Časopis Naše řeč
en cz

Přehledné dějiny české

E.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ph. Dr. F. A. Soukup, Přehledné dějiny české. Nakladatel B. Kočí v Praze. 1921. Str. 166. Cena Kč 18.—.

Kniha podle nakladatelského doprovodu populární. Na populární knize žádáme, aby výsledky odborného badání, jež zpracovává literatura vědecká, šířila do vrstev neodborných, vzdělání žádostivých a potřebných, slohem srozumitelným, jazykem správným, aby stála na výši současného badání vědeckého a aby jeho výsledky tlumočila správně. Nežádáme-li na popularisátorovi práce tvůrčí, máme tím větší právo na něm žádati informovanost ve věci a bezvadnost ve formě. Ale takovým populárním spiskem v dobrém smyslu tyto Přehledné dějiny české — jak se zdá — nejsou.

Především autor Dějin nepíše dobře česky; toho si všimli i jiní referenti a ten soud lze jen potvrditi. A to je na pováženou právě při knize populární o českých dějinách, určené učitelstvu, školám, rodinám. Chyby jazykové jsou všeho druhu: pravopisné i tvaroslovné, skladebné, lexikální, tiskové a j., jsou-li ještě jaké. Pravidel českého pravopisu nezná anebo nedbá asi ani autor knihy, ani její sazeč, sice by v knize nebylo psáno: professor (5, m. profesor), tak že (6, 18 m. takže), sáhati (8 m. sahati), vladyka (9 m. vládyka), pohostinnost (10 m. pohostinost), přívrženec (14 m. přivrženec), obět (15 m. oběť), stihati (17 m. stíhati), podruhé (20 m. po druhé), latinníci (20 m. latiníci), Krušné Hory (21 m. hory), za to však (23 m. zato), lénní (23 m. lenní), dvéře (26 m. dveře), vyšívačské (27 m. vyšivačské), bulla (27, 28 m. bula), sprostředkovatel (29 m. zprostředkovatel); k tomu přistupují ještě chyby sazečské, na př. pelivě (17 m. pečlivě), o chranu (21 m. o ochranu), by (22 m. byl), křiven (22 m. hřiven), Zdih (25 m. Zdík), bitva u Kressenbrunnu r. 1620 (29 m. 1260), smrt vévody korutanského Oldřicha r. 1629 (tamt. m. 1269), a chyby v interpunkci (25, 28, 31). Víc než tyto zevní nedostatky, z nichž se může autor vymluviti tu a tam neustáleností a proměnami v českém pravopise za posledních dvacet let, padají na váhu chyby proti vlastní podstatě jazyka, kde není — aspoň pro spisovatele a inteligenta vůbec — výmluvy žádné. Že se neříká vzkřísení (6), nýbrž vzkříšení, napjati (31), nýbrž napnouti, je známo odedávna a poučuje o tom každá mluvnička; stejně známé a i v N. Ř. už nejednou ohřívané věci jsou na př., že není dobře psáti jedna ze druhé (4 m. z druhé, právě tak jako říkáme jeden s druhým, a ne se druhým), ku které (13 m. ke [217]které), ze řečtiny (6 m. z řečtiny, jako z řeky, z Říčan a p.), práce je obtížnou (5), král byl štědrým (30 m. obtížná, štědrý), pastviny byly společny (23 m. společné), válka skončila (12, 13 m. se skončila), šíření se křesťanství (17 m. šíření), posléze (12, 23 m. konečně), dle líčení (7), dle jména (27 m. podle), majitel lénního statku (23 m. vlastník), Čechy, jejichž držení (30 m. jichž), také papež nepřál mu (30 m. ani papež mu nepřál), národopis či ethnografie (4 m. neboli, pod. 1, 24, 27), zodpověden (20 m. odpověden), nejvíce se lišil jazyk Slováků, jelikož tito stýkali se se Slovany korutanskými (11 m. jelikož se stýkali). Proč píše spisovatel přeci (12, 17, 31) m. přece a Olomúc (20, 29 a j.) vedle Rakousy a p., jest asi jeho osobní tajemství. Spisovateli Dějin není dále jasný význam některých českých slov ani jejich správné vazby. Jak rádi by byli naši historikové, kdyby o praobyvatelích Čech měli sporé zápisy (8), jak by se radovali naši slavisté, kdyby také staroslovanské písemnictví bylo zanechalo u nás po sobě sporé písemné památky (25) a kdyby těch i oněch nebylo poskrovnu. Jak smutno naopak jest asi samotným Dějinám Palackého (5), když je už v bibli psáno, že není dobře člověku býti samotnému. Slovesa panovati užívá autor rovněž způsobem nečeským. Nesouhlasíme sice s názory našich brusů, jimž se zdá sloveso panovati nespravným všude, kde lze místo něho položiti sloveso býti, nýbrž přiznáváme i jemu právo užití metaforického, ale nesouhlasíme zase s tím, aby se tento metaforický význam slovesa panovati stíral po vzoru německém až do bezbarvosti, která umožňuje užíti slovesa toho i ve významu protismyslném. Slýcháme-li z úst lidu, že tenkrát ta a ta móda panovala, že dnes panuje i na vsi klobouk, že v zimě panují všude brambory a kyselo, že tenkrát panovaly všude kruté mrazy, že někde panuje ten a ten zvyk, ta a ta písnička, že to a to teď panuje (na př. ošiditi i přítele), cítíme tu všude určitý obsah slovesa panovati, který se sice tu a tam blíží slovesu »býti, trvati, jeviti se« a p., ale přece zachovává svůj podstatný rys, představu něčeho, co všichni na sobě cítí, čím se všichni spravují, co se všude jeví a p. Ale nikdo, kdo nepozbyl smyslu pro odstíny českého slovníka, neřekne, že v světnici panuje tma, že mezi výjevy sil chemických, thermických a j. panuje nějaká souvislost, že — jak píše náš spisovatel — mezi papežem a patriarchou cařihradským panoval těžký spor (14), anebo dokonce, že v Německu panovalo bezkráloví (30, jinými slovy, vládlo bezvládí). Ještě zjevnějších germanismů se dopouští spisovatel, píše-li: náboženství prodělalo vývoj (3 m. se vyvíjelo, prošlo vývojem), v první řadě (3 m. především), [218]krajina, kterou obývají (3, 8, 9 m. v které), historická kritika podmiňuje dlouhé a namáhavé studie (4 m. vyžaduje jich), rok na to (19 m. příštího roku, rok potom; pod. načež 14, 28), lesy patřily knížeti (23 m. náležely), bezprostřední majetek (23 m. přímý), boží soud spočíval na víře (25 m. zakládal se), kousky skla druženy pomocí olověných proužků (27 m. spojovány olověnými proužky). Nesprávně píše spisovatel: nedovolil toho (20 m. to), našedše hojné podpory (16 m. našedše podporu nebo došedše podpory), získal názvu (22 m. název), přezvali ji na Dagmar (29 m. přezvali ji Dagmar). V proudu historického vypravování rád se blýská spisovatel tu a tam některým rčením archaistickým, leckdy však chybným; neříkalo se, že statek »spadl« zpět knížeti (23), nýbrž na knížete, že císař vynesl na někoho klatbu (30), nýbrž nad někým (»vynésti něco na někoho« znamená vyjeviti, vyzraditi a p.), že ta a ta země byla vtělena k Čechám, nýbrž vtělovalo se, jak předpona již naznačuje, do něčeho n. v něco (do desk, do koruny české) anebo se přivtělovalo k něčemu. Chyby proti správnému postavení nepřízvučných slov ve větě se najdou skoro na každé stránce: tak mění se (3 m. tak se mění), při čemž často mu byly (3 m. při čemž mu), aby bez vlastního přičinění stal se (3 m. aby se) a t. č.

Do věcného rozboru Přehledných dějin českých se pouštěti nemíníme, neboť to není naší věcí. Ale na některé věcné nesprávnosti, které se týkají řeči a literatury české, přece jen pokládáme za svou povinnost upozorniti v tomto časopise. Tak životní dílo Palackého se jmenuje »Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě«, nikoli »na Moravě« (5) a první díl vyšel česky r. 1848, nikoli 1847 (tamt.); Rezkovo »Zvolení a korunování Ferdinanda I.« není jeho »největším dílem« (5) ani rozsahem, ani významem; Luboš Niederle, který »v archeologii napsal cenné práce« (6), se píše Lubor; v pověstech z doby pohanské vystupují zase podvržení bratří Chrudoš a Šťáhlav (12), kteří se narodili, jak známo, až v 19. stol.; mylně vykládá autor o Remešském evangeliu, že část psaná cyrillicí je psána jazykem staroslověnským, část hlaholská že je chorvatská (17); mylně vykládá o písni »Hospodine, pomiluj ny«, že prý byla zpívána již při nastolení svatého Vojtěcha na stolec biskupský a odtud také zvána »písní sv. Vojtěcha« (20, omyl vzniklý asi tím způsobem, že si autor popletl Kosmovu zprávu o Krleš zpívaném při nastolení Dětmarově se starou tradicí, připisující složení písně »Hospodine« sv. Vojtěchu); ještě mylněji pak vykládá dále o téže starodávné písni, že její začátek je prý staroslovanský, vložené verše »daj nám [219]všěm, Gospodine, žizn i mír v zemi« pak staročeské; nesprávně mluví ještě o olomouckém biskupovi Jindřichu Zdíkovi jako o synu Kosmově (25), ač je známo, že jediný pramen této zprávy je falsum (Novotný, Děj. I, 2, 588); nesprávně vydává Vincencia, kaplana Danielova, za kaplana krále Vladislava (25). Nesprávné místy, a leckde až kuriosní jsou autorovy výklady jazykové, etymologické. Třeboň, Třebíč, Třebenice nejsou názvy dědin vzniklých na půdě »vytříbené«, jak se spisovatel domnívá (24), nýbrž jsou to názvy utvořené ze jmen osobních Třěbon (jak správně ukázal již Palacký 1834), Třěbek, Třěben (Černý-Váša 131 s.), vesměs doložených z doby staré; jméno lech nelze odvozovati od slova »lécha« (= pole 9), nýbrž od »lado« (lędo); slovo ves (lat. vicus) nesouvisí se slovem »veš«, jak myslí autor (9: vše [= ves] bylo jim společno, dědili všichni po otci [= dědina]); řeckolatinské slovo archeologie vykládá (6) z řec. »arché« = počátek, předek m. z »archaios« = starý, dávný, numismatika je prý složeno z lat. »nummus« = peníz, mince, a řeckého »matéma« = nauka (tamt.; měly by tedy Listy fil. psáti nummismathika, nikoli numismatika a netrvati po tomto výkladě v domnění, že základem slova je numisma, -atis); podle tohoto výkladu autorova byla by »diplomatika« snad nauka o dvojnících, »pragmatika« nauka o Praze, a co by byla »dogmatika«, netroufáme si ani domysliti.

Napsali jsme v úvodě k tomuto posudku, že Soukupovy Přehledné dějiny české dobrým populárním spiskem — jak se zdá — nejsou. K tomuto omezení úsudku je potřeba výkladu. Nepronášíme úsudku definitivního proto, že jsme z knihy Soukupovy přečtli jen prvních 30 stránek a nesprávnosti, které jí vytýkáme, našli jen na těchto 30 str. Snad je ostatek lepší. Kdo si tedy bude chtít učiniti soud definitivní, ať knihu dočte do konce. Na nás to nebudiž žádáno.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 7, s. 216-219

Předchozí Boh. Sládeček, Red. (= Redakce): Naše budoucí měna

Následující Z. (= Josef Zubatý): Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1