Ten který

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pamatujeme se na dobu ne příliš dávnou, kdy se toto zájmenné spojení stále ozývalo, zvláště ze všelijakých úředních nařízení a výnosů; čítali a slýchali jsme, že se na př. něco má ohlásiti »tomu kterému politickému úřadu«, že něco má vykonati »ten který člen profesorského sboru« ap.; »ten který« úřad nebo úředník atd. byl úřad nebo úředník, kterého se týkala věc, o niž šlo, ať šlo o příslušnost věcnou či místní či jinou. Brusy hledí na tento výraz dosti nepříznivě; matiční Brus na př. uznává, že se slova »ten který« objevují »v střední češtině ve spisích právních, v listinách,« ale radí, abychom se vyjadřovali raději »případněji a srozumitelněji«, abychom psali na př. místo »u toho kterého úřadu« podle potřeby u svého nebo příslušného úřadu. Tak radí na př. Bačkovský, Zenkl; A. V. Šembera (u Kotta 4, 59) píše: »Slova ten který jsou starodávný příštipek kancelářský jako němec. slova respektiv, betreffs a užíváno jich buď jen zřídka, v čas nutné potřeby, jako slova potahmo.« Dnes ten který (jako potahmo) i v úředním slohu je slovo řídké, zní nám již hodně cize, ale přece jen někdy se ještě ozve. Kott (4, 59; 7, 897; Přísp. 1, 425; 2, 339; 3, 440) shledal něco dokladů z doby starší, se zřejmou snahou [134]výraz ten který zachrániti; staré doklady má také Gebaurův Slovn. stč. (2, 169), ale jinak se mu v naší mluvnické literatuře mimo ojedinělé zmínky (u Jungmanna 2, 215b jediným dokladem z r. 1530, na př. v Gebaurově Přír. ml. § 455, 2, b, u Gebaura-Ertla § 703, b, v Slovn. staroč. 2, 169) mnoho pozornosti nedostalo, ba ani jeho význam není určitě vymezen. A proto snad nebude na škodu, všimneme-li si ho i my, tím spíše, že jsme k tomu byli vyzváni od starého čtenáře. Při tom se hlásíme svou obvyklou otázkou: žije výraz ten který někde v mluvě lidové a v jakém významě? U Kotta 7, 897 čteme »slyšel jsem od své 92leté tchyně na venkově žijící«; nevíme bohužel, kterého kraje se tato zmínka týká (7. díl Slovn. byl ukončen r. 1893, kdy Kottovi samému již bylo 68 let).

Ze dvou Kottových dokladů je zřetelně viděti, že nejlepším východištěm výkladu, co ten který vlastně znamená, může býti významový poměr mezi zájmeny který a některý. Ve Zřízení zemském král. Českého z r. 1500 (vydaném od Palackého v Arch. č. 5) je několik »artikulů« (anebo paragrafů, jak bychom my dnes řekli), týkajících se rozličných právních závad soudního půhonu; v § 94 pak čteme: »a jestliže by toho pohnaného ten který artikul nahoře dotčený zašel, proto by své pře pro ten puohon neztratil« (t. kdyby se žalovaný k soudu nedostavil a mohl prokázati některou ze závad v oněch »artikulích« vyjmenovaných, neprohrál by proto). V článku posledním (§ 554) se praví nejprve, že změna zřízení ve věcech týkajících se stavu panského nebo rytířského se může státi jen na obecním sněmu svolením obou těch stavů, na konec pak čteme: »Než což by v nahoře psaných knihách (t. ve Zřízení) psáno bylo, ješto by městského stavu se dotýkalo, a oni by také toho některého artikule pomáhati měli, také bez jich třetieho (t. městského) hlasu nemá se přičiniti ani ujímati«. Z těchto dokladů plyne, že ten který je totéž co ten některý, a z toho dále jednak, že který je zde totéž co některý, jednak, že ten zde musí míti svůj význam, sice by se ho zde vůbec neužívalo. Jinými slovy, ten který není pouhé »někdo« (Gebauer), ani snad pouhé »některý« nebo »nějaký«. Ten který nebo ten některý artikul je totéž, co bychom my asi vyjádřili spíše slovy »některý ten článek«, t. některý z těch článků, z článků, o nichž byla nebo je řeč anebo které jsou nám jinak známy v době, kdy je o nich řeč; my klademe zájmeno ten za některý patrně proto, že je zde vyslovujeme bez přízvuku jako slovo příklonné. V našich dokladech jsou to články, v nichž je řeč o závadách půhonu (§ 94), o stavu městském (§ 554). Zájmeno ten má zde svůj obvyklý úkol ukazovati k něčemu již známému, a který má význam neurčitého [135]zájmena některý; je známo z mluvnic i ze slovníků, že neurčitá zájmena s předponou ně- se zvláště v starším jazyce často objevují bez této předpony, na př. v některých druzích vět vedlejších (ve větách podmínečných, také vztažných nebo časových s významem podmínečným, také ve větách účelových, závislých na slovese záporném aj.), v otázkách přímých i nepřímých, ve větách s ani ap. Jako se říkalo a někdy posud říká na př. »kdo miluje kterou (m. některou) věc, nic mu při ní a pro ni těžko není« (Komenský), tak se místo »jestliže by toho pohnaného ten některý artikul zašel« mohlo říkati a obyčejně i říkalo »jestliže by ten který artikul zašel«.

A podobného způsobu jsou skoro všecky doklady výrazu ten který z doby staré, Řehoř Hrubý z Jelení na př. píše v překladě Petrarkových Knih proti štěstí i neštěstí (1501, 1, hl. 122): »A protož, máš-li naději, musíš spolu lásku mieti a vieru. Pakliť se té které nedostává (si qua harum desit, t. některé z těch dvou jmenovaných ctností), nenieť to již naděje, ale bláznová jest všetečnost«. Podobný doklad, kde jde o tu některou (kterou) ze dvou věcí, je v Tkadlečku 30a: Joziáš král když byl umřel, zjeveno a praveno jest, že Juda a Jeruzalém plakali sú, a nad ten pláč náviec plakal jest král Ameron (to je nějaký omyl, byl to prorok Jeremiáš, jak vidíme z poznámky ve vydání Hrubého a Šimkově); a tak velice plakal, že když se komu v téj kteréj zemi (t. v Judě nebo v Jeruzalémě) potom plakati událo, že již měli mezi sebú lidé příslovie řkúce: »Pláče s pravú věrú jako který (= některý, nějaký) Ameron«. A v podstatě stejné jsou doklady, v nichž se mluví o několika osobách nebo věcech. Pan Jan Hasišteinský z Lobkovic vypravuje (20a) o veslařských závodech žen v Benátkách na 11 loďkách; »a která rota na té které lodce (t. na některé z těch 11 loděk) najprv přiběhla k cíli položenému, té dáno 25 zlat.« Anebo Všehrd (str. 419) vykládá, stane-li se komu křivda od něčího úředníka, služebníka, člověka (= poddaného) nebo žoldnéře, že má »pána samého, u kohož ten který (ten některý, některý z těch zde vyjmenovaných) byl, pohnati«. Tkadleček vykládá Neštěstí (39b): »Věz, žeť ještě jest šest věcí na světě, ješto jich (= jichž) Buoh velice na člověku nenávidí, z nichžto sobě vyber, také-liť tě v tom kterém kusu (v některé z těch 6 věcí, které potom vypočítává) nenávidí«. Podobný význam asi má ten který i v Gebaurově dokladě z Hradeckého rukopisu (39b), čteme-li jej v celé souvislosti. Marie Magdalena hledala tělo Kristovo v hrobě a nenalezši je naříká m. j.: »Apoštoli sě rozešli a mne plačúce otešli (= ode mne plačící odešli); ižádného neviděti, by kto se mnú chtěl žěleti, ani sě ten který udál, jenž by se mnú Mistra [136]hledal«: ten který zde zase je nikoli vůbec »někdo«, nýbrž »ten některý, některý z těch«, totiž z apoštolů, jinak bychom nedovedli tento doklad srovnati s jinými doklady starými. Správným stč. výrazem za ani někdo by bylo ani kto, ne ani který; české zpracování, výrazem ani ten který ukazujíc na skupinu apoštolů, nikoli na »někoho« vůbec, vyjadřuje se určitěji než původní znění latinské (nusquam apparet, qui mecum doleat, nusquam apparet, qui mecum Magistrum requirat).

Podobné jsou doklady o něco pozdější, které má Slovn. Stč. z Wintrova Kulturního obrazu č. měst. 1, 186 a 2, 345. V jednom je řeč o tom, jak po větší krádeži městský rychtář vodíval zloděje v židech dům od domu, krámec od krámu, anebo jak k němu vodívali židy a ptávali se ho, »zdaliž by ten který žid byl« (t. zdali by to byl ten některý žid, některý z těch židů), u něhož ukradenou věc prodal. V druhém čteme o »šenkéřích«, nebo jak my bychom dnes řekli, o podsudních, kteří v cizím domě za »hospodáře« (majetníka domu) a na jeho účet prodávali pivo, jak takový »šenkéř« někdy také prodal pivo vzaté na dluh a s penězi upláchl; r. 1562 se proto snesli Litomyšlští s hněvem takto: »Jestliže by ten který šenkýř (některý z šenkýřů, o kterých se jednalo) vzdluže se pivo potom nezaplativ ušel, tehdy mohl ten každý soused (t. pravovárečný dodavatel piva) o takový svůj dluh k hospodáři toho šenkéře hleděti«. Upozorňujeme čtenáře zvláště, jak se zde třikrát zájmenem ten ukazuje na osoby, o které ve všem tom jde.

My užíváme zájmena nějaký někdy o neurčitém množství nebo o přibližné míře něčeho; říkáme na př. »ještě mám nějakou korunu (t. j. asi korunu nebo několik korun), dej mu nějaké jablko, po nějakém čase, za nějakou hodinu budeme doma, je to nějakých sto kroků« ap. V starší době se tak kladlo zájmeno některý, na př. »Sukoslav s malým počtem některým těžce z té bitvy ujel, chán pod stany některou neděli (= nějaký týden) bydlí, na některý málo den, po některých dnech, po některém času« ap. Někdy přidáváme v důvěrném hovoru k zájmenu nějaký ještě zájmeno ten; říkáme na př. »ještě je tam nějaký ten bochník chleba, půjč mi nějakou tu korunu«. Po staru se asi říkávalo podobně ten některý. Dokladů neznáme; naši předkové, když psali, obyčejně se vyhýbali takovým příliš důvěrným způsobům mluvení. Ale známe doklad, kde zase — ve větě se spojkou dokud — místo některý čteme tvar který, kde tedy ten který odpovídá našemu nějaký ten. R. 1451 (Arch. č. 11, 258) píše paní Perchta z Rožmberka v nějakých hmotných nesnázích svému bratru Jindřichovi; končí list slovy: »A přijeď pro Buo, dokudžť ještě tu kterú ko[137]šili mám, nebť již skoro žádné mieti nebudu a nemám sobě zač kúpiti. Zda by ty mi ale (= aspoň) košili kúpil?«

Doklady Wintrovy jsou zatím poslední, jež známe z doby, kdy ten který pochází asi ze soudobé mluvy živé. Kott (Přísp. 2, 339) má ještě z r. 1706 z Fišerových Knih hospodářských (přel. J. Barner) doklad, ale nesprávný, jak laskavý čtenář sám pozná, přimyslí-li si za slovem ty čárku, která v tisku schází: »pláně pak vzaté ze školy vejše se štěpovati mají, jak ty které z jádra pošly, tak i z pecek vyrostlé, neb od narození svého silnější jsou«. Také je u Kotta (Přísp. 1, 425) doklad slovenský; J. L. Holuby píše v Slov. Pohľ. 13, 378: »koľko je tých, ktorí, majúc v rodinnom slovenskom mene č, š, ž, ani za svet by ho správne nenapísali, jakoby za každou kvačkou (= háčkem), nad tou ktorou písmenou, aspoň regiment kozákov trčal.« Toto slovenské ten ktorý pokládáme, pokud se nedovíme, že v slovenštině opravdu žije, za novodobý spisovný bohemismus.

Jinak má Kott doklady z doby nové, m. j. jeden z Palackého (5, 2, 272, Přísp. 2, 339). Nemá jich mnoho, ale shledalo by se jich hojně zejména z konce min. stol. a z prvního desítiletí stol. našeho. Doklady ty se liší od dokladů starých, které patrně měly oporu v skutečné mluvě živé, dvojím způsobem. Doklady staré (i jediný doklad Jungmannův z Ferdinandova Zřízení z r. 1530, který známe bohužel jen v Jungmannově kusém znění: »sudímu, kterýž ten který saud zpravuje«) jsou vesměs ve větách, v jakých starý jazyk zájmenné tvary s předponou ně- obyčejně míval bez této předpony. Doklady z nové doby kladou ten který napořád, nedbajíce, jakého způsobu věta je, a nalézáme tento výraz i ve větách (a snad nejčastěji), v jakých se místo některý nikdy neříkávalo který, na př. »ta která strana nechť náklady soudní zapraví, to se musí ohlásiti tomu kterému politickému úřadu«. Našemu mluvnickému cítění již dávno zaniklo vědomí, že který je střídný tvar zájmena některý v jistých druzích vět, protože skoro všude říkáme jen některý, ať je věta jakákoli, a jen přátelé starého jazyka by dnes na př. větu z Komenského, již jsme uvedli shora, vyjádřili týmiž slovy; proto necítíme chyby, která je v tom, říkáme-li ten který na př. v obyčejné kladné větě oznamovací. Druhá odchylka je ve významě. Staré ten který — nehledíme-li k řídkému významu, jaký jsme našli v listě paní Perchty — označovalo některý ze známé skupiny předmětů, a to takový předmět, který předem není ničím ustanoven; novodobé ten který znamená obyčejně něm. »der betreffende«, označuje ten z nějaké skupiny předmětů, který jest v každém případě již okolnostmi určen, »ten který politický úřad« na př. je ten jediný z úřadů, [138]jehož se týká věc, o niž jde. Tento význam vznikl asi nedorozuměním tak, že spisovatelé, kteří zaniklý výraz ten který do nového jazyka zaváděli, v zájmeně který necítili zájmena neurčitého, nýbrž zájmeno vztažné, které jaksi nahrazuje celou větu: ten který jim znělo asi jako ten, který…, t. j. »ten, na kterém jsou dány podmínky, o něž jde«, ten který úřad na př. je ten úřad, který má rozhodovati a p. Tak na př. vypravuje Neruda v Malostr. pov. (str. 78 vyd. 1878, v 13. hl. »Týdnu v tichém domě«) o lutristce, která sama tahala a dávala tahati členům rodiny a jiným lidem čísla a zapisovala je »a ku každé řádce jméno toho kterého (t. toho, který čísla vytáhl) připojovala«. Ostatně význam výrazu ten který, jako bývá u výrazů naučených, nemajících pevných kořenů v mluvě živé, bývá někdy v novodobých dokladech dosti nestejný; jak mlhavě znělo ten který na př. Kottovi, viděti ze synonym, jaká k němu uvádí, na př. ten takový, jaký taký aj.

Co z toho ze všeho plyne, čtenář sám vidí. Ten který je výraz asi všude dávno vyšlý z obyčeje, jehož pravého významu se dnes teprv úvahami musíme dobírati. V nové době byl u nás zaveden bez mluvnické a významové souvislosti se svým původem, a jak se ho užívá dnes, je něčím, co nemá základu ani v svém původu, ani v jazyce starém, ani v mluvě živé. A obejdeme se i bez něho: »ten který soud« v dnešním naučeném významě může býti i příslušným soudem; nařizuje-li starostlivý ředitel, aby třídní profesoři v průvodu šli při »té které třídě«, mohou jíti při svých třídách, při třídách mohou jíti i jejich třídní profesoři atd. Aspoň takovým slovům pak rozumí i občan nehoněný v uměleckých krocích úředních šemíků. Ostatně český občan často stačí pouhým pojmenováním předmětu (jako německý občan bez »der betreffende«), kde se důkladný sloh úřední všelijak kroutí; poradí-li prostý venkovan sousedovi na př., že »takováhle věc se musí ohlásit na hejtmanství«, ví soused docela dobře i bez učeného »ten který«, podniká-li něco na Přeloučsku, že s tím nesmí choditi někam do Domažlic.

»Kancelářský příštipek« ten který v posledních letech, jak se zdá, hyne; přejme mu lehkého odpočinutí.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 5, s. 133-138

Předchozí Václav Flajšhans: Něco o mluvě Husově, II.

Následující Vilém Mathesius: Nominativ místo vokativu v hovorové češtině