Výklady slov
Vladimír Šmilauer
[Články]
-
April
Římský rok se začínal, jak víme, březnem. Svědectví toho máme ve jménech října až prosince: october, říjen, znamená vlastně měsíc osmý, november devátý, december desátý. Jména prvních měsíců byla odvozena ze jmen božstev. Jméno martius (z toho slovenské marec) souvisí se jménem boha Marta, původně boha podsvětí, potom ztotožněním s řeckým Areem boha války. Maius (česky i slovensky máj) se začínal obětmi bohyni Maji; junius (slovensky jún) nazývá se podle bohyně Junony, původně bohyně měsíce, později identifikované s řeckou Hérou.
[143]S. P. Cortsen ukazuje nyní (v Glottě XXVI, 1938, 271—276), že měsíc aprilis (april, slov. apríl) je měsíc Afroditin. Kult Afroditin vyšel z Thessalie, kde se jmenovala Afró, Afreia; odtud převzali její uctívání italští Etruskové, kteří měli se středním Řeckem velmi čilé styky. Řecké jméno Afroditina měsíce, afrios, převzali ve formě ap(h)ri a rozšířili ji o etruský suffix -le v aprile. Z etruštiny přešlo naše slovo do řeči jejich kulturních dědiců Římanů. U Etrusků zůstala bohyně Afró tím, čím byla původně, bohyní duší, hodně neosobní (byl i mužský Afró; na Pafu se uctívala Afrodita vousatá). U Řeků však pozdějším vývojem, hlavně spojováním s afros, pěna, stala se z ní líbezná bohyně lásky.
Banjo
Banjo (vyslov bandžó) je hudební nástroj amerických černochů, i u nás zdomácnělý s módou jazzové hudby. Málokoho však napadne, že je to jméno v podstatě identické se jménem ukrajinského strunového nástroje bandury. Ale je tomu tak, jak nás poučuje podle Craigiova a Hulbertova slovníku americké angličtiny Beiblatt zur Anglia 49, 1938, 33. Základem je řecké slovo πανδουρα (pandúra); to proniklo do portugalštiny ve formě „bandurra“, do španělštiny jako „bandurria“ nebo „bandola“. Z iberských řečí převzali je američtí černoši nejprve jako banjor, později banjo. Do ukrajinštiny přišlo ono slovo přes Italii a Polsko.
Basalt
Nerost basalt (čedič) pojmenoval, jak čteme ve Vesmíru 16, 1938, 129, jáchymovský mineralog a hutník Georgius Agricola (Georg Bauer). Tento saský rodák (narodil se r. 1490 v Gleichau) nalezl v Pirně v Sasku černou horninu, pro niž hledal jméno v Pliniově „Historia naturalis“. V 58. kapitole jeho 36. knihy našel zmínku o jakési černé hornině, zvané basaltes, a přenesl toto jméno na horninu jím nalezenou. Stal se při tom však obětí písařského omylu; u Plinia zní jméno skutečně basanites a jenom některé rukopisy a první tisky mají znění basaltes.
Kráľov obraz
I u nás se hojně čítává Dobšinského hezká pohádka „O troch grošoch“ (na př. v Gregorově školním výboru Slovenských pohádek); z ní čerpal Julius Zeyer známou episodu o Vratkovi v Radúzovi a Mahuleně. Jeden z žertů vtipného sedláka záleží v tom, že za velké peníze prozradí královským rádcům řešení hádanky, třebaže mu to král zakázal do té doby, „pokým len môj obraz neuvidíš“. Krále pak, rozhněvaného pro toto přestoupení zákazu, utiší enšpiglovským výkladem, že viděl jeho obraz na zlatém dukátu, který od rádců dostal. Ale [144]zvědavost čtenářů dráždí ta podivná podmínka: proč král zakazoval něco říkati, pokud neuvidí sedlák jeho obraz. — Vysvětlení musíme hledati v maďarštině. Maďarské vlivy na slovenské pohádky jsou obecně známy a musíme je předpokládati i při slovenské versi této mezinárodní látky. Maďarské kép znamená totiž jednak „obraz“, jednak „tvář“; obrat maga képében má význam „na svém obraze“ i „ve vlastní osobě“. Byl tedy králův zákaz skutečně dvojsmyslný: dokud mne neuvidíš ve vlastní osobě nebo na mém obraze. Na tomto dvojsmyslu je založen celý žert. V poslovenštění se ovšem přirozenost tohoto žertu ztrácí.
Slezsko
S opatrnou výhradou otiskuje „Sborník Československé společnosti zeměpisné“ (43, 1937, 138-145) nový výklad jména Slezsko od Jos. Salaby. Původní jméno zní prý Zlesie a znamená „bezlesí“ (koresponduje se jménem Podlesie); nazvali tak Slezsko Slované, přicházející tam od východu z lesnatých Karpat. Ze Zlesí se stalo Slezí, a to je prý forma původní a vlastní; Slezsko je podoba až pozdější a nesprávná. — Svůj výklad zakládá autor na faktech agrogeografických. Stránku jazykovou ponechává úplně stranou, ale právě ta nám zcela určitě říká, že je to theorie zhola nemožná. Zlesí nemůže v slovanských jazycích znamenati „bezlesý kraj“, přesmyk znělosti Zlesí > Slezí nelze nijak předpokládati a staré doklady ukazují, že původ jména Slezska musíme hledati ve jménu kmenovém. Bavorský geograf z IX. n. X. stol. uvádí formu Sleenzane = Slęžane, 1086 nacházíme tvar s československou změnou nosovky ę v a: Zlasane (čti Slažane). Třeba zůstati tedy při výkladu, který v témž Sborníku (40, 1935, 1—5) podali B. Horák a A. Profous. Z pozdějších výkladů připojme k tomu aspoň důkladný článek M. Vasmera v časopise Altschlesien VI, 1936, 1—15.
Germánský bůh Wotan a Vodňany
Zmínil jsem se nedávno (NŘ. XXII, 50) o výkladu jména Spišského Štvrtku-Donnersmarktu ze jména boha Donnara a charakterisoval jsem jej slovy, že je tak málo pravděpodobný, jako že Vodňany jsou starým božištěm Wotanovým. Chtěl jsem tím hodně výrazně naznačiti jeho nemožnost. Ale přiznám se, že jsem ještě při korektuře byl v pokušení tuto zmínku škrtnout: zdála se mi přece jen hyperbolou trochu příliš drastickou. Snad i leckterý čtenář měl ten dojem. A hle! Zároveň s oním článkem v Naší řeči tiskli v Berlíně nové číslo 74. ročníku staroslavného orgánu germanistiky, Zeitschrift für deutsches Altertum, s pokračo[145]váním článku K. Simona o stopách germánských kmenů v střední Evropě; a tam na str. 249 čteme mezi jmény obcí, které mají své jméno podle boha Wotana, toto: „snad i Wodna (kraj budějovický), Wodana dobyta 1443, Höfler, Gesch. d. Hussitkr. 2, 741, a Wodnian (kraj plzeňský, 1406), ib. I, 2, 94.“
Pro vědeckou methodiku je to ukázka přímo skvělá; neboť málokdy se podaří, aby se na jediném místě dalo demonstrovati tolik primitivních chyb:
pracuje se s doklady ne z první, ale z bůhvíkolikáté ruky; což se česká místní jména vybírají z Höflerovy staré edice husitských kronikářů (Die Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung)?
cituje se nepořádně a nepřesně (u Höflera není psáno Wodana, ale Wodnana);
místní jména se neurčují, čímž se stane, že se jedna a táž obec pokládá za dvě různé obce;
a jména se vykládají bez nejprimitivnějších znalostí jazykových a historických.
Měli bychom se snad dobře pobaviti tím, jak rychle byla realisována naše žertovná hyperbola, jak Naše řeč jasnozřivě předvídala nová vítězství dnešní německé vědy, — ale je-li člověk také germanista, ví-li, co byl Zeitschrift für deutsches Altertum, kdo je jeho redaktor Edw. Schroeder a vůbec co byla německá věda, věřte, jsou jeho pocity nějak příliš daleko vzdáleny žertu a veselosti.
Čechoslováci — Bulhaři
Článek Simonův, o němž mluvíme na jiném místě, je nevyčerpatelným zdrojem nesmyslných nápadů. Uváděti je obšírněji nedovoluje určení našeho časopisu (jen snad na ukázku, že Švédové, Švýcaři, Schweinfurt, Schwanfeld, Svídnice, Swinemünde atd. jsou všechny pojmenovány podle germánského kmene Suiones, a že podnikavost Suebů a jejich organisaci z několika kmenů pevně sdružených lze dokázati vyprávěním o sedmi Švábech, kteří se družili kolem společného kopí a cestovali po světě). Ale zaznamenejme, že se nám i pro staré dějiny Čechoslováků dostává poučení zcela originálního (str. 242). Z „Historia Langobardorum“ Paula Diacona připomíná se pověst o tom, jak Langobardové přešli jakousi řeku, v čemž jim bránily Amazonky, a jak je potom přepadli Vulgares (Bulgares), zabili jim krále, byli však konečně novým králem Lamissiem přemoženi. K. Simon ví, že ona řeka je Odra (kdo byly ty Amazonky, neříká), místo přepadení Langobardů je v Moravské bráně. Z toho vyvozuje: „Jak viděti, dostali se [146]Bulhaři do svých dnešních sídel okolo východních Karpat. Ale ještě pravděpodobnější je, že Bulgary (lidmi od Volgy) musíme rozuměti pozdější Čechoslováky, lužické Srby a Slovince“. — Dodejme k tomu místo dalšího rozboru aspoň to, že jméno Bulharů nijak nesouvisí s Volgou, nýbrž že podle pravděpodobného výkladu Tomaschkova a Némethova (naposled v Magyar nyelv 34, 1938, 61) pochází z turkotatarského slovesa bulγa-, míchati, čímž mají býti asi naznačeny vnitřní neurovnané poměry tohoto kmene v době jeho pojmenování.
Smutný rekord
Zároveň se Simonovým článkem o stopách starých germánských kmenů byl i u nás proveden výkon, jemuž neváháme přiznati jméno rekordu. Jeho autorem je sice diletant a přinesl jej vlastivědný časopis, nemající nijakých aspirací vědeckých, ale i tak potřebuje odmítnutí co nejostřejšího.
Budiž nám prominuto, že nejmenujeme ani autora, muže zešedivělého v poctivém vykonávání svých povinností, ani časopis, jehož redaktor patrně z důvodů společenských nenašel dost síly takový příspěvek odmítnouti. Jde nám jen o věc.
A nebudeme ani článek — jehož pokračováním se nám ještě vyhrožuje — uváděti v celém rozsahu. Stačí jen několik ukázek:
1. Důležitým pramenem pro místní jména je poloha a trasa cest. Kde se cesty sbíhají, vznikl Zbiroh, kde se točí, Točník; cesta se obtáčí kolem Ptáčníka, obíhá Jihlavu, obrací se u Dobratic, „na okolo“ vede u Nákla, běží u Kobližné, ohýbá se u Rohliny, okolo se motá u Olomúce, obejde u Obětové, vine se u Svince a Sovince, vede „ob les (malý)“ u Oblesků, „o les“ u Olešné (Slezsko je lesnatá země), po břehu u Žabovřesk, „kolo buku“ u Klobúk.
2. Podle chovu psů jmenují se — vedle četných objektů jiných — i Beskyd a Paskov.
3. Jména beskydských hor jsou vzata z němčiny: Kněhyně z německého „Buche“ (protože Buch je kniha), Tanečnice z německého Tanne, Radhošť je pak původně radošť, t. j. Radost a překlad z německého Freude atd.
Nemůžeme bohužel souditi, že tento tanec hrůzy je aprilovou mystifikací, a tak smíme jen znovu snažně a důrazně prositi, aby se nikdo bez velmi důkladných znalostí z jazykovědy a z historického zeměpisu a bez důkladné dávky kriticismu nepouštěl na nebezpečnou půdu výkladů onomastických: z téhož důvodu, proč dospělí lidé nechodí v zábavných koutcích na to[147]bogan. Protože pohled na vážného člověka metajícího kotrmelce je trapný a rozlaďující.
O studiu osobních jmen rozepsal se v článku o úkolech sudetoněmeckého dějepisectví (Zeitschrift für sudetendeutsche Geschichte I, 1937, Forschungen und Fortschritte XIII, 1937, 393) profesor pražské německé university Heinz Zatschek. Za přední povinnost německého dějepisectví u nás má vyšetřiti přesně úlohu Němců v starších dějinách českých. Podmínkou je tu přesné rozlišení českého a německého živlu v městech i na venkově. Proto klade autor zvláštní váhu na spolupráci historika s jazykovědcem a žádá propracování jazykovědných method, jimiž by se dala ze jmen určit národnost jejich nositelů. Detailní prozkoumání urbářů, které podávají soupisem usedlostí, poddaných a dávek obraz stavu v jisté době, a městských knih, které umožňují pohled do vývoje, poskytne dostatečné množství materiálu. Zvláště upozorňuje Zatschek na to, že před husitskými válkami bylo i ve vnitřních Čechách hojně německých sedláků, a poznamenává, že samo zjištění hodnoty jednotlivých velkostatků vyloží leccos z vnitřních dějin.
Druhým úkolem bude zjištění podílu, který měli Němci v knížecí a královské kanceláři; i tu budou prý hlavní slovo míti filologové.
Tímto zkoumáním se bude zabývati „Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen“ a sloužiti mu bude nová „Zeitschrift für sudetendeutsche Geschichte“. —
Nebudeme zde vykládati, co bylo v této věci učiněno dosud od českých historiků (viz i Čes. časopis hist. 43, 1937, 417). Ale nebude nevhodno připomenouti, že se ani u českých filologů na význam tohoto zkoumání nezapomíná. Bohemistická sekce „Společnosti pro slovanský jazykozpyt“ zabývá se touto otázkou od samého vzniku Společnosti. Péčí doc. dr. Oberpfalcra byly — ve spojení s prof. V. Vojtíškem — zorganisovány již dva paleografické kursy pro profesory středních škol jakožto nejpovolanější badatele v místních archivech; jiný člen Společnosti, prof. J. Beneš, ukázal pak nedávnou svou pražskou přednáškou, že v něm vyrůstá dobrý pracovník v anthroponymii. Budou-li o společném díle pracovati zároveň badatelé němečtí i čeští, bude to jistě na prospěch věci. Zatím bychom se ovšem na možnosti přesného určení národnostního katastru dívali mnohem skeptičtěji než prof. Zatschek. Už polemika, která vznikla o výklad příslušných dat v brněnských „Knihách počtů“ vydaných prof. B. Mendlem, ukazuje, jak těžko se tu dobrati pravdy i lidem nezatíženým předsudky a tendencemi.
Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 5, s. 142-147
Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Následující B-a.: Hudba vrcholného léta
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1