Časopis Naše řeč
en cz

Základy náuky o jazyku slovenskom. O složených predložkách

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kamil Suchý, lektor jazyka slovenského na Jagiellonskej univerzite v Krakove, lektor jazyka českého na tejže univerzite, doktor filologie a magister slobodných umení na Albertovej univerzite v Kráľovci, doktor filosofie univerzity vo Viedni, člen jazykozpytného odboru Matice slovenskej v Turčianskom Svätom Martine atď.: Základy náuky o jazyku slovenskom. O složených predložkách. Trnava — 1924. Vydalo nakladateľstvo G. a E. Bežo. Str. 29 za 5 Kč.

Podáváme čtenářům N. řeči zprávu o tomto spisku, protože, jak se zdá, chce býti počátkem řady monografií, jež by nakreslily celý obraz jazyka slovenského, a protože se jeho obsah týká i nářečí moravských, z části všech nářečí československých. Úplnou nauku o složených předložkách slibuje, až celé dílo bude ukončeno. To je způsob trochu neobvyklý, protože monografie obyčejně bývají základy díla soustavného, ale o dru S. je známo, že se slovenskými předložkami již dávno obírá, a tak se lze domnívati, že tato ukázka podává konečný obraz jeho názorů o složených předložkách, který bude doplněn snad jen některými podrobnostmi a doklady.

Spisek začíná výkladem o předložkách z pádů (nebo výrazů) předložkových, jako okolo, namiesto, počas, navrch (jeho usadili n. stola), vôkol (v. ohníčka), nakonec (n. dediny) s 2. pádem, který je vlastně genitivním přívlastkem podst. jména, obsaženého v takových předložkách (okolo hrdla na př. znamenalo pův. »kolem kola, kruhu hrdla«). Zde se nám zdá, že S. trochu povrchně chápe rozdíl mezi předložkou z předložkového pádu a původním předložkovým pádem; je to ovšem rozdíl velmi jemný, jejž je těžko v jednotlivých případech vystihovati. Jemu stačí podívati se, jak se výraz, o nějž jde, píše, zdali dvěma slovy či jedním. Slováci píší takové výrazy častěji než my dohromady, a tak S. vidí na př. v sloven. »počas vinobrania« předložku počas, v našem »po čas vinobraní« by patrně viděl před[236]ložkový pád po čas (nastred ve větě »prišli nastred lesa« mu je předložkou, v »prišol na stred mesta« předložkovým pádem); mně se zdá při nejmenším možné, v takových věcech viděti jen pravopisné nedůslednosti.[1] Okolo mi je předložka, protože v tomto slově necítím, a necítí asi žádný Čechoslovák, jeho původních součástí o kolo — »okolo kola«; ale je-li to, co jeden Slovák píše nastred, druhý na stred, předložka či předložkový pád, nerozsoudí nikdo (odtud právě pochází nestejnost, s jakou takové výrazy píšeme). Vždyť sama míra mluvnického vzdělání mění v takových věcech jazykový cit jednotlivcův; člověku mluvnicky nevzdělanému na př. v lese je jediné slovo (proto naši předkové tak často psávali i vlese a po nich často i spisovatelé z dob probuzenských), kdežto přísný gramatik si snad bude přáti, abychom psali i o kolo. V latině se ustálil způsob psáti předložku cum před podst. jm. (cum patre »s otcem«) jako slovo samostatné, ale spojovati je se zájmenem osobním, za nímž následuje, v jedno (vobiscum »s vámi«): je to snad důkaz, že Říman tam cítil předložkový pád, zde jediné slovo příslovečného významu? A mluvnický výklad nesmí nedbati chronologie jazykových fakt: kdo ví, kdy v pův. předložkovém pádu o kolo přestávali cítiti tuto jeho mluvnickou vlastnost, přestávali si býti vědomi, že to je výraz jako na př. na kolo, a začínali cítiti, že to je jediné slovo jako na př. kolem? Jediná věc, která by mohla s jakousi určitostí dokazovati, že původní předložkový pád již je příslovcem, byla by nemožnost vyložiti význam, v jakém ho užíváme, z jeho původních součástí podle jejich významu a užívání v době, o niž jde. Okolo nám je příslovce, protože předložka o — mimo některá ustálená rčení, jako »o prst ovinouti«, v starší době »o stůl posaditi« a j. — již od pradávna znamená něco jiného než »okolo«, což byl její pův. význam, a protože i podst. jm. kolo má dnes obyčejně jiný význam, než jaký vidíme v slovech okolo, kolem; ale lišíme-li pravopisně na př. do kola (na př. vstoupiti do kola) od dokola (na př. běhati dokola), není to ještě důkaz, že náš jazykový cit tyto mluvnické různosti opravdu cítí, anebo že na př. žák, který napíše jak o posvícení v hospodě tancovali do kola, cítí při tom opravdu něco mluvnicky jiného než my, kteří jsme poslušni Pravidel. Vždyť se beztoho u podobných výrazů, méně obvyklých, často teprv do nich musíme podívati, chceme-li jich býti poslušni.

Také pohřešuji v této části zmínky o rozdílu mezi příslo[237]večným a předložkovým (nebo předložce podobným) významem takovýchto výtvorů, jenž je dosti poučný pro vývoj předložkového genitivu vůbec (pokud ovšem není předslovanským ablativem, jako na př. u předl. od, z, s). Okolo na př. je i příslovce (chodil okolo) i předložka (chodil okolo sloupu). O některých věcech podřízenějšího významu, na př. o tom, co jsou vlastně slova jako napred, vopred (č. napřed, vpřed), která se v sloven. nářečích také objevují jako předložky s 2. p. (8: raz beží napred neho jedna dievka; vopred neho bol medveď), nebudeme se šířiti (srv. 8, 97 n.).

Příslovce vzniklá z předložkových pádů se pojívají s jinými předložkami, a tak vznikají výrazy, v nichž podle jejich původu jsou předložky složené (9 n.). Tak se výraz zpamäti (zpaměti) spojil s předl. na a vzniklo nazpamäť (nazpaměť, v. 6, 192), pod. vzniklo z opravdu (pův. o pravdu) doopravdy, na Moravě také naopravdu (Kašík, Rozpr. III. tř. Č. ak. 26, 85, Béňa v Nár. l. 1915, č. 197, 10 c), v jižních Čechách místy zůpravdy (se stč. zdloužením za předložkou, v. 4, 173; tak Holeček, Naši 5, 478; 7, 186 v. zopravdy 6, 49; 147, zůpravdovský 7, 268, doubleb. zupravdy Gebauer, Hist. mluv. 1, 235, také u Mor. Krumlova, Kott, Př. 1, 520) a z toho v jižní Šumavě s další předložkou dozůpravdy (Weiss v Nár. pol. 1924 č. 123, 2 c; také v nář. hornoblanickém dozupravdy, Vydra, Práce z věd. úst. univ. Karlovy 3, 89). Z pův. v jedno je sloven. vedno (dohromady, ob. pohromadě) a z toho dovedna (dohromady), z pův. za jutra je stč. i sloven. zajtra (zejtra, 5, 177), z toho sloven. pozajtre (pozejtří) a dále popozajtre. K příslovci včas (v čas) vzniklo zavčas (v slovenštině ob. »časne«, také v složitém výraze včas ráno, včas rána) a také zavčasu. Je zajímavé, jak čeština i slovenština takovýmto výrazům dávají nestejné pádové koncovky, řídíce se předložkou první nebo druhou; patrně při tom rozhoduje, která z předložek se hlásí jazykovému vědomí s větší určitostí a silou. My jako Slováci říkáme doopravdy, protože v slově opravdu předložky (pův. o pravdu) dávno vůbec necítíme; v nazpaměť, nazpamäť (na z paměti) zvítězila předložka první, protože účel učení, aby se žák naučil na odříkávání z paměti, převládal nad představou, že to má býti z paměti, ale říkáme, že někdo byl odsouzen nadosmrti, protože převládá představa míry trestu, vyjádřené ve výrazu do smrti. Slováci říkají zavčas i zavčasu, protože významové odstíny »v pravý čas« a »dokud je pravý čas« mají asi stejnou váhu (vždyť zavčas, zavčasu má týž význam, co měl původní prostější výraz včas); dr. S. vykládá [238]rozdíl mezi zavčas a zavčasu snad trochu uměle, praví-li »keď chceme povedieť, že sa niečo stalo za doby, keď bolo včas, povieme, že sa to stalo zavčasu; keď chceme vysloviť, že sa to stalo za dobu, keď bolo včas, povieme, že sa to stalo zavčas« (9). Také vedle zůpravdy (zupravdy), o němž jsme se zmínili, je hornoblanické zupravdu (Vydra, t. 127), snad proto, že vliv základního slova opravdu zvítězil nad mocí předložky z.

Další část výkladu se týká předložek spojených s po-: ponad, popod, popred, poza, popri, pomedzi, pomimo, povedľa, poniže, povyše a p., jaké nalézáme také v moravských krajích valašských a v nářečí lašském. Proti posavadním výkladům, které v po- těchto předložkových tvarů vidí předložku po, jak ji známe z předložkových výrazů jako po břehu a p., vidí v něm dr. S. předponu, jaká je v slovech jako poučiti, poučení, pozdvihnouti; val. pomezi, sloven. pomedzi by podle něho nebylo vzniklo sloučením předložek po a mezi (medzi), jako nado v nadosmrti sloučením předložek na a do, nýbrž byla by to složenina jako pokrok, postup, postoupiti atd. A předpona po- zde měla podle dra S. pův. význam »trochu« (jako pozdvihnouti je »trochu zdvihnouti«); ten význam prý se ovšem mění ve význam »blízko« a předložka s předponou po- pak snadně nabývá významu jaksi neurčitějšího (o něco výše jsme ovšem čtli, že slova poučiť, poučenie mají význam obmezenější a určitější než učiť, učenie). Na př. za má význam »vůbec za …«, poza »trochu, blízko za …«, což může býti stejné i s »kdesi za …«, někdy také »přímo, hned za …«

Přiznávám se, že mne tento výklad nepřesvědčuje. Jsou mezi předložkami s po-, jež S. uvádí, opravdu i některé, u nichž asi má pravdu; ale to jsou předložky, jejichž nepředložkový původ je až příliš zřejmý a jež patří spíše k slovům, u nichž po- opravdu bývá předponou. My říkáme vedle blíže, dále, výše, níže také poblíž, podál, povýš, poníž (poblíže atd.) a také pojíváme tato příslovce s gen. jako předložky (poblíž města a p.); zde skutečně předpona po- dodává slovu významu jako »trochu, dosti, nějak« a p. Ale ve spojeních po- se starými předložkami takového významu nenalézám. Ponad může znamenati místo nad něčím podle okolností blízké i daleké; čtu-li na př. u Timravy, jak pan notář pohlédl na předvolanou ženu vážně »ponad okuliare« (Ťápovci, ve Sbírce souvislé čet. šk. 46, 138), šel pohled blízko přes okuláry, ale těší-li se u T. J. Gašpara slovenský námořník na východ hvězdy, »čo ponad vojenný hluk zeme už-už posiela znak našim nádejam« (Slov. Pohľ. 38, 81), nelze o sku[239]tečné blízkosti mluviti. A jaký je rozdíl mezi »vůbec nad« a »kdesi nad«, z výkladu dra S. nevyrozumíváme.

Nejsem Slovák, ani Moravan z kraje, kde takové složené předložky žijí, dr. S. také ne; schází nám oběma pro ně cit. Ale Ant. Kašík v Rozpr. III. tř. Č. ak. (č. 26) popisuje své rodné nářečí středobečevské; tam také mluví o tomto po-. Vykládá (85) o složené předložce z-po-za (o takových složitých tvarech v. níže) takto: »Základní předložka za znamená místo, za kterým něco je, za kterým něco se děje — význam klidu: za horou, za kopcem, za stromem; předložky z užívá se k naznačení, že děj odněkud vychází: jdu z domu, z města; tak i jdu z zahory, z zastromu; předložka po udává pak způsob, jakým se to vycházení děje: jdu po vodě = podle vody, po stěně atd., děj šine se tedy blízko něčeho, po povrchu; po tedy modifikuje význam předložky z; z samotného užívá se o vycházení děje z nitra, zpo o vycházení děje z za něčeho a podél něčeho, po povrchu«. Kašíkovo zpo je nezřetelné a snad přímo tisková chyba m. zpoza; to asi je příčina, že dr. S., jenž spis Kašíkův zná a toto místo i cituje, nepostřehl, podle mého soudu, zdravého jádra Kašíkova výkladu.

Zdravost tohoto jádra je v tom, že se součást předložkové skupiny patřící ku předložkovým výrazům místním vykládá z jejího místního významu. Předložka po dodává své skupině významového odstínu ukazujícího na pohyb po prostoru naznačeném ostatními částmi výrazu, může to býti a obyčejně bývá prostor blízký, ale nutné to není. Tak na př. v Hviezdoslavových poznámkách o mlýnské práci čteme větu »vodu na mlyn vedú priekopou, t. j. korytom poza dedinu umele pripraveným«, strouha je udělána podél dědiny a za ní (Slov. Pohľ. 38, 160); Svatopluk » … dovolil Maďarom pásť poza Tisu svoj statok (dobytek)«, pásli za Tisou, podél ní (Pauliny-Tóth, Trenč. Matúš, úv., 19); »plúžil sa povedľa chodníka«, vedle ch., jeho směrem (Slov. Pohľ. 39, 73); dívá-li se kdo »ponad okuliare«, po česku přes okuláry, dívá se prostorem nad nimi, Gašparova hvězda našim nadějím posílá znamení prostorem válečného hluku vycházejícího ze země; v dokladu dra S. z Timravy lidé »prechodia sa popod okná«, po prostoru pod okny, u Dobšinského vykopali »popod prah jamu« a »truhlu popod domový prah prevliekli«, t. udělali jámu prostorem pod prahem a truhlu jím provlékli. Atd. Z dokladů posledních je viděti, že výrazy s přidanou předl. po bývají i zbytečně důkladné, že po, které někdy dobře doplňuje obraz, jinde se stává zbytečným, jeho pravý význam se otírá a přidaná předložka [240]se stává spíše znakem předložky mechanicky přenášeným než podstatnou, významnou její částí; Bartošova věta »pomezi nohy mu vběhl« není nic jiného než západočeské »mezi nohy m. vb.«. To jsou zjevy, které v dějinách jazykových stále vídáme; a S. také v oddíle o předložkách složených ještě s předl. z ukazuje, že na př. sloven. zpomedzi bývá totéž co řídké zmedzi, zponad, zpopod, zpopred, zpoza totéž co zpod atd. Proto mám za možný výklad, jehož možnost také S. naznačuje, že předložkové pokraj, pokonec (ona klesá pokraj háju; princ stanul pokonec jej hlavy) není než předložkové kraj, konec, rozšířené o po- podle jiných předložek téhož tvaru. Ale tyto složeniny s po- mívají obyčejně zbytek původního předložkového významu té části, která dru S. je předponou s pův. významem »trochu«: užívá se jich především o trvalém pohybu v prostoru naznačeném druhou předložkou, ne o pohybu do něho, Kukučín v povídce Súsedia (v 8. sv. Sobr. spisů) vypravuje o mladém krejčím, jak se rád procházel pode zdí u svého domku (naproti bydlelo hezké děvče); kde se říká, jak tam šel, je pouhé pod stenu (66, 70), ale za naše »pod stěnou«, kde se vypravuje, jak po svém chodníčku chodil, je vždy popod stenu (35, 45, 82). A složeninám s po- tak rozumíme i v dokladech, kde se nemluví o pohybu, nýbrž o klidu v prostoru (na otázku »kde?«), na př. když studentík mamince povídá o módních košilích s tvrdým límečkem a vykládá, že taková košeľa i na prsiach je tvrdá, i poza päste (t. 15).

Tyto předložkové tvary s po- se pojí většinou se 4. p. Jsou to z největší části předložky, jejichž nesložený tvar řídí 4. nebo 7. p. (nad, pod, pred, za, medzi), a 4. p. je oprávněn významem pohybu nějakým prostorem; ale z Dobšinského má S. vedle věty »len raz mihnul som ponad tú posteľ« také »a mihne len tak v povetrí ponad tou posteľou«. Kde má základní předložka pád jiný, nalézáme jej i u složeniny; tak u Dobšinského »žena nastokla (nastrčila) hrnce na koly v plote jeden popri druhom«, povedľa má jako vedľa 2. p. v dokladě výše uvedeném (pov. chodníka). Tak by se pojilo s 2. p. i pomimo (jako v slovenštině mimo); a stejně ovšem i poniže, povyše.[2] Z toho viděti, že převládá v představě význam předložky základní.

V následující části vykládá S. o předložkách spojených s předložkovým pádem; podle mého soudu by sem patřily i předlož[241]kové složeniny s po- (mimo poniže, povyše), S. však v nich, jak jsme viděli, nepokládá po- za předložku. Nejčastějším dokladem je spojování předložkových pádů s předl. z, které je známo po celém území československém z předložky zpod (vylezl zpod postele, zpod stolu, vlasy se derou zpod klobouku); zde vidíme také, že řídící předložkou jako výraz nejdůležitější části představy je z. S. uvádí doklady podobných slovenských předložek zpred (ztratil sa mu zpred očú), zza a zoza (jen v lidové mluvě, na pr. lesník sa prizeral zza buka), zmedzi,[3] znad (skydnú lživí bozi znad oltára, Hviezdoslav), zpred, zniže; ale obyčejný tvar jejich je ještě rozmnožen předložkou (podle S. předponou) po, tedy zpopred, zpoza, zpozad atd. (tá mu zpopred očú zmizla a p.). Také takové tvary nalézáme v nářečích valašských a lašských. S. u těchto předložek mluví stále o jejich významovém »protikladu«, kterým mu je jednak klidné trvání v místě naznačeném konečnou předložkou, jednak pohyb k němu, a pečlivě zaznamenává doklady, které mu tyto různé »protiklady« potvrzují (na př. v pohádce se kdosi podíval pod posteľ, viděl tam pěkné děvče, zavolal je a ono vyšlo zpod postele, což by podle jiného dokladu mohlo zníti i zpopod postele). To je podle mého mínění zbytečná učenost. Řekneme-li o někom, že vylezl »zpod postele«, je v našem vědomí jen ta představa, že pod postelí byl; že tam vlezl nebo jinak se dostal, to se nám rozumí samo sebou.

Jiných dokladů spojených předložek je málo; odečteme-li předložky typu popod, zpod, zpopod, které (mimo naše jediné zpod) jsou zvláštností nářečí slovenských, valašských a lašských, je jich v slovenštině asi tolik, co v češtině. Ze Sládkoviče uvádí S. doklad, v češtině nemožný, »hej, vy rybári od ponad Zvolena«, z Dobšinského (z nářečí kraje na jih od Nitry) ceskrze (cez + skrze). Toto ceskrze snad je spíše příslovce (jako č. naskrze, veskrze), ne předložka; aspoň se zdá, že hlavu v dokladě (ten istý rozpálený kutáč [pohrabáč] do toho jednoho oka mu vrazily a ním ven a konec koncom ceskrze hlavu prepálily) je předmět přechodného slovesa prepáliť (naskrz mu hlavu propálily). Jungmann má od Kollára divnou složenou předložku kedle (sedla si [242]kedle něho); nikdy jsem jí nečetl v slovenském spise, Slovákům, kterých jsem se na ni ptal, byla úplně neznáma, ani S. o ní nemluví. Ale rádi bychom se byli dočtli u něho poučení o slově oproti, které jako předložku i příslovce (jako č. naproti) v slovenských knihách dost často čítáme a o němž pořád ještě nevíme s plnou určitostí, je-li to opravdu lidové slovo slovenské či nic (v. 4, 275; 307; 6, 40; 192). I leckteré slovo jiné by se bylo mohlo ve spisku S-ého objeviti; tak sloven. naporúdzi (mor. naporúzi »po ruce, pohotově«, naponáhle, naozaist, č. poznenáhlu, poznovu, naprodruhé) a j.; srv. jmenovaný Kašíkův spis 85 (tam je řeč také o mor. v nádbě, což, jak teprv nyní vidíme, již Kašík krátkými slovy vyložil jako my 6, 270) a ve spisu Vydrově str. 88.

Hojnost dokladů v této části není všude stejnoměrná; v prvních dvou jejích oddílech jimi S. na rozdíl od oddílu třetího dosti skrblil. Také s rozdělením celé té části se nedovedeme dosti spřáteliti, z příčin, které jsme naznačili a jimiž jsou naše odchylné názory o rozdíle mezi předložkovým pádem a příslovcem z něho vznikajícím i o S-ého »předponě« po-. Ale uznáváme rádi, že S. zvláště výkladem o předložkových složeninách s po- a z- podstatně rozmnožil posavadní naše doklady těchto zajímavých věcí. Co se rozdělení samého týče, snad by bylo bývalo nejlepší, kdyby byl bez velikých učeností rozdělil látku na výklad o předložkových složeninách 1. s po-, 2. se z-, 3. o ostatních. Snad by byl pak spíše dospěl poznání, že právě ty »ostatní« příklady jsou starší, rozmanitější, poučnější než ty zuniformované složeniny s po- a z- (zpo-), a nebyl by se k nim zachoval tak trochu macešsky.[4]

[243]V části následující (23 n.) čteme o zdvojených předložkách v slovenštině. Máme je také v češtině, na př. říkáme-li seshora (zezhora), zezdola, zez Plzně m. shora, zdola, z Plzně; základ jejich je v tom, že se předložkový pád tak cítí jediným slovem, až předložka pozbývá plného významu a přidává se tedy znova. Takové zdvojeniny jsou zejména ve východní slovenštině časté (zos stěny, zoz levej nohy, chodil zos princom, zoz Peštu, vov snehu atd.). Objevují se podobné zdvojeniny i v složeninách slovesných, jako když se říká sesmeknout se, na Moravě sezdati (oddati snoubence), zezouti (obouti ukazuje, že z v zouti je předpona), sloven. sosňať (sňať) a p.; jejich původ je ovšem docela obdobný.

Na konec přidal S. ještě několik slov o předložkách, které vznikly změnou původního mluvnického významu a spojují se zase s předložkami (jako zprostred, doprostred, naprostred). Mluví o tom, kterak u nepův. předložek jako kraj (světa), vrch (stola), spojují-li se s novými předložkami, vzniká »t. zv. atrakcia, pritiahnutie, t. j. predložka neviaže sa s podst. m. kraj, koniec, stred, prostred, vrch a p., ale sa viaže so slovy, ktoré pôvodne boly ich podradenými prívlastkami« (27). Zdá se mi, že zde není nic jiného než u ostatních složitých předložek: pád podst. jména se řídí nejdůležitější předložkou. Říká-li se sloven. na vrch hlave (i č. na vrch hlavě), ku kraj moru, není to nic jiného, než říkáme-li zpod postele a p. K sloven. od kraj sveta zasluhuje zmínky, že tak říkal také Chelčický (Postila 12a) a Řehoř Hrubý z Jelení (Petr. 64b = 1, 51).

Škoda, že dr. S. nepověděl čtenářům skoro nic o složitých předložkách v jiných jazycích slovanských; zmiňuje se (20) jen o malorus. zapôd (z. boky sja vzjaty »za místo pod boky se vzíti«), a to jen v citátu z Bartošovy Dialektologie. A u Miklosiche (Vergl. [244]gr. 4, 251), jehož se dovolává Bartoš, byl by našel zajímavé obdoby k úkazům slovenským a moravským, o nichž mluví a jež by jeho čtenáře byly zajímaly. Miklosich vykládá význam předložky po- ve složeninách předložkových jako (po něm) Kašík a uvádí doklady složitých předložek ze všech jazyků slovanských (mimo jazyk církevní, jehož památky nejsou dosti lidové a původní, abychom v nich doklady očekávati mohli); skoro všecky patří ke složeninám s po- a j’z- (z). Předložky s po- mívají v maloruštině instr. místo v slovenštině obvyklého akus. (popôd vôknamy = sloven. popod okná). Miklosich uvádí také obdoby cizí. Tak na př. zvl. francouzská rčení de parmi (= sloven. zmedzi, zpomedzi), de devant mes yeux (zpred, zpopred mojich očú), il passe par derrière le théâtre (poza divadlo) a p. Bylo by možno ukazovati i na některá rčení staroindická, výrazem různá, ale shodná jejich psychologickým základem; líčí-li na př. védský kněz, jak se ranní záře (Ušás, Jitřenka) blíží přes domy tak, že podst. jm. znamenající domy dá do ablativu a přidá předložku znamenající »nad«, je to v podstatě totéž, jako když Slovák řekne »znad, zponad domov«. A ještě více obdob bychom shledali, kdybychom se podívali na staroindické složeniny sloves s předponami; našli bychom na př. složeniny, které bychom my asi napodobili složeninou s-při-cházeti se (= scházeti se), při nichž ovšem nesmíme zapomínati, že slovesné předpony pův. byly samostatnými příslovci, která ještě v nejstarších stind. památkách mohou státi oddělena od slovesa, takže ona stind. složenina vlastně pův. znamenala asi tolik, jako kdybychom my řekli »dohromady k (sobě) jíti«.

O slovenštině p. dra S. mluviti ovšem nenáleží nám; není to naším úkolem a neznáme slovenštinu tak, jak by bylo k tomu třeba. Zbytečným bohemismem se nám zdá, píše-li ten ktorý (5, 13), už proto, že bychom tomuto výrazu rádi v češtině samé odzvonili (7, 133); snad je ten istý slovenštější než tenže, v němž se mu zalíbilo, ale nebudeme se o tom šířiti.

Jedné věci nedovedeme zamlčeti: že by měl býti pan dr. S. trochu hospodárnější. V dvouarchové knížce je 5 str. úplně bílých, 3 vzadu a po jedné za titulem a za stránkou s poznámkou »Všetky práva sú vyhradené« (jako by jich nechránil zákon sám). Tisk je zbytečně řídký (na stránce asi stejně veliké jako je naše o několik set písmen méně než na našich předních stránkách), citace spisů, z nichž se uvádějí doklady a jež se často opakují, zbytečně široká (a při tom člověk teprv musí hledati, které vydání n.př. Sládkoviče se cituje), výklad u předložkových sdruženin se z- se [245]opakuje skoro týmiž slovy, k textu o 24 str. podává se dvoustránková rekapitulace: toho všeho by mohlo býti méně, a tisk je dnes drahý. Oč by bylo úspornější a pohodlnější, kdyby prameny, z nichž budou doklady, byly třebas jen v prvním sešitě sestaveny a kdyby se k nim odkazovalo zkratkami Kuk., Sládk. a p.!


[1] Připomínám, že nářeční doklady přepisuji spisovnou slovenštinou.

[2] Genitiv u niže, vyše je asi pův. gen. srovnávací; srv. doklady jako: vyjdeš prejsť (projíti) sa vyše dediny Kuk. 8, 5, ten (dom), čo hneď vyše Jurkovho stojí 34. U mimo je asi gen. místo pův. akus. napodobením předložky krome.

[3] Havlíček popisuje v Obr. z Rus (Quis 2, 77, Kočí 1, 69) obřadné pozdravy ruských kupců; čteme tam m. j.: »Moje pačtěnije!« line jim při tom jak lehký zefír z mezi vousů. Obrazy z Rus pocházejí z doby Havlíčkova horlivého studia jazykového; netroufáme si rozhodovati, znal-li zmezi z lidové mluvy svého domova, či byl-li to ozvuk na př. mrus. zmežy, sloven. zmedzi, pol. spomiędzy, snad i franc. d’entre, či napodobení ob. č. zpod. Pokud víme, složená předl. zmezi je v Čechách neobvyklá, ale každý Čech jí rozumí.

[4] Mezi zpod a jinými složenými předložkami v češtině je rozdíl, který asi je původní. Zpod můžeme spojovati s kterýmkoli jménem, u kterého vůbec lze mluviti o pohybu z prostoru pod ním: lze mluviti o pohybu zpod stolu, zpod postele, zpod svícnu, zpod vozu, zpod skály atd. Ale všecky jiné výrazy se složenou předložkou jsou slova ojedinělá, podle nichž bez násilí nelze nových výrazů podobných tvořiti pouhým napodobením: říkáme, ze někdo byl odsouzen nadosmrti, ale nikdo neřekne podle toho na př., že si něco vydlužil nadovečera, že mu někdo dal kabát nadoroztrhání atd. To znamená, že mimo předl. zpod složené předložky vznikají u nás tak, že se hotové příslovce utvořené předložkovým pádem pojí s novou předložkou právě tak, jako se může s předložkou spojiti příslovce jiného způsobu. Jako na př. ku příslovci jednou spojením s předložkou vzniklo najednou, pojednou, tak z do smrti, z paměti vzniklo nadosmrti, nazpaměť (jak kdo původní nebo odvozený výraz píše, je jazykozpytci docela jedno). Zpod je výjimka a již tím se stává podezřelým. Zdá se mi, že zpod není svým původem skutečnou předložkou, nýbrž patří k praslov. příslovci j’zpod’, o němž jsem mluvil 8, 98; předložkou by se bylo stalo teprv, když vznikla předložka pod (z pův. jména podst.). Rozdíl mezi češtinou a slovenštinou (s valaštinou a laštinou) je, že čeština vzoru, který v ní vznikl starým slovem zpod, nenapodobila jinými novotvary, jako je sloven. znad, zmedzi atd. Také složené předl. s po- se mi v té míře, v jaké je má na př. slovenština, nezdají praslovanskými.

Od vlastních složených předložek se liší podobné složeniny, které pův. měly význam příslovečný a teprv časem jej někdy (ne vždy) měnívají v předložkový; druhá »předložka« v nich pův. byla samostatnou předložkou. Tak na př. č. veskrze, naskrze, skrz naskrz (také Kukučín 8, 94: on stal sa skrz na skrz oddaným synom svojej materi), naproti, sloven. ceskrze, oproti (je-li to, jak se opravdu zdá, slovo v slovenštině lidové), okrem. Naskrze na př. vzniklo z příslovce skrzě (na př.: roztiehše [= roztáhše] jeho [Kristovy] rucě … hřěbími [= hřeby] skrzě probichu [= probili] Vít. A. 24a) právě tak, jako najednou, nazpaměť z jednou, zpaměti, t. spojením příslovečného výrazu s předl. na.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 8, s. 235-245

Předchozí Sluchadlo

Následující —Zch.—, Red. (= Redakce): Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1