Časopis Naše řeč
en cz

Revise českých pomístních jmen

Vladimír Šmilauer, předseda Názvoslovné komise kartografické

[Články]

(pdf)

-

V létě r. 1957 vyšly v Státním technickém nakladatelství první tři sešity Hlavních pomístních názvů (kraje Karlovarského, Ústeckého, Libereckého). Je proto na čase podat zprávu o pracích, jejihž výsledkem je revidované pomístní názvosloví českých zemí. Ve shodě s rázem našeho časopisu povšimneme si především filologické stránky těchto prací.

1. ZÁKLADNÍ POJMY

Musíme si nejprve objasnit pojem pomístních jmen i pojem jejich revise.

11. Terminologie

V oboru jmen zeměpisných neboli topografických (místopisných), t. j. takových, která se zapisují do map a plánů, nemáme terminologii jednotnou. V podstatě je u nás terminologie dvojí: úřední, užívaná v oboru geodetické a kartografické služby, a filologická.

Filologická terminologie, jak ji podává „Jednotné názvosloví mluvnické“ a „Příruční slovník“, klade název místní jména na roveň názvu zeměpisná jména. Mezi ně řadí zvláště jména osadní, t. j. jména měst, vesnic atp., a jména pomístní, t. j. jména tratí, polí, částí osad, lesa atd. — Nová „Pravidla českého pravopisu“ užívají názvu jména zeměpisná, pomístními pak nazývají jména polních a lesních tratí (s. 60 a 63).

Úřední terminologie geodetická a kartografická užívá jako nejširšího pojmu místopisné názvosloví. To zahrnuje:

(1) název státu a správních jednotek (krajů a okresů);

(2) názvosloví místní:

a) obcí, osad, místních částí[1];

b) ulic, náměstí, nábřeží, sadů atp.;

[261](3) názvosloví pomístní; v něm jsou pojmenovány:

a) území, t. j. parcely, shluky parcel, pozemky, trati, lesní oddělení, polesí, širší geografické názvy (Haná atp.);

b) vody tekuté i stojaté, přírodní i umělé, t. j. potoky, řeky, průplavy, jezera, rybníky, prameny;

c) terénní tvary, vrcholy (hory, pohoří), stráně, horopisné celky, údolí, průsmyky;

d) objekty, t. j. zříceniny, osamělé kaple, kostely, kříže, boží muka.

Toto úřední názvosloví má velkou výhodu úplnosti; také naše největší vědecké dílo toponomastické, Profousova „Místní jména“, ho užívá. Proto se ho přidržujeme i my, třeba s výhradami.[2]

Stanovit znění názvů v jednotlivých skupinách patří do kompetence různých činitelů: (1) jméno státu je určeno ústavou, jména krajů zákonem o krajském zřízení (z 21. prosince 1948); okresy, zřizované vládním nařízením, se nazývají vždy podle sídla okresního národního výboru; (2a) jména obcí, osad a místních částí stanoví ministerstvo vnitra v dohodě s místopisnou komisí Československé akademie věd; názvy obcí a osad byly naposled upraveny „Statistickým lexikonem“ (resp. „Administrativním lexikonem“) z r. 1955; názvy místních Částí po válce ještě revidovány nebyly; (2b) jména ulic, náměstí atp. stanoví místní národní výbor.

12. Revise pomístních názvů

Obrovské masy českých pomístních názvů (podle odhadu je jich asi 900 000), jménem Labe a Krkonoš počínaje a políčkem U křížku někde v Blátivé Lhotě konče, nebyly dosud sebrány, tím méně zpracovány, a to přes několikeré cenné podněty a pokusy (dobře propracovaný návrh doc. dr. Roubíka, akce dr. Davídka, prof. Pohla-Doberského atd.). Většina těchto názvů se zapisuje jenom v katastrálních mapách, má význam čistě místní a nevyžaduje nějaké zvláštní normalisace. Ale některá jména mají význam větší. To jsou taková jména, která se dostanou do map, zvláště do mapy speciální 1 : 75 000 nebo do dnešní vojenské mapy 1 : 50 000. Takových jmen je v českých zemích přes dvacet tisíc (tedy asi 2,5 % všech pomístních jmen) a na ně se soustřeďuje zájem nejdříve a nejintensivněji. O nich budeme zde mluvit také my.

[262]Po rejstříku ke speciálním mapám jakožto důležitém prameni filologického zkoumání volal kdysi prof. V. Tille. — V letech 1931—1937 pracovala pod předsednictvím prof. dr. Bohuslava Horáka názvoslovná komise Národní rady badatelské; ta zvláště stanovila a vymezila větší horopisné celky (vyšly i generální mapy, kam byly tyto celky zakresleny) a určila jména vodních toků až do pátého řádu.

Potřeba úpravy takovýchto pomístních názvů se stala naléhavou po r. 1945, kdy celé naše pohraničí, kdysi německé, dostalo české obyvatelstvo. Nebylo možno, aby čeští lidé v osadách nyní česky pojmenovaných užívali názvů Spitzberg, Galgenberg, Grüne Haide atd.

Nešlo nechat celou věc živelnému tvoření: schopnost pojmenovávat je u dnešních lidí dost zakrnělá, výsledky by byly velmi nejednotné a leckdy nevhodné. — Nabízela se také možnost přenechat úpravu topografům, kteří na místě revidují jednotlivé listy mapy, eventuálně vytvářejí mapy nové. To se v podstatě dalo po první světové válce a v prvních letech po r. 1945. Při vyspělosti našich kartografů nedocházelo při tom k žádným zvlášť křiklavým nedopatřením. Ale přece to byl postup neorganisovaný a individualistický; někteří kartografové, neodvažujíce se tvořit názvy nové, spokojovali se pouhým vymazáním německého jména bez náhrady. Tím byl ovšem obsah mapy ochuzován; na př. v přímém okolí Brna zmizel název pro kótu 359 m na jihovýchod od Nebovid (Gaisbichl), pro kótu 263 m mezi Moravany a Modřicemi (Lausenpelz) a pro Hounerhügel jihovýchodně od Hajan. Proto si Vojenský zeměpisný ústav, pověřený tvořením map, vytvořil v r. 1946 zvláštní komisi pro úpravu pomístního názvosloví. Komise se dala do práce velmi horlivě, ale potom uvázla a konečně zanikla. — Pak se iniciativy chopila správa naší zeměměřické služby, tenkráte přičleněná k ministerstvu stavebního průmyslu; uvědomovala si totiž správně, že názvoslovnou stránku nelze odloučit od ostatních složek mapového díla.

Proto byla v listopadu r. 1951 ustavena Názvoslovná komise se dvěma hlavními úkoly: zrevidovat české pomístní názvosloví a ustálit cizojazyčné názvy, jejich grafiku, skloňování i odvozování z nich. Komisi vytvořili zástupci několika ministerstev (ministerstva stavebního průmyslu, národní obrany, vnitra, zemědělství, lesů, školství, spojů) i resortních ústavů (zvláště Vodohospodářského ústavu výzkumného); práce se vydatně účastní i ústavy a komise Československé akademie věd (Ústav pro jazyk český, Orientální ústav, Kabinet pro kartografii, místopisná komise). Stálým vědeckým sekretářem komise byl v prvních letech dr. Ivan Honl, náš [263]nejlepší odborník v těchto věcech a iniciátor celé akce. V roce 1952 se na revisi pomístního názvosloví nepracovalo, jednak pro onemocnění dr. Honla, jednak proto, že nejdříve bylo třeba nalézt vhodný pracovní postup a připravit půdu v okresech.

2. PRACOVNÍ POSTUP

Životní otázkou pro komisi bylo nalezení vhodného pracovního postupu, který by umožnil zpracování tak velkého počtu jmen v době ne příliš dlouhé (neboť kartografové na ně čekali) a přitom zabezpečil pokud možno dobrou kvalitu práce.

Poučným i výstražným příkladem nám byl nezdar komise z r. 1946. Odborná kvalifikace jejích členů byla mimo veškeru pochybnost; její horlivost příkladná: v prvých letech po r. 1945 ukládala svým členům závazky, jež by později — při přetížení všech členů jinými povinnostmi — byly bývaly nemožné. Její neúspěch byl zaviněn nevhodným pracovním postupem. Jediným podkladem pro práci byly zprávy a návrhy místních sborů národní bezpečnosti, většinou málo vyhovující. V plenu komise se pak podle nich probíral název po názvu. Názory byly značně rozdílné, debaty proto velmi vleklé. Podle svědectví člena komise se jednou za osm hodin jednání probralo 18 názvů. To ovšem musilo práci znechutit a komisi „zabít“. Také ji to „zabilo“.

Principem našeho postupu bylo rozdělení práce a přesun jejího těžiště do okresů.

V každém okresu (v českých zemích je jich 179) je zřízeno okresní měřické středisko, služebně podléhající Ústřední správě geodesie a kartografie. Těmto střediskům uložilo tehdejší ministerstvo stavebního průmyslu dne 25. 6. 1952, aby vytvořila okresní názvoslovné sbory (ONS, přesně: okresní poradní sbory pro úpravu pomístního názvosloví). Vedle okresního geometra měli v nich zasedat místní historikové, archiváři, filologové, osvětoví pracovníci, konservátoři i jiní zájemci. Tyto okresní názvoslovné sbory dostaly z Prahy mapy a veškeren materiál, který byl k disposici (hlavně z prací předcházející komise). Podle tohoto materiálu prošly pomístní terminologii svého okresu a objekty, u nichž shledaly potřebu nějaké změny, zapsaly do zvláštního seznamu. V tom byl vedle dosavadního názvu a jeho druhového zařazení i návrh na nový název se jménem navrhovatele a stručným odůvodněním.

Tyto návrhy dostala pak kancelář komise. Objekty v mapě každého okresu byly průběžně očíslovány a rozděleny na čtyři nám známé skupiny (území, vodstvo, terénní tvary, objekty) a podle nich odděleně zapsány v abecedním pořádku do seznamu. Zápis vypadal takto:

[264]48. — řadové číslo

Liščí údolí — nový název

a) Lange Lohe — starý název

b) Šindelová — katastrální obec

c) 2 km ssv od osady Milíře, obec Šindelová — zeměpisné určení

d) údolí — povaha objektu

U jmen tekoucích vod se v bodu c) podával popis toku: pramení…, teče směrem…, obrací se…, ústí do…, u… V druhé části seznamu pak byly abecedně uspořádány zrušené (hlavně německé) názvy s odkazy na část první. Už v kanceláři se ovšem práce ONS doplňovala podle daných směrnic (na př. rozlišovaly se blízké objekty se stejnými jmény).

Tyto elaboráty byly pak s mapami odevzdány předsedovi komise. Ten prošel podle map položku za položkou a přezkoušel je. Jeho zvláštní povinností bylo pečovat jednak o věcnou správnost, jednak o jednotu postupu ve všech okresech a upozorňovat na všechny případy pochybné. Ke každému okresu proto připojoval své písemné poznámky. Potom se dostal elaborát každého okresu s veškerým písemným materiálem jednomu z členů komise (po možnosti znalému příslušného okresu). Ten znovu přezkoušel všechny položky, zastavil se zvláště u bodů sporných a sám připojil své poznámky.

Tento člen referoval potom o okrese v plenu. Komise jednala jenom o případech složitých a sporných; nezabývala se vůbec samozřejmostmi, jako že může být Wiesenbach počeštěn na Luční potok nebo Tellnitz Bach na Telnický potok.

Měla-li v jednotlivých případech rozhodnutí komise ráz obecnější, byla formulována jako zásada. Rozmnožené zásady dostávali všichni členové, aby se posilovala jednotnost názvosloví.

Elaborát byl pak podle rozhodnutí komise v kanceláři upraven a poslán ke schválení příslušné radě ONV. Rady postupovaly různě: některé návrh prostě vzaly na vědomí, jiné v něm provedly ještě menší nebo větší (zpravidla velmi užitečné) změny. Jenom rada okresního národního výboru v Teplicích vůbec odmítla elaborátem se zabývat. Konečné schválení provedla Ústřední správa geodesie a kartografie.

Tento zdánlivě složitý postup se dobře osvědčil. Ne, že by nebylo potíží. Od okresních sborů bylo třeba návrhy vymáhat i s použitím úředního nátlaku, na radách ONV se čtyři elaboráty ztratily a musily být rekonstruovány atd. Ale všechny tyto těžkosti byly překonány a komise byla s celou prací včas podle plánu hotova: v 179 okresech českých zemí bylo zpracováno 23 030 názvů; změny se provedly u 8398 názvů, tedy v 37 %. A nyní je práce v posledním stadiu, ve stadiu zveřejňování.

[265]3. PRACOVNÍ ZÁSADY

31. Rozsah práce byl od počátku jasný (byl přejat od předchůdců): nemohlo jít o celý komplex pomístních jmen, nýbrž skutečně jen o jména hlavní asi v rozsahu speciální mapy. Neznamenalo to ovšem úzkostlivé lpění na tom, co skutečně v mapě bylo; vždyť konečně každé vydání speciálky provádělo změny v rozsahu názvosloví. Doplňovala se hlavně jména rybníků (v některých speciálkách dost zanedbávaná), jména zřícenin a jiných míst historicky i turisticky významných (pomníky, říčka Dračice v okr. Třeboň atp.); jinde se naopak vypouštěly názvy neoznačující přesně vymezený zeměpisný pojem. Celkem se však spíše přidávalo než ubíralo, už proto, že šlo o podklad pro mapu 1 : 50 000.

32. Při stanovení pracovních směrnic bylo třeba respektovat různé potřeby a požadavky a slaďovat je navzájem. — Hlavní zájemce, vojenská správa, zdůrazňoval nutnost diferenciace jmen. Stejná jména pro různé blízké si objekty znamenají velké nebezpečí nedorozumění a to by při vojenských operacích mohlo mít tragické následky. Tato zásada diferenciace byla zvláště důležitá při počešťování německého názvosloví, někdy značně monotonního. Tak na př. na území dnešního okresu Podbořany bylo šest Galgenbergů. Z toho máme po revisi dva Šibeniční vrchy, dva Šibeníky, jeden vrch Na spravedlnosti a Stachovský vrch. V dnešním okrese Karlovy Vary bylo devět Spitzbergů: tři z nich se jmenují nyní Špičák, další čtyři jsou rozlišeny přívlastky (Nejdecký, Rájecký, Rudenský, Velký Špičák), dále je jedna Špička a Popovský kříž.

Hydrologové žádali jednotné názvy pro potoky, které mění za svého toku jméno. Názvem celého toku se zpravidla stávalo jméno potoka před ústím. Váženým historikem byl vysloven požadavek obnovování starých jmen potoků (Otvírná, Olešná, Polečnice); ale bylo třeba ustoupit hydrologům, dovozujícím, že novější jména podle osad (potok Jedlovský, Služátecký, Chvalšinský) jsou sice méně jadrná, ale mnohem praktičtější.

33. Při práci nám bylo východiskem pojetí, že místní i pomístní názvosloví jsou jedním celkem, že si ve svých výsledcích nesmějí odporovat, nýbrž že se mají opírat o stejné principy.

Doposud bylo dost rozporů mezi obojím názvoslovím hlavně ve jménech toků: kolem obce Holetína tekl potok Koletínka, na Černém potoku ležel Benešov nad Černou, na Olši Bystřice nad Olzou. Stejně pak byl rozpor mezi Únanov — Umanovka, Blazice — Blažičský potok, Vyklička — dvůr Viklice; u Řevničova ležel vrch Renčovská vrata, Bennischberg byl počeštěn na Beníšovský vrch, [266]ačkoliv obec Bennisch se česky jmenuje Horní Benešov. Bylo pro nás nesmírně důležité, že se vytváření českého místního názvosloví dalo podle přesných a dobrých zásad a že jsme tyto zásady mohli s prospěchem aplikovat na svou práci. Velkou oporou nám v tom byly zkušenosti dr. V. Letošníka, který po léta vedl práci o místních jménech a do své smrti (r. 1956) se horlivě účastnil prací v naší komisi. — Hlavní zásady, které řídily stejně práci o jménech místních jako pomístních, jsou: (1) Změny se mají omezovat na nejmenší možnou míru a nikdy se nemá bez velmi vážného důvodu měnit název vžitý.

(2) Německé názvy je třeba nahrazovat českými, protože v pohraničí došlo k úplné výměně obyvatelstva. — To se však nevztahuje na názvy historicky důležité a obecně známé; počeští se tedy Amonsgrün a Freudenheim, nikoli však Frýdlant a Rumburk.

(3) Počešťování se děje buď překladem, nebo samostatným českým názvem. Při tom je třeba tvořit názvy z obecných jmen dnes běžných a způsoby živými; tvoření jmen z vlastních jmen osobních není zásadně vhodné.

4. APLIKACE ZÁSAD

V duchu těchto zásad jsme tedy pracovali.

41. V okresech se starým českým osídlením neměnilo se příliš mnoho. Někde bylo třeba úpravy hláskové a pravopisné, jinde rozlišení stejných názvů. Poměrně velmi zřídka bylo nutno použít úředních směrnic a odstraňovat názvy neslušné nebo příliš feudální; tyto úpravy byly v podstatě provedeny již po r. 1918. Místo Sidoniina lesa (okres Kutná Hora), nazvaného podle nějaké šlechtičny, je nyní Radvančický les, Leopoldova výšina u Děčína byla přezvána na Děčínskou výšinu; zůstala však Schwarzenberská stoka a Harrachovy kameny (jako v místním názvosloví zůstal Harrachov).

Názvy etymologicky neprůhledné se neměnily: Erš, Kazabrud, Na Pinchartě.

Ojediněle se objevil v okresních názvoslovných sborech názor, že je třeba škrtat všechny názvy, které nejsou známy v lidu. To však není pojetí správné a musili jsme proti němu vystoupit. Ačkoli zajisté vycházíme z lidového usu a o něj se opíráme, musíme si uvědomit, že voják, turista, geolog, zeměpisec musí pojmenovávat i takové zeměpisné objekty, které pro venkovana významu nemají, a které proto nepojmenovává, že musí užívat vlastních jmen tam, kde lidu stačí název obecný (potok, vrch). Jako v jiných oborech, i u pomístních jmen jsou názvy obecně rozšířené a jsou [267]názvy čistě odborné. Celé zaměření naší práce pak bylo geografické, nikoli folkloristické.

42. Mnohem složitější — třebaže ne všude stejná — byla situace v okresech kdysi převahou německých. Někde se dala pod německým nátěrem lehce zjistit základní vrstva česká, na př. na Litoměřicku nebo Žatecku. Většinu této práce ovšem provedly už speciální mapy; už v nich nalézáme místo Straszitske Berg — Strážiště, místo Radischken Berg — Hradiště.

Jinde, na př. na Šumavě i v severních Čechách, bylo možno se opřít o dlouholetou průpravnou práci národních jednot, českých turistů a vlastivědných pracovníků (na př. pro terminologii Krušných hor).

Někde však, na př. v okresech severomoravských, bylo třeba skutečně vytvářet názvosloví úplně nové (v okrese Jeseník se tvořilo z 300 jmen 270).

Kde byl český název již vžit, ponechávali jsme jej, i když snad bylo možno mít proti němu filologické námitky. Purismu a radikalismu jsme byli vzdáleni.

Hlavními cestami pro vytváření českých názvů byl překlad a nové tvoření. Překladových jmen se užívalo tam, kde šlo o německé jméno průhledné a pro překlad vhodné. Výhodou tohoto postupu je, že aspoň do jisté míry uchovává kontinuitu a tak ulehčuje orientaci ve starších jménech; v některých případech jde o vhodné označení objektu (Špičák, Červený rybník) nebo se uchovává památka staršího stavu přírodního (Bučina, Jilmový vrch, Medvědí vrch). Pro porozumění německým jménům vypracoval tajemník komise dr. I. Honl seznam nejdůležitějších starých a nářečních německých slov vyskytujících se v pomístních jménech.

Tohoto postupu se dá užít ovšem jen v části případů. Někdy je německé jméno neprůhledné (aspoň pro neodborníka) nebo nevhodné, zvláště proto, že obsahuje vlastní jméno (jméno majitele — případ v územích později kolonisovaných velmi častý). V těchto případech se vytvářela jména nová a tak máme za Schlosserberg Petrovický vrch (Ústí nad Labem), za Schusterberg — Bečovský vrch (Bílina), za Bassberg — Světecký vrch (Bílina).

Při obou těchto hlavních způsobech pojmenovávání užívalo se jen běžného materiálu jmen obecných a zeměpisných, nikoli slov archaických a nářečních, nikoli jmen osobních.

Zcela ojediněle ovšem se vyskytl případ, že se v pomístním jméně chtěl zvěčnit některý místní činitel; zato dost často se navrhovalo pojmenování podle vynikající osobnosti: Teufelsstein u Karlových [268]Var se měl jmenovat Čechův kámen, Mordstein u Teplic Nerudův vrch, Fibichberg u Litoměřic (Fibich je Viehweg ‚draha‘) Fibichův vrch. V každém takovém případě jsme žádali důkaz, že příslušný objekt má skutečně nějaký vztah k jmenované osobnosti; nebylo žádných námitek proti tomu, aby se na př. Max Thal u Mariánských Lázní jmenoval Třebízského údolí, protože zde vztah skutečně byl. Takový důkaz se většinou nepodařil (neuvěřili jsme ani, že je oprávněno přejmenování Aglaina údolí na údolí Karla IV., protože prý tam Karel IV. rád chodíval na procházky). A tak se bude Teufelsstein jmenovat Čertův kámen, Mordstein Židovský vrch a Fibichberg byl přezván na Rochovský vrch.

Někdy se užívalo jmen názvukových, jménům německým jen zvukově podobných: Galitsch-Skalice, Hohlenberg-Holý vrch, Weiher-Vejrov, Hölzelberg-Holice. Je to způsob hojný v lidových pojmenováních a nelze jej proto zásadně odmítat. Ale příliš se ho využít nedá, protože je nebezpečný. Lehce totiž končí komičností: německá Sasata se mělo jmenovat Za zády (dnes Závětří).

Německá jména ojediněle zůstávala tam, kde byla i v českém usu vžitá a nebyla stavbou příliš odlišná, na př. Prenet na Šumavě (i když obec Prenet se jmenuje Spálenec), Dob u Bíliny, Drekonty. Pro svou svéráznost a historickou dokumentárnost zůstaly některé Spielbergy. Důsledně se starý název zachovával u jmen jen historických, t. j. zvláště u zřícenin hradů. Jejich jména se neměnila ani tam, kde došlo k odtržení od jména příslušné obce. Obec Lemberg u Liberce se jmenuje nyní Lvová, ale hradu zůstal název Lemberk. Stejně se rozlišil název obce od názvu hradu i jinde: Kuklov-Kuklvejt (Český Krumlov), Skalná-Vildštejn (Cheb), Rozhled-Tolštejn (Rumburk), Bohušov-Fulštejn (Krnov) atd.

V návrzích na překladová jména se objevilo dost chyb, dokazujících, že znalosti němčiny jsou dnes často minimální. Mátla se i slova velmi běžná, tím méně se rozumělo slovům zastaralým nebo nářečním (třebaže pro ně byla pořízena uvedená již pomůcka Honlova):

V Ascherswinkel má slovo Ascher význam ‚uhlíř‘, ale návrh zněl na Popelový vrch; Clarberg byl nazván podle hraběcí rodiny Clarovy, ale měl se jmenovat Světlík; v Grünseichl je zdrobnělina k nářečmmu Seiche, Seige ‚bažina, mokrá půda‘, bylo však překládáno Zelené síto; v Haarbüchel jde o len, nikoli o Chomáč; Halsbreche je ‚krkolomná cesta‘ a nelze překládat Šíje; Hartles je odvozeno od běžného nářečního Hart ‚pastvina‘ (jsou časté názvy Harta) a není Tvrdý les; v Haselberg je slovo Hasel ‚líska‘, nikoli Hase ‚zajíc‘ (Zaječí vrch); Hohnberg u Bruntálu je Hohenberg, nikoli Potupná; Hut v Hutstein může znamenat buď pastvinu, [269]nebo stráž, ale nikoli Širák; naopak Hütteberg není Stráž; v Lachenberg je slovo Lache s významem ‚bažina‘ nebo ‚vrub na stromě‘, ne tedy Smavý vrch; podobně v Prügelteich je Prügel ‚oklestek, klacek‘, není tedy Výpraskový rybník; v Restenberg je Rest, Reste ‚dřevěný trám‘ a není to Zbytkový kopec; v Scheunberg (přeloženo jako Krásný vrch) je Scheune ‚stodola‘; v Schiefberg (přeloženo Loď) je schief ‚křivý, šikmý‘; v Schuttkämme (překládáno jako Ochranný hřeben) je Schutt ‚ssuť‘ atd. Takovéto návrhy byly ovšem odmítnuty.

Tento druh omylů byl v některých okresech velmi hojný. Zato se bohudík nijak vážně neuplatnilo nebezpečí, jehož jsme se obávali, že totiž budou v německých jménech po způsobu Žunkovičově a Küffnerově násilně shledávána jména „staroslovanská“, všelijaká ta božiště a strážiště. Pokusy o to se asi v jednotlivých názvoslovných sborech staly, ale byly všude likvidovány už tam. Jen z referátu víme, že na př. Botzenberg u Velkého Šenova, dnes zvaný Partyzánský vrch, má podle jednoho výkladu jméno ze spojení „po scéně“, t. j. u zdi, a že prý to byl starý slovanský obranný val.

V několika případech vznikla chyba špatným čtením v mapě nebo omylem mapy: Červený rybník (Nový Bor) je překladem domnělého Rothe Teich, ale původní název je Rohr Teich ‚sítinový rybník‘ (v tomto případě však název Červený rybník, už vžitý, zůstal), u Broumova nejde o Oberfortův kříž, nýbrž o Oberforst Kreuz, kříž nadlesního atp.

5. JAZYKOVÁ STRÁNKA NÁZVOSLOVÍ

Práce při ustalování názvosloví má svou stránku zeměpisnou a stránku jazykovou. Náš zájem platí především této.

51. Z pravopisu je na prvním místě otázka psaní velkých písmen, tento stálý kříž filologů a vydatný pramen nejistoty, tápání a zmatků. Pro místní jména platí stále úřední norma psaní všech významových slov s velkým počátečním písmenem, norma odporující českému pravopisu (Rokytnice v Orlických Horách, Kostelec nad Černými Lesy).[3] Ve jménech obcí a osad není těchto případů na štěstí mnoho, ale ve jménech místních částí dochází při tom k případům zcela absurdním (Kolonie Duchcovského Uhelného Spolku, Bláhův Mlýn, Lovecký Zámek, U Sedláka Jansy atp.)

[270]U pomístních jmen jsme nebyli tímto předpisem vázáni a mohli jsme se řídit Pravidly. Ale i tak bylo potíží dost. Pravidla stanoví, že v složených vlastních jménech píšeme podstatná a přídavná jména s velkým začátečním písmenem tehdy, jsou-li jmény vlastními. Nesnáz je v tom, že není vždy jisté, co je třeba pokládat za jméno vlastní. Podstatná jména hora a vrch jsou jistě jména obecná, píšeme proto Růžová hora, Petrovický vrch, slovo Špičák je jméno vlastní, a je proto Nejdecký Špičák. Ale co je slovo chlum, co lipina? Celkově se tu v komisi uplatňovala obecná zásada, že se počet velkých písmen nemá zvyšovat nad nejnutnější míru. Proto se píše: Hořický chlum, Horní lipina, Lhotská jedlina, Malý pstruhový rybník, Starý houženský rybník atd.[4]

Při psaní velkých písmen v pomístních jménech je třeba všímat si velmi pečlivě toho, jak jména vznikla. Tak na př. psaní Pod vinicí (Brandýs nad Labem) pokládali bychom za správné, kdybychom si nezjistili, že jde o polohu, nad níž je vrch Vinice (283 m), a že tedy musíme psát Pod Vinicí. V témž okrese je trať U nové hospody, ale protože tu jde o samotu Nová Hospoda, píše se U Nové Hospody.

Ostatní pravopisné věci jsou méně významné. Poznamenávám jen pro jména cizího původu, že v osobních jménech je třeba uchovávat psaní původní, psát tedy U Schwerina (Praha-východ), nikoli U Šverina (jde o Schwerinův pomník u Štěrbohol), a Gablenzův pomník (Trutnov), nikoli Gablencův. Cizí sousloví píšeme dohromady: Bonrepos, Montserrat.

52. Hláskosloví pomístních jmen se upravuje podle spisovné normy. Týká se to především nářečních jmen východomoravských. Za nářeční se dosazuje šť: Chláščov, Lešč se mění na Chlášťov, Lešť; za -ú- uprostřed slova je -ou-: místo Lúčka, Rúdníček máme nyní Loučka, Roudníček; za a po měkkých je e: nikoli Holica, Sobolica, Rovna, nýbrž Holice, Sobolice, Rovně. — Někdy při tom vznikají hotové filologické oříšky. Jeden pravý přítok Váhu se jmenuje Drietomica podle slovenské obce Drietoma (okres Trenčín). Pramení však na Moravě, v okrese uherskobrodském u Vyškova. Jak se má nazývat jeho česká část? Drietomica jako na Slovensku, Drietomice s počeštěním koncovky nebo Dřítomice s počeštěním celého slova? Všechny tři názory byly vysloveny. Zvítězil názor, že se potok nemůže jmenovat Drietomica, protože je to podoba slovenská, nikoli česká, že se nemůže jmenovat [271]Dřítomice, protože Dřítoma neexistuje (slovenská místní jména zásadně nepočešťujeme); píše se proto Drietomice, tedy se slovenským základem a českou koncovkou.

Bylo třeba opravovat i některé lidové etymologie: není jistě Bůček, nýbrž Buček, v okrese Praha-východ je Rohozník, ne Rohožník, u Rychnova nad Kněžnou je poloha Na kastelu, ne Na kostelu atd.

53. V tvarosloví šlo o dvojí věc.

a) Je to nejprve otázka, mají-li být pomístní jména jenom v 1. pádě, nebo mohou-li být i v pádě předložkovém. Předložkový pád je v zeměpisných jménech podobou zcela přirozenou a lidovou. Býval proto dost častý i ve jménech osad: Ptení a Mostek (u Vysokého Mýta) mají nejstarší doklady Na Ptení (roku 1131), U mostka (1227). Ale velmi brzy převážil 1. pád a ten je dnes ve jménech osad podobou jedinou. Předložkové pády se vyskytují jenom ve jménech místních částí (V borech, U sv. Trojice, Na stránce), dost často pak ve jménech ulic. Ale právě zde nás zkušenost poučuje, jak jsou takové předložkové pády málo praktické. Bydlí-li někdo v ulici pojmenované V lesíku nebo Pod nuselskými schody, mívá potíže při udávání svého bydliště (Kde bydlíte?…).

U pomístních jmen jsme došli k těmto směrnicím: a) Ve jménech území (mimo názvy polesí) jsou předložkové pády velmi časté (v okrese Podbořany má z 86 jmen území 30 podobu předložkového pádu, nejčastěji s předložkou u — desetkrát —, na — devětkrát—, v — sedmkrát). Třeba tedy ponechávat jména jako U drůbežárny, U studánek, Na chlumu, Na rozhraní, V mokřinách, V roklích, Nad pramenem, Za obcí. — b) Jména vod mají naopak důsledně podobu nominativní: podoba předložkového pádu se vyskytla zcela ojediněle (Z hrdla) a vznikla omylem, který byl napraven (Zhrtka). — c) Ve jménech terénních tvarů jsme se snažili předložkové pády omezovat, ale úplně je odstranit nelze pro jejich těsnou souvislost se jmény území (vyvýšeniny se často jmenují podle polností na nich ležících). Vyskytují se tedy jména vrchů jako Na zabitém, Na bažinách, Nad rybníky, Nad loukami, Pod Špičákem, U tří křížů, V slatinách, V jamách; ale těchto jmen není mnoho: v kraji Karlovarském je jich ze 725 názvů terénních tvarů jen 34, t. j. 4,7 %, v kraji Libereckém ze 752 jen 19, t. j. 2,5 %.

Důsledně byly ovšem z pomístních jmen odstraňovány lidové koncovky, tak časté v starých rakouských mapách, které pomístní nomenklaturu braly přímo od místních lidí. Většina těchto případů byla odstraněna již v novějších vydáních speciálek. Ale přece se ještě našly případy jako Za dolcema, U kamenu, V korytách, Na bílým vrchu, U třech křížů.

[272]54. Slovníková stránka je stránkou nejsložitější, ale ovšem i nejzajímavější. Každý komplex jmen patří do některé jazykové vrstvy a z vnitřních příčin se různě odstiňuje. Při umělých zásazích do názvosloví je nezbytně nutno, abychom uchovávali celkový ráz a nezanedbávali přirozené odstíny. — V našem případě je nejdůležitější rozlišení starého českého názvosloví a nově vznikajícího názvosloví počeštěného. Rozdíl několika set let v stáří obou skupin se musí jazykově projevit.

V starém názvosloví ponecháváme slova dnes neběžná, zastaralá, ba dokonce si takových případů velmi vážíme. Zde se vyskytují jména jako Debř, Drkolná, Opyš, Kamýk, přídavné jméno Hrubý ve významu ‚velký‘. — Za archaická se rozhodla komise pokládat i slova flusárna a varta. — Rovněž tak zůstávají v pomístních jménech uchována slova nářeční. Nebylo by si totiž vůbec možno představit na př. názvosloví Beskyd bez Kyčer, Gruňů, Makyt, Příslopů, Solisek, Popradných. Přirozeně dochází při tom ke kolisi se zásadou o pospisovňování hláskovém. Zvláště jsme se s tím setkali v některých slovech s -ú- uprostřed slova. V případě slova grúň jsme se uchýlili k druhé podobě s krátkým u: gruň, ale u slova hrúd (vyvýšeniny v inundačním území dolní Dyje a Moravy) to nebylo možné. Protože ovšem nelze zavádět podobu hroud (tím méně hrouda, jak bylo také navrhováno), zůstala zde podoba i hláskově nářeční.

Naproti tomu nové, počeštěné názvosloví, vznikající v 19.—20. století na území bez nářečí, nesmíme vyzdobovat ani slovy starými, ani slovy nářečními. Vnášet taková slova do názvosloví by znamenalo falšování skutečnosti, zatajování, že jde o názvy nové. Německé Stein se tedy překládá kámen nebo skála, nikoli kamýk, německé Tal je údolí, ne debř. Proto jsme z návrhů nových jmen škrtli substantiva Vráž, Zezhule, Větruš, přídavná jména kněží, mšený (podstatné jméno chlum se komise rozhodla za archaické nepokládat).

Právě tak nelze libovolně přenášet slova nesoucí barvu určitého kraje do prostředí zcela jiného: gruň je valašské slovo rumunského původu (rumunské gruiu, nářečně grunyu) a je možné jenom na území zasaženém valašskou kolonisací. Nemůže se tedy objevit na severu Slezska. Járek je slovo slovenské a východomoravské (z turecko-maďarského árok) a nelze je přenášet k Ústí n. L. Sauberg u Liberce nebylo možno počeštit názvem Divák, protože divák znamená v češtině vždy jen toho, kdo se dívá, a diviak ‚kanec‘ je jenom v slovenštině. Proto se Sauberg bude jmenovat Kančí vrch.

Pomístní názvosloví má svůj určitý styl: je to názvosloví, věc praktická a vážná. Nemůže být proto příliš poetické; jako oficiální [273]nelze uznat jména jako Smavý les, Zamlžený les, Lyrový vrch. Stejně je nemožno připustit jména bizarní a komická. V okrese rumburském na západ od Krásné Lípy je vrch (kóta 437), kterému Němci říkali Käs und Brod. Doslovný překlad do češtiny, Sýr a chléb, resp. Sýrec a chleba, je nepřijatelný; kóta 437 se bude jmenovat Dravčí skály. — Na hranicích okresů litoměřického a děčínského je vrch, který se německy jmenoval Hundorfer Beile: Hundorf je české Pohorsko, Beil je německý myslivecký výraz označující místo, kde byla dohnána štvaná zvěř. Změtením s německým Beule ‚boule‘ vznikl už dříve název Pohorská boule (byl i na speciálkách), ale stálo mnoho práce, než se dal jeden ze zúčastněných okresních sborů přesvědčit o tom, že boule není vhodný název pro vrch a že je třeba zavést název Pohorský vrch. Quarksack nelze překládat Tvarohový pytel, tím méně, že v první části německého slova je patrně nářeční podoba slova Zwerg, ‚trpaslík‘. O Výpraskovém rybníku jsme se již zmínili. Severní točna a Sahara jsou pak označení posměšná, která těžko mohou dostat pečeť oficiálnosti.

S druhé strany cítíme, že pro zeměpisnou terminologii nejsou vhodné základy příliš odborné, ani Komolý kopec, ani Sporný rybník (nýbrž Svár).

55. Je zajímavé, jak často se objevovaly některé potíže slovotvorné.

a) Velmi svízelná je otázka zpodstatnělých přídavných jmen. Ostrý, Tupý, Zelený, Stříbrný, Ostrá, Rovná, Letná, Vysoká jsou názvy staré a nelze pochybovat, že je to typ oprávněný a dobrý. Ale vždy jde o náležitou míru; musili jsme se proto bránit záplavě takových jmen, jež se objevila v některých okresech severomoravských (Klenutá, Pařezová, Polesná, Válečná, Bojovná, Loupežná) a jež by působila jednotvárně. Najít přesné meze je značně obtížné a nemyslím, že by se nám to bylo vždy podařilo. Nepodařilo se to ovšem ani při tvoření jmen místních: v okrese Kraslice má ze 24 nových jmen (po r. 1945) podobu přídavných jmen 16, kdežto v okrese Liberec ze 27 jen 8.

b) Mezi příponami podstatných jmen je zvláště favorisována přípona -ín; uplatňovala se daleko za hranice svého užití staršího i novějšího. Ve starých názvech se jí tvoří z osobních jmen mužských i ženských na -a a podle vzoru „kost“ (Radota-Radotín, Teta-Tetín), v nové češtině jen ze jmen ženských na -a (Karla-Karlín). V návrzích se však objevovala i jména tvořená ze jmen jiných: smířili jsme se sice se Schusterberg-Ševčín (Mnichovo Hradiště), protože je to prý už název vžitý, ale odmítli jsme názvy Riesenschloss-Obřín (Vimperk), Förster Berg-Lovčín (Liberec), Smrčín (Kraslice); místo toho je Obří vrch, Lovčí vrch, Smrčina.

[274]c) Největší jsou ovšem těžkosti s přídavnými jmény na -ský. Jejich tvoření je pramenem stálých omylů.

Jde především o lidový způsob tvoření, při němž odpadá slovotvorná přípona základního slova, takže se přídavné jméno o slabiku krátí: Pardubice — pardubický — lidově pardubský (přímo k Pardub), Vsetín — vsetínský — vsatský. Pro užití těchto jmen v pomístním názvosloví se ustálily tyto zásady: V nově tvořených názvech se přísně uchovává tvoření pravidelné, neboť umožňuje přesné lišení základů: k Lhota je lhotský, ke Lhotka lhotecký, k Hradec je hradecký, k Hrádek hrádecký. — V starém českém území se spisovná podoba vyžaduje u názvů širší platnosti, tedy na př. u názvů horopisných celků; proto jsou Vsetínské vrchy, nikoli Vsatské, proto Ždánický les, nikoli Ždánský. Ale u názvů významu čistě lokálního bylo možno někdy ponechat ustálený název kratší, na př. u Semil Chuchelský potok, ačkoli je nazván podle osady Chuchelna a měl by se jmenovat Chuchelenský.

Protože se přípona místních jmen začíná skupinou souhlásek -sk-, nastávají při tvoření různé změny, způsobující uživatelům mnohé potíže. Celkem jednotlivě se objevovaly omyly ve psaní sykavek: Zálesský, Plasský, Podlesský místo Záleský, Plaský, Podleský; Podhrázký místo Podhrázský. Daleko více nedostatků bylo při odvozování ze jmen na -na, -no, -ný, -ná; -né (označíme si to jako typ Cihelna). Přídavné jméno má zde jedinou možnou podobu: cihelenský (jako dílna — dílenský, továrna — továrenský). Ale v návrzích se objevovaly všemožné způsoby jiné, a to typy cihelský, cihelnický, cihelnenský, cihelnský.

Byly i jiné nepravidelnosti, na př.: Dolce-dolcký (spr. dolecký), Jezeří-jezeřínský (spr. jezeřský), Knihy-knihský (spr. knižský), Kuří-kuříský (spr. kuřský jako Hovězí-hovězský, Veselí-veselský), Lipky-lipkovský (spr. lipecký), Myštěves-myštěvský (spr. myštěveský jako ves-veský), Podlesí-podlesenský (spr. podleský), Příštpo (okres Moravské Budějovice) — příštpocký (spr. přístepský).

6. SOUVISLÁ UKÁZKA

Celkový ráz terminologie si demonstrujme ukázkou místního i pomístního názvosloví z území kdysi zcela německého, a to z krajiny na severovýchod od Frýdlantu. — Ve Friedlandu ústil Rasnitz Bach, na němž ležely (proti proudu) obce Schönwald, Rückersdorf a Bernsdorf. Na severozápadní straně provázelo tok pásmo vrchů, v němž byly pojmenovány: Resselsberg, Wildner Berg, Damrich, Lindenberg, Humrich; v pramenném území jsou v mapě dvě polohy, Heideberg a Steinberg.

[275]Ve jménu potoka, který byl zajisté prvním pojmenovaným objektem v tomto území, lze zjistit slovanský (lužickosrbský) základ. Na českou podobu tohoto jména, Řasnice, navázalo vhodně pojmenování dvou obcí na potoku ležících: Rückersdorf se jmenuje Dolní Řasnice, Bernsdorf Horní Řasnice. Schönwald dostal jméno překladové: Krásný Les, kdežto Friedland jakožto jméno historicky významné (vévoda frýdlantský) ponechal si jméno v češtině vžité a dávno již pravopisně počeštěné, Frýdlant.

Z pomístních jmen jsou překladová Lindenberg-Lipovec, Steinberg-Kamenný vrch; Damrich navazuje zase na jméno potoka a jmenuje se Řasný. Ostatní jména jsou samostatná: Resselsberg-U rozhledny, Humrich-Vyhlídka, Wildner Berg-Mokrý vrch, Heideberg-U bílého kamene.

7. ZEMĚPISNÁ STRÁNKA

Zeměpisné stránky naší revise se jen dotkneme několika poznámkami:

Nejcennějším přínosem je, že jsou zde po prvé sepsány všechny zeměpisné objekty s přesnou lokalisací a udáním katastru, do něhož náleží. Třeba ovšem připomenout, že jde jen o seznam zeměpisných objektů na mapě: nejsou tam tedy sebevýznamnější stavby ležící v městech; bude zapsán na př. Bílý kříž u Lubence, ale nikoli chrám sv. Víta; také tam není na př., že na Řípu je románská rotunda, nýbrž se uvádí jen kostel sv. Jiří s lokalisací stejnou jako u všech objektů jiných (to byla totiž jedna z prvních konkretních výtek, které jsme dostali).

Hodnota soupisu horopisných jednotek je v tištěném vydání snížena tím, že se tam nesměly uvádět kóty; zato je velmi důležitý soupis všech významnějších potoků a řek, vždy s udáním pramene (laika překvapuje, jak často bylo sporné, kde vlastně potok pramení), průběhu i ústí.

V názvosloví se uplatnilo i nové horopisné rozdělení Československé republiky, navržené doc. dr. K. Kuchařem a přijaté naší geografickou subkomisí (viz o tom Kartografický přehled 9, 1955, zvláště s. 59 a mapku). Podle něho na př. Praha leží na Pražské plošině, kterou obklopují: Polabí, Středočeská vrchovina, Hřebeny jako součást Brd, Karlštejnská plošina, Rakovnická plošina. — Z terminologických změn tu provedených je nejvýznamnější, že Císařský les na sever od Mariánských Lázní se nyní jmenuje Slavkovský les.

[276]8. ZHODNOCENÍ REVISE

Spoluautor není zajisté oprávněným kritikem díla, jehož se účastnil, ale má právo říci, v čem vidí slabiny práce.

Je velká škoda, že jsme nemohli udělat to, co bychom byli rádi udělali: posílat okresním názvoslovným sborům materiál mnohem bohatší, zvláště všechny starší doklady jmen z archivů, všechny dosud podané výklady jmen (hlavně u jmen německých). Ale splnění tohoto ideálního požadavku by si bylo vyžadovalo početného sboru pracovníků a dlouhého času. Ale my jsme neměli ani dost spolupracovníků, ani čas: požadavky kartografů, zvláště vojenských, byly striktní a musily být včas uspokojeny. Musili jsme se tedy většinou spolehnout na to, že jsou v okresních názvoslovných sborech dostatečně poučení místní archiváři, historikové, filologové. — To se ovšem neuskutečnilo všude v stejné míře, jako vůbec byla nestejnost okresních sborů velkou naší bolestí. Byly mezi nimi všechny odstíny od sborů skvěle vybavených a pracujících přesně a spolehlivě až ke sborům zasílajícím po mnohých urgencích elaboráty zcela povrchní.

Některé rozdíly vyplývají přirozeně z pružnosti směrnic: v některých okresech dávali při nahrazování německých názvů přednost cestě překladové, v jiných je spíše nahrazovali názvy samostatnými. Pokud návrhy přímo neodporovaly zásadám, nezasahovali jsme do nich, neboť nějakou naprostou jednotnost jsme nepokládali za ideál. Byli jsme si vědomi toho, že by bývalo rychlejší a pohodlnější a že by vedlo k dílu ucelenějšímu, kdybychom byli vypracovali jednotný systém a podle něho sami nová jména předpisovali. — Ale pak bychom se musili vzdát naděje na souhlas místních činitelů a celá akce by byla ranou do vody: takové názvosloví by se sotva kdy vžilo.

Proti těmto nedostatkům stojí však základní fakt, že zde je názvosloví zpracováno a hotovo; a podle staré moudrosti je na pekáči lepší skutečný vrabec než plánovaná husa. Máme tu po prvé sepsána jména hlavních našich hor, potoků, rybníků, lesů, údolí, hradů, přesně udáno, kde leží, rozlišeno, která jména jsou starší, která nedávná. Tento velký materiál jmenný bude cenným předmětem filologického studia. Názvosloví přejde do všech map vojenských i civilních; těšíme se, že umožní i sjednocení názvosloví v turistických průvodcích.

Dílo tak složité a rozsáhlé přímo volá po mnohonásobném kritickém hodnocení. Vítáme každou kritickou poznámku, prosíme jen, aby se vycházelo vždy ze správného pojetí naší práce: že tu jde jenom o zlomek pomístního názvosloví, že je tu zaměření [277]kartografické a geografické, nikoli turistické, historické nebo folkloristické, že jsme z dobrých důvodů měnili ze vžitých názvů jen ty, které byly zcela nepochybně nesprávné nebo nevhodné. Kritikou bude jistě opraveno mnoho detailů, ale věříme, že tak poctivě, jako jsme se sami snažili pracovat, bude jednou uznáno, že tu byl udělán kus práce dobré a užitečné.


[1] Obec, přesněji místní obec, je nejmenší správní jednotka (s místním národním výborem). Některé obce se skládají z několika osad, t. j. míst geograficky oddělených, která mají vlastní číslování domů. Tak na př. místní obec (m. o.) Davte má osady Davle, Měchenice, Sloup, Svatý Kilián. Zvláště obce v pohraničí mívají velký počet osad, na př. Rožmitál na Šumavě v okrese kaplickém se skládá z 25 osad. — Místní části jsou sice geograficky odděleny, ale nemají vlastní číslování domů; bývají to mlýny, myslivny a hájovny, poplužní dvory, kolonie, roztroušené chalupy a samoty. V osadě Davle jsou místní části Libřice (samota), Luh (víska), Račany (ves), v osadě Měchenice jsou samoty Šerpina, U Trnky a skupina chalup V Javorce.

[2] Místo o „názvosloví místním, pomístním“ bylo by ovšem vhodnější mluvit o názvech místních, pomístních. V naší linguistické tradici bylo obvyklé užívat termínu pomístní jména jen o jménech polních tratí, lesů a pod., nikoliv o jménech vysloveně zeměpisných, jako jsou jména hor, řek a pod. BHk.

[3] Nové vydání Pravidel českého pravopisu obsahuje podrobný výklad o psaní vlastních jmen místních. Nyní, po vyjití Pravidel, budou příslušné instituce požádány, aby úřední normu přizpůsobily platným pravopisným pravidlům.

[4] Byly tu ještě před vyjitím nových Pravidel uplatněny jejich zásady o psaní zeměpisných jmen.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 9-10, s. 260-277

Předchozí František Váhala: Psaní předložek a předpon s a z

Následující František Kopečný, Václav Machek: Ještě ke slovesu peskovat

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1