Časopis Naše řeč
en cz

Nekonečný prostor a jeho světy ve skutečnosti

Václav Musil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan Neubauer, Nekonečný prostor a jeho světy ve skutečnosti. Brno-Husovice 1923. Nákladem vlastním. Str. 115. Za Kč 12.—.

Kniha inž. J. Neubaura není podle tématu kniha čistě odborná, ani podle zpracování dílo doopravdy vědecké. Rozsuzovati o tom nepřísluší ovšem kritice Naší řeči; referent uvádí tento svůj osobní dojem jen proto, že sice po formální stránce tato kniha zůstává daleko za požadavky, jaké se kladou na dílo vědecké, že však právě její víc diletantský než vědecký ráz brání tomu, aby se z jejích formálních nedostatků nevyvozovaly obecné závěry pro formální ráz naší vědecké literatury vůbec. Přes to [239]přece však je kniha Neubaurova zajímavým i časovým dokumentem toho, jaké jest jazykové vzdělání a stilistické umění naší odborné inteligence, která prošla školami a sahá po peru, aby vyjádřila výsledky svého přemýšlení a zkoumání.

Tvrdívá se, že jednou z hlavních příčin chyb proti spisovné řeči a teorii je rozpor mezi řečí spisovnou a živým jazykem lidovým, a je to tvrzení ovšem velmi pravděpodobné, dotvrzené dějinami všech spisovných jazyků. Ale v NŘ. bylo už několikrát ukázáno na to, že odlišnost spisovné řeči od usu, která je ovšem v každém jazyce, není hlavní příčinou dnešní zchátralosti knižní češtiny, naopak, že chyby, které by se daly vykládati vlivem obecného jazyka nebo nářečí, jsou poměrně nejméně časté. Důvod tohoto zjevu je zajisté jen ten, že dnešní píšící inteligence nejen nemá dostatečné znalosti spisovného jazyka, ale že zná málo i živou řeč lidovou, zvláště po těch stránkách, které činí podstatu jazyka. A tak jsme svědky toho, že se za našich časů vyvíjí zvláště v některých oborech třetí způsob řeči, který není ani spisovný ani lidový, který má své, třeba dosud neustálené tvary, svůj slovník i skladbu a jehož prvky jsou rozličného původu.

Tuto zkušenost potvrzují i pozorování, která referent nasbíral při čtení knihy Neubaurovy. Její chyby a odchylky od spisovné řeči jsou mnohé a někdy překvapující, ale chyb, k nimž svedl spisovatele obecný jazyk, tedy toho způsobu, že napíše někdy omylem »k nohoum« (32) m. k nohám, ho m. jej (21, 50) nebo ještě častěji m. je (12, 22, 50 a j.), ty skaliska (13) m. ta, nebo »moře by ztratily« (68) m. ztratila a p., jest poměrně nejméně. Největší procento chyb činí takové výrazy a formy, které nejsou ani spisovné ani obecné a jejichž matkou byla namnoze domněnka, že spisovné je to, co se obecně neříká, a otcem nedostatek jazykového citu, bránící spisovateli rozeznávati mezi prvky domácími a ohlasy cizojazyčné četby, zvláště německé.

Čtenáři Naší řeči odpustí zajisté referentovi, pomine-li mlčením chyby toho způsobu, jaké se vyskytují do omrzení ve všech knihách psaných chatrnou češtinou, na př. tvary jako napovězení 6 nebo zodpovězena 104, v tomtéž 7 a těchtéž 14, oni nepropouští 13, překáží 43, sráží 43 atp., ku stanici 52 a č., a obrátí-li pozornost k chybám, které ilustrují chatrnost a bezradnost dnešní knižní češtiny po jiných stránkách a jimiž přece je čeština knihy Neubaurovy přímo nasycena.

Je to především nejistota v ovládání českého slovníku, v správném odvažování významu jeho slovní zásoby a ve znalosti zásad, jimiž se tyto zásoby mohou z potřeby rozmnožovati. Spisovatel vykládá na př., že země obsahuje v nitru svém veliké množství [240]výživné energie (3), ale má na mysli energii k životu potřebnou vůbec (na př. tepelnou), kdežto výživné je to, co poskytuje organismu dobré výživy, stravy. Spisovatel objevuje prý věci pro přírodovědu na pohled neuvěřitelné (neboli fatální), ovšem prý jen proto, že nás astronomie fatálnostem učila (6). »Fatální« není totéž co »neuvěřitelný«, nýbrž tolik co »osudný, nešťastný«; učila-li astronomie podle mínění spisovatelova absurdnostem, jimiž se blamovala, a jež se jí tedy staly osudnými neboli fatálními, není proto ještě možno říci, že učila fatálnostem, ani že se objevy spisovatelovy jeví proto na pohled neuvěřitelnými neboli fatálními. Mnoho let prý ještě uplyne než se lidu podaří poznati pravou povahu země (10). Slovo »lid« tu není na svém místě, neboť znamená jen určitou skupinu nebo vrstvu lidí (Volk, peuple), nikoli celé lidské pokolení, jež nazýváme »lidstvo« (Menschheit, humanité). Na str. 13 mluví spisovatel o vulkanistickém pohoří m. o vulkanickém, kdežto »vulkanistické« je to, co souvisí s teorií zvanou vulkanismus (plutonismus). Prodělati v šachtě (16) je možno, ale ne dýchací obtíže. »Oslabovati« je sloveso přechodné (nedokonavý tvar slovesa oslabiti), nikoli stavové, a proto není možno psáti, že mysl člověka, majíc oporu neoslabuje (21), ani že vzdalující se bod světelný oslabuje (93), nýbrž že neslábne nebo slábne. Není možno mluviti o houšťce vzduchu (21), protože vzduch je vždycky element řídký, nýbrž o jeho hustotě; houšťka je vlastnost toho, co je husté (épaisseur), hustota je relace (densité). Píše-li spisovatel o tom, kde vzal první a základní pud k svému badání (24), mate slova »pud« (instinkt) a »popud« (podnět, pobídka). »Na to jsem přišel« (25) neznamená »potom jsem přišel« (jako něm. »darauf kam ich«), nýbrž »na to jsem připadl, to jsem našel«. Nevhodnost výrazu »odehrávati se«, jehož šablonovitému nadužívání se kdosi v NŘ. před několika lety právem posmál, stupňoval spisovatel užitím jeho ve formě trpné (dobré děje na zemi odehrávány jsou pod vlivem moci slunce 31). Nikdo v Čechách neříká, že voda neteče proti kopci (49), nýbrž »do kopce, do vrchu«. Slova »tušení« a »předtucha« se mohou v určitých významech zaměňovati, ale přece ne tak, abychom mohli říci, že někdo nemá o něčem předtuchu (53) m. tušení n. potuchy. Na str. 54 mluví spisovatel o živelním rejdu, jehož na točnách není; slova »rejd« užíváme nyní jen v čísle množném (rejdy prováděti a p.), kdežto spisovatel měl na myslí asi rej, vír. Slovo »stud« souvisí sice etymologicky se slovy »studený, stydnouti«, ale proto přece nelze napsati, že se mrak proměňuje studem v sníh (56, 58), neboť »stud« znamená v češtině odjakživa jen pocit hanby. Pro [241]hmoty zmrzlé na točnách utvořil si spisovatel slovo zamrzlina (62); do »zmrzliny« se mu patrně nechtělo a rozdílu mezi »zmrznouti« a »zamrznouti« patrně necítil. »Složenina« je věc složená, »složení« je stav vzniklý skládáním; proto není možno psáti o hvězdách, že jejich složenina nemůže býti z týchž prvků jako země (76). Slova »kontra« se užívá jako substantiva, co víme, jen v kartách (dáti komu kontra); ale náš spisovatel je přenáší do věd přírodních a táže se (77), odkud pochází (!) tato kontra energii sluneční, z nichž každá (?) má na přírodu vliv jiný?

Že v slovníku autorově jsou i mnohé germanismy, jako »kritika přes líčení (7), slunce čítá x km (17), následujícím způsobem (26), a sice (26), dotyčná tělesa (27), vzdor hrůze (41, 100), sestávající z mlh (45, 76), k vůli určitosti« (94) a p., na tom při dnešní jazykové otrlosti není ani nic tak pozoruhodného; referent si také odpouští překládati je do češtiny, protože se to v NŘ. stalo při jiných příležitostech již bezpočtukrát. Z téhož zdroje jako tyto výrazy prýští i záliba autorova v užívání a tvoření slov složených, jako světlo celokupné (8, což neznamená, že se jen v celku kupuje, nýbrž že je celistvé, nečleněné), vzduchopára (42), přímočára (t.), elektroprázdný (43), ledostudený (45), vzduchoprostor (56, 65), různohmotný (61), samozánik (104) a j. Sem náleží i nedonošená složenina ve výraze »bod zeměkoule slunci proti stojící« (32, entgegenstehend) a známá napolo srostlá dvojčata jiho- a severozápad (56) n. rudo- a uhlokopové (11).

Vliv německého myšlení se jeví v knize Neubaurově i po jiných stránkách. Spisovatel nedovede takřka napsati větu, která má podmět nebo jiný člen jmenný vyjádřený ve větě předešlé, jinak, než že takový výraz nahradí náměstkou tento, takže jeho věty jsou skrz naskrz protentované. Na př.: tyto se zdvíhají do vzduchu (t. j. prvky), načež v noci následkem přílivu nových výparů tyto vytlačovány jsou do oblasti hvězd (109); nebo (o rostoucím mraku): pozorujíce tento, vidíme, kterak táhne za meteorem…; ve skutečnosti tento stojí (43) a p. Někdy se objeví »tento« i ve větě, která svůj vlastní podmět má; na př.: vodní páry, srážejíce se víc a více v mlhy, tyto ponenáhlu přeplňují oblasti nad točnou (51) — leda že by se zájmeno »tyto« vztahovalo divokou přechodníkovou vazbou na slovo »mlhy«, což je u našeho spisovatele také možné. »Tento« je zajisté přesvědčen, že svým »tento« dodává svým větám větší přesnosti (ač ještě přesnější a češtější by bylo výraz opakovati), ale často to dopadne právě naopak, že čtenář neví dobře, nač se to věčné »tento« vztahuje. Na př.: tím přibývá ohni vzduchu, čímž tento (vzduch?) se sesiluje (12); tento (t. j. míč) musí býti všestranně stejně těžký, tak aby, polo[242]žíme-li jej na vodorovnou plochu kterýmkoliv bodem, tento (bod?) zůstal nepohnutě státi (47); voda má tu vlastnost proměnlivé přirozenosti, že tato (voda či vlastnost či přirozenost?) může býti využitkována, jak toho kdo potřebuje (49). Pro rozmanitost bývá někdy místo »tento« »týž«; na př.: Je to pan Einstein, profesor berlínské university. Týž, jak známo, napsal atd. (5, 17). Opakovanému substantivu se autor vyhýbá, kde může; proto také píše (zase ovšem podle německého vzoru): opatříme si konvičku, podobnou k mazání šicího stroje (48); pohyb při zalézání jednoho (tělesa) za druhé bude se nám jeviti rychlejší než ten při tělesech na vzdálenost několikráte větší (27) a j. Přímo jarmarečně pak působí věty s napodobeným německým ein, jako na př.: máme jeden krásný letní den (34, 35, 54 a j.).

Jako nedovede autor napsati takřka věty bez »tento«, tak stěží složí dohromady periodu, aby řídící věta nezačínala nějakým opěrným slůvkem; bývá to nejčastěji »pak« (dann), »tu« (da), někdy také »tím«, které je vlastní ráže autorovy. Na př.: podemele-li živel takový strop, pak přichází (!) momenty, kdy atd. (13 a velmi často); jsme-li v šachtě, tu cítíme teplo (15 a j.). Toto opěrné slůvko je zpravidla zcela zbytečné, ale někdy bývá ještě zbytečnější; to zvláště, jde-li ne o souvětí, nýbrž o větu jednoduchou s přechodníkovým určením, na př.: vpustivše se v tak (!) a podobné uvažování, pak se rozpomeňme na vše to« atd. (69 a j.), anebo »majíce při tom na zřeteli všechny hry přírody, pak přijdeme k přesvědčení« (71) a p., anebo vložil-li autor do načaté řídící věty už sám takové příslovce, na něž pak v dalším pokračování svatě zapomněl; na př. »nyní, když mě (!) nehrozilo nebezpečí zmoknutí, tu pozorují mrak bedlivěji« (35). Ba dokonce se mohou tímto způsobem střetnouti v téže větě dvě taková příslovce, která se k sobě smyslem ani nehodí; na př. nyní, když víme (jak nás slunce ohřívá), pak můžeme obrátiti pozornost k jeho velikosti (22); nyní, uvážíme-li, z jaké dálky tento nepatrný bod vidíme, pak přijdeme k přesvědčení atd. (88); anebo: proto, uvažujeme-li o těchto dvou okolnostech, pak nemůžeme se ubrániti myšlence, že atd. (113). Ale takovéto opěrné příslovce se nehodí často smyslem ani k obsahu věty, na niž odkazuje, anebo k spojce, které odpovídá. Že autor Nekonečného prostoru píše »jelikož kometa není rodu (!) meteorů, proto má vlastní vzdornou energii« (97 a j. m. proto, že… n. protože n. že…, proto), potěší zajisté autora článečku v NŘ. 2, 309, v němž čteme: »Proto, jelikož snad ještě nikdo nenapsal; ale i toho se dočkáme, přebudeme-li tyto strašné doby.« Škoda, že se pisatel té poznámky nedal na meteorologii! Ale není divu, že v Nekonečném prostoru nalézáme [243]ještě jiné možnosti a konstelace než toto »jelikož…, proto«. Na př.: jelikož tento (mráček) vznikl v nejvyšších sférách vzduchu atd., následkem toho mrak vzroste do hloubky několika metrů (43); jelikož mlhy také nepropouštějí sluneční energii, tím pod mráčkem sráží (!) se nové vodní hmoty (43); jelikož slunce i (!) tenkrát nemohlo se objeviti větší než dnes, tu muselo se to vyrovnati (19); aby mohla (energie) proniknouti trupem země, tu musí míti další cíl (74); dostane-li se této (síře) vzduchu, tím se síra zapaluje (12) atp. S touto rozmanitostí kombinací závodí jen autorovo bohatství rozličných vazeb přechodníkových, o nichž bude řeč dále.

Nesmírná je záliba autorova v genitivech. Referent sice neví, není-li snad autor příslušníkem některého moravského nářečí, v němž genitiv množ. vytiskl skoro úplně akusativ, a nemá-li tuto zálibu z domova. Genitiv množ. se vyskytuje v jeho knize po všech takřka slovesech bez rozdílu, ale domněnce vyslovené na omluvu spisovatele vadí především okolnost, že genitiv bývá u něho jen tehdy, je-li předmětem zájmeno 3. osoby (nebo vztaž. »jenž«), zrovna jako by se domníval, že »jich, jichž« ani není genitiv, nýbrž akusativ. Píše sice: meteory pozorujeme 96, obsahuje hmoty 12 atp., ale naproti tomu bezpočtukrát: »jichž pozorujeme 10, jichž vytvořila 12, jich hltá 22, jichž zná 24, jich elektrisuje 38, jichž jsme probrali 45, jichž nazvala 47, jichž opakuje 48, jich rozpíná 49, jich vrací 49, jich stíhá, žene 51, jich ničí, vysazuje 53, jichž obsahuje 76 atd. A naopak se zase vyhne genitivu v případech, v kterých by nejen příslušník moravských nářečí, ale ani žádný Čech jen s troškou jazykového citu akusativu neužil; na př.: domýšlíme se něco jiného 10, bude potřebí slušná řada let 62, dočkali šestou hodinu 95 a p. A stejně nečeský a nelidový jest genitiv také místo nominativu ve větách: nestačuje jí místa 12, jichž se mně dostalo do ruky 46 a p. To není tedy vliv dialektu, nýbrž zmatek a tápání, nejasné povědomí, že genitiv bývá někdy spisovnější než akusativ, a nevědomost kdy. To je vidět i jinak. Nevím, který Čech by dovedl říci »obstáti náporu slunečního kotouče« 33, »předejíti takovým neštěstím« 41 nebo »tomu není vinen žádný (!) vnitrozemský žár, nýbrž slunce a voda« 16.

Tato nejistota spisovatele, který se nutí do vybrané, umělé spisovné řeči, a nezná jí, nepřinesla snad v ničem jiném tak divoké a pitvorné ovoce jako v jeho přechodníkových vazbách. Referent plně uznává, že jsou to vazby knižní a neživé, ale vždyť nikde není psáno, že se jich užívati musí. Naopak, chce-li jich někdo užívati a neumí to, upadá v směšnost jako parvenu, který chce vypadati elegantně a navěsí na sebe kdejakou slátaninu. [244]Přechodníkové vazby hrají v Nekonečném prostoru všemi barvami. Především jejich formy mají ráz načisto komunistický; patří všechny všem. Náš autor dovede sice napsati: »výklad tento podávám, řídě se přirozenými zákony« (6), ale jen o málo výše čteme: »pozorujíc ty nové etikety… nemohu se udržeti (5, m. pozoruje); a stejně tak: »zrak bloudíc pozoruje (4), vír, razíc si cestu, žene (56), cyklon kroužíc, hledá cesty (57), chtíc ukázati poukazoval jsem (85), balon cestujíc zdál se nám menší (90), člověk znajíc nemůže« (114), někdy i kombinací s další tvarovou chybou: »proud valíc ji strhuje« (55, m. válejíc a to m. váleje). Tak i při jiných rodech: »voda vypařuje se odchází do hor« (71 m. vypařujíc), země jsa zbavována těchto krystalů proměněna bude« (112), a zase: »elektřina proniknuvše do hmot vzduchu, jich (!) elektrisuje (38); světlo jsa živeno z útrob země má (108, m. jsouc), východní kvantum jsa silnější, udržuje« (33), a zase: »vše, ztrativše život, padá zpět do země« (104), a obráceně: »maje hodinky v ruce, ustanovíme« (33 m. majíce). Referent nechce sice vypočítávati, vyčerpal-li autor všechny možné permutace, v nichž se tři přechodníkové tvary mohou vystřídati při různých rodech a číslech, ale odhaduje aspoň od oka, že nepoužitých permutací je jistě méně než užitých, zvláště jde-li o případy nesprávné. Tento »rejd« přechodníků, jak říká náš spisovatel, zesilují ještě divoké výpady autorovy ze shody, v níž přechodníky mají žíti se svými podměty. Je to známý typ »koukaje z okna pršelo«, který bývá pokládán za chybu velmi primitivní. Ale co je taková chyba v Nekonečném prostoru? Tak čteme na př.: »sluneční energie, skončíc svoji pozemskou úlohu, její zbytky odebírají se k hvězdám (22); odpočívaje, oči jeho (turistovy) zabloudí po obloze (79); tato zhuštěná hmota se rozplývajíc, jasná dráha (komety) našemu oku mizí (98); rostlinstvo, jsa spotřebováno jako potrava, ve prospěch těla ztrávena byla jen nepatrná jeho část (105); (rostliny se mění) v člověka, který dle všech známek přirozenosti své a přírody vůbec je jejím konečným cílem, který(?), vypařiv se ze země do prostoru, odumřením jeho odtud odchází část těchto hmot (112); tato (energie sluneční), proniknuvše do hmot zemi obklopujících, tyto mají teplotu a jas« (113). Bývají však případy ještě komplikovanější; na př.: »tyto (pevné hmoty), nemajíce dostatek sluneční energie ani času k tomu, aby se z mlhovin vyprostily, vodní hmoty v tom hrozném víru zmrzajíce, strhovaly sebou (!) na jednu kupu ony prvky hmot pevných (63); tento (t. j. balon) jsa blíže stálic, pozorujíce ho teleskopem, tu bychom na místě (!) balonu viděli zeměkouli« (91).

Ale mýlil by se, kdo by se domníval, že se takovéto divoké [245]útvary vyskytují jen v oblasti přechodníkových vazeb. Právě tak jako komety, o nichž čteme v naší knize skutečně »bezkonečnou« větu, že »bez jakékoliv příčiny, nemohouce letěti přímo proti zemi a pak náhle odbočiti k západu nebo zas k východu, letí-li od západu« (100), i náš spisovatel vybočí leckdy z načatého směru a vytvoří větu dokonale vykloubenou anebo rozklíženou hned při samém slepování. Na př.: »velmi zajímavý zjev při měsíci je, že tento, ať se jeví ve čtvrtce nebo úplňku, na srážkách jeho jas tvoří vždy plné kolo« (84). Nejčastěji postihuje toto vykloubení věty relativní, jejichž formu autor libovolně opouští a zase navazuje. Na př.: »takovému pohoří dostává se dostatek vody, která vnikajíc do skalních trhlin, prohlodává si cestu do skalního nitra, kde se sbírá ve větší množství, která pak si hledá cestu ven a voda tato mohla včas vytvořiti podzemní kanály končící na různých místech« (13 a j.); anebo: »vlastnosti tyto, jichž (!) ovládá člověk a tyto člověka, neuvidíme u rostlinstva, které také přijímá potravu, která, vzdor tomu (!), že je plynná, bez pomoci jisté energie nemohla by do té pevné hmoty vnikati a přebytek této pak do vzduchu vycházeti« (76). Ale i jiné druhy vět stíhá týž osud. Na př. »Jelikož země neleží na nějaké pevné hmotě, nýbrž ve středu hmot plynných, které při slabém nátlaku ze strany jedné snadno mohou uhnouti, tak se také stalo při náporu (!) sluneční energie na zemi« (33); »kolečka flanelová nalepí se v přesnosti na dva protilehlé body míče tak, že když tento položíme na vodorovnou plochu, aby zůstal nepohnutě státi« (47). Dokladů takovéhoto neobratného a nelogického spojování vět, jakého není schopen ani nejneobratnější vypravěč z lidu a které upomíná na proslulou definici, že »vývěva jest skleněná bota, kterážto bota, dáme-li pod ni myš, tak scípne«, bylo by možno citovati do omrzení. Na př.: »k těmto třem slovům (slunce, hvězdy, měsíc) připojíme-li jméno naší matky země, tato čtyři slova přírodověda shrnula v jeden celek, jejž nazvala svět« (4); »při potopě světa voda nemohla nanésti a srovnati ty různé vysoké vrstvy hlíny nebo písku v rovinách, neb ona, zalila-li jednou souš, země zůstala klidně státi tak dlouho, až ji (vodu?) slunce vypařilo, takže se nemohla řítiti s hor, při tom berouc s sebou hlínu, nanášela roviny (71).

Jaký div, že se při tomto členění myšlenek a formování vět setkáváme v knize Neubaurově s odstavci, které působí jako myšlenková smršť nebo větná tarantela. Např.: Tento (= výkal) je-li zahrabán do země, je jak víme nejvydatnější potravou pro rostlinstvo, nebo správněji část tohoto proměňuje se opět v rostlinstvo, které opět a opět pojídáme; ostatní část, není-li odnesena [246]vodou (do moře), vypařuje se do vzduchu, pak pomyslíme-li, jak dlouho je člověk živ, k tomu všechno to živočišstvo, jímž k výživě spotřebováno bylo to množství všemožných rostlin, z nichž jen určitou dobu roste, načež po celá ta ostatní léta vše, co je stravováno, z těl se vypařuje, rozumí se též do vzduchu, odkudž, jak za to máme, více se nevrací (105).

Ze všech těchto a zvláště z dřívějších ukázek jest viděti, že tato kniha, napsaná proti učení o relativitě, jest sice psána česky, ale češtinou hodnoty velmi relativní.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 8, s. 238-246

Předchozí František Teplý: Klenčí, či Kleneč?

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1