Časopis Naše řeč
en cz

Zjišťování mluvnické normy soudobé spisovné češtiny

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

Jazyk, který je jako prostředek styku mezi lidmi jevem společenským, vyznačují dvě složky: slovní zásoba, t. j. souhrn slov v jazyce užívaných, a mluvnická stavba, která není nahodilá, nýbrž tvoří složitou, vnitřně pevně skloubenou soustavu. Slovní zásoba jazyka i jeho mluvnická stavba se ve vývoji mění, třebas tento vývoj není překotný, ale postupný. Změny v slovní zásobě se projevují vznikem nových slov a zánikem jiných, vznikáním nových významů a jejich změnou, zastaráváním slov nebo jejich obnovováním a p. Jsou pak podmíněny vývojem a potřebami společnosti, která jazyka užívá. Přináší je vývoj výroby, obchodu, techniky, vědy a vůbec kultury, s nímž se objevuje potřeba vyjádřit nové pojmy, rozlišit nové pojetí věcí a p. Jakkoli jsou tyto změny zřejmé všem, kteří jsou účastni vývoje příslušného jazyka, i v krátkém časovém rozmezí, ba dějí se přímo před našima očima, přece je jisté, že zahrnují jen malé procento veškeré slovní zásoby.[1]

Jsou-li však změny v slovní zásobě jazyka, byť především v tomto omezení na nevelkou část slovníkového bohatství, patrné v malém časovém odstupu nebo přímo účastníkům jazykového dění, je vývoj mluvnické stavby jazyka značně pozvolnější. I mluvnická soustava jazyka se ovšem mění, ať ve svém skladu hláskovém nebo tvarovém, ať ve své stavbě syntaktické. Její změny jsou však méně znatelné, jsou pozvolnější. Objeví se nám zřetelně v delším časovém odstupu, srovnáme-li na př. hláskovou a tvarovou podobu staré češtiny s hláskovou podobou dnešního jazyka nebo stavbu věty v češtině humanistické s oproštěnou stavbou větnou v demokratisované češtině dnešní. Působí na tyto změny analogie (zvl. hlásková a tvarová), tlak soustavy, ale především činitelé spojení se společenskou úlohou jazyka, ať se projevují jako vliv cizích jazyků (zvl. při spojování slov ve větách, v pořádku slov, v slovních vazbách a frázích), anebo jako vliv lidových nářečí a hovorového jazyka při změnách uživatelů a nositelů spisovného jazyka.

Ani slovní zásoba jazyka, tím méně jeho mluvnická stavba, není nahodilá, libovolná, nýbrž projevuje se v nich jistá pravidelnost, [122]jistý řád, pociťovaný jako závazný. Tato zákonitost, tento řád v jazyce není ovšem neměnný, tak jako není neměnný jazyk a jako není neměnné myšlení a skutečnost, které jazyk vyjadřuje. Zachycují nám ji pro jistou dobu pravidla a poučky v mluvnicích a ve slovnících. Mluvnice a slovníky jsou tedy — nebo mají být — kodifikací toho, co pociťuje většina příslušníků jako v jazyce obvyklé, zákonité, závazné. Soubor toho pak, co je v jazyce pravidelné, obvyklé a co má sklon u většiny příslušníků jazyka k přijímání závaznému, je jazykovou normou. Tuto jazykovou normu spisovnou, a to jak slovní, tak mluvnickou, je třeba dokonale znát. Její poznání a její studium je cílem práce jazykových theoretiků, jazykovědců[2].

Ve vývoji spisovné češtiny od doby obrozenské setkáváme se se slovníkovými a mluvnickými díly, která měla značný vliv na praktické užívání spisovného jazyka.

Spisovná čeština prošla — jak je známo — od doby obrozenské prudkým vývojem. Tento vývoj souvisel s národně obrozenským procesem (jeho společenské kořeny odkryl po B. Havránkovi a F. Vodičkovi v poslední době zvláště J. Bělič)[3], s vytvořením a rozvojem národní literatury, vědy a vůbec kultury. Zvláště čtyři období se v tomto vývoji vyznačují prudkým kvasem a rozvojem: bylo to vlastní období obrozenské (do r. 1848), sklonek XIX. století, kdy jazykový kvas doprovázel rozvoj české buržoasie spojený s rozvojem české vědy, techniky a kultury, a konečně období od vzniku samostatného státního života po r. 1918, které přineslo rozšíření úkolů spisovného jazyka a jeho pronikání do nových oblastí. Samostatně se začíná rýsovat také nejnovější období po r. 1945 s nároky, které na jazyk klade dnešní hospodářská, politická a kulturní výstavba nové, socialistické společnosti. V těchto obdobích se především projevovala potřeba jazykovědných děl, která by tvořila pevné ohnisko, z něhož by bylo možno posuzovat často překotný jazykový vývoj, o něž by se normotvorné a stabilisační úsilí opíralo.

Funkci takového díla plnil v oblasti slovní v době obrozenské se zdarem především Jungmannův Slovník a jeho autor i jeho vrstevníci mu tento charakter vědomě vtiskovali a ve svém úsilí o jazykovou kulturu kriticky i výchovně propagovali. — V letech sedmdesátých až devadesátých reagovala česká jazykověda — především prakticky zaměřená — na slovníkový rozvoj a růst v příručkách brusičských, [123]ne vždy šťastných. Vedle jistého momentu kladného působení — alespoň u příručky oficiálního charakteru, jakou byla několikerá vydání matičního Brusu — zůstala tu negativní brusičská tradice, mechanicky a nevědecky tradovaná, která se zásadně stavěla proti jazykovému vývoji a novým jazykovým prostředkům. A konečně v období posledním připadá tato úloha Příručnímu slovníku jazyka českého, vydávanému Českou akademií věd a umění a sestavovanému někdejší kanceláří Slovníku jazyka českého a dnešním Ústavem pro jazyk český.

Nutný a obecně uznávaný a podporovaný rozvoj slovní zásoby, který ovšem bylo a je třeba řídit, usměrňovat a ustalovat, vyžadoval a vyžaduje pevnou, jednotnou a ustálenou základní normu mluvnickou. Bylo a je úkolem jazykovědy tuto normu odhalovat, zjišťovat, uzákoňovat a tříbit. V době obrozenské plnila tento úkol Dobrovského mluvnice „Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“ a školské mluvnice na Dobrovském založené. Vyplývalo ze zvláštního rázu obrozenského jazykového vývoje, že tato mluvnická kodifikace byla při oslabenosti a zúženosti, ba neexistenci živého spisovného obyčeje obrozenského autoritativně stanovena Dobrovským, a to kodifikace normy období staršího, v podstatě veleslavínského. Vlivem této kodifikace, přísně vymáhané jak jazykovou kritikou, tak později jazykovou výchovou, teprve se vytvářela živá jazyková norma spisovná, živý kolektivní usus. Tato jazyková norma byla ovšem v počátcích rozkolísaná, neustálená, ale během vývoje můžeme v ní pozorovat zjevný stabilisační, ustalovací proces. Nevedl však v živé jazykové normě nikterak k strohé přímočarosti a jednotvárnosti. Ustalovala se jednotná spisovná podoba jazyka při mizení jevů nářečních, místně ohraničených (srov. ještě na př. nářeční prvky v jazyce B. Němcové a pod.), ale nastávalo vrstvení prostředků s možností využití v podstatě slohového, na prostředky zastarávající a živé, současné, na prostředky knižní a mluvené a pod. Periodu brusů — brusy vedle převážného zaměření na slovníkovou stránku nepomíjely zcela mluvnickou stavbu jazyka — nemůžeme ani zde hodnotiti kladně. Výrazně se na sklonku minulého století uplatňuje vědecká osobnost a dílo J. Gebauera. Gebauerova kodifikace učinila na jedné straně přítrž brusičské libovůli, na druhé straně svým historisujícím stanoviskem nepřihlížela v plné míře k ustalujícímu se živému spisovnému obyčeji v průběhu 19. století. Vcelku lze říci, že mluvnická norma se od začátku XX. století, a především pak od r. 1918, vlivem účasti stále širších vrstev na jejím vývoji silně demokratisovala. Bylo proto třeba, aby nové mluvnické kodifikace k těmto jevům přihlédly a je zachytily. Tyto jevy však pronikají do mluvnických kodifikací jen pozvolna: přihlíží k nim po pozdějších [124]úpravách mluvnic Gebauerových (ve zpracování Ertlově a Trávníčkově) a po vydání Pravidel českého pravopisu 1941, na něž působil zásah Pražského linguistického kroužku[4], teprve nová Mluvnice spisovné češtiny od Fr. Trávníčka, založená na popisu soudobé spisovné mluvnické normy, a v jevech skladebních Novočeská skladba Vl. Šmilauera.

Ukázali jsme v letmé zkratce, jak jazykovědná díla slovníková i mluvnická v jednotlivých obdobích jazykovou normu, která byla v tom nebo v onom úseku v pohybu a v níž se projevovalo kolísání, zachycovala nebo jak do jejího vývoje zasahovala. V době poměrné jazykové ustálenosti se může takové působení dít jen na základě důkladného poznání jazyka, na základě objektivního zjištění jeho normy. K takovému zjišťování normy je potřebí nashromáždit bohatý a průkazný materiál. Pro slovní stránku jazyka takový materiál máme, a to v slovníkovém archivu Ústavu pro jazyk český. Vychází z něho uvedený už Příruční slovník jazyka českého, který má plnit v dnešní době funkci činitele slovní vývoj regulujícího. Slovníkový lístkový materiál shromažďovala vypisováním z děl i časopisů kancelář Slovníku jazyka českého od r. 1911.[5] Tento lístkový materiál je však zaměřen jen na zjišťování slovní zásoby, na podrobné zachycení slovních významů a jejich odstínů. Není pochyby o tom, že v některých případech je ho možno jako pomůcky a s jistou mírou opatrnosti užít i při studiu normy mluvnické. Je však potřebí uvědomit si, že není k takovému účelu určen a že tu může mít jen funkci prozatímně pomocnou.

I když jsme si vědomi větší proměnlivosti slovní zásoby jazyka a naproti tomu poměrné neměnnosti mluvnické soustavy, přece jen je zřejmé, že i pro studium mluvnické normy je potřebí bohatého dokladového materiálu, získaného výpisy z literatury. Shromáždit takový materiál jako protějšek svého bohatého slovníkového archivu vytkl si za úkol akademický Ústav pro jazyk český v oddělení pro současný spisovný jazyk[6]. Následuje tak v tom jiné akademie a ústavy, na př. Ústav ruského jazyka (dnes součást Ústavu pro jazykovědu).

Práce na shromažďování dokladových výpisů pro zjišťování mluvnické normy byly započaty loňského roku. I když je možno těžit [125]z dosavadních zkušeností při sbírání slovníkového materiálu, přece jen jiný charakter mluvnické normy a mluvnických jevů vyžaduje jiné celkové pojetí a zaměření práce. Vychází se přitom z těchto hlavních zásad.

1. Výběr jevů. Na rozdíl od postupu při shromažďování slovníkového materiálu nepřihlíží se při sbírání materiálu mluvnického — jak je to zcela nasnadě — ke všem mluvnickým jevům. Věnuje se pozornost jen těm, u nichž se projevuje vývoj a v nichž je norma rozkolísána. Nezaznamenává se na př. při vypisování gen. sg. soudu, poněvadž jiný tvar v současném jazyce neexistuje, ale je třeba zachycovat genitivní tvary místních jmen typu Nymburk, a to pro kolísání tvarů Nymburku Nymburka. Za tím účelem byl pořízen v oddělení pro současný spisovný jazyk v Ústavu pro jazyk český soupis jevů, které je zapotřebí nejdříve sledovat. V tomto soupise byly ještě rozlišeny jevy, v nichž je potřeba zjišťování nejaktuálnější, nejnaléhavější, a jevy, v nichž se sice kolísání projevuje, ale soudobá kodifikace je zachycuje ve formě dvojtvarů, ve shodě s tendencí projevující se v živém obyčeji, nebo je usměrňuje ve prospěch jedné varianty jako varianty živé.

Jako nejnaléhavější jeví se takové případy, v nichž současná spisovná norma, jak ji pociťují její nositelé, je v rozporu s dosavadní kodifikací v Pravidlech českého pravopisu nebo v mluvnicích. Jako příklady častěji již připomínané[7] uveďme přechod jmen ženského rodu od vzoru kost ke vzoru píseň a jejich kolísání v některých tvarech; tvary zájmena tentýž, zvláště pronikání složených tvarů 4. a 7. sg. fem. (tutéž, toutéž m. touž); imperativ sloves typu tlouci; kolísání v tvarech 3. os. plurálu; skloňování některých typů cizích příjmení, tvoření příslušných příjmení ženských, na př. ruských, kde spisovný obyčej — ponechán sám sobě — jde cestami odchylnými od neúplné kodifikace v Pravidlech. Vedle takovýchto příkladů nesporné potřeby není možno pouštět se zřetele ani případy, kde je třeba podrobnějšího zjištění normy, zvláště pro účely normativní mluvnice. Může tu jít v oblasti tvarosloví o podrobné zachycení všech odchylek od pravidelné tvarové soustavy (na př. výčet jmen nebo sloves, na nichž se tyto tvarové odchylky pozorují a pod.), v oblasti skladby o vystižení tendencí, k nimž vývoj současné normy u některého jevu směřuje, na př. postavení příklonky se po pause, kde školská kodifikace příliš zjednodušuje.

Podle těchto měřítek byly vybrané jevy — jejich počet není ovšem nikterak uzavřen — rozvrženy do skupin, podle nichž podle naléha[126]vosti bude excerpce postupovat. Uvedeme alespoň některé z vybraných jevů jako příklad.

1. Délka samohlásek: její vyrovnávání u slov příbuzných, na př. při tvoření příponami -tel, -č, -dlo a pod., a v tvarech téhož slova (rána, 7. sg. ránou a j.).

2. Kolísání jmen mezi tvrdým a měkkým skloňováním (chmel, -e//-u; Halas, -e//-a a j.).

3. První pád množného čísla jmen typu demokrat (demokrati//demokraté).

4. Skloňování a přechylování cizích jmen osobních (Shelley, 2. sg. Shelleye//Shelleyho a j.).

5. Skloňování a přechylování slovanských, zvl. ruských jmen osob.

6. Skloňování místních jmen (genitiv a lokál sg. jmen typu Nymburk, dativ plurálu jmen typu Vršovice, lokál plurálu jmen typu Přepychy, Netluky a pod.).

7. Genitiv zájmena on, akusativ zájmena ono, tvary zájmena tentýž.

8. Imperativ sloves typu tlouci, 1. os. sg. a 3. os. pl. těchto sloves.

9. 3. os. pl. sloves 4. třídy (-í//-ejí) a přechodníky přítomné těchto sloves.

10. Podstatné jméno slovesné od sloves zvratných.

11. Pronikání osobních vazeb místo neosobních (bylo tma//byla tma).

12. Stupňovací přiřazování po záporu (Nevěděl to i on).

13. Zvratné zájmeno se po pause vyznačené interpunkcí.

14. Bohatě rozvitý přívlastek před jménem.

15. Vyjadřování passiva tvary opsanými a zvratným passivem.

16. Genitivní a dativní vazby u sloves.

Při pořizování lístkových výpisků pro studium mluvnické normy je potřebí na rozdíl od podobné práce při normě slovníkové zjišťovat frekvenci dokladů. To znamená, že je nutno zachytit všechny doklady na daný jev v některém díle a stanovit vzájemný poměr vyskytujících se variant. Excerpce jevů nemůže ovšem být nikterak úplná, nemůže být provedena v celé rozloze literárního tvoření a spisovného vyjadřování. Je jen vzorková, zabírá representativní typy děl a přihlíží k pravděpodobnosti výskytu jevů v těchto dílech. Při slovníkové excerpci se projevovala podobná problematika vzhledem k možné úplnosti, a tím poměrné průkaznosti shromážděného materiálu.[8]

2. Výběr děl k excerpci. Úkolem výpisků je nashromáždit materiál pro studium mluvnické normy spisovné češtiny, a to spisovného [127]jazyka běžného, neutrálního. Nejsou to tedy ani prostředky jazyka, který slouží k traktování vědeckého bádání a myšlení s vypjatou intelektualisací prostředků, ani jazyka, kterého se využívá v slovesně uměleckém díle k dosažení nebo k podpoře uměleckého záměru. Takovéto prostředky se objevují především v dílech s thematikou obecně kulturní, zvláště také se zaměřením popularisačním. Najdeme je v denním tisku, v časopisech, v literatuře kulturně politické, v dílech odborně popularisujících, v literatuře memoárové a pod. Podobné rámcové omezení na běžný jazyk obecně spisovný a jeho základ nacházíme s příslušným odůvodněním také v úvodě k Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny I, str. 7. Vedle jazyka psaného není možno přejít ani spisovný jazyk mluvený. Jevy v něm zjištěné mohou být velmi průkazné k tomu, aby ukázaly vnitřní rozrůznění spisovné normy. Potíž bude jen se způsobem, jak tyto jevy zachycovat. Nebude tu možno běžně užít přímých záznamů obvyklých při zápisech dialektologických. Spíše bude možno sledovat je v přepisech podle stenografických záznamů veřejných projevů, přednášek a pod. nebo se obrátit k mluveným projevům druhotným, na př. k připraveným rozhlasovým přednáškám a pod.

Základ excerpce tvoří tedy díla, v nichž se objevuje v největší míře jazyk běžně spisovný. Počítá se k nim i literatura odborná. U děl vyhraněně vědeckého charakteru je třeba mít na mysli, že výpisky z nich mohou postihnout takové jevy nebo tendence v jazyce, kdy jazykový výraz je do jisté míry určován nebo zasahován touto jejich vyhraněností. Na druhé straně se v dílech odborně praktických objeví prvky, které budou za hranicemi vlastního jazyka spisovného. I když jsou to převážně prostředky slovníkové, najdeme je přece jen i v oblasti mluvnické. Tak se na př. v chemické mluvě (a jistě i literatuře) užívá gen. sg. vodíka, zatím co běžný spisovný jazyk zná jen tvar na -u (vodíku). Nebo se v matematické nebo technické literatuře objevuje prostá akusativní vazba u slovesa uvažovati (na př. uvažujeme prostorový útvar a pod.). I tyto prostředky se mohou stát součástí spisovné normy, jestliže překročily už zřejmě hranice úzké slangovosti a užívá-li se jich běžně a z vyjadřovací potřeby.

Rovněž jazyk slovesně uměleckých děl je podkladem pro studium soudobé mluvnické normy s částečným omezením. Jevy zaznamenané ze slovesně uměleckých děl je třeba hodnotit vzhledem k možné záměrnosti jejich užití. Zjišťujeme-li na př. frekvenci koncovky -ách v lokále plurálu maskulin na -k, -g, -ch (proti dosud výrazně převažující koncovce -ích), nemůžeme plně počítat tento doklad z Karla Poláčka: Po schůdkách, vedoucích z podzemního obydlí, vystoupil malý vojáček (Podzemní město, str. 6). Tvar na -ách tu může být motivován snahou po zvukovém rozrůznění (místo schůdcích, ve[128]doucích). V takovém užití se tedy stírá statisticky průkazný moment dokladu. Ale na pozadí jiných dokladů podporuje přece jen svědectví o pronikání koncovky -ách do normy.

Do excerpce se nepojímají díla básnická, poesie, verše. Jejich jazykový výraz mívá sice své zvláštnosti především ve slovníku, ale i v mluvnické stránce se setkáváme s jevy, které přesahují rámec normy. Vyskytují se tam na př. apokopované tvary, inversní pořádek slov a j. Hodnota výpisu těchto dokladů by byla jen v tom, že se od jejich zřejmé výjimečnosti odráží to obvyklé, pravidelné, co je součástí běžné spisovné normy.

Ze slovesně uměleckých děl nepůvodních, přeložených, pojímají se do excerpce ta, jejichž překlad je dílem autorů jazykově tvůrčích, takže je možno jejich jazyk počítat k výraznému přínosu pro českou jazykovou kulturu. Při výpiscích některých jevů, na př. při skloňování cizích podstatných jmen osobních a místních, neuplatňuje se otázka hodnoty překladu do té míry jako při jevech jiných.

Spisovný jazyk je jednotný pro celé naše jazykové území, je společným dorozumívacím prostředkem všech příslušníků našeho národního společenství. Jeho základem a vývojovým jádrem je sice středočeské nářečí, ale spisovný jazyk se rozvil v útvar samostatný, v jednotný národní jazyk spisovný. Je jisté, že do jednotlivých spisovných projevů příslušníků našeho národního společenství pronikají dosud prvky krajové, nářeční. Jsou opět častější v slovní zásobě než v oblasti stavby mluvnické. Leč právě zde mohou nabýt povahy varianty, kterou už většina příslušníků nepociťuje jako krajovou, nářeční, nýbrž užívá jí běžně ve svých projevech spisovných, mohou se stát součástí běžné spisovné normy. Je tomu tak na př. v některých jevech tvaroslovných (rodové dublety typu brambor brambora, hojnější výskyt koncovky -e (-ě) v 6. pádě jedn. čísla mužského rodu v spisovných projevech příslušníků moravských), v jevech slovotvorných (slovesa typu pozotvírati, pozalézati, pozamykati, pozabíjeti a p. s významem postupnosti, podílnosti, doložená především u autorů moravských), skladebních (na př. u rozložení slovesných vazeb, srov. chtíti po někom a j.) a výslovnostních (spisovné varianty výslovnosti náslovné skupiny sh-). Proto je potřebí ve vhodné a potřebné míře zachytit jazyk autorů původem nebo pracovním a životním prostředím spjatých s některým krajovým územím, jazyk krajinských listů a pod. Tento zřetel neznamená ovšem nikterak podporování krajově diferenčních jevů na újmu žádoucí jednoty společného spisovného jazyka, nýbrž má jen poskytnout potřebnou dokladovou základnu pro studium jevů a pro jejich kodifikaci, pro možné a nutné rozlišení prvků jen nářečních a těch, které již mají platnost širší, stávají se součástí spisovné normy.

[129]Časový rozsah pro výběr excerpovaných děl je určen těmito hledisky: Postupuje se od děl a projevů časově nejnovějších, v podstatě tedy od těch, která vyšla po r. 1945. Poněvadž však pojem současné normy chápeme v rozmezí širším, tvoří jádro zjišťovaného materiálu zhruba výpisky z děl po r. 1918. Podle zvláštního charakteru zachycovaných jevů budou záběry tu hustší, tu řidší. Jako pozadí pro osvětlení některých jevů, zvláště pro poznání vývojových tendencí, přiberou se díla asi od r. 1900. Tak zahrne shromažďovaný materiál ve výběru výpisky z děl asi za posledních 50 let, tedy za období, které se v našem chápání současné normy považuje pro takový popis za nejvhodnější.

3. Zpracování shromážděného materiálu. Jedním z úkolů jazykovědců je studium jazyka, poznávání jeho zákonů. Podrobné studium mluvnické stavby jazyka a mluvnických jevů nám umožní právě materiál získaný vypisováním dokladů na vybrané jevy. I dosavadní mluvnické kodifikace vznikaly na základě studia materiálu shromážděného prací jednotlivců nebo prací universitních seminářů. Při shromažďování výpisků v Ústavě pro jazyk český jde o soustředění této práce, o vytvoření protějšku k excerpci lexikální.

Ale materiál takto shromážděný a sebe bohatší by byl mrtvý bez náležitého vědeckého zhodnocení a zpracování. Jako by bylo chybou mechanické hodnocení materiálu slovníkového, založené na pouhé statistice zachycených dokladů, tak je tím více potřebí uvědomit si nebezpečí takového mechanického posuzování u materiálu mluvnického. Materiál sám je nutným předpokladem studia, ale má tu charakter pomocný, je třeba znát jeho meze a důsažnost. Kriticky upozornil na tento poměr k materiálu při studiu normy už B. Havránek ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura v r. 1932 (str. 82): „Materiál sám sebe bohatší bez vědecké osobnosti a bez práce vědomé cíle nedá tuto znalost (t. j. znalost normy — doplněno mnou, A. J.) a není ho potřebí v takové míře, ba musíme si být dobře vědomi toho, že pouhá statistika může i másti, na př. co znamenají pro živý usus spisovný procenta o tištěných tvarech substantiv na -osť s ť v jisté době minulého století anebo třeba psaní adv. jediné, když třeba jde jen o opravy korektorské a pod.“ Citát sám — vytržen z dobového a polemického kontextu — by mohl dokonce do jisté míry svádět k negativnímu stanovisku k jakémukoliv materiálu, je však třeba si uvědomit, v jakém kontextu se vyskýtá: je namířen proti polemické výtce Hallerově, která měla za cíl zdůrazňováním obtíží při poznávání normy oddálit změny v kodifikaci. Dnešní situace je jiná: nestavíme se proti změnám v kodifikaci, a to proti změnám založeným na důkladném poznání normy. Jsme si však stejně dobře vědomi, [130]že — řečeno slovy Havránkovými — nestačí pouhá statistika a že materiál poskytne jen východisko k tomuto poznání normy.

Jak budeme postupovat při hodnocení jednotlivých dokladů na vybrané jevy a s jakými problémy se přitom setkáme? Můžeme znovu navázat na uvedený citát Havránkův a vyjít z postřehu o eventuálních zásazích korektorských nebo upravovatelských. Počítat s těmito zásahy je velmi důležité a už tento fakt sám znemožňuje pouhé zjišťování statistické. Musíme si být vědomi toho, že nemáme vždy před sebou neporušený jazykový projev autora (ve smyslu jeho přímého jazykového povědomí), nýbrž že vycházíme z projevu tu více tu méně jazykově upraveného různými zásahy činitelů jiných. O problematičnosti takového zasahování, o jeho oprávněnosti, způsobu a míře se v nedávné době v našem odborném i denním tisku hojně diskutovalo a není potřeba se s těmito otázkami v této souvislosti šíře zabývat.[9] I když nemůžeme ve všech případech zjistit účast jazykových oprávců, přece jen s ní musíme v jistém okruhu počítat. Z toho vyplývá, že odchylku od kodifikace, zvlášť od mluvnické kodifikace v Pravidlech českého pravopisu, budeme hodnotit výše než shodu s touto kodifikací. Proto se už excerptorům doporučuje, aby zaznamenávali soudobou kodifikaci: odchylka nebo shoda je potom na prvý pohled patrná.

Při závěrečném zpracování materiálu shromážděného pro jednotlivé jevy půjde především o zjištění a vytčení těchto rysů a tendencí v mluvnické normě:

1. Bude třeba zjistit, zda je některý prostředek součástí normy, zda se ho užívá obvykle, pravidelně. Důležité bude vysledovat přitom prostředky zastarávající nebo nově do jazyka pronikající, stejně jako tendence nově a průbojně se v jazyce uplatňující. Objeví se nám tak možná generační rozdíly v užívání některých prostředků: zatím co na př. u starší generace je běžná genitivní vazba u sloves užíti, použíti ve shodě s dosavadní kodifikací, je nahrazena tato vazba u mladší generace, především té, která je na vysokých školách od r. 1945, téměř důsledně vazbou akusativní v jazyce mluveném i psaném. Ať již jsou příčiny tohoto dosti ostře znatelného rozlomu v normě jakékoli (v některých případech praktická neznalost dosavadní kodifikace, vliv jiných jazyků), je třeba jej vzít na vědomí. Při zjišťování prostředků nově se v jazyce objevujících bude potřebí [131]hodnotit je s hlediska zákonitosti a řádu v jazykové soustavě, s hlediska potřeby a výrazové hodnoty.

2. O zjištění toho, do jaké míry se stávají nebo staly součástí spisovné normy, půjde také u prostředků pronikajících do spisovného jazyka z místních nebo zájmových nářečí. Hustota jejich užívání bude vedle jejich hodnocení s hlediska potřeby a výrazové hodnoty opět důležitým znakem pro určení jejich spisovné nebo nespisovné povahy. Při jejich kodifikování bude ovšem třeba přihlížet k požadavku jednotnosti spisovného jazyka, který se staví proti neodůvodněným vlivům provinciálním.

3. Důležitým měřítkem pro přijímání dublet a variant je tendence k jejich významovému rozlišování. Nejsou řídké v jazyce takové případy, kdy dvojitost tvarů a prostředků vede k jejich významovému rozlišení. Je v souhlase s theoretickým pěstěním a studiem normy, s podporováním výrazové schopnosti jazyka, takovéto tendence zjišťovat a ozřejmovat.

4. Vedle významového rozlišení výrazových prostředků je potřebí přihlížet i k jejich slohovému rozrůznění, zvláště tvarových variant. Při podrobném studiu a poznávání normy se také toto vnitřní slohové rozvrstvení ukáže.

Řekli jsme již, že při studiu a popisu jazykové normy je východiskem materiál; jsme si ovšem vědomi jeho mezí, jeho pomocného charakteru, toho, že je třeba interpretovat jej opatrně a ne mechanicky. Máme přitom na mysli lístkové doklady nashromážděné excerpcí, výpisy především z děl a časopisů, o jejichž výběru jsme se výše zmínili. Vhodným jejich doplňkem je materiál založený na zjišťování spisovného jazykového povědomí anketou, dotazníky. Tato metoda, jíž užil při zpracování mluvnice soudobé spisovné ruštiny moskevský Ústav ruského jazyka[10], je na př. velmi vděčná při zjišťování soudobé spisovné výslovnosti. Ale i v jiných plánech, v tvarosloví i ve skladbě, může velmi platně přispět k poznání soudobého jazykového obyčeje. Objeví se jí, po případě potvrdí třeba tendence ke generačnímu rozlomu v normě, její krajové varianty a také sklon k významovému rozlišování prostředků. Zkoumané osoby si však musí být vědomy toho, že zjišťujeme živý spisovný obyčej, nikoli nějakou znalost mluvnických pravidel. Proto by bylo vhodné kombinovat — tak jako je tomu v dotazníkové akci dialektologů — samostatné vyplňování dotazníků s přímým zjišťováním obyčeje, resp. s příležitostným ověřováním dodaných údajů.

[132]Při této metodě záleží na počtu dotazovaných osob, na jejich volbě podle poměru k spisovnému jazyku, podle generační příslušnosti a podle původu a krajové příslušnosti. Závazné je především svědectví osob jazykově tvůrčích, jimž je spisovný jazyk vědomým nástrojem jejich působení, spisovatelů, beletristů i autorů odborných, novinářů, ale i jazykových praktiků v širším smyslu.

Shromažďování výpisků k studiu spisovné mluvnické normy je akce velmi důležitá. Zařadily se do ní především bohemistické katedry na pedagogických fakultách našich universit (v Praze, pobočky v Českých Budějovicích a v Plzni, v Brně a v Olomouci). Vedle spolupráce studentských kolektivů počítá se, tak jako je tomu při excerpci slovníkové, se stálými excerptory z řad dobrovolných zájemců. Pro počátek půjde především o nárazové zjišťování nejnaléhavějších otázek pro potřeby kodifikace v Pravidlech a pod. Objeví se přitom jistě mnoho cenných zkušeností, jak pro techniku shromažďování materiálu, tak pro vlastní studium normy. Konečným cílem pak je, aby se nashromážděný materiál stal protějškem bohatých sbírek slovníkových a aby mohl vhodně sloužit k důkladnému poznání a studiu všech citlivých míst v současné mluvnické normě.


[1] Srov. Sgallovo shrnutí Stalinova výkladu o vývoji jazyka v předešlém čísle Naší řeči, str. 81 n.

[2] Pojetí normy a kodifikace jazykové sleduje dnes obecně přijímaný výklad Havránkův, podaný ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932), str. 83 a j. a v I. roč. Slova a slovesnosti (1935, 8 n.).

[3] Ve studii Zásady Palackého v otázkách jazykové kultury, otištěné ve sborníku university Palackého v Olomouci Tři studie o Palackém (l949). Referát o ní přinese Naše řeč v příštím čísle.

[4] Srov. čl. Havránkův Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny v Slově a slovesnosti 10, 1948, str. 13 n.

[5] Viz o něm článek Kv. Hodury v Naší řeči 19, 1935, 1 n.

[6] Základní otázky zjišťování normy současné spisovné češtiny a praktické směrnice pro jeho provádění byly prodiskutovány společně všemi členy oddělení pro současný spisovný jazyk Ústavu pro jazyk český. Tento náš článek se opírá o výsledky této diskuse.

[7] Srov. B. Havránek v Slově a slovesnosti 10, 1948, str. 19; Al. Jedlička v Naší řeči 34, 1950, str. 48.

[8] Srov. citovanou studii Kv. Hodury Lístkové výpisky k českému slovníku, Naše řeč 19, 1935, str. 1 n.

[9] Srov. na př. Slovo a slovesnost 10, 1948, 223 n. — V poslední době věnuje značnou pozornost těmto zhusta negativním zásahům upravovatelským (v slovenském prostředí se tu užívá ustáleného cizího názvu apretor, apretorský) slovenská jazykověda. Srov. naposledy článek Št. Peciara Jazykový purismus a apretorská prax v Slovenské reči 15, 1950, 257.

[10] Srov. referát o studii E. S. Istrinové v Naší řeči 33, 1949, str. 145 n. a zkrácený překlad této studie v Slovenské reči 15, 1950, str. 193 n.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 7-8, s. 121-132

Předchozí lj: Trest odnětí svobody

Následující Václav Křístek: K mluvě ostravských horníků