Časopis Naše řeč
en cz

Studentské přezdívky z Bratislavy

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

I. Studentská řeč si zaslouží plně pozornosti, jíž se jí v poslední době dostává. Dáváť nám možnost nahlédnouti hodně hluboko do skutečného života jazykového. Na ní můžeme studovati podmínky, za nichž se slovo rodí, vztahy mezi tvůrcem slova a společností, která je přijímá, rychlost, s níž se slova ujímají a šíří, jejich osudy a trvání.

Abychom však tohoto poučení skutečně došli, musíme při svém zkoumání studentské řeči vycházeti vždy z přirozeného celku, v němž se vyvíjí, z jednotlivé třídy. Třídní řeč musíme zachytiti a vyložiti podle důkladné znalosti všech poměrů. Prosté mechanické snůšky slov a frází z nejrůznějších měst, ústavů a tříd bez náležitého výkladu ze zvláštních poměrů jejich kolébek nepřinášejí valného užitku. Nejpříznivější podmínky pro tato studia poskytují přezdívky. Nepřenášejí se totiž z přirozených příčin tak snadno z ústavu na ústav jako jiné složky studentské řeči, a umožňují nám proto studovati celý vývoj od počátku.

Nejbohatější a nejvyvinutější studentskou řeč, s níž jsem se kdy setkal, měla jedna třída na Masarykově reálném gymnasiu v Bratislavě. S ochotnou pomocí jejích bývalých příslušníků vznikly tyto výklady.

II. Podkladem tohoto bohatého vývoje byla neobyčejná soudržnost celé třídy. »Bol to malý štát zriadenia republikánskeho«, charakterisoval ji jeden z jejích členů. Příčiny této solidarity, z níž nebylo výjimek a které se podrobovali i ti, kdož jinak celým svým založením stáli opodál jednotlivých »akcí«, tkvěly v pohnuté minulosti. Byla to jedna z tříd nešťastných. Několik špatných a včas neodklizených jednotlivců ji hned s počátku zdemoralisovalo a zjednalo jí po[135]věst nejhorší třídy na ústavu. Tato pověst trvala i po odchodu vinníků a způsobovala, že se učitelé chovali k celé třídě chladně a nedůvěřivě. Tvrdý režim, kterého se na čas použilo, tuto propast jen prohloubil, právě tak jako jednoho roku velmi silný přírůstek repetentů, z nichž mnozí nebyli dostatečně přesvědčeni o zaslouženosti svého osudu. Tento neblahý poměr trval několik let a způsobil profesorům i žákům mnoho těžkostí. Až na konec se podařilo jej napravit. A že třída byla jednolitý celek, byl jednotný a rychlý i její vzestup: maturita této kdysi tak vykřičené třídy byla jedna z nejklidnějších a nejlepších, které kdy na ústavu byly. Ovzduší pevné soudržnosti a přátelství, vytvořené společnými boji a nebezpečenstvími, bylo nesmírně příznivé bujnému vývoji studentské řeči.

Velmi jasně se v této třídě ukazoval dvojí, značně rozdílný typ slovenského venkovského a českého velkoměstského studenta. Rozdíly mezi nimi se projevovaly i v různém vlivu na společnou studentskou řeč.

Venkovští studenti se neuplatňují ve všech třídách stejně silně a příznivě; v naší třídě však měli zastoupení velmi čestné a vliv pronikavý. Většinou do školy dojížděli. Toto dojíždění však, které jinak ubíjí tělesně i duševně a silně brzdí celý vývoj, umožňuje též, že si student uchovává živý styk s lidem a neodcizuje se svému rodnému prostředí. Tak si i naši »dedinčania« uchovali lidovou jadrnost, v níž jejich mládí zdůrazňovalo stránku veselou, ono »raganství«, jak bychom to mohli nazvat podle klasické figurky Šándorovy. Projevovalo se hutným humorem, škádlivým tónem ve styku s druhy, dialektickými slovy a obraty, mezi nimiž zvláštní místo mají šťavnaté lidové kletby a přezdívky.[1]

[136]U druhého typu je důležitější, že jsou to studenti velkoměstští, než že jsou to studenti čeští. Několik městských hochů slovenských se od nich nijak výrazně neodlišovalo. Jejich přínosem do společné řeči byla módní pražská »psinósní« řeč, vtipná a obhroublá.

Vlastními kolébkami studentské řeči byly menší kroužky v třídě (v posledních letech zvláště Hoblársky spolok, Detská zahradka, Literární kroužek, předtím Bratrstvo smrti).

III. Živnou půdou pro dávání přezdívek je nechuť k nevýmluvným, neplastickým, příliš studeným a úředním příjmením. Jsouť naše příjmení dnes pouhými konvenčními značkami, třebas v době svého vzniku byla silně citově přizvukována (jména lichotná i potupná) nebo vyjadřovala nějaký skutečný význačný vztah svého nositele (původ, bydliště, zaměstnání). Ale postupem doby, děděním jmen, citový přízvuk vyprchával, na původ označení se zapomínalo, jméno se stalo pouhým úředním názvem. Dnes zpravidla už necítíme souvislosti příjmení s obecnými jmény, z nichž vznikla. Nepozastavujeme se nad tím, je-li pan Krátký velikán a pan Hrubý střízlík, jmenuje-li se blondýn Černý a brunet Bílý; Samcové, Koláčkové a Vomáčkové se pro svá jména také už nehorší. Mládež však nesnáší dobře těchto prázdných slov; chce míti jména přiléhavá, silně citová, jména výmluvná, která by kreslila svého nositele připomenutím jeho význačné vlastnosti nebo veselé příhody, za níž se stal středem pozornosti. A tvoří si je. V naší třídě došlo až k to[137]mu, že nové jméno bylo něčím závazným. Dokud nový žák neměl obecně uznávané přezdívky, byl v třídě cizím prvkem, »zapáchal divočinou«; udělení přezdívky bylo jeho přijetím do těsnějšího svazku třídy.

IV. A. Až do třetí třídy, kdy ještě nebylo pravé soudržnosti, nebylo také vlastních přezdívek. Prvním projevem kamarádství bylo oslovování křestním jménem. To se dálo pravidelně v menších kroužcích, jaké vznikaly od počátku z žáků téže obecné školy, hochů z téže vesnice nebo z téže železniční trati. Většina těchto jmen byla později zatlačena jmény jinými. Některá se však z jistých příčin stala obecnými a zůstala.

Kaco a Karči byli dva Karlové třídy, rozlišovaní různými obměnami svého křestního jména. Právě svou rozlišovací funkcí zakořenila se tato jména tak hluboko, že odolala všem pozdějším pokusům o skutečnou přezdívku. Jindy bylo ponechání křestního jména projevem jakési úcty, která nepřipouštěla přezdívky škádlivé. Tak tomu bylo u dvou dívek v třídě, které se sice družného života naprosto nevzdalovaly a dobrovolnou třídní kázeň přísně zachovávaly, ale přece si udržely nijak nezkalený uctivý poměr hochů k sobě. K nim se nemluvilo slangem, nýbrž »literárně«. (Poměr chlapců a děvčat na našich školách je, krom nějakých snad výjimek, ovšem zcela jiný, než by to chtěla světu představit nečistá fantasie některých spisovatelů.) Blanka a Viera zůstaly; jméno Viery, primusky, se proslavilo zvláště heslem, s nímž se její spolužáci vrhali do nerovných bojů s matematickými a jinými komposicemi: »Viera nás spasí!« [Viera = a) víra, b) Věra.] Jen ojediněle se užívalo pro Blanku záhadného jména Dudu a v poslední třídě se zasloužil o nové jméno pro dívky profesor, který je vyvolal tímto originálním způsobem: »Pojďte, napište to, třeba jedna z těch dvou osob!«. Staly se tedy Osobou I. a Osobou II. Ale i to bylo pojmenování jen příležitostné. Také vážný a pozornost nijak nebudící Gejza si podržel své jméno; z téhož důvodu měla větší životnost i jména Števo a Augustin.

Dva význační representanti jednotlivých typů přinesli si své jméno z kroužků: energický vůdce »dedinčanů« Ferko s jedné strany, typický velkoměstský student Pepek se strany druhé. Další jména se udržovala, že sama dávala příležitost ke škádlivým obměnám: jméno Felix, jehož nositel od horlivých »lizačů plátna« (návštěvníků »studentských lóží« v prvních řadách biografů) dostal přídomek »Kocour Felix«, [138]a jméno Lev, jehož majitel musil ovšem podstoupit metamorfosu v módnějšího Pardála; to však bylo jméno dosti řídké.

(Ostatek příště)


[1] Dobrým uvedením do tohoto prostředí je tato »nakrátko po račištorfsky« (Račištorf, vinařská obec u Bratislavy) napsaná epištola:

»Ket sem už mjeu svoje roky a cíciu sem sa dosci pri sebje, povidaui si tí naši doma: „Na temu našemu Ferkovi sa do roboty ňijak nesce. Na ramesuo ho též neňi, lebo je velice gramblavý (nemotorný), ná reku dáme ho do škou, ket sa g ňičemu nemá." Mje to just nebyuo po vúli, nuž ale co si pomožeš. Pomysleu sem si: „No ket to mosí byt."

Ná chvala Pánu Bohu, veru uš pjekných pár rokú chodzím sa učit za teho pána. Tetka Hrdličková mi ráz povidaui, že už já mosím chodzit prinajméně do tej trinástej (tam se učí černokněžnictví), lebo praj sem ešče za Uherska začau. Ó šak ono by to nebyuo tak zlé chodzit do tých škou, zende sa tam čovjek ze šelijakým národem. Hm, ale ket sa vedla vás prilepí taká nemrava, jak vedla mja, to už máte potom pekuo nadycky. Né, že by sem sceu někoho omúvat (pomlouvat), Bože uchovaj, nuž ale mosíme si pravdu povidat zoči voči. Šak náš súsed by byui ináč do svjeta, takto sú aj fest aj zďelaný aj svetem prehnaný. Keby len nebyui takým grobijánem. Co si má čovjek s ňima počat, ket si neňi před ňima istý ze životem aňi na minutu. Ňegdo by moheu mjet namívaňí (podezření) na mja. Já zas sem taký, že neublížím ani kuraci, šak mja šeci dobre poznajú. Nuž ale ket porádňe má ňeco proci vám a porád a porád vám stúpá do svjedomjá, ná reku, kam toto donde, šak to takto nemože byt na žáden spúsob; a čovjek sa len preca ohuásí. Vet sem im už kolkoráz povidau, že by sme sa mohui jak sa patrí sporadovat, hja ale ket oňi nenechajú čovjeka domúvit. Dycky len co bit, to bit. Už sem im už aj povidau: „Čujte, súsed, šak by sme sa mohui rozendzít." O tem oňi aňi čut nescú. Už sem im aj slúbiu, že im zapuacím aj unováciu (námahu), ket to bude jak čašké cisíce stát; oňi na čovjeka len zhurta a nedaj Bože ich dostat iz uavici. Mysleu sem si: „Byuo to také len f úni (loni) a ufám tento rok dostanu teho rozumu." Ale už z nich nebude ňic. Pravda fčil chodzím vjece medzi ludzí, co sem uš tým úradem, a oňi mi dycky aj medzi ludma takú haňbu robijá. Ale lepší je nechát čerta na pokoji, lebo aňi fčil nevím, co z teho vykvitne, ket sem týchto pár rátkú o ňich napísau.«

O obou studentech, »úradu« Ferkovi a jeho »pánu súsedu«, věrných a stále se rvoucích přátelích, ještě uslyšíme.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 5, s. 134-138

Předchozí Jan V. Sedlák: Epitheton u Petra Bezruče

Následující Jiří Haller: Spisovná čeština a jazyková kultura IV.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1