Nové české názvosloví zoologické

Vladimír Šmilauer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

I.

U kolébky novočeského zoologického názvosloví stál J. Sv. Presl. Zoologii se věnoval ovšem mnohem méně než na př. botanice. Po „Ponavržení soustavy živočichův“ v Kroku 1821 n. propracoval podrobněji jenom „Ssavectvo“ 1834. Celý český živočichopis vydal až V. Staněk 1843 a od 1849 užívalo se na školách „Vypsání živočichův“ od Jos. Pečírky (nové vydání 1863). V dalším vývoji zoologické terminologie měly největší význam překlady Brehmova „Života zvířat“ (na př. Lad. Duda pro hmyz, F. Nekut pro ptáky) a Ottův slovník naučný. Úkoly se mocně rozrůstaly, jak se pozornost zoologů obracela stále více k nesčetným druhům nižšího tvorstva (u Staňka zaujímají obratlovci 71,5%, u Pečírky 65%, kdežto v recensované knize jenom 28,5%). Další vývoj však nebyl jednotný, nýbrž se dál různě v různých skupinách (u ornithologů, kde pokus o revisi a sjednocení provedla Čsl. společnost ornithologická 1931, u lepidopterologů, koleopterologů atd., s druhé strany u fytopathologů).

A tak se vyvinul v českém názvosloví zoologickém stav velmi složitý a neutěšený. Nebylo jasno ani v otázce, zda se má aspoň všem živočichům u nás žijícím dostat českých jmen, tvoření těchto jmen bylo nejednotné, leckdy nesprávné i málo vhodné. Jednotlivě se tento stav kritisoval už dávno (velmi ostře se o něm vyslovoval na př. známý popularisátor přírodních věd B. Bauše); konečně se vyvinulo celé revisní hnutí, soustředěné kolem osobnosti významného zoologa brněnského, prof. E. Bayera. To vykrystalisovalo pak (již po smrti Bayerově) v „Zásadách českého zoologického názvosloví“ (1948; viz o tom Časopis pro moderní filologii 32, 1949, s. 70). Tyto zásady měl realisovat a tak nápravu [85]zjednat opavský sjezd československých zoologů r. 1951. Ten vypracoval jednotnou živočišnou soustavu, ale stanovení obecně platných českých názvů pro všechny rody živočišné se ukázalo úkolem příliš složitým, aby jej bylo možno v krátké době zdárně splnit. Proto bylo jeho provedení svěřeno brněnskému profesoru dr J. Kratochvílovi.

Kratochvíl se svého úkolu ujal s nevšední energií a také jej splnil, překonávaje při tom nesčetné potíže, o nichž se v úvodě zmiňuje jenom velmi diskretně. Ještě v poslední chvíli se mu podařilo usmířit odpor fytopathologů. Třeba velmi pochvalně zdůraznit jeho snahu získat ke spolupráci odborníky z nejrůznějších pracovišť a postupovat způsobem, který by umožnil uplatnění všech názorů. A tak mohla roku 1954 vyjít velká publikace Soustava a jména živočichů[1], jejíž dokonalé formě byla věnována velká péče (korektury provádělo 33 pracovníků).

II.

Nové názvosloví zoologické je významnou událostí nejen pro odborníky. Vždyť říše živočišná zasahuje mnohonásobně do života nás všech. Zvláště zajímá ovšem filologa, neboť jde o hodně významnou složku naší zásoby slovní (český rejstřík uvádí na pět tisíc názvů).

Bude proto třeba, abychom se seznámili s povahou provedených změn, a to nejlépe na ukázkách z některých známějších skupin.

A. Ptáci (s. 316—358).

1. Rody. U ptáků se uplatňuje zásada, že každý výraznější rod má i své české jméno. a) Proto byly zjednodušeny ty případy, kde jsme dosud pro jeden rod měli několik českých jmen. Rod Circus (326), jehož jednotlivé druhy se dosud jmenovaly moták, pilich, pochop, se nyní jmenuje moták: moták lužní, moták stepní, (moták) pilich, (moták) pochop. — Celý rod Parus (350) se nyní jmenuje sýkora a dosavadní jména rodová se stávají druhovými: sýkora koňadra (dříve koňadra obecná), sýkora uhelníček (dříve uhelníček lesní), sýkora parukářka atd.[2] — Latinskému Merula (348) odpovídal český kos a kolohřívec; toto druhé jméno se ruší a Merula torquatus se jmenuje kos horský. — Vedle kolohřívce mizí ze jmen ptáků ještě turkyně a modrák (za něj modráček).

b) Kde naopak bylo jedno české jméno pro několik rodů, přitvářejí se jména nová. Pro rody Nycticorax, Botaurus, Ixobrychus jsme měli doposud stejné české jméno, bukač, nyní jsou jména tři: kvakoš, bukač, [86]bukáček (320). — Zvláště vítáno je toto rozlišení u jmen ptáků slukovitých (334): jméno sluka zůstává pro rod Scolopax (sluka lesní), kdežto rod Capella (dříve sluka otavní a prostřední) se nyní jmenuje bekasina, rod Lymnocryptes (dříve sluka menší) slučka.

2. Druhy. U druhových jmen je nejdůležitější změnou omezování názvu obecný tam, kde skutečně o obecnost nejde. Nezdá se totiž vhodné, říká-li se, že velmi vzácným hostem je u nás pelikán obecný nebo kormorán obecný. Toto jméno se odstraňuje v 26 případech (v 34 zůstává); nahrazuje se zvláště označením prostředí, v němž pták žije: lelek lesní, sedmihlásek hajní, moudivláček lužní, křepelka polní, ouhorlík stepní, skorec vodní, kajka mořská; jindy označením tělesného znaku: dlask tlustozobý, ostralka štíhlá, nebo jinak: čečetka zimní. — V některých případech bylo zvoleno druhové jméno přesnější: Místo drop chocholatý máme drop obojkový, místo pěnice popelavé pěnici hnědokřídlou; linduška vodní, typický pták Krkonoš a Tater, se nyní jmenuje vhodněji linduška horská. — Konečně se odstraňují jména osobní: za drozda Naumannova máme drozda rezavého (348). Toto potírání jmen osobních se provádí i jinde (na př. plzák Vejdovského se nyní jmenuje plzák český 141 atd.), zůstává však — vedle koně Převalského — pošvatka Klapálkova 179. Objektivní důvody tohoto omezování nejsou dost jasné.

Poznámka ke jménům druhovým obecně.

V Dostálově revisi botanického názvosloví[3] byla do všech důsledků uplatněna zásada, že se česká jména druhová musí těsně přimykat k druhovým jménům latinským: a znamenalo to velmi pronikavou změnu dosavadního stavu. V zoologické terminologii je tato zásada zcela opuštěna, v některých případech dokonce dosavadní shoda porušena. Apodemus sylvaticus byla doposud myš lesní (silva = les), nyní je to myšice křovinná (367), ale myšicí lesní se nyní jmenuje Apodemus flavicollis, dříve zvaný ve shodě s vědeckým názvem myš žlutohrdlá. A podobně je tomu i u jmen hrabošů. Známý nepřítel sadařů hraboš vodní (Arvicola scherman) byl přezván na hryzce zemního, kdežto Arvicola terrestris („zemní“) se jmenuje hryzec vodní, bývalý pak hraboš zemní (Microtus agrestis) je nyní hraboš mokřadní (368). — A do třetice zase z jiné skupiny (266—267): dosavadní mol obilní (Sitotroga cerealella) se přejmenovává na makadlovku obilnou, kdežto jména mola obilního se dostává dosavadnímu molu zrnovému (Tinaea granella). Taková výměna jmen je zvláště nebezpečná.

3. Poddruhy jsou nyní zásadně jenom určeními zeměpisnými (bramborníček černohlavý evropský, pěvuška horská západosibiřská). Proto se ruší jména jiná, zvláště osobní (raroh jižní Feldeggův, nyní raroh jižní středomořský), naopak se odstraňují zeměpisná jména [87]z funkce druhových: rybák anglický se nyní jmenuje černozobý, vlha evropská nyní pestrá, křivka bavorská byla přejmenována na velkou. Celkově se ze jmen ptáků provádí větší nebo menší změna u něco více než u jedné třetiny.

B. Motýli (s. 261—279).

U jmen motýlů je změn poměrně málo (srovnávám s Tykačovým Klíčem k rozpoznávání motýlů 1949). Zvláště denní motýli mají terminologii hodně ustálenou. Kolísání bylo u rodu Apatura, kde bylo vedle sebe české jméno barvoměnka (od Exlera 1878; tak má na př. V. Matějková, Denní motýli 1944) a batolec (od Steinicha 1883; tak má Tykač a Schwarz, Motýli). Naše názvosloví se rozhoduje pro batolce (277). — Pro rody Aglia a Eudia, kde Tykač měl název paví oko (bukové a habrové), se užívá názvu martináček, zdrobněliny to k martináč, staršímu už názvu pro paví oko velké n. hruškové (Saturnia) (268). — U různých můrek se zavádějí české názvy i tam, kde je Tykač nemá (Micropteryx — chrostíkovník, Eriocrania — drobnokřídlík), ale zásada shody rodových jmen latinských a českých se neprovádí: obaleč se jmenuje 15 rodů, podobně můra, zaviječ 14; mezi denními motýly je modrásek označením pro deset různých rodů. — Mění se i několik názvů druhových: drvopleň obecný proti Tykačovu drvopleň topolový; Argynnis paphia se jmenuje jako u Schwarze perleťovec stříbropásek proti p. stříbročarému u Matějkové.

C. Brouci (s. 233—258).

Nejradikálnější zásah provádí nové názvosloví u jmen brouků. V letech devadesátých zavedl Josef Kliment v knize „Čeští brouci“ obrovské množství jmen často hodně bizarních. Zoologové si s touto záplavou nevěděli dost dobře rady, většinou ji však omezovali, ponechávajíce u řidších rodů jenom jména vědecká. V reakci proti Klimentovi došlo však nové názvosloví do extrému druhého, k zjednodušení příliš pronikavému. Ilustrujme si to příkladem: v abecedním pořadí b - bež měl Kliment 17 jmen (… bahňák, bahnař, bahnec, bahník … bařinář, bařiník…), z toho Klíč Javorkův (1947) přejal jmen 12 (jinde český název neuvádí nebo užívá běžnějšího názvu rodu příbuzného); ale Soustava z toho ze všeho zachovává jméno jediné, bázlivec, Galerucella — a to právě u Javorka není. Rozšiřuje ovšem jeho význam na pět rodů, t. j. i na Klimentovy, resp. Javorkovy rody hřbetoštítník, sedař, smutečník, zádumčivec. Proti Javorkovým 548 rodovým jménům českým je v Soustavě 96 jmen, z toho jenom 78 shodných (to jest 14%). V podstatě má české jméno vždy jenom celá čeleď; tak je tomu u 29 z celkového počtu 43 čeledí, devět čeledí má po dvou jménech, jenom pět čeledí pak jmen více. Tím se stává, že kniha uvádí až 21 rodů s týmž českým jménem (tesařík), po 11 rodech kryjí česká jména kovařík, [88]kozlíček, lýkohub. Ale ve skutečnosti je situace ještě horší: Soustava mohla uvést jenom výběr z obrovského množství jmen. Pro celou polovinu čeledi tesaříkovitých má jediné české jméno tesařík a uvádí tu 21 rodů; ale u Javorka se zde vypočítává 42 rodů častěji se vyskytujících vedle 18 řidších a pro tyto rody celkem 23 českých jmen. V čeledi Staphylinidae, pro niž má Soustava jediné české jméno, drabčík, uvádí Javorek našich 85 rodů s 1261 druhem, mimo to 76 rodů středoevropských, u nás vzácných. — Je přirozené, že za takových okolností nebude možno rozlišit jednotlivé druhy českými druhovými jmény, protože se latinská druhová jména v téže čeledi s jedním českým jménem opakují: tak na př. je v rozsahu jména tesařík Strangalia arcuata i Plagionotus arcuatus, Rhagium bifasciatum i Strangalia bifasciata, Cortodera femorata i Rhopalopus femoratus, Leptura livida i Phymatodes lividus, Leptura rufipes i Phymatodes rufipes, Criocephalus rusticus i Xylotrechus rusticus atp. — Podobné příklady přetížení českého jména najdeme na př. i u stejnokřídlých (mšice, str. 211, objímá 30 rodů dvou podčeledí) a blanokřídlých (pilatka, s. 219, objímá 31 rodů). — Celkově tedy můžeme říci, že v některých partiích byla v podstatě rozumná a správná zásada, nenahrazovat každé rodové jméno latinské zvláštním jménem českým, přepjata na škodu věci.

III.

Filologa zajímá ovšem nejvíce otázka, jak jsou tvořena nová jména a jak vůbec vypadá po jazykové stránce soustavné zoologické názvosloví. Řekněme si hned, že tvoření je v duchu Zásad střízlivé, rozvážné a vhodné: zvláště také tuto péči o vhodnost názvů musíme zdůraznit: proto byla na př. soudkovka soudečkovitá a sudovitá, které se uvádějí ještě v Hrabětově Klíči 346, nahrazena sudovkou žebernatou a skalní (138), sklepník zátkový ještě v korektuře sklepníčkem korkovým (266 — v rejstříku zůstal nedopatřením starší název). Nejde nám zde o úplný rozbor a spokojíme se zase některými ukázkami.

A. Jakým způsobem se tvoří nová jména, ukážeme si rozborem nových jmen ptáků: a) Nejčastěji se užívá zdrobnělin dosavadních jmen: bukáček, jespáček, sýček, kulíšek, modráček; orlík, datlík; hoholka, slučka; husice, kachnice, sovice, sýkořice; kachnička; orlovec. — V jiných skupinách najdeme i typ rysec a odvozování předponou pa-: paúhoř, parejsek, paplž (celkem 23 případů). — Z toho nepravidelné je jenom tvoření hoholka, neboť hohol je muž. rodu. — b) Dále jsou to odvozeniny z dosavadních adjektivních jmen druhových: za kachnu pižmovou máme pižmovku, za kachnu zrzohlavou zrzohlávku; podobně se pro strnada sněžního užívá názvu sněhule, známého již Dobrovskému, Amerlingovi, Palliardimu a Fričovi, pro [89]drozda skalního pak názvu skalník. — c) Jsou však i jiné způsoby rozlišení: k pěnkavě byl přitvořen pěnkavák, k pěnici pěvuška, za ústřičníka malého máme, patrně podle slovenského kameniak, resp. ruského kamnešarka, název kameňáček. — Starý název byl obnoven ve slově pisila (pro dřívějšího tenkozobce čáponohého), z ruštiny jsou převzaty názvy turpan za kachnu černou a kvakoš (rusky kvakva) za bukače nočního.

B. Jak vypadá soustavné názvosloví zoologické po stránce slovotvorné, uvidíme z rozboru některých skupin, kde jde většinou o názvy umělé.

1. Pro prvoky (s. 89—104) se uvádí 100 jmen, z toho je 77 na -ka (23 -enka: panoženka, 12 -ovka: štítovka, 5 -inka: opalinka, 5 -ivka: bičivka atd.), na -ec je 6 (bachořec, kožovec), -ek 2 (penízek), -ík 3 (panciřík), -ok 1 (prvok); složených je 5 (hmyzomorka, rybomorka, červomorka, kořenonožci, dírkonošci), cizích 5 (lamblia), metaforické 1 (trepka).

2. Měkkýši (s. 131—147) mají 163 substantivních jmen (z toho 152 rodových a 11 vyšších). Z nesložených je 88 na -ka (26 -ovka: červovka, 13 -ka: piskořka, 11 -natka: chroustnatka, 10 -atka: kříddlatka, 7 -ěnka: sivěnka, 6 -enka: točenka atd.), -ice 9 (homolice), -ec 7 (vřetenec), -ík 6 (lačník), -ek 4 (trojníček), -eň 3 (ušeň), -ák 3 (okružák), -oun 2 (zemoun), po jednom případě mají přípony -an, -ař, -ule, -ýš (šišan, skulař, věžule, měkkýš). Předpona pa- je jednou (paplž), cizích jmen je 7 (joldie, argonaut; mimo to jsou ve jménech na -ka případy jako donka, atlantka, tritonka), metaforické 4 (kotouč, oliva, vrkoč, střenka), prvotní 4 (plž, hlemýžď). — Složených (počítaje v to odvozeniny ze složených adjektiv) je 21, z toho na -ka 13 (suchomilka), na -ec 4 (hlavonožec), s nulovou příponou 3 (kamomil), na -ice (různožábřice).

3. Jiné je rozdělení slovotvorných typů ve jménech brouků. Rodových jmen je zde 100; z toho je jedno prvotní (chroust), jedno cizí (herkules), jedno lidové metaforické (slunéčko). Zbývajících 97 případů se podle tvoření dělí takto: a) Na -ík 28: podtyp: svižník 19, malinovník 1, hrobařík 6, nosatčík 2. — b) Na -ek 12: podtyp: roháček 5, střevlíček 3, chroustek 2, rákosníček 2. — c) Na -ec 12: podtyp: lesklec 3, šídlatec 3, prskavec 3, zdobenec 1, kůrovec 1, bázlivec 1. — d) Na -ka 3: mandelinka, majka, světluška. — Dále: -ák 4 (lesák), -áč 3 (hrbáč od hrbatý), -ač 1 (skákač ke skákati), -an 1 (lesan), -ař 1 (vrbař), -oun 1 (vruboun). — Složených jmen je 31, z toho 11 odvozenin ze složených adjektiv, označujících tělesné znaky (pestrokrovečník, zlatohlávek, krytonosec, zobonoska; s nulovou příponou: hrbohlav, krytohlav, klikoroh). Vlastní složeniny jsou vesměs v typu „listonoš“: jedna se týká tělesného znaku (štítonoš), čtyři oblíbeného pro[90]středí (vodomil, dřevomil, koromil, květomil), ostatní způsobu výživy, hlavně u druhů škodlivých (kožojed; listopas, květopas; listohlod, korohlod, jádrohlod, skrytohlod; mrchožrout, lýkožrout; dřevokaz, bělokaz, listokaz, zrnokaz; lýkohub), jedna je stará nepravidelná složenina (červotoč).

Srovnáme-li tyto skupiny, vidíme, že jejich ráz je různý. Jména brouků jsou z 96% mužská, kdežto jména prvoků z 85% ženská, jména měkkýšů pak ze 77%. — U mužských jsou hlavní přípony -ík, -ek, -ec, u ženských silně převládá přípona -ka (81%, resp. 62%).

IV.

1. Přinese-li smělý čin, jakým je vytvoření nového názvosloví, rychle užitek, nebo bude-li znamenat na léta rozkolísanost, komplikace a zmatek, to vše záleží na tom, jak rychle se je podaří uplatnit. Pro to je první podmínkou dohoda a ukázněnost. O dohodu předem se snažil organisátor celé akce velmi usilovně, ukázněnost však bude u zoologů sotva větší než v jiných vědeckých oborech. Soudím tak z tohoto poučného příkladu: Nejdůležitějším výsledkem opavského pracovního sjezdu československých zoologů r. 1951 bylo „stanovení jednotného, pedagogicky vhodného a praktického zoologického systému, závazného pro všechny typy československých škol“. Dohodnutý systém byl náležitě publikován (Přírodní vědy ve škole 2, 1952, s. 343—350) a přidržuje se ho ovšem jak Soustava, tak Hrabětův Klíč zvířeny ČSR. Ale školní Biologie živočišstva 1954 (mám po ruce vydání pro pedagogické školy) má systém obměněný (V. Členovci. VI. Měkkýši. VII. Měkkýšovití proti oficiálnímu pořadu: V. Měkkýši… VII. Členovci, kde měkkýšovití, t. j. mechovky a ramenonožci, jsou zařazeni do IV. kmene, červů). — Jsou i jiné odchylky. Z nich jedna je ovšem laikovi sympatická; týká se uspořádání v třídě ssavců. Celá naše soustava zoologická je založena na postupu od tvorů nižších k vyšším, začíná se prvoky a končí se ssavci. A tu by žádala naše lidská domýšlivost, aby na vrcholu vývojové řady ssavců, začínající se ptakopysky a klokany, stáli lidoopi a člověk. A tak je také zařazuje učebnice. Ale opavská soustava, pořádající placentální ssavce ne podle vývoje, nýbrž podle způsobu chůze (plochochodci, prstochodci atd.), zařaďuje primáty uprostřed mezi letouny a chudozubé, na samý pak konec zoologické soustavy klade sudokopytníky, prase, velblouda, buvola, kozu. Posledním živočichem v soustavě, počínající se prvoky a postupující ke tvorům stále vyšším a dokonalejším, je Ovis aries, ovce domácí. To že by bylo vyvrcholení vývoje?

2. I laikovi, který nechce zaostat, bude třeba hodně se přeučovat. Doplňkem k tomu, co jsme si již řekli, uvádíme ještě několik významných změn, důležitých i pro neodborníka:

[91]— Medusa ušatá se nyní jmenuje talířovka ušatá (107).

— Slovo dešťovka z terminologie mizí a zůstává jenom žížala obecná (128).

— Perly nedává perlorodka, nýbrž perlotvorka (Meleagrina), kdežto perlorodka je náš říční mlž, Margaritana (144).

— Lupenonožka ustoupila listonohu, dafniím pro vaše akvaria nebudete už říkat perloočka, nýbrž hrotnatka obecná (164, 165).

— Berušky a svinky, žijící na temných, vlhkých místech, nejsou už synonymy, nýbrž jsou významově rozlišeny (Asellus, Armadillidium), k nim přistupuje ještě stínka (Porcellio, 168).

— Čínský přistěhovalec do Labe se nejmenuje krab vlnatý, nýbrž krab říční (169).

— Chvostoskok je nyní mákovka vodní (174).

— Zhouba vinic Phylloxera není révokaz obecný, nýbrž mšička révokaz ^(216).

— Karmín se nepřipravuje z červce nopálového, ale z nopálovce karmínového (217).

— Sadům nebezpečný červec San José má oficiální jméno štítenka zhoubná (218).

— Světluška svatojanská je nyní světluška větší (236).

— Dvojí název bekyně sosnová a mniška byl stažen v bekyni mnišku (270).

— Za rybu řízka máme hrouzek, ztratila se však bělice: je jen ouklej (303).

— Slepýš má druhové jméno křehký, nikoli obecný (314).

— Oficiální název je kobra, kdežto jméno brejlovec se vztahuje jen na některé příslušníky tohoto rodu (316).

— Vačice potkanová se jmenuje vačice opossum (358).

— Myš lesní je nyní myšice křovinná (367).

— Mýval je jenom druhovým jménem v medvídek mýval (372)

— Název vepř vůbec zmizel (a zůstává jenom jako hospodářský termín pro vykleštěného kance), přírodopisným názvem je prase divoké, prase domácí atd. Podle toho je i čeleď prasovitých (375).

V.

Připojujeme ještě několik drobných upozornění:

1. Tak pronikavá revise terminologická byla vzácnou — bohužel nevyužitou — příležitostí odstranit některé neoprávněné relikty staršího hláskového stavu: ou- na začátku slov je ve spisovném jazyce všude zastoupeno hláskou ú-, je proto zbytečné udržovat podobu s ou- v ouklej, ouhorlík, outloň. — Podobně místo strakapúd má být spisovná podoba strakapoud. Bylo dosazeno ý za ej v platýs (Bayer u Brehma má platejs), [92]ale měla být sjednocena také přípona -ýš. Většinou má tuto podobu (hroznýš, slepýš, chřestýš, měkkýš, sumýš, trubýš, slimýš), ale vedle toho je ještě i zastaralé -ejš: vilejš, vinejš, vrtejš (Presl má ovšem vinejš, ale má také — podle tehdejší normy — slimejš, sumejš atd.).

2. Píše se kůň převalského (375): je ovšem zásada psát druhové jméno malým písmenem, ale jméno slavného cestovatele a badatele N. M. Prževal’ského třeba psát s velkým písmenem (pošvatka Klapálkova se píše správně).

3. Sršeň (230) se pokládá za feminimum (sršeň obecná), ačkoliv maskulinum je nejen obecně rozšířeno, ale i původní a obecně slovanské (ruské šeršeń, polské szerszeń, srbocharv. stršljen).

4. Píše se sášeň (145 třikrát, podobně v rejstříku); ale základní slovo ruské má š- (šašeń, šašel’) a také se od Presla, který slovo do češtiny uvedl, psalo vždy šášeň.

5. Je správně drápkonoš, jako je listonoš, ale místo dírkonošec má být dírkonosec (nositi — nosec jako kositi — kosec); je ovšem homonymita s -nosec, odvozeným z -nosý (krytonosec — Ceutorrhynchus, rýhonosec), ale s tím nelze nic dělat.

6. Typ sumatránský (nosorožec sumatránský 374) je dnes zastaralý (afrikánský, marokánský) a nahrazen typem sumaterský (africký, marocký); lépe je atlantský (297) než atlantický (296, 318, 336, 360).

7. Nesprávně je psáno: 180 šidlo (179 šidlatka), 279 resedkový, 354 jikavec, 362 vampyr, 378 hřívnatá.

8. Tiskových chyb (v knize tohoto druhu ovšem velmi nemilých) je přes velkou obtížnost sazby nepatrně: 325 bělochvosttá, 369 Mitrotus (m. Microtus), 314 novae-quinaee m. novae-guineae.

9. Rejstřík je udělán velmi pečlivě, jen rozlišování e a ě (… bezzubý, běhavci … detritová, děrnatka… atd.) odporuje jak Pravidlům, tak státní normě o abecedním pořádání.

Dílo Soustava a jména živočichů bylo velmi pečlivě a odpovědně připraveno a publikováno ve formě hodně dokonalé. Znamená pronikavý zásah do vývoje našeho zoologického názvosloví, zásah ne zcela souměrný: v některých partiích (na př. ve jménech brouků) se zdá být příliš radikální, a proto pro praxi málo únosný. — Uvádění starších názvů by bylo publikaci sice značně zatížilo, ale velmi ulehčilo přechod k nové terminologii i studium jejího vývoje.

Filologové, kterým se dostává spolehlivého soupisu živočišných jmen pro jejich studia slovotvorná a terminologická i pro práce slovníkové, mohou zoologům jen přát, aby se jejich „Soustava“ rychle a plně vžila.

---

[1] J. Kratochvíl - E. Bartoš s kolektivem 60 čs. zoologů: Soustava a jména živočichů. Nakladatelsví ČSAV 1955, 546 stran, 42 Kčs.

[2] Podobný výrazný případ je u ryb, kde se dosavadní rodová jména proudník, tloušť, jesen, ručejník stávají druhovými jmény k rodovému jelec: jelec proudník, jelec tloušť atd. (303).

[3] Srov. v tomto čísle Naší řeči, s. 93—95.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 3-4, s. 84-92

Předchozí František Daneš: Zboží pracovní síla?

Následující Lumír Klimeš: Nové české botanické názvosloví