Časopis Naše řeč
en cz

Vařící voda

Josef Zubatý

[Drobnosti]

(pdf)

-

Také slovo vařící plnívá hrůzou přísné gramatiky; jednak proto, že sloveso vařiti se samo jim je zbytečným novotvarem za starší vříti, a také proto, že jim u slova vařící schází zvratné zájmeno. Bartoš vykládal, že voda vře, polévka se vaří. To je výklad, který se asi zakládá na tom, že ve slovese vříti hledáme děj spíše samočinný, kdežto pokrmy vaří člověk. Ale rozdíl mezi oběma slovesy je jiný: vříti je zkrátka slovo v lidové mluvě zanikající, ale významu téhož co pozdější vařiti se. I o pokrmech se říkávalo (a někde posud říká), že vrou; Dalimil na př. vypravuje o Rudolfu I., že »v jeho kuchyni kaše vždy vřieše« (vřela), staré kuchařské knihy vykládají o pokrmech, co se s nimi má díti, když »vrou« nebo »uvrou« (uvaří se) atd., a zrovna tak v krajích, kde slovo vříti zaniklo, říká se i o vodě, že se vaří. Vařiti se není ostatně slovo příliš mladé; v tištěném Lucidáři z r. 1498 čteme již, že moře je slané, poněvadž »vaří se ustavičně«, kdežto starší rukopis ještě má starší »vře«. Nevypovídáme války starému vříti, jež se hodí zejména slohu vybranějšímu a básnickému; jsme rádi, že ještě nezaniklo v našem jazyce knižním a místy ani v mluvě lidové; ale [24]dovolili bychom, aby vedle něho žilo i pozdější vařiti se, a dobře víme, že bude žíti a přečká, staršího bratra, i kdybychom mu toho nedovolovali.

Místo »vařící voda« máme prý říkati »vroucí«. Tak dnes nikdo nemluví, ani snad nepíše; slovo a tvar vroucí je příliš zastaralý, aby se ujal o představách z denního života, a i básník ho užije leda ve smysle přeneseném, na př. o lásce neb o jiných citech. Mohli bychom říkati »vřelá voda«; ale vřelý je méně než vařící, podle tvaru jest to vlastně, co vřelo, ne co vře, v denním hovoru znamená asi tolik, co »horký« (nikdo by neřekl o vodě vařící se klokotem, že je vřelá), a hospodárný jazyk má šetřiti jemných rozdílů synonymových. Tedy máme snad říkati »vařící se«, jak jsme právě sami napsali v spojitosti, v níž »vařící« (s příslovečným určením) by nebylo možno?

Kdo by toho žádal; nedbal by pokynů jazyka samého. Vařící ovšem jako příčestí by mělo míti u zvratného slovesa také zvratný tvar (vařící se); a toho také užije Čech jazykem svým myslící sám, kde je to opravdu ještě tvar slovesný. Ale příčestí na -cí se stávají jmény přídavnými a vyjadřují pak nikoli průvodný děj sám, nýbrž vlastnost jevící se stále nebo aspoň občas na nějakém předmětě; a zrovna v tomto významě jich ještě užívá lidový jazyk podnes, ač se jich vzdal jako tvarů slovesných (říkáme na př. vševědoucí, všemohoucí, přísedící, věřící, přející atp). A slovesný tvar, když se stává jménem, ať podstatným či přídavným, pozbývá nutnosti, aby vyjadřoval jen jediný rod slovesný. Přídavná jména na -lý, ač pocházejí od sloves, mohou sloužiti rozličným rodům slovesným, a jen cizinec, neschopný mysliti po česku, spojoval by je se zvratným zájmenem; kdo se opil, je opilý, ne »se opilý«, právě tak, jako znalý je člověk, který zná, i předmět, který může býti rozeznán. Podstatná jména na -ní v starším jazyce také pravidlem nemívají zvratného zájmena; říkáme i my posud zdání, ne zdání se, loučení, ne loučení se, shledání, ne shledání se atd. Ovšem, dnes i v této věci často hřešíváme a skoro již ani necítíme, jak nepřirozenou, řekl bych koženou tím činíme tu pružnou českou řeč; nedávno na př. četl jsem v novinách »Odříkání se« jako nadpis výkladu, jehož původce sám potom v celé větě ani sám již nedovedl této nestvůry užíti a napsal, že »válka ohromné většině občanstva uložila oběti a odříkání«.

A také příčestí na -cí v době starší, když tento tvar ještě byl při síle a nežil jen v jednotlivých zbytcích, jako žije v mluvě živé dnes, mohla býti bez zvratného zájmena, kde se stávala jmény přídavnými; ba i »pravidelnou« koncovku při tom měnívala, o čem se zde nehodláme zbytečně šířiti. Nebylo to stálým pravidlem, jakož jazyk rád potýrá přísného soudce rozličnými nepravidelnostmi a nedůslednostmi; ale doklady takové jsou. Tak na př. čteme v glosách z 15. stol. »o túlajícím měsíci«, t. j. o měsíci, který »se toulá« (ve smyslu starém »přechází s místa na místo«), a zase »kopí třesúcí«. Tak čítám v nových knihách časem i chvějící, na př. v překladě pocházejícím od dobrého spisovatele větu »odpověděla hlasem chvějícím«: není to proti duchu našeho jazyka (známou větu z evangelia sv. Matouše 11, 7 překládá evangelistář Olomoucký »což jste vyšli viděti třstinu větrem se chvějící«; podobně ve Čteních knězě Benešových »co ste vyšli na púšti trest viděti větrem hybagycze«, t. j. hýbající). Místo slovesného svietiecí sě čteme na př. v úkole přídavného jména [25]svietějící (zářivý); místo slovesného bojiecí sě jako označení stálé vlastnosti bojúcí. A tak snad není ani veliký hřích, utvořil-li si jazyk náš také přídavné jméno vařící.

Chceme-li ostatně býti důslední, »opravujme« i zde důsledně. Od jakživa se po česku říkalo stkvíti se (jindy stvieti sě a pod.). Jest-li chyba, říkati vařící voda, je chyba také přídavné jméno stkvoucí, a říkejme tedy stkvoucí se, anebo raději stkvící se, jak píšeme beztoho, kde jde o tvar slovesný, ne o jméno vlastnosti. Totéž lze říci o přídavném kající vedle slovesa káti se a vedle skutečného příčestí kající se. Kdo by opravoval přídavná jména stkvoucí, kající, opravoval by ovšem tvary, doložené od nejstarších dob našeho písemnictví.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 1, s. 23-25

Předchozí Šrot

Následující Věstník záloženský

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1