě nenapsány. A je to škoda, protože tak přicházíme o podívanou svrchovaně zajímavou, ba napínavou. O podívanou na to, jak ideální zápal vlastenecký vedl ke snaze vytvořiti českou vědu, jak se tápalo a bloudilo, jak se střídaly směrnice i cesty, jak se docházelo k situacím, v nichž jen hluboká oddanost k věci mohla zachránit před znechucením, a jak se konečně názvosloví prohlubovalo a ustalovalo, přestávalo být jen přívěskem a komplikací (a tím v prvních dobách jistě bylo) a stávalo se užitečným nástrojem vědy opravdu české.

Je nasnadě, jaké jsou příčiny tohoto nedostatku. Přírodovědci a technikové mají při překotném rozvoji svých oborů málo času ohlížet se zpět — a vůbec celá povaha jejich práce je historismu nepříznivá. Jazykovědcům pak — i když se v poslední době jejich zájem o vývoj českého slovníka značně zvýšil — je cesta ztěžována železnou koulí potíží věcných. Není totiž možno studovati názvosloví jakéhokoliv oboru, neseznámíme-li se důkladně s celým jeho vývojem i s vývojem všech jeho pojmů. A to není věc lehká. Územím poměrně nejschůdnějším je názvosloví systematické přírodovědy, neboť v něm je věcný podklad názvů stálý. Ale ovšem: i zde zápasí laik s pestrostí systémů a s pestrostí mezinárodního názvosloví (pro kachnu lední nacházíme tato latinská jména: Harelda hiemalis, Harelda glacialis, Anas hiemalis + glacialis, Anas longicauda, Nyroca hiemalis, Clangula hiemalis) a nadto je zavalován ta[130]kovým množstvím látky, že se jen těžko prodírá k přehledu. A snaží-li se o něj, vydává se nebezpečí, že zůstane příliš na povrchu.

I doporučuje se zde methoda sondovací: vybrat si úzce a přesně omezený obor a na něm vystopovati hlavní směrnice. Je jisté, že dosažené výsledky nelze beze všeho generalisovati; jisté odchylky mezi jednotlivými skupinami jmen jsou zcela přirozené. České názvy cizokrajných zvířat měly jistě jiný vývoj než názvy zvířat domácích. A u těchto jsou různé stupně mezi druhovými názvy ssavců, u nichž věda jen zcela málo připojila k názvům lidovým (vrápenec, hraboš), a názvy nejnižších organismů, vesměs umělými. U jmen domácího ptactva vzniká jistý rozdíl tím, zdali se o ně zajímali spíše lesníci — seznámení většinou dobře s názvy německými — nebo čihaři z vrstev lidových.

Majíce tyto výhrady na mysli, chceme vývoj našeho zoologického názvosloví předvésti v hlavních rysech na čeledi ptáků kachnovitých (Anatidae), a to těch, kteří se u nás vyskytují. Za základ bereme jejich poslední výčet v Štěpánkově-Baumově knížce „Jak poznám naše zvířata“ 1939; užívá se v ní názvosloví Č. společnosti ornithologické z r. 1931 („České názvosloví evropského ptactva“).

V tomto seznamu se uvádí z kachnovitých 38 druhů vyskytujících se u nás aspoň občas (všech druhů ptačích u nás se objevujících je přes tři sta). Odborné názvy přírodopisné jsou, jak známo, podvojné (binární). Skládají se ze substantiva a z odlišujícího adjektiva. Filolog se zajímá především o ona druhová substantiva. Adjektiva jsou průzračná a nemusíme se jimi dlouho zdržovat. Jsou dávána podle:

a) barvy (u kachnovitých znaku jistě významného): morčák bílý, hohol bělavý, kachna černá, hnědá, čírka modrá, berneška tmavá, husa rudá; kachna bělohlavá, zrzohlavá, berneška bělolící, rudokrká, husa růžonohá;

b) velkosti: morčák velký, prostřední, polák malý;

c) rozšířenosti a životního prostředí: čírka obecná, hvízdák eurasijský; husa polní, kachna lední;

d) tělesných znaků a rozličných zvyklostí: kachna chocholatá, čírka srpoperá, úzkozobá, labuť zpěvná; kachna divoká (proti domácí).

Všechna tato určení (vyjma název „divoká kachna“) jsou jen vědecká a zakládají se většinou na příslušném jménu latinském.

[131]Tak se na př. jmenují berneška bělolící a rudokrká latinsky Branta leucopsis a ruficollis; čírka srpoperá a úzkozobá — Anas falcata a angusti-rostris; hohol bělavý — Bucephala albeola; kachna černá — Oidemia nigra; kachna bělohlavá — Oxyura leucocephala. — Někdy však bylo předlohou latinské jméno dnes již neužívané, a tak je souvislost na první pohled nezřetelná: labuť zpěvná se vědecky jmenuje Cygnus cygnus, dříve se jí však říkalo také Cygnus musicus Bchst.; husa liščí je Tadorna tadorna, dříve Tadorna vulpanser Flemm.; kachna chocholatá je Fuligula fuligula, ale také Fuligula cristata Leach.

II. Především nás však zajímají substantiva. Těch je v naší čeledi patnáct, a sledujeme-li je podle jejich stáří, dělí se, jak následuje.

1. Z prajazyka indoevropského, společného předchůdce všech indoevropských jazyků, převzali Praslované dvě jména, jméno labutě a husy. Obě jsou ovšem všeslovanská: rusky lebeď a guś, polsky łabędź a gęś, srbocharvátsky labud a guska atd.

a) Slovanský jazykozpyt nás poučuje, že původní slovanský tvar slova labuť byl olbǫdь (ǫ — nosové o; ь = jakési slabé i), předslovanský tvar pak alb-andis. Ten zcela jistě souvisí s latinským adjektivem „albus“, bílý (také „albatros“ je bílý pták). Bylo tedy v prajazyku indoevropském adjektivum albhos, bílý, jehož stopami jsou nejen naše slovanské „labuť“ a latinské „albus“, ale také slovanské jméno lebeda (podle bělavých listů, na rubu jakoby poprášených) a jméno Labe (předslovanské, latinsky Albis, německy Elbe; znamená „bílou řeku“); ba v němčině najdeme také odvozeninu znamenající „labuť“. Je to starohornoněmecké albiz, které se ovšem do nynějška uchovalo jen jako nářeční slovo v jihozápadním Německu, a to v podobě Elbs nebo Ölbsch.

b) Slovo husa, které znělo v praslovanštině gǫsь má indoevropské příbuzenstvo ještě bohatší. V staré indičtině je hamsá, labuť, husa; v řečtině je chén (z čehož je vědecké jméno merlíku, Chenopodium, t. j. husí nožka); v latině anser ze staršího hanser; v němčině Gans, v angličtině goose; irské geiss znamená „labuť“. Že slovanské jméno s těmito názvy souvisí, je zcela bezpečné. Jsou však jisté potíže rázu hláskového: kdyby byl vývoj pravidelný, neměli bychom totiž prý míti „husu“, ale „zusu“ (tak jako vedle staroindického hári, žlutý, žlutozelený, latinského helus, olus, zelenina, německého Galle, žluč, máme slovanské zelený). Tato odchylka se vykládá vála tím, že je to slovo, které slovanština nezdědila přímo z prajazyka indoevropského, nýbrž převzala od jiného národa, od Germánů nebo od Thráků. V poslední době však prof. V. Machek ukázal, že takových zdánlivých odchylek je více a že je lze dobře vyložit [132]hláskoslovně. Slovo „husa“ můžeme tedy pokládati za původní slovanské. Jeho základem je napodobení zvuku husami vydávaného; takových zvukomalebných jmen najdeme v naší čeledi několik.

2. V praslovanštině přibyla dvě jména, obě zvukomalebná, neboť křik kachnovitých ptáků je hodně nápadný. Jsou to:

a) Čírka, rusky „čirok“, polsky „cyranka“, lužicky „cerka“. Podnětem pojmenování bylo „čirikání“ těchto ptáků, které je napodobeno i latinským jménem Anas crecca.

b) Hohol. Je to pták vynikající „hlasitým, zvučným a rozléhajícím se hlaholem“ (Brehm; lat. clangula, t. j. znějící; něm. Schellente). Praslovanské, ruské i polské gogol napodobuje zcela zjevně jeho „gágání“. Toto slovo mělo v češtině zajímavý osud. V nejstarší češtině bylo, ale dosvědčeno je máme jen jako jméno osobní: ve XII. století se setkáváme s jakýmsi „Gogol hortulanus,“ Gogolem zahradníkem (tehdy čeština neměla ještě h, nýbrž g). Ale jako jméno obecné slovo Gogol zaniklo. Zcela přirozeně; tento pták, v slovanské pravlasti v Zákarpatí častý, zalétá k nám jen v zimě a lehce ujde pozornosti. A slova pro věci a pojmy, jež ustoupily z našeho okruhu, se ztrácejí. Teprve při vytváření soustavného českého názvosloví počátkem XIX. století obnovil J. Sv. Presl toto slovo (přesněji: převzal je z ruštiny a polštiny, v podobě ovšem počeštěné).

3. Jedno z našich jmen je západoslovanské, t. j. vyskytuje se jen v polštině, češtině a lužické srbštině. — Praslovanské a již předslovanské obecné jméno pro kachnu bylo ǫty: je spřízněno s latinským „anas, anatis“ a s německým „Ente“. Uchovalo se však jen v slovanských jazycích východních (rusky „utka“) a jižních (srbocharvátsky „utva“ — vedle „raca“). Západoslovanské jazyky je nahradily jménem kačice, kačka, kačer, kachna, polsky „kaczka, kaczor“, dolnolužicky „kacka, kacor“, hornolužicky „kačka, kačor“. Základem je zase zvuk kachní, kách, kách; ale patrně bylo tu i přiklonění k domáckým tvarům jména Kateřina, Káča, Kačenka. To není nic nepravděpodobného a neslýchaného: Francouzi říkají rorejsovi Martínek, martinet; vrabci Petřík, pierrot; špačkovi Samsónek, sansonnet atp.

4. V celé staré a střední češtině nenajdeme více jmen než právě uvedená (labuť, hus, čírka, kačice) a jen české slovo křehař (i křechař a křekař) pro morčáka (Mergus); to se však v naší dnešní terminologii nevyskytuje. Nic jiného nenajdeme ani u Klareta (kolem r. 1360), ani u Jana Vodňanského (1511), [133]ani u Veleslavína (Nomenclator quadrilinguis 1598; pro morčáka užívá slova „roháč“), ani v Komenského „Orbis pictus“, ani u Balbína (Miscellanea I, 1679), ani v žádném menším slovníku jiném.

5. V době od Balbína do terminologie Preslovy (1822, 1823) objevují se tři další jména, jedno přejaté, dvě česká, ale napodobená podle názvů cizích:

a) J. K. Rohn ve svém Nomenclatoru z r. 1764 (I, 106) uvádí po prvé slovo berneška; je to západoevropské jméno, znějící ve francouzštině „bernache, barnache, bernicle“, v portugalštině a španělštině „bernaca, bernacha“, v angličtině „barnacle“ atd. Vyvozuje se z irského „bairneach“, což je zároveň jméno mořského korýše vilejše stvolnatého (Lepas anatifera).

To souvisí s vírou, ve středověku hojně rozšířenou, že se kachny líhnou na stromech z těchto korýšů. S tím se setkáme u Klareta, kde se tito ptáci jmenují dřěvoluščka, latinsky herbatica; u Jana Vodňanského (Lactifer) nacházíme již latinské jméno „barliates lidově Bernescae“; české jejich jméno je „dřevorodci“. Rohn pak vykládá: „Bernešky, ptáci na stromích okolo moře rostou, popelaté a černé barvy menší nežli husy, nohy mají jako kachna, však černý; když dorostli, ze stromu padají, pakli ale hned vody nenajdou, živu býti nemužou, neb v vodě jejich živnost, a život jest“. K téže představě ukazuje francouzské jméno oněch korýšů „anative“ (t. j. anati-nativus: kachnorodý) a latinské „anatifera“ (kachnonosná). Presl 1823 a Filcík 1834 nazývají „brneškou neboli tureckou kachnou“ kachnu pižmovou (Cairina moschata), kdežto Anas bernicla (arborea) má u nich ruské jméno „kasarka“ (vlastně „kazarka“). S Branta bernicla ztotožnil bernešku Ant. Frič 1851.

b) Také morčák je starší již jméno, kterému dnešní jeho význam (Mergus) dal až Frič 1851. Předtím je nacházíme na př. u Dobrovského 1821 a Filcíka 1834 ve významu „kormorán“ (Scharbe, Seerabe; u Presla 1822 se kormorán jmenuje podle ruštiny baklan, v Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums III, 1829: krkavec vodní, u Staňka 1843: kormoran, u Pečírky 1849: krkavec mořský, kormorán). Kormorán je corvus marinus, krkavec mořský: tím máme vyloženo i jméno české. „Morčák“ je „moršťák“, jako je „morče“ „Meerschweinchen“. — Proč se jméno morčáka přeneslo na podobného ovšem ptáka Mergus nevím. Nelze se však ubrániti podezření, že tu působil falešný, snad jen podvědomý výklad druhového jména jednoho z morčáků: merganser, v němž bylo [134]možno slyšet „Meer-gans“ (vskutku je to složenina latinského mergus a anser, mergus pak souvisí s mergere, potápěti).

Presl 1823 uchovával pro Mergus jeho staré jméno křehař (jehož užíval Klaret, slovník Velešínův atd.); a rozlišoval jednotlivé druhy: potápka (merganser), nurek (castor, což není nic jiného než merganser), roháč (serrator), rybuška (albellus); jména roháč a potápka, která nacházíme také u Veleslavína, Balbína a Rohna, souvisí s nepřesným rozeznáváním různých vodních ptáků (Podiceps = roháč, potápka).

c) Třetí jméno této skupiny je lžičák (tvořeno jako křižák, plameňák). Nacházíme je — jako ohlas německého názvu Löffelgans — v slovníku Dobrovského 1820, Palkovičově 1821, u Presla 1822, Šíra 1835, Franty Šumavského 1846, 1851. — Význam však není dnešní. V Preslově Navržení 1822, 125 se jím překládá jméno cancroma, t. j. Canchroma cochlearia, jihoamerický člunozobec; v ostatních případech je to kolpík obecný (Platalea leucorodia, u Presla 1822 = Gralla plateola). — Význam Spatula clypeata dal jménu lžičák zase Frič, ne však r. 1851, nýbrž až ve svém přírodopise evropského ptactva z r. 1958. Tenkráte jistě právem, neboť Spatula clypeata má „nápadně široký, lžíci podobný zobák“.

U Presla 1823, Filcíka 1834 a Franty Šumavského 1844 se Spatula clypeata jmenovala soksúň (z ruského soksun), u Staňka 1843, Pečírky 1849 kachna ploskozobá, u Friče 1851, 1854, Amerlinga 1851 a Palliardiho 1852 ploskozobka. U Dobrovského nacházíme také jméno škřipka (Anas strepera, Schnarrente, kopřivka). Přejal je sice Presl 1823, do Fričova názvosloví však neproniklo.

6. Velký podíl ve vytvoření přírodovědecké terminologie české má Jan Sv. Presl. Jmény ptáků — jimž věnoval celkem menší pozornost než ssavcům, rostlinám a nerostům — zabýval se jednak ve svém „Navržení soustavy živočichů“ v Kroku (ptáci r. 1822), jednak v Dundrově Zeměpisu Království českého 1823, ojediněle pak i v příspěvcích jiných (něco dal patrně přímo Jungmannovi pro Slovník). Při tvoření soustavného názvosloví:

a) přejímal slova v současném jazyku obecná: kachna, kačka;

b) opíral se o starší přírodopisy, hlavně o Veleslavína: roháč, potápka pro jednotlivé druhy rodu Mergus;

c) přejímal mnoho z ruštiny; to byl u něho v první době jeho názvotvorné činnosti pramen nejdůležitější. V naší čeledi sem patří tato jména dosud užívaná:

Hohol (Bucephala) podle ruského „gogol“ (řekli jsme, že je to vlastně obnovení slova, které bylo i v češtině, ale Presl si to neuvědomoval).

[135]Kaholka (Nyroca marila) z ruského „kagolka“ nebo „kagalka“; základem ruského jména je zase zvuk, kag.

Kajka (po prvé v Kroku III, 1834, str. 251 v Preslově článku „Evropa v nástinu přírodopisném“) z ruského „gaga, gagka“, odkud mají i Bulhaři své gaga, Srbocharváti gagak. Zarazí nás však zvláštní česká forma. Podle příkladu gogol > hohol bychom čekali gaga, gagka > haha, hahka nebo aspoň s uchováním ruských hlásek (neboť české haha se sotva hodilo za vědecký termín) gaga, gagka. Můžeme se snad domýšleti, že Presl měl na mysli znění „kagka“ a že podoba „kajka“ se zakládá na pouhé tiskařské chybě, v době, kdy se g psalo ğ a j zase g, velmi lehko pochopitelné. — Frič se 1858 pokusil zavésti podobu „kahajka“, ale preslovské „kajka“ se udrželo.

Mimoto uvádí Presl ještě několik jmen ruského původu, ale ta se neudržela. Je to známý nám již soksúň (lžičák, Spatula clypeata) z ruského soksun; kasarka (berneška tmavá, Branta bernicla) a kasarka červená (husa rudá, Casarca ferruginea) z ruského kazarka, jež se stalo i podkladem vědeckého názvu Casarca; neklov (čírka modrá, Anas querquedula) z ruského neklov; savka (kachna lední, Clangula hiemalis) z ruského savka (v oficiální terminologii ruské je to podle M. A. Merzbira, Pticy Rossiji, 610, Erismatura leucocephala, t. j. kachna bělohlavá, ale v nářečích znamená savka také kachnu lední, viz tamtéž 633); kachna holubní (polák velký, Nyroca ferina) podle ruského golubaja černeť. Také slovo černeť se v češtině objevuje s významem kachna chocholatá (Fuligula fuligula; Jungmann 1835, Franta Šumavský 1844, 1846 pod hesly Haubenente, Straussente, Tauchente, Palliardi 1852). Preslovo trač (u Jungmanna II, 178 pod heslem „křehař“) je z polského tracz.

d) Některá slova jsou utvořena nově podle cizí předlohy; v těchto případech je ovšem možné, že jsou to jména vzniklá mezi lovci a Preslem jen přejatá.

Hvízdák (u Presla 1823, u Franty Šumavského 1846: hvížďák, u Amerlinga 1851: hvízďák) je Pfeifente, Anas penelope. „Hlas její záleží ze zvuků vysokých, zvučných, nikterak nepříjemných, znějících jako vivý, vybibý, vybý“, říká Brehm. České slovo je utvořeno od „hvízdati“ jako „klusák“ od „klusati“, „divák, zpěvák, šňupák“ od „dívati se, zpívati, šňupati“.

Kopřivka (k tvoření srovnej slova „volavka, sliznatka, zákožka, rajka“) je Nesselente. U Presla 1823 se tak jmenuje dnešní ostralka, Anas acuta; na Anas strepera přenesl toto pojmenování zase Frič 1851.

Mimo tyto názvy nacházíme u Presla ještě jméno bělolice pro kachnu chocholatou, Fuligula fuligula, původu mně neznámého. V Jungmannově ani Frantově slovníku není, u Palliardiho 1852 má znění „bělotice“.

7. V tvoření nových názvů se pokračovalo v Deutschböhmisches Wörterbuch I, 1844, II, 1846 Jos. Franty Šumavské[136]ho, asi za účasti K. Amerlinga, jehož Franta uvádí mezi svými spolupracovníky. Ale názvosloví je tu hodně nejednotné a nová jména nepronikla; ani Franta sám žádné z nich (mimo zemalku) nepojal do svého Česko-německého slovníku 1851 (ovšem stručnějšího). Nemusíme se jimi tedy podrobně zabývati.

Příklad nejednotnosti: Anas tadorna se jmenuje pod heslem Brandgans „kachna pálená“, pod Erdgans „zemalka“, pod Fuchsgans a Ringelgans „kaholka“, pod Krachgans „kachna křehava“ atp. „Kaholkou“ je však také, jako u Presla, Anas marila, Bergente.

Některé nové názvy: černoška (Mohrente, kachna černá), hnědokachna (Braunente, kachna hnědá), horolka (Schaufelente, kaholka), křeček (Franzente, čírka), kachna křehava; sivourka (Breitschnabel; také kachna sivá; dnes hohol islandský), zemalka (Erdgans, husa liščí).

Jediné slovo ušlo tomuto osudu. Je to ostralka, jméno vytvořené podle latinského Anas acuta: ostralka má „velmi štíhlé tělo, neobyčejně dlouhý krk a ostře zahrocený ocas“. Nacházíme je po prvé u Franty (pod hesly: Mittelente, Schwalbenschwanz, Spiessente) a jeho tvoření ukazuje na Amerlinga (srovnej se zemalkou). Frič toto slovo přijal a tím mu zaručil trvání.

8. Definitivní úpravu českého názvosloví ornithologického provádí Antonín Frič. V něm ovšem jen vyvrcholila reakce proti terminologii Preslově, jak ji můžeme pozorovati od počátku, tlumenou arci zaslouženou úctou k Preslově osobnosti. V jeho názvosloví zaráželo přílišné novotářství, které zavádělo umělé nebo z ruštiny přejaté názvy i tam, kde bylo starší jméno české nebo kde se lépe hodilo jen odlišení adjektivem. Neuspokojovalo pak, zvláště v částech, které byly Preslovi v letech dvacátých trochu vzdáleny, leccos i po stránce čistě odborné. — Přirozeným střediskem, v němž se vyvinulo definitivní české názvosloví, bylo České museum. Výbor Matice české reviduje a opravuje názvosloví v Staňkově Přírodopisu prostonárodním 1843; také Pečírkovo Vypsání živočichův 1849, určené pro střední školy, vycházelo z tohoto okruhu. V naší čeledi však měly tyto obecné a populární přírodopisy málo příležitosti ke změnám. Ty provádí až Antonín Frič, tehdy musejní asistent. Za svých hojných styků s lesníky a ptáčníky (stejně jako s rybáři) poznává dobře lidové názvy a přihlíží k nim mnohem více než Presl. Jeho zásadou bylo, že názvosloví nemá býti jenom české, nýbrž i národní. Své názvosloví ptactva uveřejnil několikráte, po prvé v Časopise Českého museum 1851, potom se změnami celkem bezvýznamnými; všimli jsme si již, že ploskozobka z r. 1851 a 1854 je 1858 a 1872 lžičákem; a dodejme, že se od r. 1851, event. 1854 stala do r. 1858 labuť divoká labutí zpěvní, [137]kachna ryšokrká kachnou rudou, naopak kachna zrzavá kachnou zrzohlavou. Fricovo názvosloví, uveřejněné jako oficiální katalog českého ptactva r. 1872 v Archivu přírodovědeckém k proskoumání Čech (II, 111) a rozšířené jeho „Přírodopisem živočišstva pro vyšší školy“ 1875 mezi inteligenci, stalo se definitivním českým názvoslovím. Srovnáme-li je s dnešním názvoslovím z r. 1931, najdeme odchylky jen nepatrné: místo Fričovy kahajky se udržela Preslova kajka, místo kachna liščí a rudá říkáme podle nové systematiky husa liščí a rudá. To je všechno. Jednotlivé přírodopisy sice v pozdější době tu a tam mají nějakou odchylku, ale neprorazily s nimi.

K. Kněžourek ve Velkém přírodopise ptáků II, 436 navrhoval zavésti název březnačka místo jména kachna divoká, ale narazil na námitky Jandovy (Atlas ptactva středoevropského 42); labuť velká se občas zase jmenuje labutí divokou, morčák bílý u Jandy morčákem malým.

Amerlingovo názvosloví v „Zvířeně české“ 1851 se přidržuje celkem Friče s malými doplňky podle Presla; Palliardiův Übersicht 1852 (české názvosloví, znešvařené hojnými chybami, pochází patrně od kustoda museálního H. Dormitzra) shrnuje dosavadní názvy a doplňuje je některými novými, asi umělými (kachna štitnatá = Anas clypeata, lžičák; kachna chlumní = kaholka; kachna gag = kopřivka).

Jaké tedy provedl Frič změny v dosavadním názvosloví?

a) Některým starším jménům dal, jak jsme postupně zjišťovali, nový význam: jméno bernešky přenesl s kachny pižmové na Branta bernicla, jméno kopřivky s ostralky na Anas acuta, jméno lžičáka s kolpíka na Spatula clypeata, jméno morčáka s kormorána na Mergus.

b) U některých druhů zrušil zvláštní substantivum a označil je jen rozlišovacím adjektivem: Preslova neklova pojmenoval čírkou modrou, jeho bělolici kachnou chocholatou, savku kachnou lední, Preslovu potápku, roháče a rybušku označil jako morčáka velkého, prostředního a bílého.

c) Změnil některá rozlišovací adjektiva, na př. kachnu liščí za Amerlingovu kachnu strakatou, Frantovu kachnu pálenou atd.

d) Zvláště však zavedl dvě lidová jména nová:

Jméno polák (lidově také polka), velký a malý, Nyroca ferina, Nyroca nyroca, nahradilo Fričovi Preslovu kachnu holubní, Frantovu hnědokachnu; jméno ukazuje, odkud k nám polák přichází (i vítr z Polska se jmenuje polákem).

Tyrkyně, Anser albifrons (u Presla a Franty hus běločelá), není ovšem příchozí z Turecka. Ale tureckým označoval lid [138]všechno cizokrajné, zvláště mělo-li to nápadné zbarvení: nemáme jen turecké šátky a turecké žito (kukuřici), ale také tureckého kosa (kolohřivce) a tureckou straku (ťuhýka obecného). Naše kachna pak má červený zobák a oranžové nohy, tedy zbarvení dost nápadné. A to jí dalo jméno.

III. Tím jsme u konce svého přehledu. Poznali jsme při tom ve jménech našich domácích zvířat dvě vrstvy. V jedné z nich (do století XVIII.) nacházíme jména již indoevropská (labuť, hus), praslovanská (čírka), západoslovanská (kachna) nebo jen česká (křehař). V druhém období se buduje soustavné vědecké názvosloví. Je při tom značně zvýšená potřeba názvů: Klaretův Fysiologiář uvádí 102 názvy našich ptáků, Baumův seznam má (z území ovšem většího) 339 jmen (bez variet). Vědeckými názvy se stávají jednak jména lidová (polák, turkyně) a pololidová, založená na jménech německých (morčák, lžičák), jednak názvy umělé, buď převzaté z jiných jazyků, hlavně z ruštiny (hohol, kaholka, kajka), méně z polštiny (trač), nebo vytvořené podle jmen cizích (hvízdák, kopřivka). Vývoj našeho názvosloví umělého je dosti pestrý; dvěma mužům však náleží o ně zásluha největší: J. Sv. Preslovi v letech dvacátých a Ant. Fričovi v letech padesátých. Frič proti Preslovi odruštil aspoň zčásti naše názvosloví a přiklonil se spíše ke jménům lidovým.

Hlavní prameny jmen v době obrozenské:

1802, 1820 J. Dobrovský: Deutsch-böhmisches Wörterbuch.

1820, 1821 J. Palkovič: Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch.

1822 J. Sv. Presl: Navržení soustavy živočichů, Krok I (ptáci: I, 3, 116—126).

1823 J. Sv. Presl: Ptactvo u Jos. Alex. Dundra: Zeměpis Království českého 67—74.

1834 J. N. Filcík: Přírodopis co kratochvilník školní.

1835 Fr. Šír: Krátký přírodopis.

1835—1839 Jos. Jungmann: Slovník česko-německý.

1843 V. Staněk: Přírodopis prostonárodní 1. vyd.

1844—1846 Jos. Franta Šumavský: Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II (s pomocí Amerlingovou).

1849 Jos. Pečírka: Vypsání živočichův. 1. vyd.

1851 Ant. Frič: České ptactvo v ČČM. XXI, 1851, 147—154.

1851 K. Amerling: Zvířena česká (IV. díl Přírodněny české).

1852 Ant. Al. Palliardi: Systematische Übersicht der Vögel Böhmens.

1854 Ant. Frič: Seznam ssavectva a ptactva českého museum v Praze.

1858 Ant. Fritsch: Naturgeschichte der Vögel Europas (totéž česky: Evropejské ptactvo). 1872 Ant. Frič: Obratlovci země české, Archiv přírodovědecký k proskoumání Čech II.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 129-138

Předchozí Miloslav Wajs: Zkratky iniciálové

Následující Josef V. Bečka: Vyjadřování slovesné a jmenné