Časopis Naše řeč
en cz

Řada a celá řada

Dr. Jaroslav Podobský, jh. (= Jiří Haller)

[Articles]

(pdf)

-

Před nějakým časem prof. Trávníček v Lidových novinách uznal užívání slova „řada“ ve smyslu „množství“ za správné, zavrhl však úsloví „celá řada“ (myslím, že mě paměť neklame). Také v jazykové poradně českého rozhlasu jsem nedávno slyšel zmínku, že se obrat „celá řada“ pokládá za nesprávný. Nevím, zdali to nejsou úsudky mylné.

Především o výraze „celá řada“. Užívá se ho asi takto: „Celá řada autorů zastává názor opačný.“ Proč by to mělo být nesprávné, je-li správné říkat „řada autorů“? Zde přece nikdo nechce říci, že ta řada je celá (t. j. že není neúplná), nýbrž že jde o takové množství, že už lze mluvit docela o řadě. Obdobně se říká: „Byl jich tam celý zástup. Bylo jich tam celé hejno. To už byl celý průvod“ a pod. Jsou to stejná spojení jako „byl jich tam celý tucet“, kde rovněž je důraz na výraze množství, nikoli na příd. jménu „celý“.

A nyní o té „řadě“ Toto slovo se v poslední době neobyčejně rozmohlo ve smyslu jistého neurčitého množství, i když se o nějaké skutečné řadě vůbec nedá mluvit, na př.: „Na radu řady přátel jsem se odhodlal… Řadě známých jsem musel odříci.“ Myslím, že je to zlořád, stále mluvit o řadě, když se při tom na žádnou řadu nemyslí. Lze jistě říci „na radu přátel“, „několika přátelům“, nebo tak podobně. Již to, že tohoto slova takto nově užívaného máme najednou celou záplavu, ač jsme se do nedávna bez něho zpravidla obešli, ukazuje, že tu něco není v pořádku. Je to jistě plochost vyjadřovací, a to odpuzuje. Zdá se mi tedy, že se slova „řada“ má užívati jen tam, kde je skutečně řeč [251]o řadě. Tam však, kde lze mluvit o řadě, lze jistě také užít spojení „celá řada“ ve smyslu prve uvedeném.

A když už o té řadě mluvíme, připojme hned, že se tohoto slova zneužívá ještě v jednom spojení. Říkává se na př.: „Ze řad předplatitelů se ozvaly hlasy nesouhlasu“. „Kormidelníci se vybírají z řad lodníků“ a pod. Je to zas takové nemyslivé pohodlí, užívat slova otřelého k beztvárnosti. Lze se bez něho obejít vždy, na př.: „Mezi předplatiteli se ozvaly hlasy… Kormidelníci se vybírají z lodníků“ a pod.

*

Pan dr. Podobský má pro své odmítavé stanovisko k slovu řada v některých spojeních důvody spíše stylistické než jazykové; staví se ne tak proti výrazu samému, jako spíše proti jeho zneužívání. Zastává se však zesilujícího přívlastku celý ve spojení celá řada. Užíváme jeho podnětu k několika poznámkám o tomto slově. Pochybných anebo káraných spojení se jménem řada je arci víc, ale dnes přestaneme zatím na výrazech, o nichž se zmiňuje p. dr. Podobský; o ostatních podáme výklad po druhé.

Slovo řada není staré. V našem jazyce bývalo dříve v tomto významu jen jméno rodu mužského řad, a i to vzniklo patrně druhotným rozdvojením slova řád, řadu jednak v řád, řádu, jednak v řad, řadu[1]; také v slovenštině je dvojice riad a rad. Slovo řad je podnes živé; říká se na př., že husy jdou řadem, že obilí leží v řadech, a také v tělocvičném názvosloví se tohoto výrazu užívá; v jiném významu se objevuje slovo řad v názvosloví hospodářském. Kdy a proč vznikl tvar rodu ženského, nedovedeme zatím přesně říci. Ve sbírkách kanceláře slovníku jazyka českého (z nich jsme s laskavým svolením p. řed. dr. Al. Získala čerpali většinu látky k tomuto výkladu) jsou nejstarší doklady z r. 1794: (Hříšník) vypravuje celou dlouhou řadu nejohavnějších přečinění (Heilmann-Holland, Krátká kázání). V oučtích … se obzvláštní řada mezi nadobyčejným vydáním vynašla (Tandler, Dok. jednatel I). Odtud dále se pak najde už dokladů mnoho. Lze tedy patrně se domnívat, že tvar ženského rodu řada vznikl někdy v 18. stol., a podle tohoto datování by snad bylo možné domýšlet se i příčiny té změny rodu, totiž působení německého vzoru („die Reihe“). Ale stejně možné je, že dvojice řad - řada vznikla v našem jazyce samostatně, podobně asi jako starší dvojice pořádek - pořádka.

Proti některým spojením se jménem řada se činí námitky už odedávna. Matiční Brus (3. vyd. z r. 1894 i vydání předchozí) [252]vytýká za chybu rčení „již přijdeš na řadu“ (spr. „již dojde na tebe“), „až na tebe přijde řada“ (spr. „až na tebe dojde“), „v první řadě třeba vyznati“ (spr. „nejprve, nejdříve, dříve všeho, předkem, především“). Místo „celá řada návrhů“ doporučuje říkat „řada návrhů“; nevadí mu tedy v tomto rčení slovo řada, nýbrž přívlastek celý. František Bartoš v Nové rukověti správné češtiny (z r. 1901) kárá (podle Vycpálka, jak naznačuje připojená zkratka) spojení „nyní přijde řada na vás“; jiných výtek proti slovu řada nemá. Zenkl v Rádci správné češtiny (z r. 1911) opravuje rčení „celá řada“, „v první řadě“, ale také vazbu „zvoliti zástupce ze svých řad, ze svého středu“ (spr. „ze sebe“). V I. ročníku Naší řeči (1917) se říká, že výraz „takových zjevů jest řada“ nebo „celá řada“ ve významu přeneseném je asi vůbec obraz nečeský a že by nám mohlo stačiti „množství, mnoho, několik“ a p.; za méně správný se tu tedy prohlašuje i výraz řada ve smyslu „množství“, arci ještě s jistou pochybností. Jinak se však v prvních ročnících (kromě IV, 127) vytýká jen spojení celá řada (III, 54, VI, 82, 120, 272, VII, 28, 56, IX, 278, 179); výtka samotného slova řada s tímto významem se objevuje zase v XIII, 225, XIV, 127, XV, 19, 184. V I, 19, 21, II, 86, 151, IV, 309 a potom snad v každém ročníku se vytýkají za chybné výrazy „přišel na řadu“ a „přišla řada na koho“, v X, 245 „teď je na vás řada“ atd. Od II. ročníku se objevují výtky proti výrazu „v první řadě“: II, 57, V, 47, 217, VI, 120, 275, VII, 28, 51, 57, 213 atd. Nenacházíme však nikde v NŘ., že by se káral výraz „z našich řad, v našich řadách“ a pod., který za chybu vytýká Zenkl; naopak v X, 274 praví Ertl: „Metafora »vyskytli se v našich řadách zrádci« … mohla by snad býti pokládána za nečeskou (ač ani tomu nevěřím), užívají-li jí o sobě na př. spisovatelé a jiní jednotlivci“, tedy vyslovuje pochybnost, že by to byla výtka oprávněná. V Gebauerově-Ertlově mluvnici I, 143 se u slova řada vytýkají vazby „celá řada lidí“, „v první řadě já“ a „je řada na mně, přišla řada na mne“. V Mašínově Slovníku českých vazeb a rčení (z r. 1924) jsou za chybné označeny výrazy „v našich řadách“ (spr. „mezi námi“), „ze svých řad“ (spr. „ze sebe“), „v první řadě“ (spr. „především“), „celá řada“ (spr. „množství, spousta“), „přijde řada na vás“ (spr. „dojde na vás“), „přijdou také na řadu“ (spr. „také na ně dojde‘), „nyní je řada na tobě“ (spr. „nyní je na tobě“). Vášův-Trávníčkův slovník výslovně vytýká jen spojení „je řada na pomník“ (se 4. pádem) a „celá řada“ (místo „řada, mnoho“).

Oprávci se tedy úplně shodují jen u rčení „celá řada“; to vytýkají všichni svorně. Kromě Váši-Trávníčka pak všichni shodně vytýkají výrazy „v první řadě“ (a podle toho též „v druhé, ne[253]poslední řadě“ a pod.), „přišla naň řada“, „přišel na řadu“ (a patrně též „je na něm řada“, „je na řadě“). Nejslabší postavení mají výtky proti výrazům „řada věcí“ (= mnoho) a „z (našich) řad, v našich řadách“. Pokusme se tedy nyní dojít k nějakému závěru, který by mohl být přijat obecně; začneme výrazy káranými nejméně.

U rčení „z něčích řad, v něčích řadách“ a pod. zajisté dáme za pravdu Ertlovi; je to docela běžná metafora, jakých máme v jazyce nepřehledné množství, a vůbec není příčiny hledat v ní napodobení cizího vzoru. Její původ je ve spojeních jako „bojovati v řadách francouzských“ (Neruda 1876), „v řady templářů se hrnouti“ (Rittersberg 1853), „z řad a skupin strany pod obojí zabouřil jako náhlý lijavec hrozný hluk“ (Jirásek 1930), v nichž je slova řada užito ve významu „šik“ (vojáků, bojovníků a p.). Na přechodu jsou spojení, v kterých je jména „bojovník“ užito v přeneseném smyslu (= obránce, zastánce, přívrženec a p.), na př. „postavit se v řady neohrožených bojovníků“ (za právo, za spravedlnost, za lepší život a j.) (Pfleger 1862), „v řady veřejných bojovníků“ (Tyl 1844). Odtud se pak téměř nepozorovatelně sklouzne k širšímu významu „společnost, pospolitost, prostředí, vrstva“ a pod.: „v řadách lidu obecného“ (Chocholoušek 1855), „v řadách našich privilegovaných liberálův“ (Palacký 1865), „jsouce vymazány z řad společenských“ (Světlá 1865), „z řad jezuitských“ (Neruda 1876) atd. Že se ani jiní dobří spisovatelé tomuto výrazu nevyhýbali, ukazují doklady ze Světlé (1878), z Jiráska (1882, 1919), z Heritesa (1883), Stroupežnického (1890), Raise (1893), Herbena (1898), V. Mrštíka (1903), Baara (1908, 1918), Staška (1925) a j. U mladších spisovatelů, zvláště poválečných, není toto rčení, jak se zdá, oblíbeno; autoři našich dokladů náleží vesměs starší generaci. Ale nynější nechuť k výrazům „z řad, v řadách“ nebudeme připisovat na vrub brusům; spíše se v ní jeví výsledek jazykového vývoje, jímž tyto výrazy pozbyly původní plnovýznamnosti a staly se otřelou frází, nepotřebnou uvědomělému stylistovi. — Pro úplnost dodejme, že bývá (nebo spíše bývalo) v tomto významu i jedn. číslo řada: „p. G. v řadu skutečných herců přijat“ (Chmelenský 1830), „vypustil z řady svých známostí náš dům“ (Pfleger 1857), „náležel jsem v řadu těch, kteří…“ (Herites 1883).

Stejně nenásilně možno sestavit takový významový řetěz i pro vazbu „řada věcí“ = mnoho. Původní význam slova řada („jistý, obyčejně větší počet věcí umístěných v jednom směru“) je v těchto spojeních: „přehlédneme-li celou značnou řadu jeho (Pflegrových) spisů“ (Neruda 1859), „dlouhá řada protivenství“ (Just 1866), „po dlouhé řadě let“, „uspořádat řadu přednášek“, [254]„velká řada předků“ a pod. Význam „větší počet věcí“ je však v slově řada tak silný, že zcela snadno zatlačí zužující znak „v jednom směru“; často ani nejsme s to rozhodnout, je-li řeč ještě o skutečné řadě, či spíše už o větším počtu vůbec, na př.: Řadu výtek lze dělati nesprávným nebo nesprávně a při tom nelidově užitým slovům (Smetánka v NŘ. 1922). Pokradených hus, housat, slepic i kohoutů byla řada veliká (Jirásek 1892). Měla na jazyku řadu otázek (Herben 1889). Po jisté řadě let (Arbes 1882), po řadě dní (Dyk 1929) atd. Právě z této dvojitosti významu vznikl před lety mezi redakcí NŘ. a jedním z autorů postižených její kritikou spor o to, jaký význam byl u spojení „řada podrobných studií“ pisatelem zamýšlen (IV, 127). A tak bylo vyloučení znaku „v jednom směru“ a rozšíření významu na množství, větší počet vůbec u slova řada vlastně velmi nasnadě a bylo by snad musilo k němu dojít stejně, i kdyby se tu nebyl uplatnil cizí vzor, jak se obyčejně soudívá. Je to podobný pochod významový jako u slov hromada, fůra a j.; také u nich zaniká v některých spojeních původní představa formy a zůstává jen představa množství („na stromech v našem sadě je hromada, fůra jablek červivých“ a pod.). Výtka, že výraz „řada věcí“ nenaznačuje dost určitě, o jakém množství je řeč, zda o velkém či malém, nemá ovšem vážné platnosti; jeť takové určení zpravidla jen relativní, ba někdy se jím autor přímo úmyslně vyhýbá přesnějšímu vyjádření počtu. Platit může tato výtka leda tam, kde čtenář nebo posluchač očekává nebo potřebuje přesnější početní údaj, a autor ho odbude jen takovým povšechným určením, anebo kde se výrazu řada mechanicky užívá napořád, bez výběru; ale to je už chyba slohová nebo věcná. Že se ani dobří spisovatelé tomuto slovu ve významu „množství, větší počet“ nevyhýbají, svědčí četné doklady: z A. Marka 1820, z časopisu Krok 1831, Jindy a nyní 1833, z Havlíčka 1846, Jak. Malého 1856, B. Němcové 1858, z Raise 1892, 1895, Štecha 1893, z Jar. Vlčka, Drtiny 1894, z R. Svobodové, Karáska, Herrmanna 1902, z Hujera 1905, Holečka 1907, Mahena 1909, Machara 1919, Durycha 1927, Dyka, Arna Nováka 1932, Nora 1940 atd. Není tedy třeba váhat před úplnou rehabilitací tohoto výrazu. Pisatel těchto poznámek přispívá k ní svým podílem o to ochotněji, že sám je autorem výtky v XIII. roč. Naší řeči; nechť jsou tedy tyto řádky pokáním za ni.

Jestliže však za správný přijmeme výraz řada ve významu „množství“, sotva obstojí námitky proti výrazu „celá řada“ ve smyslu „celé množství“; v tom má p. dr. Podobský patrně pravdu. Výraz „celá řada“ potom není vskutku nic jiného než [255]i jinak velmi běžné spojení podst. jména se zesilovacím příd. jménem celý. Toto příd. jméno tu nemá ovšem význam „všechen, veškerý, úplný, plný“ ani „celistvý, v celku, neporušený“, nýbrž „kvalitativně nebo kvantitativně stupňuje nebo zdůrazňuje význam slova“ (Přír. slovník s. v. celý). Je to týž způsob užití, jako když se říká „celý zmoklý, bledý, rudý, zsinalý, rozespalý, žhavý, nesvůj; celý pryč, celý blázen, celý bez sebe, celý román, celý mrak, celý zástup, celá léta, celou věčnost, celý čas“ a pod. (Přír. slovník t.). Stejně jako „je jich celá řada“ říkáme také „je jich celá hromada, celá fůra, celá kopa, celý regiment“ a mnoho jiných spojení podobných. A stejně jako u prostého jména „řada“ můžeme se i zde dovolávat svědectví spisovatelů; výrazu „celá řada“ užívali: Jungmann 1845, Němcová 1856, Světlá 1861, 1875, Neruda 1864, 1878, Erben, Nebeský 1864, Just 1866, Durdík, Hálek 1875, Šmilovský 1880, Goll 1881, Vrchlický 1881, 1897, Třebízský 1882, Holeček 1886, V. Vlček 1889, Niederle 1891, Herben, Čapek-Chod 1893, Štech 1899, Baar 1900, Bouška 1903, Šalda 1905, Šlejhar 1909, Hujer 1914 a j. Nejstarší dosud známý doklad je, jak jsme viděli, z r. 1794. Podle sbírek v kanceláři Slovníku jaz. českého se však zdá, že v posledních letech je také toto rčení na ústupu, aspoň v krásném písemnictví.

A tak nám tato rychlá přehlídka některých významů slova řada ukázala, že by nebylo správné trvat i dnes ještě na jazykových výtkách proti výrazům „z něčích řad, v něčích řadách“ a „řada, celá řada“ ve významu „množství, celé množství“; v plné platnosti ovšem zůstávají výtky proti jejich slohovému zneužívání. Zároveň také vidíme, jak svrchovaně potřebná je nám podrobná revise českého slovního pokladu, kterou nyní podniká kancelář a redakce Příručního slovníku jazyka českého. Nebylo by však spravedlivé, kdyby se dřívější nepřesnosti a omyly v posuzování jednotlivých slov kaceřovaly snad jako trestuhodná neznalost nebo dokonce nesvědomitost; jeť v celých dějinách našeho jazyka toto první příležitost, že je možno přistoupiti ke studiu našeho slovníku s materiálem tak bohatým, jako je milionová sbírka hesel, nashromážděná prací kanceláře Slovníku jazyka českého.

jh.

[1] Tak to vysvětluje J. Zubatý v svém lístkovém slovníku.

Naše řeč, volume 26 (1942), issue 9-10, pp. 250-255

Previous František Cuřín: K Novákovům nebo k Novákům?

Next Karel Říha: Ehrfurcht vor dem deutschen Wort