Etymologická procházka po škole
Vladimír Šmilauer
[Články]
-
(Předneseno v Kruhu přátel českého jazyka v Praze.)
Od chvíle, kdy jste napjati a vzrušeni v maminčině průvodu po prvé vstoupili do školy, přišel tam každý z vás mnohokrát, jako žák, rodič nebo učitel. Ale podnikněte, prosím, ještě jednu cestu do školy. Etymologickou. Nebudou vám tentokráte vyprávět učitelé, nýbrž jména věcí.
Setkáte se s lecčím známým; vždyť právě mezi názvy školními se některé staly tak říkajíc školskými příklady etymologickými. Ale jsou vskutku tak poučné, že neškodí si je zopakovat. Přidáme pak ovšem i leccos nového.
I. Škola
1. Hned původ slova škola samého je dobře znám. A nejeden rozhorlený pedagog užil této etymologie k důrazné aplikaci na daný případ. Neboť řecké slovo scholé znamená „odpočinek, váhavost, zahálku“, dativ scholé pak „liknavě, zdlouhavě“. Jak vidíte, přímo skvělá příležitost mluvit s uznáním o etymologické znalosti a věrnosti pánů studentů.
Vnější dějiny slova škola jsou prosté. Od Řeků je přejali Římané a v dnešním významu je odevzdali všem národům evropského kulturního okruhu. Je to jedno z nejmezinárodnějších našich slov.[1] Všechny slovanské jazyky mají podobu škola, [2]jenom slovin. a luž. šula, zřejmě vlivem němčiny. V češtině se to slovo vyskytá od dob nejstarších; již v prvních evangeliářích se jím překládá výraz „synagoga“.
Zajímavější a na první pohled velmi záhadný je onen přechod od významu „odpočinek, prázdeň“ k významu „škola“. Pochopení se nám podstatně ulehčí, když si uvědomíme, že řecká škola nebyla zprvu nutným zlem pro mládež, nýbrž ušlechtilou duševní potěchou a zábavou pro ty, kdož měli dosti prázdně k tomu, aby se mohli oddávat svým duchovním sklonům. To se změnilo již v době antické, a proto už v II. stol. po Kr. měl gramatik Festus za nutné vykládat, že „školy nemají své jméno podle nečinnosti a úplné prázdně, nýbrž proto, že se hochům má dostat prázdně od ostatních věcí, aby se mohli věnovat svobodným studiím“.
2. Škol je ovšem mnoho stupňů, od mateřských po vysoké. Jejich rozdělení a pojmenování jednotlivých typů se mnoho měnilo a mění a nemůžeme se jím zabývat dopodrobna. Jen bychom všeobecně upozornili, že jeden a týž název může míti v různých dobách význam různý. Když na př. čteme v Husově Postile (28b): „Mistři stáli sú v óbecné škole,“ nesmíme myslit na obecnou školu naši; tenkráte to byla veřejná posluchárna. A potom stručně promluvíme o několika názvech nejznámějších: a) Gymnasium znamenalo v řečtině původně „cvičiště“. Je to odvozenina slovesa gymnadzó „cvičím“, a to pochází od gymnos „nahý“; neboť řečtí hoši cvičili obnaženi. Původní význam „tělesné cvičení“ máme uchován ještě v slově gymnastika. Protože však veřejných tělocvičen užívaly za své shromaždiště školy filosofů a rétorů, nabyl výraz gymnasion významu „škola“ (v III. stol. př. Kr.). Později obsah tohoto jména dost kolísal; v době humanistické se tak zhusta nazývaly university (Z. Winter, Děje vysokých škol pražských 1).
b) Ale filosofické školy se neshromažďovaly jen v tělocvičnách, nýbrž též při chrámech a v posvátných hájích. Při chrámu Apollona Lykeia na severovýchod od Athén se scházela škola Aristotelova: a z toho je lyceum. Na severozápad od Athén byl háj zasvěcený heroovi Akademovi; tam se shromažďovala zase škola Platonova. Obou jmen, lycea i akademie, použil pak Cicero na svých venkovských statcích a tím jim zaručil obnovu za doby humanismu a stálý odtud život.
c) Technika je také slovo řecké. Ale vývoj byl jiný. Řeckého slova techniké, t. j. „řemeslná, umělecká“, bylo užito ve Francii v 18. stol. na označení inženýrské školy (1794 École polytechnique v Paříži). Předtím nikdy školu neznamenalo.
[3]d) Máme také některá jména škol původu latinského. Je to universita, t. j. společenství učitelů a žáků, a reálka, škola reálných, věcných nauk: vždyť se také podle toho prvním reálkám v Čechách (nejstarší z nich byla od r. 1830 v Rakovníce) říkalo věcnice.
II. Lidé ve škole
1. Postupme však nyní od školy k školníkovi, jejímu strážci. Slovo to je odvozeno od přídavného jména školní tak, jako je obchodník od obchodní, lesník od lesní, úředník od úřední, klášterník od klášterní, a znamená „školní člověk“. Vztahy lidí se jmény na -ník k institucím, podle nichž jsou pojmenováni, jsou velmi rozmanité; hned jde o majitele nebo o velitele (továrník, plukovník), hned o příslušníka (klášterník) nebo o zaměstnance (žalářník). Je pak jenom věcí konvence, že „skladník“ je zaměstnancem skladu, kdežto „továrník“ že znamená majetníka továrny, ne továrního dělníka; že „plantážníkovi“ plantáže náleží, kdežto „zahradník“ v zahradě zpravidla jenom pracuje. — Na slově „školník“ můžeme dobře pozorovat, jak se taková konvence někdy během doby mění. V staré češtině znamenalo slovo „školník“ žáka, studenta.
| Svatého Martina | Ale my školníci, |
tak zní známá studentská žebravá píseň staročeská. Někdy, jako zde, jmenují se školníky jen ti žáci, kteří ve škole bydlí (jinak řečení domestici), někdy žáci všichni. V tomto významu nacházíme slovo „školník“ ještě koncem 18. století, na př. v Slabikáři z r. 1775, v Knize methodní z r. 1777; ojediněle se vyskytuje až do let dvacátých, později už jen v historické próze.
Od XVI. století počíná pronikati význam jiný, učitel. Prosté adjektivum školní znamenalo učitele již dávno; legenda o sv. Kateřině z doby Karlovy vypráví o této předchůdkyni učených žen, že „mnohé mistrovstvie divoké, což najvyšší školní znáchu, to téj panně vykládáchu“. Ve Veleslavínově slovníku Sylva quadrilinguis se uvádí „vrchní školník“ jako synonymum k rektor, správce školy; ovšem význam „školní žák, školár, student“ u Veleslavína ještě převládá. V 19. století se slovem „školník“ zpravidla myslí školní odborník (něm. Schulmann). R. 1848 píše Šafařík: „Návrhy, jakby na školách český jazyk ve své právo [4]měl býti uveden, musely by vypracovány býti od praktických školníků“; oficiální právně-politická terminologie z r. 1850 uvádí školníka jako „znalce školství“; v letech 1852 až 1878 vydává J. A. Šrůtek pro učitele časopis „Školník“ a ještě r. 1888 tlumočí Lier známé „der preussische Schulmeister“ slovy „pruský školník“. Než to je již poslední užití tohoto slova. Neboť zatím pronikl třetí význam, význam školní zaměstnanec. Po prvé jej nacházíme r. 1851 v slovníku Franty Šumavského vedle obou významů starších; první literární doklad je z r. 1860, a to v Nerudově příspěvku v Obzorech života (M. Novotného vydání spisů, sv. 24, str. 32); vzpomíná se tam na školní merendu, při níž byl školník zbit. Definitivní ustálení přinesl rozkvět českého školství od let šedesátých. Kottův Slovník z r. 1882, zaznamenávaje rozličné významy slova „školník“, výslovně podotýká: nyní = Schuldiener. Předtím se říkalo školníkům školní sluha, školní posluha. V starších dobách to ovšem byla instituce neznámá, neboť školnické povinnosti vykonávali žáci nebo učitelé sami.
Na vysokých školách však zaměstnanci byli. Od staletí se jmenují pedelové. Pramenem tohoto slova je germánské, franské[2] bidil, které znamenalo „soudního posla“. Toto germánské slovo proniklo jednak do francouzštiny, kde z něho je bedeau, „kostelník“, jednak do italštiny, která má bidello, „pedel, kostelník“. Na podkladě těchto názvů, hlavně italského, vzniklo v středověké latině bedellus; slovo to znamenalo na universitách nejprve „posla universitního soudu“, potom vysokoškolského zaměstnance vůbec. Z tohoto latinského slova pak vzniklo české pedel, dříve také bedell (Z. Winter, Život a učení na partikulárních školách 184). Jsou tedy cesty slova „pedel“ dosti složité: germánština (franština) — italština — latina — čeština.
2. A hle, pan ředitel! Jsme etymologové a vykládáme slova; i váš titul je pro nás předmětem velmi lákavým. Vždyť, jak víte, na formu tohoto slova se dosti útočilo. A ještě nedávno se vyskytl názor, že ředitel s e je „koníček některých povolaných, ale nikoli vyvolených oprávců jazyka českého“, a pisatelé se dovolávali při tom Jungmannova Slovníku. I bude proto zcela vhodné, když si celou tu věc osvětlíme s rozličných stran.
a) Otázka poměru mezi podobami ředitel a řiditel byla probírána hlavně se stanoviska hláskoslovné oprávněnosti. V staré češtině bylo sloveso řiediti, a protože k ie bylo krátkým protějškem ě, znělo odvozené substantivum na -tel v staré češtině řěditel, a z něho máme zcela pravidelně ředitel. Ale když už se [5]ie zúžilo v í, uplatňovala se podoba s i, neboť krátkou samohláskou k í je i. Oba způsoby krácení jsou v češtině vedle sebe. Od sloves přispívati, sbírati, křísiti, tříbiti, kde všude je v kořenné slabice í z ie, máme odvozeno jednak přispěvatel, sběratel, jednak křisitel, třibitel. Zásadně jsou tedy obě podoby možné, a když vedle spisovného ředitel máme v lidové a i v hovorové češtině řiditel, nelze se stanoviska čistě hláskoslovného žádný z těchto tvarů označit za nesprávný.
b) Jak to vypadá se stářím obou těch podob? „Ředitel“ se vyskýtá, jak zjistila Naše řeč I, 276, od r. 1473 („ředitel zemský“ v Archivu českém 4, 467 atd.); slovo „řiditel“ se pokládalo za dílo Pohlovo, ale prof. V. Flajšhans laskavě sdělil s redakcí Naší řeči, že se vyskytuje již v stol. šestnáctém (v rukopise Falkenberském); 1741 se jmenuje Karel VI. v pražských pamětech (VKČSN. 1904, IV, 8) „kurfiřt, spoluřiditel a vicarius“; také Vavák užívá toho tvaru (ČL. 26, 41). Není tedy rozdíl v stáří obou podob nijak závažný; ostatně zásada prvorozenství se v jazyku neuplatňuje, jak víme z nesčetných případů.
c) Musíme se tedy podívati na to, jak se k oběma těm podobám chová novočeský jazyk spisovný. Materiál Slovníku jazyka českého se svými více než 350 doklady nám takové studium dobře umožňuje. Musíme ovšem předem upozornit, že skutečný poměr obou podob není čísly dále uvedenými vyjádřen přesně. Podle systému tak zvaných „sít“ se při sbírání látky pro slovník namnoze přecházela slova a tvary pravidelné a zaznamenávaly se jen věci zvláštnější a odchylné. Protože je pak v „sítě“ uvedena podoba „ředitel“, nikoliv „řiditel“, excerpovala se jen tato podoba s i. Tím ovšem nastalo značné skreslení v neprospěch podoby s e. — Doklady pak ukazují toto: od r. 1776 (z něhož je první doklad novočeský) do r. 1790 je jenom í (řidčeji i), a to 18krát. První doklad s e je u historika Pelcla r. 1791 („země Moravská… s zemí Českou… společně jednoho téměř ředitele měla“). Od r. 1791 do r. 1823 jsou doklady s e a i v rovnováze (35:37). Od r. 1824 však nabývá e rozhodné převahy.[3] Celkem je od r. 1824 212 dokladů s e, 50 s i (í), t. j. 81% : 19%. Tedy naprostá a stálá převaha podob s e, i když zanedbáváme skreslení, o němž jsme mluvili. S tím ve shodě je i theorie: od let 40. jazykové příručky uvádějí a dovolují jenom podobu s e. Pokud [6]vím, toliko Matiční brus v 1. vyd. z r. 1877 říká „správněji ředitel, však slova »řiditel« zavrhovati nelze“; ve vydáních z r. 1881 a 1894 však již tuto omezovací poznámku nenalézáme. — Podle toho vidíme, že Dobrovský v rozpravě „Die Bildsamkeit der slawischen Sprache“ z let 90. konstatoval zcela správně: „řiditel, alt ředitel“, protože v 90. letech měla podoba s e ještě jistě nádech archaismu. Jungmannův Slovník z r. 1837 pod heslem „řiditel“ přepisuje sice toto stanovení Dobrovského (proto má u slova „ředitel“ hvězdičku), ale doklady z usu uvádí podle tehdejšího stavu už jenom u hesla „ředitel“ (tam bez hvězdičky). Sám Jungmann užíval vždycky jenom podoby s e (1811 Ztracený ráj, 1813 překlad ze Schillera, 1825 Historie, 1845 Slovesnost atd.). Podobně jenom e nacházíme u Kollára, Havlíčka a u jiných vedoucích osobností. Jen Čelakovský mívá zpravidla „řiditel“. Není tedy správné viděti v podobě „ředitel“ jen koníček některých ne vyvolených oprávců. Její uplatnění je součástí velkého jazykového procesu v době obrození: odklonu od lidového jazyka k jeho klasické formě veleslavínské. Promotorem „ředitele“ není nikdo jiný než sám Jungmann. Snad je možno theoreticky uvažovati o správnosti tohoto procesu, ale sotva je možno co měniti na jeho výsledcích. Jsouť už historickým faktem. — Příklady s i se táhnou až do doby nejnovější. Všimneme-li si jich, vidíme, že slovo „řiditel“ mívá v nich význam skutečně činitelský, není titulem („řiditelé sjezdu“, t. j. pořadatelé, Athenaeum 1890; „řiditelé násilí“, t. j. strůjci, Pekař 1928; „řiditel lidských sudeb“, Ostrov v bouři 1925), nebo se jím projevuje příklon k řeči hovorové, ev. lidové (Stašek 1900, RUR 1921). Je tedy zřetelná tendence odlišit titul od případů, kde je výrazná a zřejmá souvislost se slovesem „říditi“. Z téže příčiny máme v dokladech vždycky jenom řiditelný, řiditelnost (dříve i s í). V tomto případě jsou nová Pravidla, žádající „ředitelný“, skutečně v rozporu s usem. Nikoli však u slova ředitel. Tato podoba je pevně uložena v soustavě dnešní češtiny; proti lidovému řiditel má přídech oficiálnosti, a poměr obou podob je tedy asi takový, jako je mezi slovy lékař a doktor (ve významu „lékař“). Takové odstiňování jazyk potřebuje; proto podoba ředitel v jazyku zůstává a zůstane.
3. a) Mezi učiteli (to je slovo staré a tvořené zcela pravidelně) jsou rozličné druhy s rozličnými jmény. Přihlédněme aspoň k poměrům v 16. století, jak je líčí Z. Winter v „Životě a učení na partikulárních školách v Čechách“. Obecným pojmenováním učitelského sboru bylo officiálové nebo officíři. Školu vedl rektor (latinsky „ředitel“); jemu byli podřízeni kolegové („druhové v úřadě“), tedy dnešní učitelé a středoškolští profesoři. Níže ve [7]školní hierarchii stál kantor. Latinské „cantor''znamená „zpěváka“. A vskutku bylo předním úkolem kantorů učiti hudební theorii a praxi. Jen výpomocně učili také literním začátkům. Konečně byli na školách pomocníci, kteří hlídali nejmenší, opakovali se žáky lekce atd. Často byli vybíráni z dospělejších žáků. Říkalo se jim všelijak, na př. lokáti, preceptoři, kumpáni („ustanovení; učitelé; druhové“). Přílišné vážnosti se netěšili; bratr Paleček je jadrně nazývá „velicí trulanti mocní“.
b) Slovo profesor (lat. professor) označovalo již v římské době učitele některé vědy nebo umění, veřejně ustanoveného a z veřejných prostředků placeného. Je to jméno činitelské, odvozené od slovesa profiteri, jež znamená „přihlašovati, oznamovati“. Zvratný jeho tvar se profiteri měl význam „přihlásiti se, prohlásiti se“; profiteri se grammaticum bylo „prohlásiti se za gramatika; přihlásiti se k učitelské činnosti v gramatice“. Odtud vzniklo spojení profiteri grammaticam „přednášeti o gramatice, učiti gramatice“ a potom i prosté profiteri nabylo významu „vyučovati“.
Ve středověku měli tento titul jenom učitelé universitní. Až na školách jesuitských a potom piaristických nazývali se tak nejprve učitelé vyšších, později všech tříd gymnasijních. Na tom stupni se u nás zůstalo; v jiných zemích, na př. v Americe, titulují se „profesoři“ i učitelé tance, salonní kouzelníci a frenologové. Ostatně se tak říká někdy i sportovním profesionálům.
c) Názvem katechety se dostáváme do oboru církevní řečtiny. Slova ze základu katech- označují vyučování náboženské, zvláště je-li konáno ve způsobu otázek a odpovědí. Katechese nebo katechisace je vyučování náboženství, katechismus je kniha poučující o náboženství, katechumen byl učeň - čekanec křtu, konečně katecheta je učitel náboženství. Základní sloveso katécheó „poučuji, učím“, je vytvořeno z předpony kata- „dolů, proti“ a ze známého slova échó „zvuk, ozvěna“. Znamená tedy vlastně „protizvučím“. Toto označení vzniklo podle nejstaršího způsobu vyučovacího, kdy učitel opakoval žákovi lekci tak dlouho, až ji žák uměl reprodukovat.
4. a) O původu slova žák jste slyšeli jistě všichni. Má etymologii poučnou ve dvou směrech. Vzniklo z řeckolatinského jména diakonos - diaconus (předkřesťansky = „sluha“) v jeho křesťanském významu „čekatel kněžství s nejnižším svěcením“ a ve zkrácené formě diakos. Byl tedy „žák“ ten, kdo se vzdělával pro stav kněžský. V raném středověku však nebylo jiných vzdělanců než kněží a jiných studentů než theologové, a tak porozumíme, že slovo „žák“ znamenalo studenta, školáka vůbec a že si tento [8]obecný význam ponechalo také potom, když vznikaly i jiné druhy inteligence. To jsou věci dávno už známé. Jungmann tento výklad cituje z Fr. Faust. Procházky. Ale novějšího původu je hláskoslovný výklad, jak se změnilo diakos v žák (A. Boháč, LF. 35, 437). Přímo z řečtiny nebo z latiny to v češtině býti nemůže, neboť dia- se v českých ústech může změnit jenom v ď, jak ukazuje slovo ďábel z diabolus (srov. také sch. djak „žák“, r. djačok „chrámový zpěvák, kostelník“). Nemohlo to přijíti ani přes němčinu. Tam se slovo diaconus změnilo v jâguno, jâchono, a to dalo do češtiny jáhen. Změnu di- přes j- v ž- mohla provésti jen ústa románská, neboť v těch vzniklo na př. z latinského diurnus někde jour (francouzsky), jinde giorno (italsky). Je nám tedy ž v žák, stejně jako ž v Žid (z Judaeus) a kříž (z cruce-m) důkazem, že se při tvorbě křesťanské kultury u nás neúčastnili jenom Bulhaři a Němci, nýbrž také Románi. Myslíme tu především na románské obyvatelstvo alpských zemí; v římské provincii Noricu, ležící za Dunajem na jih od našich zemí, udržovalo se obyvatelstvo románské až do 12. století — v posledních stoletích ovšem už jen ojediněle. Jiní soudí na severní Italy z Benátska (od Akvileje).
b) Student je slovo latinské a znamená „snažící se, usilující“.
c) Vedle toho jsou a byla i jména jiná. Protože se žáci učí, říkalo se jim učedlníci nebo i učenci (oba tyto výrazy jsou u Komenského). Protože chodí do školy, jmenovali se školníci a školárové (podle latinského scholaris); od XVIII. století se objevuje školák.[4]
[1] Port. escola, špan. escuela, fr. école, prov. escola, it. scuola; angl. school, dán. skole, švéd. skola, hol. school, něm. Schule, rum. scoala, maď. iskola, novoř. scholeion atd.
[2] Frankové byli germánský kmen, který hlavně v V. a VI. století vládl ve Francii.
[3] Do r. 1829 18:8, v 30. letech 21:9, ve 40. 33:7, v 50. 23:2, v 60. 16:5, v 70. 24:5, v 80. 13:3, v 90. 22:3 atd. Podobný je poměr podob s e a i u slov ředitelka (36:5), ředitelský (29:6), ředitelna (15:2), ředitelství, (91:11) atp. Zastaralé je ředitelkyně; má nejvíce dokladů z druhého desítiletí XIX. stol., naposledy se objevuje u Šmilovského r. 1881; poměr obojích podob u tohoto slova je 19:11
[4] V starších dobách znamenalo slovo školák také filosofa scholastika; na př. Stach 1785: „(filosofie) od školáckých ničemností vyčištěna byla“.
Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 1, s. 1-8
Předchozí Předplatné na rok 1943 činí K 35 —
Následující Karel Erban: O mnohovýznamnosti spojek jestliže, jestli, -li
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1