Časopis Naše řeč
en cz

Jména našich stromů

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(Ze studií o českém názvosloví přírodovědeckém, konaných s podporou Národní rady badatelské.)

Úvod

1. Dělit rostliny na stromy, keře a byliny není snad botanicky dost přesné, ale pro zkoumání jejich jmen je to velmi nutné. Vztah prostého člověka ke stromům je totiž zcela jiný než k bylinám, což se jeví už v tom, že velká část našich stromů má jména praslovanská, kdežto byliny — kulturní rostliny ovšem vyjímajíc — jen v zlomku hodně malém.

Hranice mezi dřevinami (t. j. stromy a keři) a bylinami lze vésti dosti přesně: rozeznávacím znakem je dřevnatění lodyhy. Snad je laikovi trochu divné, řadí-li se podle toho brusinčí mezi keře a slunečnice mezi byliny, ale theoreticky je to zcela správné a nepochybné. Hůře se už liší stromy a keře, protože se mnohé rostliny vyskytují někdy ve formě keřů, jindy v podobě stromů (dřín, habr, hloh, jilm, jíva) nebo aspoň stromků (brslen, hlošina, kdoule, křídlatec, mišpule, šeřík, tamaryšek). Z těch jsem mezi stromy zařadil první skupinu celou, z druhé však jen ty, u kterých toho bylo třeba pro úplnost výkladů. Nelze totiž na př. kdouli a mišpuli odloučiti od středověkého ovocného stromoví. Právě tak jsem neváhal probrati už všechny druhy vrby, třeba jsou některé vždy jen keřovité (konopina, červenice). Při určování povahy jednotlivých rostlin byl pro mne rozhodující Klíč Polívkův-Dominův-Podpěrův 1928.

2. Předmětem tohoto pojednání jsou dnešní druhová jména stromů; rodová jenom tehdy, jsou-li substantivní. Všímám si tedy na př. nejen rodového jména vrba, ale i jmen jejích druhů: mandlovka, zlatolýčí, červenice, konopina, jíva, kdežto adjektivní přívlastky jednotlivých druhů (křehká, babylonská, bílá atd.) jsou mimo rámec tohoto pojednání.

Východiskem jsou česká jména v Klíči Polívkově-Dominově-Podpěrově 1928. Připojil jsem k nim z klíče Klikova 1928 a z botaniky Kavinovy 1925 některá jména stromů u nás pěstovaných (břestovec, česvina, jinan, plut, sitka, tisovec).

Přehled pramenů

Hlavními opěrnými body pro sledování vývoje názvosloví jsou:

I. Pro dobu starší (do r. 1780) ok. 1360:

Klaretovy slovníky, stručnější Bohemář a obšírnější Glossář, otištěné V. Flajšhansem 1926 (Klaret a jeho družina. I. Slovníky veršo[163]vané. 1. Bohemář 31-72, botanika 47-53. 2. Glossář 73-202, botanika 127-140). Starší otisky těchto slovníků se citují v našich slovnících, hlavně v Gebauerově Slovníku staročeském, takto: „Bohemář“ jako Boh. (Hankovo vydání) nebo BohFl. (Flajšhansovo vydání z r. 1892); „Glossář“ jako Rajhr., Rozk. (vydání Hankovo), Prešp. (vydání Menčíkovo).

1511 Jana Vodňanského Lactifer (zkr. Lact.).

1517 Jana Černého Kniha lékařská, kteráž slove herbář neb zelinář.

1562 Tadeáše Hájka z Hájku vydání Herbáře jinak Bylináře P. O. Matthioliho (zkr. Háj. herb.).

1592 Adama Zalužanského ze Zalužan Methodi herbariae libri tres (s českými margináliemi; vydal K. Pejml 1940).

1596 Adama Hubra a Daniela Adama z Veleslavína vydání Herbáře Matthioliho (vyšlo znovu u B. Kočího 1931).

1598 Daniela Adama z Veleslavína Nomenclator quadrilinguis boemico-latino-graeco-germanicus.

1764 Jana Karla Rohna Nomenclator, to jest jmenovatel atd. I.

Menší rukopisy rostlinářské a lékařské se citují zkratkami vyloženými v Gebauerově Slovníku staročeském (1903—1916), tam jsou z většiny těchto rukopisů excerpována hesla do net-. Přehled názvů z herbářů je u Kaspara v. Sternberga, Abhandlung über die Pflanzenkunde in Böhmen II, 1818.

II. Pro dobu novější

1819 Sv. Presl-K. B. Presl, Flora Čechica. Květena česká.

1920 B. V. hr. z Berchtoldu-J. Sv. Presl, O přirozenosti rostlin aneb Rostlinář I. Na str. 216-274 je přehled soustavy s českými jmény: u každého je zkratkou označeno, jakého je původu; přes neúplnost a dosti hojné omyly je to velmi důležité vodítko pro zjišťování původu jednotlivých jmen.

1823 V. V. Havelka, Umění lesní; vlastním překladatelem byl J. L. Ziegler. 1825, 1835 B. V. hr. z Berchtoldu-J. Sv. Presl, O přirozenosti rostlin II, III. 1843 V. Staněk, Přírodopis prostonárodní.

1846 J. Sv. Presl, Všeobecný rostlinopis I, II (Kottova zkratka Rstp.). 1852 Fil. M. Opiz, Seznam rostlin květeny české.

1852 Dan. Sloboda, Rostlinictví (u Kotta Slb.).

1853 Gust. Reuss, Května Slovenska; na str. 485-490 v seznamu rodů málo spolehlivé údaje o původu jednotlivých jmen.

1868 Jos. Klika, Botanika pro vyšší třídy (u Kotta Kk.).

Lad. Čelakovský, nejvýznamnější botanik druhé poloviny XIX. století, uložil svou terminologii v těchto dílech: 1868—1877 Prodromus květeny české I—III (Archiv pro přírodovědecké prozkoumání Čech). 1879, 1887, 1897 Analytická květena I (česká), II, III (Čech, Moravy a Rak. Slezska) (I. vyd. u Kotta Čl. Kv.).

Hlavně na podkladě Čelakovského prací byl vydán seznam rostlinných druhů:

1877, 1882, 1893 Flora bohemica (I. vyd. u Kotta FB.).

1900—1904 Fr. Polívka, Názorná květena zemí koruny české.

1907 Jos. Zahradník, Analytické tabulky k určování nejdůležitějších rostlin.

1925 Kar. Kavina, Botanika zemědělská. II. Botanika speciální.

1928 Fr. Polívka-K. Domin-J. Podpěra, Klíč k úplné květeně…

[164]1928 Jar. Klika, Klíč k určování našich důležitých rostlin; str. 366-375

Klíč dřevin.

1935 Kar. Domin, Plantarum Č. enumeratio (Preslia XIII-XV); obsahuje jen latinská jména; je to však základní dílo pro systematiku. 1937 Aug. Bayer, Botanika speciální, 2. vyd.

Ze slovníků:

1818 K. Ign. Tham, Neuestes böhmisch-deutsches Wörterbuch.

1821 G. Palkowitsch, Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch.

1835—1839 J. Jungmann, Slovník česko-německý.

1844—1851 Jos. Franta-Šumavský, Deutsch-böhmisches Wörterbuch; Česko-německý slovník. 1878—1906 F. Št. Kott, Česko-německý slovník I-X.

1935 n. Příruční slovník jazyka českého.

III. Pro názvy cizojazyčné

Středolatinské: Herm. Fischer, Mittelalterliche Pflanzenkunde 1929.

J. Rostafiński, Symbola ad historiam naturalem medii aevi 1900.

Ruské: P. Majevskij, Flora srednej Rossiji 1918.

Vl. Daľ, Toľkovyj slovaŕ živogo velikorusskogo jazyka, IV. vyd. 1912 až 1914.

Ukrajinské: S. Makowiecki, Małoruski słownik botaniczny 1936.

Polské: Er. Majewski, Słownik nazwisk zoologicznych i botanicznych polskich 1889—1898.

J. Rostafiński, Symbola ad historiam naturalem medii aevi I, II, 1900.

Słownik polskich imion rodzajów oraz wyższych skupień roślin 1900.

Jihoslovanské: B. Šulek, Jugoslavenski imenik bilja 1879.

IV. Pro etymologie

Vedle speciální literatury, která je uváděna na příslušných místech, užito bylo běžných příruček etymologických:

Al. Walde-J.Pokorny, Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen 1928—1932. Reinh. Trautmann, Baltisch-slavisches Wörterbuch 1923. Er. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch, A-Mor, 1908—1914. Aleks. Brückner, Słownik etymologiczny języka połskiego 1926—1927.

Tyto slovníky nejsou dále citovány.

I. Doba praslovanská a obecně slovanská

A. Stromy lesní

Lubor Niedrle líčí v svém klasickém „Životě starých Slovanů“ I, 1, 1911 přírodní ráz slovanské pravlasti od Labe k Desně a hornímu Dněpru a zjišťuje, že byla pokryta rozsáhlými lesy. O rázu těchto lesů udává podle A. Rehmana (Ziemie dawnej Polski i sąsiednich krajów sławiańskich I, II, 1895—1904), že je — v západní části — tvořily: sosna (= borovice s klečí), smrk, jedle, modřín, tis; bříza, osika, olše, habr, buk, dub; jilm (s vazem a břestem), jasan, javor (s klenem), lípa, střemcha, [165]jeřáb (břek, oskeruše, muk). Na východě bylo stromoví značně chudší.

V dalších výkladech pak Niederle zjišťuje (str. 42-43), že všechna tato jména jsou Slovanům společná. Musíme připojit jen druhy výše uvedené v závorkách; potom z polokeřovitých a souvislé porosty netvořících lísku, vrbu s jívou a rokytou, hloh, dřín se svídou a trnku; dále pak teprve později přibylý topol. Pro češtinu je novějším přírůstkem jméno modřínu; tím se tedy budeme zabývati až v II. části. Uvedených 33 jmen zahrnuje celé praslovanské názvosloví neovocných stromů.

Jména stromů jsou jednou z velmi záhadných věcí indoevropského slovníku. Jak ukazuje (po jiných) H. Hirt, Indogermanische Grammatik I, 1927, 90-92, není žádné jméno stromu doloženo u všech skupin indoevropských. Tento zjev ovšem není těžko vysvětliti. Indové, Iránci, zčásti i Řekové přišli do krajin přírodně velmi odlišných od jejich pravlasti. Odložili proto stará jména a přejali od praobyvatel nových svých sídel jména nová.

Další věc je však již záhadnější: jména, která lze formálně převésti na společný základ, mají význam podstatně rozdílný. S latinským fagus, buk, a německým Buche, buk, souvisí řecké fégos, znamenající „dub“; a souvisí s ním slovanské b’’ z’’, bez (kdežto slovo „buk“ je patrně přejato z germánštiny). To se vykládá takto: severovýchodní hranice buku jdou od ústí viselského k ústí dunajskému; v Řecku buk neroste; proto mohli Slované a Řekové přenésti zděděné slovo na jiné druhy stromů (Al. Brückner se ovšem domnívá, že Slované prostě označovali buk a habr jediným slovem, habr).

Příbuzná jsou však také tato jména: latinské quercus, dub; německé Föhre, borovice; staroindické parkati, banián posvátný; novoindické pargai, dub křemelák. Původně znamenalo toto slovo se vší pravděpodobností „dub“; odchylku staroindickou si vysvětlíme lehce; ale proč nabylo v západogermánských jazycích významu „borovice“? Dub byl přece Germánům velmi dobře znám!

A konečně: mezi jmény významově i formálně blízkými jsou nevysvětlitelné rozpory hláskové. Slovanské tis a latinské taxus jsou shodné významem a formálně jsou si hodně podobné; ale malé celkem rozdíly hláskové nedovedeme vysvětlit. Proto Dictionnaire étymologique de la langue latine Á. Ernouta-A. Meilleta, 1932, indoevropské příbuzenství latinského taxus vůbec odmítá, slovník Walda-Pokorného se o něm nezmiňuje; přijímá je však na př. V. Bertoldi, Wörter und Sachen XI, 1928, 145.

[166]Je tu tedy hodně záhad, do jichž podrobného líčení a snad dokonce řešení se pouštět nemůžeme. Připomeneme si jen některé okolnosti, které nám usnadňují pochopit aspoň částečně onu spletitost:

a) stěhování indoevropských národů do jiného přírodního prostředí způsobovalo přenášení starých jmen na nové druhy (podobně pojmenovávali američtí kolonisté americké stromy jmény stromů evropských; viz na př. jméno akácie-akát pro severoamerickou Robinii);

b) že se nepoužilo volného jména pro druh vnějšně podobný, nýbrž často hodně vzdálený, může býti způsobeno tím, že se nepřihlíželo — jako činíme my — jen ke vnější podobě stromů, ale k jejich funkci hospodářské, náboženské, ev. pověrečné: vztah primitivních lovců k lesu byl jiný, než je vztah náš (jistou obdobu máme v středověkých názvech bylin: i tu se přenášejí jména ne na základě vnější podoby rostlin, ale podle shodného použití).

c) Konečně nezapomínejme, že jména rostlin jsou v starších dobách nejvýznamnější složkou slovníku přejímaného od staršího obyvatelstva. To známe dobře z poměrů středomořských, o nichž jsme zde psali nedávno (NŘ. XXV, 279). Dlouho si jazykozpytci lámali hlavu tím, jak z řeckého sýkon mohlo vzniknouti latinské ficus. Dnes si to velmi pravděpodobně vysvětlujeme tím, že rozdíl mezi oběma podobami není indoevropský, nýbrž už středomořský. A stejným způsobem si můžeme vyložit poměr mezi taxus a tis. Neboť to, že Indoevropané přicházeli do krajů už osídlených, ba že dnešní národy indoevropské vznikaly míšením obyvatelstva starého a nového, je dnes faktem zcela bezpečným.

Probírajíce jednotlivá jména slovanská, uvádíme nejprve dnešní českou podobu, za ní vědecký název; v závorkách: s hvězdičkou * rekonstruovanou podobu praslovanskou (’’ = tvrdý jer, ’ = měkký jer), za dvojtečkou slovo ruské, polské a jihoslovanské; za závorkou příbuzenstvo indoevropské; přitom jako zástupce nářečí germánských uvádíme, kde možno, dnešní podobu německou.

1. Jména stromů s příbuzenstvím indoevropským (14)

a) Nejširší příbuzenstvo mají slova: bříza Betula L. (*berza: berëza - brzoza - breza): staroindické bhurjas, druh břízy, něm. Birke, bříza, latinské fraxinus, jasan, litevské béržas, bříza; příbuzné je břest; základní význam [167]je asi „světlý“; Rostafiński, Symbola I, 142 upozorňuje, že bříza a břest jsou jediné naše dřeviny, které mají korek;

olše Alnus Gärtn. (*jel’cha: ol’cha - olcha, olsza- joha): něm. Erle, angl. alder, lat. alnus, lit. alksnis, všechno s týmž významem.

b) Jména společná s jazyky germánskými:

klen Acer pseudoplatanus L. (*klen’’: klën - klon - klen): něm. dial. Lehne, Leinbaum, javor mléčný; blízké je i makedonské klinotrochon, druh javoru, a slovo litevské s významem „javor“; mezi jednotlivými podobami jsou však těžko vysvětlitelné rozdíly hláskové;

vaz Ulmus laevis Pallas (*vęz’’: vjaz - wiąz - vez): angl. witch (elm), vaz; příbuzné je slovo albánské s významem „jilm“; nelze však slovo vaz odvoditi, jak míní Rostafiński, Symbola I, 141, od „vázati“;

sosna Pinus L. (*sosna: sosna - sosna - ø): v germánštině slovo staronordické safi s významem „míza stromu“ (kdežto německé Saft je asi z latiny); příbuzné je i keltské sapos, jehličnatý strom; z keltštiny má latina sapinus, z něho je francouzské sapin, jedle.

Jen v germánských jazycích jsou zastoupena jména:

bor-ovice Pinus L. (*bor’’: bor, smrkový les - bór, les - bor, sosna): staroanglické bearo, les; v baltských jazycích není;

jíva Salix caprea L. (*iva: iva - iwa - iva): něm. Eibe, tis; lit. ëvà, krušina; Rostafiński, Symbola I, 136, poznamenává, že dřevo jívy i tisu má červenavé jádro;

osika Populus tremula L. (*os-ika, *os-ina: osina - osika, osina - jasika): něm. Espe, angl. ash, lit. apuše.

c) Jména společná s latinou:

jasan[1] Fraxinus L. (*asen’: jaseń - jasień, jesion - jasen): lat. ornus, jasan manový, keltské huinnius, jasan; vzdáleněji příbuzné je slovo germánské (německé Esche, jasan), albánské („buk“), řecké („buk“), arménské („jasan“), litevsky je úosis, jasan;

vrba Salix L. (*v’rba: verba - wierzba - vrba): lat. verbena, listí a ratolístky vavřínu, řecké rhamnos, Rhamnus, řešetlák; lit. virbas, prut;

jedle Abies A. Dietr. (*edla: jel’ - jodła - jela): snad lat. ebulus, bez; lit. egle, jedle;

[168]tis Taxus L. (*tis’’: tis - cis - tis); o spojení s latinským taxus viz výše.

d) Jména společná s řečtinou:

habr, nářečně i hrab Carpinus L. (*grab’’, grabr’’: grab - grab - grab, grabar); souvisí asi s makedonským grabion, dříví jistého dubu, s umberským Grabovius, bůh dubu;

rokyta[2] Salix L. sp. (*orkyta: rakita, vrba bílá - rokita, rozličné druhy vrby, v středověku hlavně vrba rozmarinolistá, Rostafiński, Symbola I, 137 - rakita, rozličné druhy vrby): podle lotyšského ercis, jalovec, je možno mysliti na souvislost s řeckým arkeuthos, jalovec; spojuje se s kořenem lat. arcus, oblouk; tedy „ohnutý“.

2. Jména stromů jen slovanská, ev. baltoslovanská (15): lípa Tilia L. (lipa: lipa - lipa - lipa), lit. lëpa; střemcha[3] Prunus padus L. (*čerm’’cha: čerëmucha - trzemcha - slovinsky: čremha), lit. šermùkšlé; na podkladě nepříjemného zápachu kůry (jmenuje se proto německy dialekticky Stinkbeere, francouzsky dialekticky pouette = štěnice) lze název střemchy spojiti se slovem *čerm’’ša, rusky čeremša, česnek medvědí, což je slovo indoevropského původu, souvisící s německým nářečním Ramsen, anglickým ramsons;

svída[4] Cornus sanguinea L. (*svida: svidina - świdwa - sviba): pruské sidis;

břek Sorbus torminalis Crantz (*berka: berëka - brzek, brzęk -brekinja);

dub Quercus L. (*dob’’: dub - dąb - dub); vykládává se jako „tmavý“; ale Brückner, Archiv f. slav. Philologie 39, 5, o tom vyslovuje vážné pochybnosti; podle něho znamenalo toto slovo původně strom vůbec;

líska Corylus L. (*lěska: leščina - leska, leszczyna - lijeska); etymologie není dost jistá;

[169]oskeruše[5] Sorbus domestica L. (*skoruša, *oskoruša: ukraj. skoruch, skorucha - skorusza, jeřáb obecný - oskoruš, oskoruša); etymologie nejistá, Brückner spojuje se „skory“;

smrk Picea Dietr. (*smerk, smerka: ukraj. smerek, smereka -świerk - smreka, jalovec);

břest Ulmus campestris L., var. suberosa Wahlenb.[6] (*berst’’: berest - brzost - brijest); příbuzné se slovem bříza, viz tam;

dřín Cornus mas L. (*dern’’: deren - dereń - drijen); je velmi pochybné, zda náleží k „dráti“;

hloh Crataegus L. (glog’’: glog, svída - głog - glog); znamená původně „trnitý“, obsahujíc kořen, který je v řeckém glóchis, špička.

Ze slovanských základů lze odvoditi:

jeřáb[7] Sorbus, zvláště aucuparia L. (*ěręb-: rjabina - jarząb, jarzębina - jarebina): patří k *ěręb- (jarabý, jeřábek) a znamená tedy „tmavě, do hněda červený“;

kleč Pinus mugo Turra (*klęk-: jen sch. kleka, jalovec; slovinské klek, thuje): ke *klęknǫti, kleknouti; srovnej německé Knieholz; není jisto, je-li praslovanské;

muk Sorbus chamaemespilus a aria Crantz (*mǫk-: ø - mukinia - muk, mok): odvozeno od *mǫka, mouka, podle moučnatých plodů, mukyní; podle toho i německé Mehlbeerbaum, italské chiavos dello farinaccio; u Klareta se udává význam slova „muknie“ latinským farnis, fara (k „far“, mouka);

trnka[8] Prunus spinosa L. (*t’rn’’: tërn - tarnka - trn): patří k *t’rn’’ (viz i s-trn-iště), slovu indoevropského původu (něm. Dorn).

3. Jména přejatá (4)

S germánskými jazyky, s nimi nejblíže sousedícími, mají slovanské jazyky některá slova společná; některá jiná od nich přejaly. Přejetí tato jsou asi dosti pozdní, ale ještě obecně slovan[170]ská (před r. 1000). Jsou to slova buk a javor; později k nim přistupuje slovo jilm. Z latiny bylo, také dosti pozdě, přejato slovo topol; topol černý, stejně jako linda, rozšířil se do střední Evropy až v době římské a v středověku (J. Hoops, Waldbäume und Kulturpflanzen im germanischen Altertum 1905, str. 231).

Buk Fagus L. (*buk’’: buk - buk - buk): ze západogermánského *bok;

javor Acer L. (*avor’’: javor - jawor - javor): ze starohornoněmeckého ahorn; podle Bernekra bylo -n- chápáno jako adjektivní přípona, a proto odsunuto; E. Schwarz, Archiv f. slav. Philologie 40, 284, vychází ze starobavorské formy VI.-VIII. století ahor;

jilm Ulmus L. (ilem, il’ma - ilm, ilma - lam, lom, lemovc); slovanská slova nelze převésti na společný základ; proto se pokládají za přímé přejetí ze středohornoněmeckého ilme, ilmpaum (původní slovanské jméno jilmu bylo vaz a břest; Blahoslav konstatuje, že se v Čechách říká jilm, na Moravě břest); Iľjinskij, Slavia 2, 258 n., vychází z praslovanského j’lm’’ a pokládá je za příbuzné se slovy olše a jalovec;

topol Populus L. (topoľ - topola - topola, „linda“): rozlišením p-p v t-p z latinského populus, z něhož pocházejí názvy i v ostatních evropských řečech. Samo latinské slovo není jasné; snad souvisí s řeckým apellon, černý topol.

B. Stromy ovocné

Z ovoce u Slovanů pěstěného jmenuje L. Niederle, Život I, 1, 191-193, jablka, hrušky, slívy, třešně, višně, broskve, ořechy; k nim můžeme připojiti ještě kdoule.

1. Jména domácí

Slíva Prunus L. (*sliva: sliva - śliwa - sliva, šljiva): souvisí s německým Schlehe, trnka, a se slovy baltskými; je to indoevropské slovo s původním významem „modravý“ (latinské lividus).

Další dvě slova jsou patrně předindoevropská:

jabloň Malus Mill. (*aboln’, ablon’: jabloń - jabłoń - jablan, dnes „topol“): souvisí se staroirským aball, německým Apfel a je i v baltských jazycích; zdá se, že je to staré severoevropské jméno (u Germánů se jabloně pěstovaly již před dobou římskou; Hoops, Waldbäume 480);

ořech Juglans L. (*orěch’’: orech - orzech - orah): souvisí s řeckým arna a se slovem albánským; je sotva indoevropské.

Mezi ovocné stromy je možno zařaditi i trnku a zvláště lísku.

[171]2. Jména přejatá

a) Asi od Kurdů, iránského kmene mezi mořem Černým a Kaspickým, bylo přejato jméno hruška Pirus L. (*gruša, *kruša: gruša - grusza - kruška); za základ se pokládá kurdské korêši, kurêši; někteří však — Brückner, Loewenthal — pokládají toto slovo za původně slovanské;

z východu přišlo patrně i slovo

višně Prunus cerasus L. (*viš’ńa: višnja - wiśnia - višnja): podle M. Vasmera je od Kavkazu (jediné v Zakavkazí roste totiž planě, Hoops 545) a jeho základem je řecké byssina (čti: výssina); jsou ovšem i výklady jiné.

b) Ostatní jména jsou přejata z latiny:

třešně Prunus avium L. (*čerša, *čerš’ńa: čerešnja - trześnia -črešnja, trešnja): je přejato z vulgárně latinského *ceresia, z něhož je i německé Kirsche; E. Schwarz, Archiv für slav. Philologie 40, 287, myslí na prostřednictví jazyků alpskorománských a starobavorského chersse; spisovná latinská podoba cerasus je z řeckého kerasos; to je buď thrácko-fryžské, nebo kurdské. Třešně přišly do Říma r. 50 př. Kr. po porážce Mithridatově a rychle se rozšířily po Evropě.

Pozdější je

broskev[9] Prunus persica Sieb. et Zucc. (*bersky: ø - brzoskwinia - breskva): z lat. persica (malum persicum) buď přes starou němčinu, nebo thráčtinu (podle Oštira);

[172]kdoule[10] Cydonia Mill. (*k’’duńa > k’’dul’a: gunna, dulja -gduła, brambořík - gdunja, dunja): z lat. cydonea (cudonia); to z řeckého kydónia mála, jablka z Kydónu na Krétě.

Poznámka:

Stará tato jména stromů jsou uchována většinou také v názvosloví místním (ve jménech osad i hor). Uvádíme pro jednotlivé stromy po příkladu obou druhů jmen (hlavně podle Černého-Váši, Moravská jména místní 155 n., a podle Sedláčka, Snůška starých jmen).

A. 1. Bříza: Březová, Březí. — Olše: Olšany, Olší. — Klen: Klenové, Klenová hora. — Vaz: — —. Sosna: —, Sosnová. — Bor: Borová, Bor. — Jíva: Jívové, Jivina. — Osika: Osičko, Osičí Osiny. — Jasan: Jasenná, Jasanná. — Vrba: Vrbno, Vrbovka. — Jedle: Jedlí, Jedlina. — Tis: Tisová, Tisí. — Habr: Habří, Habřina. — Rokyta: Rokytno, —.

2. Lípa: Lipany, Lipina. — Střemcha: Třemošná, Třemšín. — Svída: Svídnice, Svidník. — Břek: — —. — Dub: Dubňany, Dubí. — Líska: Lískovec, Leština. — Oskeruše: — —. — Smrk: Smrčné, Smrčí. — Břest: Břešťany, Břístí. — Dřín: Dřínov, Dřín. — Hloh: Hlohová, Hlohovec. — Jeřáb: —, Jeřábový. — Kleč: Klečůvka, —. — Muk: — —. — Trnka: Trnová, Trnový.

3. Buk: Buková, Bučina. — Javor: Javorník, Javor. — Jilm: Jilmoví, —. — Topol: Topolany, —.

B. 1. Slíva: Slivenec, —. — Jabloň: Jabloňany, —. — Ořech: Ořechová, U Ořecha.

2. Hruška: Hrušovany, —. — Višně: Višňová, Višňovec. — Třešně: Třešňovec, Třešňovec. — Broskev: — —. — Kdoule: — —.

Nejsou tedy v místním názvosloví zastoupeny (aspoň ne spolehlivě): jeřáb s druhy (břek, muk, oskeruše), vaz; nejmladší přejetí: broskev a kdoule (nezplaňujíť u nás). Vzácná je sosna. — Černý-Váša 157 odvozuje ze slova „vaz“ místní jméno Vážany; třeba zde však spíše myslit — s Chaloupeckým — na Váh. České místní jméno Mukov souvisí sotva se jménem stromu.


[1] V starší češtině je zpravidla jesen (1511 jeseň), velmi zřídka jasen a jasan. V nové době je 1819, 1820 jesen, 1823 jesen (jasan), 1843 jasan i jesen, 1846 jasan, 1852 Opiz: jesen, Sloboda: jesen (jasan, jasen), 1868 Klika: jasan; Čelakovský uplatňuje podobu jasan definitivně.

[2] Není v novočeském botanickém názvosloví; Presl 1846/1408 uvádí toto slovo jako lidové jméno pro jívu, Salix caprea, Sloboda 1852/281 jako jméno pro vrbu ušatou atp.; v středověku se tímto jménem překládalo latinské „palma“ (1360 Bohemář, 1511 Lactifer).

[3] V starší češtině je třemcha (Klaret, Lactifer); v nářečích je toto slovo hodně obměněno: křemcha (Merklín), skřemší, střencha (Českomoravská vysočina), křemfa (Humpolecko), střenka (Morava) atp.; někde (na př. v Polné) znamená i šeřík

[4] Na Moravě je i svíb; od Lactifera 1511 do Presla znamená svída také česvinu, Quercus Ilex; tak na př. ještě Thám 1818.

[5] V starší češtině je oškeruše 1517 Černý, voškeruše 1562, 1598 Herbář, 1764 Rohn; 1818 Thám; Presl má 1819 oškeruše, 1846 oskeruch; to má i Klika 1868; oskeruše je 1843 u Staňka, potom od Čelakovského zpravidla.

[6] Tedy forma jilmu polního; nářečně na Moravě jilm vůbec; uvádí je na př. Presl 1846/1385, Sloboda 1852/266…, Příruční slovník; Klíč 1928/746 u Qu. suberosa české jméno neuvádí.

[7] Klaret má jeřábník, cetanus, Lactifer 1511 řežáb, cetona, Hájek 1562 řeřabiny; počáteční j se změnilo v ř přizpůsobením k r následující slabiky.

[8] Podoba „trnka“ je od Klareta stále; jenom Presl 1846 a podle něho Klika 1868 mají „slívoň trn“.

[9] V starší češtině je zpravidla břěskev. Broskev je řídkou výjimkou: je v rukopisech O a F (broskwye, broskew) Bohemáře, kdežto nejlepší rukopis, E, má brzyeskew; v Lactiferu 1511/264b je broskev. Herbáře XVI. stol. mají břeskev. V XVII. století je broskev častější; má tak Komenský v Janui, Kadlinský ve Zdoroslavíčku 1665 (Bitnar, Zrození barokového básníka 504). Ale Vusín 1722, Tomsa 1789 mají jen břeskev; Rohn 1764, Thám 1788, 1818 mají podoby obě. Dobrovskému se však (podle Jungmanna) zdá broskev užívanější. V botanickém názvosloví je od r. 1820 jenom broskev; také z krásného písemnictví nemá Slovník jazyka českého pro břeskev doklad mladší než z r. 1818 (1818 Palkovič, Rozmanitosti; předtím: 1771 Tonsoris, 1782 Pražské noviny jako citát z Hájka, 1796, 1815 V. M. Kramerius, 1800 Švenda, 1810 Tomsa).

Gebauer (Histor. mluvnice, III, 1, 337, Slovník staročeský I, 101) vyložil po Miklosichovi, že vedle persica-břěskev bylo také brassica-broskev; ale význam „zelí“ u „broskev“ zanikl a „broskev“ je již v době staré totéž co „břěskev“; stejné zmatení a splynutí se stalo i v pol. brzoskiew a broskiew, ale opanoval význam druhý, t. j. zelí. — Soudíme na rozdíl od Gebauera, že význam broskev = zelí v staré době ještě žil; citovaný jím doklad ze Životů svatých Otců, 286a, zní: „zelinku, petružěl, broskev, mrkev“; to lze přece vyložiti jen jako „zelí“. Ale v XVIII. století, kdy počalo pronikati jméno „broskev“ pro persica, slovo broskev = brassica již nežilo. Zdá se tedy pravděpodobnějším mínění Brücknerovo, že se tu projevil vliv polský (Słownik etymologiczny 45); v polštině žily a žijí obě slova vedle sebe, roz lišena jen příponou: brzoskinia, brzoskwinia, brzeskinia = persica, brzoskiew = brassica (Rostafiński, Symbola I, 177, 201; Słownik 175, 398). Je možná i účast slovenského broskyňa, breskyňa.

[10] V starší češtině je vedle gdule a kdule též kutně a kutna z německého küten (z toho dnešní Quitte).

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 6, s. 162-172

Předchozí Oldřich Hujer zemřel

Následující Karel B. Jirák, Red. (= Redakce): O některých hudebních názvech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1