K vývoji názorů na prameny při zjišťování spisovné normy

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

On the development of opinions on sources used in the investigation of the standard norm

In the1930s, the sources of the standard norm were based on Ertl’s “good author” theory, lan- guage consciousness, and the oral practices of the intellectual class according to the Prague School of Linguistics. In the 1950s, the sources of the grammatical norm were amplified. In the 1960s, spoken Czech, especially the variety known as “common Czech”, came forth, with the central basis for investigating the standard norm formed by technical and journalistic texts. After the linguistic-pragmatic turn in the 1970s and 1980s, style and communication norms also began to be considered in addition to the standard norm. The plurality of opinions and the revocation of the opinions of the 1930s and the 1960s are typical for the present postmodern period. In this article, the author presents his own hierarchy of sources. In accordance with A. Jedlička and A. Stich, he regards technical and journalistic texts as the most important source, followed by fiction and spoken literary Czech texts.

Key words: “good author” theory, source, standard norm
Klíčová slova: teorie „dobrého autora“, pramen, spisovná norma

1. Úvodem

V poslední době byly publikovány tři knihy, které se systematicky a podrobně zabývají vývojem názorů na spisovný jazyk v české lingvistické bohemistice, a to kritikou intervence do jazyka (Starý, 1995), názory na normu spisovné češtiny z hlediska komunikačního a psycholingvistického přístupu k jazyku (Nebeská, 1996) a názory na kodifikaci češtiny ze stanoviska vnějších dějin českého jazyka a lingvistiky po roce 1945 (Cvrček, 2006).

Cílem tohoto příspěvku je věnovat se v době, kdy (korpusová) lingvistika promýšlí metody výzkumu, vývoji názorů českých lingvistů na prameny při zjišťování současné spisovné normy, což ve třech uvedených knihách zůstalo v pozadí, a to od vystoupení pražské školy do současnosti. V době diskusí o spisovné češtině, kdy někdy dochází při jejím zpochybňování ke zkreslování skutečného vývoje české jazykovědné bohemistiky, jsme považovali za potřebné napsat článek přehledový, který je určen hlavně pro širší kulturní veřejnost a mladou lingvistickou generaci. Vedle přehledu různých názorů uvádíme totiž i skutečnosti méně známé a v 7. části na základě analýzy těchto názorů podáváme vlastní stanovisko k hierarchii pramenů.

[58]Přestože je spisovná norma v mluvené komunikaci v současném postmoderním období některými lingvisty relativizována poukazem na změnu norem chování ve společnosti a na existenci celé soustavy norem v komunikačních aktech, považujeme ji (a její variantnost) za pojem, jenž má stále svou platnost u lingvistů, kteří chápou spisovný jazyk nejen racionálně jako nástroj komunikace, ale i emocionálně ho prožívají jako národně reprezentativní útvar mající tradici, svou hodnotu a místo v multikulturní Evropě a v české společnosti vůbec, protože té v její převážné většině záleží na úrovni jazykového vyjadřování. Spisovný jazyk je definován čtyřmi rysy: kodifikovaností, slohovou mnohovrstevnatostí, vyšší komunikační funkcí a sebereflektující metajazykovostí (Chloupek, 1995, s. 45).

Spisovná norma a její dynamika se zkoumá v české jazykovědě především ve vztahu ke kodifikaci a spisovnému úzu. Půjde nám o vztah této normy, která objektivně existuje v jazyce, k pramenům, tedy k tomu, z čeho lingvisté při zkoumání spisovné normy vycházejí. Třebaže si stručně všimneme, jak zaznamenávání spisovné normy bralo v úvahu se zpožděním teoretické názory na prameny normy, stranou necháváme působení kodifikace na normu a vůbec otázky regulace jednotlivých jazykových rovin, spojené s kodifikací konkrétních jazykových prostředků. V ortografické rovině je zřetelně oslabeno postavení normy a posíleno působení kodifikace (srov. Adam, 2004, s. 178), a proto se touto rovinou nezabýváme.

Pramenem při zkoumání spisovné normy jsou jazykové projevy psané i mluvené (texty). Ty mohou být doplněny i zkoumáním jazykového povědomí pomocí dotazníků a anket (viz dále části 3 a 4). Pramenem obohacování spisovné normy jsou také útvary běžně mluveného jazyka, tedy útvary, které stojí v přechodném pásmu mezi vyhraněnými strukturními útvary, jimiž jsou spisovný jazyk a dialekt,[1] především obecná čeština. Z obecné češtiny mohou pronikat do spisovné normy hlavně prostředky hláskové a tvarové stavby jen přes hovorovou stylovou vrstvu jazykových prostředků spisovných (části 4, 6).[2]

Neusilujeme o úplný popis názorů českých lingvistů, nýbrž jen o zobecnění vývojových tendencí názorů hlavních představitelů naší bohemistiky.

 

2. Třicátá a čtyřicátá léta

Významným mezníkem ve zkoumání současné češtiny bylo vystoupení strukturalistů Pražského lingvistického kroužku ve třicátých letech minulého století (Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932), kteří kritizovali soudobý purismus a postavili na vědecký základ zkoumání současné spisovné češtiny z hlediska funkčního.

[59]Půdu pro toto vystoupení připravil už V. Ertl, který na rozdíl od puristů při zkoumání současného spisovného jazyka nevycházel ze starších stadií spisovného jazyka, ale ze současného literárního úzu: „… absolutně dobrý spisovatel je pouhá fikce, abstraktní představa ve skutečnosti nikde neexistující, souhra znaků získaných pozorováním a srovnáváním spisovatelů skutečně existujících, jejichž díla mají ve vytváření jazyka dané doby vliv široký a rozhodný“ (Ertl, 1929, s. 52). Vzniká tak Ertlův „dobrý autor“ jako princip zkoumání jazykových projevů při zjišťování spisovné normy.

K Ertlovu „dobrému autoru“ se vedle Mathesia hlásí především B. Havránek. Ten jako první u nás podává explicitní definici jazykové normy: „soubor jazykových prostředků gramatických i lexikálních (strukturních i mimostrukturních), pravidelně užívaných“ (Havránek, 1932a, s. 33). Normu má podle něho jazyk spisovný i lidový, norma tedy existuje v jazyce, rozhoduje o ní kolektiv užívající jazyk. Spisovná norma se liší od normy lidového jazyka v tom, že „je uvědomělejší a závaznější než norma lidového jazyka“ (tamtéž, s. 35) a že se vytváří „vždy za teoretických zásahů“ (tamtéž, s. 35), že má svou kodifikaci, která je zachycením spisovné normy. Při charakteristice normy spisovného jazyka B. Havránek uvádí: „do normy spisovného jazyka náleží ovšem to, co je v soudobém úzu spisovném; to je v podstatě Ertlův ‚dobrý autor‘“ (tamtéž, s. 34).

B. Havránek píše pak o několika pramenech při zjišťování současné spisovné normy: jsou jimi průměrná literární praxe posledních padesáti let, jazykové povědomí a jazyková praxe ústní v intelektuálních vrstvách (Havránek, 1932b, s. 246–247). Při formulaci ústní praxe vychází z Tezí z r. 1929, v nichž se poprvé uvažuje o mluvené praxi jako o prameni pro spisovný jazyk (Teze předložené Prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929, 1970, s. 59).

M. Weingart ve své sociolingvistické analýze aktuální situace spisovné češtiny zahrnul mezi prameny při zjišťování spisovné normy z hlediska „dobrého autora“ i jiné druhy textů než texty literární (Weingart, 1934, s. 14n.).

Teoretické postuláty pražské školy byly částečně uplatněny v Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957), který má jako hlavní pramen vzhledem k tehdejším omezeným technickým možnostem zkoumání mluveného jazyka výhradně psanou češtinu. Vycházeje z Ertlova „dobrého autora“, se tento slovník opírá o mnohamilionovou excerpci lexikálního archivu Ústavu pro jazyk český, a to především krásnou literaturu. Zpracovává z ní i slova málo užívaná, zastaralá, místní (nářeční, obecněčeská apod.) nebo zájmová (slangová, argotická). Zásluhou A. Získala se berou v úvahu i dobří autoři odborné literatury (Filipec, 1974, s. 264). Také poznávání mluvnice vychází z dokladů dobrých českých spisovatelů (Havránek, 1935), což se potom promítlo v Pravidlech českého pravopisu z r. 1941 (Havránek, 1963a, s. 124). Zájem o stylistiku se v této době ještě neprojevil vznikem knižní monografie.

[60]Na rozdíl od pražské školy, která vycházela z „dobrého autora“, chápal F. Trávníček prameny zjišťování spisovné normy šířeji. Za nositele spisovného úzu považoval všechny příslušníky jazyka, celé jazykové společenství (Trávníček, 1942, s. 128). Pramenem není jen dobrý autor v krásné literatuře, ale i v jiných kulturních oborech, nejen v jazyce psaném, ale i mluveném (tamtéž, s. 209). V tomto duchu napsal také svou mluvnici, v níž se často spoléhá na své jazykové povědomí a za důležitý pramen považuje introspekci, když píše, že „plně hodnotné jsou i věty (…) vytvořené původcem mluvnice ‚uměle‘“ (Trávníček, 1951, s. 9).

 

3. Padesátá léta

V padesátých letech dochází na určitou dobu k rozchodu většiny členů pražské školy se strukturalismem, avšak v jazykovědné teorii i praxi se navazuje na teorii spisovné normy a na prameny jejího zjišťování ze třicátých let a hierarchie těchto pramenů se mění, prameny se modifikují.

B. Havránek opouští své stanovisko, že by současná spisovná norma byla omezena jen na intelektuální vrstvy, a píše mj.: „Nemůžeme (…) rozeznávat jazyk spisovný, který by byl chápán jako jazyk exkluzivní, třídní, a jazyk nespisovný jako jazyk lidu“ (Havránek, 1963b, s. 221). Vytváří tak předpoklady, aby se rozšířily prameny pro zjišťování spisovné normy.

A. Jedlička nově a průkopnicky při zjišťování mluvnické spisovné normy na rozdíl od sbírání slovníkového materiálu, při němž základním pramenem zůstával stále ještě „dobrý autor“ krásné literatury (vytváření Příručního slovníku jazyka českého), považuje za základní excerpci spisovného jazyka běžného, neutrálního, a to díla s tematikou obecně kulturní, zvláště se zaměřením popularizačním (denní tisk, časopisy, literatura kulturně-politická, odborně popularizující, memoárová apod.), ale také spisovný jazyk mluvený (stenografické záznamy veřejných projevů, přednášek apod.) (Jedlička, 1950, s. 126–127).[3] Materiálově založené poznání normy má být impulsem při změně kodifikace (tamtéž, s. 129). Vhodným doplňkem excerpovaného materiálu je už tehdy využití dotazníku (ankety) pro výzkum jazykového povědomí spisovného (tamtéž, s. 131).

Roku 1955 bylo v Ústavu pro jazyk český poprvé užito dotazníkové metody u 52 skupin morfologických jevů, zčásti důležitých při dílčích úpravách tvaroslovné kodifikace v Pravidlech českého pravopisu roku 1957 a v Slovníku spisovného jazyka českého (Jedlička, 1974, s. 66).

Pramenem pro ortoepickou výslovnost nebyla r. 1955 už jen spisovná výslovnost vzdělaných vrstev pražských jako ve třicátých letech, ale „výslovnost uživatelů spisovného jazyka po celém jazykovém území, snažících se o spisovný projev kultivo[61]vaný po všech stránkách, z hlediska výslovnosti tedy prostý zvláštností nářečních, místních a individuálních“ (Výslovnost spisovné češtiny 1, 1967, s. 10).

Zcela ojedinělý, tehdejší době poplatný je pokus F. Trávníčka, který mj. napsal: „Nezachovávání spisovné normy slovníkové a mluvnické snižuje obecnou srozumitelnost uměleckého díla, protože působí na čtenáře rušivě…“ (Trávníček, 1954, s. 5). Trávníčkova kritika nespisovnosti v soudobé próze znamenala omezování tvůrčí potence českých spisovatelů.

 

4. Šedesátá léta

S politickým uvolněním na konci padesátých let a v letech šedesátých dochází v umělecké literatuře, v níž se projevuje nekonformnost jako projev nového životního postoje, k růstu jazykové tvořivosti spisovatelů a především k dosud nebývalému využívání obecné češtiny, které s jistým kolísáním trvá dodnes. Roste úloha mluveného jazyka vůbec. To se odráží i v jazykovědě.

Nejprve byl nastolen úkol posilovat mluvnost spisovné češtiny (Bělič, 1959); Běličovo ztotožnění spisovné češtiny s knižním jazykem považoval však A. Jedlička za chybu (ústní sdělení).[4] P. Sgall vystupuje s požadavkem využití obecné češtiny při obohacování normy spisovné češtiny (Sgall, 1960), obecná čeština se chápe jako pramen spisovné normy.[5] P. Sgall tím zahajuje známou diskusi o obecné češtině a nepřímo podněcuje specializovaný výzkum mluvené (nenářeční) češtiny, který má v této době již lepší technické podmínky než ve třicátých letech. Především jde o kolektivní výzkum městské mluvy pod vedením J. Běliče.

Norma už není chápána jenom jako soubor jazykových prostředků, jako tomu bylo ve třicátých letech, ale i jako soubor pravidel a zákonitostí jejich užívání (Havránek-Jedlička, 1963, s. 7). Dochází k rozvíjení, prohlubování a doplňování předválečných názorů pražské školy na prameny při zjišťování spisovné normy, především k opouštění Ertlova „dobrého autora“, ale i k rehabilitaci názoru, že pramenem může být též povědomí intelektuálních vrstev (Jedlička, 1963, s. 13).

Protože krásná literatura je psána také nespisovným jazykem (a to i mimo přímé řeči postav), je tato literatura opouštěna jako hlavní pramen zjišťování spisovné normy. Této oblasti se věnoval především K. Hausenblas. Přehodnotil Mukařovského tezi, že spisovný jazyk je pozadím, na kterém se jazyk literárního díla hodnotí. Podle K. Hausenblase (1969, s. 132) tímto pozadím jsou také jiné útvary národního jazyka, včetně obecné češtiny.[6]

[62]S politickým uvolněním souvisí i renesance veřejně mluveného slova a nespokojenost s průměrnou úrovní mluvených projevů jako dědictvím minulosti. F. Daneš vyzvedá vedle spisovnosti především požadavek kultivovanosti mluvených projevů, přičemž oba pojmy nepovažuje za synonyma (Daneš, 1969, s. 97).

Za výstižné formulace pramenů spisovné normy považuji myšlenky A. Sticha (1969, s. 161), podle kterého je důležitý materiál ze spisovných, polospisovných a nespisovných mluvených veřejných projevů. A. Stich uvádí: „Za nejnaléhavější pokládáme předložit veřejnosti dílčí i souhrnné rozbory funkčního stylu odborného a publicistického, (…) v nich lze vidět centrum současného jazyka (nikoli např. v jazyce uměleckém…).“ Navazuje tak na A. Jedličku (1950, s. 126–127). Podobné stanovisko se stává koncem šedesátých let obecně přijímaným a velký význam uvedených věcných stylů bývá spojován s rozvojem vědy a techniky.

Do popředí se začínají dostávat metody zkoumání spisovné normy (Jedlička, 1968, s. 119). A. Jedlička uvažoval také o využití metod statistických a zahraničních zkušeností, opírajících se o strojové shromažďování a zpracování materiálu (Jedlička, 1971, s. 247). K tomu však v sedmdesátých letech z důvodů politické restrikce už nedošlo.

Hlavní pokračovatel B. Havránka v tvůrčím propracovávání teorie spisovného jazyka a jejím uplatňováním v praxi A. Jedlička, který se touto problematikou soustavně zabýval už od druhé poloviny čtyřicátých let také s využitím poznatků svého předválečného učitele, brněnského sociologa I. A. Bláhy (Jedlička, 1947/1948, s. 143), napsal koncem šedesátých let syntetické dílo, jež jako doktorská disertace po srpnové invazi nebylo připuštěno k obhajobě, vyšlo však knižně (Jedlička, 1974) a bylo přeloženo do několika jazyků. V knize se autor dosud nejpodrobněji zabývá základnou spisovné normy a prameny jejího zjišťování (s. 59–69).

A. Jedlička považuje za hlavní nositele spisovné normy všechny aktivní uživatele spisovného jazyka bez ohledu na jejich sociální začlenění a bez zřetele k jejich regionálnímu původu nebo pobytu, zvláště uživatele, jejichž vztah k spisovnému jazyku ve veřejné, kulturní a politické sféře je profesionální, tvůrčí, a tedy určující. A. Jedlička navazuje na svou průkopnickou stať (Jedlička, 1950) a pramenem pro zkoumání současné spisovné normy jsou mu hlavně texty odborné (především populárně odborné) a publicistické (nejen psané, ale i mluvené), ty mají význam centrální, okrajové postavení má sféra hovorová (tj. mluvená forma spisovných projevů) a specifický charakter sféra umělecká. Za důležitý pramen považuje A. Jedlička mluvené projevy spisovné, v nichž se uplatňuje princip variantnosti spisovné normy. Záslužně uvažuje o jazyku osobní korespondence významných literárních a jazykových tvůrců jako o pramenu poznání spisovné normy. Vedle uvedených jazykových projevů (textů) uplatňuje autor i sociologický přístup k jazyku a považuje při zkoumání spisovné normy za důležité také zjišťování jazykového povědomí u různých skupin uživatelů pomocí sociologických šetření, např. dotazníkovou metodou. [63]Zkoumá se užívání jednotlivých jazykových prostředků nebo hodnotící postoje uživatelů (komunikantů) k jazyku a k jeho fungování, např. postoje k pravopisu a k přejatým slovům (Tejnor, 1969, 1972).

Uvedené teoretické pojetí pramenů se uplatnilo také v praxi, a to hlavně ve stylistice (Jedlička-Formánková-Rejmánková, 1970). V syntaxi si všímá běžně mluveného jazyka[7] jako jeden z prvních F. Kopečný (1962). Pokud jde o slovní zásobu, Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971), navazující na Příruční slovník jazyka českého (1935–1957), zaznamenává vedle beletrie ve větším rozsahu také terminologii, běžně mluvený jazyk zachycuje jen tak, jak je obsažen v beletrii. V popisu hláskosloví a tvarosloví spisovné češtiny se postupně uplatňují jevy běžně mluveného jazyka, zpočátku vázané zpravidla na stylovou vrstvu hovorovou ve spisovném jazyce, postupně však mohou nabývat i platnosti neutrální (Jedlička, 1969; Havránek-Jedlička, 1970).

 

5. Sedmdesátá a osmdesátá léta

V sedmdesátých a osmdesátých letech dochází, jak známo, ke komunikačně-pragmatickému obratu v jazykovědě a vedle pojmu spisovná norma (nebo šířeji jazyková norma) se užívají také pojmy stylová a (řečově) komunikační norma. S pojmem stylová norma předjal komunikačně-pragmatický obrat už K. Hausenblas (1955, s. 7). S označením komunikační norma přišel u nás především rusista V. Barnet (1976).

Typy norem jazykové komunikace systematizuje A. Jedlička (1982, s. 279) na normy útvarové (systémové, jazykové), komunikační (situační) a stylové. Z nich pouze u útvarové normy spisovné uvažuje o pramenech jejího zjišťování, jsou to konkrétní jazykové projevy (texty). Komunikační normy mají nejen složku jazykovou, ale i nejazykovou. Nejširší jsou normy stylové, které jsou jak ve vztahu k normám útvarovým, tak komunikačním a jsou nejen v jazyce spisovném, ale i v útvarech nespisovných. U norem komunikačních a stylových neuvažuje A. Jedlička o jejich pramenech.

Teoretické přehodnocení pramenů pro zjišťování spisovné normy ze šedesátých let se v praxi projevilo se zpožděním až nyní ve zkoumání slovní zásoby i gramatiky. Jednosvazkový Slovník spisovné češtiny (1978), opírající se hlavně o Slovník spisovného jazyka českého, vedle jevů beletrie, která už není hlavním pramenem, a odborných textů zachycuje poprvé i publicistiku a běžně mluvený jazyk. Slovník předefinovává mnohá slova obecné češtiny ve slova hovorové vrstvy spisovného jazyka.[8] Akademická mluvnice sice neuvádí prameny, z nichž vychází, ale v rámci formálního tvarosloví se zabývá vztahem mezi spisovnou normou a normami nespi[64]sovných útvarů národního jazyka (Mluvnice češtiny 2, 1986, s. 266n.). Vycházejí další vydání České mluvnice Havránka-Jedličky, která měla na rozdíl od akademické mluvnice kodifikační platnost. Lexikální a gramatické počítačové zkoumání systému současné češtiny z hlediska kvantitativního pod vedením M. Těšitelové mělo v letech 1971–1985 za prameny texty odborné, publicistické a administrativní (Těšitelová et al., 1985), z nichž první dva prameny jsou rozhodující pro normu spisovné češtiny. Stranou zůstaly texty beletristické (Těšitelová, 1983, s. 275), jež byly podstatně omezeny K. Horálkem (Těšitelová, 1999, s. 84).

 

6. Současné období

V současném postmoderním období, které na rozdíl od strukturalismu zdůrazňuje zmnožení perspektiv nazírání, se setkáváme v souvislosti s odmítáním společenských norem vůbec také s relativizací pojmu spisovná norma, se zpochybňováním samé existence spisovného jazyka jako svébytné podoby národního jazyka ve jménu spontánní komunikace a s pluralitou vědeckých přístupů k poznání češtiny, spisovné normy a jejích pramenů. Nechme stranou relativizaci, a protože toto období je ještě naší veřejnosti dostupné v jazykovědné literatuře, všimněme si jen ve stručnosti plurality, kdy lingvisté zdůrazňují ty či ony prameny.

V novém společenském kontextu se někteří lingvisté vracejí k názorům a pojmům, které vypracovala česká lingvistika už za první republiky.

Ertlův pojem „dobrý autor“, užitý původně pro psaný jazyk v literárních dílech, aplikuje Z. Hlavsa (1993, s. 154) na moderátory v rozhlase a televizi, kteří by měli být vzorem mluvené komunikace. Navazuje tak i na Danešovo pojetí zkvalitňování veřejného mluveného slova z konce šedesátých let. Pojem „dobrý autor“ se objevuje také v souvislosti s prosazováním obecné češtiny, kodifikace se má řídit podle „dobrých spisovatelů“ a „dobrých stylistů“, a ne naopak (Sgall-Hronek, 1992, s. 112). J. Homoláč (1998, s. 141) se vrací k Havránkovu pojetí spisovné normy ze třicátých let, které B. Havránek v padesátých letech revidoval, totiž k normě, jejímž pramenem je vyjadřování a jazykové povědomí intelektuálních vrstev. Jistým návratem k Mukařovského pojetí je názor, že pozadím pro jazyk literárního díla už nejsou také jiné útvary národního jazyka než jazyk spisovný, včetně obecné češtiny, jako v letech šedesátých, ale jako bezpříznaková báze pro literaturu funguje spisovný jazyk ve své neutrální složce, protože jde o základní útvar oficiální komunikace (Mareš, 1995, s. 233).

Do popředí se především dostává mluvená čeština.

Na svou stať z roku 1960 navazuje P. Sgall, podle něhož z obecné češtiny čerpá jazyk spisovný (Sgall, 1996, s. 56). Jeho teoretické myšlenky jsou aplikovány v praxi; obecná čeština se silně uplatňuje ve Frekvenčním slovníku mluvené češtiny (2007), který vznikl na základě Pražského mluveného korpusu.

[65]M. Jelínek, jenž se hovorové češtině[9] v rámci spisovného jazyka věnuje už od šedesátých let, popisuje jazykové prostředky běžně mluveného jazyka, které ztratily povahu prostředků substandardních a jež jsou přijímány do spisovné normy (Jelínek, 1995, s. 35).

Mluvenou (nenářeční) češtinou se zabývá několik desetiletí systematicky v celém jejím rozsahu hlavně z interakčního hlediska O. Müllerová (1979, 1994), která vytváří žánrově rozmanité nahrávky a přepisy autentické řeči. Veřejné mluvené projevy považuje za rozhodující pro vývoj spisovné normy Z. Hlavsa (1990, s. 128). Nověji vznikají nahrávky řeči mediální, a to dialogických žánrů, na jejichž základě se připravuje počítačový korpus mluvené češtiny DIALOG (Čmejrková-Jílková-Kaderka, 2004, s. 263), který právě proto, že obsahuje televizní debaty jako veřejné dialogické projevy, může být pramenem pro zjišťování spisovné normy.

Při dnešní otevřenosti mluvené komunikace jsou zdroji (prameny) spisovnosti spíše než funkční styly veřejnost a připravenost jednotlivých komunikátů (Krčmová, 2004, s. 20).

Pro mluvenou komunikaci se uvádí, že školní vyučování, veřejné, politické, vědecké a podobné diskurzy, stejně tak televizní a rozhlasové zpravodajství, hlášení apod. představují doménu spisovnosti (Daneš, 1997, s. 16).

Jedličkův pokračovatel O. Uličný pokládá za hlavní pramen spisovné normy texty odborné, zvláště populárně odborné, a texty publicistické (Uličný, 2006b). Už dříve spojil spisovnou češtinu s otázkou hodnot (Uličný, 1995), srov. také hodnotové vzorce u F. Daneše (1979). Nově O. Uličný (2006a) pokládá za nejvýznamnější faktor komunikačních norem původce komunikátu a dělí původce na filologicky aktivní a inertní, inertní mluvčí přitom prameny normy nejsou, ani veřejnost je za ně nepovažuje.

V souvislosti s rozvojem moderní výpočetní techniky se zdůrazňuje role elektronických korpusů pro poznání jazyka (Štícha, 1994, s. 145; Čermák, 1995, s. 123).

Volá se po obecné shodě v tom, jaké typy textů by měly být pramenem pro poznání spisovné normy (Grepl, 1995, s. 81–82).

Anketa Grémia pro otázky české jazykové praxe ukázala, že při zjišťování spisovné normy byly nejvýše hodnoceny: úzus „vzdělanců“, ankety mezi „vzdělanci“ a odborníky-nebohemisty; dále úzus krásné literatury a sdělovacích prostředků (Hoffmannová, 1998, s. 21).

V praxi byl popis mluvnické spisovné normy realizován v mluvnici brněnské (Příruční mluvnice češtiny, 1995) a pražské (Čechová a kol., 1996). Brněnská mluvnice vedle pojmu spisovná norma pracuje se synonymním pojmem standardní formy v kultivované veřejné komunikaci mluvené i psané, prostředky substandardní jsou na hranici kultivovaného jazyka (s. 17–18). Pražská mluvnice používá pojem sou[66]časný spisovný jazyk, norma kodifikovaná a stylová (s. 26, 361). V hodnocení spisovnosti jazykových prostředků si obě mluvnice často odporují (Adam, 2006, s. 202).

 

7. Hierarchie pramenů

Naše veřejnost volá po obecně uznávané kodifikaci mluvnické spisovné normy,[10] a proto bude třeba soustředit pozornost lingvistů k vědeckému poznání této normy. Musí se přitom vycházet z rozsáhlého materiálu současné češtiny, která se chápe jako jazyk příslušníků tří žijících generací (Jedlička, 1965, s. 14). Tento materiál by měl respektovat hierarchii pramenů.

Hlavními prameny při zjišťování spisovné normy jsou odborné a publicistické jazykové projevy.

Odborné jazykové projevy jako celek plní vyšší komunikační funkci, která je jedním ze závažných rysů spisovného jazyka. V těchto projevech je spisovná norma pevnější a závaznější než v jiných pramenech, tyto projevy přispívají k žádoucí stabilitě spisovného jazyka. Jedná se především o populárně odborné projevy, které mají velký rozsah v jazykové praxi. Jde ovšem i o jiné druhy odborných projevů, např. projevy esejistické, jež jsou však již na pomezí stylu odborného a uměleckého (Jedlička, 1973).

Publicistické jazykové projevy jsou důležitým pramenem při zjišťování spisovné normy hlavně proto, že se jich užívá v médiích, publicistiku čte a poslouchá mnoho lidí. Jedná se však jen o veřejné a (oficiální) mluvené (psané) projevy „dobrých autorů“, některých moderátorů (publicistů), kteří se vyjadřují kultivovaně a vytříbeně. Stranou musí zůstat texty komerční zábavy v tisku, rozhlase a televizi, protože v nich pisatelům a mluvčím na spisovné normě nezáleží. Mnozí publicisté mají tendenci přejímat z cizích jazyků i některé gramatické jevy, které nejsou v souladu se spisovnou normou češtiny a její kodifikací a které ani češtinu nijak neobohacují.

Třetím pramenem zjišťování spisovné normy jsou jazykové projevy beletrie. Jazyk v těchto projevech nemá jen funkci vyjadřování a sdělování jako u předcházejících dvou pramenů, ale je faktorem tvůrčím (Štěpán, 2008, s. 237), složkou umělecké výstavby, struktury slovesného díla. Pramenem spisovné normy však nemohou být všechny beletristické texty, ale jen projevy (texty) „dobrých autorů“, tj. spisovatelů, kteří píší vytříbeným jazykem, spisovnou češtinou. Taková čeština se užívá zpravidla i v řeči postav, přitom nebudí u čtenářů dojem umělé spisovnosti, ale jde o mluvu přirozenou, o mluvenou formu spisovné češtiny, tedy o češtinu hovorovou. Dobří spisovatelé si váží spisovné češtiny a také o ní píšou třeba ve svých esejích. Při zjišťování spisovné normy nelze vycházet z beletrie, která má nové typy střídání spisovnosti a nespisovnosti (Čmejrková, 1997, s. 123), nebo která je dokonce založena jen na obecné češtině.

[67]Konečně čtvrtým pramenem jsou jazykové projevy hovorové (mluvené formy spisovných projevů). Jak jsme uvedli, jsou jím realizovány také jazykové projevy dobrých publicistů a spisovatelů. Hovorové jazykové projevy spisovné se realizují i u vymezené skupiny mluvčích v běžně dorozumívací (prostě sdělovací) komunikační (stylové) oblasti.

Pro empirické zjišťování poměrů v úzu mohou být při jisté vyváženosti materiálu užitečné elektronické korpusy psaných textů (korpusy SYN2000, SYN2005, SYN2006PUB, které dohromady obsahují půl miliardy slovních tvarů; výše uvedený korpus kolektivu M. Těšitelové, Pražský závislostní korpus aj.). Zastoupení textů beletristických (původních i přeložených), odborných a publicistických se stále promýšlí, srovnání SYN2000 a SYN2005 ukazuje, že roste podíl beletrie (Králík, 2004, s. 140). Elektronické korpusy by měly obsahovat ještě větší podíl textů odborných a původní české beletrie dobrých autorů.

Výhodou elektronických korpusů je obrovský rozsah materiálu a rychlé zjišťování frekvence jednotlivých jazykových prostředků v kontextu. Avšak spoléhání se jen na rychle získané poznatky pomocí informační techniky bez namáhavého vlastního studia materiálu může být nebezpečné. Pro zkoumání některých jazykových prostředků je totiž žádoucí vytvářet také speciální manuální korpusy psaných textů.

Kvantitativní data z elektronických korpusů při zjišťování spisovného úzu by neměla být v korpusové lingvistice samoúčelná, měla by být doplněna charakteristikami hodnotovými, které mohou vyplynout i z diskuse renomovaných lingvistů o spisovné povaze jazykových prostředků na stránkách jazykovědných časopisů. Perspektivním pramenem jsou též některé elektronické korpusy mluvených textů, např. již uvedený korpus DIALOG, prestižní věcné veřejné a oficiální mluvené projevy (Bartošek, 2007, s. 74) aj.

Omezenou platnost má internet, protože se v něm stále mění kvantitativní data a není znám sociální status jeho uživatelů, a některé korpusy mluvené češtiny, které nevycházejí z celostátního teritoria.

 

8. Závěr

Soustředil jsem se jen na názory českých lingvistů, kteří zpravidla teoreticky postulovali prameny pro zjišťování spisovné normy. Tyto názory mohou být i dnes mladým lingvistům inspirací při výzkumu spisovné češtiny. Pro nedostatek místa jsem nechal stranou, z jakých zahraničních prací vycházeli a jak ovlivnili zkoumání spisovné normy v zahraničí. Aplikace teoretických názorů českých lingvistů při konkrétním zpracovávání jazykového materiálu probíhala vždy s jistým časovým zpožděním.[11]

 

[68]LITERATURA

ADAM, R. (2004): Spisovnost/nespisovnost a pravopis. In: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, s. 178–180. (Rec. A. Černá, Naše řeč, 89, 2006, s. 40–43.)

ADAM, R. (2006): Znovu a šířeji o formě kodifikace. Naše řeč, 89, s. 198–203.

BARNET, V. (1976): Jazykovaja norma v sociaľnoj komunikacii. In: Problemy normy v slovjanskich literaturnych jazykach v sinchronnom i diachronnom aspektach. Moskva: Nauka, s. 47–69.

BARTOŠEK, J. (2007): K sedmdesátinám profesora Oldřicha Uličného. Jazykovědné aktuality, 44, s. 70–75.

BĚLIČ, J. (1959): Bojujme za upevňování a šíření hovorové češtiny. Český jazyk a literatura, 9, s. 433–441.

CVRČEK, V. (2006): Teorie jazykové kultury po roce 1945. Praha: Karolinum. (Rec. J. Hlavsová, Naše řeč, 90, 2007, s. 150–153.)

ČECHOVÁ, M., a kol. (1996): Čeština – řeč a jazyk. Praha: Institut sociálních vztahů. (Rec. J. Kořenský, Slovo a slovesnost, 58, 1997, s. 305–311.)

ČERMÁK, F. (1995): Jazykový korpus. Prostředek a zdroj poznání. Slovo a slovesnost, 56, 119–140.

ČMEJRKOVÁ, S. (1997): Jazyk literatury. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, s. 114–132.

ČMEJRKOVÁ, S. – JÍLKOVÁ, L. – KADERKA, P. (2004): Mluvená čeština v televizních debatách: korpus DIALOG. Slovo a slovesnost, 65, s. 244–269.

DANEŠ, F. (1969): Kultura mluvených projevů. Její základní předpoklady a aktuální úkoly. Naše řeč, 52, s. 95–109.

DANEŠ, F. (1979): Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha: Academia, s. 79–91.

DANEŠ, F. (1997): Situace a celkový stav dnešní češtiny. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, s. 12–24.

ERTL, V. (1929): Časové úvahy o naší mateřštině. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků.

FILIPEC, J. (1974): Zemřel Alois Získal. Naše řeč, 57, s. 263–265.

Frekvenční slovník mluvené češtiny (2007). Praha: Karolinum.

GREPL, M. (1995): K aktuálním otázkám jazykové kultury. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 80–83.

HAUSENBLAS, K. (1955): K základním pojmům jazykovědné stylistiky. Slovo a slovesnost, 16, s. 1–15.

HAUSENBLAS, K. (1969): Čeština v dílech slovesného umění. Naše řeč, 52, s. 127–140.

HAVRÁNEK, B. (1932a): Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha: Melantrich, s. 32–84.

HAVRÁNEK, B. (1932b): Obecné zásady pro kulturu jazyka. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha: Melantrich, s. 245–257.

HAVRÁNEK, B. (1935): Mluvnická kodifikace spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, 1, s. 8–13.

[69]HAVRÁNEK, B. (1963a): Mluvnická kodifikace spisovné češtiny. In: Studie o spisovném jazyce. Praha: Nakladatelství ČSAV, s. 119–124.

HAVRÁNEK, B. (1963b): O jazyce literárního díla a překladu z hlediska nové lingvistiky. In: Studie o spisovném jazyce. Praha: Nakladatelství ČSAV, s. 218–233.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. (1963, 1970): Česká mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

HLAVSA, Z. (1990): K jazykové stránce komunikace v hromadných sdělovacích prostředcích. Slovo a slovesnost, 51, s. 124–130.

HLAVSA, Z. (1995): K persvazivním prostředkům české publicistiky. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 149–155.

HOFFMANNOVÁ, J. (1998): Zápis o výsledcích ankety o poslání Grémia pro otázky české jazykové praxe. Jazykovědné aktuality, 35, č. 1 a 2, s. 20–24.

HOMOLÁČ, J. (1998): K pojetí normy u Ivy Nebeské. Naše řeč, 81, s. 138–147.

CHLOUPEK, J. (1995): Útvarová diferenciace a slohová stratifikace češtiny dnes. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 41–47. (Rec. O. Müllerová – J. Hoffmannová, Slovo a slovesnost, 58, 1997, s. 42–54.)

JEDLIČKA, A. (1947/1948): Otázky jazykové výchovy. Slovo a slovesnost, 10, s. 142–151.

JEDLIČKA, A. (1950): Zjišťování mluvnické normy soudobé spisovné češtiny. Naše řeč, 34, s. 121–132.

JEDLIČKA, A. (1963): K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě). Slovo a slovesnost, 24, s. 9–20.

JEDLIČKA, A. (1965): K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny. In: Slavica Pragensia VII. Praha: Universita Karlova, s. 13–27.

JEDLIČKA, A. (1968): Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy. Slovo a slovesnost, 29, s. 113–125.

JEDLIČKA, A. (1969): Vývojová dynamika současné spisovné češtiny. Naše řeč, 52, s. 79–94 (přeloženo v knize Deutsche Sprache im Kontrast. Tübingen: G. Narr, 1977, s. 206–239).

JEDLIČKA, A. (1971): Dvě významná díla české a slovenské jazykovědy. Naše řeč, 54, s. 239–252.

JEDLIČKA, A. (1973): K vymezení a charakteristice esejistického stylu. In: Studia Slavica Pragensia. Akademiku Bohuslavu Havránkovi k osmdesátinám. Praha: Universita Karlova, s. 167–178.

JEDLIČKA, A. (1974): Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha: Universita Karlova. (Rec. V. Barnet, Slovo a slovesnost, 37, 1976, s. 134–137; D. Buttlerová, Poradnik Językowy, 1977, s. 360–365; W. Schmidt, Zeitschrift für Phonetik, 30, 1977, s. 448–451; S. Ermolenko, Movoznavstvo, 1977, č. 2, s. 77–80; W. van Dijk, Drie talen 95, 1978, č. 1, s. 14.)

JEDLIČKA, A. (1982): Typy norem jazykové komunikace. Slovo a slovesnost, 43, s. 272–281.

JEDLIČKA, A. – FORMÁNKOVÁ, V. – REJMÁNKOVÁ, M. (1970): Základy české stylistiky. Praha: SPN. (Rec. M. Jelínek, Slovo a slovesnost, 33, 1972, s. 43–47.)

JELÍNEK, M. (1995): Kultura jazyka a kultura řeči. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 31–40.

KOPEČNÝ, F. (1962): Základy české skladby. Praha: SPN. (Rec. 1. vyd. M. Komárek, Slovo a slovesnost, 21, 1960, s. 131–138.)

[70]KRÁLÍK, J. (2004): Aktualizace rozvržení zdrojů Českého národního korpusu s ohledem na revizi vyváženosti jeho struktury. Slovo a slovesnost, 65, s. 133–142.

KRAUS, J. (1993): Does Spoken Literary Czech Exist? In: Varieties of Czech: Studies in Czech Sociolinguistics. Amsterdam – Atlanta: Rodopi, s. 42–49. (Rec. J. Zeman, Slovo a slovesnost, 51, 1995, s. 64–71.)

KRČMOVÁ, M. (2004): Stylistika, stylizace a spisovnost. In: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, s. 18–21.

MAREŠ, P. (1995): Spisovná a nespisovná čeština v umělecké literatuře. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 233–240.

Mluvnice češtiny 2: Tvarosloví (1986). Praha: Academia. (Rec. S. Žaža, Slovo a slovesnost, 50, 1989, s. 42–49.)

MÜLLEROVÁ, O. (1979): Komunikační složky výstavby dialogického textu. Praha: Univerzita Karlova.

MÜLLEROVÁ, O. (1994): Mluvený text a jeho syntaktická stavba. Praha: Academia. (Rec. J. Nekvapil, Slovo a slovesnost, 56, 1995, s. 145–146; F. Štícha, Naše řeč, 78, 1995, s. 250–253.)

NEBESKÁ, I. (1996): Jazyk – norma – spisovnost. Praha: Karolinum. (Rec. J. Homoláč, Naše řeč, 81, 1998, s. 138–147.)

Příruční mluvnice češtiny (1995). Praha: Nakladatelství Lidové noviny. (Rec. F. Štícha, Naše řeč, 79, 1996, s. 252–265.)

Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství / SPN. (Rec. J. Filipec, Slovo a slovesnost, 19, 1958, s. 211–224; Kv. Hodura, Naše řeč, 42, 1959, s. 6–14.)

SGALL, P. (1960): Obichodno-razgovornyj češskij jazyk. Voprosy jazykoznanija, 9, č. 2, s. 11–20.

SGALL, P. (1996): Uživatel spisovného jazyka a hyperkorektnost. In: Spisovnost a nespisovnost dnes. Brno: Masarykova univerzita, s. 19–26. (Rec. O. Müllerová – J. Hoffmannová, Slovo a slovesnost, 58, 1997, s. 42–54.)

SGALL, P. – HRONEK, J. (1992): Čeština bez příkras. Praha: H+H. (Rec. Z. Hladká, Naše řeč, 76, 1993, s. 162–165.)

STARÝ, Z. (1995): Ve jménu funkce a intervence. Praha: Karolinum. (Rec. J. Kořenský, Slovo a slovesnost, 58, 1997, s. 35–42.)

Slovník spisovné češtiny (1978). Praha: Academia. (Rec. J. Novotný, Slovo a slovesnost, 41, 1980, s. 221–227.)

Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Nakladatelství ČSAV. (Rec. V. Křístek, Naše řeč, 54, 1971, s. 233–239.)

Spisovná čeština a jazyková kultura (1932). Praha: Melantrich.

STICH, A. (1969): Současné úkoly jazykové kultury. Naše řeč, 25, s. 155–168.

SVOBODOVÁ, J. (2004): Spisovnost a mluvní vzory mládeže. In: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, s. 370–377.

ŠTĚPÁN, J. (2008): Vedlejší věty příslovečné časové z hlediska kvantitativního. Naše řeč, 91, s. 235–254.

ŠTÍCHA, F. (1994): Čas korpusové lingvistiky. Slovo a slovesnost, 55, s. 141–145.

TEJNOR, A. (1969): Český pravopis a veřejné mínění. Naše řeč, 52, s. 265–285.

[71]TEJNOR, A. (1972): Přejatá slova a veřejné mínění. Naše řeč, 55, s. 185–192.

TĚŠITELOVÁ, M. (1983): K jazyku věcného stylu z hlediska kvantitativního. Slovo a slovesnost, 44, s. 275–283.

TĚŠITELOVÁ, M. (1999): K úloze časopisu Slovo a slovesnost ve vývoji české kvantitativní lingvistiky. Slovo a slovesnost, 40, s. 81–87.

TĚŠITELOVÁ, M. – CONFORTIOVÁ, H. – KRÁLÍK, J. – LUDVÍKOVÁ, M. – NEBESKÁ, I. – UHLÍŘOVÁ, L. (1985): Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha: Academia. (Rec. J. Horecký, Jazykovedný časopis, 37, 1986, s. 92–93; J. Krámský, Slovo a slovesnost, 47, 1986, s. 241–247; J. Panevová, Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 45, 1986, s. 51–54; V. Vlková, Český jazyk a literatura, 36, 1985/86, s. 229–232.)

Teze předložené Prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929 (1970). In: U základů pražské jazykovědné školy. Praha: Academia, s. 35–65.

TRÁVNÍČEK, F. (1942): O jazykové správnosti. In: Čtení o jazyce a poesii. Praha: Družstevní práce, s. 103–228.

TRÁVNÍČEK, F. (1951): Mluvnice spisovné češtiny. Praha: Slovanské nakladatelství. (Rec. 1. vyd. J. Haller, Naše řeč, 32, 1948, s. 95–99; F. Kopečný, Slovo a slovesnost, 1948/49, s. 170–182.)

TRÁVNÍČEK, F. (1954): O jazyce naší nové prózy. Praha: Orbis. (Rec. M. Komárek, Naše řeč, 38, 1955, s. 181–183.)

ULIČNÝ, O. (1995): Spisovná čeština a hodnotová orientace. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 65–71.

ULIČNÝ, O. (2006a): Otázky kodifikace normy slovanských spisovných jazyků v postkomunistickém období. In: Jazyk – Jazykověda – Komunikace. Slavica Pragensia XXXVIII. Praha: Karolinum, s. 47–51. (Rec. J. Chromý, Naše řeč, 91, 2008, s. 157–158.)

ULIČNÝ, O. (2006b): Dynamika současné spisovné češtiny: stav, problémy, axiologické aspekty. In: Jazyk – Jazykověda – Komunikace. Slavica Pragensia XXXVIII. Praha: Karolinum, s. 65–71.

Výslovnost spisovné češtiny I (Výslovnost slov českých) (1967). Praha: Academia. (Rec. 1. vydání M. Komárek, Slovo a slovesnost, 18, 1957, s. 37–42.)

WEINGART, M. (1934): Český jazyk v přítomnosti. Praha: Nákladem Československé grafické Unie a. s.

---

[1] Tak vymezuje běžně mluvený jazyk A. Jedlička (1974, s. 38).

[2] Hovorovou češtinou rozumíme mluvenou formu spisovné češtiny, kterou někteří mluvčí mluví na veřejnosti živě a přirozeně, aniž by budila dojem umělé spisovnosti. Nejnověji na její existenci ukázal záslužně J. Kraus (1993).

[3] V této době nebyl u nás pro výzkum ještě k dispozici magnetofon.

[4] J. Bělič koncem šedesátých let kritizoval užívání obecné češtiny v Praze v rozhovorech mezi učiteli katedry českého a slovenského jazyka FF UK mimo výuku, A. Jedlička ji toleroval.

[5] Srov. výše vymezení pojmů běžně mluvený jazyk a hovorová čeština v pozn. 1 a 2.

[6] K. Hausenblas ještě v padesátých letech považoval termíny obecná čeština a hovorová čeština za synonyma (ústní sdělení A. Jedličky).

[7] K jeho vymezení viz výše pozn. 1.

[8] K vymezení pojmu hovorová čeština srov. výše pozn. 2.

[9] Její vymezení viz pozn. 2.

[10] V poslední době například velmi silně postrádá odborně fundovanou, srozumitelnou, moderní mluvnici J. Svobodová (2004, s. 371).

[11] Za cenné a inspirativní připomínky k tomuto článku děkuji oběma anonymním recenzentům.

Zborovská 32, 150 00 Praha 5
stepan.josef@centrum.cz

Naše řeč, volume 92 (2009), issue 2, pp. 57-71

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Martina Waclawičová: Regionální mluva v korpusu mluvené češtiny ORAL2006 se zaměřením na situaci v českém pohraničí