Časopis Naše řeč
en cz

Jména našich stromů

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Viz NŘ. XXVI, 162 n., 193 n., 217 n.[1]

III. Nová doba česká (od r. 1780)

V nové době se počet jmen našich stromů zdvojnásobil. To souvisí s rozvojem vědecké botaniky, hlavně však s rozkvětem zahradnictví a lesnictví, zavádějících k nám mnoho nových druhů stromů. Nová jména můžeme podle původu roztříditi na jména:

A. lidová (ať už vytvořená z domácích základů, nebo přejatá od sousedních národů);

B. uměle vytvořená;

C. přejatá ze slovanských jazyků;

D. přejatá z jiných jazyků (hlavně jména mezinárodní).

[194]A. Jména lidová

Sem zařazujeme jména, která byla zaznamenána sice až v době nové, ale ještě před Preslem. Presl je většinou označuje jako „prostonárodní“. Říkáme-li „lidová“, nesmíme, aspoň většinou, mysliti na široké vrstvy lidové, nýbrž na české panské zahradníky a lesníky. K tomuto původu ukazuje, že jsou to často jen překlady jmen cizích. — Především sem patří jména jednotlivých druhů dubu a vrby.

1. Jednotlivé druhy dubu Quercus neměly v starší době ustálených českých názvů.[2] Vytvořilo je až novější lesnictví; jsou to: dub letní neboli křemelák (Q. robur L. = Q. pedunculata Ehrh.); dub zimní neboli drnák (Q. sessilis Ehrh. = Q. sessiliflora Salisb.); dub pýřitý neboli šípák[3] (Q. lanuginosa Lam. = Q. pubescens Willd.).

Adjektivní přívlastky jsou jasné: dub letní kvete o čtrnáct dní dříve než dub zimní a dub pýřitý má pýřité listy. Jakého původu jsou však substantiva? Podotkněme nejdříve, že jejich význam není vždycky stejný. Způsob právě uvedený a dnes běžný pochází z knihy bratří Preslů „Flora Čechica“ 1819/199: křemelák, drňák,[4] šipák. Tak je tomu i v Preslově Všeobecném rostlinopise 1846 (drnák) a v botanikách dalších (z nich má Sloboda 1852 zase drňák). Ale Havelka v „Umění lesním“ 1823/54, 57, a F. J. Rýč, Vyobrazení nejzáležitějších zdejších stromů a keřů 1826/13, 17, nazývá dub letní drnákem a dub zimní šipákem neb křemelákem. A zdá se, že toto rozdělení jmen — zaznamenané zkušeným lesníkem — je původnější; neboť křemelák je ruský „dub kamennyj“, německá „Steineiche“, a to je dub zimní. Drnák jistě nelze s Polívkou IV, 178 odvozovat ze slovenského adj. driečny „pěkný, ztepilý, silný“. Myslil bych spíše na východočeské adjektivum drnatý „svalovitý“ (Jungmann I, 480), od něhož je slovo drnák odvozeno tak, jako je ze špičatý špičák, z paličatý paličák. Šípák je jméno dané podle pýřitosti, připomínající některé druhy šípků (šípů), na př. růži křovištní Rosa dumetorum, růži kožolistou Rosa coriifolia. Vzorem mohlo býti německé [195]jméno Hageeiche (Hagerose = šípek, Hagebutte = jeho plod). Polívka IV, 179 myslil na srbské slovo šipak „růžový keř“, prý pro nízký, křovitý vzrůst šípáku.

Jména jiných druhů dubu byla přejata z jihoslovanštiny (plut, česvina) nebo z latiny (cer).

2. Z hojných druhů vrby Salix (Enumeratio 1935 zná 23 druhů domácích a 4 cizí vedle mnohých kříženců) mají obecná jména již uvedená jíva Salix caprea L. (NŘ. XXVI, 167: praslovanské; praslovanské je také jméno rokyta) a červenice Salix purpurea L. (NŘ. XXVI, 195: po prvé u Matthioliho). V nové době se objevují jména další:

a) Mandlovka Salix pentandra L.

Jméno toto uvádí po prvé Presl 1846/1405 jakožto lidové. Vedle toho však uvádí také (a další botaniky po něm) vrbu mandlovou Salix triandra L. = S. amygdalina L.[5] Tato vrba mandlová se tak jmenuje pro tvar svých listů (téhož původu jsou cizí jména amygdalifolia, saule à feuilles d’amandier, almond-leaved willow, Mandelweide). Jak se však jména mandlovka dostalo druhu S. pentandra? Je to zase jen záměna jako u křemeláku-drnáku? Nebo snad vzniklo toto jméno z nahořkle kořenné chuti kůry? Se stanoviska terminologického není jistě blízkost obou názvů (vrba mandlová a vrba mandlovka) pro dva rozdílné druhy nic výhodného. Klika-Procházka 44 má, jistě lépe, pro S. pentandra název vrba pětimužná, pro S. triandra pak vrba mandlová nebo trojmužná.

b) Konopina Salix viminalis L.

Jméno konopina uvádí Jungmann z Dobrovského a Puchmajera. V botanikách se tento druh jmenuje častěji vrba ohebná (Presl, Sloboda, Opiz), košařská (Presl, Čelakovský, Flora bohemica, Polívka), košikářská (Kavina, Klika), a až zase v nejnovější době se objevuje konopina jako synonymum (Kavina, Klíč). České jméno vzniklo podle německého Hanfweide, ale podnět tohoto pojmenování není zcela jasný. Nejspíše je jím podobnost listů.

c) Bělice Salix alba L.

je u Presla 1846/1406, u Čelakovského atd.; vedle toho je vrba bílá. Tvoření zcela jasné. Odrůdou vrby bělice je potočnice.

d) Potočnice Salix vitellina Ser.

Jméno potočnice (podle něm. Bachweide) je ve spisu Flora [196]Čechica 1819/204, u Staňka 1843/391, u Presla 1846/1406, Slobody 1852/274. Synonymem k tomu je zlatolýčí.

e) Zlatolýčí Salix vitellina Ser.

Podle Jungmanna se vyskytuje po prvé ve Vídeňských listech r. 1813 v podobě zlatolyk. V Havelkově Umění lesním 1823/98 je zlatolejčí (Salix helix); dále u Dundra 1823/77 a u Dobrovského. Jméno toto se (stejně jako slovenské zlatica a něm. Goldweide) vztahuje k žloutkovitě nebo červeně žlutým větvím. Jinak se Salix vitellina jmenuje vrba žloutková (Klíč 750) nebo žlutá (Kavina 375).

3. a) Olše lípalíska Alnus incana Mönch.

Jméno toto se vyskytuje v botanikách od r. 1819, a to s některým kolísáním:

lipaliska: 1819, 1846 Presl, 1868 Klika;

lipoliska: 1852 Opiz;

lipalieska: 1853 Reuss (jakožto slovenské lidové);

lípalíska: 1873 Čelakovský atd. dodnes.

V některých botanikách (1852 Sloboda, 1928 Klika, 1942 Klika-Procházka) je jenom název olše šed(iv)á. Nejstarší doklad je u Jungmanna II, 331 ze Zlobického: „lipališka? = bílá volše“. Táž podoba je i u Šumavského 1851. Dobrovský má jen tvar liška.

Šulek, Jugoslavenski imenik bilja 199, s tímto slovem srovnává jméno lipolist (Tilia microphylla) a jím se řídí Polívka IV, 162. Ale takový výklad nevyhovuje hláskově ani významově. Je-li Reussovo slovo skutečně lidové, musíme při druhém členu myslit na lísku, botanicky olši nejblíže příbuznou. Zlobického podoba by podle toho byla porušena. První člen připomíná lípu; ale jaká je toho příčina věcná, říci nedovedu. Třeba tedy toto slovo zatím pokládati za nejasné.

b) Linda Populus alba L.

je rovněž slovo ne dosti jasné. V nářečích je dobře doloženo. Bartošův Dialektický slovník moravský uvádí jméno „linda = topol vlašský“; Kolaja (z Kyjovska) a Kálal (ze Slovenska) mají „linda = topol“; Kott VI, 866 cituje z lidové písně moravské „Podívej se, milá, na tu suchú lindu, až se rozzelená, teprv k tobě přindu“; podle Regala (u Kotta) je na Kyjovsku také podoba lindík = topol. V nářečí českomoravském je odchylný význam, totiž vrba červená, košikářská (Hošek I, 98 z Polenska).

Polívka IV, 147 říká: „Ač zdá se souviseti s něm. Linde, přece dlužno odvozovati spíše od stslov. kmene lin- = línati, vzhledem k plsťnatým, později olysalým mladým větévkám a k plsťnatému [197]rubu listův.“ Ale ze slovesa (lińati) není možno utvořiti substantivum příponou -da. I přes značný významový skok — u jmen stromů však nijak ojedinělý — je výklad z německého slova Linde (lípa) přece jen nejpravděpodobnější.

c) Maďal Aesculus hippocastanum L.,

jedno ze synonym kaštanu koňského, objevuje se od vydání spisu Flora Čechica 1819/83. V krásné literatuře se „maďal“ vedle obyčejného „kaštan“ vyskytuje zřídka. Materiál Slovníku jazyka českého má doklady ze Šmilovského 1885, Kronbauera 1890 a K. M. Čapka Choda 1912, 1921. Podle Presla (1820/ř. 35; 1825/216) je to jméno lidové. Polívka II, 306 upozorňuje na maďarské slovo magyal, t. j. durman, jehož plodům se prý ostnité tobolky kaštanu nápadně podobají. Ale vskutku znamená magyal v maďarštině cesminu (Ilex), někdy také hlodaš (Ulex), v nářečí i šípák (Quercus lanuginosa), nikdy však durman (to je maďarsky maszlag). Polívka se stal obětí omylu v Brábkovu slovníku maďarsko-českém; v něm bylo při používání maďarsko-německého slovníku patrně zaměněno Stecheiche, Stechginster (cesmina, hlodaš) za Stechapfel (dorman). Protože však naše slovo maďal je původu slovenského (Kálal s. v. gaštan; Kott X, 621), je skutečně možné, že maďarské slovo je jeho pramenem; byl by zde ovšem podobný významový skok jako u lindy (lípa - topol). G. Reuss 487 odvozuje jméno maďal z ruštiny, ale v ruštině podobného slova není.

d) Jerlín Sophora japonica L.

Jméno toho východoasijského stromu se objevuje v Rostlináři 1820/ř. 54 s poznámkou O, t. j. „z obyčeje vzaté“, potom 1846 atd. Původ jména je neznám a jeho lidovost pochybná.

4. Některá jména jsou původu karpatského, zvláště tatranského, a vyskytují se proto i v polském nářečí podhalském:

a) Kosodřevina Pinus mugo Turra

je karpatské synonymum kleče (což je jméno původní na Krkonoších); slovenské podoby jsou kosodrevina i kosodrievä, podhalské kosodrzew i kosodrzewina. Do českého botanického názvosloví uvedli slovo kosodřevina 1819 Preslové (FČ 202: sosna kosodřevina). Pro výklad se nabízí srovnání s německým slovem Krummholz (tak již Jungmann). Machek (písemně) namítá, že adj. kosý znamená jen „šikmý, příčný“, nikoli „křivý“, a myslí proto raději na původní polské kozodrzew (-ina), což Berneker I, 595 spojuje správně s „koza“. Bylo to asi hanlivé jméno pro všechny nízké stromy kozami okusované. Kosodřevina by pak bylo vzniklo lidovou etymologií. Proti tomu lze namítnouti, že adj. [198]kosy v polštině znamená i „křivý, srpovitý“ i že bychom v lidové etymologii mohli méně předpokládat směr vývoje od častějšího výrazu koza (koza, kozica je na Tatrách „kamzík“) k řidšímu výrazu kosý než naopak.

b) Limba Pinus cembra L.

je lidové slovo slovenské (vedle limbora, limpora), polské a slovinské (také v maďarském nářečí ipeľském je limba-fa). Odvozuje se všeobecně (Jungmann, Miklosich, Berneker, Brückner) z německého slova Leimbaum (staré limbôm), znamenajícího javor mléčný Acer platanoides L. Mohlo by býti vytčeno jako slabá stránka tohoto odvozování, že se podle něho jméno stromu listnatého a nížinného přeneslo na strom jehličnatý a typicky velehorský. H. Fischer, Mittelalterliche Pflanzenkunde 278, sice podotýká, že limbôm znamená ve staroněmeckých glossách také Pinus cembra, ale nelze nalézti, odkud Fischer tento svůj názor čerpal. Podle Erika Björkmanna, Die Pflanzennamen der althochdeutschen Glossen (Zeitschrift für deutsche Wortforschung II, 217) je lînboum, lîmboum v glossach vždy jen „ornus“ a to znamená podle Schradera javor mléčný, podle Fischera-Benzona klen (horský druh javoru).

Máme-li však na mysli prudké a překvapující významové skoky ve jménech stromů, můžeme onen tradiční výklad přijmouti. Připomenouti sluší, že slovenské podoby limbora, limpora nejsou dostatečně vysvětleny.

B. Jména vytvořená uměle

1. Mezi uměle vytvořenými názvy jsou nejsilnější skupinou jména připomínající podobnost s některým jiným stromem. Máme tu několikerý způsob odvozování:

a) Příponou -ovec (srv. hulevník - hulevníkovec, vřes - vřesovec atp.):

Břestovec Celtis L., patřící do řádu jilmovitých (jilm = břest); od Presla 1820/ř. 146; u Matthioliho-Veleslavína se jmenoval železné dřevo.

Habrovec Ostrya Micheli je nejblíže příbuzný habru, k němuž se někdy přímo počítá jako Carpinus Ostrya L. U nás se vyskytuje v druhu Ostrya carpinifolia, habrolistá. Srovnej polské chmielograb, sch. črni gabr, crnograb, něm. Hopfenbuche. Jméno habrovec se po prvé vyskýtá u Slobody 1852/283, později ojediněle; má je Slovník lesnický 1883, Mašl 1889, Konšelův Slovník lesnický I, 502.

[199]Tisovec Taxodium Rich. je jméno napodobující název vědecký (taxoeidés, tisu podobný). Je po prvé u Presla 1820/ř. 149, u Kliky 1868/103, později jednotlivě (Kavina 346, Bayer 388, F. A. Novák I, 453). Jinak se tisovci říká taxodie, cypřiš bahenní (Polívka IV, 648).

Ojediněle se vyskytuje podobně tvořené slovo zeravinec Thujopsis (v. hyba, str. 205); u Polívky IV, 648.

b) Předponou pa- (srv. pakmín, pablen):

Pajasan, Ailanthus Desf., východoasijský strom, který byl r. 1751 přivezen do Londýna; české jméno dostal od Presla 1846/282, protože má „podlouhlé nažky podobné nažkám našeho jasanu“.

Pamodřín, Pseudolarix Gordon, strom ze severovýchodní Číny, v Evropě známý od r. 1856; české jméno je v Klíči 1928/984, u F. A. Nováka I, 441 a v Příručním slovníku. U Kaviny se pamodřín jmenuje modřín čínský, u Bayera českého jména nemá, jiní (Polívka, Klika-Procházka) ho vůbec neuvádějí.

c) Zdrobňovací příponou -ek (srv. vemeník - vemeníček, kozlík - kozlíček):

Cypřišek Chamaecyparis Spach. obsahuje několik druhů severoamerických a japonských, do Evropy přinesených 1736, 1850, 1854, 1861. Dříve byly tyto druhy zařazovány mezi cypřiše. Presl 1846/1430 uvádí dnešní druh Chamaecyparis thyoides Britt., t. j. cypřišek kulovitý, jako kupres bílý Cupressus thyoides.

d) Sem lze zařaditi i jméno jasanojavor Negundo fraxinifolium Nutt., dané stromu, který byl r. 1688 přenesen ze Severní Ameriky do Evropy. Jméno to je slučovací složenina, napodobující německé slovo Eschahorn. Ale existence tohoto rodu není obecně uznávána. Polívka, Zahradník, Kavina, Klika 1928 a 1942 jej jmenují jen „javor jasanolistý“; Klíč 1928/165 jej pokládá za zvláštní rod, ale Enumeratio 1935/155, F. A. Novák II, 345 zase jen za druh javoru (Acer negundo L.). Presl jej nazývá pajavec (1825/208a; tak i Přír. slovník) nebo pájavec (1846/217). Toto jméno třeba vyložiti jako *pajav(or)ec.

e) Liliovník Liriodendron L., od Presla (1825/304: -io-, 1846/36: -ijo-) do Kliky-Procházky 61, má jméno podle názvu vědeckého (léirion = lilie; dendron = strom); jindy se mu říká tulipovník, tulipník (1820) podle něm. Tulpen-baum (L. tulpifera).

[200]2. a) Dřezovec Gleditschia L.

České jméno u Presla 1846/440 (1820 gledička; novější gledičie).

Polívka II, 430 s ním srovnává dřězka „tříska“ a ruské dereza (čimišník křovitý atd.). Ale snad by bylo možno mysliti i na české slovo dřez. „Na večer a před deštěm sklánějí se lístky vzhůru a přiklánějí se těsně k sobě, takže se okraji střechovitě kryjí“; tvoří tedy jakoby nádobu.

b) Nahovětvec Gymnocladus LMK.

České jméno je asi od Polívky (II, 431: nahovětvec neboli libovec; dále na př. Zahradník 1907/191, Klíč 1928/224, Klika-Procházka 1942/89, Příruční slovník) a překládá se jím vědecké Gymnocladus (gymnos = nahý, klados = větev). Polívka se domnívá, že vědecké jméno je odtud, že po spadnutí listí vypadá strom velmi smutně; příčina je však jistě v tom, že listí je jen na špičce stromu. Starší název libovec je Preslův (1820/ř. 55 - libinovec; 1846/441 - libovec) a patří k „libý“ („strom ztepilý, okázalý, s košem pěkným“).

c) Korkovec Phellodendron Ruprecht,

zcela ojediněle u Kliky-Procházky 1942/34 nápodobou řeckého jména (fellos = korek; dendron = strom); jinak bez českého jména.

d) Zvláštního původu je slovo zerav Thuja L. Presl je omylem pokládal za staročeské jméno jalovce a označil jím příbuznou thuji. Vskutku je to však špatné čtení přídavného jména „žeřav(ý)“. Podrobnější výklad o tom je v NŘ. XXV, 277 n.

C. Jména přejatá ze slovanských jazyků

1. Ruská:

a) Čimišník Caragana Lam.

je stromek (keř) pocházející ze střední a východní Sibiře a z Mandžuska; do Evropy byl zaveden r. 1752. Dnešní jeho ruské jméno je čiližnik (Majevskij 144; vedle dereza); u Dal’a je i podoba čapyžnik. Preslovo přejetí se opírá o podobu uváděnou P. S. Pallasem ve Flora Rossica I, 1, 164: Tschimyslnik - Robinia frutescens. Ve spisu Flora Čechica 1819/149 a v Rostlináři 1820/ř. 54, 3 nazval Presl čimišníkem rod Robinia, kdežto Caragana bylo 1820 hrachovník (rusky gorochovnik, ukr. horochivnyk, pol. grochownik). Teprve Rostlinopis 1846 má Caragana = čimišník, kdežto rodu Robinia se dostává jména trnovník.

[201]b) Trnovník Robinia L.

Východiskem je asi ruský název ternovnik, uváděný P. S. Pallasem ve vědeckém cestopise „Reise durch verschiedene Provinzen des Russischen Reichs“ 1771, II, 2, 741 (= Robinia Hododendron). Ale autorem českého jména není Presl. V. V. Havelka (jeho filologickým rádcem byl J. L. Ziegler) mluví v Umění lesním 1823/I, 111 o „akácii, kapinici, trnovníku = Robinia“ a dovolává se pro termín trnovník „Zprávy o sázení a obdělávání stromoví“, vydané 1817 J. Palkovičem; autorem této Zprávy je podle Riznerovy Bibliografie II, 331 Samuel Kaunic.

c) Smokvoň Ficus L.

Jméno toto zavedl Presl 1820/ř. 144,1 (smokva) jako slovanský název fíku. Je v ruštině (smokva), sch. (smokva) i v polštině (smokiew) a má asi společný pramen s gotským slovem smakka. Podle přímého svého udání vzal je Presl z ruštiny.

d) Hřebenčík = tamaryšek Tamarix gallica L.

Jméno, zavedené Preslem 1846/563 (Rostlinář 1820, Staněk 1843, Klika 1868 mají jen „tamaryšek“), je z ruského slova grebenščik (P. S. Pallas, Flora rossica I, 144: „grebenschik“; Iv. Dvigubskij, Načal’nyja osnovanija I, 1823/334: „grebenščik“); Majevskij 212 má židovnik, jméno, jehož užil Presl pro pojmenování rodu Myricaria: židovinník. — Také v polštině se objevuje slovo grzebiesznik.

e) Škumpa Rhus L.

Toto slovo pokládám za ukrajinské. Presl v Rostlináři 1820/ř. 52 zavedl podobu škumpina, od 1846/327 je však obecně škumpa. Za pramen udává Presl „illyrštinu“, t. j. srbocharvátštinu (to po něm opakuje Jungmann, Reuss i Polívka). Ale ani Šulek, Imenik bilja, ani J. Barlè, Prinosi slovenskim nazivima bilja (Zbornik za narodni život 30, 31) takového jihoslovanského slova neznají. Zato v ukrajinštině je slovo skompija (Makowiecki 311); z ukrajinštiny proniká toto slovo zčásti i do ruštiny (Dal’ je neuvádí jako zvláštní heslo, ale pod heslem „želtunica“ připomíná jako synonymum „skumpija“) a do polštiny (skąpja, skąpia). Z polštiny odvozuje Tiktin rumunské jméno scumpie, scumpina. — Jaký je přímý pramen Preslův, nelze zjistit.

Mezinárodním jménem škumpy je sumach. Vykládá se buď ze jména distriktu Sumacha = Šemacha = Šamak v chanátu Širvanském na Kaspickém moři, nebo z arabského slova summaq (k „samaqa“, býti krásného vzrůstu); v. Hegi IV, 3, 218. U nás se vyskytuje u Veleslavína i Zalužanského, později jednotlivě [202]jako jméno stromu (Zahradník 166) nebo jako jméno barviva (v. Kott VII, 808).

Poznámka.

Z ruštiny je přejato i jméno paklen Acer tataricum L., vyskytující se někdy vedle běžného jména javor tatarský (dříve: habrolistý). U Presla 1846/216 se jméno paklen uvádí jako synonymum k názvu javor habrolistý, později je na př. u Polívky, Kliky 1928.

2. Polská.

Vodoklen Platanus L.

Toto jméno zavedl 1820/ř. 146 Presl. Za pramen udává sice ruštinu (podle něho i Jungmann atd.), ale v ruských pramenech toto slovo nenacházím (u Pallase I, 2, 1 a Dvigubského 354 je „činar“). Zato v Lindově Słowniku języka polskiego mohl Presl najíti slovo wodoklon, Platanus orientalis. První člen složeniny, vodo-, je odtud, že si platany libují ve vlhkých stanovištích a za přirozených poměrů rostou u potoků a řek. Druhý člen složeniny, klon, je správně počeštěn jako klen. Neboť ačkoliv platan a javor (klen) botanicky nejsou příbuzné, byly pro svou vnější podobu zaměňovány: platan se u Matthioliho-Hájka 1562 jmenuje javor, u Matthioliho-Veleslavína 1598 přespolní javor; pod. Veleslavín, Nomenclator 1598/77.

3. Jihoslovanská.

Jmen „illyrských“ je mezi názvy stromů dosti, neboť velmi správně volil Presl tato jména pro stromy středomořské.

Illyrská jména mají dva středomořské druhy dubu:

a) Plut Quercus suber L.

b) Česvina Quercus ilex L.

Česká jména zavedl Presl přesně podle pramene (Šulek, Imenik 53, 299) v Rostlinopise 1846/1399.

c) Ruj Cotinus coggyria Scop.

České jméno nacházíme po prvé u Presla 1846/328 pro druh škumpy (Presl je však uvádí jako jméno starší). Je to jihoslovanské slovo ruj, rujevina, rujka, jež zjevně souvisí s řeckým rús, pozdně latinským rhus, jistě však nikoli se slovanským slovesem ruji „rvu, trhám vlasy“ (Polívka II, 304).

d) Žmarlika Cercis Siliquastrum L.

České jméno má po prvé Presl 1846/464; jak Polívka II, 431 [203]správně uvádí, utvořeno je podle jsl. šmarljika, nářeční to podoby jména smrdljika (Šulek 367).

Druhé jméno, strom Jidášův, je mezinárodní (arbor Judae).

e) Mléč Acer platanoides L.

se u Presla 1825/203, 1846/215 jmenoval javor mléčnatý („větvičky nalomené šťávu mléčnatou roní“), u Opize 1852/42 klenka obecná. Název mléč zavedl asi Čelakovský, a to snad podle sch. mlieč, mleč (Šulek 242). Je ovšem zcela možné, že je to slovo lidové (srv. mléč jako jméno pro rod Sonchus, Leontodon).

f) Omorika (= smrk Pančićův) Picea omorika Purkyně;

tento druh smrku byl objeven až r. 1875 srbským botanikem J. Pančićem a ojediněle se sází i u nás. Srbocharvátské jméno omorika (vedle omorina, omora; omarika, omara) je jménem jehličnatého lesa, také jedle.

4. Lužickosrbské (?).

Jírovec Aesculus hippocastanum L.

Toto slovo (často s i: Klika 1868, Čelakovský, Kott, Zahradník, Klika 1928) se vyskytuje po prvé r. 1868 u Kliky. Proniklo vedle názvu kaštan koňský a maďal nejméně: z krásné literatury má materiál Slovníku jazyka českého jediný doklad, a to z Heritesa (Na niti humoru 1898). Polívka II, 306 je spojuje s něm. gähren a s řeckým dzóros, ohnivý. Ale tato dvě slova jsou původu zcela různého: gähren patří k indoevropskému *i̯es- „kypěti, vříti“; dzóros k*i̯a- nebo *dei̯a-. Machek (písemně) správně upozornil na hornolužické slovo jěrowc (jěrowka) „kaštan koňský“, patřící k adj. jěry, jary „trpký, hořký“. Jak však vysvětliti souvislost se slovem hornolužickým, nevíme.

D. Jména přejatá z jiných jazyků (hlavně jména mezinárodní).

1. Řecká a latinská.

Platan Platanus L.,

řecké platanos, lat. platanus z ř. platys „široký“ podle širokých listů; středověk neznal vlastní platan a užíval tohoto jména na označení javoru (viz na př. Slovník staročeský I, 606). Rozlišení javoru a platanu žádá K. v. Sternberg, Abhandlung über die Pflanzenkunde 1818/96.

V nové době, kdy se k nám dostal Platanus orientalis, zvláště pak otužilejší americký Platanus occidentalis, platan západní, [204]jmenuje se botanicky vodoklen; běžné je však jméno platan, dříve, hlavně v letech šedesátých a sedmdesátých, také v podobách platana (1863 Chocholoušek, 1864 Kvíčala, 1865 Hálek, 1873, 1874 Sládek, 1886 Pravop. ukazatel), platána (1872 Neruda, 1873 Mansvet, 1875 Sv. Čech) a platán (Zahradník 1907).

Ostrye Ostrya Micheli,

ř. ostrye z ostreon „mušle“ podle měchýřkovitého obalu plodu. V starších našich botanikách se o ní nemluví; Sloboda 1852/283 ji jmenuje habrovec; toto jméno je i u Mašla 1889 a v lesnických slovnících. Většinou se však drží jméno ostrye (Polívka IV, 169, Zahradník 67, Kavina 406, Bayer 480 atd.), ostryja (Klika-Procházka 53).

Cer Quercus cerris L.,

dub cer, zvaný též rakouský nebo slovenský. Toto jméno k nám přišlo přes slovenštinu (Jungmann je cituje z Bernoláka a Kollára); v slovenštině je lidové, neboť na jižním Slovensku je cer hojný, na př. mezi Žitavou a Hronem, srovnej také místní jméno Cerovo. Slovo toto pochází stejně jako maďarské cserfa, jsl. cer, cerovina, něm. Zerreiche atd. z latinského jména cerrus, cerris. To pokládal Ehrlich a jiní za indoevropské, Schuchardt za hamitské, Alessio (Archivum romanicum 25) za středomořské (carro).

Taxodie Taxodium Rich.,

viz výše u tisovce.

2. Mimoevropská.

a) Mahalebka Prunus mahaleb L.;

plody mahalebky se od XVI. stol. importovaly ze Syrie do Evropy zvláště pro parfumové masti. Matthioli-Veleslavín I, kap. 47, ji nazývá Macaleb Arabum; českého názvu nemá. Základem je arabské mahlab; z něho je španělské, francouzské atd. jméno mahaleb. Presl 1846/481 ji nazývá „střemcha mahaleb“, Čelakovský „mahalebka“ vedle „střemcha skalní, turecká višeň“; jiné názvy jsou: střemcha vonná, slíva skalní, střemcha turecká.

b) Ginkgo Ginkgo L.

je čínské jméno (Hegi I, 74) tohoto stromu, jenž je domovem v Číně a Japonsku a do Evropy přišel v první polovici 18. století. Presl 1846/1424 jej nazývá jinan. Toto jméno přejal z Engelberta Kaempfera, „Amoenitates exoticae“ 1712, kde stojí: ginkgo, ginan s. itsio. G četl podle tehdejšího českého pravopisu jako j. Kaempfer uvedl zde japonské slovo ginnan, znamenající „plod [205]stromu Salisburia adiantifolia“ (Rennosuke Fujisawa, Taschenwörterbuch der japanischen Umgangssprache).

Hyba japonská Thujopsis dolabrata Sieb. et Zucc.,

japonský strom, pěstovaný v Evropě od r. 1853, má rovněž japonské jméno: hiba (R. Fujisawa). České jméno bývá zeravinec (Polívka IV, 648); viz výše.

Tsuga Tsuga Endl.,

jehličnatý strom s rozličnými druhy asijskými a severoamerickými; i toto jméno je japonské: tsuge „zimostráz“ (R. Fujisawa).

c) Katalpa Catalpa Juss.

je jméno vzaté z řeči Indiánů v severoamerické Karolině.

3. Tvořená z vlastních jmen.

a) Pavie Aesculus Pavia L.,

v českých botanikách od 1820/ř. 35. Jméno jí dal Boerhaave 1720 na počest Petra Paawa (Pavia), profesora botaniky v Leidenu (1589—1607).

Paulovnie Pawlownia tomentosa Sieb. et Zucc.,

u nás zřídka pěstěná a uváděná (paulovnie Přír. slov., paulownie Polívka, paulownia Klika-Procházka, pavlonie Zahradník); jméno má podle velkokněžny Anny Pavlovny, dcery cara Pavla I. a choti holandského krále Viléma II.

Gledičie Gleditschia L.,

řidší jméno dřezovce (Zahradník, Kavina, F. A. Novák). Jméno jí dal Linné podle berlínského botanika J. G. Gleditsche (1714 až 1786).

Wellingtonie Wellingtonia gigantea Lindl. = Sequoia gigantea Decne (Polívka IV, 649), nazvaná k poctě vojevůdce Arthura Wellesleye, vévody z Wellingtonu (1796—1852). Jinak též mamutí strom.

b) Ze severoamerických jehličnatých stromů byly do Evropy uvedeny:

Vejmutovka Pinus strobus L.

(také vemautovka, Zahradník 1907/28), přenesená r. 1705 z východní části Severní Ameriky ze statků lorda Weymoutha na jeho panství v Anglii. Presl ji 1846/1436 nazývá „sosna hladká“.

Banksovka (borovice Banksova) Pinus Banksiana Lamb., P. divaricata Du Mont de Courset, byla do Evropy zavedena 1785; pojmenována je podle Jos. Bankse (1743—1820), vynikajícího podporovatele botanických bádání.

[206]Douglaska tisolistá Pseudotsuga taxifolia Britton, P. Douglasii Carrière, byla ze západní části Sev. Ameriky přenesena r. 1827 do Evropy Davidem Douglasem (1799—1834), který v letech 1824—1829 studoval floru západní části Severní Ameriky.

Sitka Picea falcata Valck.-Suring. = Picea sitkaënsis Mayr = Pinus sitchensis Bongard,

české jméno u Kaviny 298, Bayera 403, Kliky-Procházky 38, byla z téhož území přenesena týmž botanikem r. 1831. — Sitka je ostrov a město v souostroví Thlinkity při západním pobřeží kanadském (náleží Spojeným státům).

c) Nordmannka (jedle kavkazská) Abies Nordmanniana Spach,

nazvaná tak podle Alex. Nordmanna, ředitele botanické zahrady v Oděse, později universitního profesora v Helsinkách (1803 až 1866), který ji objevil na západním Kavkazu (Polívka IV, 630).

Poznámka.

České jméno nemají ze stromů u nás někdy pěstěných na př. Carya alba (= Hicorya ovata Britt.), Koelreuteria paniculata L.


[1] V těchto částech byla probrána: I. Doba praslovanská a obecně slovanská. II. Starší doba česká (do r. 1780). Pro rušivé zásahy censury nebylo možno tenkráte v uveřejňování studie pokračovati. Censurou zvláště postižený odstavec c) na str. 197 třeba upraviti takto: c) Na změnu slova dřín v modřín působila asi polština. V polských herbářích XV. a XVI. stol. je běžná podoba modrzew (Rostafiński, Symbola I, 105, má doklady od r. 1417, Majewski od r. 1534); vedle toho je modrzeń, vyskytující se také v ukrajinštině jako modreń, mudriń, modryna, mudryna atp. (Makowiecki 201). Protože se jistě cítila potřeba rozlišit pojmenování stromů tak sobě nepodobných, jako jsou modřín a dřín, byl tvar „dřín“ podle polského „modrzew, modrzeń“ upraven na „modřín“.

[2] Jakub Menšík z Menštejna v pojednání „O mezech, hranicech, soudu a rozepři mezní“ z r. 1600 zná jen latinská jména (robur, quercus, ilex). Viz výňatek v Bitnarově „Zrození barokního básníka“ 248. U Rohna 1764 je Robur - dub nejtvrdší, Cerrus - dub jiný, Ilex - svída, Suber - pantoflový strom.

[3] Často s krátkým i: Presl, Jungmann, Čelakovský, Flora bohemica, Klika-Procházka.

[4] Nesmí nás mýlit, že drňák má u Presla latinské jméno Quercus Robur, což v nové době znamená křemelák. Linné nazýval oba tyto druhy Q. Robur a lišil je jen přidáním písmen α (křemelák) a β (drnák).

[5] V Čelakovského Prodromu II, 128 se této vrbě říká také mandlovka, ale sám Čelakovský toto jméno v Analytické květeně opustil (mandlovka je také u Rýče 1826/79).

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 9-10, s. 193-206

Předchozí Předplatné na rok 1945 činí Kčs 35 —

Následující Emil Votoček: Poznámky o kvantitě samohlásek při vyslovování cizích slov v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1