Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Bekaný, kakaný

Charakteristickým znakem etymologických zkoumání J. M. Kořínka, profesora srovnávacího jazykozpytu na bratislavské universitě, je důraz, který klade na možnost vzniku slov z citoslovcí. Z citoslovcí odvodil jak ve své základní práci, „Studie z oblasti onomatopoje“ 1934, tak v rozličných článcích jednotlivých už mnohé slovo, které bylo dotud málo jasné.

V „Listech filologických“ 68, 1941, 85—94 pojednává nyní o slovech, která vznikla z dětského citoslovce ’a’, ’ä’. (Značka ’ znamená zde t. zv. ráz, raženou souhlásku hlasivkovou, kterou slyšíme nejlépe právě v dětském: Je to ’e’, přesněji: ’ä’.)

Ráz se cítí jako hláska blízká zadopatrovému k (dobrým dokladem je lidová říkačka, v níž se rýmuje ráz s k: kominář má flek, kominice ne’). Proto se při použití tohoto citoslovečného základu v řeči nahrazuje jeden nebo oba dva rázy v uvedených citoslovcích hláskou k. Tím vzniká ’ak, ka’, kak.

Kak (žijící jako citoslovce s významem „fuj“ na př. v slovinštině) se pak stalo základem rozličných slov, na př. řeckého kakos, zlý, špatný, neblahý (známe je ze slov kakofonie, nelibozvuk, kakodyl, protivně páchnoucí organická sloučenina, kachexie, chřadnutí); z něho vzniklo též sloveso kakati, objevující se v několika jazycích, vedle slovanštiny také v němčině, latině, řečtině, keltštině.

Od základu kak atp. se odlišila skupina s počátečním b: ba’, bä’, bak, bäk. Retné b je výrazem odporu k ošklivým věcem a vlastnostem („souvisí to s vyplivováním něčeho odporného, svíráním rtů jako obranou“). Slova tvořená z tohoto základu označují ošklivé věci, které se nesmějí strkat do úst a brát do rukou, a hmotnou činnost, potom však též vlastnosti. Odtud je české bakaný, bekaný, ošklivý, špinavý, nehodný; slovenské bak, baka, skvrna.

Snad by sem bylo možno přiřadit ještě jiná slova (kakabus, kaziti, kaditi), ale autor se na tyto možnosti dívá hodně střízlivě.

Dýmějový mor,

pestis bubonica, je pojmenován podle svého hlavního příznaku, zánětu mízních, zvláště tříselných žláz (= bubo). „Dýměj“ je obměněné staré slovo dým (obyčejně v množném čísle dýmy), [243]dýmě, 2. p. dýmene, doložené na př. v staročeském Passionále: „hlízy a vředy, ješto dýmy slovú“, v Rhazesově Ranném lékařství: „samo přirození učiní tu dýmně (tak psáno!) neb nežit neb hlízu.“ Klaretův Glossář uvádí ve verši 1680: dýmy pronda, rukopis Vodňanský z r. 1409 má dýmě. Pro podobu „dýměj“ uvádí nejstarší doklad V. Flajšhans (ve vydání Klareta II, 271) podle excerpt Maškových z lékařského rukopisu jindřichohradeckého: „dýměj neb žlázy toť rostú v čas na hrdle a v čas jinde“. Do novočeského názvosloví lékařského přešlo toto slovo zásluhou Ant. Jungmanna, který r. 1833 sestavil v Kroku III seznam jmen nemocí; v něm uvádí: 147 Dýměj (dýměje, dýně, dýmnice, dyměnka) = hlíza, bubák, vejr ve tříslech.

Mimo lékařské názvosloví se slova „dýměj“ v nové češtině neužívá. Materiál Slovníku jazyka českého má jediný doklad z Jiráskova Husitského krále (317: hlízy, dýměje a po těch rychle smrt).

Slovo to se vyskytuje v rozličných jazycích slovanských a znamená buď „slabinu, tříslo“ (staré s. dimije, slovin. dimlje, hl. dymjo, p. dymię), nebo „otok třísla“ (p. dymienica); potom vůbec „podkožní nádor“ (ukr. dymynyća). Je odvozeno od slovesa (na)dýmati a znamená tedy vlastně něco naběhlého, oteklého. Na vývoj podoby „dýmej“ působilo snad slovo „kurděj“ se starým -ěj (p. kurdziej).

Strop

Všeslovanské slovo strop’’ se doposud spojovalo s irským cro, stáj, chatrč, a anglosaským hróf, střecha (z něho je anglické roof, střecha). V. Machek je však už v Slavii XVI, 1938, 190 spojil s řeckým (homérským) orofos, střecha, strop, a nyní se k tomuto výkladu vrací delším pojednáním v Listech filologických 68, 1941, 94—101. Indoevropské sloveso *repho bylo starým odborným názvem pro pokrývání domu, kdežto *(s)tego, z něhož odvozujeme názvy střechy v latině (tectum, z toho franc. toit, ital. tetto) a v němčině (Dach, Decke atp.), mělo původně obecnější význam, pokrývání vůbec. Indoevropské *repho se uchovalo jednak v řečtině, kde z něho máme sloveso erefó, pokrývám dům, a substantiva orofé, orofos, krytba, střecha, jednak v slovanštině, kde dalo vznik slovu strop’’.

Že totéž slovo znamená i střechu i strop, není nic překvapujícího: pradávná obydlí neměla půd a střecha byla zároveň stropem. Ostatně význam „strop“ je tak vyhraněn jenom v češtině (v některých nářečích se ještě uchoval i význam „půda“): staroslověnské strop’’ znamenalo „střechu“, ruské a bulharské stropílo je „střešní krokvice“.

[244]Barák

je výraz, který přišel za třicetileté války do střední Evropy francouzským prostřednictvím z vojenství španělského. Původní význam byl „zatímní dřevěná stavba vojenská“, později znamená toto slovo „chalupu“, koncem XVIII. stol. pak i „bídnou chalupu“ (odtud přeneseno expresivně i na městské domy). Z které doby přesně je první český doklad, nevíme. Počátkem doby novočeské je slovo „barák“ už obvyklé: r. 1775 se v „Historii o hraběti Jindřichovi a šťastném synu jeho, kterýžto dvakrát od smrti přepodivně vysvobozen byl“, mluví o baráku v lese z větví vystavěném, 1780 v „Stoletní památce velikého moru“ o barácích isolačních (podle dnešního označení), 1783 píše Otto Steinbach v „Malé kronice o markrabství moravském“ o barácích starých Moravanů, 1788 Schoenfeldovy noviny o barácích vojenských atd.

Etymologie španělského slova „barraca“ není jasná; někdy se vykládalo z předpokládaného iberského (předindoevropského) *barrum, jíl, jindy ze španělsko-provensálsko-italského barra, příčka (z něhož je francouzské barrage, přehrada, hráz; uzavírací palba). Finský jazykovědec Pentti Aalto se však domnívá (v helsinských Neuphilologische Mitteilungen 39, 375-386), že nesmíme vycházet z představy chaty z hlíny slepené nebo jen dřevěné. Ukazuje na to, že „barracy“ ve valencijské a balearské kolébce tohoto slova jsou stavby dokonce velmi honosné. Připouští proto možnost, že základem španělského slova je orientální parakku, světnice, později chrám, královské sídlo. Přenesli je snad už Feničané a Karthagiňané na poloostrov Pyrenejský. — Netřeba ovšem obšírně dokládat, že je to hypothesa hodně smělá a ne dost opřená.

Hormony a vitaminy

V neobyčejně zajímavé studii o zrodu a osudech vědeckých názvů, „Objev a slovo“, uveřejněné v VII. ročníku „Vědy a života“, poučuje J. Bělehrádek též o těchto dvou názvech.

a) Myšlenku o existenci hormonů (jsou to „látky vyměšované v těle ze zvláštních žláz vnitřní sekrecí přímo do těla“, PS.) vyslovil po prvé 1775 de Bordeu; 1849 provedl A. A. Berthold důkaz o jejich existenci na kohoutech a 1855 učí Claude Bernard již o vnitřní sekreci. Ale až r. 1904 přejímají W. M. Bayliss a E. H. Starling návrh W. Hardyho a ustalují termín hormon (z řeckého hormé, popud, pobídnutí, povzbuzení; hormaó, poháním, povzbuzuji). Termín ten je však nepřesný; víme totiž, že [245]jsou vnitřní sekrety nejen povzbuzující, nýbrž i tlumící. Pro tento druh hormonů byl navržen název chalony (z řeckého chalaó, zvolňuji), ale neujal se (str. 353).

b) Jméno vitamin („doplňková živina nutná pro tělo“) stvořil polský biochemik Kazimir Funk, který r. 1911 isoloval z rýžových slupek účinnou látku, léčící ptačí beri-beri. Název „vitamin“ je složen ze základů vita, život, a aminy („zásady odvozené z čpavku náhradou vodíku alkyly“), neboť jednak je to látka naprosto nezbytná pro život a jednak obsahuje dusík v chemické vazbě aminové. Brzy se však ukázalo, že některé vitaminy neobsahují vůbec dusíku, že je to tedy v těchto případech název nesprávný. Funk chtěl pro tyto látky zavésti název vitasterin — mají vztah k sterolům —, ale ani tento název se neujal. Pojmenování vitamin zůstal jeho široký význam (str. 353-354).

Jména jihoamerických ssavců

G. H. Neuendorf uveřejnil ve „Wörter und Sachen“ XXI, 1940, 200—224 článek o jménech ssavců v španělské Americe. Uvádí jich 357 druhů, leckdy s několika jmény (u morčete se třinácti), a připojuje i stručné etymologie. Uvádíme z nich na př.:

činčila (Eriomys brevicaudata = Chinchilla) ze španělského chinche, štěnice, a to z latinského cimex; je tak pojmenována podle pronikavého zápachu;

nutrie (Lutra brasiliensis = Myopotamus) je španělské slovo z latinského lutra, vydra;

ocelot (Felis pardalis) má asi za základ latinské ocellus, očičko;

onza (Felis onza) je portugalské slovo, přišlé přes latinu z řeckého lynx, rys.

Indiánského původu jsou jména jaguar, kojot, kuguár, lama, pekari, puma, tapír, vikuňa atp.

Zebra

není podle R. Menéndeza Pidala (The Romanic Review 29, 1938, 74 n.; referát v Zeitschr. für rom. Phil. 60, 255) domorodé slovo konžské nebo angolské, jak se dosud vykládalo, nýbrž slovo portugalské. Slovem zebro, zebra, enzebro, ezebro atp. byl označován divoký osel, který žil na Pyrenejském poloostrově do XVI. století. Toto slovo spojuje Pidal — hodně odvážně — se slovem „zephyrus“, teplý vítr, zvláště jarní, dovolávaje se při tom svědectví Pliniova, že favonius (totéž co zephyrus) byl příznivý chovu koní.

[246]Kulihrášek

je jméno přejaté z běloruské pohádky Afanasjevovy, kterou umístil K. J. Erben do své sbírky slovanských pohádek. Jak uvádí jejich vydavatel, prof. J. Horák (str. 357), je v textu Afanasjevově původní Pakacigarošak s běloruským „cekáním“ (ť se mění v c) a „akáním“ (místo nepřízvučného o je a), v nadpise je velkoruské Katigorošek. V pohádce se vypráví: „Byl muž a žena. Jednou šla žena pro vodu… A tu vidí, ano se válí po cestě hrachové zrnko. „Vždyť je to boží dar!“ pomyslila sobě, zdvihla zrnko a snědla. A z toho zrnka obtěžkala a svým časem narodil se jí synáček.“

Z pohádky (je také ve Vymazalových „Ruských národních pohádkách“) slovo Kulihrášek zlidovělo; Bartoš uvádí — bez bližšího údaje — z Moravy: „kulihrášek = tlusté dítě“. Na rozšíření a významový vývoj působila podoba tohoto slova. Vypadá jako zdrobnělina a prvním členem se dostává do těsné souvislosti s expresivními výrazy „kulíšek, kuliferda“. Užívá se ho tedy lichotně o dítěti („Tahle ta,“ ukázal na ostříhanou Mařenku, „to je můj kulihrášek, viď, Mančo!“, Šimáček) i žertovně o příteli („Vy můj milý kulihrášku!“, F. X. Svoboda, Lapený Samsónek 37). Jako vlastní jméno žertovného rázu se objevuje i v Sládkově překladu Shakespearova „Snu noci svatojanské“. Pravé popularity však nabylo až cyklem o Kulihráškovi M. Voleské-Art. Scheinera. Ale jeho dnešní význam (roztomilý trpaslíček) je už velmi vzdálen od původního označení siláka, vyhazujícího sedmipudovou palici vysoko do oblak a zabíjejícího draky. Tak může působit forma na význam.

Čertův kopec, kámen, Čertova brázda

Redakci „Časopisu pro školní výchovu“ zajímá původ těchto jmen; zahajuje proto anketu mezi svými čtenáři o poloze a rázu objektů takto pojmenovaných. To je věc jistě užitečná a plně s ní souhlasíme. Ale chtěli bychom předem ujistiti, že nedůvěra k nejpřirozenější etymologii, totiž výkladu ze slova „čert“, je zcela neoprávněna. O obou jiných výkladech, o nichž se Časopis zmiňuje (nestaví se za ně), totiž o výkladu z latinského certa (asi podle „sunt certi denique fines“ by mělo znamenati „hraniční horu“) a ze slovanského zer- (zříti), nelze vůbec vážně mluviti. Latinská jména hor žila nejvýše v listinách jako překlady jmen národních a mezi lid nepronikala; a od zer- (u nás zř-, zr-, zor-) není možno dostat se k čert-. To jsou typické etymologie bakalářské, pseudoučené. Že Čertovy kopce, hrady, proudy, doly, louky, [247]stolice, potoky, strouhy, brázdy, skály, kamna atd. souvisí s čertem, dokazují analogie z jiných jazykových území, kde o Teufelsberg, Höllenstein, Ördöghegy atp. není nouze.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 8, s. 242-247

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Jiří Haller: Jazyková norma a jazyková kultura

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1