Křticí

[Hovorna]

(pdf)

-

(V. R.) Příd. jm. na -cí mají nejrozmanitější významy, vztahující se k slovesnému ději: honicí pes honí, skládací postel se skládá, v chodicích šatech chodíme, z picí nádoby pijeme, z modlicí knížky se modlíme, hlasovacím lístkem volíme atd. Proto nepokládáme za chybný výraz křticí jméno, t. j. jméno, na které jsme byli pokřtěni. Snad spíše by bylo lze mluviti o nesprávnosti při výraze »křticí list«, protože tento list při samém křtu nemá nijakého podílu (také se úředně mluví raději o »křestním« listu, kdežto »křticí« je zde slovo spíše lidové); ale jsou také »očkovací listy (vysvědčení)«, místo nichž by přece bylo zbytečné vymýšleti listy »očkovné« nebo jaké. V některých krajích ovšem mají za české »křticí« slova jiná. Tak mají na Slovensku a na Moravě křestné (krestné, krstné) nebo křestní listy, knihy i jména (otce, matky, kmotry atd.); i to je slovo správné a »křestní« nebo »křestná« jména mívali i staří Čechové (doklady z Passionálu a j.). Také křtěná jména bývala; k dokladům Jungmannovým a Kottovým přidáváme z Kron. tur. 1, 173; 261. Jak se říká přednímu jménu, v matrice nezapsanému (na př. vlasteneckým jménům, jako Vlastimil, Vladivoj atd.), které si někdo sám přidal, nevíme, ani jak u osob nekřtěných (v rodinách bez vyznání, židovských a pod.); snad nám někdo poví. »Praenomen« starých Římanů jsme slyšeli překládati slovem předejmení; je tvořeno správně (podle příjmení), správněji než předjmení v Dobrovského slovníku, ale tvar předjmení má výhodu stejného počtu slabik se slovem příjmení, což působívá také v ustalování nových slov. Nekřtění občané by snad opravdu mohli míti předejmení nebo předjmení, mohli bychom rozeznávati druhá předejmení nebo předjmení od vlastních křticích jmen. V tvaru předjmení by ovšem nikdo nevyslovoval j, jako se nikdo nenutí je vyslovovati ve výrazech jako před jménem a pod. (přede jménem napíše leda filolog).

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 9, s. 288

Předchozí Ano — hano a j.

Následující Josef Janko: Může-li spisovný jazyk ustrnouti?