Slovník spisovného jazyka českého
Václav Křístek
[Posudky a zprávy]
-
Čtyřicátým sešitem, který vyšel v květnu 1971 a který obsahuje poslední heslové odstavce písmena Ž a dále doplňky a opravy, bylo dokončeno velké kolektivní dílo naší jazykovědné bohemistiky, čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého (dále jen SSJČ).[1] Jeho první sešit vyšel v roce 1958, necelý rok poté, co byl dokončen reprezentativní devítidílný tzv. akademický Příruční slovník jazyka českého. Nový slovník byl deklarován jako slovník středního typu, jehož základním posláním je „podat dobrý, výstižný obraz celé současné slovní zásoby“ a který má své místo vedle velkého slovníku akademického na straně jedné a malého, jednosvazkového slovníku Vášova-Trávníčkova, vyšlého v posledním, čtvrtém vydání v r. 1952, na straně druhé.
SSJČ patří k těm pracím, které tvůrčím způsobem odpovídají na naléhavé potřeby současné společnosti. Takto byl orientován už první plán na jeho zpracování, jeho základní pojetí, jeho kulturně politické a vůbec společenské poslání. Toto zaměření bylo také důsledně uplatněno v konečné realizaci. SSJČ je tedy typickým dílem socialistické epochy, které chce a jistě i bude v nejlepším slova smyslu všestranně sloužit. A protože jazyk jako nástroj myšlení a dorozumívání je nepřímo také nástrojem rozvoje společnosti a společenského pokroku, bude nový slovník pomocníkem socialistického budování.
[234]Autorský kolektiv začal na slovníku pracovat vlastně již od počátku padesátých let, kdy po r. 1945 a zejména po Únoru 1948 dochází u nás k nebývalému rozvoji společnosti a tím i k rozvoji národního jazyka, jehož vývoj s vývojem společnosti těsně souvisí. Jednak postupně dochází ke skutečné demokratizaci reprezentativního útvaru národního jazyka — jazyka spisovného, který se stává dorozumívacím nástrojem prakticky celé společnosti, majetkem všech jejích členů, jednak má všestranný společenský rozvoj za následek výrazné obohacování spisovného jazyka, a to především ve složce, která na změny společenské reaguje nejcitlivěji, tj. v slovní zásobě. Zachytit, utřídit, v úplnosti popsat a vyložit tento nový stav slovní zásoby stalo se naléhavou společenskou potřebou. Není náhodou, že podobná situace byla ve všech zemích socialistického společenství, a proto v té době vznikají postupně slovníky podobného charakteru také např. v SSSR, v Polsku, v Bulharsku, v NDR, v Rumunsku, v Maďarsku i jinde.[2] Tyto slovníky mají vesměs charakter v širokém slova smyslu informativní, ale též normativní a zčásti i poslání stabilizační (viz dále).
SSJČ navazuje ve svém zpracování na velmi dobrou českou tradici lexikografickou, jež má své kořeny již v hluboké minulosti a byla propracovávána po staletí.[3] Připomeňme si široce založenou akci slovníkářského mistra Klareta z Chlumce nad Cidlinou, který se svou družinou vytvářel terminologické slovníky pro potřebu tehdy založené University Karlovy, připomeňme si dále slovníky Veleslavínovy, vzpomeňme mnohaletého, požárem Lešna bohužel zmařeného úsilí J. A. Komenského o sepsání velkého thesauru českého jazyka. Uveďme dále rukopisný slovník J. V. Rosy, z doby obrozenecké slovník Dobrovského a hlavně Jungmannův pětidílný Slovník česko-německý (1834—1839), jímž se uskutečnil záměr Komenského a který významně zasáhl do rozvoje i regulace spisovné slovní zásoby v době českého národního obrození.
[235]Vyvrcholením této tradice je nesporně akademický Příruční slovník jazyka českého (dále jen PS), který počal vycházet sto let po slovníku Jungmannově a je svědectvím rozmachu našeho národního života po první světové válce a po znovuzískání státní samostatnosti. Naše lexikografická tradice byla dále prohlubována v souvislosti s přípravou PS a při jeho zpracování. Rozhodující je tu rok 1911, kdy při tehdejší České akademii věd a umění vznikla Kancelář Slovníku jazyka českého (předchůdkyně dnešního Ústavu pro jazyk český ČSAV).[4]
Na otázky lexikologie a lexikografie působila značně pražská jazykovědná škola, a to jak po stránce teoretické, tak také v zaměření praktickém, spojovaném s požadavky novodobé kodifikace spisovné češtiny, mluvnické i slovníkové.[5] Mnoho podnětů i poučení přinášela i přináší naší lexikografii lexikografie sovětská, spojená se jmény A. A. Šachmatova, D. N. Ušakova, L. V. Ščerby, V. V. Vinogradova, S. G. Barchudarova, S. I. Ožegova a dalších, lexikografie polská, počínaje Samuelem Lindem, jehož Slovník jazyka polského byl svého času vzorem Jungmannovi, a současnými pracovníky v této oblasti (např. W. Doroszewským) konče.
Materiální základnu naší lexikografie tvoří jedinečný lexikální archív české slovní zásoby od doby obrozenské, obsahující nyní téměř 12 miliónů excerpčních lístků, shromažďovaný intenzívně po dobu šedesáti let. Z toho skoro 9 miliónů excerpt představuje materiál základní a další 3 milióny excerpt tzv. druhý materiál, který zachycuje pohyb v naší slovní zásobě za posledních zhruba 35 let. Při zpracovávání SSJČ bylo použito hlavně tohoto materiálu a ovšem také materiálu z nových excerpcí speciálních (např. pro specifickou slovní zásobu odborné stylové vrstvy).
O PS bylo plným právem řečeno, že „představuje dílo, kterým dosahuje česká moderní lexikografie na úseku jednojazyčných slovníků světové úrovně“.[6] Podobně bylo o SSJČ napsáno, že „je chloubou naší lexikografie“.[7] [236]Recenze SSJČ od domácích i zahraničních posuzovatelů vyznívají vesměs příznivě.[8]
Vzhledem k tomu, že v r. 1957 byl dokončen PS (kolektiv jeho zpracovatelů byl po zásluze vyznamenán Státní cenou KG v květnu 1958) a že běžné potřebě ještě poměrně dobře sloužil slovník Vášův-Trávníčkův, byla často vyslovována otázka, zda vydání nového slovníku bylo nezbytné. Odpověď je, jak se domnívám, jednoznačná a pozitivní. Jak bylo už uvedeno, vyšlo poslední, čtvrté vydání Vášova-Trávníčkova slovníku r. 1952. Bereme-li v úvahu výrobní termíny, ukazuje se, že tento slovník mohl zachytit poměrně velké změny v slovní zásobě po r. 1948 jen z malé části. Kromě toho, jak známo, vyšla v r. 1957 nová Pravidla českého pravopisu, která do jisté míry uvedený slovník antikvovala. Pokud jde o PS a SSJČ, mají oba slovníky plné oprávnění pro své výrazně diferencované zaměření a určení.
PS je novodobý thesaurus českého jazyka, zachycující a osvětlující ve více než 250.000 heslových slov, bohatě dokumentovaných přesnými citáty převážně z literatury krásné, slovní zásobu spisovné češtiny zhruba od osmdesátých let minulého století, při čemž byl důraz položen na přesné roztřídění významů slov, méně však se dbalo zřetelů praktických. Předností PS je fakt, že tento slovník je maximálně objektivizován; přesné dokladové citace skoro vylučují nebo alespoň silně omezují možnosti individuálního výkladu, popř. zkreslení. PS je velkým kolektivním dílem nejen proto, že je výtvorem početného kolektivu odborníků, nýbrž též proto, že traktuje [237]důsledně slovní zásobu českého jazyka jako kolektivní majetek všech příslušníků českého národa. V tomto smyslu nemůže být PS žádným jiným slovníkem nahrazen. Těžko si lze dnes představit jakoukoli bohemistickou, lexikologickou nebo lexikografickou práci, která by z PS nevycházela.
Je ovšem třeba poznamenat, že PS začal vycházet již v r. 1935. Jeho původní koncepce se v průběhu práce změnila, což sice narušilo jednotu celého díla, ale na druhé straně přispělo výrazně k jeho zlepšení počínaje zhruba třetím svazkem. První dva díly se tedy od ostatních liší; jsou stručnější, zhuštěnější, někdy v nich doznívají puristické tendence dvacátých a počátku třicátých let. V rukopisu byl slovník dokončen v padesátém roce a nemohl tedy (s výjimkou posledních svazků) reagovat na bouřlivý vývoj slovní zásoby po r. 1948. Připravovaný 10. díl, který bude obsahovat dodatky, může tento nedostatek napravit jen do jisté míry.
SSJČ je dílo nové, současné. To se projevuje v několika směrech. Předně je třeba uvést, že se v něm obráží další pokrok lexikografické teorie (při čemž se ovšem ze zkušeností při zpracování PS vycházelo), využívající též pozitivních výsledků lexikografie zahraniční, především sovětské. Nad PS jde SSJČ ve vnitřní koordinaci zpracování hesel, při čemž se vychází z pojetí systémovosti slovní zásoby. Celý slovník je jednotný a opírá se o propracovanější zásady, stanovené předem a uplatňované důsledně a rovnoměrně v celém díle. K tomu přispěla i široká diskuse na základě ukázkového čísla SSJČ (bylo vydáno v r. 1953), v níž vyslovilo svůj názor více než 100 odborníků a příštích uživatelů slovníku. Pokud jde o rozsah obou slovníků, tu je třeba uvést, že SSJČ mohl se zřením k praktickému zaměření mnoho z toho, co dokumentuje PS, prostě vypustit (pokud proti tomu nemluvily zvláštní důvody). Na druhé straně mohl a vlastně musel, chtěl-li dostát požadavku relativní úplnosti, mnoho z nové slovní zásoby přidat. Recenzenti se shodují v tom, že SSJČ vyniká obdivuhodnou úplností. To se týká především nespecifikované slovní zásoby současného jazyka. Navíc je v SSJČ věnováno více pozornosti odbornému názvosloví. Odborný funkční styl stojí dnes v hierarchii funkčních stylů spisovného jazyka nepochybně vysoko a moderní slovník k tomu musí přihlížet. V tomto směru musel být ovšem uplatněn citlivý výběr, protože všechno postihnout nelze. Byly preferovány obory, které byly dosud zanedbávány (např. marxismus-leninismus, politická ekonomie), a dále obory nové, u nichž se specifická terminologie teprve tvořila a tvoří (např. elektronika, jaderná a raketová technika, kosmonautika, kybernetika aj.). SSJČ tak výrazně přispěl k stabilizaci názvosloví těchto oborů. Je možno říci, že rozsah PS a SSJČ je v jistém smyslu srovnatelný (PS — 250 000 heslových slov, SSJČ více než 193 000).
Velkou předností SSJČ je důsledná marxistická orientace výkladů slovních významů (jde ovšem o výkladový slovník jazykový, nikoli naučný). K stručně formulovanému výkladu slovního významu se připojují pro osvět[238]lení i výrazy synonymní nebo někdy antonymní a SSJČ může proto do jisté míry nahradit speciální slovník synonymický. Jsou podávány i vazby slov a dokládány dobře volenými příklady. Bohatým výběrem frazeologie může slovník zčásti plnit i úlohu slovníku frazeologického.
Koncepční ujasněnost se zřetelně projevuje též v propracovanosti stylového hodnocení slov. Jde o slovník spisovného jazyka, a proto se běžně spisovné výrazivo zvlášť neoznačuje. Je ovšem odlišeno výrazivo nespisovné, ať už jde o slova nářeční, oblastní (tj. charakteristická pro širší nářeční oblast, popř. pro celou oblast českou, moravskou…), „lidová“ (zkratkou lid. se označují slova, jež jsou charakteristická pro venkovské prostředí), slangová a výjimečně i argotická. Motivací pro uvádění nespisovného výraziva je jeho výskyt v závažných literárních dílech. Přihlíží se k tomu, že čtenář těchto děl má plné právo taková slova jemu event. nejasná v slovníku najít. SSJČ dále rozlišuje výrazy obecné češtiny a výrazy hovorové vrstvy spisovného jazyka a přihlíží též k dalším stylovým vrstvám spisovného výraziva (slova knižní, básnická, publicistická, odborná). Někdy se uvádí i údaj o frekvenci slova (jde-li o slova řidší, zastarávající atd.). Konečně se též v příslušných zkratkách (expres., hanl., mazl., dom. atd.) zaznamenává expresívní stránka slovního významu.
Kodifikační zaměření slovníku se projevuje v údajích pravopisných (v základní shodě s Pravidly podle poslední redakce z r. 1957 a 1966, ale i v jejich detailnějším propracování a důsledném uplatnění, jdoucím nad rozsah Pravidel), v údajích ortoepických, a to hlavně u slov přejatých, u nichž se uvádí i původ, a v údajích mluvnických (o správné spisovné podobě tvarů ohebných slov; nepřímo sem patří též i údaje o vidové stránce sloves, uvádění vidových protějšků a na závěr heslového odstavce sloves také repertoár předpon, s nimiž se v živém úzu slovesa spojují). Vzhledem k těmto vlastnostem SSJČ je jistě škoda, že se ho zatím málo využívá právě jako základní příručky kodifikační v oblasti slovní zásoby, ať již při práci na školách, v redakcích, v administrativě či jinde.
Již z toho, co bylo uvedeno, lze vyvodit, že SSJČ plní nebo může plnit funkci několika speciálních příruček. Většinou ještě nejsou zpracovány nebo publikovány, ale i tam, kde taková příručka existuje, jak je tomu např. u Pravidel českého pravopisu, jde SSJČ už pro svůj nesrovnatelně větší rozsah dále.
Možnosti využití SSJČ v praxi jsou skutečně rozsáhlé. Mezi nimi má specifickou váhu i to, že SSJČ je bází pro tvorbu dvojjazyčných, popř. vícejazyčných slovníků. Pokud jde o jeho uplatnění, je možno ještě pro zajímavost dodat, že autorský kolektiv Slovaru slovenskega knjižnega jezika (Akademie věd a umění v Lublani) se k SSJČ hlásí jako k svému vzoru[9] [239]a že universita v Alabamě si pořídila jeho kopie fotografickou cestou (University of Alabama Press).
Slovník spisovného jazyka českého je tedy dokončen. Plným právem jej můžeme označit jako zcela samostatné dílo současné moderní, vyspělé lexikografie české. Chce a může všestranně sloužit dnešní jazykové praxi. V době, kdy spisovný jazyk český v souvislosti s hlubokou demokratizací naší společnosti, s účastí jejích členů na řízení, s jejich účastí na vědeckotechnické revoluci se stává dorozumívacím nástrojem všech příslušníků českého národa, majetkem širokých lidových vrstev, bude SSJČ důležitou pomůckou uvědomělé péče o vysokou úroveň jazykové kultury, která by odpovídala vysokému stupni rozvoje socialistické společnosti.
[1] SSJČ vydává nakladatelství ČSAV „Academia“. Díl první, zahrnující písmena A—M, vyšel jako celek v r. 1960 a má kromě XXVIII stran úvodu 1311 stran textu. Druhý díl (písmena N—Q) má vročení 1964 a obsahuje 1192 stran; třetí díl (písmena R—U), s vročením 1966, má 1078 stran textu; čtvrtý díl (písmena V—Z) vyšel v r. 1971, obsahuje 1011 stran textu a dalších 20 stran poznámek a doslovu. SSJČ vycházel jednak po sešitech, a to od r. 1958, jednak po jednotlivých dílech. Celkový náklad je 20.000 výtisků. Slovník zpracoval lexikografický kolektiv Ústavu pro jazyk český ČSAV. Na celém díle pracovali zejména J. Filipec, F. Havlová, L. Janský, K. Kozlová, L. Kroupová, J. Machač, H. Marešová, B. Papírníková, Z. Sochová, E. Vodrážková a J. Zima. Další autoři pracovali na části slovníku. Jsou to zvláště Vl. Červená, M. Churavý, V. Mejstřík, E. Pokorná a B. Poštolková; jména ostatních jsou uvedena na závěr posledního sešitu. Široký je také okruh spolupracovníků, bohemistů a jiných odborníků, poradců atd. Hlavní redakci slovníku vedl B. Havránek a spolu s ním redigovali celé dílo J. Bělič, M. Helcl a A. Jedlička. V hlavní redakci pracoval do své smrti akad. Fr. Trávníček a v prvních dvou dílech (do svého odchodu do dipl. služby) V. Křístek.
[2] Srov. o tom Jan Sedláček, Výkladové slovníky spisovných slovanských jazyků, NŘ 44, 1961, s. 51n, spolu se zprávami J. Povejšila, A. Weltera a Zd. Wittocha o podobných lexikografíckých dílech v NDR, v Maďarsku a v Rumunsku; o novějších lexikografíckých pracích slovinských a polských srov. A. Jedlička a J. Machač v NŘ 54, 1971, s. 102n. Slovenským protějškem SSJČ je šestidílný Slovník slovenského jazyka (ovšem s tím rozdílem, že slovenský slovník je od dob Bernolákových první), který vycházel za hlavní redakce Š. Pecina v l. 1959—65. O jeho prvním dílu referoval v NŘ (44, 1961, s. 42n.) Jar. Bělič, o jeho dokončení a zvl. o jeho šestém dílu, obsahujícím dodatky, pak M. Helcl, srov. NŘ 53, 1970, s. 115n.
[3] O tradici našeho slovníkářství srov. např. starší práci Josefa Páty, Česká lexikografie. Stručný nástin dějin českého slovníkářství, ČMF 1, s. 6, 103, 198 a 296, nebo Miloš Weingart, Slovník jazyka českého, Česká revue, 1916, s. 279n., a retrospektivní úvod v jeho článku Slovník jazyka českého, NŘ 1, 1917, s. 10n. Tyto studie vznikají v ovzduší příprav nového akademického slovníku. Dosud nejlepší poučení o vývoji naší slovní zásoby obsahuje systematická práce B. Havránka, Vývoj spisovného jazyka českého, Praha 1936.
[4] O historii této kanceláře srov. článek J. Machače v tomto čísle NŘ a dále stať B. Havránka, Dvojí jubileum Ústavu pro jazyk český, Věstník ČSAV, 1971, a brožuru 25 let Ústavu pro jazyk český, Praha 1971. Obšírnou zprávu o dokončení PS podal v článku Akademický příruční slovník jazyka českého dokončen, SaS 19, 1958, s. 211, Josef Filipec.
[5] Srov. např. Teze předložené prvnímu sjezdu slovanských filologů v Praze 1929, naposled přetištěno v brožuře U základů pražské jazykovědné školy, Praha, 1970, s. 35n., nebo B. Havránek, Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, SaS 10, 1947/8, s. 22n., nověji v knize Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 133n.
[6] J. Filipec v závěru cit. článku, srov. zde pozn. č. 4.
[7] Srov. recenzi Milana Jelínka, První díl Slovníku spisovného jazyka českého, NŘ 44, 1961, s. 32n.
[8] O přípravě a o postupu zpracování SSJČ srov. Miloš Helcl, Příprava nového slovníku spisovného jazyka, NŘ 36, 1953, s. 309; J. Štindlová, Připravuje se slovník současné spisovné češtiny, SaS 14, 1953, s. 144. První již konkrétnější údaje o SSJČ podal Miloš Helcl v článku Nový slovník spisovné češtiny, NŘ 41, 1958, s. 45. Průběžné zprávy o jednotlivých sešitech nebo skupinách sešitů a dále o dokončení druhého dílu SSJČ podával v NŘ počínajíc ročníkem 46 (1963) Vladimír Mejstřík. Ve zprávách komentoval některá pojmenování především z hlediska jazykové správnosti, stylové vhodnosti, produktivnosti tvoření apod. Zprávu o vydání 1. dílu přinesla redakce NŘ v článku Vyšel 1. díl Slovníku spisovného jazyka českého, NŘ 43, 1960, s. 292.
Nejzávažnější recenze o prvních sešitech, popř. o celém prvním dílu napsali: Ivan Poldauf, Slovník spisovného jazyka českého, SaS 20, 1959, s. 210n.; Š. Peciar, Slovník spisovného jazyka českého, Slovenská reč 27, 1962, s. 108n.; Fr. Cuřín, Slovník spisovného jazyka českého, Český jazyk a literatura 11, 1960, s. 428 n.; Milan Jelínek, srov. pozn. č. 7. Dokončení díla hodnotí v SaS 32, 1971, Ivan Poldauf a ve Slavii 40, 1971, V. Blanár.
Závažné a vesměs velmi kladné recenze napsali i zahraniční posuzovatelé. Srov. L. Kiss, Die erklärenden Wörterbücher der slawischen Sprachen, Studia slavica hungarica 9, 1963, s. 75n.; Marc Vey, Slovník spisovného jazyka českého I, A—M, Bulletin de la Société Linguistique de Paris 56, 1961, s. 212, a o druhém dílu roč. 60, 1965, s. 137; S. E. Mann, Slovník spisovného jazyka českého, By B. Havránek and others, Slavonic and East European Rewiew 40, 1961, s. 247n. Kromě toho vyšly zprávy o vydávání slovníku, popř. menší posudky další (v Učitelských novinách, v časopise Věda a život aj.).
[9] Srov. ref. Al. Jedličky v NŘ 54, 1971, s. 102n.
Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 4, s. 233-239
Předchozí Zdeněk Tyl: Výběr z knižních publikací Ústavu pro jazyk český ČSAV 1946—1971
Následující Alois Jedlička: Dvě významná díla české a slovenské jazykovědy (Tvoření slov v češtině 2 a Morfológia slovenského jazyka)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1