K pojetí normy u Ivy Nebeské

Jiří Homoláč

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Iva Nebeská je zkušená bohemistka a psycholingvistka, která na FF UK vede mj. seminář věnovaný Pražské škole a přednáší teorii spisovného jazyka a jazykovou kulturu. Do diskuse o spisovné češtině a jazykové kultuře (z 90. let viz zvl. sborníky Spisovná čeština a jazyková kultura a Spisovnost a nespisovnost dnes nebo Sgallovu a Hronkovu Češtinu bez příkras) vstoupila prací Jazyk, norma, spisovnost (Karolinum, Praha 1996). Cílem následujích úvah je ukázat, že tak učinila střízlivě, ale podstatně.

V úvodní kapitole práce autorka vykládá pojetí normy v Pražské škole: Popisuje atributy normy (tj. mimo jiné bezpříznakovovost, závaznost, ustálenost a funkčnost, zahrnující ovšem v sobě kultivovanost; viz s. 17–22) a zdůrazňuje, že předmětem takto chápané normy byl pouze repertoár jazykových prostředků (s. 15). Ukazuje také, že teorie jazykové kultury a její centrální pojem norma reagují jednak na Saussurovu dichotomii langue – parole, jednak na dobové problémy jazykové kultury. Norma spisovného jazyka, opírající se o úzus, se stala novým kritériem jazykové správnosti, a nahradila tak nevyhovující kritérium historické čistoty. [139]Byla prostředkem, „pomocí kterého byl funkční princip regulace spisovného jazyka konkretizován“ (s. 16): funkční jsou prostředky, které se osvědčují v praxi, jsou pravidelně užívány a jsou pociťovány jako závazné (s. 30). Autorka tak koriguje představu, že jediným kritériem jazykové správnosti byla v pojetí Pražské školy funkčnost. K tomu dodávám, že cílem normativních zásahů bylo dosáhnout stabilizace „určené účelností (stanovisko funkční), vkusem dané doby (stanovisko obecně estetické; proloženě J. H.) a shodou se skutečným stavem soudobého spisovného jazyka (stanovisko synchronické).“[1]

Za zásadní považuji výklad o dvojí poloze pojmu norma, totiž o tom, že se v Pražské škole nerozlišovalo mezi normou chápanou obecně a normou spisovnou.[2] Nebeská daný fakt interpretuje: neukazuje dobový „omyl“, ale vysvětluje úhel pohledu, z něhož se – dnes zjevný a důležitý rozdíl – mohl jevit jako nepodstatný. Zaměření pouze na spisovnou normu je podle autorky jednak reakcí na purismus a projekcí „budovatelského“ přístupu ke spisovnému jazyku, jednak projevem v té době neproblematického chápání spisovnosti, resp. (odhlédněme od dialektů) vztahu spisovného a lidového jazyka.[3]

Tyto dvě normy se liší skladbou atributů, jejich vzájemnou návazností a reálností. Spisovná norma se vyznačuje – zjednodušeně řečeno – kromě atributů normy chápané obecně navíc rysy žádoucími, resp. cílovými – vyšší mírou stability, funkčnosti, závaznosti a funkční rozrůzněností.[4] Základním rysem normy spisovného jazyka je „záhodnost: je žádoucí, aby soustava spisovných prostředků byla jazykovým společenstvím přijímána jako konvencionalizovaná norma, aby její užívání bylo spontánní a bezpříznakové“ (s. 23). I bezpříznakovost ve smyslu obvyklosti, samozřejmosti užívání byla však v Pražské škole rysem spíše žádoucím (s. 23–24). Nedostatečné zvnitřnění spisovné normy bylo tehdy ještě považováno za odstranitelnou překážku a bylo kompenzováno prestižností spisovného jazyka. K tomu jedno dílčí, ale podstatné autorčino konstatování: v 30. letech byla prestižnost spisovného jazyka dána prestižností kultury a vzdělanosti vůbec, po válce byla čím dál tím více chápána pouze jako výlučnost.

Norma chápaná obecně se nachází mezi jazykem, resp. jazykovým systémem a územ; blíží se jazyku, jazykovému systému – předmětem obou je inventář prostředků, jsou uloženy v povědomí uživatelů. Možný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že jazyk obsahuje prvky reálné i potenciální, norma jen reálně existující. Norma spisovná je situována mezi úzus a kodifikaci. Od úzu [140]ji odlišuje vyšší míra závaznosti, ale především teoretické zásahy lingvistů. Ty spolu s tlakem na vzdělanou veřejnost přispívají k posílení žádoucích rysů spisovné normy, tj. vyšší míru stability, funkčnosti, závaznosti a funkční rozrůzněnosti.

Jako příliš umírněná se mi jeví formulace „není bez zajímavosti, že spisovný jazyk byl původně chápán jako útvar autonomní“ (s. 26). Od tohoto předpokladu bylo sice v 50. letech upuštěno, ale v jistém smyslu už bylo pozdě, protože právě na něm jsou postaveny všechny základní pojmy Pražské školy, které se v teorii spisovného jazyka užívají dodnes. O dvojí poloze lze totiž mluvit nejen u normy, ale také u úzu a funkce (rozuměj externí). Rozhodnutí spojit tyto obecné pojmy primárně (jen) se spisovným jazykem je sice historicky dobře vysvětlitelné, ale představuje – v tom nelze Nebeskou nepodpořit – slabé místo celé teorie jazykové kultury (k poválečnému vývoji vztahu mezi normou a spisovností srov. 2.3.4). Např. na Havránkově koncepci funkčních jazyků – soudím s jinými – není problematické (nebo nejproblematičtější) samo funkční kritérium, ale to, že uvažuje jen o funkcích spisovného jazyka. Protiklad spisovnosti a nespisovnosti je pro češtinu důležitý, je však historicky podmíněný a nemohl by před funkčním přístupem, aplikovaným mimo čas a prostor, obstát. Pražská škola tento protiklad reprodukovala z důvodů popsaných u Starého a jinde, připomenu proto jen, že nástrojem oddělení spisovna od nespisovna se stal pojem spisovný úzus; i tehdy (a nikdo z Pražské školy to nezastíral) existoval úzus, o nějž nebylo možné spisovnou normu opřít.

Vzhledem k „rozhraničovací“ funkci spisovného úzu nelze souhlasit s tvrzením, že tento pojem je v pojetí Pražské školy tak blízko pojmu spisovná norma, že je v podstatě nadbytečný (s. 36); kromě formulací citovaných Nebeskou to velmi dobře dokládá i tvrzení, že spisovný úzus tvoří mj. jazykové povědomí intelektuálních vrstev.[5] Domnívám se také, že pojem spisovný úzus by mohl pomoci i dnes, kdy vztah spisovné normy a spisovného úzu vůbec není tak neproblematický, jako byl v myšlení Pražské školy. Nejdříve je ale třeba s pomocí Nebeské říci něco o vztahu úzu a normy obecně.

Předmětem úzu je inventář jazykových prostředků, jeho dominantním rysem pravidelné užívání prostředků; z něho vyplývá bezpříznakovost prostředků a společenská povaha úzu. Totéž platí i pro normu, v normě není nic, co není v úzu, ale oba pojmy se nekryjí. V pojetí Pražské školy má norma blíž k jazyku a mezi normou a územ je stálé napětí, „napětí mezi tím, jaké jazykové prostředky společnost pravidelně užívá, a tím, jaké by (podle jazykovědců) užívat měla“ (s. 35). Nebeská souhlasně cituje Karla Hausenblase: „Uzuální je, co je časté, obvyklé, bez ohledu na to, zda je to žádoucí nebo ne, zda je to správné nebo chybné, vhodné nebo nevhodné. Norma obsahuje navíc moment závaznosti“ (s. 36). Po mém soudu však odlišuje normu od úzu moment reflexe: úzus je to, co děláme, norma to, jak jazykové (a samozřejmě i jiné) prostředky v cizím i vlastním projevu vnímáme, co si o nich myslíme. Teprve na momentu reflexe stojí charakteristiky typu „vhodné“, „správné“ (viz výše Hausenblas) a – doplnil bych – „(ne)existující“, viz výroky typu to jsem v životě neslyšel. Bylo by dokonce možné říci, že norma není inventář jazykových prostředků (držím pro tuto chvíli pojetí normy jako repertoáru jazykových prostředků), ale inventář jejich charakteristik. Ty jsou dány jednak zkušeností [141]s aktivním i pasivním užíváním jazykových (i jiných) prostředků, jednak poznatky o těchto prostředcích (v případě spisovných prostředků je jejich základním zdrojem kodifikace).

Nyní se vrátím k spisovnému úzu a připomenu, že jeho tvůrci byly v pojetí Pražské školy intelektuální vrstvy. O jejich vyjadřování (a povědomí) by se bývalo bylo možné zcela opřít, kdyby se čeština vyvíjela nepřetržitě,[6] a jen ony mohou realizovat kulturu jazykovou a kultivovaný jazyk[7]. Jakkoli tedy Pražská škola předpokládala upevňování a šíření spisovného jazyka v rámci jazyka i společnosti, nikdy neuvažovala o tom, že spisovný jazyk budou užívat všichni a ve všech komunikačních situacích.[8] I dnes by proto mělo být pro zkoumání spisovné normy podstatné pouze vyjadřování a povědomí intelektuálních vrstev, resp. těch, kteří spisovný jazyk skutečně aktivně užívají.[9] Stejně tak ale nemá smysl považovat za nespisovné ty nekodifikované prostředky, které se pravidelně vyskytují v projevech aktivních uživatelů spisovného jazyka. Protože však normu od úzu odlišuje vyšší míra závaznosti, resp. moment reflexe, neznamená to, že tyto prostředky jsou automaticky noremní. O noremnosti daného prostředku totiž nerozhoduje častost výskytu, ale nulová reakce příjemce (ten může být totožný s mluvčím): Např. kondicionálový tvar bysme je v mluvených projevech intelektuálních vrstev frekventovaný, ale skutečně noremní bude tehdy, až ho u druhých a u sebe neuslyšíme. Kodifikace nespisovného prostředku, která v mém pojetí není zařazením daného prostředku do inventáře, ale pouze změnou jeho charakteristiky, ostatně nemusí být vždy řešením, protože norma, tj. naše představy o charakteristice jazykových prostředků, se neopírá jen o kodifikaci (viz výše). Pomíjím pravopisné a tvaroslovné změny v Pravidlech 93 a uvádím jako příklad infinitiv moct, tvar kodifikovaný, ale mnohými považovaný za nenapsatelný.

P. Novák ve svém příspěvku do diskuse o obecné češtině[10] napsal, že jazykové chování velké části českých mluvčích lze jen stěží považovat za nenormální. Dodal bych, že za takové je mohou označit jen ti mluvčí, jejichž jazykové povědomí, očekávání se opírá víc o znalost kodifikace a zastávání postojů s ní spojených než o zkušenost s užíváním jazyka. Největší problém je to pro ty uživatele jazyka, jejichž jazykové povědomí o nějakém prostředku je jiné (restriktivnější) než to, jak daný prostředek sami užívají; mám na mysli především ty, kteří říkají: „sám to užívám, ale nelíbí se mi to“.[11]

[142]Jak už bylo řečeno, nejslabším místem teorie Pražské školy bylo neproblematické chápání pojmu spisovnost, druhá kapitola práce I. Nebeské, věnovaná poválečnému vývoji teorie spisovného jazyka, je proto případně nazvána Od normy k spisovnosti. I v tomto období přetrvává dvojí pojetí normy, předmětem normy je však nově nejen inventář jazykových prostředků, ale také soubor pravidel jejich užívání; pravidly je přitom možno rozumět spíše konvencionalizované způsoby užívání jazykových prostředků nebo prostředek regulace jejich užívání. Jazykové společenství je podle vztahu k spisovnému jazyku diferencováno na znalé a motivované nositele a na běžné uživatele, neuvědomované napodobující hotové vzory. Diferenciace jazykového společenství a noremních prostředků pak vede k diferencovanému přístupu k závaznosti (s. 47): závaznost je jiná z hlediska různých skupin uživatelů, typů komunikačních situací, dílčích norem, ba dokonce jednotlivých jazykových jevů (s. 47). Podstatně se změnil také náhled na variantnost. Pražská škola považovala varianty jiné než funkčně podmíněné za nežádoucí, v poválečné teorii spisovného jazyka je variantnost (funkční, teritoriální a sociální) naopak chápána jako prostředek vývoje normy: zajišťuje kontinuálnost vývoje normy, umožňuje stylovou a významovou diferenciaci (s. 49). S diferenciací noremních prostředků, míry jejich závaznosti, mluvčích a jejich postojů k normě získává na důležitosti pojem dílčích norem, mluví se o soustavě norem, regulující různé aspekty řečové činnosti jedince (s. 50).

Důležitými momenty v poválečném vývoji pojmu norma byly rozšíření systémového přístupu na vyšší jazykové roviny a poznání, že jazykový systém zřejmě nesměřuje k vyváženosti a rovnoměrnému uspořádání; toto poznání vyústilo v teorii centra a periferie (s. 52) a projevilo se také v ústupu od požadavku po zvyšování míry ustálenosti (s. 48). Pokud jde o vztah norma – systém, byla pražská představa o jejich blízkosti konfrontována s pojetím Coseriovým, definujícím jazykový systém jako systém možností, realizovaných i nerealizovaných, jako to, co je možné říct, a normu jako systém realizací závazně přijatých jazykovým společenstvím, jako to, co se opravdu říká (s. 52–53). Rozdíl mezi českým pojetím normy a pojetím Coseriovým vidí Nebeská v tom, že Coseriovy úvahy směřují od systému k normě, zatímco česká lingvistika směřuje od úzu k normě. Velmi případně pak upozorňuje na to, že směr úvah od úzu k normě byl dán „klíčovou funkcí (spisovné) normy při řešení teoretických i praktických otázek regulace spisovného jazyka“ (s. 56). K tomu dodávám, že zvláště v Pražské škole byla norma nástrojem legitimizace (tehdy ještě spisovného) úzu. S pokračujícím, či spíše rostoucím rozporem mezi (běžným a postupně i spisovným) územ a spisovnou normou se však její role změnila. Pro obhájce soudobé kodifikace se stala překážkou brzdící expanzi prostředků z běžného úzu do projevů spisovných, pro stoupence změn přestala být – zvláště s budováním korpusu – důležitá; úzus totiž může být představen tak reprezentativně, že se jeví zbytečné legitimizovat jej ještě nějak jinak. A je tu ještě jeden důležitý moment. Konfrontace s Coseriovým pojetím normy, totiž s jeho tvrzením, že v systému není nic, co není v normě, přivedla českou lingvistiku k představě asymetrie mezi systémem a normou: mnohé možnosti nejsou realizovány a současně uzuální i noremní jsou leckteré prostředky nesystémové (Filipec). I zde se však projevilo, jak podstatně ovlivňuje českou teorii jazykové kultury nerozlišování mezi normou chápanou obecně a normou spisovnou. Poznatek o asymetrii platí samozřejmě pro normu a úzus chápané obecně, v české lingvistice je však – pokud vím – vztahován jen k normě spisovné: jinak by adjektivum „nesystémový“ nemohlo být [143]vykládáno jen jako „nepatřící k (žádnému) systému, viz tradiční velín, ale muselo by být chápáno také jako „patřící k jinému systému“. Jinými slovy, kdyby byl poznatek o asymetrii systému a normy uplatňován důsledně, nemohla by být představa, že součástí spisovné normy jsou i prostředky jiného systému, rozuměj obecné češtiny, tak nepřijatelná.[12]

Vztah normy a úzu je v poválečném období charakterizován napětím. Na rovině praktické jde o napětí mezi kodifikovanou normou a územ zahrnujícím prostředky spisovné i nespisovné (s. 56). Autorka sleduje pokusy vyrovnat se s tímto nesouladem pomocí pojmů hovorová čeština a standard. Upřednostňuje přitom pojem standard jako „základní podobu národního jazyka, užívanou běžně v komunikaci“, vyznačující se relativně vysokým stupněm normovanosti, ale méně přístupnou kodifikací (Horecký). Na rovině teoretické je napětí mezi územ a normou způsobeno neujasněnými hranicemi mezi nimi; jednak se dále nerozlišuje zřetelně mezi normou vůbec a normou spisovnou, jednak je úzus zdrojem normy a současně její realizací. Takto formulováno, jde skutečně o kruh, ve skutečnosti však zdrojem (spisovné) normy není jen úzus, ale také kodifikace, resp. představa uživatelů o ní, zdrojem normy vůbec pak všechny poznatky o užívání jazyka, zprostředkované rodinou, vrstevníky ad.: to je fuj, u nás se mluví takhle, to se neříká,…

Asymetrický je i vztah mezi normou a kodifikací. Dobře známá asymetrie mezi spisovnou normou a kodifikací je dána explicitností a vyšší závazností kodifikace a také tím, že kodifikace je vědeckým popisem normy jako objektivně existujícího jevu, popisem majícím ovšem svá omezení: kodifikují se jevy dobře poznané, popsa(tel)né a prestižní (s. 60). Především jde však o asymetrii mezi normou češtiny (normou chápanou obecně) a kodifikací, danou tím, že tato norma se neopírá o ohraničený (rozuměj: jen spisovný) úzus, nevztahuje se jen k systému spisovného jazyka, ale k i jiným systémům národního jazyka, a charakteristiky, příznaky jednotlivých prostředků se neopírají jen o kodifikaci (viz předchozí odstavec). Od této asymetrie se obvykle odhlíží, protože se – na základě představ Pražské školy o blízkosti pojmů norma a jazyk a o autonomním postavení spisovného jazyka – považuje za jisté, že útvarové normy existují nebo že existují jen útvarové normy. Útvary národního jazyka však dnes autonomní nejsou, a proto je mnohem pravděpodobnější, že existuje jen norma češtiny, nebo norma češtiny a kromě ní také normy jednotlivých útvarů.

Třetí kapitola práce je věnována normám stylovým a především normám komunikačním. Předmětem stylových norem jsou způsoby výběru jazykových prostředků podle slohotvorných činitelů. Jakkoli lze dnes ve stylových normách vidět především spojovací článek mezi normou jazykovou a normami komunikačními (rozdíl mezi stylovými a komunikačními normami se stírá), jejich zkoumání podstatně ovlivnilo poválečnou teorii normy hned v několika momentech: Jejich vázanost na různé styly a nižší míra závaznosti se v teorii jazykové normy projevila ve větším zájmu o variantnost, dílčí normy a také v porozumění pro různou míru závaznosti (s. 70). Skutečnost, že stylové normy ovlivňují dokonce i výběr útvarů národního jazyka, pak zproblematizovala původní představu autonomnosti výlučnosti spisovného jazyka, odrážející se v chápání spisovného jazyka jako reprezentativního útvaru národního jazyka a – vzhledem [144]k teorii spisovného jazyka především – v řešení teoretických otázek jen (zejména) v rámci spisovného jazyka.

Je (a ještě bude) zřejmé, že největší význam přisuzuje Nebeská normám komunikačním. Jejich předmětem jsou pravidla, zásady a principy výběru komunikačních, tj. verbálních i neverbálních, prostředků (s. 76).[13] Komunikační normy regulují na rozdíl od norem stylových také očekávání příjemců, „mají funkci pojítka mezi účastníky“ (s. 88). Jsou současně normami užívání konkrétního přirozeného jazyka a normami chování (s. 78); prostřednictvím nějakého konkrétního jazyka jsou realizovány, ale „přímo na žádný konkrétní přirozený jazyk vázány nejsou“ (s. 83). Jako takové jsou normám jazykovým nadřazeny; v současné české jazykové situaci podstatně ovlivňují to, zda mluvčí zachová či poruší spisovnou normu (s. 90). O roli, kterou autorka komunikačním normám přisoudila při řešení teoretických i praktických problémů (české) jazykové kultury, bude ještě řeč, zde jen zdůrazním, že tento pojem umožňuje např. vykládat proměnu jazykového chování obecným odklonem od formálnosti k spontánnosti.

V úvodu čtvrté kapitoly, věnované pojmu spisovnost, se připomíná, že v Pražské škole byla kritériem spisovnosti spisovná norma, opírající se o spisovný úzus, a hranice mezi spisovností a nespisovností byla zřetelná. Spisovný jazyk byl považován za (a někdy spíše projektován jako) relativně autonomní, funkčně úplný a prestižní útvar, plnící (i) funkce, které lidový jazyk plnit nemohl. Spisovné vyjadřování bylo pro tehdejší intelektuální vrstvy závazné. Proto bylo možné – přechodně, do té doby, než bude spisovný jazyk zakotven v povědomí uživatelů tak pevně, že bude užíván spontánně – vyžadovat jeho uvědomělé užívání.[14]

Takto pojatou spisovnost vážně zpochybnil ve známé diskusi o spisovné a obecné češtině P. Sgall, požadující, aby byl respektován úzus běžný. Nahrazení autonomního spisovného jazyka dvojicí spisovný jazyk – obecná čeština, ve které diskuse mj. vyústila, je však (v jistém ohledu a anachronicky viděno) jen modifikací (jedno)útvarového pojetí Pražské školy. Všechny další diskuse a reformy byly sice důležité pro jazykovou praxi, ale děly se v bezvýchodném teoretickém rámci. Pospisovňování totiž – jak konstatuje Nebeská – brzy narazilo na své hranice (pomineme-li jednotlivosti, „na řadě“ by nyní už bylo pospisovnění obecněčeských koncovek u přídavných jmen atd.), ale především nemohlo a zřejmě nikdy nebude moci odstranit protiklad [145]spisovnosti a nespisovnosti, resp. protiklad spisovného jazyka a obecné češtiny, z nějž poválečná teorie spisovného jazyka a jazykové kultury vychází.

Již od počátků tu však byly i (více či méně zřetelné, více či méně uvědomované) pokusy myslet českou jazykovou kulturu mimo tento protiklad. Mám na mysli Novákův požadavek zkoumat nikoli (předem danou) češtinu spisovnou či obecnou, ale češtinu mluvenou, Danešovo konstatování, že kultivovanost nelze (v mluvených projevech) spojovat jen se spisovností (1969)[15] a Hausenblasovu modifikaci Mukařovského: pozadím pro jazyk uměleckého díla není spisovný jazyk, ale národní jazyk v celém rozsahu (s. 96). Opustit útvarové chápání národního jazyka je však velmi těžké a není myslím náhoda, že nejdále se na této cestě dostal F. Čermák jako naplňovatel Novákova požadavku zkoumat mluvenou češtinu. Pokud jde o zkoumání literárního jazyka, popisoval se až do Topolovy Sestry, jejíž autor se pohybuje volně napříč národním jazykem,[16] funkčně podmíněný výskyt nespisovných jevů v zásadě spisovném literárním textu. Danešovo tvrzení pak bylo leckdy chápáno jako svého druhu „ospravedlnění“ obecné češtiny. Vzhledem k nepřijatelnosti představy dvojí kultivovanosti a vzhledem k tomu, že nemálo mluvených projevů je co do příslušnosti k útvarům národního jazyka heterogenní, je mu však myslím třeba rozumět tak, že jistá konstelace spisovných a nespisovných prostředků (I. Nebeská uvažuje v této souvislosti o přijatelné hustotě nespisovných prostředků) je v mluveném projevu nejen považována za přijatelnou (noremní), ale dokonce za kultivovanou. Jako pouhé uznání skutečnosti, že pro většinu mluvených projevů, kromě těch s vysokým komunikačním cílem, je charakteristické mísení spisovných prostředků s nespisovnými (Nebeská, s. 98), se může jevit dokonce i názor, že spisovnost je dána funkcí (srov. Chloupek 1986 a další). Jde přitom o názor zásadní, protože se – byť jen na rovině teoretické – funkčnost nadřazuje spisovnosti.[17]

Těm, kdo považují koexistenci spisovných a obecněčeských prostředků v mluvených projevech aktivních uživatelů psaného spisovného jazyka za fakt, je poněkud cizí vidět základní problém teorie jazykové kultury v řešení vztahu češtiny spisovné k češtině obecné. Pasáž věnovaná vztahu obecné a spisovné češtiny je proto stručná, podstatně se v ní ale upozorňuje na languový, parolový, hodnotový a postojový aspekt tohoto vztahu (s. 100–102). V pasáži o parolovém aspektu vztahu obecné a spisovné češtiny autorka dává zdá se za pravdu Čermákovi, který souvýskyt spisovných a obecněčeských prostředků interpretuje jako výraz kódu jediného.[18] V hodnotovém a postojovém aspektu je pak myslím skryt jeden z paradoxů [146](české) jazykové kultury: pokud je akcentována odpovědnost uživatelů za kvalitu a osudy národního jazyka (Daneš) a záměrnost užívání spisovné češtiny, je otázka (a diskuse o Pravidlech 93 to potvrdila), nakolik má vlastně smysl sbližování češtiny spisovné a obecné: ti, kteří cítí odpovědnost, je odmítají, a pro ostatní je tento proces příliš pomalý nebo o něm (mnoho) nevědí.

Nebeská se zabývá také příčinami rozestupu mezi kodifikovanou normou a běžným územ. K příčinám uváděným zejména v pracích Stichových připojuje změny v společenském klimatu, změněné normy chování, nedostatečné zakotvení spisovné normy v povědomí mluvčích a její oslabenou závaznost (s. 105); ta podle autorky přispívá k tomu, že pojem norma ustupuje pojmům spisovný jazyk, spisovnost a spisovné vyjadřování (s. 106). Za klíčovou pro řešení tohoto rozestupu považuje Nebeská otázku, do jaké míry by měl být spisovný jazyk útvarem regulovaným. S ní jsou pak spojeny otázky po kritériích spisovnosti a po statutu spisovného jazyka v rámci národního jazyka (s. 106). Podle odpovědí na tyto otázky pak rozlišuje v bohemistice dva proudy. První je pro zachování regulace, je výrazně hodnotově založen a – nechtěně – posiluje blízkost spisovnosti a psanosti. Spisovný jazyk je útvarem centrálním a chráněným (s. 109). V druhém proudu, zasazujícím se o uvolnění regulace, lze vydělit dva směry. První směr reprezentuje P. Sgall, podle něhož by měl být centrální útvar funkčně úplný, a proto je třeba pospisovňovat běžně užívané mluvené tvary. To by vedlo k sblížení psaného a mluveného jazyka, dichotomie spisovnost – nespisovnost by mohla být nahrazena triádou vyšší míra spisovnosti – nižší míra spisovnosti a nespisovnost. Druhý směr, reprezentovaný F. Čermákem, prosazuje výrazné omezení regulace spisovného jazyka a nové pojetí rozvrstvení národního jazyka, v jehož rámci je mluvená čeština považována za funkční varietu, primárně existující v projevech mluvených, sekundárně v projevech psaných (s. 111). Toto pojetí explicitně potlačuje hodnotovou dichotomii spisovnost – nespisovnost a – na rozdíl od prvního proudu záměrně – podporuje divergenci mezi psanou a mluvenou češtinou. Autorka sumarizuje nevýhody jednotlivých přístupů. Nežádoucím efektem úsilí o zachování chráněného a regulovaného spisovného jazyka je podle ní posilování opozice psanost – mluvenost. Proti pospisovňování namítá, že se jím narušuje povědomí spisovnosti a že – tady se opírá o O. Uličného – sama kodifikace nějakého prostředku nezaručuje, že bude jako spisovný vnímán (s. 110). Autorce je zdá se nejbližší Čermákovo směřování k novému rozvrstvení národního jazyka, konstatuje však, že součástí péče o kulturu jazyka a kulturu řeči by mělo být vylaďování vztahu mezi opozicí psanost – mluvenost a spisovnost – nespisovnost. „Žádná z nich by neměla převládnout, ale také by žádná neměla být potlačena“ (s. 115).

V úvodu poslední kapitoly, nazvané Funkčnost jazyka a funkčnost komunikace, autorka zdůrazňuje, že žádoucím, cílovým atributem funkčnosti byla v Pražské škole kultivovanost (s. 117). V intencích sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura by se myslím dalo dokonce říci, že funkčnost projevu byla podobně jako jazyková správnost chápána (jen) jako nutný předpoklad jeho kultivovanosti, resp. vytříbenosti. A protože vytříbenost, resp. kultivovanost se pozná jedině v užívání (Mathesius), lze souhlasit s autorčiným konstatováním, že kultivovanost postupně získávala charakter komunikační normy (s. 118).

[147]Odhalení těsného vztahu mezi funkčností a kultivovaností v Pražské škole dovoluje Nebeské přesvědčivě vysvětlit pociťovaný neúspěch české jazykové kultury tím, že „většina dnešních českých mluvčích si je velmi dobře vědoma toho, že i nekultivovaná komunikace je za určitých okolností funkční“ (s. 119), tj. změnou komunikačních norem, odklonem od formálnosti k spontánnosti. Autorka se proto v dalším výkladu vrací ke komunikačním normám. Konstatuje, že v každém komunikačním aktu působí soustava norem dílčích, jejímiž důležitými rysy jsou vnitřní sourodost a hierarchické uspořádání (s. 122), a – vzhledem k tématu práce především – upozorňuje na to, že výběr jazykových prostředků lze chápat jako „jednu z forem naplňování norem komunikačních“ (s. 124). Z tohoto pohledu není tolik důležitá stávající a ještě spíše nově vyhlášená příslušnost daného prostředku k jistému útvaru národního jazyka, ale spíše jeho „vhodnost, přiměřenost dané situaci, adresátovi a formě projevu (…). Výraznější než spisovnost – nespisovnost se jeví opozice psanost – mluvenost“ (s. 124). Nebeská proto analyzuje uplatňování komunikačních norem v projevech psaných a mluvených. Blízkost psanosti a spisovnosti vysvětluje tím, že komunikační normy jsou v psaných projevech téměř výhradně naplňovány jazykovými prostředky; komunikační norma je naplňována převážně prostřednictvím norem stylových. Blízkost mluvenosti a nespisovnosti je pak dána tím, že v mluvených projevech se uplatňují i prostředky neverbální a komunikační norma je především normou chování.

Na komunikační normy klade autorka důraz nejen z hlediska popisu, ale také z hlediska jazykové kultury. Nemá totiž smysl pospisovňovat, ale zkoumat, zda (ev. říkat, že) je koexistence nespisovných a spisovných prostředků v dané komunikační situaci noremní. Byla-li totiž zpochybněna spisovnost, neznamená samo pospisovnění prostředku tolik (odhlížím od neznalosti kodifikace).

Shrnuto: Práce I. Nebeské je zvláště v pasážích věnovaných dvojí poloze normy a sepětí funkčnosti s kultivovaností důležitým příspěvkem k poznání myšlení Pražské školy, činí srozumitelnější poválečný vývoj teorie spisovného jazyka (viz především výklad o směřování od normy ke spisovnosti) a promyšleným pojetím komunikačních norem nabízí i nosný teoretický rámec pro naše další uvažování o jazykové kultuře. Zda je tento rámec nosný i pro praktické konání v této oblasti, musí posoudit čtenáři sami.

---

[1] Viz stať Obecné zásady pro kulturu jazyka, in: Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 249.

[2] Viz I. Nebeská, Dvojí poloha pojmu jazyková norma, NŘ 75, 1992, s. 22–27.

[3] Neproblematičnost tohoto vztahu je ostatně velmi dobře vysvětlitelná právě funkčním přístupem: tyto dva útvary byly v pojetí Pražské školy funkčně komplementární, a proto bylo možné od reálné podoby jejich koexistence odhlédnout.

[4] Je třeba říci, že poválečné reprodukce názorů Pražské školy nebyly vždy přesné. Např. tvrzení, že spisovný jazyk může plnit všechny komunikační funkce, vzniklo zřejmě absolutizací Mathesiova výroku „Kultivovaný spisovný jazyk (…) vyhovuje dobře každé z četných funkcí, v nichž se objevuje“ (proloženě J. H.). Nebeská vidí původ tohoto názoru v tom, že už od Tezí se v souvislosti se specifickými funkcemi spisovného jazyka psalo o větších požadavcích kladených na spisovný jazyk ve srovnání s jazykem lidovým (s. 97). Obecně lze věc formulovat tak, že rysy spisovné normy pojímané v Pražské škole jako cílové se v poválečné teorii spisovného jazyka někdy prezentovaly jako východiskové.

[5] Pro tuto chvíli není důležité, že Havránkova poválečná představa demokratizace spisovného jazyka je s tímto názorem v rozporu.

[6] V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce, in: Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 16, 25.

[7] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, in: Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 84.

[8] Pro tuto chvíli není důležité, že Havránkova poválečná představa demokratizace spisovného jazyka je s tímto názorem v rozporu.

[9] Argumentovat ve prospěch kurzu tím, že se na plakátech píše o zápisech do kurzů tanečních a kurzů šití mi proto nepřipadá zcela relevantní. Plyne-li z toho něco pro přípravu kodifikace, pak je to posílení výzkumu momentu reflexe, odlišujícího normu od úzu: zkoumání reakcí na sledované jevy v mluvených a psaných projevech, reformulací krátkých projevů s výrazným tématem, které má šanci odvést pozornost od jazykových prostředků atd. Vytvoření takových úkolů by nemělo představovat pro tým složený z lingvisty, psychologa a sociologa nepřekonatelný problém.

[10] P. Novák, O smysl diskuse o mluvené češtině, SaS 23, 1962, s. 266.

[11] Jakkoli takový stav není žádoucí, je to jen vyhraněný doklad toho, že se (jazykové) chování nutně nekryje s (jazykovými) postoji.

[12] Podobné úvahy však nejsou pro Nebeskou přijatelné. Srov. např.: „kodifikace pouze některých tvarů obecné češtiny by byla (…) krokem nesystémovým…“ (s. 100).

[13] Vrátím-li se k pojetí normy jako souboru charakteristik, lze říci, že (komunikační) norma je souborem charakteristik verbálních i neverbálních prostředků, jejich výběru a uspořádání v konkrétním jazykovém projevu.

[14] Pro Nebeskou je požadavek uvědomělého užívání spisovného jazyka nepřímým dokladem, že spisovná čeština nebyla jazykem spontánní komunikace. Banální konstatování, že tomu tak asi u absolutní většiny mluvčích nebylo nikdy, připojuji jen proto, abych připomněl, že spisovná čeština s uvědomělým užíváním stojí a padá. Ti, kteří argumentují proti spisovnému jazyku jeho nepřirozeností, by proto po mém soudu měli zpochybňovat „nepřirozenost“ jako takovou. Spisovné vyjadřování je i pro leckteré uživatele spisovného jazyka spíše než nereflektovaným (a bezproblémovým) naplněním jistých očekávání reflektovaným volním aktem (s někdy problematickými výsledky). U těch, kteří mluvit spisovně chtějí, je pak třeba zkoumat, jak mluví, a priori lze přitom odmítnout jedině jevy, které jsou mimo češtinu, nikoli mimo spisovný jazyk. U těch, kteří spisovně mluvit nechtějí, má smysl zkoumat jedině to, proč nechtějí.

[15] Představa, že kultivované projevy mohou být jedině projevy spisovné, je důsledkem toho, že se v Pražské škole uvažovalo o funkcích primárně (pouze) v rámci spisovného jazyka. Ze spojení funkčností s kultivovaností se však po válce stalo spojení spisovností s kultivovaností.

[16] Srov. P. Mareš, „Tajnej a otevřenej jazyk“ (Spisovnost a nespisovnost v románu Jáchyma Topola Sestra), in: Spisovnost a nespisovnost dnes, Brno 1996, s. 176–178.

[17] Sama funkční (ne)úplnost spisovných prostředků, konstatuje Nebeská, ostatně neznamená, že budou v komunikaci užity právě ony; v některých komunikačních situacích totiž působí takové normy chování, které užívání spisovných prostředků nevyžadují (s. 98).

[18] Proti parolovému výkladu tohoto jevu stojí soudím fakt, že jednotlivými aspekty komunikační situace lze (ale ne vždy) vysvětlit, proč byl užit prostředek spisovný/obecněčeský, ale nikoli to, proč byl užit právě tento nespisovný prostředek a proč jsou jisté kombinace spisovných a nespisovných prostředků pravděpodobnější (noremnější) než jiné.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 138-147

Předchozí Ondřej Hausenblas: Kapitoly ze současné rétoriky

Následující František Štícha: Srovnávací studie slovanské věty