Podletí a podjeseň

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(Z pracovních večerů Kruhu přátel českého jazyka.)

Jeden z účastníků pracovních večerů upozornil na to, že se slova podletí užívá dnes často ve významu „sklonek léta“; někteří z přítomných posluchačů pak potvrdili, že i oni tak chápou význam onoho slova. Pan tazatel však, opíraje se o zcela nepochybnou obdobu mezi dvojicí „léto - podletí“ a „zima - podzim“, jakož i o verše Erbenovy: „Jaké, jaké by to bylo bez slunečka podletí?“, dovozoval zcela správně, že vlastní význam je „počátek léta, doba mezi jarem a létem“. Žádal pak, aby se zjistilo, jaký je v spisovném jazyku poměr mezi oněmi dvěma významy.

Používajíce — s dovolením vždy laskavého ředitelství slovníkové kanceláře — bohatých zásob Slovníku jazyka českého, pokoušíme se vyhovět tomuto přání.

I. 1. Slova jako podletí, podzimek, podjeseň vznikla z předložkových pádů „pod létem, pod jesení, pod zimou“. Jsou jimi zastoupeny zároveň tři různé druhy takových odvozenin z předložkových pádů:

a) Podletí, doba pod létem, je tvořeno příponou -í tak, jako je z výrazu „po neděli“ tvořeno slovo „pondělí“, z výrazu „bez vlády“ slovo „bezvládí“, z „nad loktem“ „nadloktí“, z „při moři“ „přímoří“, „bez větru“ „bezvětří“, „pod máslem“ „podmáslí“ atp.

b) Podzimek, doba pod zimou, je tvořeno příponou -ek; podobně vzniklo z výrazu „pod bradou“ slovo „podbradek“, z výrazu „po straně“ slovo „postranek“, z „po hlavě“ „pohlavek“, z „při stěně“ „přístěnek“ atd. — V starší době se podoby „podzimek“, dnes velmi řídké, užívá zpravidla; a je pravděpodobné, [242]že dnes obvyklá podoba „podzim“ byla přitvořena až k tvaru „podzimek“, protože se -ek chápalo jako přípona zdrobňovací (podle vzoru „stromek - strom, džbánek - džbán“). Slovo „podzim“ působilo pak zase na slovo „ozim“, což bývalo podstatné jméno podle vzoru „kost“ (pěkná ozim, pěkné ozimi), a převedlo je k mužským podstatným jménům vzoru „hrad“.

c) Podjeseň, doba pod jesení, je tvořeno bez přípony; základní slovo se tu udrželo nezměněno i ve spojení s předponou; podobně utvořena jsou slova „podsíň, protijed, poddůstojník, místopředseda“ atp.

2. V předložkových pádech, které byly základem našich podstatných jmen, má předložka pod význam časový, a to význam podobný jako předložka „před“. Předložky „pod“ užíváme takto zřídka, a to skoro jen v spojeních „pod večer“ a „pod večerem“: „Na topole nad jezerem seděl vodník pod večerem“ Erb.; „Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla“ Pís. — Z ostatních slovanských jazyků se tento význam uchoval nejlépe v srbocharvátštině. Tam se užívá předložky „pod“ o čase, který nastane: pod starost, pod noć, pod veče, pod jesen, pod samu zimu otide u Bosnu atp. (podle slovníku Ivekovićova - Brozova). V ostatních jazycích slovanských je časový význam předložky pod dosti neurčitý; znamená někdy „před“, na př. v ruském „pod prazdnik“, před svátkem; obyčejně však znamená „za“ nebo „okolo“, asi tak jako latinské „sub“: polské „pod koniec lata, pod tym czasem“, ruské „prichodi pod večer“, lužické „pód wjacor“ atp.

Významová neurčitost předložky „pod“ je zde dost přirozená; čas si představujeme jednorozměrně jako přímku, na níž je jen „před“ a „za“, ne „pod“ a „nad“. S významem „pod“ si nevíme proto dobře rady. A tato významová nejasnost předložky „pod“, užité o času, je pramenem významového kolísání i u slov „podletí“ a „podjeseň“ (slova „podzim(ek)“ a řidší „podjaří“ jsou významem ustálena a nemusíme si jich podrobněji všímati).

II. A. Podletí

1. Stará čeština zná slovo „podletí“ ve významu „doba před létem“ nebo vůbec „jaro“. První český tištěný kalendář z r. 1489 (plzeňský) dělí rok na šest období. Jsou to: zima (prosinec, leden), jaro (únor, březen), podletí (duben, květen), léto (červen, červenec), poletí (srpen, září), podzim (říjen, listopad). V kronice Trojanské se pak čte: „Zima před rychlú teplostí slunečnú poběhováše pro blízký příchod všelikého podletie“.

[243]2. Nová čeština má tyto významy:

a) „Přechod mezi jarem a létem“, hodně zřídka; v slovníkovém materiálu nacházím jen dva zcela přesvědčivé doklady. A. V. Šmilovský píše 1886: „Bylo podletí. Obepjat průhledným blankytem, vydychoval červen ústy růží, šeříků a jasmínu“; a J. E. Kosina 1899: „Jaro se ponaklonilo k podletí“. Není jistě bez významu, že oba autoři jsou profesoři, dobře znalí starého jazyka a uvědomující si etymologii toho slova.

b) „Jaro“. To je význam od počátku velmi rozšířený. Vždyť už ve svých zdrojích znalosti spisovné češtiny, u Veleslavína a u Komenského, dočítali se buditelé, že „podletí = jaro“ (Veleslavín) a „primo vere“ je „při začátku podletí (jara)“ (Orbis pictus). V materiálu Slovníku najdeme na sedmdesát dokladů tohoto významu, od Thama 1785 až po Ant. Staška 1918. Několik významnějších: Rok má čtyři čtvrtě: jaro (neb podletí), léto, podzimek, zimu. Kram. 1805. Jedna vlaštovice nepřináší podletí. Javor. 1815. Květolícé po zimě podletí. Pal. 1816. V podletí mladosti. L. Čel. 1870. Podletí lásky. Šmil. 1874. Bříza o podletí snila. Zey. 1879. Zima s podletím se střídá. Čech 1885. Oči (dívky), v nichž spí čisté podletí. Mach. 1891. Květ nejkrásnější skosen v podletí. Rok. 1903. V slunci mládí na podletí, jak jste krásny, naše děti! Slád. 1909. Byla doba podletí… tu vlála zeleň bujným osením; tam zlato pampelišek smálo se lidem do očí. Staš. 1918. — Jak je z dokladů vidět, je slovo „podletí“ v tomto významu dnes výraz především básnický; hojně se ho užívá přeneseně (o mládí).

c) „Přechod mezi létem a podzimem“, event. „podzim“. Tento význam není sice nijak nový a není ojedinělý, přece však jsou proti významu „jaro“ podstatné rozdíly. Proti 70 dokladům významu „jaro“ je zde dokladů jen 18; a kdežto při významu „jaro“ je z doby před r. 1850 dokladů 80%, je jich u významu „podzim“ jen 17% (3). U žádného autora nenajdeme, že by užíval slova „podletí“ v obou významech. Význam „jaro“ se vyskýtá po r. 1850 u těchto autorů (chronologicky): u Fr. L. Čelakovského, Erbena, Pflegra, Radostova, Pichla, Sušila, L. Čelakovského, Schulze, Hálka, Šmilovského, P. Jehličky, Zeyera, Třebízského, Čecha, Jiráska, Machara, Rokyty, Sládka, Staška; význam „doba po létě“ znají Herloš, Koubek, Krajník, Vrchlický, Quis, F. X. Svoboda, T. Nováková, Podlipská, Merhaut, Sova, Majerová, Holý. Několik významnějších dokladů tohoto významu: Sotva však podletí počlo, musil (osel) rozličné ovoce, dříví na zimu, obilé do mlejna atd. nositi. V. R. Kram. 1805. Klas pod srpem v podletí. Vrch. 1880. O samotě tráví podletí vdovec [244]bez dětí. Quis 1884. (Užíti) zbývající ještě pohody podletí. Podl. 1893. Nebylo ti teskno v života podletí, když první šedý vlas připomněl i súčtování. Maj. 1920.

Co však dodává tomuto významu váhy, je jeho pojetí do terminologie odborné. Lesnický slovník definuje podletí jako „přechodné období mezi vlastním létem a podzimem“; synonymum je „babí léto“; v Dodatcích Ottova slovníku naučného (IV, 1051) v článku Novákově o fenologii (t. j. nauce o tom, jak se jeví roční časy v přírodě) se pak říká: „Konec léta a počátek fenologického podzimu označujeme jako podletí. Zahajováno je rozkvětem ocúnu“.

d) „Rok“. Jako jiná jména ročních počasí (léto, jaro) může i slovo „podletí“ míti význam „rok“: Minulo dnes páté podletí, co sok Janův sešel v nadsvětí. Ceyp 1856. Dvanácté jak prchne podletí, ze školy Jiříček vyletí. Rub. 1839.

Podobné významy má také přídavné jméno podletní:

a) „Předletní“, na př.: Kvítí pohled jarního a podletních růží. Jg. 1811. Na sivých vlnách podletního žita. Neu. 1895.

b) „Jarní“, na př.: Času podletního, …letního, …v podzim, …v zímě. Tonsoris 1771. Večeru podletním (Frühlingsabend). Kin. 1816. V podletním májovém čase. Čel. 1825.

c) „Poletní, ev. podzimní“, na př.: S podletními houbami. Klicp. 1821. Co jsou houbám pršky podletní. Klášt. 1917 (u toho častěji). Podletní, zářijové slunce. Hais 1826.

B. Podjeseň

1. Stará čeština má „podjeseň“ s významem „podzim“.

V mammotrektu Klementinském (Mam. A.) a u Klareta se jím překládá latinský výraz „autumpnus“.

2. V nové češtině má slovo „podjeseň“ zajímavé osudy.

V době předbřeznové se objevuje velmi zřídka: u Hanky a Jana Vlčka Vlčkovského podzim = podjeseň; u obou jistě vlivem češtiny staré. V letech sedmdesátých však vstoupilo slovo „podjeseň“ do básnického slovníku Jar. Vrchlického a došlo u něho zvláštní obliby. Kdežto „podletí“ má z Vrchlického doklad jen jeden, je u něho „podjeseň“ doložena devatenáctkrát z let 1874 až 1906. Jiných dokladů z této doby je 21, a jde napořád asi o vlivy Vrchlického (třikrát u Heyduka — od r. 1882 —, u Zeyera, Sládka, Legra, čtyřikrát u Machara, u Čecha, X. Dvořáka, Kučery, Bezruče, Klášterského, Sovy atd.) — Je to slovo čistě básnické s významem většinou „podzim“, někdy „časný podzim“.

III. Odpovídáme-li tedy na danou otázku, musíme říci, že je v novočeském spisovném usu slovo „podletí“ ve významu [245]jak „předjaří, jaro“, tak „doba po létě“. Je to velmi vážná závada pro jeho užití v odborné terminologii, zvláště když se v uvedené stati Novákově dočítáme, že „podjaří je znenáhlé probouzení přírody, zahájené prášením lísky“, že se tedy zde předpony pod- užívá ve významu „před-“.

Nelze si ovšem myslit, že by naši přírodopisci měli tak málo jazykového cítění, aby připustili vedle sebe dva významy se potírající. Naopak vykládají to velmi rafinovaně: vegetační vlna stoupá od zimního klidu do léta, potom začíná zase opadávat. Tím se dostává časovému chápání druhého rozměru a můžeme nyní podle toho vyložit „pod“: na vzestupné větvi má význam „před“, na větvi sestupné význam „po“. Ale to je příliš umělé a málo přirozené; proto se jistě každý, kdo se s fenologickou terminologií seznamuje, nad oním rozporem zarazí. Jak zde pomoci?

Podle „podjaří“ bychom čekali pro dobu před podzimem název „podpodzimí“, „předpodzimí“ nebo „podjeseň“. První dva názvy však nejsou možné, protože takové hromadění předpon je v češtině neobvyklé; slovo „podjeseň“ je zas básnické, citově zatížené, a nehodí se do odborné terminologie, která nezná ani slova „jeseň“. Zbývá tedy jediná možnost: říkat poletí. Utvořeno je to slovo zcela správně (srov. pondělí, poschodí, povodí) a není nijak nové. Má je onen kalendář z r. 1489 a užil ho ve významu „začátek podzimu“ Jungmann 1811 v překladu „Ztraceného ráje“: Tu jaro s poletím pleší, ruky podadouce do ruky; v Slovníku pak poznamenává, že někteří novější spisovatelé užívají slova „podletí“ ve významu „poletí“. Další doklady jsou z J. F. Smetany, Vinařického a Turinského; Doucha v překladu Thomsonových Počasů 1842 překládá tak slovo „summer“; Amerling ho užívá ve významu „rok“. Také přídavné jméno „poletní“ je doloženo, naposled ve spojení „poletní déšť“ u Nora r. 1925.

Nahradit termín „podletí“ slovem „poletí“ by byla změna lehká, nenásilná, ale velmi užitečná. Doporučujeme ji proto přírodovědcům velmi upřímně.

Jíti do vsi = na návštěvu

V poznámkách o dialektickém slovníčku V. Eliášové z Holicka (u Pardubic) poznamenává prof. V. Machek (LF. LXVII, 95), že zaznamenané tam rčení „přite k nám dousi“ ve významu „na návštěvu, na pobytí“ zná z rodného svého nářečí hořického a z Jaroměřska. — Doplňujeme Machkovu zprávu tím, že p. odb. učitel Jaroslav Jelínek zná „choditi do vsi“ ve významu „na návštěvu, na besedu“ z několika vesnic na sever od Pacova, [246]z Bratřic, Cetule a Velké Chyšky; dále tím, že i v slovinštině je „v vas iti“, jíti na návštěvu, „vasovati“, býti na návštěvě (Trautmann, Baltisch-slavisches Wörterbuch 363 podle Zubatého); a konečně prosbou k čtenářům, aby nám řekli, odkud ještě znají tento starobylý a zajímavý význam slova „ves“.

Ke jménům ptáků (NŘ. XXIV, 201, 131)

Pan dr. Jiří Baum upozorňuje jako přírodopisec, že názvosloví Č. společnosti ornithologické, dnes pro naše přírodopisce závazné, dalo přednost jménu rehek před čermáček proto, že „čermáček“ znamená někde červenku (Erithacus), jinde rehka (Phoenicurus).

Slovo albatros se vykládá (u Lokotsche, Gamillschega atp.) ze španělsko-portugalského „alcatraz“, původně jména nádoby; jeho základem je arabské „al-kádús“, džbán. Na ptáka se přeneslo toto jméno pro podobu zobáku. Změnu „alcatraz“ v „albatros“ vyložíme ovšem jen přikloněním k lat. „albus“, bílý.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 8, s. 241-246

Předchozí Klementina Rektorisová: Tylův výběr z živého pramene

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého