Adolf Heyduk

Václav Nerad

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Viktor Novák, Adolf Heyduk. Život, dílo, ukázky tvorby, bibliografie spisů jeho i o něm. Domov a cizina. Svazek 5. Nakladatel Jan Svátek, Praha 1922. Str. 32. Za Kč 2.80.

Chloubou literárně-historické školy, která vyrůstala od let devadesátých pod vlivem Vlčkovým, byla vedle vědecké metody i skvělá forma. Stilistické umění Vlčkovo, jehož technika se opírala nejen o současnou formální vyspělost dnešní literatury, ale měla své kořeny i v jeho rodné slovenštině a zvláště v nedoceněné u nás staré tradici literární, jeho forma, oslňující elegancí a hladkostí výrazu, ale beze vší preciosity a záliby v slově jen pro slovo, forma hutná, ale nebortící se zatížením obsahové náplně, [49]přirozeně lehká a průzračná jako limpidní sloh Anatola France, byla skvělé dědictví, které Vlček zanechal svým žákům, aby je dále vzdělávali, množili a šlechtili. A třeba že se jim nepodařilo všem zmocniti se všech prvků jeho umění anebo je uchovati a dále vypěstovati v témž harmonickém souladu, v jakém splývají v jeho čirém a na oko prostém toku vět, přece v něm všichni našli dost, aby stilistickou formu udrželi na výši, ba v některém směru ji povznesli i výš.

Epigonství ovšem chová v sobě vždycky nebezpečenství pozvolného úpadku, utkvívá-li jen na svém vzoru a neobrozuje-li se v pramenech, z nichž se zrodil vzor sám. Ne tomu umění kyne budoucnost, které zděděné sýpky opatruje z nich žijíc, ale tomu, jež v práci a kázni z téže půdy vyvádí vlastní a svěží žeň. Nepocítí-li tíhu této pravdy na sobě první generace, dolehne jistě tím tíže na bedra generace druhé nebo třetí. Příklad Vlčkův jasně ukazuje, jakými cestami se má bráti sebevýchova každého, kdo své formě chce dobýti těch hodnot, v nichž záleží jeho stilistické umění; jsou to staré pěšinky, vyšlapané už Čelakovským, Havlíčkem a j. Po těch cestách šel za svým cílem i Vlček a na ně by neměli zapomínati ani jeho žáci a dědicové, nemá-li jeho odkaz v jejich rukou zvadnout, zšednout a zhranatět.

Tyto výstrahy vypadaly by snad jako škarohlídské alarmování, kdyby k nim reálním popudem nebyla knížka, které se týká tento referát, knížka pozoruhodná ne svým obsahem ani rozsahem, jako právě tím, že lze na ni demonstrovati úpadek slovesné formy, před nímž bylo výše varováno. Je to skoro na podiv, jak na pouhých 17 stránkách literárně historického úvodu mohl kritik, který už nabývá jména, napáchati tolik chyb proti zákonům formy, ztělesněným právě v díle Vlčkově.

Čemu se p. V. Novák především nenaučil u Vlčka a co je první podmínkou anebo ještě lépe pouhým předpokladem dobrého slohu, je smysl pro zdravý, nezkažený jazyk, který si Vlček vypěstoval do nejjemnější citlivosti a který jej, literárního historika, učinil jedním ze zakladatelů Naší řeči. V úvodu p. Novákově shledáme hned celou sbírku chyb a nepřesností, kterých by v knize spisovatele jazyka dbalého a znalého býti nemělo a před nimiž v N. Ř. bylo často již varováno. Tak čteme opět a opět posléze (5, 8, 13, 15) m. konečně; pouze (7, 11, 14), kde stačí jen, toliko; ryzí (zápal vlastenecký 9, duch prostonárodní 11) m. čistý, pravý; k níž záhy přilne (15) m. brzo; v níž jsou znatelny stopy (6) m. znatelné, anebo ještě správněji: jest znáti; ve kterém (5), se kterou (16) m. v kterém, s kterou; ve své (17), ve svých (11) m. v své, v svých; ve druhé (10) m. v druhé (srov. nár. »v [50]jedné ruce kalamář, v druhé ruce pero), od všech (11) m. ode všech (ale zbav nás ode všeho zlého), obejímá (7) m. objímá; trpkost naplnila mně duši (15) m. trpkost mi naplnila; ničeho netušíc (16) m. nic; nalézaje vždy pevného zakotvení (7) m. pevné. O pravopisné nejednotnosti se ani nebudu šířit: jednou píše professor (15), po druhé asistentura (4), jednou idylický (12), po druhé ballada (11), jednou ethický (15), po druhé estetický (t.) a p.… Také v pořádku slov je mnoho nepořádku; proti známému rytmickému umisťování nepřízvučných slov jsou chyby na každé ze 17 str. textu: že nad kolébkou novorozeněte sklánějí se Sudičky (3) m. že se; tam začal se pokoušeti (4) m. tam se začal; brzy však zaměnil je za asistenturu (t.) m. brzy však je; jeho lyrika uložena jest (9) m. je uložena; ve spánku zjeví se mu (13) m. se mu zjeví atp. Nebudu ukazovati po referentovi p. E. z loňské N. Ř. na vázanost francouzského slovosledu v této věci, radím jen p. spisovateli, aby poslouchal, jak se skutečně mluví, a přesvědčil se na vlastní uši, že neuslyší vět »co pak to tam stalo se? — prý utopila se mu žena, — ulice plná je lidí« atd. Proti přirozenému a logickému rytmu řeči hřeší p. spisovatel také zálibou v odsouvání určitého slovesa na poslední místo ve větě, kde se o to místo hlásí zrovna hlasitě výraz jiný. Na př.: odkud (z Prahy) po roce zase zpět do Písku pospíchal (4) m. odkud po roce pospíchal zase zpět do Písku; z něhož (Hřb. kvítí) při každé sebe menší příležitosti nadšeně jednotlivé partie recitoval (6), kde si už pro rozčlenění nahromaděných slovesných určení sloveso žádá jiného místa, a pod. j. (7, 10, 16). Stejně nečeské, násilné a kancelářské je předrážení složitých atributů před substantivum; na př. po téměř čtyřicetiletém působení (15), po domově tesknící Maruška (14); někde aby čtenář takovou větu četl dvakrát, neboť při prvním čtení se mu zpřeházené členy slučují jinak, než spisovatel zamýšlí; na př. v náručí sílicí dýšících hvozdů (10); zachránil jsem skoro (skoro zachránil?) již ztuhlou dcerku vzbouřenci (dativ?) zabitého slovenského převozníka (14).

To není jazyk hodný spisovatele, jenž se obírá plody naší krásné literatury a je hodnotí, to není čeština, kterou psal Vlček a kterou píší A. Novák, Pražák, Hýsek a j., to je zkažená řeč našich novin a úředních vyhlášek. Z nich, a ne ze svých předchůdců nassál p. V. Novák zajisté i řadu těch vyčichlých a uprášených germanismů, které jsou jeho slohu k pramalé ozdobě: nadešla chvíle (3) m. přišla, nastala; léta zasvěcená výlučně hře (t.) m. toliko hře, jen samé hře; kdy byl již se studiemi hotov (4) m. kdy už měl dostudováno; uzavřel sňatek se svou žačkou (t.) m. oženil se s ní, vzal si ji, vešel v sňatek a p.; obdržel titul (5) m. dostal; [51]naslouchaje zkazkám (t.) m. poslouchaje je; vliv měl naň v prvé řadě Neruda (6) m. především (pod. 10); také cesty šířily přirozeně jeho obzor (6) m. ovšem, arci; jejichž úspěch podmíněn byl jejich zpěvností (t.) m. způsoben; stojí umělecky nesporně (unstreitig) výše (12) m. najisto, nade vši pochybnost; načež uprchne (13) m. a potom; vzbouření sedláků tvoří podklad této skladby (t.) m. jest podkladem; jeho epika vykazuje řadu kladů (14) m. obsahuje, má, v jeho epice jest; děj Běly odehrává se v Přeborovicích (15, pod. 14, 16) m. koná se, dějištěm jsou P.; stíhal jsem cikány bezvýsledně (15) m. marně, nadarmo; cena spočívá v lyrických pasážích (16) m. záleží; románem ji rozhodně zváti nelze (t.) m. najisto, dozajista; všude, až na sbírku (t.) m. kromě sbírky, vyjímajíc sbírku a p. Germanismus jest také spojovati dvě věty, mezi nimiž není kausálního spojení, formou souvětí účelového; např. prchá zpět (lesní ženka v Děd. odk.) do lesů, aby čekala opět dlouhých sto let na vykoupení (13 a j.).

Ale ještě trapněji než tyto jazykové nesprávnosti, kterým se není tak těžko odnaučiti, působí v 17 stránkovém úvodě p. Novákově jeho stilistická — nevím, mám-li říci neobratnost či nedbalost, která stlačuje jeho výklad hluboko pod úroveň praobyčejné vypsanosti a dodává mu místy rázu školních slohových úkolů nutících se do slohové vybranosti nad vlastní síly a upadajících tím nezřídka do bezděčné komiky.

Především je p. Novákovi, jak se zdá, neznáma ona minuciosní a trpělivá práce, o níž se dočítáme v zápiskách vynikajících stilistů a jež pečlivého stilistu činí ne nepodobna klenotníkovi sestavujícímu šperk ze své sbírky drahokamů. Jako on obrací v prstech každý kus než jej vsadí, odměřuje jeho velikost, zkouší jeho barvu, fasonu a lesk a odhaduje jeho vhodnost i účin v sousedství ostatních, tak i dobrý stilista odvažuje každé slovo po všech stranách jeho možného účinu, než je zapustí definitivně do rozdělaného obrazce své věty. Chybou p. Novákovou jest, že neměří dost pečlivě účinu slov, a tato bezstarostnost spojená se snahou po vyjadřování vybraném zavádí ho pak buď k strojenosti nebo ke křiklavosti výrazu. Napíše-li na př. o básníkově dcerce, že »k básníkovi zavítala r. 1880« (m. že se mu narodila), je to výraz v dané spojitosti preciosní a v účinu spíš komický než poetický. Mluví-li o Křemenově »utřídění« básní Heydukových a poznámenává-li k němu, že bylo neprávem od Františka Tichého kaceřováno (8), je to zase výraz najisto přestřelený, přiléhající k dané představě jako pěst na oko; udělat špatné rozdělení není ještě žádné kacířství. Kaceřovati je možno ideu, přesvědčení, ale komické by bylo zajisté mluviti o kaceřovaném [52]jízdním řádu, rozvrhu hodin atd., i kdybychom jej sebe přísněji odsuzovali. Podobné přestřelení je, když p. Novák, mluvě o šestiletém Heydukovi chystajícím se do školy, napíše, že přišla chvíle uzavírající léta hře a skotačení zasvěcená (3); je zase možno zasvětiti čas práci, modlitbě, lidumilnosti atd., ale trochu jako blasfemie a trochu jako vtip by vypadalo, kdyby někdo mluvil o čase zasvěceném skotačení, footballu nebo mariáši. Takovýchto faux-pas by nebylo, kdyby si p. Novák dal práci a rozvažoval o významu slov, než jich užije. Ale toho není; i v práci rozsahem tak nepatrné se dá přes tu chvíli přistihnouti, že plného významu slov, jejich odstínu, intensity atd. nezná nebo nedbá. Mluvě o přátelství Heydukově se známým skladatelem českých tanců Pallou (4), píše, že se H. stýkal s pozdějším hudebníkem Pallou; z toho by si mohl někdo vybrat, že Palla snad pískal na fagot. Je zajisté možno říci o Smetanovi, že byl dobrý hudebník (muzikant), o Napoleonovi, že byl voják od kosti, ale není možno mluviti o hudebníku Smetanovi ani o vojáku Napoleonovi. O básni Sekerník se praví, že se její děj odehrává v ovzduší povltavských mlynářů (16); ovzduší (atmosféra) je vzduch obklopující zemi, pak i kvalita vzduchu, jejž vdychujeme v určitém prostoru, obrazně také individuální ráz, charakter místa: proto mluvíme o ovzduší ledovců, obrazně o českém ovzduší (dusném, otráveném ap.), o ovzduší nemocnic, žalářů, českých mlýnů, o ovzduší revoluce atd., ale nikoli o ovzduší vězňů, mlynářů, jakobínů atd. A pod.: »Neruda varoval Heyduka před přílišnou produktivitou« (6) m. tvořením, produkováním, produkcí, neboť produktivita je schopnost plození, plodnost, kterou je sice možno vynikati, ale před níž varovati je právě tak absurdní jako před neplodností. »Májisté debatovali spolu o literatuře a o umění v kavárně Čáslavského« (6); nevím, jak soudí o tom redakce N. Ř., ale podle mého jazykového citu je ve výraze »spolu« obsažena představa dvou (žili spolu, chodili spolu, hádali se spolu atd.), a nechtěl-li spisovatel, aby se výraz »spolu« potahoval k následující dvojici (t. j. debatovati o těch dvou věcech spolu), měl napsati zajisté »společně, vespolek, mezi sebou« atd., ale ne »spolu«. Zájezdy básníkovy do světa se prý staly kolébkou jeho lyriky cestovní (10); kolébka ve významu přeneseném (místo vzniku) jest vždycky určení místní; proto je možno mluviti o kolébce národa, o kolébce vzdělanosti atd., ale není možno říci o nějaké činnosti, na př. o potulkách po Šumavě, že byly kolébkou Heydukova Lesního kvítí a p. O básni Dudák se praví, že je v skupině ep. básní Heydukových číslem nejslabším (13); nevím, jsou-li slabá a silná čísla, ale výraz číslo byl by tu na místě jen tehdy, kdyby Heydukovy básně vycházely očíslová[53]ny jako noviny — takto stačí dobře a po česku »kus, věc, práce, skladba, výtvor, báseň« (N. Ř. 3, 256). Jádro bývá vždycky uprostřed, ale podle našeho kritika také naveskrz (t. j. skrz naskrz), neboť balady Heydukovy prý mají naveskrz etické jádro (11); spíše je tu však hledati zmateninu výrazů naveskrz, veskrze a vesměs. Že se dá různě upotřebit (k různé potřebě užíti) papíru, nože, servítů, vápna, různých odpadků atd., je věc ovšem známá; ale p. Novák mluví také o upotřebení metafor, epithet (17) a pod. »materiálu«, asi proto, že je jich třeba k »výrobě« básní. Ale co potom s upotřebenými metaforami?

Stejně málo myslí p. N. na významový obsah slov, i když je váže ve vyšší výrazové jednotky. Tak mluví o rozvrstvení epiky v několik skupin (8), necítě, že v slovese rozvrstviti je příliš ještě živá představa vrstvy a že vrstva a skupina jsou představy přece jen různé; či by bylo možno mluviti naopak »o seskupení něčeho v jedinou vrstvu« anebo analogicky »o rozvrstvení na několik hromádek«? Mluví o lásce planoucí k národu a lidstvu (3), ač žádný milenec nikdy ani v největším blouznění neřekl ani nenapsal své dívce, že k ní plane jeho láska, nýbrž že on plane, hoří, zmírá atd. láskou k ní, třeba si ani gramaticky nebyl vědom, že výraz předložkový nepatří tu k slovesu, nýbrž k subst. láska.

Heydukova epika prý vykazuje řadu kladů, jejichž názvy jsou Dřevorubec atd. (13); co je to »názvy kladů?« Je Dřevorubec klad, či je to jen nějaká zvuková asociace? Míní-li autor kladem to, čemu se říká také positivní hodnota, neměl mluviti o jejich titulech anebo měl napsati logicky, že v jeho epice je řada kladů (skutečných hodnot), jako básně Dřevorubec atd. Tato nejasnost v hodnocení výrazů vede pak také k nešťastným katachrésím, které připomínají známou řečnickou perlu: »Zub času, který již tak mnohou slzu vysušil, pokryje zelení i tento čerstvý rov.« Toho způsobu je na př. věta, že je v tvorbě Heydukově »mnohý rys, ve kterém zřetelně obrážejí se stopy vnějších vlivů« (5). Rys je čára (něm. Zug, franc. trait) a obraz (odraz, odlesk a p.) je možný jen na ploše, ve vodě, v zrcadle, v obličeji a p., ne však v čáře. Resultát obrážení (v tomto smyslu) je pak obraz (na př. hor ve vodě), přeneseně výraz (radosti v tváři); proto je velmi těžká i představa stop obrážených v díle básníkově. Rozmotáme-li klubko výše uvedené metafory, dojdeme k těmto výrazovým prvkům: »vnější vlivy zanechaly v jeho tvorbě (v rysech jeho básnické fysiognomie) své stopy; v mnohém rysu jeho tvorby se jeví (jest patrná) stopa oněch vlivů; působení (ráz, charakter) těchto vlivů se obráží v jeho tvorbě«, a z toho ze všeho pak onen mnohý rys, v němž se obrážejí tyto stopy. Na jiném místě píše p. N. po[54]dobným způsobem o ráně, pro kterou básník hledal utišení na Krymu (5). Nikdo přece neříká, že se jeho rána (i v obrazném smyslu) utišila; rána se hojí, zaceluje, léčí, utišuje se bolest. Také by nikdo, i kdyby tak mluvil, nehledal utišení pro ránu, nýbrž pro sebe. I tu je katachrése několika výrazů metaforických. Spisovatel jasně myslící by buď napsal, že se básník z té rány (ztráty dítěte) hleděl utěšiti na Krymu, nebo že tam hledal (sobě, pro sebe) útěchu v své bolesti (lék na svou ránu), anebo že jel na Krym utišiti svou bolest, ale myšlenková jasnost, která je první podmínkou dobrého slohu, není patrně vlastností našeho stilisty.

K tomu ke všemu přistupují rozličné stilistické tvrdosti a neobratnosti, které se snesou snad v pokusech začátečníka, ale překvapují a zarážejí u spisovatele píšícího již pro veřejnost. Toho způsobu jsou na př. věty, kde se stýkají vedle sebe dva stejné pády v různých funkcích větných; na př. byl jmenován čestným doktorem filosofickou fakultou (5), byl vyznamenám českou technikou udělením hodnosti doktorské; nebylo-li by obratnější a přirozenější psáti, že ho fil. fakulta jmenovala doktorem, anebo že ho česká technika vyznamenala doktorskou hodností (udělivši mu hodnost doktorskou)? Nejčastěji se dají stilistické přehmaty a neobratnosti autorovy redukovati na nejasnost nebo ledabylost v uvědomování vzájemného vztahu mezi výrazem určeným a určujícím. Uvedu a osvětlím i k tomu některé doklady. Spisovatel píše (11) o drobné epice Heydukově námětů lidově tradičních. Není pochyby, že se výrazy »nebeská krása, věčná radost« a p. dají změniti ve výrazy »nebesky krásný, věčně radostný«, neboť významový poměr subordinace zůstává týž, t. j. kvalitativní. Ale z výrazů »lidová tradice, Národní divadlo, lidská závist« není možno utvořiti bez porušení významu výrazy »náměty lidově tradiční, repertoir národně divadelní, výraz lidsky závistivý«, protože adjektiva »lidový, národní, lidský« měla v uvedených výrazech platnost posesivní, kdežto příslovce »lidově, národně, lidsky« jsou významu jiného, totiž kvalitativního; lidové básnictví je básnictví lidu, lidově básniti jest básniti tak jako lid. Poněkud jiného způsobu jsou chyby vzniklé tím, že spisovatel nerozeznává, které představy lze uvésti v poměr subordinace a které ne. Je možno napsati »křída jsouc bílá hodí se ke psaní na černé půdě«, ale není možno říci »křída jsouc bílé barvy není černá«, chci-li vyjádřiti myšlenku, že je bílé barvy a není černá, protože tu jde o dvě představy v oposici, tedy stejně závažné. Téže chyby se dopouští p. N.; charakterisuje Heyduka, že není trpělivým dělníkem slovesným, nýbrž improvisátorem, a vyjadřuje [55]to slovy »vždy jen improvisuje, nikdy nejsa trpělivým dělníkem slovesným (7), m. nikdy není. Příklady takové násilné subordinace jsou rozličné a dosti četné. Na př.: v pohorské vesničce hošík zdědí po dědečkovi housle (13); určení »v poh. vesničce« je násilně spjato se slovesem zděditi, k němuž smyslem nepatří (m. v poh. vesničce žije hošík a ten…) právě tak, jako kdyby někdo myšlenku, že v Praze žil básník a ten (který) miloval krásu, vyjádřil větou »v Praze básník miloval krásu«. Sem patří i záliba v relativních větách s »čímž, načež« a p.; nejsou to sice zrovna chyby, ale dodává to slohu kancelářského rázu a při nepřesnosti myšlení vede to zase k logickým a slohovým přehmatům. Tak čteme na př. (13), že se hudec vrátí jako stařec do rodné vísky, kde v okolních horách marně volá svou lásku; výraz »v okolních horách« určuje (apositivně nebo příslovečně) relativní kde (= v rodné vísce) a z toho spojení vzniká nemožná představa, že hudec hledá svou lásku v rodné vísce v okolních horách, neboli že rodná víska jsou okolní hory (spojení apositivní, a tedy predikace) anebo že ty okolní hory jsou v rodné vísce (spojení příslovečné). Podobné chyby způsobuje i podřaďování určitým příčestím. Napíše-li náš kritik, že báseň Dědův odkaz je proložena řadou »písní zvyšujících účin půvabného celku složeného veskrze z osmislabičných veršů trochejských« (12), je to přehmat spíše logický, neboť žádného myslícího člověka jistě nenapadne říci per analogiam, že na př. Psohlavci jsou celek složený z osmerkových stránek nebo z vět jednoduchých a složených, že devátá symfonie je celek složený ze čtyřčtvrtečních nebo tříčtvrtečních taktů atd., neboť mluvíce o celku, máme na mysli vždy jeho vnitřní složení. Formální chyba je však, když spisovatel užije určitého příčestí (tedy adjektiva osobu nevyjadřujícího) místo urč. slovesa. Místo »nalezl jsem psa, který byl zabit n. kterého někdo zabil«, je možno říci, že jsem nalezl zabitého psa, ale naprosto není možno říci, že jsem se lekl potkaného psa, místo »psa, kterého jsem potkal«. Proto také není možno psáti, jak činí p. N., že Heyduk »skládal písně v duchu lidu v navštívených končinách« (10) m. v duchu lidu žijícího v končinách, jež navštívil. Tento stilistický zlozvyk svádí zase autora k slohovým šmodrchanicím, které vypadají polo nesrozumitelně, polo komicky. Maruška v básni Pod Vítkovým kamenem se prý dověděla, že její svůdce, cikán Stevko, »byl zároveň vrahem jejího otce, svého času na vrata přibitého« (15). Tomu by každý rozuměl tak, že Stevko zavraždil jejího otce, kterého někdo přibil svého času (!) na vrata, kdežto po pravdě byl cikán vrahem jejího otce, kterého on sám přibil na vrata, kterého zavraždil, přibiv ho na vrata. Tak ne[56]přesnost stilistická vede až k nesmyslům, jakými před lety dekadentská Plume vyplňovala rubriku nadepsanou »Sottisier universel«.

Snad by se někomu zdálo, že stilistické výtky, jež vyplnily tak značnou část mého referátu a jimiž se rozrostl skoro na rozsah článku v něm probíraného, jsou malichernosti a hnidopišství. To by byl úsudek povrchní a mylný. Tuto minuciosní práci ve větší nebo menší zkratce musí podnikati každý stilista, kterému záleží aspoň na tom, aby byl jeho sloh jasný, čistý a bez rmutu. Trpělivě a pozorně musí obraceti proti světlu každý výraz, než jej posadí na papír a než nabude v tomto umění jisté rutiny. Každá ledabylost a nepřesnost se mstí, jak na několika příkladech tohoto rozboru bylo ukázáno, až na samé podstatě slohu, na jeho srozumitelnosti a účinu estetickém. Výklady tuto podané se nebudou, jak doufám, zdáti zbytečnými ani čtenářské obci Naší řeči; neboť krása jazyka se neporušuje jen chybami proti jeho správnosti, nýbrž i prohřešky proti jeho výraznosti, která jest ovocem stejně minuciosní, vědomé i bezděčné práce celých generací.

Na omluvu autora, jemuž byl věnován tento referát, by snad mohlo býti, že jde jen o dílo populární a snad jen chvatně načrtnuté. Ale nic nebezpečnějšího nad takové omluvy. Kázeň i na chvíli uvolněná se vždy těžko vrací do svých hranic, ledabylou pohodlnost proměňuje slabost lidská velmi snadno v trvalý návyk, který ničí pak i plody práce dříve vykonané. Pravda, i dobrý Homér si někdy zdřímne; ale co je dovoleno Homérovi, může býti a bývá nebezpečno mladému adeptovi slovesného umění. Před takovým podřimováním třeba varovati. A z tohoto dobrého úmyslu vznikl tento nedobrý referát.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 2, s. 48-56

Předchozí Je péče o mládež trestná?

Následující S.: Návštěvou u novin