Časopis Naše řeč
en cz

Půlnoční světla

I.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

František Střížovský: Půlnoční světla. Knižnice »Evy« v Olomouci svazek II. 1917. Stran 45. Za 80 h.

Knížka katolické lyriky. Posudek, který tuto o ní podáváme, nevznikl ze zvláštního zájmu právě o tuto sbírku veršů, nýbrž prostě proto, že byla zaslána redakci »N. Ř.«, aby o ní bylo referováno. Nemíníme se také rozpisovati o její myšlenkové náplni ani o jejích hodnotách uměleckých, přenechávajíce tyto věci kritice literární. Předmětem úvahy naší jest pouze její stránka výrazová, anebo ještě lépe jazyková.

Na obecnou charakteristiku výrazového umění našeho básníka možno říci, že nehledá svého místa mezi oněmi vzácnými mistry slova macharovského rázu, kteří dovedou často jediným slovem, bystře voleným a vhodně posazeným, ozářiti jako náhlým vzplanutím podvečerní blýskavice daleké široké obzory; jest spíše z těch básníků, kteří rádi a často bez potřeby zapřádají a zahalují své [79]myšlenky do vaty a mlhy svých metafor, působících více půvabem obrazu než jeho názorností a výrazností, a kteří okouzlujíce čtenáře i samy sebe jejich oslnivou hrou, obětují často tomuto požitku i jasnost, důraznost a břitkost svých myšlenek. To, co u velkých básníků, věštců nových myšlenek a kouzelníků nových nálad, bylo nutností, vyjadřovati se záplavou nově ražených a hledaných metafor tam, kde slovník denního jazyka jim nepostačoval, stává se pak u jejich žáků a epigonů mnohdy jen dekorativní libůstkou, kudrlinkou, barokovou výzdobou jejich prostých myšlenek a nálad. Jako řemeslní stavitelé přenášejí často bez ladu a skladu na průčelí svých občanských domů v předměstí osobitou architektonickou výzdobu stavitelských umělců, nalezenou a vydanou tvůrčí nutností pro jeden a určitý výtvor stavitelského umění, tak i tito básníci snášejí do svých veršů cizí metaforické bohatství, nedbajíce jeho původní niterné nutnosti, ni jednoty, ni slohu. Ani básník Půlnočních světel není prost této kletby básníků, jimž básnický obraz, metafora, není nutným výsledkem tvůrčího zápasu myšlenky se slovem, nýbrž jen její ozdobou a příkrasou. Z ní plyne nepůvodnost a nejednotnost jeho obrazové výpravy, v níž se kosmické a j. metafory březinovské proplétají s biblickou a liturgickou obrazovostí katolických básníků, zpod níž se prodírají na povrch i ovšednělé metafory starší poesie (harfa Aeolova, mroucí západ, svítící nahé lýtko, duha hýřící barvami, kanoucí jiskry, kaleidoskop dojmů atd.) i čerstvým nátěrem ještě páchnoucí obrazy z našich dnů, jako promítaný film, uvnitř ozářená ponorka, periskop, kovové tuby, přístav zbavený min, upoutaný balon atd. Z ní plyne dále i nepřesnost a nekonkrétnost některých metafor, svědčící o tom, že je básník osnuje velmi často jen z prázdných slov, ne z představ viděných, zažitých a skutečných. Neboť jinak stěží by mluvil o »sopečných otřesech kamenných bradel« 21 (bradla = skaliska), o vřavě potoků dějin 27, o míze žití, která bude vříti (30), o žáru v mozku zežehnutém, který v duši věsí se 33, o líše, která vzchází 40, o těch, kdož v štolu zapadli 26, o strunách zlatých paprsků, jež úsměv tkal 24 atd., jako by bylo možno žár věšet, struny tkát (m. příst), poli vzejít (m. setbě) atd.

Jest na snadě, že básníci, neusilující o svůj osobitý, ostře a přesně rytý obraz, zůstávají ve vleku svých předchůdců i ve volbě slov vůbec. Každá odchylka, ke které ten neb onen básník sáhl, byť neprávem, z potřeb rýmových nebo rytmických, každá zkomolenina a libůstka, která se kdy ve veršované mluvě vyskytla, stává se pak součástí básnického slovníka a všechen ten neživý slovní brak putuje pak ze sbírky do sbírky jako další součást výzdoby, jako význačná vlastnost t. zv. vyššího slohu. Takových slov, rozmnože[80]ných z vlastní zásoby, jest i u Střížovského hojnost: vlá 8, ztad 9 (= odtamtud!), zrá 12, slední 17, zkad 20, zor 14, pach 15, tuch 16, v dálavách 21, hled 21, šeř 21, suť 23, šlář 24, šepty tajemna 15, žár věčna, na tajemna stolu 26, vína číš 26, rozmétání trouchna 28, drtivých sil děsno 28, pálavý žár 30, rudá tkáň 31, říš 32, plam 32, šer 34, ozlaťte růžovo 36, vichor 36, oslov 37 (= oslovení) atd. Zvláštní oblibě se těší v této básnické řeči předložka v, která se v ní stala jakousi universální předložkou; tak čteme u Střížovského: loď se potopí v otřesu ráhen 8 (= za otřásání, otřes je otřesení), v zem noc bezměsíčná padla 10 (m. na zemi), balon poután v pilíř poroby 18 (m. k pilíři), je duše orel připoutaný v skálu t., réva v tyč se věsí 23, v smrt jít 32, a pod. v kout náš vhalený v stín mraků 33 (m. zahalený) atd. I záplava cizích slov jest součástí této laciné výzdoby, majíc buditi zdání vyššího, nad všednost povzneseného jazyka, přístupného jen zasvěcencům. I když člověk není zapřísáhlým puristou, přece jen to množství jich na těch několika málo stranách sbírky Střížovského zrovna zaráží; přes tu chvíli čteme o metafysických dálkách, o metafysickém ozáření, o chaosu, etheru, o kosmické dílně, o silentiu kosmu, o partesách, serpentinách, meteorech, o resignaci stoických cností, o edenu, hymnu, echu, melodii, meditacích, meteorech, o karminovém listí, safírových plesech, indychové dálce, vibrujících strunách, o fjordech, adoraci, diluviu, reflektoru, o kastalských zdrojích, o astrálných dálkách, symfonickém tichu, tropickém lese, o vizích, symptomech, tubách, typech, gobelínu, panoramatu, ruinách, alejích, akordech, o gotických oknech, kalejdoskopu, efodu, konstelacích, o infernálním chechtu a modrých rayonech, o majestátu, extasi, brilantech, paiánech, definicích, o módních Magdalenách (patrně moderních, novodobých), magických hvězdách, hříších generac atd.

Básníci, navyklí takto se vyjadřovati cizími obrazy, cizími výrazy, cizími slovy a odchovaní skoro výhradně knižním jazykem svých dobrých i slabých mistrů a spolubásníků, nemají přímého poměru ke skutečnému živoucímu jazyku, neznají ho, nemají k němu úcty a nakládají s ním jako s hmotou, kterou vtěsnávají do svých básnických formiček. Náš básník není sice po té stránce z nejhorších, ale i on osnuje často své verše, neslyše přirozeného tepu živé řeči, nýbrž jen odměřený klepot svých jambů a trochejů. Kdyby nečetl svých veršů jen očima, a jen podle svého rytmického vzorku, nýbrž přirozeným hlasem, v němž každá slabika nabývá své pravé váhy, musil by se zajisté sám nejednou pozastaviti nad násilím, jež páše na českém přízvuku. Čtěme na př. trocheje: zalit, co budoval čas 26, tiše z neznáma v neznámo pílí t.; zvláště se [81]slovy jednoslabičnými nakládá básník velmi libovolně, jako s pouhou výplní uprázdněných stop, bez zřetele na jejich větný přízvuk. Na př. trocheje: vína číš v blín na rtu mění 26 (= mění na rtech číši vína v blín); cítí zákon, jenž růst dává stvolu t. (= jenž dává stvolu růst); rudý mok z řek, moří, jezer svítí 30 (= svítí z řek, moří atd.); marně tisknu na žhavou leb dlaň 31 (= tisknu dlaň na žhavou leb); vůle, jíž lze obrátit Nic v Kosmu říše 40 atd., a obráceně: v ranních a večerních chvílích 7; a šer otázek a nezbádaných 34; a v stín modrý kanou 14; jenž dnes jako zítra 37; (jamb) nám přímo jen zřít do kosmické dílny 18 a j. A nejinak si vede náš básník — i tu podle osvědčených vzorů — při předložkách a předponách. Na př. (v trochejích) není rozkoše nad eden 11; chtít na soše ze mramoru 23; bušicích na srdce slitovníka 35; marné touhy dnem zapadlým 33; (v jambech) nad listí mřížovím na tenkých stvolech svých 25; nad hlavou planou miliony hvězd 31; před jejímž majestátem 38 atd.[1]

Chybami proti přízvuku není však vyčerpána míra chyb, jichž se náš básník dopouští na jazyku, aby došel svých jambů, trochejů, a rýmů, jež pokládá asi za důležitější stránku básnické řeči než její přirozenou lahodu. Kolikrát bylo již v tomto časopise na to poukazováno, že výrazy ve ústraní, ku oku a p. urážejí sluch českého čtenáře a kazí i dojem básnický. A přece čteme v Půlnočních světlech přes tu chvíli: ráhen ve otřesu 8, ku výšinám 9 (m. k výšinám), ku svítání 10, ve klín 11, nade hlavou 17, ze mramoru 23, ve plodech 33, ku nebi 36, ku oslavě 37, ode zlého 43 a p. Ze zápasu přirozeného výrazu s rytmem zrodil se i nejeden nelibozvuk (neslyšný úst vzlyk 23; v zem shůry tkal 24, nejdřív v slzách 30, jako vlak v dál černou pílí 14; v šlář mlh 25; v svůj plášť jme 25 a j.), z něho pošla i nejedna násilnost na přirozeném rytmu českého slovosledu; na př.: mu v tepnách bije vznešená krev králů 18 (zda slyšel kdy básník větu začínající slovem mu?), ona kosmu Tvého v duši živný ether je 11 (rým hodině); v noc světla zírající kdo jim ukáže? 7 (kdo jim ukáže světla zírající v noc?). O slovosledu má vůbec náš básník mínění — a není v tom bohužel zase sám, — že je s ním možno dělati, co komu libo, a že vyšší sloh tak[82]řka vyžaduje slovosledu co nejméně přirozeného. A tak píše: Spáče děsí zažitých sny dojmů štvaných pekla běsy 7; slyšíš hlasy znít plavců kosmem vodstev peřejemi 15 (patrně: slyšíš zníti peřejemi vodstev hlasy kosmických plavců); koles věčnosti sluch vnímá rachot vzdálený 16; zvláště toto předsouvání podřadného přívlastku je ze stálých ozdob jeho básnické řeči, na př. věčné přítmí bez červánků rána 9; v oko padá světla jiskra každá 13; konstelace zrcadlí bílých nocí na tajemna stolu 26, a dokonce: Bábelu dcer děti v noci narozené 12 (= děti dcer babylonských), Země — (toť) typů závěj tiskáren 19 (= závěj tiskařských liter) atd.

Nejméně v právu je však básnická licence tam, kde se básník pro rytmus a rým ocitá ve sporu se základními pravidly české mluvnice. Žádný básník, pokud činí nárok aspoň na jméno českého spisovatele, nemá práva z nouze o lepší rým rýmovati »cizí« a »cest serpentiny mizí« 9, m. mizejí. To je buď nemístná povýšenost nebo nevědomost, to i ono stejně smutné. Bohužel i tento zjev je v papírové češtině našich básníků zjevem častým. I Střížovský píše: stoupající — chvící 9 (m. chvějící), čnící čelem z vod 19 (m. čnějící), alejí vonících jabloní 21 (m. vonějících), rukou sepjatých se tmící les 35 (m. tmějící), nic — v Tvou zahalenou líc 24 (m. v tvé líce), stvolu — na tajemna stolu 26 (m. na stole), tone — srdce stone 35 (moravismus m. stůně, stená), daň — kdo náhrady vám tedy skytne zaň 31 (t. j. za to žití, m. za ně), v pekle — v lásce či ve zášti vzteklé 38 (m. ve vzteklém záští), ztemní stíny rudé 30 (m. ztemnějí) atd. Neříkáme česky dubů tisícletých 28, nýbrž tisíciletých, šepty se věsí 14, nýbrž věšejí, zabrániti výhled 9, nýbrž zabrániti něčemu, svých retů 11, nýbrž rtů, dopluje se břehů 13, nýbrž dopluje jich nebo doplaví se jich, země kolísá jak bárka 14, nýbrž kolísá se (kolísati = kolébati), smekati koleno 15, nýbrž skláněti, shýbati (smekati = snímati), let tvojích pětadvaceti 33, nýbrž tvých; ve skla oken 30, nýbrž ve skla okenní, jež se kapitálem zdají býti ztraceným 33, nýbrž zdají ztraceným (bez lat. býti), prorvou mraků 28, nýbrž průrvou, objat vírou — jest náš úkol 7, nýbrž obejmout, kde ji (slzu) zšlápne noha cizí 8, nýbrž zašlápne atd.

Neshodovalo by se však s účelem tohoto posudku, aby zanechal osten hořkosti v básníkovi. Jeho básnická sbírka má své přednosti, které zajisté vytkne a zdůrazní literární kritika. Ani po stránce jazykové není tak chatrná, jak by se z počtu chyb a výtek po jejích stránkách shledaných mohlo na první pohled zdáti. Je spíše průměrná v tom smyslu, že chyby, jimiž hřeší, jsou chyby, s nimiž se setkáváme u velmi mnohých našich básníků, často měrou ještě větší, chyby prýštící se namnoze z klamného domnění, že čistota [83]rytmu a rýmu je nad čistotu řeči. A právě proto, že jsou to chyby takřka typické, bylo věnováno této básnické sbírce více místa, než snad bývá zvykem.[2]


[1] Za prohřešek proti přirozenému rytmu řeči pokládal bych i způsob, jakým básník dává leckdy přesahovati větné jednotce z verše do verše (enjambement). Nepokládám toho obecně za chybu, a vím zajisté, že lze tím dosíci často i značných účinů slohových. Ale nepřípustným a nepřirozeným zdá se mi enjambement v takových případech, kde rytmická přestávka (pausa), vznikající nutně na konci každého verše, roztrhává ve dvé přízvukový takt, který je v přirozeném proudu řeči jednotkou nedílnou. Na př.: až den zhasne a duch vyrušený ptákem || myšlenek a vizí, zahledí se k městu 17; kteří podál stojí, oči do krvava || vyplakány, na ssutinách práva 27.

[2] V prvním dvojitém čísle »Ženského Obzoru« 1918 velmi se na nás rozhněvala paní Anna Brtníková pro náš posudek básnického svazku Demlova. Její aristokratické rozhorlení připomíná však velkopanskou povýšenost mnohých »aristokratů«, kteří ohrnují nos nad hnidopišskou vědou a pokládají při tom Siria za závodního hřebce.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 3, s. 78-83

Předchozí Josef Zubatý: Jeden

Následující Povídky o dětech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1