Časopis Naše řeč
en cz

Dvě nové knihy o českém jazyce

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Naše mluvnická literatura byla v poslední době vydatně obohacena dvěma velkými díly: loni vydal Kruh přátel českého jazyka v Praze Novočeskou skladbu Vl. Šmilauera (474 stran) a letos vyšel v nakladatelství Melantrich první díl velké Mluvnice spisovné češtiny (592 stran) od Františka Trávníčka, obsahující úplný výklad českého hláskosloví (i s výslovností), tvoření slov a tvarosloví. Obě ty knihy jsou pomůcky zásadní důležitosti, neboť jak celkovou svou osnovou a pojetím látky, tak i v nesčetných jednotlivostech poskytují mnoho nového poučení o našem jazyce, a proto na ně své čtenáře upozorňujeme aspoň povšechnou zprávou.

Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny vznikla, jak autor v předmluvě říká, v l. 1941-44 po více než dvacetileté přípravě a po mnoha studiích speciálních, z nichž jen menší část byla dosud uveřejněna. Hlavní pozornost se v ní věnuje spisovnému jazyku současnému, kdežto k období staršímu, hlavně od konce 19. stol., přihlíží se jen ve výběru. Pramenem látky je živý obecně spisovný (neodborný) jazyk mluvený i písemný, který je „jádrem spisovného jazyka ve smyslu širším, t. j. mluvy všech příslušníků našeho národa ve společných věcech hmotné i duchové kultury“. Mluva hovorová, které se užívá v důvěrném, rodinném a přátelském prostředí, a mluva umělecká (t. zv. jazyk básnický) jsou základními celostními útvary spisovného jazyka v širším smyslu. Odborný spisovný jazyk, vědecký i praktický, přimyká se k obecnému jazyku spisovnému nejtěsněji; liší se od něho z největší části po stránce slovníkové, nikoli mluvnické. Jak mluvy hovorové, tak i mluvy umělecké a odborné si autor všímá jen podle potřeby a v rozsahu omezeném. Místy, je-li k tomu praktický důvod, uvádí na srovnání i vyjadřovací způsoby nářeční, lidové.

Jazyk je složitá, jednotná soustava, a proto je nutné, aby mluvnice nejen zjišťovala a popisovala jednotlivé jazykové jevy, nýbrž aby podávala i výklad jejich vzájemných vztahů a jejich místa v celkové soustavě výrazových prostředků. Jen tak lze dojít k celostnímu (strukturálnímu) poznání spisovné mluvy. Důsledný autorův zřetel k jazykové soustavě se jeví v uspořádání i methodě výkladů a v pečlivých odkazech od paragrafu k paragrafu, kterými se v celek spájejí výklady rozdělené z technických důvodů do různých částí knihy. Odtud vyplývá i nutnost přísně se držet hlediska synchronistického, t. j. vycházet jen ze současného stavu jazyka; k historickému vývoji přihlíží autor jen potud, pokud se jím dá osvětlit stav dnešní. Tak na př. v hláskosloví se tu nepodává obraz českých hlásek jako výsledek jazykového vývoje [96](tak to zpravidla dělaly mluvnice dosavadní), nýbrž srovnáváním různých tvarů téhož slova a různých slov z téhož základu se dospívá k podrobnému poznání celé současné hláskové soustavy spisovné. Podobnou methodou je pak probráno i tvoření slov a tvarosloví. Při všech svých výkladech hledí autor k úkonnosti výrazových prostředků, t. j. k jejich schopnosti plnit úkol určený jim ve vyjadřování, a rozlišuje prostředky plně úkonné od prostředků úkonných omezeně (zastaralých, knižních, řídkých, ojedinělých, individuálních). Úkonnost se tak stává hlavním měřítkem při hodnocení výrazů po stránce normativní.

K těmto obecným poznámkám, opírajícím se hlavně o vlastní autorovu předmluvu, připojme hned ještě, že tato nová kniha Trávníčkova vedle bohatého přímého poučení o soustavě českého jazyka podává také mnoho plodných podnětů k pracím speciálním, že obsahuje i četné pokyny methodické, kritické poznámky k dosavadnímu mluvnickému názvosloví i k platné spisovné normě a množství jiných bystrých postřehů. Veliká učenost a zkušenost autorova se tu uplatňuje po všech stránkách, ale především v dokonale rozváženém, pevném a vyrovnaném poměru k mateřskému jazyku. Pro všechny tyto vlastnosti bude toto nové Trávníčkovo dílo pramenem hojného poučení i pro odborníky. Jasný, snadno srozumitelný způsob podání, vystačující téměř napořád s vyjadřovacími prostředky domácími a co možná se vyhýbající termínům cizím, jakož i umění methodicky dokonale uspořádaného výkladu však činí Mluvnici spisovné češtiny lehce přístupnou i čtenáři nezasvěcenému hlouběji do jazykového studia.

Je ovšem nemožné vystihnout krátkou zprávou v celé úplnosti obsah tohoto velkého díla a aspoň stručně upozornit na všechny významné novoty, kterými se nová mluvnice Trávníčkova odlišuje od podobných souhrnných děl dosavadních; to může čtenáři dát jen pozorné studium knihy samé. Obzvláštní důležitost pro spisovnou praxi samu i pro vývoj českého mluvnictví mají první dva díly, pojednávající o hláskosloví a o tvoření slov. V nich je také sneseno celé bohatství jazykového materiálu, nově roztříděného a uspořádaného přesně ve smyslu jazykové soustavy. V oddíle hláskosloví (str. 11—222) se pojednává nejprve o hláskách po stránce fonetické, o druzích hláskových změn, dále je tu důležitý nový výklad o významové stránce hlásek, zužitkovávající výsledky bádání fonologického, a zcela nově pojaté poučení o soustavě českých hlásek; rozděleno je ve výklad o jednotlivých hláskách (s popisem artikulace a s podrobným zařaděním každé hlásky podle jejího místa v hláskové soustavě a podle její platnosti významotvorné) a o skupinách hlásek. V této části se podrobně vykládá o skupinách samohláskových, souhláskových i kombinovaných (samohláska + souhláska, souhláska + samohláska), o hláskách stojících po přestávce nebo před ní a všude se připojuje poučení o spisovné výslovnosti. Stálou pozor[97]nost obrací autor zvláště k věcem, které mají význam pro spisovné vyjadřování, ústní i písemné, na př. k rozdílu mezi i, y, pohybnému e a vokalisaci předložek, spodobě a splývání hlásek, zdvojeným souhláskám. Čtvrtý, nejobsáhlejší oddíl podrobně pojednává o přízvuku (str. 100—198). Tomuto thematu věnoval prof. Trávníček už dříve několik monografických studií a je dnes jistě nejlépe zasvěceným znalcem a vykladačem spletitých přízvukových poměrů v české větě. Spletitých proto, že se v nich často rozličně kříží činitelé fonetičtí a významotvorní a že se někdy z jistých důvodů silněji uplatňuje stránka jedna, jindy zas druhá. Je velmi mnoho jemného pozorování a důmyslného rozlišování v těchto výkladech, uvádějících pečlivě propracovaným postupem v soustavu českého přízvuku, zvláště k chápání rozličných kombinací vznikajících ve větné souvislosti spojováním slov přízvučných, slov přízvukově volných a stálých příklonek a zachovávajících při tom zcela určitý řád. Ani o přízvuku se tu však nepojednává isolovaně, nýbrž se stálým zřetelem k jeho úloze v soustavě jazyka a při významové stavbě věty i větných členů. Tím pozbývají výklady o přízvuku bývalé mechaničnosti a stávají se důležitou pomůckou při užívání spisovného jazyka. Stejně účelně je vyložen i přízvuk důrazový, vyjadřující důraz citový nebo vytýkavý, a jeho poměr k přízvuku výdechovému. V závěru této kapitoly podává autor poučení o přízvuku tónovém (t. j. o tónové, melodické stránce věty), a to podle jednotlivých druhů vět (tónový přízvuk ve zvolání a rozkaze, v citových větách oznamovacích, v otázkách samostatných i závislých). Ostatek prvního dílu knihy je věnován výkladům o kvantitě hlásek a o její významotvorné platnosti, o slabice (s poučným rozborem pojmu zvučnosti hlásek a slabičného předělu a s praktickým jeho využitím při výkladu o dělení slov na konci řádků), dále o písmu a pravopisu (tu se vykládá o podstatě pravopisu fonetického a nefonetického, o základních úkonech pravopisu a v souvislosti s tím též o některých pokusech reformovat český pravopis), o zkratkách a slovních znacích.

Druhý díl prvního svazku obsahuje široce založený výklad o tvoření slov (str. 223—431). Vedle úvodu vysvětlujícího hlavní pojmy jsou tu dvě velké kapitoly jednající o tvoření slov odvozováním a skládáním a dvě menší, o tvoření slov zkracováním a z písemných zkratek a o tvoření slov hybridisací, t. j. míšením slovotvorných prvků domácích a cizích. Také zde je methodický postup napřed dokonale promyšlen a účelně vybudován ve shodě s celkovým plánem a cílem knihy. Proto autor i v nauce o tvoření slov vychází z významu slova a pořádá své výklady tak, aby slovotvorné prostředky vyjadřující stejný nebo podobný význam byly co možná pohromadě. Tak vznikají celé významové skupiny slovní a ty se dále třídí podle slovních druhů, t. j. zvláště se probírají podstatná jména, příd. jména, číslovky, příslovce, zájmena a [98]slovesa. Tím se ovšem stává, že se výklad o některých příponách podává po částech na různých místech, neboť táž přípona mívá i různé významy; četné vzájemné odkazy však (a přehled přípon, který bude obsažen na konci celého díla) umožní navázat spojitost i zde a podle potřeby shledat všechny významy spojené s tou onou příponou. Důsledně uplatňované hledisko významové vedlo autora také k tomu, že neodděluje od sebe slova odvozená ze jmen (denominativa) a slova odvozená se sloves (deverbativa), nýbrž že obojí probírá vedle sebe v příslušné významové skupině. Společně uvádí také přípony živé i neživé, ale všude připojuje poznámky o jejich produktivnosti a frekvenci. Všechny výklady jsou velmi podrobné a provázeny jsou hojnými příklady, čerpanými namnoze i z jazykového tvoření posledních let. A stále je zřejmý autorův cíl, aby podal nejenom soustavné poučení theoretické, nýbrž aby zároveň přispěl k dokonalejšímu, uvědomělejšímu užívání spisovného jazyka a k bezpečnějšímu poznání jeho tvořivých možností, tak důležitému pro moderního člověka. Odstavce mající zvláštní význam pro vyjadřovací praxi jsou skládány se zjevnou snahou o úplnost co možná největší, na př. kapitola o přechylování jmen, o jménech zdrobnělých, o názvech nositelů vlastnosti a činitelů, o adjektivech přivlastňovacích, široce vztahových, dějových atd. Z téhož důvodu věnuje autor mnoho místa i výkladům o tvoření slov skládáním (zahrnuje sem i složeniny předponové), neboť je to dnes jeden z nejběžnějších způsobů slovotvorných. Potřebám a tendencím současné doby je určen i výklad o slovech zkratkových (bio, auto, četka a pod.). V kapitole o tvoření slov hybridisací nejsou uváděna slova jako autosprávkárna, motonehoda, fotopřístroj; zřejmě je autor mluvnice nepokládá za výrazové prostředky spisovného jazyka obecného.

Poslední díl obsahuje tvarosloví, nauku o skloňování a časování. Tradiční rozdělení podle vzorů autor leckde pozměnil. Tak na př. u mužských vzorů nejprve probírá jména neživotná (při tom jména typu kámen a loket řadí ke vzoru dub), potom jména životná; přidává — z praktických příčin jistě velmi vhod — vedlejší vzory Slaný (pro místní jména tohoto typu), Bidlo (pro mužská osobní jména na -o), hajný (pro podst. jména tohoto typu), kopaná, služné a úterý. Pro mužská jména na zvolil autor vzor krejčí (místo Jiří), pro mužská jména na -e pak vzor dárce. Podržel vzory máti, paní a břímě, neuváděné už mezi vzory normalisovanými pro školní vyučování (tato normalisace se ovšem vůbec liší od Trávníčkovy mluvnice výběrem vzorových jmen). Slovesa třídí autor podle kmene infinitivního do šesti tříd, ale s hlediska současného jazyka řadí slovesa typu sázeti do III. třídy (ke vzoru uměti) a dvojslabičná slovesa typu bráti, psáti, láti, přáti (beru, píši-píšu, laji, přeji) zahrnuje do I. třídy (do vzoru práti, peru a krýti, kryji). Také v tomto díle je látka zpracována velmi podrobně, [99]a to nejen rozmnoženým počtem vzorů, nýbrž i v obsáhlých poznámkách ke každému vzoru, obsahujících veškeré potřebné poučení o jednotlivých zvláštnostech, odchylkách a nepravidelnostech skloňování i časování. O sobě jsou uvedena některá slovesa zvláštní, mezi nimi především t. zv. slovesa souhlásková býti, věděti, jísti (sloveso dáti je zařaděno ke vzoru dělati), dále pak slovesa báti se, státi - stojím, chtíti, míti a spáti.

Neměli jsme dosud díla, které by tak úplně a jasně dávalo odpověď na všechny otázky, které se vynořují nebo mohou vynořovat při praktickém užívání spisovného jazyka. Je vskutku hodné podivu, s jakou pílí, s jakým rozhledem nashromáždil prof. Trávníček svůj materiál, jak všechno a po všech stránkách promyslil a uvedl v pevnou a důslednou soustavu, řízenou jasně vyhraněným a vzácně jednotným hlediskem. Ani ten, kdo se sám odborně obírá studiem českého jazyka, nenajde asi mnoho příležitostí, aby objevoval a doplňoval mezery ve výkladech této mluvnice, třebaže je to dílo vyloženě souborné a nelze na ně klást požadavek monografické úplnosti. Leckde ovšem prof. Trávníček zaujímá svoje zvláštní, samostatné stanovisko, odchylné třebas i od platné normy nebo od názoru zastávaného jinými autoritami. Čtenář si však při čtení této mluvnice chtěj nechtěj uvědomuje, že za takovými osobními názory tu stojí výrazná osobnost s plným svým vědeckým přesvědčením, které by mohlo ustoupit leda silnějším věcným důvodům. Nepochybuji o tom, že i po této stránce přinese nové Trávníčkovo dílo veliký užitek při budoucí úpravě spisovné normy.

(Příště ostatek.)

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 4-5, s. 95-99

Předchozí Jana Boušková: Práce z novočeského semináře prof. Vlad. Šmilauera

Následující F. H., V. M. (= Václav Machek), V. Š.: Kosy zapadajú