Časopis Naše řeč
en cz

Musiti

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Stará bolest našeho spisovného jazyka je sloveso musiti. Víme, a snad ani nikdo o tom nepochybuje, že pochází z němčiny (něm. müssen), a přece je to slovo, bez něhož se obejíti nedovedeme. Od nejstarších dob je nalézáme v památkách našeho písemnictví. V nejstarších památkách je vidíme v zápase se slovesem drbiti, zejména v Dalimilově kronice několikrát doloženým, jež však brzy zaniklo (pozdější opisy Dalimila obyčejně nahrazují zastaralé »drbiti« slovesem »musiti«), ale také pochází z němčiny (dürfen; toto sloveso původně znamenalo »býti v bídě, míti nezbytnou potřebu«, a ještě v střední horní němčině znamená m. j. i »musiti«). Nalézáme je po celém našem jazykovém území, mimo ně i v polštině, v lužičtině horní i dolní, v ukrajinštině a běloruštině.

Pro pojem »musiti« jazyky slovanské, jako vůbec jazyky indoevropské, neměly původně zvláštního slova. Původně se tento pojem vyjadřoval slovesem »býti« s neurčitým způsobem anebo později také slovesným jménem přídavným, odvozeným z neurčitého způsobu (»příčestím nutnosti, gerundivem«); ale časem se v jazycích indoevropských dostavuje potřeba, míti sloveso zvláštní, jako jsou nebo časem vznikají zvláštní slovesa pro pojmy »chtíti, moci, smíti« a pod. Němčina si pomohla tak, že ve významě »musiti« začala užívati sloves, jejichž význam byl původně hmotnější: dürfen, müssen (müssen znamenalo původně »míti k něčemu místo, možnost, náležitost« a pod.); čeština si beze všeho osvojila slova německá. To je věc v jazykových dějinách častější, než si býváme vědomi. Něm. Reich je slovo původu keltského, naše slovo říše pochází z tohoto slova německého, a sotva se komu uzdá, že by Němci měli svou říši jmenovati jinak než [2]Deutsches »Reich« a že bychom my neměli mluviti o německé »říši«. Německé sloveso haben (slovo společné všem Germánům) zní ku podivu podobně s lat. habêre. Sloveso »míti« také scházelo v slovníku indoevropského prajazyka (tento pojem se vyjadřoval slovesem »býti« s 2. pádem jména majetníkova) a je zajímavo pozorovati jednotlivé jazyky indoevropské, jak si pomáhaly, když pocítily jeho potřebu: řečtina má slovo, jež znamená vlastně »zmáhati, ovládati«, latina slovo příbuzné bezpochyby se staroind. slovem znamenajícím »hrst, ruka« (i v slovanských jazycích jsou asi slova téhož kořene, jako sloven. habať »chápati rukou«, příbuzné je asi i něm. Gabel »vidlice, t. j. nástroj k chápání«), v litevštině je slovo znamenající vlastně »svírati (rukou)«, naše »míti (jmieti)« patří k slovesu jmouti (stč. jieti) a znamená »míti uchopeno«. A něm. haben? Němečtí filologové se namáhají vyložiti toto slovo jako slovo původem germánské, ale nedaří se jim to (aspoň není výkladu tak přesvědčivého, aby dovedl nalézti obecný souhlas), a jsou i lidé, kteří mají za možné, že si staří Germáni toto slovo osvojili z latiny. Dejme tomu, že toto mínění na konec zvítězí: dovede si kdo pomysliti, že by se jazyky germánské tohoto slova vzdaly, že by se ho mohly vzdáti, protože je snad nebo beze snadu původu negermánského?

Cizí slovo je v jazyce jako cizí těleso v živém organismu; je jen na prospěch jazyka, může-li se cizího slova včas zbaviti. Ale jako nelze beze všeho zbaviti strom kamene, který je v něm zarostlý, tak bývá nemožno zbaviti jazyk cizího slova, které se stalo jeho pevnou a podstatnou součástí, které vývojem jazyka nabylo v duši člověka jazykem tím mluvícího místa stejného se slovy domácími. A kdyby šlo při slově musiti o nějaký věcný pojem, jako je na př. pojem »říše« a četné ty pojmy jiné, o nichž víme nebo nevíme, že je vyjadřujeme slovem cizím! Vždy je možno, že takový sebe starší přistěhovalec přece bude vytlačen slovem novým; jak se na př. zúžilo pole, na němž žilo slovo »říše«, tím, že jsme v nové době poskytli domovského práva slovu »stát«, slovu zase cizímu! Ale jinak je při slovese, které si jazyk vzal z jazyka cizího z potřeby vnitřní, při slovese jako »musiti«, kterého jazyk potřeboval, aby jím doplnil řadu sloves, jako jsou slovesa míti (mám dělati), chtíti, smíti, moci a pod., sloves, jež vyjadřují rozdíly tak těsně sdružené s jiným dějem slovesným, že bývají vyjadřovány i jen zvláštními tvary na slovese tohoto jiného děje. Jsou jazyky, které dovedou představu »chci jísti«, »mohu jísti« a pod. vyjádřiti zvláštním tvarem (»způsobem«) slovesa »jísti« (proto slovesům »chtíti, moci« a pod. [3]říkávají »slovesa způsobová, modální«), a i představa »musím jísti« bývala vyjadřována bez slovesa »musiti«; proto jsou slovesa »způsobová« něčím, co zasahá příliš hluboko do stavby jazyka, aby to mohlo býti z něho snadně odstraňováno. O slovese musiti to bylo řečeno již IV, 249, ale jen mimochodem; je to otázka jistě dosti důležitá, abychom se k ní vrátili znova.

Podle významu slovesa musiti samého jest patrno, že by mohlo býti plně nahrazeno jen zase nějakým způsobovým slovesem. Vždyť proto právě náš jazyk sáhl po slovese cizím, že nějakého slovesa tohoto významu potřeboval, svého pak neměl a utvořiti si nedovedl. Jak jsme viděli, není v této příčině mezi jazyky slovanskými sám; přidáváme, že stč. drbiti »musiti«, o němž jsme se výše zmínili, má bratra v horluž. dyrbjeć, dolluž. derbjeś (sama okolnost, že čeština a lužičtina mají po dvou cizích slovech na vyjádření téhož pojmu, svědčí, jak pociťovaly potřebu takového slovesa). Jsou jazyky slovanské, které si dovedly pomoci ze svého; v srbštině, charvátštině a slovinštině je s významem »musiti« sloveso morati, jehož původ hledají v tvaru more z pův. može (= může). Kdyby některé z našich nářečí mělo domácí sloveso téhož významu, snad by bylo lze nahraditi jím německé musiti. Ale není takového slovesa, a mělo-li by býti cizí slovo vypuzeno něčím domácím, musil by někdo skutečnou domácí náhradu vymysliti. Snad něco jako srb., slovin. morati, tedy snad mohati nebo možati, možeti? Je naděje, že by se takový umělý výtvor, v kterém skutečném a živém jazyce mohl ujmouti? A jiné náhrady, které byly nabízeny, nehovějí potřebě jazyka, míti skutečné sloveso; proto nemají přes dobrou vůli našich spisovatelů ve skutečném jazyce úspěchu. Ale podíváme se na ně zblízka.

1. Jest (mi) něco udělati. Že infinitiv se slovesem »býti« je prastarý způsob, jímž se vyjadřuje možnost, vhodnost, záhodnost nebo i nutnost nějakého děje, je věc nepochybná. Věty takové byly již v prajazyce, nalézáme je v církevní slovanštině a měrou větší nebo menší v ostatních jazycích slovanských. Z části i v češtině. Posud máme v Čechách věty jako »jest slyšeti hudbu, jest viděti Sněžku« (a nutíme se, abychom tento prastarý způsob mluvení vytlačili způsobem pozdějším, v. III, 307); na Moravě jsou takovéto věty hojnější (v. na př. Bartošův Dial. slovn., 32), zejména také s významem povinnosti nebo nutnosti, jichž v Čechách dnes hrubě není, a bývaly takové věty i v Čechách, jak viděti na př. z dokladů v Staroč. slovn. 1, 130, u Kotta 1, 1087 a j. Kdyby nešlo o náš knižní jazyk, řekl bych, že věty jako »jest mi jíti domů, jest mi psáti úlohu« a pod. znějí dnes Čechovi [4](i Moravanovi) cize; ale vím, to že by u nás bylo právě doporučením, aby se tak psalo. Jsou však i jiné věci, které se mi zdají býti na překážku, abychom neprohlašovali tento způsob za vhodnou náhradu slovesa musiti.

Předně: nalézáme takové věty v dokladech z nové doby (ovšem mimo doklady sestrojené podle brusů) obyčejně bez 3. pádu osoby, jež by mohla, měla atd. něco dělati; jsou to obyčejně věty obecného smyslu, beze vztahu k určité osobě. Nalézáme ovšem také věty jako mor. »bylo vám tam nechodit« (neměli jste tam chodit), »bylo tobě, Andulinko, nespať«, »bylo by mně, bylo procházat sa po ní« (po zahrádce; měla bych se po ní procházet); zvláště v starší češtině jsou dosti časté, na př. »mněť jest s tohoto světa sníti« (= sejíti), »když bieše (= bylo) Ježíšěvi jatu býti« a pod. (Staroč. slovn. 1, 131). Ale přece je patrná snaha v jazyce, spokojovati se větami bez podmětu neurčitého způsobu, jako mor. »to světlo bylo by zhasit, bylo by tam it«, proti níž by se stavělo naučení, že tak máme psáti místo »musiti« všude.

Ale mnohem více váží druhá věc. Toto spojení neurčitého způsobu s »býti« neodpovídá zpravidla našemu »musiti«, nýbrž našemu »míti«. Překládejme jen Bartošovy moravské doklady: »je to kopat včil lebo pozděj« (má se to kopat teď nebo později), »bylo by tam it« (mělo by se tam jít), »to světlo bylo by zhasit« (mělo by se zhasiti), »ešče je okna umývat« (ještě máme okna umývat), »tehdy bylo chodit, dyž sem byla pannú« (tehdys měl chodit) atd. Anebo stč.: »když bieše Ježíšěvi jatu býti, káza (= kázal) Petrovi a Janovi do Jeruzaléma jíti« (když měl býti jat), »protož lidem jest věděti a vždy na to péči jmieti (= míti), aby staří jako děti vžda (= vždy) smrt jměli na paměti« (mají věděti) atd. Jen výjimkou najdeme i doklady, kde my bychom měli říci »musiti«; a to ještě jsou, pokud vidím, doklady, v nichž nejde tak o mravní nebo právní povinnost závislou přece také na vůli osoby, o niž jde, nýbrž o přirozenou nutnost, o něco, co by se státi musilo, i kdybychom se vzpírali jak chtěli. Sv. Prokop, jemuž Bůh zjevil blízkou smrt, říká komusi »milý synu, mněť jest s tohoto světa sníti« (musím s tohoto světa sejíti; ale mohli bychom říci i »mám sejíti«); Veleslavín píše »všechněmť jest jednou zemříti«. Nemusím vykládati, že není jedno, řekneme-li »mám to udělati« či »musím to udělati«; vždyť mohu na př. říci »mám tam jít, ale nemusím«. Ze Slavičinského má Bartoš větu, z níž dobře vyciťujeme rozdíl mezi »míti« a »musiti«: »Dyž bylo nošu zdvihnúť (když se měla zdvihnouti nůše), to mosél Mach jí pomocť«.

[5]Z toho ovšem vidíme, že »jest (mi) udělati« není totéž, co »musí se (musím) udělati«, anebo aspoň, že »jest (mi) udělati« aspoň může také znamenati »má se (mám) udělati«. A to je význam již starý; podíváme-li se na př. na Miklosichovy doklady z církevní slovanštiny (Vergl. gramm. 4, 859), vidíme totéž; čteme tam na př. věty »kako to jest razuměti« (jak se tomu má rozuměti?), »čto mi jest i vněšnim suditi« (proč já mám i ty, kteříž jsou vně, souditi? 1. Kor. 5, 12 Kral.) atd. A to byla asi také druhá příčina, proč potřebovala čeština jiného způsobu, jak vyjadřovati pojem »musiti«. Našla si jej, jak dovedla; a dnes, po šesti, sedmi stoletích bychom jí jej měli zapovídati? Jak jazyk známe, víme ovšem, že zápověď bude asi marná; ale není i taková zápověď ochuzování a mrzačení našeho tak těžce zkoušeného jazyka?

2. (Jest) dlužno něco udělati. To je rusismus, jak bylo řečeno již IV, 249; a my, třebas rádi uznáváme, že se z ruštiny často lze poučiti, co je správná čeština, nemáme za povinnost Čecha, aby mluvil po ruském způsobu, mluví-li po česku. Toto »dlužno« jest bohudíky posud slovem papírovým; je to majetek našeho úředního, novinářského a spolkařského slohu a těžce si dovedeme pomysliti pěknou povídku nebo dokonce báseň, v níž by »dlužno« našlo místo. Ovšem, možné je u nás vše. Vždyť již to je věc velmi podivná, že vůbec někomu mohlo přijíti na mysl raditi, abychom tak psali. Což pak nemá příd. jm. dlužný u nás svého určitého významu, který s pojmem »musiti« má málo společného? Rus říká »ja dólžen« (= musím), proto je pochopitelno, že říká také »mně dólžno« (= mně jest nutno, musím) a »dólžno« (= jest nutno, musí se). Naši brusiči si přece jen netroufali žádati, aby se psalo ruskou češtinou »jsem dlužen udělati« místo »musím udělati«; ale nedovedli si říci, že pak »dlužno«, jímž ostatně náš jazyk obohatil již Marek, nemá v jazyce českém žádného základu.

Snad by někdo tento základ hledal ve větách ze starší doby, hojně doložených v slovnících, v nichž jsem dlužen znamená »jsem povinen« (dluh v obyčejném smyslu je jeden z možných způsobů povinnosti, a proto se říkává také »jsem povinen« místo »jsem dlužen« v dnešním smysle). Na př.: »což komu zbývá, dlužen jest dáti chudým«, t. j. »jest povinen«; každý vidí, že je kus cesty, někdy dosti dlouhý, od představy »jsem dlužen (= povinen) dáti« ku představě »musím dáti«. »Jsem dlužen, povinen dáti« je asi tolik, co »mám dáti«, zase se nekryje s výrazem »musím dáti«. Ruština rozdíl mezi oběma výrazy překročila a »ja dólžen« v ní znamená »musím«; ale čeština není ruština. Jungmann má z Veteš[6]níkova překladu jakési povídky z r. 1829 (z téže knížky, z níž má ruské vidno = jest viděti, srv. III, 309) věty »dlužen (asi = musí) šetřiti slov«, »pravá zmužilost dlužna (= musí, má) se jeviti nasazováním života pro vlast«; to jsou rusismy, makavé jíž zde nečeským nedostatkem slovesa jest, které nemohou býti vzory češtině skutečné.

3. Jsou prý i jiné výrazy, které se smyslem blíží anebo i kryjí s pojmem »musiti«. Na př. »jest třeba, sluší oznámiti, nemohl nepozorovati«. Je-li možno pojem »musiti« vyjádřiti, kde nesejde na plné přesnosti, výrazem ne zcela přesným nebo nahraditi výraz kladný výrazem záporným, neznamená to ještě, že musiti je slovo v češtině zbytečné nebo dokonce chybné; to jsou otázky týkající se slohu, ne správnosti, a velmi často by bylo slohovou neobratností, kdybychom mermomocí chtěli »musiti« nahraditi něčím jiným. Někde lze toto slovo nahraditi výrazem v češtině šťavnatějším a barvitějším (Bartoš, Nová rukověť 186), na př. řekneme-li místo »dnes musí býti člověk rád, dostane-li za nekřesťanské peníze mizerné zboží« třebas »aby byl člověk rád«; někdy se lze bez »musiti« vyjádřiti stručněji a snad i řízněji, na př. řekneme-li »nebuď hned tak zhorka nakvašený« místo »nemusíš býti hned…« Co je u rozličných slov v každém jazyce takových možností, z nichž spisovatel vybírá, co je nejvhodnější! Nemusím opakovati, takovéto možnosti že nedokazují zbytečnost nebo nesprávnost slova, o něž jde.

Sem klademe také přání, které se našimi brusy, rádci atd. táhne jako červená nit i do shovívavého Mašínova »Slovníku českých vazeb a rčení« a také do »Naší řeči« (I, 211, II, 53). Čteme na př. v matičním Bruse, ze se říká musiti, kde vyjadřujeme úsudek plynoucí z něčeho logickou nutností, že však zpravidla stačí, obejdeme-li se bez onoho slovesa a přidáme nějaké zajisté, jistě, dojista, nezbytně, a to že také je správnější; ale »zcela nesprávné jest, užívá-li se slovesa musiti na označenou pouhé domněnky[1]; tu správný jest indikativ se slovci asi, bohdá, snad, nebo vkládají se ve větu slovesa tušim, trvám …« Na př.: »Ráno nalezeno v sadě velmi mnoho stromů zvrácených, musila zuřiti v noci bouře«, správněji »zajisté, jistě, dojista zuřila veliká bouře«; zcela nesprávně »město to ve 4. století nějak zaniknouti musilo«, správně »město to asi (snad, trvám) zaniklo«. Jen tak mimochodem připomínám, že kde v jazyce je nějaké »musiti«, jazyk [7]tohoto slovesa užívá i v takovýchto větách; tak Francouz svého devoir, Němec svého müssen, ba i v těch několika dokladech zaniklého stč. drbiti je také Dalimilova věta »zlý člověk to drbí býti, kterýž pro své dobré dá obci zlým toho užiti«. Všimněme si oněch brusičských rad blíže.

Kde jde o logickou nutnost, je tedy správnější, vyjádřiti se jinak než slovesem »musiti«, toto sloveso není zde tedy tak docela nesprávné; ale zcela nesprávné jest, kde vyjadřujeme pouhou domněnku. Co je »pouhá domněnka«? Patrně soud, který si utvořím bez premis, z nichž by plynul s plnou jistotou anebo aspoň s velikou pravděpodobností. Ale v takových soudech Čech vůbec neříká »musiti«, není tedy třeba mu to zapovídati. Vyjdu na př. do zahrady, vidím všude mokro a řeknu »to musilo pršet!« Z mokra, které je premisou mého úsudku, soudím s jistotou nebo s pravděpodobností, že byl veliký déšť: »musilo« pršet. Pozoruji někoho, jak nádherně žije, ač nemá obchodu ani úřadu, z něhož by mu šel stálý příjem; »musí být bohatý«, protože nevidím nic jiného, co by mu tu nádheru dovolovalo. Ale přijedu na př. domů z kraje, kde se na noc stahovaly veliké mraky; doma ráno snad řeknu, že tam »asi« prší, vždyť mraky se často rozejdou, není dostatečné premisy, abych řekl, že tam »musí« pršeti. Mluvíme o někom, o jehož jmění nevíme nic určitého, který velikých příjmů nemá, žije skromně, snad nuzně; řekneme o něm, dohadujeme-li se snad podle cizích řečí nebo podle nedostatečných známek jiných, že »musí« míti veliké jmění? Snad by logik našel rozdíl mezi skutečnou nutností a pravděpodobností; ale jazyk není logika a nedělává takových rozdílů, jaké mu zde ukládají brusy.

A věty, v nichž se slovesem »musiti« vyjadřuje ať »logická nutnost«, ať pravděpodobnost, najdeme v jadrné lidové mluvě i v starých dobrých spisech. Buď sloveso musiti je vůbec chybou, anebo ho užívati smíme; to platí i o větách logické nutnosti nebo pravděpodobnosti. Je-li chybou, je chybou v takovýchto větách vůbec, i ve spisech, jež nám jinak bývají vzory správné češtiny; pakli chybou není, není chybou ani ve větách, v jakých jej brusy zvláště zapovídají. Jungmann má z předmluvy Kralické bible na biblické apokryfy větu »zřetelné jest, že jsou ty knihy hned z těch časů v malé známosti, ovšem (= a ještě více) v menší vážnosti býti musily«; a to není doklad snad ojedinělý. Gebauer má stč. doklady »pravíš, ež (= že) jest Bóh člověkem; tehdy musí býti vrátek« (= vrátký; z leg. o sv. Kateřině); »to musí býti sirá duše, ješto za ni nižádný nic kněžím nedal« (z Chelčického); [8]týž Chelčický, mluvě v Postile 56a o moci světské, již dal císař Konstantin papeži, vykládá: »to jest musilo býti veliké spání nevěry a omráčenie slepoty, v tak zpětný (= protivný, příčící se) život Kristu uvaliti se k vuoli pohanu, protože jest byl nějak uvěřil«; Kralická bible k vypravování o prorokyni Deboře, která »soudila« lid izraelský, přidává ve výkladě: »musila tu býti drahá (= vzácná, řídká) řeč boží pro hříchy lidu, poněvadž se na ni nebylo lze jinde doptati, než u ženy této« (Soudc. 4, 5). Ještě jiné staré doklady by našel čtenář u Jungmanna, u Kotta, u Gebauera. My nemyslíme, že by se náš jazyk slovesa »musiti« měl báti; a proto nevidíme nijaké nesprávnosti v tom, vyjadřuje-li se jím nějaká logická nutnost nebo pravděpodobnost. Ale ovšem uznáváme jako vždy, že se lze vyjádřiti i jinými způsoby, jež si náš jazyk k tomu vytvořil. Snad nebude na škodu, prozradíme-li zde na Poláky, že také stejným způsobem říkávají musieć, na př. o někom »musi to być niegodziwy (ničemný) człowiek«; jim to ovšem, co vím, nikdo nezapovídá.

Máme také záporný tvar podobného významu, při němž se zápor vlastně vztahuje k infinitivu závislému na slovese musiti. Vidíme, jak někdo vyvádí hlouposti, a usoudíme, že »nemusí mít zdravý rozum«. Zvláště podmínečné úsudky toho způsobu častěji slýcháme. »Já bych nemusela chasníky znát, abych nevěděla, že by každý všemi desíti po takovém štěstí sáhnul« (Tyl, vyd. Sekaninovo 1, 711); »Vy nemusíte znať nášho otca, keď o ňom tak myslíte« (J. Matúšku Sobr. sp. básn., 1921, 112). Ani na tom nevidíme nic nesprávného. Ani na větách, v nichž slovesem moci vyjadřujeme pouhou možnost nějakého úsudku nebo nějaké věty. Na př. zkušený lovec vidí jeteliště a usoudí, »zde by mohl (může) být zajíc«; »mohla som byť asi štyriročnô dieťa« (Matúška 81). Posuzujeme-li takové věty se stanoviště přísné logiky, jsou to zkráceniny se stanoviště psychologického a jazykového ovšem docela pochopitelné. Nechci vlastně říci, že »musilo« pršeti, t. j., že byly příčiny, které musily způsobiti déšť, ani že v jeteli »může« býti zajíc, že v něm má podmínky pobytu; ale vidím věci, z nichž musím nebo mohu souditi, že pršelo, že je v poli zajíc. Že nám není samo sebou chybou jazykovou, nesrovnává-li se výraz s logickým vzorcem, naši čtenáři již vědi.

Slováci mají sloveso musiti (musieť) jako my a užívají ho stejně jako my. A jejich strážcové jazykové správnosti rádi na ně pohlížejí se stejnou nepřízní jako naši. V ukazateli 3. vyd. Czamblovy Rukoväti čteme na př. pod heslem musieť: Zväčša môžeme mu vyhnúť. Miesto: »Musí sa človeku uznať« povieme: [9]treba človeku uznať; miesto: »váš otec musí byť dobrý« — váš otec je iste dobrý«. Tuto nepřízeň máme ovšem v slovenštině za stejně zbytečnou jako v češtině a také za stejně marnou.

*

Musiti je slovo cizího původu. To nám vysvětluje, proč jeho znění dnes ani v staré době není stejné. V staré době nalézáme musiti podle 4. tř. (3. mn. č. musie) i musěti, museti podle tř. 3. (musějí, musejí); místo u bývá i o, místo s také š, při čemž nezapomínáme, že staročeský pravopis dosti často ani nedává rozeznati, má-li se čísti s či š. A podobné nestejnosti jsou i v dnešní mluvě živé. Spisovný jazyk se dlouho kolísal zvláště mezi tvary musiti a museti; v nynější mluvě knižní je zvykem psáti musiti. Nelze proto ještě říkati, že by tvar museti byl mluvnicky chybný; ale jazyk spisovný potřebuje jednotnosti a psáti museti by byla dnes zbytečná umíněnost, ničím neodůvodněná, protože musiti je tvar stejně správný nebo stejně nesprávný jako museti.

U Jungmanna také čteme výklad, jako by byl významový rozdíl mezi musiti a museti. Museti prý je u dobrých spisovatelů sloveso opakovací nebo trvací, kdežto musiti se říká o ději jediném. Jungmann se sice dovolává Dobrovského, ale bylo by asi nemožno pravdu této věty ze spisů starších dokázati; že dnes museti a musiti je jedno, víme všichni. Píše-li Kralická bible obyčejně musil a pod., ale na př. Skutk. 3, 21 a 15, 5, nebo ve výkladě k Přísl. 15, 12 musejí, je to mluvnická nedůslednost, ne doklad, že by se při množném podmětu mělo říkati museli podle 3. tř. Takový rozdíl by neměl opory v české mluvnici, právě tak, jako kdybychom chtěli dělati významové rozdíly mezi bydliti a bydleti, mezi zastaralým slziti a slzeti. Na vyjádření děje opakovaného měl starý jazyk obvyklý odvozený tvar musievati (i mosievati), musívati, na př. Arch. č. 10, 305 (1490), Luk. 23, 17 Kral.

Polština liší musieć »musiti« a musić »nutiti«; k tomuto slovesu pak má i složeniny przymusić »přinutiti«, wymusić »vynutiti« s odvozeninami nedokonavými przymuszać, wymuszać. Podobně má Bartošův Dial. slovn. s týmž rozdílem slovenské a valašské moset a mosit. To jsou rozdíly, které by bylo asi marno češtině spisovné vnucovati; a bylo by to i zbytečné, protože pojem »nutiti« dovedeme vyjádřiti jinak.

[1] »Na označenou domněnky« máme za rčení nečeské, jako by bylo nečeské, kdyby kdo psal o darech »na dostavěnou kostela«; v. pozn. I, 220.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 1, s. 1-9

Předchozí Vykostiti

Následující Civěti, zevlovati, lelkovati