Časopis Naše řeč
en cz

Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy

Anna Černá

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Katedra českého jazyka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně uspořádala u příležitosti životního jubilea profesora PhDr. Rudolfa Šrámka, CSc., v polovině února roku 2004 ve Šlapanicích mezinárodní konferenci o spisovnosti a nespisovnosti. Sborník příspěvků[1], který vzešel z tohoto setkání, je věnován tomuto přednímu českému onomastikovi, vysokoškolskému učiteli, popularizátorovi a organizátorovi, jehož vědecký přínos shrnuje v úvodu sborníku jedna z editorek E. Minářová. Byl to právě profesor Šrámek, kdo dal podnět ke konání prvního vědeckého setkání lingvistů ve Šlapanicích. První konference ― s názvem Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci ―, na níž se sešli jak bohemisté z pedagogických a filozofických fakult, tak i Ústavu pro jazyk český AV ČR, se uskutečnila v lednu 1995[2]. Pro řadu účastníků bylo loňské setkání pokračováním pracovního dialogu započatého na první konferenci. Také tentokráte se vědecké setkání zaměřilo na aktuální stav pojetí kategorie spisovnosti a nespisovnosti.

Zájem lingvistů se dlouhodobě nesoustřeďuje jen na projevy psané, značná pozornost je věnována i mluveným projevům a veřejné komunikaci vůbec. Nejpočetněji jsou proto ve sborníku zastoupeny referáty v oddílech nazvaných Mluvený projev, normy a kodifikace, problémy systému [41]jazyka a Aspekt funkční a jazykový, veřejná komunikace. Z. Palková ve svém referátu o srozumitelnosti řeči ve vztahu k spisovnosti mluvených projevů zdůraznila, že úroveň mluveného projevu výrazně ovlivňuje stav jazyka jako celku a že spisovný standard mluvené češtiny představuje kulturní fenomén, jehož vlivu na psanou formu jazyka je třeba věnovat pozornost. Několik dalších referátů bylo věnováno hledání řečových vzorů (jak z hlediska fonetického, tak z hlediska výběru jazykových prostředků) mezi lidmi, jimž je vládnutí (spisovným) jazykem profesí. Analýze zvukového projevu rozhlasových mluvčích a poslechovým testům s názvem Řečový vzor se věnují příspěvky J. Veroňkové a J. Janouškové. Pro nezanedbatelné množství lidí jsou řečovým vzorem kněží. Úroveň jejích oficiálních mluvených projevů sledují M. Grygerková a M. Laštovičková. Na rozdíl od rozhlasových moderátorů, v jejichž projevech jsou shledávány závažné nedostatky ― např. i nitranský fonetik M. Olšiak poukazuje na vžitou deformaci intonace ve slovenských médiích ―, se kněží řadí k pozitivním vzorům. Náboženské projevy hodnotí pozitivně i N. Kvítková, jež se zaměřila na spisovnost a nespisovnost v současné homiletice. Také v sekci Spisovnost a škola se obdobné tematice věnují dva příspěvky. J. Svobodová nesouhlasí s názorem některých badatelů, že pojem spisovnosti ztrácí na významu a že prestiž spisovnosti upadá. Požaduje, aby se ve školách více rozšířilo sledování rysů vhodnosti či adekvátnosti výrazových prostředků vzhledem k situaci a adresátovi projevu. Zcela konkrétně, a to na rozpor mezi spisovným jazykem a nespisovnou mluvou v projevech žáků základních škol v Brně a okolí, byl zaměřen průzkum K. Ondráškové. Stranou pochopitelně nezůstala ani problematika spisovnosti a nespisovnosti ve školní praxi, hlavně v projevech budoucích učitelů. Na úroveň nepřipravených mluvených projevů budoucích učitelů se zaměřily I. Balkó a J. Šindelářová. Z jiného úhlu hodnotí spisovnost a nespisovnost J. Valdrová, která se zamýšlí nad tím, zda je přechylování spisovné. Ostře protestuje proti nadužívání generického maskulina a konstatuje, že „teprve genderově symetrické se stává spisovným“.

K veřejné komunikaci pochopitelně patří masová média. Proto se v části příspěvků zkoumají prostředky a cesty, jimiž do nich pronikají nespisovné výrazy. J. Bartošek vychází ze skutečnosti, že v současnosti se zpravodajství stále méně odděluje od publicistiky, zábavy a reklamy (infotainment, edutainment), a vymezuje znaky důvěryhodné žurnalistické zprávy. Univerbizaci ve slovenském a polském tisku se věnuje M. Pančíková. Jazykovou úroveň čechoamerického periodického tisku hodnotí A. Jaklová; psanou církevní publicistiku pak E. Minářová. O. Müllerová na novinových interview L. Pollerta dokládá přirozenou kombinaci prvků spisovnosti a nespisovnosti v současné psané publicistice. O profilaci žánru interview z hlediska spisovnosti a nespisovnosti hovoří J. Hofmannová. Interview je tou branou, kudy do naší publicistiky, psaných textů i veřejných projevů razantně pronikají prostředky a rysy spjaté s bezprostředními mluvenými projevy. T. Deptová upozorňuje na výskyt pravopisných chyb, nesprávnou volbu lexikálních a stylistických prostředků v reklamních textech. Ty jsou podle ní komunikátem s výrazným vlivem na velký počet uživatelů. Roli nespisovnosti v českém reklamním diskursu sleduje H. Srpová, ta se však přílišného vlivu reklamy na možné narušení spisovného úzu neobává.

O nářečích (především o moravských) i o obecné češtině se diskutuje v příspěvcích zařazených do skupiny nazvané Spisovný jazyk a vyjadřování nespisovné. V plenární části konference P. Sgall opětovně připomíná, že tvary obecné češtiny nejsou projevem pokleslé mluvy a že [42]nemají být potlačovány, obecná čeština je mu útvarem bez úzkého místního vymezení, jehož tvary jsou obrozujícím zdrojem pro vývoj spisovné češtiny. K závěru, že obohacování spisovné normy prostřednictvím obecné češtiny je cesta užitečná, dospívá P. Vybíral na základě svého výzkumu mapujícího míru tolerance uživatelů jazyka k některým nespisovným tvarům. Na jazykovězeměpisné aspekty morfologie a kodifikace se zaměřuje K. Fic. Na konkrétních příkladech dokládá, že nivelizační postupy na Moravě jsou dnes u substantiv mnohem pokročilejší než v Čechách, a upozorňuje, že morfologické jevy zachycené ve 4. svazku Českého jazykového atlasu jsou odrazem živého úzu. To, že rozšíření kodifikační základny o pohled regionální umožňuje zpřesnit představu o skutečném postavení daného jevu v rámci češtiny, zdůrazňuje i M. Šipková; poznamenává rovněž, že i budoucí lingvistika bude muset doporučovat, radit (i když ne oktrojovat), jak se mluvit má. O roli jazykové poradny v měnící se jazykové a společenské situaci informují J. Mlejnecká, M. Pravdová, M. Prošek, K. Smejkalová, I. Svobodová a L. Uhlířová; zároveň představují projekt internetové jazykové příručky určené jak široké veřejnosti, tak pro další lingvistická zkoumání.

Korpusová tematika se objevuje v několika příspěvcích: v úvodním plenárním vystoupení zdůrazňuje F. Čermák, že rozhodnutí o jazyce se musejí zakládat na dostatečných korpusových datech a rozumných lingvistických kritériích. Jediný přirozený obraz jazyka podle něj nabízí jen mluvený jazyk, prostý jakékoliv umělé intervence, který odráží staletý vývoj včetně všech změn, radikálních redukcí i cizích vlivů. M. Kopřivová na materiálu Českého národního korpusu srovnává užívání některých adjektivních koncovek v psaném a mluveném jazyce. Výskyt tvarů bychom, bysme, bych a bysem v korpusech psané a mluvené češtiny sleduje a porovnává S. Čmejrková. Upozorňuje, že každý korpus je reprezentativní jen vzhledem k tomu výseku řečové činnosti, jejíž výsledky zachycuje.

Vztahu spisovné češtiny a sociolektů se věnuje J. Hubáček, vymezuje pojmy profesionalismus, slangismus, sociolekt a formuluje některé aspekty, jež jsou pro sociolekty příznačné a jež jsou zároveň obrazem jejich vztahu ke spisovnému jazyku, respektive ke slovní zásobě. Zkoumání vzájemných vztahů mezi spisovnými a nářečními formami vlastních jmen se v současných onomastických výzkumech dostává do popředí v souvislosti se studiem užití a fungování proprií v komunikaci. Nejvýznamnější skupiny proprií (antroponyma, toponyma a chrématonyma) podrobně sleduje M. Harvalík. Hydronymům se ve svých referátech věnují V. Blažek a J. Malenínská, ta se zaměřuje na rozdíly standardizovaných a komunikačních forem českých hydronym a oronym v neoficiální sféře. O Atlasu starosrbských typů místních jmen informuje I. Billy z Lipska.

V početně nejmenší skupině referátů věnovaných literární komunikaci je zastoupeno nejvíce zahraničních příspěvků. Využití nestandardních prvků v uměleckém překladu hodnotí I. Ohnheiser, H. Kupišová dokládá používání nespisovných prostředků v současné slovenské, české a německé literatuře. Skutečnost, že nespisovná čeština ve svých různých obměnách představuje stále důležitý zdroj literárního vyjádření, potvrzuje P. Mareš. Zatímco před deseti lety byla pozornost věnována Jáchymu Topolovi a jeho románu Sestra, tentokráte zaujala prvotina spisovatelky Petry Hůlové Paměť mojí babičce. B. Junková poukazuje na autorčinu výjimečnou vyprávěčskou schopnost a svěží styl. Stylu ― přesněji vztahu mezi spisovností a stylem ― se věnují také příspěvky v úvodní části konference. Podle M. Krčmové je styl nutno přisoudit [43]jakémukoli užívání jazyka, neboť v každém typu komunikace plní jazyk své funkce bez ohledu na to, jakých prostředků se užije. M. Čechová se zaměřuje na proměny spisovnosti a stylovosti a klade si otázku, zda mají oba pojmy něco společného. Spisovnost a stylovost se vzájemně ovlivňují, proměňují se pod vlivem změn ve frekvenci a expresivitě, dobových zvyklostí, oba pojmy se vyznačují dynamikou a relativností. F. Daneš připomíná, že klasifikovat lexikální jednotky podle distinkce spisovnost ― nespisovnost a uvnitř nespisovnosti podle příslušnosti k jednotlivým útvarům jazyka je úkol nejen složitý a obtížný, ale i problematický. Ve svém příspěvku, věnovaném nespisovným prvkům v dílech J. Haška, F. Langra a E. Vachka, říká: „Já sám chápu obecnou češtinu jako fuzzy množinu specifických (zjednodušených) morfologických paradigmat a jistých hláskových alternant, přičemž její norma není jednotná ani stabilní.“

Sborník potvrzuje, že na pojetí spisovnosti a nespisovnosti nepanuje mezi současnými lingvisty jednotný názor. Většinou účastníků je spisovná čeština chápána tradičně jako celonárodní jazykový útvar s důležitou společenskou funkcí. Vedle toho se objevuje snaha sblížit spisovný jazyk s obecnou češtinou, ta je pojímána jako obrozující zdroj; popř. požadavek, aby rozhodnutí o jazyce vycházela výhradně z korpusových dat a opírala se nikoli o mluvnice, ale o mluvené projevy. Šlapanická konference i sborník jistě napomáhají tříbení názorů na otázky týkající se jak vymezení spisovnosti a nespisovnosti, tak jazykových norem a kodifikace a v neposlední řadě i kultivovanosti komunikace. Užitečné kontaktní adresy včetně e-mailu, uvedené u každého příspěvku, mohou být pro jednotlivé účastníky výzvou v pokračování diskuse o dané problematice.

Jako výraz ocenění celoživotní vědecké a pedagogické práce byla profesoru Šrámkovi v roce 2004 udělena Zlatá medaile Masarykovy univerzity. Věříme, že i druhá šlapanická konference věnovaná spisovnosti a nespisovnosti a pečlivě připravený sborník jsou též neméně hodnotným oceněním jeho činnosti.


[1] Spisovnost a nespisovnost zdroje, proměny a perspektivy, Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve Vzdělávacím středisku Šlapanice 10.―12. února 2004. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, svazek č. 177, řada jazyková a literární č. 35, Masarykova univerzita v Brně 2004, 399 s.; editorky E. Minářová a K. Ondrášková.

[2] Viz Spisovnost a nespisovnost dnes, Sborník příspěvků z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci; Šlapanice u Brna 17.―19. ledna 1995. Sborník prací Pedagogické fakulty MU v Brně, svazek 133, Řada jazyková a literární č. 27, Masarykova univerzita v Brně 1996, 261 s.; editor R. Šrámek.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 1, s. 40-43

Předchozí Ivana Kolářová: Predikativní a nepredikativní konstrukce v monografii Miloslava Vondráčka

Následující Ludmila Uhlířová: Sofijská univerzitní mluvnice češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1