Studentské přezdívky z Bratislavy

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

B. První velkou skupinou skutečných přezdívek bylo už na nižším stupni překrucování příjmení. Podnět k němu dali někteří profesoři. Jeden z nich z jakéhosi rozmaru rád obměňoval jména žáků. Z Lanátora udělal Senátora, z Němce Némesa, Novomeského si zkrátil na Meského atp. Jiný měl zálibu v žertovném poslovenšťování jmen: Hapl byl u něho Hapol, Bendi Bendol, Číhal Čiahal. Hlavním však pramenem nových jmen byly omyly učitelů, zvláště záměny se žáky jiných tříd. Jméno Polesný pro Polešovského, Jedlička pro Hrdličku nežila dlouho, ale jména Šoupal pro Číhala a Rajšl pro Šr. nabyla svou nápadností obecného rozšíření; na Rajšla byl složen třídní popěvek se slovy: Mmmm-carára, Rajšl-pajšl, mmmm-carára, dromedár!« Omyl profesorův při zapisování do třídní knihy vynesl Krekulovi jméno Gregolaj. Podobně i pokroucené jméno rodiště dává jméno: Markýz místo Maltýru (v sev. Čechách).

Tyto omyly vzbudily živý ohlas, a i když jména na nich založená neměla většinou dlouhého trvání, byla přece podnětem k nápodobě. Ale ani toto vlastní překrucování jmen nemá toho úspěchu, jaký mají jiné druhy přezdívek. Chybívá jim totiž zpravidla přední podmínka úspěchu, spontánnost. Přezdívka je jen zřídka umělého původu, chtěná, zpravidla vzniká náhodně, z jisté situace, a má tehdy naději na rychlé rozšíření, vyslovil-li její tvůrce vlastně jen to, co měla většina na jazyku. A tak tyto zpotvořeniny, vtipálky vytrvale vymýšlené a houževnatě uplatňované, leda jen živořily. Neujaly se ani drsné překrouceniny Lagan (»darebák«) pro Galána, Záškodník pro Škodáčka, Lajdák pro Lajdu, ani odborné obměny Paganus, Paganini pro Pagáče, ani vystřídání Melichara Kašparem, ani překlady jmen, ať už do maďarštiny: Kulčoš pro Klučíka (překlad je ovšem špatný), či do češtiny: Vocásek pro Chvostka, či do odborné terminologie: Nitrogen nebo vlastně častěji Nitrožén pro Dusíka. Jen některá z těchto jmen měla více štěstí. Pro poslední dva přírůstky do třídy byla z nedostatku jiných pojmenování stvořena jména Petrarka (nebo Peter K.) místo Peterky a Matula místo Maloty (říkalo se mu i: »Malo to veľký význam«). Vrtule místo Krekule bylo jen jméno provisorní. Zvláštní líbivostí jména, daného v malém kroužku a jeho hranice mnoho nepřekračujícího, si vysvětlíme udržení jmé[186]na Péťa pro Pětivokého. Samo jméno Jakuba Kolaji svádělo — ale i tu prý z podnětu profesorova — k obměnám: »Jajajá, Kolaja, jojojojo, jojojojo, Kolajo« byl jeden z oblíbených popěvků třídy. K tomu se připojují další jména, takže vzniká celý obšírný přídomek, užívaný při slavnostnějších příležitostech: »Jakub rytíř z Jajaja, v erbu těžká noha«. Tu těžkou nohu si vysloužil při jakési vycházce, kde žádal druhé, aby tak neutíkali, že má nějak těžké nohy.

C. Čím výše třída postupovala a čím těsnější pouta přátelství žáky vespolek poutala, tím bohatší a rozmanitější se stávalo přejmenovávání. Od kvarty nebo kvinty ovládá tento zvyk úplně. Nejúspěšnějšími tvůrci nových jmen zůstávají stále profesoři. Mládež, těžce snášející jařmo školní kázně a šedost pravidelného života, živě vítá každý — i sebe primitivnější — vtip učitelův, okamžitě si povšimne každé zvláštnosti v jeho řeči.

Neobyčejné popularity nabylo v poslední třídě jméno ponocný. Bylo dáváno hochu, který vůbec dráždil vždy k novým a novým jménům jak svou prudkostí, tak i rychle se střídajícími zálibami v nejrůznějších sportech a zaměstnáních. Podnět k tomuto názvu byl dosti nevinný. Jednou stál mlčky a schlíple u tabule, opíraje se o ukazovátko. Profesor, který se marně z něho snažil vylouditi nějakou odpověď, rozhorleně se na něho osopil: »Stojíte tu jako ponocný…« To stačilo. Hned po hodině mu vystříhali ochotní spolužáci z papíru násadec na ukazovátko, aby měl skutečnou halapartnu, a na dané téma se tvořily vždy nové a nové názvy, vymýšlely nové a nové vtipy.

Zvláštní ozdobou třídy byli dva blíženci, podobní si k nerozeznání jak vnější podobou, tak neúnavnou péčí o stálou zábavu v třídě. I pro spolužáky byli jednotkou »brrráchovci« (s narážkou na jejich čípkové r). Než se je nový učitel naučil rozeznávati, trvalo vždy dosti dlouho. Jeden z nich si je označil podle jejich nejvýznačnějších tehdejších znaků: toho, jenž své kuřácké vášni holdoval až v příliš nebezpečné blízkosti školní budovy a školního řádu, nazval Fajčiarem, druhého, jenž právě tehdy prožíval velmi prudce milostný románek, Milovníkem. I tato jména se ujala velmi rychle.

Nejspolehlivější opora profesora fysiky dostala jméno Kdokoli. Když totiž měl někdo zopakovati vyloženou látku, říkával profesor: »Pojďte k tabuli — no, kdokoli…« Ale S. to byl vždycky.

[187]Školní výklady se vždy aplikují na okolí žáků. K tomu snad nejvděčnější dějinnou postavou je franský král Pipin Krátký. Kolik profesorů i žáků na našich školách se stalo dědici jeho jména! Jistě děkuje Pipin za velkou část své popularity tomu, že se o něm mluví hned na začátku roku, kdy je pozornost největší a fantasie ještě nejživější. Jméno našeho Pipinka se zakořenilo tak, že přetrvalo malost svého nositele. Od septimy začal rychle růsti a dostal se v pořadí velkosti na místo velmi čestné. Ale Pipinkem zůstal vždy. Přezdívka ztratila už svou původní náplň.

Výklady o pojmu Biedermeier daly též jednomu žáku jméno.

Vergilská představa rychlonohé Famy se spojila s agilním a společenským hochem, který jako duše všech studentských sdružení a hlavní pořadatel všech akademií i jiných podniků měl hojné styky s profesorským sborem i s veřejností a nosíval velmi rád nejnovější zprávy.

Když se oblíbený profesor matematiky nadšeně rozhovořil o počtářském nadání slona, netušil jistě, že tím svému miláčkovi razí nové jméno: Slon matický.

I vyučování přírodopisu přispělo svým dílem. V somatologii slyšeli, že ztráta brzlíku působí neblaze na nervový systém; a když cholerik třídy měl nedlouho potom zase jednou svůj prudký výbuch, volalo se na něho: »Jožka ztratil brzlík!«; brzlíkem už zůstal. To byla jedna z nečetných přezdívek, které nikdy neztratily své ostří a byly přijímány trvale nevlídně.

Už při těchto jménech rozhodovaly o užití zvláštnosti jednotlivých žáků. Ty působily na vznik jmen i bez pomoci školní moudrosti.

Poměrně nejméně je jmen vzniklých z tělesných vlastností. Pipinkovi, který svou umíněností leckdy budil odpor spolužáků, se říkalo opovržlivě mrně. Největšímu čahounovi v třídě získal oblíbený tehdy film jméno Táta Dlouhán. Jiná jména, jako Afrikán pro význačného bruneta a blond beštia pro blondýna vlasů téměř bílých, byla vytvořena uměle a měla malou životnost.

Mnohem silnějším činitelem jsou soukromé záliby jednotlivců. Z nejzajímavějších typů v třídě byli dva nadšení a důslední stoupenci »Ligy lesní moudrosti«. Zvláště jeden z nich byl horlivý abstinent a vegetarián, hlasatel mléčné stravy. Na výletech, když se jiní pod vlivem tradice pídili spíše po pivu, byl neúnavný v shánění mléka, které mu bylo [188]tu, stejně jako na jeho krásných prázdninových pěších turách, hlavní potravinou. Svému přesvědčení dovedl získávati přívržence s dosti pěkným úspěchem; sobě získal jméno mlíkař, kravař. Autory můžeme hledati jistě mezi jeho ideovými odpůrci (byli jimi hlavně bráchovci). Jeho druh z Ligy, méně se uplatňující, odnesl to pouhým lesním mužem. Známý nám už »ponocný«, třeba přišel do Bratislavy dosti pozdě, naučil se tu jísti syrová rajská jablíčka, jichž bývá v Bratislavě na podzim hotová záplava. Spolužáci, nezvyklí této pochoutce, rozmnožili bohatou sbírku jeho jmen ještě jedním: paradajka. Obecně bylo rozšířeno pojmenování generál, prý pro vojenské záliby svého nositele, méně známá a zcela jasná byla jména ruváč, boxer, ženatý vrabec. Celkové založení dvou originálních hochů zachycují jména básník a filosof; i někteří profesoři jich užívali. Dobrácký, rozložitý a pomalý »dedinčan« z Hochštetna se nemohl ovšem jmenovati jinak než »pán súsed« a k němu i o něm se mohlo mluviti jen uctivě: »Vidzá, pán súsed!«, »Včera mi vyprávali pán súsed…«

Více přechodného rázu byla jména vyplývající ze spolkových funkcí (hlavně v čilém vzdělávacím kroužku, který je na ústavě): pán predseda atd. Zajímavé je, že se sem přenášívají jména vesnických hodnostářů; pokladník kroužku, jadrný venkovan, nesmírně horlivě plnící svou funkci, byl úrad, zapisovatel v oddíle Vodních skautů byl pisár.

Někdy má ohlas i mimoškolská činnost. Náš »úrad«, Ferko, byl už na střední škole horlivým politikem; ze své agitátorské činnosti při volbách si odnesl kromě obav z denunciace politických odpůrců také jméno korteš (vedle řidšího argaláš).

Oblíbená úsloví, zvláště nadávky, jsou vždy vydatný zdroj přezdívek. I onkel čertov, kôň Kristov, právě tak jako dríčný čeladzín (pěkný hoch) byli strůjci svého jména.

Drobné příhody ve škole a na výletech dávají velmi často podnět k přezdívkám. Příklady už uvedené můžeme lehce rozmnožiti. Vyslovil-li žák špatně jméno Spinozovo nebo Leconta de Lisle, dostal jméno Špinóca, Lízl; byl-li nadšeným milovníkem karamel a měl pro karamelovou hostinu při vyučování nepříjemný konflikt, vysloužil si jméno Štolverk; spustil-li se na výletě statečně do hluboké studně, aby zachránil utopený thermofor, sklidil vedle hojného obdivu také přídomek studňa, studničkár.

[189]Dodnes ještě je rozšířen mezi rodiči starý zlozvyk vyhrožovati řemeslem, jde-li studium špatně. Svěří-li se pak takový nešťastník spolužákům, má zpravidla jméno zajištěno. Tak byl v naší třídě šofér. Druhý podobný případ je složitější. »Dám tě na kovářství«, ukončil rozhněvaný tatínek své rozhorlené výklady nad censurou. Ve francouzštině se právě tehdy četl článek o kováři Antonínovi a přátelé postiženého studenta vytvořili pro něj nové jméno: Tonda foržerón (třeba byl křtěn Jan).

Ostatní jména jsou roztříštěna. Podle svého původu se jeden žák jmenoval kopaničiar. Čirou náhodou dostal jeden ze žáků název Švejk. Do třídy se dostalo oznámení o divadelním představení Dobrého vojáka Švejka a jakýsi vtipkař připisoval k osobám jména spolužáků. O obsazení úlohy Švejkovy konala se právě s diváky porada, když vtom vstoupil do třídy nic netušící »Pardál«. A už byl na oznámení a měl nové jméno.

To jsou hlavní jména, která se v naší třídě vyskytovala. Byla i jiná, ale to byly názvy uměle tvořené, které nedošly rozšíření nebo se omezovaly na velmi malý okruh spolužáků a na dobu krátkou.

V. Pozorujeme-li tato jména a jejich osudy, nacházíme rozličné obecné znaky, které platí pro všechna přezdívková jména.

Podmínkou hojného a pestrého tvoření je pevná soudržnost společenského celku, způsobovaná společným životem a společnými, zvláště těžkými osudy; proto mají tak bohatou řeč vojáci, námořníci, společenští vyvrženci. Platí to ovšem i do minulosti; jak bohaté a bujné byly přezdívky mezi kutnohorskými havíři, jak chudé a prostičké v patricijských městských rodinách!

Nejvíce nadějí na úspěch má tvoření spontánní. Až postupem doby vzniká snaha, dáti každému nějaké jméno.

Podnět k přejmenování přichází často zvenčí, z jiných, nadřaděných vrstev. Jako u nás dávali podnět k novým jménům často profesoři, tak působili na vznik selských jmen vrchnostenští úředníci (na Slovensku ještě v nedávné době získali si zásluhu o vznik mnohých nových, obecně užívaných jmen podnikatelé hromadných pracovních výprav na Dolní zem a do Rakous).

Jedinec nemívá jméno jen jedno, nýbrž postupně, ale často i zároveň několik. Ovšem nejsou všechna tato jména stejně rozšířena, nejsou všechna stejně oblíbena. Zvláště jedinci [190]odrážející se od ostatních nějakou nápadnou vlastností jsou velmi vhodnými předměty vždy nových a nových přezdívek. U nás se často taková jména spojovala při zvláštních příležitostech ve »velké tituly«. Známe již predikát Kolajův. Jiný je: »Karol markýz von Š., gróf z Paradajky, posledný bratislavský ponocný.« Jednou a touž osobou byli i »Špinóca, básník, Fáma, ženatý vrabec«, »Ferko, úrad, korteš, argaláš«.

Většina našich jmen vznikla jako skutečné přezdívky, jako škádlivé narážky. Tento silný citový přízvuk však dost brzy vyprchává; zapomíná se na původní význam přezdívky, ba vůbec i na to, že to není vlastní jméno žákovo. Viděli jsme již, jak Pipinek odrostl své malosti, nikoli však svému jménu. Druhý případ je ještě poučnější. Přišli za »Foržeronem« domů spolužáci a ptali se jeho paní matky: »Prosím, je Tonda doma?« Paní se na ně udivena dívala; teprve po jejím rozhodném prohlášení, že u nich žádný Tonda není a nikdy nebyl, se návštěvníci rozpomněli, že je to vlastně Jeník. Naopak zase jsou ovšem přezdívky, jejichž ostří se neotupuje. Závisí to především na povaze osoby pojmenované, na tom, jak svou přezdívku nese.

Po dost krátké době nedovedou mnozí říci, proč svého spolužáka přezývají tak nebo onak. Podnět vypadl z paměti, jméno setrvačností žije dále. Vzbudí-li se u žáků zájem o původ jmen, pracuje jejich fantasie a vznikají výklady nesprávné. Poznali jsme skutečný původ jmen »ponocný«, »Špinóca«, »Švejk«. Ale vyskytly se pro ně i výklady zcela nesprávné: »ponocný« prý »mele do světa, ako keď opilý hlásnik miesto dvanástej vyvolá po dedine štvrtú hodinu«, »Špinóca« má prý své jméno podle tmavých, jakoby špinavých vlasů, »Švejk« prý rád čítával Dobrého vojáka Švejka.

A to byla jména ne starší než tři čtyři léta.

Budeš tedy moci, milý čtenáři, mít za zlé jazykozpytci, že ti dává neurčité a rozpačité odpovědi na dotazy po původu některého příjmení, starého staletí?

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 6-7, s. 185-190

Předchozí Jan V. Sedlák: Epitheton u Petra Bezruče

Následující J. V. Šimák: Píšeme správně křestní jména cizinců?