Časopis Naše řeč
en cz

Mluvený text a jeho syntaktická výstavba

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jsou myslím tři rozhodující příčiny toho, proč se lingvistika dosud převážně zabývá studiem psaných textů. Dvě z těchto příčin jsou pouze vnější okolnosti bez vazby na nějaký racionální důvod: síla tradice jako primární nevědomá zábrana, a nesrovnatelně obtížnější přístup ke zkoumání textů mluvených; přitom teprve možnost záznamu mluvené řeči dala lingvistům vůbec šanci získávat autentické souvislé mluvené texty jako objekty svého výzkumu. Je tu ale myslím i třetí, vnitřní příčina, která má racionální pozadí a může být principiálním důvodem: je to sociální váha a postavení psaného textu ve srovnání s textem mluveným. Uvědomíme-li si, že psaný jazyk je jazykem krásné i odborné literatury, jazykem novin a jazykem zákonů, zatímco jazyk mluvený je jazykem rodiny, ulice, občasných porad, jednotlivých individuálních setkání, a teprve několik desetiletí postupně i jazykem rozhlasu a televize (ale i zde je často pouze reprodukován jazyk psaný), je zřejmé, že dosud je vyšší míra sociální závažnosti na straně jazyka psaného.

Na druhé straně, z hlediska bezprostřední vazby uživatele jazyka na produkci a recepci řeči, je mluvená řeč primární: mluvíme asi přece jen více než píšeme, mnoho z nás patrně dokonce jen poslouchá a mluví a téměř nebo vůbec nečte ani nepíše.

Ať je vztah mluvené řeči a psaného textu jakýkoli, mluvená řeč je nepochybně sociálním produktem, o jehož poznání musí lingvisté usilovat právě tak jako o poznání psaných textů. Je třeba zkoumat, jaký je vztah řeči mluvené a textů psaných k fenoménu jazyka jakožto obecného systémového konstruktu, jakožto soustavy a systému [251]primárně zvukových prostředků vyjadřujících obsahy kolektivního vědomí a tím sloužících dorozumívání mezi lidmi.

Olga Müllerová, pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR a naše přední badatelka v oboru mluvené češtiny se vydáním knihy Mluvený text a jeho syntaktická výstavba v řadě Studie a práce lingvistické nakladatelství Academia v r. 1994 stala potenciální iniciátorkou seriózního příklonu české lingvistiky k soustavnému a komplexnímu studiu mluvené řeči.

Zatímco dosud se mluveným jazykem zabývali převážně dialektologové, zkoumajíce a popisujíce místní nářečí anebo mluvu obyvatel určitého města, kniha O. Müllerové je u nás první knižní publikací zabývající se mluveným jazykem komplexně a v celém jeho sociálním rozpětí. Konkrétním objektem výzkumu je přitom autorce zvukový záznam korpusu mluvených textů češtiny několika posledních desetiletí.

Kniha má úvod, pět kapitol, dvojjazyčné resumé, bohatý seznam literatury (postrádáme v něm však knihu Radoslavy Brabcové Mluvený jazyk v teorii a praxi z r. 1987) a závěr; bohužel chybí věcný rejstřík.

Úvod poskytuje nejen informaci o východiscích a cílech výzkumu, ale autorka v něm také přesvědčivě zdůvodňuje, proč opouští již dosti vžité termíny běžná mluva a běžně mluvený jazyk. Místo nich zavádí termín mluvený text. K tomu by se však dalo namítnout – odhlédneme-li od faktu, že výraz text se i lingvistovi silně váže na představu textu psaného –, že tento termín bychom asi měli rezervovat spíše pouze výsledným produktům řeči, nikoli jím rozumět též řečový proces, jak to činí autorka. Jde tu ovšem, domnívám se, spíše jen o problém terminologický.

V první kapitole, věnované přehledu prací o výstavbě mluvených textů, se autorka dotýká také otázky spisovného jazyka. Tvrdí-li Müllerová, že „je nevýstižné uvažovat o syntaxi mluveného textu v pojmech spisovnost/nespisovnost“ (s. 16), má toto její tvrzení jistě racionální a empirické zázemí: protiklad spisovnosti a nespisovnosti se jak z hlediska běžného uživatele češtiny, tak z hlediska racionálního přístupu lingvistického téměř beze zbytku vyčerpává v oblasti hláskové, tvaroslovné a lexikální. Vzhledem k našim dosavadním poznatkům o češtině (které zdaleka nejsou vyčerpávající) se zdá, že je oblast syntaxe, snad až na několik jednotlivých výjimek, daným protikladem nedotčena. Z toho bychom však neměli vyvozovat, že syntaktickou výstavbu textu není vhodné hodnotit z hlediska spisovnosti, ba ani z hlediska kategorie správnosti, jak to činí autorka a zároveň dovozuje, že zde „jsou na místě spíše charakteristiky jako jasnost, srozumitelnost, stylistické kvality jako konciznost, zhuštěnost, rozvláčnost atp.“ (s. 16). To však odporuje poznatkům syntaktických výzkumů zaměřených na jev gramatičnosti a negramatičnosti, a tedy i správnosti a nesprávnosti syntaktických struktur. Jestliže se například na bázi nějakého velmi frekventovaného slovesa v historii daného jazyka přirozeně vyvinula jistá syntaktická struktura, o níž lze vzhledem k jazykovému povědomí mluvčích i vzhledem ke studiu textů tvrdit, že tato struktura je až na výjimky všemi mluvčími respektována a nemůže být v daném jazyce nahrazena nějakou strukturou jinou, pak výjimky z tohoto pravidla, ať tak či onak podmíněné, musíme pokládat za struktury jazykově nesprávné. Použije-li tedy dítě nebo cizinec či osoba málo gramotná atp. například strukturu Požádal mě přijít, kde je vedlejší věta [252]abych přišel nahrazena vazbou infinitivní, můžeme říci, že jde o větu negramatickou, a tedy i nesprávnou.[1] Užije-li ovšem takového prostředku literární tvůrce jako prokazatelného stylizačního prostředku, nebudeme mu samozřejmě vyčítat neznalost češtiny a hovořit o nesprávnosti. Podobně budeme-li spisovností a nespisovností rozumět nejen soubor jistých hláskových, tvaroslovných a lexikálních prostředků, ale i jistou úroveň komunikace, pak ani pojem spisovnosti nemůžeme vylučovat ze zkoumání syntaxe.

V kapitole druhé se autorka zabývá teoretickými závěry o mluveném textu z hlediska produkce řeči v určité komunikativní situaci, o vztahu textu mluveného a písemného a o vztahu dialogičnosti a monologičnosti.

Kapitola třetí je pak úvodem k následujícím kapitolám čtvrté a páté, které jsou jádrem knihy. Autorčiny zkušenosti z výzkumu mluvené řeči i její empiricky podložená teoretická stanoviska vedou nutně k obecnému závěru, že „v tomto komplexním pohledu je dichotomie langue a parole (tedy vztah zobecněného jazykového systému a konkrétních textů – pozn. F. Š.) odsunuta z centra pozornosti“.

Kapitola čtvrtá má název Syntaktická interpretace mluveného textu. Autorka se zde nejprve v dílčích podkapitolách zabývá zásadním problémem segmentace textu, a pracuje se segmentací zvukovou, syntaktickou a obsahově-pragmatickou. Müllerová se zde dotýká i toho závažného faktu, jak soustavná syntaktická analýza celých souvislých textů ukazuje, že vedle jednotek tradičně definovaných jako souvětí lze i jiné sledy syntaktických konstrukcí chápat jako „jistý syntaktický celek analogický souvětným spojením“ (s. 43). V souvislosti s tím definuje čtyři druhy tzv. syntaktických předělů. Dále autorka podává syntaktickou interpretaci tzv. obsahově-pragmatické jednotky a zaměřuje se na její různé mluvenostní modifikace ve srovnání s textem psaným. Po obecných poznámkách následuje důkladnější analýza čtyř ukázek mluveného textu: pracovní porady, rozhovoru při nakupování, vysokoškolské přednášky a vypravování. Zde se na chvíli zastavíme u věcí zásadnějších i detailních, k nimž máme připomínky či výhrady. Na s. 55 nás zaujalo tvrzení, že ve výpovědi de vo to to dostat do života „neobvyklá slovosledná pozice zájmena to na prvním přízvučném místě úseku (taktu) není jasně motivována“. Zajímalo by nás, proč, na základě jakých zkušeností či teoretických předpokladů autorka pokládá tuto slovoslednou pozici za neobvyklou, ale především by nás zajímalo to, zda tato slovosledná pozice zájmena to není právě v mluvených textech obvyklejší, než nám napovídá naše jazykové povědomí, silně ovlivněné texty psanými. Tyto věci budeme moci ovšem snadno a úspěšně zjišťovat až tehdy, budeme-li mít k dispozici velký korpus textů, psaných i mluvených, uložený v paměti výkonného počítače, samozřejmě s příslušným vyhledávacím programem. Autorka dále také poněkud proti svému výchozímu teoretickému stanovisku pracuje i v oblasti syntaxe s pojmem správnosti/nesprávnosti, a označuje výraz iniciativa na usměrňování za nesprávnou předložkovou vazbu. My bychom naproti tomu v tomto případě raději nehovořili o nesprávnosti, nýbrž pouze o neobvyklosti; z toho [253]prostého důvodu, že abstraktní substantivum iniciativa pokud víme žádnou ustálenou vazbou nedisponuje, autor této vazby jí tedy patrně použil z jisté „nouze“; mohli bychom dokonce snad říci, že tím vytvořil možnost obohatit češtinu o novou vazbu.[2]

Velmi cenné jsou autorčiny poznatky o modelových syntaktických konstrukcích mluvené češtiny, např. Jarouš bratr jako muj (s. 66) aj. Škoda, že nám autorka neposkytuje více příkladů na různé lexikální obsazení těchto konstrukcí, ani statistické (třeba jen přibližné) údaje o jejich výskytu v mluvených textech, o jejich distribuci v textech a dalších komunikačních a jazykových okolnostech jejich výskytu. To však bude jistě předmětem dalších autorčiných výzkumů.

Důležitý je také autorčin poukaz na to, že „sepětí se situací … dává vznik a široké uplatnění … eliptickým konstrukcím a deiktickým (ukazovacím – F. Š.) prostředkům“ (s. 81) a že „pro některé typy textů existuje repertoár ustálených eliptických konstrukcí“, např. já bych potřebovala pro vnučku na šaty (s. 81). Následující příklad tak já nevim co vzít je ovšem ukázkou eliptické konstrukce užívané v mluvené řeči obecně, nikoli jen v některých typech textů, srov.: nevim, co dělat, co si počít, kam se vrtnout, jak odpovědět, kde je všude vypuštěno sloveso mám.

Kapitolu pátou lze pokládat za speciální studii jevu, který má autorka nejdůkladněji prozkoumán. Jde o tzv. opravy a dvojí vyjádření. Müllerová rozlišuje opravy výslovnostní, opravy gramatických kategorií zájmen a adjektiv, opravy se změnou syntaktické perspektivy, opravy významu a další druhy dvojího vyjádření. Zvláštním případem opravného dvojího vyjádření jsou například konstrukce, v nichž dvě různá slovesa mají společné určení (subjekt, objekt nebo okolnost děje), např.: to mi dala jedna známá mi to nakreslila.

Kniha Olgy Müllerové po všech stránkách ukazuje, že autorka je dobře teoreticky i prakticky obeznámena s výzkumem mluvené řeči a jeho výsledky; ukazuje zároveň, že od badatelky můžeme očekávat ještě mnohé další analýzy a poznatky. Ale nejen to. Doufáme také, že svými teoretickými postuláty a jejich těsnou vazbou na empirický výzkum a jeho praktické závěry skutečně probudí zatím nevalný zájem širší lingvistické obce o výzkum mluvené řeči. Doufáme také, že budování korpusu mluvených textů, jež Müllerová pokládá za základ výzkumu mluvené řeči, posílí snahy o vybudování velkého korpusu českého národního jazyka.


[1] Praktický význam mají tato pozorování především při zjišťování shod a rozdílů v gramatické stavbě různých jazyků.

[2] Srov. k tomu výklady o statusu slovesné vazby ve stati autora této recenze K dynamice vztahu parole-langue v syntaxi větné a syntagmatické, ve sb. Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe, vyd. R. Brabcová a F. Štícha, Univerzita Karlova 1988, s. 55–61.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 5, s. 250-253

Předchozí Jiří Kraus: Text očima českého syntaktika

Následující Jan Balhar: Slovenská dialektológia

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1