Svým časem, svého času

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tohoto výrazu užíváme nezřídka způsobem nečeským, pouhým napodobením německého »seiner Zeit«, rozšířením původního významu podle tohoto německého vzoru.

Správně česky je, má-li v něm zájmeno »svůj« plný význam, podobný jako ve rčeních na svém místě, na své místo; »svůj čas« je náležitý (nebo vhodný) čas, a svým časem, nebo, jak naši předkové raději říkávali, časem svým ve správných památkách českých je tolik co »náležitým časem«: znamená to dobu [214]vhodnou, náležitou k věci, o níž jest řeč. Jest proto přirozeno, že toto rčení nalézáme nejspíše v příkazech nebo radách obecného významu nebo v rozkazech a jiných větách vztahujících se k budoucnosti; nutné to ovšem není. Tak na př. Žídek v hlavě »o hovadech, která se ke dvoru mají bíti« píše m. j. »velblúdové maso, vlčí, lvové, liščí nenie v uobyčeji, kozla korutanského maso časem svým veliká zvěřina« (t. j. kamzičí maso je velmi dobré v svůj čas, ne vždy); »česká ryba najlepšie jest štika a kapr, losos časem svým«; Hus ve výkladě 3. přikázání (u Erbena 1, 114) píše: »prvé zachovánie svátka všechny a vždy ale (alespoň) časem svým zavazuje« atd. (vykládá zde, že aspoň »svým časem«, zde v neděli a ve svátek, máme se zdržovati hříchu). Budějovští píší r. 1476 komusi o jeho poddaném: »věz, že člověku tomuto věci jeho, kteréž sú při tom zloději nalezeny, vráceny budú časem svým« (Arch. Č. 21, 402, t. j. až bude k tomu příhodná doba, až to bude možno). Stejným způsobem se říkávalo a říká i v svůj čas; tak na př. praví Štítný (ve výkladě o zbytečné ženské nádheře, Výbor 1, 752) o královně Hester, jež jinak osvědčila svou pokoru: »aj, takémuť by srdci nevadilo v svój čas (když je k tomu náležitý čas) přípravu jmieti a okrasu stavu svého«.

Kde tohoto významu náležitosti, přiměřenosti není, napodobíme rčením »svým časem« jen němčinu; však je tak slýcháme jen z úst »lepších« lidí, zvláště ve větších městech. Tak se na př. říká »povím ti to svým časem«, »svým časem jsem ti to přece dal« a pod., kde správně po česku stačíme pouhým »někdy« nebo »kdysi« nebo jiným podobným slovem. Abychom zůstali věrnějšími německému vzoru, říkáme i v stejném pádě »svého času«, »své doby«. Také tato rčení jsou správná, má-li v nich zájmeno »svůj« význam mu slušející, zde přímo přivlastňující; kde lze po česku říci svého času, své doby, poznáme nejlépe tím, že tyto výrazy je možno nahraditi jinými podobnými, při nichž není německého vzoru, na př. za svého času, v své době atp. Nesmysl vlastně jest, řeknu-li na př. »povídal jsem ti svého času to a to«; ale mohu říci na př., že sobě Štítný svého času (nebo času svého, t. j. za času svého, v době, kdy žil) získal veliké zásluhy o jazyk český, že byl své doby jedním z největších našich lidí. Starých dokladů tohoto způsobu snad ani není (a najde-li se nějaký, bude jistě řídký), protože se rozumí vlastně samo sebou, mluvím-li o něčem, co se týká nějakého zjevu, že mám na mysli dobu, v níž tento zjev byl: ale není v podobném způsobu mluvení nic, co by se příčilo naší řeči.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 7, s. 213-214

Předchozí Dr. H. Bulín: Právnická čeština

Následující Třeba ses…