Časopis Naše řeč
en cz

»Naše řeč« a prof. Strejček

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

Prof. Strejček vytiskl ve sbírce »České hovory«, vydávané Jednotou Svatopluka Čecha, spisek »Naše řeč a naše řeč«, věnovaný jeho sporu s námi.

Když jsem o něm slyšel, myslil jsem, že na něj odpovídati nebudeme, protože po zkušenosti z posledních let vím, jak málo je prof. S. přístupen důvodům jazykovým. Ale když mi spisek koncem ledna přišel do rukou, viděl jsem, že bez odpovědi zůstati nemůže. A že odpověděti musím já: veliká část spisku se týká věcí, které jsem napsal já. Nepodpisoval jsem jich podle předchozího ujednání redakční rady, že drobnějších článků její členové podpisovati nebudou (redakční rada celá výslovně přijala za věci nepodepsané odpovědnost), a věci, o něž jde, byly v redakční schůzi čteny a místy i měněny; v svém exempláři Naší řeči mám poznamenány i odstavce, kterých jsem nepsal já. Ale v podstatě je jejich obsah můj a přijímám zaň tedy odpovědnost. Zejména proto, aby za mne, jemuž se od prof. S. dokonce dostalo i něco chvály, netrpěl, jako se již stalo, jiný, totiž kol. Ertl, který přece, jak svědčí obálky a titulní list »Naší řeči« a jak 13. ún. 1924 podle pravdy prohlásil v »Lidových novinách«, r. 1917 členem naší redakční rady ani nebyl.

Po krátkém úvodu počíná spisek v hlavě »Příčina sporu« takto: »Především zdůrazňuji, že mně nikdy nešlo o slovíčka, o malichernosti, nýbrž o zásadu. Jsem totiž toho přesvědčení a se mnou také »Jednota Svatopluka Čecha«, že hlavní zásluhy o povznesení spisovného jazyka českého mají někteří naši spisovatelé devatenáctého století, kteří nám jako mistři slova zanechali ve svých drahocenných spisech nedotknutelný poklad jazykový, a že [66]z toho pokladu nesmí být nic zbytečně ztraceno ani vyhozeno, že oň nesmíme býti zkracováni, ochuzováni ani olupováni. Zdá-li se někomu, že by něco z toho pokladu mohlo býti zlepšeno, musí býti každá i sebe nepatrnější jeho součástka pečlivě zkoumána, původ její přesně býti zjištěn, odhadnut a oceněn. Na naší straně je tedy hluboká úcta a láska k jazykové tradici, ovšem nikoli láska slepá, nekritická. A co je na straně druhé? Snad dobře míněná, ale nedobře prováděná snaha o »tříbení jazyka českého, tedy jakási brusičství.« Slova o zásadu, o povznesení vytkl v tisku prof. S., ostatní já. Vlastně bych byl měl snad vytknouti i slova o souhlasu Jednoty Svat. Čecha se S-ovou »zásadou«, protože, nebývá-li zvykem ve sborech odborných o otázkách vědeckých hlasovati, bylo by to prapodivné ve spolku, jehož členové při vší lásce k svému jazyku nejsou všichni odborníci; ale smíme se asi domnívati, že prof. S. ze soukromého souhlasu některých členů udělal souhlas Jednoty.

Co se »zásady« samé týká, souhlasíme s ní i my »slovičkáři«. Ale s důrazem bychom přidali, že takové budování spisovného jazyka nového vyrůstati musí přirozeným vývojem z pevného základu, jejž našemu jazyku položila tisíciletá práce celého národa, který jej vytvořil a utváří dále, a ze staleté práce spisovatelů dřívějších, kteří stejně budovali na nejstarších základech, jako budovali spisovatelé století devatenáctého, budují spisovatelé dnešní a budou budovati spisovatelé budoucí ruku v ruce s lidem, z něhož vyšli. Prof. S. ovšem píše: »Vždyť smysl pro tvoření nových slov podle původních zákonů jazykových dávno v lidu poklesl a zanikl a tak jsme odkázáni, co se týče rozhojňování jazykového materiálu, výhradně na spisovatele, ať již beletristické nebo odborné« (7). Je ovšem těžko mluviti o podílu lidu v budování jazyka, protože nemáme pro ně takových souvislých dokladů, jako v písemnictví pro tvoření umělé. Lid je vždy konservativnější než jednotlivec, právě proto, že to je lid, souhrn velikého počtu jednotlivců, v jehož životě si každá změna nebo novota, ba i potřeba změny nebo novoty teprv nenáhle dobývá půdy; tak konservativní byl lid i v minulosti, ale měnil se ve všech složkách svého společného života a tedy i v mluvě vždy a bude se jistě měniti i v budoucnosti.

Vytkli jsme si ve výkladu zásady S-ovy slovo »někteří (naši spisovatelé«). Co zde to slovo znamená? Nám dokazuje, že i prof. S. rozeznává spisovatele povolané a svědomité, jejichž činnost i po stránce jazykotvorné přináší prospěch národu, od spisovatelů, u nichž tomu vždy tak nebývá. Na jeho straně je »hluboká úcta a láska k jazykové tradici, ovšem nikoli láska slepá, nekritická«, [67]na naší »snad dobře míněná, ale nedobře prováděná snaha o »tříbení jazyka českého, tedy jakési brusičství«. Rádi bychom viděli, jak se podle mínění prof. S. poznají ti »někteří« spisovatelé, jak se ubrání úcta a láska k jazykové tradici slepoty, nekritičnosti. O tom nám nepověděl ani slova. My nevidíme k tomu jiné cesty, než v bedlivém studiu jazyka, o který jde, a jeho vývoje, v poznávání té jazykové tradice; a tato práce, nemá-li býti jen sbíráním jazykových fakt a zvláštností i nezvláštností, vedoucím leda ku popisu jazyka v slovníku a v mluvnici, je konec konců »jakýmsi brusičstvím«. Nejen u nás, ale v každém národě, který se dovede vykázati delším životem literárním a prací věnovanou poznání svého jazyka. Víme, že jako každá práce, i tato práce snadně upadá v chyby. Vytkli jsme brusičům dřívějším nejednu chybu a dobře víme, že se chyb neubráníme ani my; ale za nesprávné pokládáme, vyčítá-li se nám, že konáme, co podle našeho mínění jako nutný důsledek plyne i ze zásady prof. S.

Co je »zásada«? V našem sporu patrně nejde o zásadu mravní, o pravidlo konání, jež pro sebe uznává za závazné nějaká osoba nebo společnost, nýbrž o zásadu rozumovou. A to je »věta všeobecná, která slouží za východisko pro další vysvětlování a důkaz«; tak čteme v Ottově Sl. N. 20, 696 (pod heslem princip) slovy, která by snad někdo nahradil učenějšími, ale smysl by asi zůstal týž. Čteme tam dále: »Má-li tudíž postupováno býti správně, musí býti dán v principu důvod buď samozřejmý neb dokázaný«. Zásada, která má v sobě důvod samozřejmý, je axiom; a i axiom je věta, k jejíž samozřejmosti se lidstvo dostalo teprv celým vývojem svého vnímání a poznávání; je »zásada« S-ova takovým axiomem? A přece podle ní soudí, a soudí bez dalšího důkazu dokonce způsobem, který není oprávněn ani zněním jeho zásady. »Hlavní zásluhy o povznesení spisovného jazyka českého mají někteří naši spisovatelé devatenáctého století«. Tak čteme v jeho zásadě. Z toho plyne přece, je-li řeč o některém kuse toho povznesení, že se vyznavač té zásady aspoň pokusí o důkaz, že jde opravdu o zásluhu některého spisovatele 19. st.? Ale prof. S-ovi stačí zásada sama. Na str. 6 vykládá na př., že »český spisovatel« (nejmenuje nikoho a mluví tam jen všeobecně o svědomitém českém spisovateli a pečlivém redaktoru 19. stol.) »zavedl místo mužského tvaru veš (veškerý) neurážející, třeba nesprávný tvar ves (místo veš člověk — ves člověk…)«. K tomu je na str. 20 n. vypravování, jak prof. S-a někdy v 2. pol. r. 1922 potkal přítel literát, vybízel ho, aby zase jednou posvítil na ten novodobý pranýř (= Naši řeč), a jak zvolal, když nepochodil: »Kdybych věděl, koho pro to získat! Je mi srdečně líto básníka X. [68]… Nebude prý přece psát takový nevkus, jako je »veš člověk« a pod., i kdyby prý ho kamenovali«. To se týká našich poznámek 1, 218 a 6, 241. Není pravda, že by byl některý spisovatel do novočeského spisov. jazyka zaváděl tvar ves místo veš. Pravda je, že již v 15. st. starý (správný) tvar veš hynul (snad při tom pomáhalo stejné znění s podst. jm. veš, které znamená jistý nepohodlný hmyz), že již od nejstarších památek ustupuje složitým tvarům jako vešcek, všicek, všecek, vešken, všecken, všechen, veškeren (Gebauer, Hist. ml. 3, 1, 514 n. Přír. ml. § 185); kmen kratší se drží jen v některých tvarech, jako všeho, všemu, stř. r. vše, ž. r. vši, vší, mn. č. všech, všem, všemi. Filologové na poč. 19. st. se dávali sváděti tvary ruskými a jihoslovanskými (především církevními) a domnívali se, že i stará čeština měla tvary s hláskou s (ta snad zde bývala, ale ve všech západních jazycích slov. již dávno se změnila v š). Mátl je také starý výraz veš svět (= celý svět), který v 1. a 4. p. splýval v jediné slovo, splýváním šs v s (jako v český z češský a p., Gebauer, Hist. ml. 1, 511 n.) zněl vesvět a v staré době bývá psán weswiet, wes swiet, weš (t. s s bodem) swiet, we swiet (v jiných pádech bylo všeho světa, všemu světu atd.); to je viděti i v Šafaříkových Počátcích ve Výboru 1, 81. Proto psali i skladatelé rukopisu Královédvorského ues, wes (wsia atd.) a z něho znají tento tvar i jiní spisovatelé 19. a 20. stol. Mnoho dokladů z jejich spisů by se ovšem neshledalo; zdržoval je přirozený vkus, aby neužívali tvaru již od několika století mrtvého, třebas snad nevěděli, že i v jeho znění ves je nesprávné. Žije skutečně jen v slově vesmír, které se u nás ustálilo v tvaru nečeském jako slovo cizí, ruské, k němuž tvoříváme české tvary všeho míra atd. vedle nerozdělených (vesmíra vesmíru atd.); staré české slovo bývalo vešsvět vesvět. A vezdy? I to je tvar vzniklý nesprávným čtením místo správného veždy; je-li již nutno (o čemž pochybujeme) tvar vždy, před staletími ustálený, zaměňovati slavnostním tvarem dvojslabičným, je snad hříchem říci, že by to neměl býti tvar vezdy, který nikdy ve skutečném jazyce nežil? Je to pravda, že někdo z veždy slyší slovo veš?

Jiný podobný doklad je S-ův výklad o slovech předkem předem. V NŘ. 1, 183 jsem jako zbytečnou novotu uvedl slovo předem, kterého se asi od poč. našeho století počalo užívati hojně v pražském hovoru i v novinách. Je to slovo Jungmannovi neznámé, Kott 7, 427 (1893) teprv v dodatcích je zná z Něm.-č. právnické terminologie z r. 1887 a od Douchy z obecné mluvy, sám jsem je z mládí neznal ani z hovoru ani z písemnictví (ze sbírek slovníkové komise Č. akad. je nyní známe s významem »především«, [69]tedy odchylném od významu, v jakém se ho dnes obyčejně užívá, z Havlíčka: »Z cizozemských společností obrátila předem na sebe pozornost mou jednota proti týrání a trýznění zvířat«, Quis, 2, 185); to mi byly známky slova nově vzniklého, bez kterého by čeština mohla obstáti, jako bez něho obstála do naší doby. Také »Naše řeč« má své zásady; jednou z nich je, že pokládá — v souhlase se zásadami uznávanými jinde — za zbytečné a škodlivé stálosti spisovného jazyka, zavádějí-li se do něho stále nová slova pro věci, jež jazyk dávno dovede vystihovati jinak. Nevyjádřil jsem se s plnou odmítavostí; napsal jsem, že »není zrovna neštěstí, řekne-li kdo kdy také (místo napřed a p.) předem…, ale proč se snažíme mermomocí mluviti tak, aby nám nerozuměl Čech neznalý městské hantýrky«. A přidal jsem otázku: »Či říká se nebo říkalo se předem místo napřed také někde ve skutečném, živém hovoru?« Prof. S. v mé otázce vidí »řečnickou otázku, která ovšem očekávala odpověď zápornou« (14); byla to otázka upřímná, jakých jsem v »Naší řeči« napsal již mnoho a na něž laskavostí čtenářů již také došlo hojně odpovědí, které zůstanou českému »slovičkářství« trvalým ziskem. Tentokrát jsem si našel odpověď sám. Byl jsem téhož r. 1917 o prázdninách ve Všechlapech u Divišova (vzdušnou čarou asi 8 km na sever od Vlašimě) a podle svého starého zvyku jsem si všímal, jak se tam mluví. A slyšel jsem tam větu »dyž chce někdo jít k císaři pánu, musí bejt předem vohlášenej«, která mi byla tak málo nemilá, že jsem si ji napsal i s datem (24. čce), A nejen to; pátral jsem, mluví-li se tam tak opravdu, není-li to snad slovo, jež muži, od kterého jsem onu větu slyšel, uvázlo v paměti z novin; v hovoru s tamějšími lidmi jsem točil řeč schválně tak, aby měli příležitost hledaného slova užíti, a slyšel jsem je tak několikrát. A po prázdninách jsem se ještě ptal řádového kněze, který pochází z Chmelné (asi 10 km na jihovýchod od Vlašimě) a po studiích theologických byl po 4 léta také mým posluchačem, zná-li slovo předem z tamní mluvy lidové; a znal je. V hospodářství ve Všechlapech, v němž jsem trávil prázdniny, byl na výpomoc dovolenec z vojny, který se na konec dovolené hodlal podívati domů k Jindřichovu Hradci; byl dosti nemluvný, ale jednou se vyjádřil, to že bude »předem« domů psát. To vše jsem poctivě čtenářům »Naší řeči« 1, 248 také pověděl a přidal větu: »Předem (jako i napřed) nabylo v skutečné mluvě lidové i významu časového a není tedy proč se ho báti«. Přidávám dnes ještě jinou poznámku. Četl jsem nedávno román Serv. Hellera »Z pražské kroniky minulého století«, který vycházel r. 1910 v příloze Nár. listů. Heller se narodil ve Vlašimi; nevím ovšem, přinesl-li si slovo předem z domova, či si je [70]osvojil v Praze, ale za zmínku stojí, že ho v tomto románě často užil, tak na str. 11 (my měli jsme loži předem již zakoupenu), 51 (dvakrát), 61, 194, 210 (ale také: můžeme míti všechno napřed smluveno 50, markýzka objednala si dříve písemně celé první poschodí řečeného hotelu 194).[1] Srovnáme-li to vše, dospíváme k domněnce, že slovo předem žije a žilo v některých krajích českých v lidu a v nové době se dostalo do Prahy, jež v sobě odedávna shromažďuje příslušníky všech českých krajů, a do spisovného jazyka, z něhož se zase šíří do krajů, v nichž nebývalo. S-ova zásada ovšem žádá, aby předem byl výtvor nějakého spisovatele nové doby. Sestrojil tedy výklad, jejž si usnadnil nepravdou, že mi pro rehabilitaci příslovce stačí dopis, že se předem užívá na Vlašimsku (15): říkalo se původně předkem, »jež znamenalo původně především, později tolik co napřed«, a protože »dvojsmysl »za splnění žádosti předkem děkuje« býval příčinou výsměchu, … nahradil je (český spisovatel) slovcem předem«, a z jazyka spisovného prý vniklo nové slovo do lidové mluvy na Vlašimsku. Čtenář by snad rád viděl nějaký ten doklad, že předkem bylo v 19. st. skutečně slovo živé, což by potvrdil teprv živý jazyk lidový (to je ovšem věta, která se příčí S-ově zásadě). Snad by někdo rád znal i toho spisovatele, který tak důkladně a přece tak zbytečně vyhnal čerta ďáblem; já aspoň jsem nikdy neslýchal ani nečítal, že by někdo děkoval »předkem«, aby mohl vzbuditi neuctivou představu díků »zadkem«, ale nejednou jsem při závěrku »předem děkuje X. Y.« slyšel na př. otázku »a co zadem?« Předkem (= sloven. predkom, pol. przodkiem) s významem »především, nejdříve« a p. je pozorovateli nepředpojatému S-ovou zásadou slovo v 19. st. zastaralé; Jungmann má mimo doklady staré, jež bych mohl rozhojniti, jen doklady ze Sychry a Puchmajera, k nim přidal Kott 7, 427 doklad z Alberta (Osvěta 1, 484, kde blízko čteme se stejným významem i především), S. doklady z Rybičky a nyní z Jeřábka, ze slovníkových sbírek akademických přidávám doklady z Thámovy Obrany 1783 (14, 33), z Palackého (Krok 1821, 2, 129; Mus. 1827, 3, 50; 1828, 1, 85; 1829, 1, 91; 1838, 117; 1846, 65) a ze Šmilovského (1883, 3, 41). Pokud není toto slovo zjištěno v mluvě živé a zejména v Čechách, mohou to býti jen spisovné přežitky z doby staré; sama jména spisovatelů, o něž jde, tomu svědčí (snad mimo Alberta, který předkem mohl znáti z Palackého, [71]jenž ho užívá i v Dějinách; vložil-li je F. V. Jeřábek v historickém dramatě do úst jedné z jeho osob, snadně to vysvětlíme snahou dodati řeči časového zabarvení). Budeme vděčni čtenářům (a píši to bez řečnické otázky), pošlou-li nám zprávy, kde a jak se v lidové mluvě užívá slov předem nebo předkem; předkem bychom nejspíše tušili na půdě lašské nebo na moravském Slovensku. A prosili bychom při tom o přesný význam, jejž nejlépe poznati z celé věty. Spisovatelé, jež jsme uvedli, užívají těch slov nestejně; Havlíčkovi je předem tolik, co »především«, Heller toho slova užívá jak je dnes zvykem a jak ho užívají na Vlašimsku, předkem je Thámovi naše »především«, také Šmilovskému a Albertovi, v uvedených dokladech z Palackého znamená předkem na místech významem nepochybných naše »předem« (na př. v Mus. 1827, 3, 50, 31 »[legát] k Čechům za prostředníka přišed, sám se předkem stranou proti nim postavil«, kde Palackému nic nevadilo, že by si někdo mohl vzpomenouti na slovo opačného významu).

Prof. S. našel (a jistě najde znova) v mém výkladě tolik nesmyslů, že se chytal za hlavu. Také v tom, jak rozumím tvarům předem, napřed atd. »Taková nevědomost ve vědeckém časopise! Předem prý je odvozeno z předložky! To je asi taková nehoráznost, jako by matematik řekl, že 5x5 = 100. Nevěřil jsem, svým očím. Článek nebyl podepsán. Tedy: redakční rada. Podíval jsem se maně na obálku a čtu: »Redakční rada: František Bílý, Emil Smetánka, Jar. Vlček, Josef Zubatý«. Pravím si: Ti pánové přece o tom nevědí! To tam jistě připletl nějaký šotek. Nemilá věc! A o list dále: »To není šotek, který jim tam v redakci tak řádí«, pomyslil jsem si, »to je nějaký pořádný rarach, když dovede zamíchat tolik čertovin do jediného článečku. Více by už ani nemohl!« A znaje od malička pravdivost přísloví »Kde ďábel více nemůže, aspoň zasmradí«, stranil jsem se od té doby boje.« Musíme býti panu profesorovi vděčni za úzkosti, jakými ho o nás naplnila myšlenka, že ani netušíce jsme obklíčeni nástrahami ďábelskými; ale snad se uklidní, uslyší-li, že i oba článečky o slově předem jsem psal já, že byly vytištěny, pamatuji-li se dobře, jak jsem je napsal, a že je celá redakční rada znala. Vždyť je také přísloví »kdo chce kam, pomozme mu tam«. A abych uklidnil také naše čtenáře strany zdravého rozumu redakční rady, v druhé částí této odpovědi jim předložím, co si o původu slova předem myslím.

Zdá se, že by zásada prof. S-a měla býti formulována poněkud jinak, než jak ji formuloval on sám: asi »co kdo v Čechách napíše, je správné«, s dodatkem, že zvláště správné je něco jiného, než co se zdá slovičkářům »NŘ.«, nebo tak nějak. V roč. 3, 154 jsme [72]otiskli článeček o výrazu »válečný poškozenec«, jehož se tenkrát zvláště úředně užívalo o osobách, které utrpěly válkou nějakou pohromu s trvalými následky na těle; navržen v něm byl jiný překlad původního něm. [Kriegs]beschädigter slovem mrzák nebo zmrzačelý. Zmrzačelý není slovo obvyklé, ale je utvořeno způsobem správným, zná je již Jungmann (z Macháčkova překladu Ciceronových řečí proti Katilinovi), zná je Kott 5, 570 z Dudíka (i ze zprávy Douchovy, jenž je znal snad z živé mluvy). Prof. S. o slově mrzák vůbec nemluví, ale zmrzačelý mu je »nově vytvořená válečná nestvůra«, kterou si »vytvořil státní úředník v Červeném kříži, slepiv dvě přídavná jména zmrzačený a ochromělý«, a kterou »Naše řeč propustila, domnívajíc se mylně, že (ji) vytvořil filolog« (7). Slovo ochromělý prý stačívalo v dřívějších dobách válečných a, jak viděti ze slov S-ových, měli jsme je doporučiti i my. Ochromělý! Je to snad slovo známější (Jungmann je má bez dokladu, t. utvořil je pro slovník sám)? A vystihuje pojem, o který šlo, který zahrnoval i vojáky osleplé, ohluchlé i trvalými vnitřními a nervovými nemocmi postižené?

V části »Počátky sporu« vypravuje prof S., jak byl r. 1916 požádán, aby vstoupil v řady našich spolupracovníků, a jak ho zklamalo naše 1. číslo. Zejména ho zarazilo »naprosto nevědecké odůvodnění popravy« spojky kdyžtě; přiznávám se i k tomuto katanskému dílu. Opravdu nevím, proč tato »poprava« prof. S-a tak rozčilila a ještě r. 1923 rozčiluje. Příklonné -tě — mimo ustrnulé výrazy jako namoutě, jaktěživ, totě — v písemnictví dokonávalo v 1. pol. min. stol., v mluvě živé ho již nebylo, od let 60tých se s ním ani čtenář skoro již nesetkával (nejspíše ho užil básník k vyplnění verše), zanikl úplně cit, co v něm vlastně vězí, a kdyžtě samo? Kdo této spojky užíval? Pamatuji se, že jsem ji čítal po prvé někdy v 90tých letech v překladech spisovatele, který se narodil r. 1872, posud sice žije, ale spisovatelství a překladatelství již dávno nechal, a teprv asi okolo počátku našeho století začala se rozlézati především po novinách. Který z těch »některých« spisovatelů toho ubohého slova vlastně tenkrát užíval? Přiznávám se, že jsem neměl tušení, kde se vzalo; až někdy koncem r. 1916 — mezi č. 1. a 2. prvního ročníku uplynulo několik měsíců — mi to pověděl jeden z mých posluchačů: na gymnasiích jím učili překládati lat. příčinné cum (to nám pak potvrdily doklady řed. Pavelky ze školních učebnic, v. 1, 126). Ze škol tedy přišlo (za mé doby na gymnasiích ještě nikdo o něm nevěděl), nebylo kusem pokladu, jejž vytvořili spisovatelé 19. stol. Zdálo se mi to slovo tak bezvýznamným (a zdá se mi takovým podnes), že jsem ani nepokládal za potřebné o jeho zby[73]tečnosti, a jak se ho obyčejně užívalo, i nesprávnosti se šířiti. Vždyť i v jazyce starším, v dobách, kdy příklonné -tě ještě žilo plným životem, kdyžtě je při nejmenším slovem velmi řídkým; s jediným dokladem Jungmannovým znám doklady dva (1, 58; 5, 29). Prof. S. poslal nám list, v němž slovy stručnými, ale kategorickými nám vytkl, že -tě nesprávně vykládáme, že to není je, nýbrž dativ sdílnosti (= ti), že má na potvrzení toho mnoho starých dokladů, ale uvedl jediný, známý již Jungmannovi, který svědčí pro mne. Vyložil jsem 1, 59, proč trvám na svém, ale prof. S. vidí v mé odpovědi, již si každý i dnes může přečísti, »osobivou povýšenost, která neměla s vědou nic společného a naopak prozrazovala neznalost historické mluvnice Gebaurovy« (12); osobivou povýšeností patrně je, stojí-li kdo proti prof. S-ovi z důvodů vědeckých na mínění, kterého z důvodů vědeckých dospěl. Prof. S., který nemá v své povaze směšné umíněnosti (9), stojí také na svém; abych podrobným výkladem o nešťastném kdyžtě nepřerušoval na dlouho svou odpověď, položil jsem jej na její konec.

Otázka správnosti či nesprávnosti slov kdyžtě a předem zabírá mimo výklad S-ovy zásady v první části jeho spisku nejvíc místa. Podíváme-li se na obě slova zblízka, vidíme nejprve, že strany kdyžtě pravdu nemá, ani po té stránce, že by šlo o výtvor »některých« spisovatelů 19. stol., ani po stránce správnosti, nemluvíc o zbytečnosti slova, bez kterého skoro celé 19. stol. dovedlo obstáti a které je v něm tělesem cizím již příklonkou -tě, jíž se jazyk lidový a mimo skrovničké zbytky i jazyk spisovný vzdal. A předem? Od r. 1917 je prof. S. dlužen důkaz, že to je opravdu výtvor českého spisovatele a že tedy jsem se dopustil proti jeho zásadě hříchu na díle českých spisovatelé nové doby. Ale tuším, proč prof. S. vynaložil tolik slov, aby svou zásadu na tomto slově uhájil: dopustil jsem se něčeho jiného, co mi prof. S. patrně nikdy neodpustí, jako neodpustí »Naší řeči«, že mé hříchy uveřejnila: nevěřil jsem, nevěřím a sotva kdy uvěřím v pravdu jeho mluvnických výkladů.

Z množství jazykových výtek jiných, které jsme za sedm let v »Naší řeči« vytiskli, vybral si prof. S. za předmět svého pohoršení velmi málo. Nechci se zde zvláště obírati věcmi, které podle podpisu pocházejí od jiného člena naší redakční rady, ač se s ním v otázkách, o něž jde, srovnávám. Ale několik slov o jiných věcech. My, kteří zásadu S-ovu neuznáváme tak, jak by ji prováděl on, a neschvalujeme vše, co vytvořili a tvoří v našem jazyku spisovatelé »někteří« a jiní, podle jeho mínění jazyk ochuzujeme. Za něm. slova Sache, Ding, Angelegenheit měla čeština [74]slovo jediné, věc, a proto jsme si aspoň pro pojem něm. Angelegenheit v nové době vytvořili nové slovo důležitost, později záležitost (věc, na níž záleží). Kdo to slovo dnes z češtiny vyhazuje, ochuzuje náš jazyk a snižuje na úroveň, na níž byl před sto lety (6). Až posud se myslívalo, o nízké úrovni jazyka že svědčí, nedovede-li vystihovati, co jazyk jiný vystihuje; jak, je věc každého jazyka a hledávala se dokonce svéráznost jazyka v tom, vystihuje-li něco způsobem svým. Naši předkové mívali před sty lety svůj státní i právní život a dovedli se o něm vyjadřovati bez slova »záležitost«, a dnes žijí tisíce Čechů, prostých i vysoce vzdělaných, kteří se bez něho obejdou: je jejich mluva proto na nižší úrovni? Je úroveň češtiny nižší proto, že něm. reiten a fahren vyjadřujeme týmž slovem, anebo stojíme výš než Němec, který zase za naše řezati, krájeti, stříhati má slovo jediné? Konečně by ovšem na slovo záležitost čeština nezahynula, jako nezahynula na slovo musiti, které si (jako slovenština a polština) přímo z němčiny přejala a které jako slovo skutečně v ní žijící nám je milejší než ty všelijaké nedomrlé náhrady, jimiž je přísní puristé z ní hledí vypuditi; vždyť jsme přece 1, 250 slova záležitost ani naprosto nezamítali, žádali jsme jen, aby se ho užívalo jen, kde »věc« nestačí, na př. ve smyslu franc. l’affaire.

Ale máme za skutečné ochuzování jazyka, zbavuje-li se slovo svého významového odstínu, protože se tím v nás otupuje cit pro přesnost výrazu, jež rozlišováním odstínů dává jazyku bohatost skutečnou a svou, nevypůjčenou. Zavrhujeme prý metaforické užívání slova ryzí. Nezavrhujeme, ale metafora přestává býti metaforou, když metaforu zevšedníme tak, že slovo metaforické pozbývá svého skutečného významu, ryzost přestane býti ryzostí, když jen proto, abychom mluvili jinak, než se skutečně mluví, kde jaký přívlastek »čistý« nahrazujeme slovem »ryzí« a mluvíme i o ryzím výtěžku, o ryzím vzduchu a snad za nedlouho i o ryzí vodě. Neochuzujeme jazyk, když od našich spisovatelů žádáme, aby nezaváděli slov nových, kde jsou dávno v obyčeji slova téhož významu, aby slovům starým neodnímali jejich ustálený význam. Není pravda, že zavedením slov pouze, záhy místo jen, brzo byl jazyk obohacen, protože spisovatelé mohou obojí slova střídati a vyhýbati se jednotvárnosti; vždyť užívají skoro stále jen slov, která došla obliby proto, že nejsou v živé mluvě obvyklá, která právě proto znějí uchu nepředpojatému tím vtíravěji a jednotvárněji. A neochuzujeme jazyk, nýbrž chráníme jeho bohatosti, vidíme-li v na to germanismus (darauf), kde se ho užívá o čistě časové posloupnosti, o pouhém následování za sebou (8). Vždyť na to vyjadřuje následování dějů spolu příčinně (a přidávám: [75]i jinak vnitřně) souvislých (2, 292). Jungmannův doklad »na koupel spáti« tomu neodporuje, podíváme-li se na něj náležitě. Nikdo neřekne »na koupel jsem ještě četl«, ba snad ani ne »na koupel jsem spal, šel spat« (leda by chtěl vyjádřiti, že spánek měl posíliti účinek koupele), ale lze říci, že se na koupel dobře spí (anebo »po koupeli«, nechceme-li vyjádřiti souvislost koupele s dobrým spánkem). Říkáme, že na oběd (n. po obědě) je dobrá černá káva ale neříkáme, že se někdo na oběd šel projít. A má-li Jungmann také rčení hned na to, ten rok na to, má je z Dobrovského slovníku, tedy z nové doby, a ani nevíme, byla-li do slovníku pojata samým Dobrovským; jsou to germanismy (gleich darauf, ein Jahr darauf), jaké bychom v starší době marně hledali a které i dnes jsou zbytečné a ani v mluvě obecné ne výrazy jediné (venkovan by řekl spíše »a potom hned…, hned potom…, po roce, za rok« a j.).[2]

Ochuzují jazyk spisovatelé, kteří zbavují slova jejich přesného významu a zavádějí je do spisovného jazyka na újmu jiných slov odedávna obvyklých. Jako když se jim podařilo snad již úplně slovem náhle vytlačiti z písemnictví slovo pojednou, najednou (5, 39); význam slova náhle, jak jej vidíme ve spojeních jako »zemřel náhle, katastrofa nastala náhle, vrátil se náhle« a p., zeslabili tak, že se jim stalo skoro bezbarvým příslovcem s významem »tu (pojednou)«; někdy třeba v několika řádcích několikrát za sebou dovedou vypravovati, co všecko se »náhle« stalo, a když nastane potřeba vyjádřiti, že se něco stalo podle starého významu opravdu náhle, z nouze sáhnou po příslovci najednou, které tím, že se ho skoro neužívá, nabývá zase ceny (17. ún. 1924 jsem četl o smrti prof. Deyla, že »takřka najednou katastrofa nadešla«, když se po operaci již zdálo, že se blíží uzdravení). Slovesa zírati se do nedávna užívalo o upřeném, jako ztrnulém pohlížení, dnes se tak skoro stále říká, kde se říkávalo hleděti; je to obohacení jazyka, když ze dvou slov, významu podobného, ale ne stejného, zbude jediné, které pak musí sloužiti oběma významům? Je obohacením jazyka, když jej spisovatelé zbavují starého slova přiznati se, které již předponou při- tak vystihuje přihlášení se [76]k nějakému činu, a nahrazují je slovem doznati, doznati se, které, musí-li již v našem spisovném jazyce býti, svou předponou se hodí spíše k významu nějakého dopouštění (něm. eingestehn)? Anebo vytlačují-li slovo následek (= následovati) slovem důsledek, které bylo vytvořeno k vystižení jiného pojmu? Máme mnoho spisovatelů, kteří vidí krásu slohu v nezvyklých slovech, a proto stále nová slova vymýšlejí anebo stará slova zbavují jejich vlastního významu; to máme za poškozování jazyka a prof. S. nás nepřiměje slovy sebe silnějšími, abychom věřili v opak.

Psává-li se vlas m. vlasy, vous m. vousy, je to asi taková »synekdocha« (8), jako je ryzí výnos »metafora«; vlas, vous je spisovateli slovem téhož významu co prostému Čechu vlasy, vousy. A podíváme-li se do minulosti a do přítomnosti v mluvě lidové, sotva se dobereme jiného úsudku, než že je to napodobení něm. slov Haar, Bart. Píše-li Jungmann bez dokladu v hlavě hesla »vlas, das Haar, die Haare; vlasy, die Haare, das Haar«, je to jen důkaz, že se v jeho době říkalo již také vlas v hromadném významu; kdybych v Jungmannovi hledal podpory proti mínění, že hromadné jedn. č. vlas je germanismus, viděl bych ji spíše v dokladech, kde jedn. č. vlas znamená hromadně vlásky na látce nebo srst na kožišině (slovo toto mělo v staré době význam širší, znamenávalo jako něm. Haar i chloupky na lidském těle mimo hlavu i srst zvířecí; posud rybáři mají udici na »vlasu, vlásku, vlasci«). Jungmann má z nové doby vlas na klobouku, na tkanině, na sukně, z Kron. Mosk. na sobolu, přidal bych »zaječí vlas« (= z. srst, v kloboučnictví) z Arch. č. 14, 488 (1489). Prof. S. vyvedl pro hromadný vlas a vous do boje — mimo zastaralé frňousy, fousy, valousy, kňoury a j. — i krásnou dívčí nožku a hochovy umazané nohy. Zapomíná, že nohy, ruce (a jiné podvojné části těla) netvoří celku tak nedílného jako vlasy, vousy, a proto se spíše mluví o vlastnostech jediné nohy nebo ruky atd. jako o vlastnostech obou údů; odedávna se říká po česku »od hlavy do paty« a p., říkáme o někom, že má malou nebo i velkou nohu, ruku. A co se těch umazaných nohou týče, protože jde o vlastnost nahodilou a nestálou, je přece rozdíl, řeknu-li o někom, že má umazanou nohu nebo umazané nohy? Ale jinak myslím, že se již nikomu nepodaří vypuditi hromadný vlas a vous z jazyka spisovného proto, že se ustalují i v jazyce obecném. Prof. S. nám gratuluje, že se nám, jak se zdá, podařilo šíření slova kdyžtě poněkud zastaviti; zde gratulujeme my jemu.[3]

[77]Spisek S-ův má také »Intermezzo«. R. 1919 nám byly poslány dva úsudky o novele Růž. Čechové, vyšlé v Topičově Sborníku, s výtkami její mluvnické a slohové nemožnosti. Proškrtali jsme je dosti vydatně a otiskli v »Naší řeči« (3, 211 n.) bez jediného urážlivého slova (není-li totiž urážkou, nazve-li se chyba chybou); úsudky byly podepsány a vytiskli jsme i jména jejich původců. Tohoto zločinu se týká S-ovo Intermezzo. Nebudeme se jím zdržovati; ale ptáme se pana profesora, co by řekl žákovi, který by mu přinesl slohový úkol s takovými věcmi, jaké oné novele vytkli naši čtenáři. A také, byl-li by se s takovou horlivostí ujal spisovatele, s kterým by se neznal osobně, byl-li by zvěčnělé R. Čechové její novelu tak, jak ji napsala, schválil její zvěčnělý bratr Svatopluk. Toto intermezzo tvoří několik listů Růž. Čechové psaných prof. S-ovi z ledna r. 1920. Škoda, že jim schází výplň listů S-ových; ty by asi vysvětlily, proč v listech Růž. Čechové přibývá roztrpčenosti. Ale jsou zajímavé způsobem, jakým spisovatelka soudí v důvěrném ústraní přátelského dopisu o potřebě dbáti mluvnických pravidel, způsobem, jaký by vzbudil jinde, na př. ve Francii, úžas. »Vím, že některým chybám povoluji. Zdá se mi brutálním předepsanými šrouby gramatickými utiskovati volnou řeč vždy a všude… Přiznávám se, že tu a tam dopustila jsem se gramatických poklesků v zápalu k vylíčenému ději… Bylo by mi trapno, kdyby pp. redaktoři měli chyby mé opravovat… Nikdy mi ani nepřipadlo, že bych mluvnicky mohla chybovat…« Jsou-li to názory některých našich spisovatelů o povinnosti spisovatele osvojiti si náležitě nástroj, kterého chtí užívati k tvoření uměleckému, jsou-li to názory jejich obránců, pak se sotva kdy s nimi dohodneme.

V odpovědi týkající se slova kdyžtě jsem napsal (1, 127): »Kdyby snad p. prof. uznal za dobré, ještě jednou se někde o nás zmíniti, prosíme, aby našich slov nepřekrucoval«; a odpověď strany předem jsem ukončil slovy: »Tolik o věci. O způsobu nebo nezpůsobu odpovědi p. Strejčkovy vykládati nebudeme.« Mohl bych z jeho spisku leccos uvésti, co dokazuje, jak málo se v těchto věcech změnil od r. 1917; ale to ponechávám čtenářům samým.

Příště ostatek.


[1] I v polštině je przodem (na př. se říká przodem płacić, což znamená naše »předem platiti« i »dáti zálohu«). Polština má i tvar množný, przody, který jsem četl ve znění předy v Slezských písních Salichové: ežli otevřu, předy (= napřed, dříve) se podívám 32.

[2] Na začátku Tkadlečka čteme: »Teď žalobník najprvé žaluje, túží a volá zjevně a hlasitě na Neščestie. Na to všemu světu na ně túží a na ně křičí…«. To je ovšem místo, které známe jen z nového opisu musejního, který pochází někdy z doby kolem r. 1800. Z částí, které jsou zachovány i v starém rukopise strahovském, víme, že písař rukopisu musejního dělal i chyby a nejednou nahradil tvar starý novodobým (v. úvod vyd. Hrubého a Šimkova). Ale i kdyby na to zde bylo staré, viděl bych v něm jen nepřesnost, doklad nedbání pravého významu slova, anebo doklad, že se pravý jeho význam někde zapomínal.

[3] Franština užívá jedn. č. le cheveu a mn. č. les cheveux docela jako naši předkové lišívali vlas a vlasy; a francouzským básníkům pranic to nevadí. A jako po česku, lze i po francouzsku odedávna mluviti i jedn. číslem o ruce, noze m. rukou, nohou: rozdíl mezi podvojnými údy a hromadným celkem vlasů není jen český. I latina mluví stejně o noze jako o nohách; u Ovidia (Am. 1, 14, 7) čteme dokonce o pavouku, jak útlou nohou souká vlákno pavučiny, ač noh má osm. Pro vlasy měla latina původně hromadné slovo capillus, jež vyjadřovalo celkovou pokrývku hlavy (caput) jednotným č., vedle slova crinis »vlas«; později ovšem matením obou slov užívala u nich ve smyslu hromadném čísla mn. i jedn. Něm. Haar je slovo původu dost nejasného, ale původní význam byl (jako u lat. capillus) hromadný v čísle jedn.; číslo mn. se objevuje teprv od 15. st.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 3, s. 65-77

Předchozí Zoun

Následující Haló, hola, hele!

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1