Časopis Naše řeč
en cz

Jsme v úzkých

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Ptá se nás totiž jeden z našich čtenářů, není-li chyba říkati »jsem v úzkých, přišel, dostal jsem se do úzkých« a pod., a jak to rčení vzniklo. Dovedeme jakž takž odpověděti jen na první část jeho otázky.

Že by se nemělo po česku říkati v úzkých býti, čteme po prvé v 2. vyd. matičního Brusu (252); je to prý něm. »in der Enge sein«, správně se má místo toho říkati »býti v těsně, v tísni«. Brus sám odkazuje na své heslo ‚Enge‘, pod nímž čteme rčení »do těsna vehnati, v těsně býti« (zejména výraz do těsna je v starší češtině asi od konce 16. st. několikrát doložen, ale zanikl). Tuto výstrahu přejal Kott 4, 513, také Bačkovský a Zenkl; Brus sám ji neopakuje v 3. vyd., přísný Bartoš v 2. vyd. Rukověti správné češtiny na str. 194 a po něm Gebauer v Hist. ml. 4, 168 bez jediného slova výčitky uvádějí větu »byli jsme v úzkých« a Mašín do Slovníku českých vazeb a rčení stejně bez výčitky přejal rčení býti v úzkých, přijíti do úzkých. Vorovka v Strážci jazyka má rčení do úzka se dostali; snad se mu nezdály výrazy v těsně, do těsna dosti obvyklými, ale ani do úzka dnes snad nikdo neříká. Říkávalo se tak ovšem, třeba snad ne zrovna často. Z látky k akademickému slovníku známe doklady: »Ale však jen k tomu slouží (lék), že nemoc do úzka vhání« (1788, z Prokopiova překladu Tyssotovy Zprávy o zdraví, str. 327), z Jana z Hvězdy (Jarohněv z Hrádku 2, 126, z r. 1843) »Jako lvové, jako medvědi do ouzka vehnáni (vojíni) bránili se zuřivě«; a podobně čteme u Kukučína (Sobr. sp. 12, 43), jak starého mládence, jemuž přítel vyčítá, proč se neoženil, velmi mrzelo, »že ho Štefan tak zahanbil a do úzkeho vohnal« (s tím srov. verše »Přítel v ouzku, láska svatá žene tě [218]i v jedovatá sídla k bratru na porobě« v básni V. Nejedlého »Karel« z r. 1835, str. 154). Je opravdu nesnadno říci, proč by výrazy v úzkých, do úzkých měly býti chybné; jejich představová podobnost s něm. ‚in der Enge, in die Enge‘ je přece tak přirozená (metafory založené na podobnosti duševní tísně se zúžením hmotným objevují se od pradávných dob ve všech indoevropských jazycích) a po nějakém vzoru jejich mluvnického tvaru se v okolních jazycích marně ohlížíme. Jedna věc by snad mohla na nich poněkud zarážeti: rčení býti v úzkých, přijíti, dostati se, vehnati do úzkých znějí trochu důvěrně a sotva bychom jich užili ve slohu vznešenějším. Ale co vše bychom musili prohlašovati za nesprávné, kdyby nám něco podobného mělo býti známkou jazykové nesprávnosti! Pořadatelé 3. vyd. matičního Brusu jistě dobře uvážili, než zrušili výstrahu nad těmi rčeními v 2. vyd. vynesenou; neznáme jejich důvodů, ale plně se srovnáváme s výsledkem, ke kterému dospěli.

Nesnadnější je druhá část otázky, na niž máme odpovídati. Není pochyby, že výrazy, o něž nám jde, patří k třídě zpodstatnělých jmen přídavných, podle Gebaura k adjektivům ve funkci substantivní (167). Původ zpodstatnělých jmen přídavných může býti dvojí: buď se přídavné jméno samo změnou mluvnického významu stane jménem podstatným, anebo se to stane tím, že bylo z původního výrazu, složeného ze jména podstatného a jména přídavného, přidruženého k němu jako přívlastek, vypuštěno jméno podstatné. V prvním případě lze mluviti o přímém zpodstatnění přídavného jména, v druhém o zpodstatnění vzniklém výpustkou (elipsou) jména podstatného. Dosti často bývá nesnadno říci, ke kterému z obou těchto druhů zpodstatnělých přídavných jmen patří slovo, o které nám právě jde. Výpustka jména podstatného je pravděpodobná, ne-li nepochybná, kde jazyk sám vedle zpodstatnělého přídavného jména má výraz plný v době starší nebo snad ještě v době přítomné (v jiném nářečí nebo i v témže nářečí jako možnou variantu); říkáme-li dnes na př. důchodní a víme, že se v starší době říkalo a psalo důchodní písař, říkáme-li uzené, vepřová, mělnické i uzené maso, vepřová pečeně, mělnické víno, snadně se domyslíme, které podstatné jméno ve výraze kratším je vypuštěno. Hůře je, říkáme-li na př. mladé (13, 56 n.), zlé; u abstraktních středních slov (jako zlé, dobré), jaká nalézáme měrou tak hojnou v jazycích indoevropských, snad usoudíme, že jsou to skutečné, přímé substantivisace jmen přídavných, již proto, že se obyčejně marně ohlížíme po jméně podstatném, které by při nich bylo původně stávalo, u slova mladé nedovedeme rozhodnouti, vzniklo-li snad také přímou substantivisací, či výpust[219]kou nějakého podstatného jména (zvíře, štěně, ptáče a pod.). Původ zpodstatnělého jména přídavného výpustkou jména podstatného je již předem pravděpodobný u jmen rodu mužského nebo ženského, protože, nejde-li o jména označující osoby, jejich mluvnický rod jinak velmi nesnadně dovedeme vyložiti; u jmen znamenajících osoby jej ovšem dovedeme i při přímém zpodstatnění pochopiti jako výraz jejich skutečného pohlaví. Slova milý, milá s významem ‚milenec, milenka‘ jsou našemu mluvnickému citu jména podstatná (říkáme můj milý, má milá, ne mně milý, mně milá, jak bychom říkali, kdybychom v nich cítili jména přídavná); jména podstatná jsou nám i slova mužský, ženská, kde jich užíváme s významem ‚muž, žena‘ (můžeme je spojovati s přívlastkem, říkáme na př. »byl zde nějaký mužský, to je divná ženská«), a snad to byla přídavná jména přímo zpodstatnělá hned, když se jich počalo užívati s naznačenými významy; slovo děcko (= dětsko) již svým nesloženým skloňováním se snad spíše hlásí k dokladům přímého zpodstatnění; ale s plnou jistotou ani zde si netroufáme usuzovati. V dokladech, jaké nalézáme na př. v příslovích (jako »chytrému napověz, hloupému dolož«), snad budeme hledati spíše zpodstatnění vzniklé výpustkou slova, jako člověk, ale jisté ani to nám není; a i kde výpustka je i jinak pravděpodobná, při výkladu jednotlivých jmen velmi často vzpomeneme slov Gebaurových, že »příslušné k němu (ke zpodstatnělému jménu přídavnému) substantivum někdy snadno lze nalézti a přimysliti, někdy nikoliv« (167). Obtíží by přibývalo, čím dále bychom sestupovali do jazykové minulosti (vždyť bychom snad dospěli k dobám, v nichž podle mínění některých jazykozpytců ne-li všechna, aspoň velmi mnohá podst. jména vznikala zpodstatňováním jmen přídavných tak, že předměty nebo živé tvory primitivní člověk jmenoval podle jejich vlastností). Ale to by ovšem byly otázky, které jsou již příliš vzdáleny od našeho úkolu.

Někde mluvnický rod zpodstatnělého jména přídavného ukazuje cestu (vedle významu); čteme-li na př. větu, již Jungmann uvádí z Komenského, »dal mu, až červená vyskočila«, a víme-li, že krev je rodu ženského, snadně uhodneme, které slovo máme přimysliti. Zpíváme-li si »Zahrajte mi mou litoměřickou«, každý ví, že míníme píseň; žádáme-li v rozjařené společnosti známého vypravěče, aby nám pověděl nějakou veselou, ví, že jde o anekdotu, právě tak, jako ví babička, oč jde, škemrají-li děti, aby jim povídala nějakou hezkou. Rozumíme i přísloví »každý svou hude« (Bartoš t., kde je tiskovou chybou ‚bude‘) nebo větě »jakou budu pískati, takovou musíš tancovati«, ač zde o skutečné písně již ani nejde a místo přívlastků s plným významem jsou jen přívlastky [220]zájmenné. Ale čteme-li nebo slyšíme o někom, že je v úzkých, nebo že byl vehnán do úzkých, ani tvar, po stránce rodové indiferentní, ani význam nám nic nenaznačuje. Snad usoudíme, že v těchto výrazech sotva je přímá substantivisace rodu středního; 13, 67 jsme se aspoň dobrali poznání, že náš jazyk zpodstatnělým příd. jménům středního rodu v č. mn. nepřeje. Výrazy v úzkých, do úzkých tedy zařadíme asi do třídy zpodstatnělých příd. jmen vzniklých výpustkou jména podstatného; ale dále se dostaneme jen pouhými domněnkami. Abychom nekončili úplným odmítnutím odpovědi, předkládáme zde domněnky dvě.

Zpodstatnělá přídavná jména žen. r. vznikla v češtině často výpustkou slova věc. Říkáme na př. »to je možná, jiná, divná«, někde říkají i »to je těžká, lehká, zlá, stará« a p., a zase nalézáme v době starší i v lidových nářečích plnější tvary »to je možná věc« a p. (na př. v mor. písních »to něni věc možna«, »a to je věc možna«, »ach, kýž je mně možná, k tomu věc podobná, (s) svým synečkem mluvit dnes« Suš. 283; 628); podobně říkají Poláci plně i zkráceně na př. možna (jest možno, dovoleno); nie možna; to (rzecz) niepodobna (to je nemožno); widoczna (viděti, sloven. vidno), že… Zvláště v starší češtině nalézáme hojné výrazy složené ze slova věc a příd. jména, vyjadřující pojmy, jež my bychom spíše vyjádřili jediným podst. jménem významu abstraktního, na př. veliká věc (= množství) Kott 4, 582b; 7, 1007a; Hus (ve vyd. Erbenově 3, 109) napsal, že »bieda jest nedostatek dobré věci« (= dobrého); věta »siet za velikú věc nestojí« (Ev. Mat. s homiliemi 54a) znamená, že síť za mnoho nestojí, nemá veliké ceny; »pro nižádnú věc« (Rokycanova Postila, vyd. Šimkovo 1, 468) znamená naše »pro nic«; Hus (1, 330 Erb.) lat. sacramentum (= svátost) corporis Christi překládá slovy posvátná věc těla Kristova. Podobně se časem vyjadřuje i dnešní slovenština, na př. dokonalá vec u Timravy v Slov. pohľ. 28, 68 n. je naše ‚dokonalost‘, Kukučín (Sobr. sp. 13, 247) píše »Janko i ja trkotali sme až milá vec« (= žvanili jsme až radost). Takové výrazy se objevují i v pádech nepřímých ve významu příslovečném, na př. dosti často čteme vší věcí = úplně, ve všem (jako ve větě »tentoť [sv. Jeronym] mi jest v svatosti vší věcí roven« Jeron. Mus. 139), žádnú věcí = nikterak (»JKMt rozkazuje, aby [sporné strany] zachovaly pokoj mezi sebú…, žádnú věcí na sě nesahajíc« Arch. č. 4, 73 z r. 1475), »jimžto (Řekům) Bryzeida všecko vypravi (pověděla) zřiezenú věcí (zřízeně, správně), a protož všickni starší… laskavě ji přivítachu, slibujíce, že chtie rádi… (ji) vší věcí (lat. in omnibus) ctíti« Kron. Troj. 1468, 116a, »nechci se toho dopustiti, leč celú věcí (cele, úplně) aby příměří bylo, aneb nic« Arch. č. 9, 159 [221]z r. 1476, takú věcí (tak, t. 6, 472 z r. 1417), častěji noční věcí = nočně, v noci a pod. I slovo miera se časem objevuje v podobných výrazech, na př. ženská mysl… jest neustavičné miery (nestálá), lstivú měrú = lstivě, žádnou měrou = nikterak, tou měrou = tak, v té míře = tehdy, v této míře = nyní a p. (v. Gebauer, Slovn. stč. 2, 352; Jungmann 2, 450). A také z takových výrazů mohou výpustkou podst. jména vznikati příslovečné tvary jako volnou, vládyckú (způsobem vládyckým, pánovitým Arch. č. 21, 418 z 15. st.), »bohdaj zlodějskú zabit byl, katovskou« t. 13, 447 z r. 1511, »bodaj lotrovskú, zlodějskú zabit byl« Č. lid 20, 406 z r. 1541, »přišel na mne s horkou (pustil se do mne hněvivě), s chytrou« a pod. Snad by tedy nebylo nemožné, hledati původ výrazů v úzkých, do úzkých v bývalých plnějších výrazech na př. v úzkých věcech, do úzkých věcí; ale sami bychom proti takovému výkladu namítli, že neznáme ani jediného podobného výrazu s tvarem množným.

U Kotta je 7, 992 zapsáno rčení jsou mu úzké s přídavkem »(kalhoty = neví kudy kam) Us. Čce. Tkč.« Co znamená zkratka Čce., z Kottových seznamů se nedovídáme; Tkč. znamená Jana Tykače, učitele (později ředitele měšťanské školy) v Č. Třebové, a poněvadž se tento Jan Tykač podle životopisu v Ottově Slovn. n. 25, 964 narodil 1. list. 1842 v Čelakovicích nad L., je pravděpodobné, že zkratka Čce. znamená jeho rodiště. Tykač byl pilný a vážný spisovatel a bez velmi podstatných důvodů nemáme práva se domnívati, že by tento jeho příspěvek k českému slovníku byl nějakou mystifikací. Rčení jsou mu úzké, jest v úzkých, přišel do úzkých, vehnali jej do úzkých se dokonale doplňují a shodují s významem, jaký k svému znění připsal Tykač. Byli bychom velice vděčni čtenářům, kteří rčení jsou mu úzké (anebo rčení tvarem mu podobná) znají, kdyby nám poslali zprávu, kde se tak říká. Tvar jsou mu úzké je ovšem stejně eliptický jako tvary jest v úzkých atd. Je-li tvar původní »kalhoty jsou mu úzké«, jest ovšem otázka, která Tykačovým výkladem není s plnou jistotou rozhodnuta. Vždyť ani není nemožno, že tvar jsou mu úzké sám není původní, že byl (snad jen pouhým žertem) ke známým tvarům jest v úzkých atd. přidělán. Ale představový kruh, do kterého by tato rčení podle Tykačova výkladu náležela, k jejich významu se hodí dobře: kdo neví v něčem kudy kam, cítí se jistě stejně nevolným, jako kdo je tísněn šatem nebo obuví. Najisto musíme předpokládati, že bylo vypuštěno podst. jméno tvaru množného. Takových výpustkových zpodstatnělých jmen přídavných není mnoho, ale jsou: dospívající děvče chodí do tanečních, později do pokračovacích (hodin), venku v květnu chodívají na májové [222]nebo do májových (pobožností), říkáme, že domácích už jsou doma, nebo že u nás byli důchodních, kroniky vypravují časem o nesvárech mezi Staroměstskými a Novoměstskými a pod. Patří-li rčení je v úzkých atd. do představového kruhu, do kterého je staví Tykač, máme volbu jen mezi spodky a botami nebo střevíci. O člověku, který si zakládá na dobrém bydle, říkáváme, že mu někdy ještě budou malé boty dost, t. j. že mohou přijíti ještě časy, v kterých se bude musit uskrovniti; a něco podobného by mohlo vězeti také ve rčeních jsou mu úzké, je v úzkých atd. Ať slovo, které si máme do původního tvaru domysliti, jsou kalhoty (spodky, poctivice) či boty (střevíce), jisto je, že původní rčení bylo posměšné, nebo aspoň žertovné; a odtud bychom si snadně vyložili, že rčení je v úzkých atd. nám ještě dnes znějí dosti posměšně a ne dost ušlechtile. A je-li tento výklad správný, plynulo by z něho, že původní tvary tohoto rčení byly asi je v úzkých, jsou mu úzké; teprv když se původní jejich význam zatemnil, mohly vznikati i tvary jako přišel do úzkých, vehnal jej do úzkých.

O stáří podobných rčení obyčejně víme málo, protože žijí spíše v denním hovoru a do písemnictví vnikají nesnadně a skoro jen náhodou. Již Jungmann zná z živé mluvy rčení »nahnali mu do úzkých, er ist in die Klemme gebracht worden, man setzte ihn in die Noth, in Verlegenheit, in Angst«; tento tvar asi původní není, a již podle nestejnosti významů, jež mu Jungmann přikládá (in Angst!), smíme souditi, že se tvary původnější zkřížily se rčením nahnati (naháněti) někomu strachu (hrůzy), jehož stáří je zaručeno jednak tím, že je Jungmann zná m. j. již ze slovníku Veleslavínova, jednak tím, že je bez újmy významu zkracujeme vypuštěním slova, které vystihuje nejpodstatnější část představy (říkáme prostě »ten mi nahnal!« a pod.).[1] Rčení býti v úzkých a p. z doby starší doložiti nedovedeme, a nedovedeme ani rozhodovati, máme-li v nedostatku starých dokladů viděti důkaz, že vzniklo teprv v době pozdější, či máme-li si jej vysvětlovati tím, že jde o rčení rázu vulgárního, jaké zvláště v starší době nesnadně nalézalo přístup do písemnictví. Ani v době nové mnoho dokladů bychom neshledali; nejstarší doklad v látce k akademickému slovníku je z r. 1842; Prokop Ondrák napsal v překladu Manzoniových Zasnoubenců: »Již byl (Vavřinec) na tom, vrátiti se, by vel. pána do ouzkých vehnal a zřetelnou řeč z něho vynutil« (1, 42).


[1] Nahnati, naháněti strachu bylo, jak se zdá, rčení již v starší době dosti časté; doklady Jungmannovy bychom mohli rozmnožiti několika jinými z Kroniky Turecké a z Gynterrodovy Cyropedie.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 10, s. 217-222

Předchozí Josef Zubatý: Marný

Následující Jiří Haller: Úvod do filosofie, II.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1