Časopis Naše řeč
en cz

Nad novou Příruční mluvnicí češtiny

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dílo brněnských lingvistů (M. Krčmové, Z. Hladké, D. Šlosara, Z. Rusínové, M. Nekuly, P. Karlíka, M. Grepla a M. Jelínka), vydané nakladatelstvím Lidové noviny v roce 1995, je v českém mluvnictví 20. století velikou událostí. Z několika důvodů.

Za prvé proto, že je to (po mluvnici Gebauerově, Trávníčkově, Havránka-Jedličky a třísvazkové mluvnici akademické) teprve páté dílo podobného druhu za celé toto naše století. Za druhé proto, že patrně nebude v nejbližších letech nahrazeno podobnou mluvnicí jinou a dočká se řady dalších vydání. A konečně proto, že jde o knihu obsahující tolik hodnotných a různorodých informací o českém jazyce, kolik jich nejspíš neobsahuje žádná kniha jiná.

Nová Příruční mluvnice češtiny není totiž gramatikou v základním smyslu toho slova. Pokračujíce v tradici České mluvnice B. Havránka a A. Jedličky, nazývají tu autoři mluvnicí šíře koncipovanou nauku o českém jazyce, jež vedle partií gramatických (fonologie, morfologie, tvoření slov, syntax) zahrnuje též poučení o zvukové stránce jazyka (fonetika), o slovní zásobě a stylu.

Tvrdíme-li, že Příruční mluvnice češtiny obsahuje více informací o češtině než jakákoli jiná (jednosvazková) kniha, není to jen proto, že „posun v teoretickém nazírání na jazyk“ (s. 17) autoři respektovali v míře větší než „minimální“ (koneckonců jde o pojem velmi relativní), ale zejména proto, že vzali na vědomí a neobyčejně důmyslně v gramatice zpracovali množství poznatků, které byly ještě generaci Trávníčkově i Havránkově neznámé.

Jakkoli „prezentace různých teoretických soustav“ zůstala mimo záměr autorů (a to je podobnému dílu jen přiměřené), nelze právě vzhledem k množství nových informací, jinak dostupných jen ve speciálních pracích, nelitovat, že autoři zcela rezignovali na jakýkoli seznam odborné literatury, zejména když na několika místech je učiněna zmínka o tom, že „podrobnější poučení lze nalézt pouze ve speciálních odborných pojednáních“ (s. 113) či „bližší poučení lze nalézt ve specializované odborné literatuře“ (s. 655). Čtenáři-lingvisté sice mnohdy jistě poznají, na jakých zdrojích autoři své výklady zakládají, a patří-li výsledky jejich bádání samy k těmto zdrojům, bude to pro ně patrně oceněním jejich lingvistické práce. Avšak domníváme se, že ani ti nejzkušenější a nejsečtělejší lingvisté nepoznají vždy, odkud autoři své informace čerpali, či zda jde o výsledky vlastního bádání autorů recenzovaného díla; tím je nám, čtenářům tohoto skvělého díla, odepřeno, co se jinak běžně poskytuje: alespoň částečná informace o zdrojích poskytovaných empirických poznatků a teoretických závěrů.

Nepřítomnost jakýchkoli citací, seznamů odborné literatury a odkazů na ni se o to citelněji manifestuje jako nedostatek, že jednotlivé oddíly a části mluvnice se z hlediska zdrojů a novosti poskytovaných informací patrně velmi odlišují.

[253]Zatímco první tři hlavní oddíly Příruční mluvnice češtiny, oddíly fonetiky a fonologie, lexikologie a slovotvorby, jsou – byť v různé míře – v podstatě jen velmi úspěšně provedeným shrnutím a resumováním základních dosavadních poznatků, obsažených i v jiných kompendiích (už to je však u mluvnice velmi mnoho a za jistých okolností by vlastně ani o nic jiného u mluvnického díla nemuselo jít!), oddíl syntaxe zahrnuje množství velice cenných poznatků obsažených jinak pouze ve speciálních studiích. Pokud jde o výklad a popis tvoření slov, je patrně samostatněji zpracovanou částí mluvnice (autor je v této oblasti velmi zkušeným a uznávaným odborníkem) než výklady lexikologické, které se zato vyznačují neobyčejnou formulační jasností, přehledností a obsažností (viz dále). Patrně nejvýrazněji se z hlediska novosti poskytovaných informací z celku díla vymyká oddíl stylistiky, neboť působí dojmem zcela samostatně zpracované studie.

Příruční mluvnice češtiny má v oboru lingvistiky netradičně vysokou odborně popularizační úroveň: nesnižuje se na úroveň jazykovou výukou zcela nepoznamenaného a „pasivního“ (byť jinak vzdělaného) uživatele jazyka, jenž má ke své řeči nanejvýše vztah citový; neposkytuje převážně jen „suchá“ či „holá“ a neproblematická fakta, v nichž nikdo nespatří žádný problém či nějakou zajímavost. Naopak: tím či oním způsobem přímo či nepřímo ukazuje na problematičnost a složitost užívání jazyka v komunikaci, na jeho dynamičnost, protikladnost, nejednoznačnost a obdivuhodnou komplikovanost vztahu formy a vyjadřovací funkce, jež se manifestuje ve spontánních, přirozených a racionálně nezdůvodňovaných řečových aktech. Při tom všem nezachází do opačného extrému vyjadřovacích způsobů a prostředků ryze vědeckého výkladu, nýbrž její jazyk je vesměs (mimo nemnohé výjimky) jasný, srozumitelný a přesný.

Pokud má nová mluvnice češtiny vůbec nějaké zásadnější slabiny, je to především vinou i zásluhou nově nadcházející éry počítačových korpusů (viz autorovu stať Komputační korpusy a empirická gramatika ve Slově a slovesnosti, v tisku), tj. textů uložených v paměti počítače a zpracovaných lingvisticky využitelným způsobem; v těchto korpusech lze hledat a nalézat (jsou-li v korpusu obsaženy) či nenalézat (jestliže v korpusu obsaženy nejsou) slova, jejich tvary, slovní spojení, syntaktické konstrukce a celé věty. Tak je možné získávat potřebné informace o „existenci“ či „neexistenci“, obvyklosti či neobvyklosti toho či onoho jazykového výrazu, elementárního (slovního tvaru) či komplexního (syntaktické konstrukce, věty), a o jeho distribuci v textech (o výskytu omezeném na ten či onen druh textu, žánr, autora, na tu či onu oblast, sociální vrstvu, věk apod. či o výskytu textově neomezeném). Tyto nově nadcházející možnosti získávání údajů o přirozeném jazyce a jeho fungování v komunikaci bohužel více než kdykoli dříve poněkud znehodnocují v lingvistice dosud zcela běžný způsob práce založený na lingvistově vlastní řečové zkušenosti a jeho introspekci („pohledu do vlastního vědomí“), popř. na víceméně náhodně a namátkou shromážděných excerptech reálných textů. Autoři recenzované mluvnice k otázce zdrojů svých příkladových vět zcela mlčí, a s výjimkou oddílu stylistiky u příkladových vět zdroj neuvádějí; lze proto předpokládat, že tímto zdrojem je nezřídka toliko jejich vlastní jazykové povědomí, popř. v jejich vědomí uložené (slyšené, čtené či jimi samými někdy produkované) jazykové jednotky (celé věty nevyjímaje).

[254]Vzhledem k jinak mimořádným kvalitám této mluvnice, jež není ryze odbornou studií ani vysokoškolskou učebnicí, nýbrž příručkou pro veřejnost, vzhledem k tomu, že tuto mluvnici pokládáme za reprezentativní dílo celé české lingvistiky, i vzhledem k tomu, že předpokládáme další, doplňovaná a revidovaná vydání, rozhodli jsme se zaměřit naši recenzi převážně na kritická stanoviska vůči některým sporným, problematickým či rozporným údajům a tvrzením, ať povahy obecné, nebo dílčí. Chceme dále poukázat na zjevná či pravděpodobná nedopatření včetně tiskových chyb, pokud neunikly naší pozornosti. Všechny četné pozoruhodné klady a výrazně pozitivní vlastnosti recenzované mluvnice nechť ostatně posoudí její čtenáři sami.

Dříve než rozčleníme své kritické poznámky podle jednotlivých oddílů mluvnice, bude vhodno předestřít několik poznámek povahy obecnější.

Především bych řekl, že nepovažuji za zcela přiměřené, jestliže se autoři dovolávají tradice i tam, kde tuto tradici očividně překračují. Ne vždy mají pravdu, jestliže například píší „tradičně se rozlišuje…“, neboť jimi předestřené výklady, údaje či termíny nelze ve starších mluvnicích češtiny (akademické, Havránkově-Jedličkově, Trávníčkově, Gebauerově, ve Šmilauerově Novočeské skladbě a jinde) vždy nalézt. Např. mezi syntaktickými typy dativu se tradičně neuvádí ’dativ agentní’ (s. 430) a mnohé jiné. Zbytečně se tak podle mne zastírá dosti netradiční a originální povaha této gramatiky. Rovněž se mi nezdá nejvhodnější, říkají-li autoři ’v některých gramatikách’ (např. na s. 517 ve vztahu k termínu ’poměr alternativní’) namísto ’v dosavadních českých gramatikách’ (což sice může znít někomu poněkud neskromně, avšak pro neobeznámené čtenáře jde o pravdivější a důležitou informaci). Zato výrazu ’školsky řečeno’ (s. 592 i jinde), který lze chtě nechtě chápat pejorativně, by bylo lépe se vyhnout (vždyť mluvnice je určena také pro školu), když ještě ke všemu nejde pouze o přístup školský, ale o přístup celé tradiční české (a nejen české) lingvistiky.

Zcela se od tradice odpoutat jistě možné není. Přesto mám za to, že leckteré výklady i v této mluvnici podle tradice řazené do oddílu morfologie by měly opravdu patřit pouze do části syntaktické; např. výklady o funkcích pádů, o významech a funkcích spojek, předložek (autoři sami mnohdy hovoří o syntaktické funkci, např. na s. 239) aj. Jev stupňování adjektiv by měl naopak zůstat zařazen v morfologii.

Přes veškerou obsažnost díla jsou některé jevy zpracovány (zejména vzhledem k relativně podrobnému výkladu jevů jiných) neúměrně stručně: např. necelé tři řádky včetně dvou příkladových vět (!) jsou věnovány futurálnímu významu prézentních tvarů (s. 316). Zejména pro srovnání s cizími jazyky (angličtinou a němčinou), kde je situace odlišná, by bylo opravdu žádoucí podat přiměřenější výklad. Tomuto jevu je věnováno pět řádek též v oddílu „Výpověď“ na s. 594; zde však pokládám futurální prézens ve větě Zítra mu určitě píšu za problematický a celou větu za neobvyklou. Samostatnou kapitolu v rámci oddílu syntaxe by si zasloužila kategorie rezultativa (o níž existují v lingvistické literatuře celé sborníky a monografie; jde o konstrukce jako je rozbitý, je uvadlá, jste propuštěn, je zavřeno, mám uvařeno, mám to snědené, má skočeno 190 cm aj.); o některých těchto konstrukcích se sice stručně pojednává na různých místech, jde však o jednotnou kategorii a její jednotné zpracování má velký význam např. v kontrastivní gramatice. Podrobnější výklad by zasluhovala rovněž [255]zvratná slovesa (rozlišení typů vidět se, mýt se, zlobit se, zlomit se, koukat (se), smát se, strefit se aj.).

Následující připomínky již souvisejí s výše zmiňovaným dosavadním „introspektivním“ přístupem k lingvistickým výzkumům a novými obzory, jež nám otevírají počítačové korpusy textů:

Nezdá se mi, že lze tvrdit o nějakém prostředku patrně velmi zřídka užívaném ve spisovném jazyce hovorovém a v psaných textech (např. subst. chrchel, tvar dat. pl. některých subst., např. neřestem, křečím, popř. i křečem, aj.), že jeho tvary „dnes skutečně kolísají“ (s. 251) či jsou „obvykle užívané“ (s. 260). Ve svém malém počítačovém korpusu literárních textů (dále KLT), obsahujícím dva romány M. Kundery a po jedné knize B. Hrabala, I. Klímy, L. Fukse, I. Binara, M. Švandrlíka, M. Eidlera, povídku J. Škvoreckého a knihu projevů V. Havla jsem např. nalezl deset výskytů slova křeč, z nichž všechny jsou tvary nominativu nebo akuzativu a ani jeden tvar dativní či lokálový; slovo neřest se v mém KLT vyskytuje čtyřikrát, z toho však je jednou nominativ, jednou akuzativ a dvakrát genitiv, tedy opět žádný dativ či lokál, o něž nám tu jde.

Ve výkladech o gramatických jevech a v příkladech na ně bychom měli užívat výrazu a podobně (apod.) pouze tam, kde má čtenář nějakou šanci pochopit, co se tím (asi) myslí. Uvádí-li se však např. v oddílu o aktuálním členění, že „postavení výrazů ve výpovědi je určováno především aktuálním členěním, jejich kontextovou zapojeností/nezapojeností a pod.“ (s. 646), má čtenář mluvnice šanci alespoň zhruba pochopit, co se může za tímto apod. skrývat, jen velmi malou, ne-li nulovou. To platí i o následující formulaci: „… činitelé, kteří mohou fungovat … proti … tendencím vycházejícím z aktuálního členění: slovnědruhová příslušnost výrazu, větnost/nevětnost, rozsah větného členu a pod.“ (s. 646). Takovýchto apod. bychom v mluvnici nalezli více. To je bohužel běžná praxe celé dosavadní lingvistiky a autoři podobných výkladů (sám sebe nevyjímám z této kritiky) takto mnohdy zastírají vlastní neznalost. Teprve nové perspektivy, které před námi otevírají počítačové korpusy, mohou tento náš dosavadní nešvar odstranit a učinit z lingvistiky empirickou vědu nového řádu.

Bylo by rovněž žádoucí rozlišovat možnost užít nějakého prostředku od noremnosti či nutnosti jeho užívání; např. nedokonavý tvar ve větě Kde odlévali tenhle zvon? (s. 318) je spíše normou než pouhou možností. Ve větě Díval se hned na ni, hned na matku (s. 349) je opakování předložky nejen vhodné, nýbrž dokonce nutné atd. Některé příkladové věty jsou sice samy o sobě normální, avšak těžko si lze představit, že by jich někdo mohl užít v reálné komunikaci, např. To mléko, které držím v ruce, je kyselé.

Tvrdí-li se o nějakém výrazu, že není vhodný, např. Mám rád maminku a čokoládu (s. 513), nemělo by se zapomínat na jeho možné využití v umělecké, např. humoristické literatuře.

Poskytují-li autoři čtenářům gramatiky údaje o stylu a frekvenci jazykového prostředku, je to třeba vřele uvítat. Např. konstatování, že přechodníková adjektiva typu přivolavší „mají knižní povahu a užívá se jich zřídka“ (s. 173), je jistě pravdivé a hodné ocenění. Avšak bylo by tu třeba mít se na pozoru před tím, aby si toto konstatování [256]někdo nevyložil nesprávně, a sice tak, že tohoto prostředku nemá vůbec (resp. raději) užívat! O tom, co je to užívat nějakého jazykového prostředku zřídka, mohou být totiž dosti různé představy. Ve svém KLT jsem například nalezl tyto doklady: Nebylo nutné, aby osobně pronásledoval provinivší se vojíny. (Švandrlík) Proměnit totalitně centralizovanou antiekonomiku v normálně fungující ekonomiku tržní je úkol nesrovnatelně obtížnější než různé dosud známé a lépe či hůř se vydařivší privatizace státních podniků. (Havel) … cosi odpovídal rozžvanivšímu se chlapíkovi … (Kundera) … tráva, na ní několik opozdivších se hus… (Kundera). Jsou tyto čtyři doklady v mém KLT důkazem toho, že se tohoto prostředku užívá v současné češtině zřídka, anebo spíše naopak důkazem toho, že se ho užívá? Tyto otázky bude patrně třeba řešit teprve studiem velkých počítačových korpusů.

Termínu ’knižní’ autoři užívají zřejmě ve velmi širokém smyslu, a to není nejvhodnější. Je jistě rozdíl mezi „knižností“ participiálního pasiva (Text je doprovázen obrázky), jehož se v některých případech užívá i v běžném hovoru (např. Eště sem nebyl zkoušenej), a knižností některých velmi řídkých nebo archaických konstrukcí, např. Matce bylo pečovati o pět dětí (s. 538). Ani při sebevětší toleranci k tomuto termínu však nelze jako knižní hodnotit spojku poněvadž; v současných literárních textech ji sice nalézáme velmi zřídka, zato ji slýcháme často v řeči lidí ve věku zhruba nad padesát let (mnohdy ve zkomolené podobě páč, poač apod); zatímco spojka protože má obrovskou frekvenci, spojku poněvadž jsem v KLT nalezl jen čtyřikrát, a to pouze u dvou autorů.

Není také vždy dost jasné, proč autoři hodnotí nějaký výraz jako substandardní, např. ukládejte použité nádobí na své místo (s. 290). Obnos, jenž jsem zaplatil (s. 298); tvary nesem, tisknem. Vůbec jsou v mluvnici ne zcela dostatečně rozlišeny termíny-pojmy spisovnost, nespisovnost, hovorovost, standardnost a substandardnost a často se tu užívá ne zcela tradičního termínu substandardní, aniž je dostatečně objasněn.

Následující stanoviska jsou uspořádána podle jednotlivých oddílů mluvnice. K oddílu Fonetika a fonologie nemám připomínek. Je zpracován stručně, jasně, přehledně, a myslím, že poskytuje potenciálnímu čtenáři všechny potřebné základní informace.

Obdivuhodnou přehledností, formulační přesností, hutností a precizností poskytovaných informací se vyznačuje také oddíl Lexikologie. Zde bych připojil jen tři dílčí připomínky: Když se hovoří o zvratných slovesech (s. 69), nezdá se mi vhodné odlišovat formulačně vlastní reflexiva typu mýt se od reflexivních intranzitiv typu odehrát se tak, že tato reflexivní intranzitiva, v nichž se nemá funkci syntaktického objektu, definujeme jako spojení slovesa a zvratného se mající „trvalý charakter“. Tohoto výrazu by snad bylo možno užít pouze u tzv. reflexiv tantum jako bát se, smát se aj. Příklad odehrát se nebyl zvolen nejšťastněji, neboť věc je tu komplikována zcela odlišným významem základového odehrát (popř. hrát) a odvozeného odehrát se; existuje však velké množství reflexiv typu zlomit se, v nichž se také není syntaktickým objektem, avšak významový rozdíl mezi základovým zlomit a odvozeným zlomit se je pouze gramatický, neboť spočívá v tom, že tranzitivní zlomit znamená ’způsobit, popř. učinit, že se zlomí’.

[257]Pouze teoretickou, nikoli však pro nelingvistické čtenáře využitelnou hodnotu má otázka, zda tzv. ’synsémantika’ (s. 74) máme hodnotit nadále v souladu s tradicí jako slova s neplným významem. Domnívám se, že např. předložka pod není o nic více významově neúplná než adverbium dole, s tím rozdílem, že předložka je mnohem více polysémní a její významy mají vyšší dávku abstrakce. V tomto názoru nejsem, pokud vím, mezi lingvisty nijak osamocen.

Jinou otázkou teoretickou, tentokrát ovšem s možnými praktickými důsledky pro uživatele češtiny, je pojetí synonym jako slov, v nichž jde „spíše o významovou podobnost“ (s. 80). Je myslím zásadní rozdíl mezi řadami slov jako plakat – brečet – bulit, hledět – koukat – dívat se, stále – pořád – furt atd., mezi nimiž je (v podstatě) pouze rozdíl stylový, a skutečně jen „významově podobnými“ slovy jako např. bránit – chránit; hora – kopec; odvážný – statečný atd., která mají význam zřetelně více či méně odlišný, a naopak se neodlišují stylisticky. Nejen slova prvního typu, která mají všechny konstitutivní významové rysy (ať už se jim v lingvistické literatuře říká jakkoli) společné, ale i slova pouze „významově podobná“, která mají společné pouze obecné konstitutivní významové rysy a liší se v některých rysech specifických, jsou běžně zařazována do synonymických slovníků (nevýkladových i výkladových).

K oddílu Slovotvorba mám tyto dílčí připomínky:

Pojem nulového sufixu, známý u nás především z prací Dokulilových, je pouze zmíněn, avšak ne vysvětlen.

Mezi slovotvornými typy postrádám typ substantiv s příponou -ník, jako ručník, kapesník, blatník, parník atd.

Výčty slov dané slovotvorné kategorie či typu nejsou vždy koherentní z hlediska významu, stylu, obvyklosti a frekvence či z hlediska uživatelova povědomí o slovotvorné utvářenosti výrazu; bývá zvykem tyto vlastnosti slov v rámci dané kategorie ve výčtech alespoň oddělovat středníkem:

a) mezi názvy uzavřených prostor jako léčebna, tělocvična, prodejna atd. je slovo točna (s. 119) s odlišným významem (je-li míněn speciální význam ’otáčivá část jeviště’, mělo by to asi být výslovně uvedeno);

b) mezi slovy rybárna, vodárna, ocelárna aj. patří slepičárna (s. 119) k jinému, expresivně hovorovému stylu;

c) mimo běžný úzus také jistě jsou přechýlená slova danělka, pradlák, veverák (s. 123), a to na rozdíl od slov samice, vdovec či lišák; slovo baleťák pak nese jistý expresivní přídech;

d) vedle kolektiv žactvo, služebnictvo, obyvatelstvo aj. působí hasičstvo či občanstvo (s. 124) jako poněkud méně běžné výrazy;

e) s mírou obvyklosti, uzuálnosti daného odvozeného slova může souviset i míra, s níž je slovo uživatelem vnímáno jako slovo odvozené; např. uhlí – borůvčí – doubí (s. 124);

f) vedle slov chlapisko, psisko působí slova zubisko a pivisko (s. 129) až nesrozumitelně (spojení zubiska vlka je ovšem srozumitelné – viz Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ); pivisko SSJČ nezaznamenává);

[258]g) vedle zcela běžných slov neklid, nepohodlí, nekuřák aj. působí slovo nevědec (s. 131) poněkud zvláštně (i když uzuálnost adjektiva nevědecký činí toto slovo přijatelnější než např. neučitel či necestovatel – SSJČ subst. nevědec nezaznamenává);

h) mezi názvy osob zbabělec, lakomec, učenec aj. se objevuje jméno zcela jiného druhu cákanec (s. 133);

i) slovo pestvo (s. 139) rozhodně není běžné celonárodní hovorové slovo (SSJČ je hodností – v souladu s povědomím autora této recenze – jako zastaralé a nářeční);

j) slova brblala a šťourala (s. 143) SSJČ nezaznamenává a autoru této recenze jsou neznámá, právě tak jako slovo šantala, které SSJČ hodnotí jako oblastní a nářeční;

k) mezi odvozenými substantivy jako škrabadlo na jedné straně a substantivy jako šídlo nebo mýdlo (s. 145) na straně druhé je výrazný rozdíl z hlediska povědomí jejich slovotvorné utvářenosti; totéž platí např. o dvojici oškrabek – snímek;

l) vedle adjektiv namodralý, nasládlý, nahluchlý aj. se uvádí též nasleplý (s. 179), které SSJČ – v souladu s introspekcí autora této recenze – označuje za řídké;

m) mnohá iterativa vzoru krýt, např. sívat, šívat, žívat, se nám zdají velmi neobvyklá, až nesrozumitelná, zatímco tvar hrávat (s. 195) je nepochybně plně uzuální; bez podrobného šetření ve velkém množství textů nelze patrně zodpovědně rozlišovat mezi „malou obvyklostí“ výše uvedených tvarů a „neuzuálností“ tvarů jako *krývat, *sávat …, i když nám naše introspekce říká, že tvar sívat je snad ještě přijatelný a použitelný, kdežto tvar krývat již nikoli;

n) imperfektivum přesypovat je jistě v dnešní spisovné a obecné češtině méně obvyklé než přesypávat, zato shrabovat či zapisovat (s. 197) jsou zcela obvyklé;

o) předcvičit, předeprat, předvařit, předtančit má jinou významovou strukturu než předplatit a předpovědět (s. 211), neboť po předcvičení atd. se znovu cvičí, pere atd., kdežto po předplacení se již znovu neplatí, ani po předpovědění se znovu nepovídá.

Formulace, že vztahová adjektiva nevyjadřují kvalitu, nýbrž jen vztah, není nejšťastnější, neboť např. adjektivem bavlněná (košile) jistě poukazujeme i na kvalitu. Tak je věc také pojata v oddílu o morfologii, kde se na s. 281 uvádí: „Relační adjektiva vyjadřují kromě vlastnosti substancí i vztah…“. Naproti tomu adj. moučný, zařazené mezi adjektiva kvalitativní, je ve spojení moučné výrobky zřetelně vztahové (výrobky z mouky).

Neplatí výlučně, že adjektiva rezultativní vznikající adjektivizací příčestí trpných (např. krytý) se tvoří pouze od předmětových sloves, neboť jsou i případy těchto adjektiv utvořených od sloves intranzitivních, např. opadaný (opadané listí, opadaná omítka). Kromě toho v řadě případů mají tato adjektiva sémantickou motivaci spíše ve slovesech reflexivních než v příslušných tranzitivních základech, např. slepené vlasy jsou spíše takové, které se slepily, než které byly slepeny.

K oddílu Morfologie mám následující dílčí připomínky: Formulace, že významy odvozených substantiv jsou „tvořeny nebo rozpoznávány podle existujících slovotvorných modelů“ (s. 229), se nezdá být vhodná vzhledem k potenciálnímu vylučovacímu významu spojky nebo.

Není zřejmé, proč je kombinace číslovek se substantivy označována za nepravidelný jev (s. 229).

[259]Plurály abstrakt není vhodné vykládat jen jako důsledek specifikace a konkretizace abstraktních významů (s. 230); je např. značný rozdíl mezi plurálem modlitby (který zdůrazňuje rozčleněnost procesu modlitby a jehož užívání je, alespoň v jistých obratech, uzuální až noremní), plurálem příjmy, jehož význam a distribuce jsou zčásti odlišné od sg. příjem, a plurálem paměti, jehož konkrétní význam je zcela jiný než abstraktní význam odpovídajícího singuláru.

Substantiva jako boty, cigarety, nudle apod. nelze řadit mezi jména pomnožná (s. 231), i když s nimi mají společné významové rysy; chybí jim však podstatný znak jmen pomnožných, a sice neexistence singulárového tvaru.

Formulace, že gramatický rod substantiv je součástí jejich významu (s. 232), se mi zdá zavádějící. Může svádět k mylné interpretaci, že např. k významu subst. most patří jeho „mužskost“, zatímco k významu subst. kost jeho „ženskost“; spíše by mělo být zdůrazněno, že se tento „rod“ v historické době stal závislým na zakončení jména. Co měli autoři nepochybně na mysli, je, že rod substantiva je jím implikován; jde však spíše o implikaci formou jména než jeho obsahem.

Genitiv partitivní může stát nejen u záporných přísudků (s. 238) (Nepozbyl duchapřítomnosti), ale i u přísudků kladných, jak ukazují i příklady mluvnice (Napekla buchet). Kromě toho je někdy tento genitiv spíše normou (Ubylo vody; Nemám slov), jindy jde již o archaismus (Přidej vody).

Instrumentál původce děje v pasivu není adverbiální funkce (s. 242), nýbrž funkce čistě komplementová, podobně jako funkce objektová či subjektová (tento tradiční omyl – opakuje se bohužel i v části syntaktické – by již bylo vhodné přestat neustále přejímat).

Vokativ subst. syn zní synu (s. 247) pouze tradičně, jinak, pokud bychom tento tvar potřebovali, můžeme dobře použít systémového syne (třeba: Ach ty můj nezdárný syne). Nevím, jak rozumět formulaci „… u jmen na -ov, -ín (v Kyjově, v Kojetíně) a u slov jim podobných“ (s. 253).

Nerozumím formulaci, že jako součást slovesného tvaru pasivního slouží jmenné formy utvořené od slovesných základů především od sloves nedokonavých (s. 282).

Ve větě Na mne se nespoléhej (s. 287) nejde u zájmene mne o přízvučný tvar stojící v opozici ke tvaru nepřízvučnému, jak je tomu u ostatních uváděných příkladů.

Jsou zájmenné tvary čího, čímu (s. 297) skutečně užívané prostředky současného českého jazyka?

Výklad o číslovkách druhových (s. 304) je poněkud zmatený (podobně jako v akademické Mluvnici češtiny): není z něj např. jasné, zda tvary dvojí, trojí, … se mohou pojit s jakýmkoli substantivem obou čísel (jako příklad je uvedeno dvojí metr, jablka), či nikoli. Kromě toho protiklad dvoje dveře (dva konkrétní objekty) : dvojí dveře (dva druhy) není patrně v současné češtině pevné systémové pravidlo, ale spíše jen tendence; ukazují na to i doklady z našeho KLT: Hradlařka odložila nedojedený krajíc na lavičku, vymrštila objemné tělo a s nečekanou hbitostí přeběhla dvojí koleje. (Binar) Chtěl jsem psát esej o Havlíčkovi a můj nakladatel za dvojí hranicí mi vzkazoval, abych něco brzy sepsal. (Kundera)

[260]Překvapuje tvrzení, že jednovidová slovesa pouze dokonavá existují v současné češtině jen ojediněle.

Mezi modifikačními částicemi chybí že (např. Že mu nic neřekla! Že bych se mýlil?).

Oddíl Věta obsahuje z hlediska dosavadních gramatik českého jazyka patrně nejvíce nových poznatků a údajů. Připomínky mám většinou jen k jazykovému a komunikačnímu statusu uváděných příkladů, méně často k zobecňujícím a teoretickým výkladům a jen ojediněle ke způsobu jejich uspořádání. Nejprve bych zmínil některé problémy obecné povahy:

Čistě teoretickým problémem (s jistými možnými aplikačními důsledky např. při kontrastivním studiu jazyků) je otázka vazebnosti či nevazebnosti některých větných členů. Chápeme-li slovesnou vazbu jako imanentní vlastnost slovesa (vazba interní, např. vidět něco) nebo ustálenou syntakticko-sémantickou jednotku (vazba externí, např. smát se někomu[1]), pak ve spojeních hořet plamenem, vonět senem, znít zpěvem či střílet na někoho je status vazebnosti problematický. Lexikální významy těchto sloves tato doplnění jednoznačně neimplikují, ani nejde o nesporné ustálené formálněsémantické jednotky. Toto naše stanovisko není ovšem plně objektivizovatelné, a je tudíž samo rovněž sporné.

Evidentní rozpor týkající se jiného ryze teoretického problému lze najít na s. 446 a 448 ve výkladech vztahujících se k protikladu explicitní a implicitní reprezentace jazykových obsahů: zatímco na s. 446 se tvrdí, že spojovací výraz teprve když explicitně signalizuje, že obsah věty hlavní platí maximálně od okamžiku, kdy začal platit děj věty vedlejší, na s. 448 se tvrdí, že tento výraz explicitně signalizuje, že obsah věty hlavní platí až po okamžiku, kdy začal platit děj věty vedlejší. Tentýž výraz ovšem nemůže explicitně signalizovat dva protikladné významy.

Původce děje v pasivu (s. 462), např. Dům byl obklíčen policisty, je doplnění přísudku, které je jednoznačně vazebné, je implikováno pasivním predikátem a instrumentálový tvar tohoto doplnění je pasivním predikátem jednoznačně určen; je tedy zcela nevhodné řadit je pouze s ohledem na tradici vycházející z jiné, do jisté míry překonané syntaxe, mezi druhy příslovečného určení.

Zatímco na s. 353 se spojka neboť řadí mezi spojky podřadicí vedle protože (za toto řešení se přimlouvám, neboť mezi protože a neboť je dnes skutečně už jen rozdíl stylový), na s. 480 se tradičně pokládá za spojku spojující hlavní věty v souvětí souřadném.

K problémům dílčím a jednotlivým:

Problematický komunikační status mají výrazy udělat kuřákem, lyžařem, prezidentem (s. 379): v jakých větách, výpovědích a promluvách se těchto výrazů užívá a jaký mívají subjekt? (Někdo či něco někoho udělal(o) kuřákem, prezidentem?)

[261]Věty Roztřáslo ho zimou, Ovanulo ho chladem, Polilo ho horkem (s. 392) jsou patrně na území Čech mimo úzus, a pokud se tu s nimi lze vůbec setkat, budou pravděpodobně velice vzácné.

Instrumentál predikativního adjektiva ve větách Kdy začal být tak hrubým? Musíš být zdvořilým apod. považuji za prakticky nevyužitelný (alespoň na území Čech a mimo sféru umělecké literatury či jinak stylizované řeči), neboť jeho stylová hodnota knižnosti hraničí až s komičností.

Tvrdí-li se o přísudkovém genitivu (s. 405), že je v současné češtině velmi řídký, obecně to jistě platí, ale v příkladech by se neměla klást bez komentáře vedle věty Ten obraz je nesmírné krásy, která zní téměř nepřijatelně, resp. komicky, věta Některé památky jsou staršího původu, která je zcela běžná.

Pasivní konstrukci věty Kolo bylo Pavlovi opraveno Petrem (s. 410) lze bohužel pokládat za charakteristickou ukázku vykonstruovaných příkladů klasických gramatik pro účel mluvnické kategorizace bez ohledu na to, zda lze takové věty také použít v komunikaci.

Rozdíl mezi konstrukcemi s genitivem kvantitativním a jemu odpovídajícím nominativem, např. Ubylo vody – Ubyla voda (s. 415) vidím spíše v rovině stylové než významové.

V případě tzv. podmětu situačního (s. 416n.) je velmi problematické zastupování tohoto podmětu zájmenem to. Zdá se, že tu jsou (podobně jako i v jiných případech zástupného to) různé preference, tendence i normy, o nichž toho dosud příliš nevíme; např. je velmi sporné, zda bychom ve větě se slovesem vadit a infinitivním podmětem (Vadilo by mi to být poslední v každém závodě – s. 417) zástupné to skutečně bez rozpaků použili a zda by to bylo vhodné.

Obecně neplatí jinak zajímavé a užitečné tvrzení autorů, že „ve vedlejší větě se spojkou že po slovesech negovaných nebo smyslem záporných se bez významového rozdílu užívá forem indikativu i kondicionálu: Nezjistil jsem, že něco chybí/že by něco chybělo; Pochybuji, že lhal/že by lhal“ (s. 423–4). Není tomu tak vždy. Např. ve větě Neřekl mi, že se vrátil už v sobotu lze jen stěží zaměnit indikativ kondicionálem beze změny smyslu této výpovědi: Neřekl mi, že by se vrátil už v sobotu. Kromě toho je tu i třeba mít na vědomí, že skutečně ’bez významového rozdílu’ jsou – jsou-li vůbec takové – jen málokteré různé jazykové formy.

Některé nesrovnalosti jsou ve výkladech o genitivu kvantitativním (např. na s. 427): je jistě výrazný rozdíl mezi hovorovým Ten nadělal v diktátě chyb!, kde je genitiv nutný, a spíše knižním a archaickým (alespoň pro oblasti Čech) Odlij mi toho vína do skleničky.

Nesdílím názor, že významový rozdíl mezi vazbami vidět něco a vidět na něco je „velmi jemný“ (s. 433), neboť významy těchto vazeb mají k sobě blízko jen ve velmi specifických případech, zatímco věty jako U lesa jsem viděl srnku nelze v žádném případě nahradit vazbou předložkovou (U lesa jsem viděl na srnku.).

Příkladová věta On není schopen promluvit, aby se nezakoktal (s. 467) nepatří do kategorie vedlejších vět vyjadřujících „průvodní okolnosti očekávané, ale nenastalé“, [262]neboť zde se naopak vyjadřuje, že koktání nastává vždy. Věty s odkazovacím bez toho v případech typu Odešel z restaurace bez toho, aby zaplatil se mi nezdají plně uzuální.[2]

Ve výkladech o určení podmínky (s. 470n.) se nerozlišuje mezi spojkami jestliže a jestli a napořád se uvádí pouze spojka jestliže; avšak zatímco např. ve větě Jestliže bude pršet, zůstaneme doma je dnes běžná a neutrální (alespoň mimo Moravu) spojka jestli a spojka jestliže tu působí poněkud knižně, ve větách typu Jestliže dáme do vody cukr, rozpustí se je spojka jestliže spojkou jestli nenahraditelná.

Větné konstrukce s akuzativem participiálního adjektiva typu Spatřil jsem ho vystupujícího z vlaku (s. 489) jsou v dnešní češtině patrně mimo úzus, a to jak hovorový, tak literární.

Ve výkladech o přívlastku neshodném (s. 503n.) následuje po úvodní klasifikaci na 1 a), b) a 2 třídění jinak pojaté.

Větné konstrukce Kdo ti vyčistí šaty od té skvrny?; Chlapec si opláchl obličej od špíny (s. 533) považuji za vykonstruované (z hlediska nemoravské češtiny) a neuzuální.

K oddílu Výpověď mám jedinou připomínku obecnou a zásadní: proč autoři tvrdí, že počet komunikativních funkcí výpovědi je tak velký, že „těžko jej můžeme i jen přibližně stanovit“ (s. 586), když o stránku dále odhadují, že půjde o několik stovek funkcí. Že by ani specialisté nevěděli, zda jde přibližně o dvě stě, nebo pět set těchto funkcí? Tvrdí-li se dále, že „do jisté míry se můžeme opřít o slovníkové názvy“ jako oznámení, otázka, výzva atd., zajímalo by nás, o co jiného se lze ještě opírat.

V dalších stanoviscích jde již jen o některé dílčí připomínky jak k otázkám teoretickým, tak k jevům praktickým:

Nezdá se mi, že by bylo vhodné užívat záporu ve zdvořilých výzvách typu Byl byste tak laskav a nepodal mi sůl? a že se tu formy záporné skutečně běžněji užívá (s. 569).

Ve výkladech o elipse (s. 570n.) by bylo především vhodné rozlišit alespoň elipsu aktuální od lexikalizované. Je také velmi sporné, zda pokládat za eliptickou jakoukoli větu, jejíž některý element implikuje svým významem nějaké možné doplnění, i když jinak taková věta nebudí ani po stránce významové, ani z hlediska formálního dojem neúplnosti, např. Trochu jsem to vyčistil, Kytky jsem zalil atd. (s. 573). Zeugmatické spojení na i pod stolem (s. 573) nepokládám za vhodné ani za běžněji užívané, a nejeví se mi tedy jako hovorové.

Celou řadu sporných míst (a možná nedopatření) lze zaznamenat na s. 580, kde se pojednává o stažených souvětných konstrukcích: mezi „stažené výpovědní útvary se spojkou že“ se řadí nejprve věty, které skutečně spojku že obsahují, např. Štěstí, že jste přišel, ale vzápětí zcela naopak věty, které tuto spojku neobsahují, neboť vznikly právě jejím vypuštěním, např. Myslím bude pršet. Problematický je dále komunikační status (snad také moravismus?) vět, v nichž po částici vyjadřující jistou míru pravděpodobnosti následuje že, např. Asi že bude zdraženo nájemné, pokud nejde o aktuální [263]textovou elipsu (např. jako reakci na otázku Co říkal?), ale o samostatné sdělení se smyslem ‚Myslím si, že bude možná zdraženo nájemné’. S tím souvisí i otázka, jaký smysl má psaní výrazů asi a že jako jeden grafický (a tedy i významový) celek: asiže. Problémem poněkud jiného druhu je opět smysl psaní štěstíže, samozřejměže apod.

Ve výkladech o partikulizaci hlavních vět (s. 583) by asi bylo vhodné rozlišovat případy jako Řekněme, že má pravdu, kde imperativním tvarem mluvčí skutečně nevyzývá sebe a svého komunikačního partnera k tomu, aby oba něco řekli, a případy jako Předpokládejme, že lhal, či Spolehni se, že to udělám, kde s funkcí výzvy můžeme patrně počítat.

Tvrdí-li se na s. 584, že ve větách s partikulizovaným imperativem, např. Počkej, ty na to doplatíš není psaní čárky kodifikováno, a je tedy na vůli autora, je to tvrzení problematické. Chápeme-li tu imperativ jako imperativ a nikoli jako částici, je tu z hlediska obecných interpunkčních pravidel psaní čárky náležité; na druhé straně si ovšem může např. autor uměleckého literárního textu dovolit (a autoři si, jak známo, také dovolují leccos, a mnohdy oprávněně) absencí čárky zdůraznit částicový charakter těchto imperativů.

Ve výčtu forem vyjadřujících návrh (s. 607) chybí otázková forma, např. Nepustíme si televizi?

K oddílu Aktuální členění:

Myslím, že není nutné v této mluvnici upozorňovat na méně běžnou variantu termínu východiště vedle běžného východisko (s. 633).

Je sice dobře, že se do této mluvnice přejalo rozlišování mezi tématem a rématem na jedné straně a východiskem a jádrem na straně druhé, avšak bylo by třeba věc osvětlit poněkud podrobněji než pouhým jediným, navíc problematickým příkladem.

Rozlišovat mezi tzv. tranzitem a vlastním tranzitem, kdy se za vlastní tranzit pokládá dokonce morfém -l- (s. 635), je problematické i z hlediska vysoce specializovaného přístupu teoretického, a do podobné mluvnice rozhodně nepatří.

Na s. 637 se užívá symbolu TOP (patrně za anglický výraz topic), který není uveden v seznamu zkratek.

Formulaci posledních tří řádek na s. 637, v nichž se sdělují dosti podstatné informace, pokládám za značně nejasnou. K pochopení této formulace je myslím zapotřebí nejen značné schopnosti abstrakce, ale i jisté lingvistické zkušenosti, což u čtenáře nelze vždy předpokládat. Ani „příliš holá“ a málo komunikačně „živá“ věta Dům byl otevřen, s jejími čtyřmi slovosledně-intonačními variantami, nepomůže k projasnění výkladu, spíše naopak.

Nevazebná adverbia se kladou spíše před sloveso (s. 647) mimo uvozovací věty, kde se naopak kladou spíše (ne však výlučně, jak se tvrdí na s. 660) za sloveso, např. … řekl Terazky zamyšleně (Švandrlík) … Tereza řekla zamyšleně (Kundera).

Oddíl Stylistika obsahuje především stylistické výklady orientované gramaticky. Mimořádného ocenění obzvlášť zasluhují v našem mluvnictví poprvé uplatněné poměrně [264]rozsáhlé a dobře uspořádané výklady o protikladu explicitních a implicitních způsobů jazykového ztvárnění sdělovaných obsahů.[3]

Mám jen několik drobných připomínek:

Komunikační efekt a bohatost stylu nejsou jistě podmíněny jen schopností vybírat z daných konkurenčních množin „hotových“ struktur a jednotek, nýbrž také schopností tvořit nové jednotky na základě daných struktur, popř. tvořit i struktury samé.

Ve větě Kvůli bratrovi jsme přišli na nádraží pozdě (s. 740) budou nejspíše dva větné přízvuky: jeden na slově bratrovi a druhý na posledním slově ve větě.

Na s. 754 chybí odkaz na syntaktickou kapitolu o parcelaci.

Na s. 755 poněkud udivuje, že kondenzační konkurence je vyčleňována z obecné konkurence explicitnosti a implicitnosti.

Mluvčí z nemoravských oblastí patrně nebudou pociťovat (původně duálový) tvar do nohou jako knižní či dokonce silně knižní (s. 780).

Jak v oddílu morfologie, tak v části syntaktické se v příkladech patrně občas objevují tvaroslovné a syntaktické moravismy. Označuji takto výrazy, jichž se (obvykle) neužívá na celém území Česka, nýbrž pouze na území Moravy, popř. i ve východních oblastech Čech; na to by ovšem bylo třeba vždy upozornit.

Např.: Přišla v maminčiné sukni; v „nemoravské“ češtině je tu buď spisovně i obecně v maminčině, anebo pouze nespisovně v maminčiný. Podobně ve větě Už je zaseté je koncovka zřejmým moravismem (v nemoravské části Česka je jedině zaseto). Jako moravismy dále pociťujeme následující výrazy: předložku ponad; předložku skrz ve větě Skrz tebe nemůže jít do kina; vazbu na opravě ve větách Naše auto je na opravě (s. 407), Moje motorka už je na opravě (s. 528). Konstrukce Bylo na déšť (s. 408) je pro mne zcela neuzuální a mám za to, že v Čechách bude řídká. Lze také sotva obecně tvrdit, že v hovorové češtině se užívá infinitivních konstrukcí s elipsou slovesa být ve větách jako Dnes neslyšet ani ptáčka, neboť pro autora této recenze jde spíše o knižní archaismus než o prostředek hovorový; běžným prostředkem řeči mluvené bude tedy patrně tato konstrukce pouze na Moravě. Podmínkové věty s jak, např. Jak jsem ho nezadržel, spadl pod tramvaj (s. 474) také asi nebudou v hovorovém úzu na celém území Česka. Evidentní moravismus je Tož teda síct nebudeme (nejen výrazem tož, ale i tvarem síct) (s. 579).

V mluvnici je také řada různých nedopatření a tiskových chyb (bez nich si však podobné dílo lze sotva představit): tvar u zápočtu není lokál (s. 253), ale genitiv; na s. 259 u slova naděje má být po lomítku tvar naděj; na s. 288 mají být tvary sobě/si, sebe/se odděleny lomítkem; na s. 346 má být ve výrazu ve spojení v oblasti ekonomiky tvar ve spojení vytištěn základním typem, neboť patří k výkladu; na s. 376 je takovými [265]dvojice místo dvojicemi; s. 393: telefonní senamy místo seznamy; na s. 400 je uvedeno: „Je-li podmětem jméno rodu ženského, užívá se zpravidla Inst (= instrumentál)…“, ale v následujících příkladech je nominativ (Dívka se stala rozpačitá, nejistá); s. 401: opisního místo opisného pasiva; s. 438: jediným větný člen místo jediným větným nebo jediný větný; s. 439: místním území namísto územ; s. 442: ste užívá namísto se; s. 446: signalizuje, obsah namísto signalizuje, že obsah; s. 450: musíte klidně sedě namísto sedět; s. 460: u jich namísto nich; s. 470: … odpovídajícího kauzujícímu/motivujícímu ke skutečnosti namísto … motivujícímu ději ke skutečnosti; s. 475: je v ním namísto v ní; s. 487: užívá se jim namísto jich; s. 501: V textu smlouvy s premiérem podepsané se říká, … namísto V textu smlouvy s premiérem podepsané loni v červenci v Bratislavě, se říká…; s. 502: Doporučujeme avšak namísto však; s. 519: ve spojení komplexních větných členů se slovo větných opakuje; s. 522: ve spojení naproti tomu se opakuje slovo naproti; s. 571: tzv. jmenná (neslovesná věta) namísto jmenná (neslovesná) věta; s. 587: je opírá namísto se opírá; s. 594: k matematiky namísto z matematiky; s. 628: ve spojení postoje v rámci se slovo rámci opakuje; s. 659: za slovem odpoledne nemá být čárka; s. 677: pečlivost výslovnost namísto pečlivost výslovnosti nebo pečlivá výslovnost; s. 683: > Réma namísto = Réma; s. 743: několhk namísto několik; prostůedkům namísto prostředkům; s. 748 celáškola namísto celá škola; s. 760: z trpní namísto z trpně; s. 781 silním namísto silným.

Zvláštního ocenění zaslouží mimo kvality odborné i vynikající typografická úprava knihy, velmi přehledný způsob zpracování a v neposlední řadě i kvalita vazby a papíru. Jenom snad by tučně vytištěné názvy kapitol mohly být více odděleny od následujícího textu.

Přeji Příruční mluvnici češtiny mnoho úspěchů v její nadcházející vzdělávací pouti českým národem, jeho řečí a kulturou.


[1] K rozlišování druhů slovesné vazby viz F. Štícha, K problematice vazby, SaS 46, 1985, s. 38–45.

[2] V této souvislosti je velmi zajímavé, klade-li A. Macurová ve svém konferenčním příspěvku Nad jazykem současného překladu, Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, FF UK, Praha 1995, s. 246–249, otázku, zda „máme např. označovat za „nesprávné“ (uvozovky A. M.) … spojení bez toho, aby…“. Srov. též N. Svozilová, L. Uhlířová, Bez toho, aby/že versus aniž, NŘ 76, 1993, s. 51–53.

[3] V naší lingvistice se pokud vím poprvé soustavně věnoval vztahu explicitnosti a implicitnosti jazykového vyjadřování Karel Hausenblas ve studii Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování, SaS 36, 1975, s. 98–105. Tomuto problému věnoval v několika příspěvcích pozornost též autor této recenze, např. ve studii On implicitness in language and discourse, in: Travaux du circle linguistique de Prague, nouvelle série, eds. E. Hajičová, O. Leška, P. Sgall and M. Skoumalová, John Benjamins, Amsterdam, 1996.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 5, s. 252-265

Předchozí Milan Malinovský: Výraz ovšem a jeho významové modifikace

Následující Jana Hoffmannová: Konference o neverbální komunikaci (pocta J. Mistríkovi)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1