Časopis Naše řeč
en cz

Přejatá slova a veřejné mínění

Antonín Tejnor a kol.

[Články]

(pdf)

-

Přechod pojmenovacích jednotek z jednoho jazyka do druhého je nejvýraznějším projevem styku mezi jednotlivými jazykovými společenstvími.[1] Přejatá část slovní zásoby byla tradičně studována především z hlediska vývojového (diachronního), tj. zkoumaly se zdroje přejímání, způsoby přejetí, významové změny přejímaných slov a jejich formální (hláskové, tvarové a slovotvorné) přizpůsobování soustavě přejímajícího jazyka atd. K zásluhám pražské funkčně strukturální jazykovědné školy patří, že obrátila pozornost na synchronní studium přejatých slov, jehož cílem bylo zkoumat místo přejatých slov v soustavě jazyka v jistém okamžiku jeho existence[2].

Vedle tohoto čistě odborného zájmu, který projevovali jazykovědci, poutala však přejatá slova vždy i zájem veřejnosti. Jednotlivá jazyková společenství si vytvářela, často za součinnosti jazykovědců, své názory o přejímání, o jeho vhodnosti nebo nevhodnosti. Výrazným projevem takového jednostranně vyhraněného postoje k přejatým slovům byl a je purismus, jehož snahy o tzv. „čistotu“ jazyka byly většinou obráceny právě proti přejímání slov. V odmítání slov cizího původu se často projevovala pouhá xenofobie, negativní popírání všeho, co přichází z jiného prostředí. Většinou však byly silné puristické vlny podmíněny zvláštními okolnostmi mimojazykovými, tj. především slabostí nebo dokonce ohrožením jazyka ze strany jazyka národa hospodářsky a politicky silnějšího[3]. Takové kořeny měl i protiněmecký purismus v češtině na [186]počátku 15. století a v století devatenáctém. Tyto společenské podmínky zanikly po r. 1918 a to se odrazilo i v protipuristické teorii Pražské školy, vypracované počátkem 30. let tohoto století[4].

Přesto však práce v oblasti jazykové kultury, zvl. činnost poradenská, stále ukazuje, že postoj mnohých uživatelů jazyka k slovům cizího původu a synchronně pociťovaným jako cizí je vyhraněně odmítavý. Přitom jazykověda byla velmi málo informována o tom, jaký okruh lidí je nositelem těchto postojů a čím jsou podmíněny, motivovány. Aby byly takové informace, jakožto podklad pro racionálně založenou jazykovou politiku v této oblasti, získány, uspořádal Ústav pro jazyk český ČSAV spolu s Ústavem pro výzkum veřejného mínění rozsáhlý výzkum, využívající empirických sociologických metod[5].

Výzkum svou metodou navazoval na předcházející obdobnou akci, jejímž cílem bylo zjistit reakce uživatelů jazyka na různé možnosti pravopisné reformy (srov. A. Tejnor, Český pravopis a veřejné mínění, NŘ 52, 1969, s. 265n.). Dotazník pro výzkum postojů k přejaté slovní zásobě připravili A. Stich, J. Machač a A. Tejnor, sociologickou stránku projektu připravila a získané informace zpracovala M. Snětivá. Výzkum proběhl ve dvou fázích: V září 1970 získalo 20 odborně školených tazatelů odpovědi od 83 občanů České socialistické republiky; podle výsledků tohoto průzkumu byl dotazník upraven (především zkrácen). Ve dnech 15.—30. října téhož roku položilo 159 tazatelů otázky definitivního dotazníku 630 dotázaným. Ti byli vybíráni podle kvótních znaků (pohlaví, věk, sociální skupina, kraj, velikostní skupina obce). Srovnáním skladby souboru dotázaných se skladbou obyvatelstva (podle Statistické ročenky ČSSR, 1970, a pramenu Věkové složení obyvatelstva v roce 1967, vydal Fede[187]rální statistický úřad, 1969) bylo zjištěno, že výběrový soubor dobře reprezentoval dospělou populaci ČSR. Získané údaje byly zpracovány na samočinném počítači IBM 70-40 podle standardního programu pro zpracování sociologických dat. Výsledky výzkumu včetně přesných numerických údajů obsahuje zpráva, kterou vydal Ústav pro výzkum veřejného mínění pod názvem Cizí slova v českém jazyce, Praha, červen 1971, výzkum č. 70—10.

K sestavení dotazníku pro tento účel bylo použito materiálu z českých slovníků (zvl. ze Slovníku spisovného jazyka českého, I—IV, Praha 1960—1971), speciální excerpce ze současné české publicistické (tištěné i mluvené) a odborné literatury, excerpce materiálu o přejatých slovech v Naší řeči (roč. 1—52) a excerpce korespondence došlé Ústavu pro jazyk český v posledních deseti letech (přibližně 8000 dopisů). Dotazník obsahoval celkem 40 otázek, z nich 18 směřovalo k tomu, aby se zjistilo, jaké jsou postoje k přejatým slovům, 15 otázek bylo zaměřeno na zjištění, jak uživatelé přejatým slovům rozumějí, a 7 otázek sloužilo k tomu, aby byly získány demografické údaje o dotázaných.

Cílem výzkumu bylo:

1. Získat poměrně přesné údaje o mínění uživatelů jazyka a o motivech těchto mínění.

2. Získat údaje o omezeních v možnostech porozumět textům obsahujícím ve větší míře přejatou slovní zásobu.

3. Ověřit, do jaké míry jsou použité empirické metody vhodné pro výzkum otázek týkajících se vyšších rovin jazyka, jejichž jednotky jsou bezprostředně spjaty s významem[6].

*

1. Při zjišťování postoje ke komplexním jazykovým jevům je třeba počítat s nebezpečím, že odpovědi mohou být zkresleny různými okolnostmi. Máme na mysli možnost, že dotázaní neporozumějí přesně dané otázce, že nevyjádří své skutečné mínění, ale názor, o němž se domnívají, že je od nich očekáván (výsledek tu zkresluje konformita [188]dotázaných), že odpovědí náhodně, protože vyhraněný názor na věc nemají a nedostává se jim během dotazování čas k hlubšímu promyšlení otázky atd. Proto byla v dotazníku volena taková cesta, že na týž jev bylo položeno otázek několik, a to formulovaných z různých hledisk a uvedených nikoli za sebou, ale na různých místech dotazníku.

Postoj k dnešnímu způsobu užívání synchronně cizích slov ve veřejném jazykovém dorozumívání a k jejich frenkvenci zjišťovala hned první otázka, formulovaná tak, že dotázaný měl určit, zda se ve veřejných jazykových projevech setkává se zbytečně častým užíváním přejatých slov. Odpovědi (v 43 % často, v 51 % někdy, v 6 % nikdy) naznačily, že rozsah, v němž se přejatých slov užívá, vzbuzuje pozornost adresátů a že tím vznikají situace, které vyvolávají záporné postoje čtenářů a posluchačů i k obsahu sdělení i k jeho autorovi. Tento výsledek doplňovaly odpovědi na otázku, zda dotázaní pokládají přejímání slov za způsob rozmnožování slovní zásoby, který jazyku (jakožto soustavě dorozumívacích znaků) prospívá, nebo mu škodí: 37 % dotazovaných odpovědělo, že přejímáním slov se jazyk (spíše) obohacuje, 46 % odpovědělo, že se jím jazyk (spíše) kazí. A v podstatě k témuž jevu směřovala otázka, zda v současné češtině jako celku je, nebo není nadměrné množství cizích slov. Zde dokonce 64 % dotazovaných odpovědělo, že je nadměrné, pouze 29 % odpovědí bylo opačných. Zatímco u prvních dvou odpovědí se neobjevily statisticky významné odchylky podle věku, zaměstnání a vzdělání dotázaných, v posledním případě počet odmítavých odpovědí klesal s vyšší úrovní vzdělání. Dotázaní měli také hodnotit z hlediska užívání synchronně cizích slov svou vlastní jazykovou praxi. Na otázku, jak mnoho podle vlastního soudu sami cizích slov užívají, odpověděli dotázaní: ve 4 % že jich užívají často, ve 32 % občas, v 62 % málokdy. Tyto odpovědi ukázaly významnou statistickou závislost na stupni dosaženého vzdělání a znalosti cizích jazyků — lidé se středním a vyšším vzděláním hodnotí svou vlastní jazykovou praxi častěji odpovědmi „často“ a „občas“. Týž, tj. spíše záporný postoj k cizím slovům se projevil i v odpovědích na otázky speciálně zaměřené. Například na otázku, jaké terminologii by dotázaní dávali přednost v učebnicích a při popularizaci vědeckých poznatků, zda mezinárodní (aluminium, substantivum, katar apod.), nebo domácí, odpověděla více než polovina (55 %), že osobně dávají přednost termínům domácího původu, 29 % se přiklonilo k řešení užívat terminologie obojí (podle okolností projevu) [189]a pouze 13 % se vyslovilo pro terminologii mezinárodní. Tento nevraživý postoj k cizím slovům se výrazně nezměnil ani položením sugestivní otázky, v níž se jako argumentu pro užívání cizích slov uvedla okolnost, že tato slova usnadňují dorozumění při mezinárodním styku, turistice, studiu cizí odborné literatury atd. Počet negativních odpovědí se sice snížil, pozitivní poměr k cizím slovům však ani tu nepřevládl, nýbrž obě stanoviska se vyrovnala (pro jejich užívání i proti němu bylo 43 % dotázaných).

Druhá skupina otázek měla za cíl zjistit alespoň přibližně motivaci těchto postojů. Nebyla přímo položena otázka, proč by se nemělo cizích slov užívat, protože tato otázka by pravděpodobně vedla k odpovědím naučeným, získaným již dříve během školní docházky. Aby se toto zkreslení vyloučilo, zjišťovaly se motivace nepřímo. Tak byla do dotazníku zařazena otázka, jíž se mělo zjistit, jaký postoj mají uživatelé jazyka k procesu přejímání v současnosti a budoucnosti. Byla formulována tak, že dotázaný se měl rozhodnout, zda považuje přejímání v naší době aspoň v jisté míře za nezbytné, nebo zda by raději doporučoval obejít se úplně bez cizích slov a hledat pro každý nový jev pojmenování utvořené z domácího jazykového materiálu. Větší část dotázaných (48 %) realisticky pokládá přejímání za nezbytné — tento postoj je častější u mladé generace a u lidí s vyšším vzděláním — avšak 33 % dotázaných zastává stanovisko v podstatě izolující češtinu od jiných jazyků a požadují všechny nové vyjadřovací potřeby uspokojovat ze zdrojů nepřejatého jazykového materiálu. Tato zjištění doplňují z druhé strany odpovědi na otázku, zda by se měla domácími ekvivalenty nahradit už vžitá a obecně srozumitelná, avšak stále jako cizí pociťovaná slova typu televize, motor, kino, profesor. Úhrnem 89 % dotázaných občanů tuto možnost odmítlo, pro ni se vyslovilo pouhých 7 %. Tyto dvě odpovědi naznačují, že převažující motiv nelze vidět v postoji čistě a tradičně puristickém[7]. Toto zjištění doplňuje i stanovisko dotázaných k tomu, které cizí jazyky považují za vhodné zdroje pro přejímání nových slov do češtiny. Ve shodě s novodobou jazykovou situací, kdy největší množství nových cizích slov jsou internacionalismy řeckého a latinského původu nebo moderní [190]slova utvořená z materiálu těchto jazyků[8], je i postoj dotázaných, kteří tento zdroj pokládají za vhodný ze 60 %. Mnohem zdrženlivější je jejich postoj k západním jazykům (pouze 30 % kladných odpovědí) a k jazykům slovanským (34 %). V těchto údajích lze vidět i zdrženlivý postoj větší části příslušníků našeho jazykového společenství ke stále zesilující vlně nově přicházejících anglicismů. Rezidua puristických obav z možného negativního vlivu němčiny na češtinu se obrazil v tom, že 65 % dotazovaných rozhodně odmítlo němčinu jako zdroj nového obohacování češtiny (aniž si zřejmě uvědomili, že spisovná čeština z němčiny už značně dlouho nové pojmenovací jednotky nepřejímá).

O zdrojích rezervovaných nebo i výrazně odmítavých stanovisk k přejímání leccos napověděla i otevřená otázka, jak dotázaní hodnotí autory veřejných jazykových projevů, které obsahují podle jejich soudu nadměrné množství cizích slov (otázka byla položena jen těm účastníkům výzkumu, kteří dříve prohlásili, že se s takovými projevy setkávají). Pouze 10 % dotázaných odpovědělo, že s tímto stavem v podstatě souhlasí (vidí v tom např. projev autorova vzdělání, oceňují stručnost projevu umožněnou jednoslovným cizím pojmenováním atd.), a 8 % se k danému stavu postavilo lhostejně (většinou v tom vidí věc autora projevu a nehodnotí ji). Zato 18 % lidí tento stav odsuzuje, avšak bez výrazného zlobného zabarvení, a celých 56 % dnešní stav odmítlo s výrazným negativním citovým doprovodem (jednak vidí v častém užívání cizích slov projev autorova malého vzdělání a bezohlednosti vůči adresátům projevu, jednak značný výskyt cizích slov hodnotí jako projev autorovy nadřazenosti, přehlížení lidí s menším vzděláním).

K zjištění, jak jsou postoje motivovány, mířily i dvě otázky, jimiž se zjišťovalo, v kterých oblastech jazykového styku vyvolává užívání cizích slov nejvíce námitek. V první z nich byli účastníci výzkumu tázáni, zda jim osobně vadí v té či oné oblasti výskyt cizích slov. Dotázaní nemají vcelku námitky proti stavu, který je v oblasti zdravotnictví a techniky (námitky nemá v obou případech 75 % dotázaných; třebaže se právě zde užívá značné množství internacionální terminologie, uživatelé jazyka tento stav vcelku respektují). Přibližně nerozhodný byl výsledek v oblasti moderní zábavné hudby (námitky nemá [191]49 %) a sportu (53 %). Počet kritiků se zvýšil v oblasti hospodářství (spokojeno je 42 %) a politiky a veřejného života (38 %). Proti užívání cizích slov v běžných projevech na neodborná témata nemá námitky pouze 31 % uživatelů jazyka[9]. Tyto výsledky doplnila odpověď na otázku formulovanou neosobně (tj. dotázaný měl posoudit, zda užívání cizích slov působí potíže nikoli jemu osobně, ale „průměrnému občanovi“); přitom jednotlivé oblasti odpovídaly v podstatě základním funkčním stylům. Jen 5 % dotázaných uvedlo na prvním místě oblast uměleckého stylu a 19 % odborného stylu. Zato 25 % označilo za nejsilnější zdroj potíží sdělovací styl jednací a celých 51 % oblast sdělování pomocí hromadných sdělovacích prostředků.

Tuto část dotazníku doplňovaly některé otázky zaměřené přímo na jazykovou úroveň a potřeby dotázaných. Celkem 61 % dotázaných cítí potřebu rozšiřovat svou znalost cizích slov (tato potřeba je výrazně silněji pociťována u lidí s vyšším vzděláním, u lidí, kteří o sobě sami prohlásili, že cizích slov aktivně častěji užívají, a zároveň u lidí, kteří v druhé části průzkumu ukázali, že jsou s významy cizích slov lépe seznámeni). Očekávají přitom pomoc především od speciálních slovníků cizích slov a od hromadných sdělovacích prostředků. Poučení o cizích slovech hledá v jazykových příručkách často nebo někdy 42 % dotázaných, zřídka 26 % a nikdy 33 % (potřeba získat poučení je výrazně vyšší u lidí s vyšším vzděláním a u lidí ve věku 25—39 let). Pro jazykovou výchovu a politiku mají význam i údaje o znalosti latiny (ve škole se s ní setkalo 15 % dotázaných; čím mladší je skupina obyvatelstva, tím je aspoň jistá znalost latiny nižší a u skupiny 15—18 let jsou to už pouhá 4 %). Z jiných jazyků aktivně nebo pasivně ovládá slovenštinu 67 % dotázaných, ruštinu 51 %, němčinu 46 %, zatímco angličtinu jen 11 %, francouzštinu 7 % a jiný jazyk 8 %.

Výzkumné akce bylo využito i k tomu, aby byly aspoň rámcově zjištěny postoje uživatelů jazyka k nespisovným přejatým slovům. Ukázalo se, že za výrazně nespisovné se stále pokládají z němčiny přejaté výrazy fajn, šmakovat, kramflek, akorát a nový slangový výraz normálka, méně výrazně se pociťuje už nespisovnost výrazů marodit a kafe, slova kumšt a kuráž se už zřejmě cítí, v neshodě se součas[192]nou kodifikací, spíše jako expresívní výrazy hovorové než jako lexikální prostředky za hranicí spisovnosti. Odpovědi také ukázaly, že uživatelé jazyka vcelku přesně rozlišují slohové možnosti využití všech těchto výrazů. Zatímco je v značné míře tolerují v hovorovém a o něco méně i v uměleckém slohu, odmítají je dosti rozhodně, užije-li se jich např. v rozhlase a televizi (užitý způsob dalšího strojového zpracování získaných dat bohužel neumožňoval rozhlasové a televizní texty dále rozlišovat podle žánrů).

2. Aby bylo možno posoudit, do jaké míry jsou postoje k užívání cizích slov v souvislosti se schopností porozumět jim, byl dotazník zaměřen i na zjišťování znalosti významu cizích slov. K takovému zjišťování se běžně užívá především způsobu tzv. kvizu, kdy dotázaný volí jednu z několika předložených možností[10].

V dotazníku bylo pět takových otázek, a to jak na aktivní znalost (při níž dotázaný hledal k výrazu domácího původu cizí synonymní výraz z pěti možností), tak na znalost pasívní. Pro ilustraci uveďme, že ke spojení úřední zpráva určilo přiměřený výraz (komuniké) 71 % dotázaných, zatímco určit synonymem význam slova demagogický je s to pouze 59 % dotázaných (naopak celých 13 % volilo ekvivalenty nejen nesprávné, ale zároveň i s pozitivním hodnotícím zabarvením). Pro potřeby zdravotnické popularizace je významné, že obsah slov akutní je zřejmý jen 68 % dotázaných, chronický 58 % dotázaných a sedativum dokonce pouze 46 %.

Zde a dále je možné a účelné porovnat výsledky našeho průzkumu s údaji knihy J. Jelínka, J. V. Bečky a M. Těšitelové, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v češtině, Praha 1962 (dále uváděno pod zkratkou FS). Toto srovnání pomůže ověřit výsledky našeho výzkumu a zároveň naznačí některé přesuny v užívání synchronně cizí slovní zásoby (materiál, jehož bylo použito k zpracování FS, pochází z let 1926—1950). Při interpretaci údajů FS pokládáme jeho skupiny F a H za reprezentanty jazyka hromadných sdělovacích prostředků (v němž se uplatňuje především slohová vrstva publicistická), skupiny A až D za reprezentanty umělecké slohové vrstvy.

Z údajů FS plyne takovéto pořadí těchto slov: chronický, akutní, sedativní (heslo sedativum FS nemá) a demagogický. Slova chronický a sedativní jsou tam omezena pouze na odbornou sféru vyjadřování, adjektivum akutní žilo především ve sféře odborného vyjadřování, užívalo se ho však v malé míře i v publicistice (patrně [193]v přeneseném významu). Značně odlišnou situaci ve srovnání se stavem dnešním nacházíme u slova komuniké — tento dnes běžný a ve značné míře srozumitelný výraz FS vůbec nezaregistroval.

Druhou cestou použitou k zjišťování znalosti cizích slov byly dvě obdobné otázky, avšak otevřené, tj. dotázaný volil vhodnou náhradu sám, bez uvedení různých alternativ přímo v dotazníku. Při zjišťování aktivní znalosti se zjistilo, že vybavit si v případě potřeby vhodné cizí slovo dovede jen značně omezený počet uživatelů jazyka; výsledky byly takovéto: u slova kladný 36 % správných odpovědí, u slova rázný 26 % správných odpovědí, u soustředění 22 %, u soustava 20 % a u rozumový jen 18 % (domácí výraz byl vždy přesněji významově určen tím způsobem, že bylo v otázce užito ve větné dvojici, a odpovědi byly hodnoceny jako správné velmi liberálně: u slova kladný to byl výraz pozitivní, u slova rázný nejen energický, ale i radikální, razantní a bryskní, u slova soustředění nejen koncentrace, ale i centralizace, u slova soustava výraz systém a u posledního výrazu, rozumový, se za uspokojivé odpovědi pokládaly výrazy racionální, logický a intelektuální. Při opačném postupu, kdy dotázaný hledal k cizímu výrazu vhodnou náhradu domácího původu, byl výsledek úspěšnější, ale i zde se ukázalo, jak značné potíže části čtenářů a posluchačů působí, mají-li si vybavit příslušné synonymum. Aspoň přibližně správně naznačit význam výrazu touto domácí náhradou dovede u slova adaptace 76 % dotázaných, u sankce 60 %, u konsolidace 36 %, u efektivní a renegát pouze okolo 25 % (jako správné byly hodnoceny tyto odpovědi: 1. přizpůsobení, úprava; 2. a) potvrzení (smlouvy, zákona), b) trestní (donucovací) opatření, zásah apod.; 3. upevnění, ustálení; 4. účinný, (skutečně) vykonaný; 5. odpadlík, zrádce; u tohoto posledního výrazu více než polovina dotázaných odmítla odpověď s tím, že nevědí, co toto slovo znamená). Ukázalo se také, že cizí slova žijí často v hromadném jazykovém úzu nikoli ve svých původních, značně širokých a abstraktních významech, ale v konkrétních významech zúžených nebo posunutých: např. 90 % ze všech správných odpovědí u slova adaptace uvádělo význam ‚stavební úprava budov‘, slovo sankce žije dnes už téměř jen ve významu ‚trestní donucovací opatření, zvl. v hospodářském a obchodním životě‘. Údaje získané v odpovědích na tyto dvě otázky nutno ovšem vykládat opatrně, protože schopnost porozumět cizím slovům ukazují jen nepřímo: schopnost vybavit si v daném okamžiku synonymum nelze totiž plně ztotožnit se znalostí významu nebo schopností porozumět aspoň přibližně významu slova v určitém kontextu.

[194]FS má u těchto slov pořadí: konsolidace (12 výskytů) a adaptace a sankce (po 4 výskytech). Jde podle FS vesměs o slova žijící jak ve sféře odborného vyjadřování, tak v publicistice. Srovnání našeho zjištění s údaji FS osvětluje i velmi omezenou srozumitelnost slov efektivní a renegát — FS je vůbec nezaregistroval (první z nich je v češtině doloženo již v druhé polovině 19. století, ale častěji se začalo objevovat až v 60. letech století našeho; druhé bylo vždy exkluzívní).

Dosud uvedené průzkumové metody měly nevýhodu v tom, že vytrhovaly slovo z jeho přirozeného umístění v souvislém jazykovém projevu. Protože však zkoumání s kontextem je časově náročné, bylo omezeno jen na jednu otázku. Dotázaným byl předložen běžný informační text o 157 slovech; v něm měli nahradit 11 označených cizích slov domácím výrazem. Snazší to pro dotázané bylo u výrazů, které mají poměrně přesně odpovídající synonymní ekvivalenty domácího původu, zvláště se to týká běžných konverzačních výrazů (u slova gigantický bylo 88 % náhrad správných, u pasažér 83 %, u interesovat 73 %, u bibliotéka a transportní po 66 % a u informace 63 %). Větší potíže působily termíny nebo výrazy terminologické povahy, které nemají domácí synonymní protějšky nebo u nichž se těchto domácích protějšků běžně nepoužívá (u slova perspektivní 59 % správných náhrad, u konstruovat 52 %, u specializovaný 46 %, u princip 44 % a u manipulace pouhých 24 %). Náhrady prokázaly, že kontext výrazně pomáhá určit přibližný význam slova, že však porozumění významům těchto slov je často jen zcela obrysové, někdy jen vzdáleně přibližné.[11]

Údaje FS tu ukazují obraz značně odlišný, jak vysvitne z tohoto porovnání pořadí: (v sloupci Výzkum jsou slova řazena sestupně, počínaje slovem, k němuž správný domácí ekvivalent našel největší počet dotázaných):

 

Výzkum

FS

 

Výzkum

FS

gigantický

1.

5.—8.

perspektivní

7.

5.—8.

pasažér

2.

5.—8.

konstruovat

8.

5.—8.

interesovat

3.

10.—11.

specializovaný

9.

4.

bibliotéka

4.

10.—11.

princip

10.

1.

transportní

5.

3.

manipulace

11.

9.

informace

6.

2.

 

 

 

[195]Slovo princip má přitom ve FS četnost 100, bibliotéka a interesovat nebyly vůbec zachyceny; naše první slovo, gigantický, má ve FS četnost pouze 5.

Tento značný rozdíl není jen výsledkem přesunů daných vývojem slovní zásoby. Ukazuje zároveň, že mezi frekvencí slov v jazykových projevech (jak ji zachycují frekvenční slovníky) a mírou, jak jsou slova vlastní uživatelům jazyka, není přímá závislost. Studium frekvence slov vychází ze stanoviska autora textu, a tím bývá, bere-li se za materiálové východisko tištěná literatura, jedinec mající značnou aktivní slovní zásobu, jíž užívá bez ohledu na adresáta projevu. Ten naopak je východiskem sociolingvistických výzkumů, jako je náš. Mezi oběma stanovisky může být rozpor, někdy velmi značný. Velikost tohoto rozporu je důležitý faktor při jazykovém dorozumívání a vede k značným konfliktům, jak ještě ukážeme v závěru tohoto článku.

Cílem dalších dvou otázek bylo pokusit se zjistit, jak silně jsou u cizích slov pociťovány slovotvorné souvislosti a jak slovotvorná stavba a význam jednotlivých morfémů napomáhá větší významové průhlednosti slov. U slov se slovním základem vzniklým z latinského slovesa agere (agent, agitace, agilní, akce, aktivní) dovede společný významový znak základu (‚jednat‘) určit 67 % dotázaných, význam latinské předpony re- zná nebo dovede z řady slov obsahujících tuto předponu (reaktivace, repatriace, reedice, regenerace) vyabstrahovat 64 % dotázaných.

Ve všech dosud probíraných případech bylo lze předpokládat, že průzkum byl rušen atmosférou zkoušení, z toho plynoucími rozpaky dotázaných, obavami před neúspěchem, poškozujícím jejich prestiž. Byl proto vyzkoušen i jiný postup, při němž se znalosti měly zjistit oklikou, přes hodnocení slov podle stupnice srozumitelnosti, popř. jejich vhodnosti. Tato stupnice byla čtyřčlenná (A. slova obecně srozumitelná, B. srozumitelná většině lidí, C. srozumitelná jen užšímu okruhu lidí, D. nesrozumitelná mimo úzký okruh odborníků). V prvním případě byla dotázaným předložena skupina 10 cizích slov, která se objevila [196]častěji v excerpci z denního tisku, určeného celé veřejnosti. Uvedeme tu číselné výsledky v procentech v úplnosti:

 

A

B

(A+B)

C

D

(C+D)

1. postulát

1

4

(5)

56

39

(95)

2. kompletní

38

51

(89)

9

2

(11)

3. atraktivní

17

51

(68)

25

7

(32)

4. rekriminace

1

5

(6)

49

45

(94)

5. koordinace

6

37

(43)

45

12

(57)

6. sféra

22

41

(63)

30

7

(37)

7. kontakt

29

53

(82)

15

3

(18)

8. aplikace

11

35

(46)

43

11

(55)

9. perzekuce

24

43

(67)

25

8

(33)

10. koncepce

11

41

(52)

39

9

(48)

Tabulka ukazuje, že jen slova kompletní a kontakt lze, a to ještě s výhradou, považovat za obecně srozumitelná.[12] Značnou měrou jsou srozumitelná i slova atraktivní, perzekuce, sféra, koncepce, aplikace a koordinace, i když množství těch, kteří jsou při jejich užití z jazykové komunikace vylučováni, není zanedbatelné. Výrazy jako rekriminace a postulát pak proces dorozumívání ztěžují pro převážnou většinu uživatelů jazyka.

Také zde se při porovnání s údaji FS ukazuje jistý rozpor, o němž jsme se zmínili už výše. Nejčastějšími výrazy z této skupiny jsou podle FS sféra (s četností 37) a koncepce (32), zastoupené v textech uměleckých, publicistických i odborných. Střední skupinu tvoří výrazy kompletní, postulát, aplikace a kontakt (s frekvencí 12—8), stylově omezené vesměs na vrstvu publicistickou a odbornou. S našimi výsledky souhlasí to, že výraz rekriminace FS vůbec neuvádí. Naopak zajímavý posun v jazyce, podmíněný především slohově, obráží skutečnost, že slovo atraktivní, ve FS nezachycené, patří dnes k prostředkům v jazyce běžným, a to zvl. ve slohu hovorovém, a že je srozumitelné značnému množství uživatelů jazyka.

V druhé otázce tohoto typu byla stejným způsobem hodnocena skupina slov obsahující podle předběžného odhadu autorů dotazníku vý[197]razy od zcela běžných přes výrazy omezené srozumitelnosti až po výrazy zcela výjimečné. Ukázalo se, že dotázaní hodnotili předložené výrazy poněkud jinak: jako běžně srozumitelné (nad 90 % ve skupině A a B) určili slova problém, orientace, komentář, jako výrazy více méně omezené jen na část uživatelů jazyka (65—45 %) určili výrazy komplexní, sankce, vertikální, jako výrazy značně omezené označili — k překvapení autorů průzkumu — slova principiálnost (38 %) a teze (34 %) a za úplně exkluzivní byly, jak se dalo očekávat, označeny výrazy latentní (11 %) a verifikace (3 %).

V tomto případě se údaje FS s výsledky získanými výzkumem ve značné míře shodují. Také FS má v tomto souboru slov jako nejčastější slova problém, s četností 330 a s výskytem ve všech slohových skupinách, a orientace, s četností 59 a omezené na oblast publicistickou a odbornou. Rozdíl je pouze v tom, že slovo komentář, podle mínění našeho souboru dotázaných výraz téměř obecně srozumitelný, FS ve svém materiálu nezachytil ani jednou; naopak slovo teze, podle FS i v jeho době užívané v oblasti odborné a publicistické (s četností 18), je podle mínění 66 % dotázaných dodnes omezeno jen na užší okruh uživatelů jazyka.

V třetí otázce tohoto druhu odpovídali dotázaní, zda předložených 10 slov považují za vhodná pro jazykové projevy hromadných sdělovacích prostředků a jiné projevy určené pro širokou veřejnost (šlo o slova v rozhlase, televizi a tisku běžně užívaná). Nadpoloviční většinu souhlasných odpovědí dostala slova produkce (72 %), realizovat (64 %), tým (58 %), koncepce (55 %), mezi 35—14 % souhlasných odpovědí dostaly výrazy disproporce, prognóza, platforma a trend, mizivý podíl pozitivního (kladného) hodnocení byl přiřazen výrazům stimul (8 %), adekvátní (5 %) a eskalace (3 %). U tohoto výsledku je třeba si uvědomit, že v okamžiku, kdy se ve formulaci otázky objevil denní tisk, rozhlas a televize, nepřesáhl ani nejvyšší procentní výsledek, u slova produkce, hranici tří čtvrtin z celkového počtu dotázaných. Je zajímavé i to, že o postoji k slovu zřejmě nerozhoduje v konkrétním případě ani zdroj přejetí, ani doba, kdy bylo slovo přejato: výrazy tým a trend jsou oba anglicismy a oba se v češtině rozšířily teprve nedávno (před 2. světovou válkou žilo v češtině slovo tým téměř výlučně ve sportovním slangu), přesto je výsledek značně odlišný (58:14). Spíše tu zřejmě rozhodují okolnosti jiné, zvláště významové souvislosti slova. Slovo tým nabylo spíše kladných doprovodných významových hodnot (mluví se o odborných týmech, o úspěších prací, na nichž se [198]podílely mezioborové týmy), zatímco v slově trend se vidí spíše zbytečný módní publicistický výraz.

Údaje o frekvenci těchto slov obsažené ve FS vcelku s našimi výsledky souhlasí; z drobných diferencí zaslouží zmínku, že slovo tým (psané ve FS ještě team) zřejmě více zdomácnělo a stalo se plně spisovným, zatímco slovo koncepce (s frekvencí 32 a zastoupené už ve FS ve všech slohových oblastech) hodnotí dodnes uživatelé jen z poloviny jako slovo obecněji srozumitelné. Slova platforma, trend, stimul, adekvátní, eskalace FS nezaznamenal.

3. Průzkum přinesl i některé poznatky o vhodnosti a mezích použití této empirické sociologické metody v jazykovědě. Ukázalo se, soudíme, že tento způsob výzkumu jazykových skutečností může přinést i pro poznání jazyka i pro racionální zasahování jazykovědců do jazykového dění závažné poznatky, ovšem s jistými omezeními.

Na rozdíl od výzkumu pravopisných otázek, kde šlo o nevelký a přesně vymezitelný okruh jevů, má zkoumání v lexikálním plánu nevýhodu v tom, že může pracovat jen s omezeným počtem jazykových jednotek, které tu pak vystupují nikoli jen samy za sebe, ale jako reprezentanti celých skupin slov. Výsledky výzkumu proto do značné míry závisí na tom, jak vhodně byly tyto reprezentativní výrazy zvoleny. Je proto zapotřebí před sestavením dotazníku mít po ruce co nejzevrubnější významovou, frekvenční i slohovou analýzu celé zkoumané lexikální oblasti. Avšak i tehdy, je-li tato podmínka splněna, lze výsledky výzkumu pokládat jen za aproximativní[13] a při jejich interpretaci je třeba mít na mysli, že mají smysl pouze jako celek, nikoli izolovaně pro každou užitou reprezentační jednotku. Toto omezení nelze pravděpodobně překonat, protože množství jazykových dat, která jsou výzkumu podrobena, nemůže být příliš rozsáhlé (v našem případě jsme zřejmě dosáhli horní hranice možnosti, pokud jde o rozsah dotazníku; rozhovor s dotazovaným a vyplňování dotazníku trvalo průměrně jednu až půldruhé hodiny, v některých případech až dvě hodiny, a třebaže výzkum vzbudil u dotazovaných značný zájem a aktivitu, byl pro ně velmi náročný a vysilující). Omezení výzkumu tohoto typu rozsahem dotazníku se obráží i v tom, že nelze všechny zkoumané jednotky podávat v kontextu. Tuto nevýhodu lze zčásti nahradit tím, [199]že alespoň některé jevy se dotázaným v kontextech (v promluvě, ve výpovědi, nebo alespoň ve větné dvojici) předkládají a že se takto získané údaje konfrontují s údaji zjištěnými u jednotek zkoumaných izolovaně.

Osvědčil se způsob, při němž se na týž jev klade několik různě formulovaných otázek. Tím se do značné míry (ne úplně) vyloučí vliv, který může mít sama formulace na výslednou odpověď. To je tím důležitější, že při formulaci otázek, kterými se ptáme na postoj a hodnocení, lze se jen velice obtížně vyhnout užití hodnotících slov, která už sama postoj ne-li určují, tedy aspoň navozují.

V našem případě byla potíž už se samou volbou pojmenování zkoumaného jevu. Pojmenování cizí slova už samo navozuje postoj odmítavý (cizost jako protiklad k domovu, vlasti atd. je často pociťována jako vlastnost záporná, zvlášť jde-li o mateřský jazyk). Proti tomu pojmenování přejatá slova má hodnotové znaménko spíše kladné. Jeho nevýhodou však je, že v neodborné veřejnosti je tento termín neznámý a že by bylo třeba vysvětlovat, že nám jde o slova přejatá v synchronním hledisku, nikoli slova sice cizího původu, avšak plně zdomácnělá. Zůstali jsme proto při formulování dotazníku u pojmenování prvního.

Osvědčilo se také, zvláště při zjišťování znalostí, klást otázky nepřímé, zvl. takové, při nichž se na znalost soudí nepřímo z hodnocení jevu, které dotázaný vyslovil. Tento postup je výhodný především psychologicky, zbavuje totiž dotazovaného prestižních zábran.

Pro posouzení hodnoty výsledků je užitečné sestavit dotazník tak, aby bylo možno údaje o témž jevu porovnávat a tak kontrolovat vnitřní soudržnost odpovědí.

V našem dotazníku jsme k tomu sáhli dvakrát, v obou případech se soudržnost odpovědí potvrdila. V prvém případě šlo o slovo sankce. Jako obecně srozumitelné (skupiny A a B) ho označilo 59 % dotázaných. V jiné otázce, kde ho měli dotázaní nahradit přiměřeným ekvivalentem domácího původu, splnilo tento úkol 60 % dotázaných, přičemž v jejich skupině statisticky významně stoupl počet těch, kteří ho zařadili do skupin A a B, zatímco ve skupině těch, kteří odpověděli, že nahradit slovo nedovedou, nebo nechali úkol bez odpovědi, významně stouplo hodnocení C a D. V druhém případě bylo užito slova koncepce. Jako obecně srozumitelné ho označilo 52 % dotázaných, jako vhodné pro vyjadřování v hromadných sdělovacích prostředcích ho posoudilo 55 % dotázaných (přitom byly obě otázky v průběhu dotazování od sebe odděleny devíti otázkami jinými).

*

[200]Údaje získané výzkumem nás opravňují k některým obecnějším závěrům o situaci synchronně cizí složky slovní zásoby v současné veřejné jazykové komunikaci. Ukázalo se, že přejatá část slovní zásoby, která sice je součástí slovní zásoby současné spisovné češtiny, tedy zčásti už zdomácněla, avšak která si v povědomí kolektivu uživatelů jazyka zachovala příznak cizího původu, v procesu jazykového dorozumívání působí potíže dosti značného rozsahu. Tato část přejaté slovní zásoby je uživateli jazyka pociťována jako výrazná a dosti zřetelně ohraničená lexikální skupina; ve veřejnosti k ní převažuje postoj negativní. Motivace tohoto postoje je jev složitý a podmiňuje ho několik činitelů sociálních, psychických i vnitřně jazykových. Ukázalo se však, že hlavní příčinu nechuti k cizím slovům není už dnes možno hledat v puristickém pohledu na češtinu. Česká veřejnost není především nakloněna tomu, aby se z jazyka odstraňovala ta slova, která se už vžila, i když se jejich cizí původ stále zřetelně cítí. Značná část uživatelů jazyka je si vědoma toho, že s bouřlivým rozvojem moderního života a stále větší mezinárodní vázaností jednotlivých kultur bude i v češtině slov cizího původu přibývat. Veřejnost však nelibě nese především současný stav užívání těchto slov ve veřejném dorozumívání. Hlavním zdrojem konfliktů je jazyková praxe hromadných sdělovacích prostředků.[14] Je silný rozpor mezi hodnocením aktivních uživatelů spisovného jazyka v této oblasti (novinářů) a pasívních konzumentů. Veřejnost jako celek, a zvláště některé její skupiny, má mnohem menší znalost významů cizích slov, než autoři textů v hromadných sdělovacích prostředcích předpokládají. Užíváním nadměrného množství cizích slov v této oblasti vůbec a nepřihlížením k jejich slohovým vlastnostem se z jazykového dorozumívání vylučují rozsáhlé skupiny obyvatelstva. Týká se to zvláště lidí s nižším stupněm školního vzdělání. Tento stav je v přímém rozporu s celkovým směřováním k demokratizaci spisovného jazyka, snižuje účinnost působení hromadných sdělovacích prostředků a vyvolává záporné, často i útočné reakce společenského rázu. Dnešní rozsah a způsob užívání synchronně cizích slov způsobuje škody ve veřejném dorozumívání i tím, že významová [201]stránka těchto slov je v myslích mnoha uživatelů jazyka nezřetelná, jen obrysová a že mnozí lidé si na základě kontextů, v nichž se s jistým slovem setkali, vytvářejí o jejich významu představy často značně posunuté nebo i zcela nesprávné.

Pro jazykovou politiku z toho plynou dva závěry. Za prvé je třeba soustavnou jazykovou výchovou usilovat o to, aby se změnil dnešní způsob užívání cizích slov především v hromadných sdělovacích prostředcích. Bylo by ovšem nesprávné pokoušet se vyvolat tažení proti cizím slovům vůbec. Půjde o to, přesvědčovat novináře o závažnosti celé této věci pro výsledek jejich práce a učit je užívat cizích slov s ohledem na okruh adresátů, k nimž se konkrétní projev obrací, a s ohledem na slohové vlastnosti projevu. Za druhé je třeba systematicky zaměřit na tuto část slovní zásoby jazykovou výchovu a přímo učit uživatele jazyka cizím slovům rozumět a vhodně i přiměřeně jich užívat; tento úkol se týká jak jazykové výchovy školní[15] (která podle našeho soudu dosud dostatečně nevzala na vědomí, co pro ni plyne ze zásadního odklonu naší školy od klasických jazyků), tak i jazykové výchovy dospělých. I tento úkol se může úspěšně splnit jen tehdy, budou-li ho co nejúčinněji podporovat hromadné sdělovací prostředky. Ve veřejnosti samé lze přitom očekávat, jak průzkum ukázal, pochopení a zájem.

Rozpornost současné jazykové situace, ale i možnost alespoň částečného zlepšení dnešního stavu dobře ukazují dva citáty z klasiků českého novinářství, kteří sami se museli s tímto tíživým problémem potýkat:

„… tu touhu po cizomluvech jeví stejně dítě jako člověk dorostlý, nevzdělanec jako vzdělanec! Drobný náš gymnasista cítí se nesmírně povznesen nad drobného realistu (tj. studenta reálky, tehdejší technicky a přírodovědně zaměřené střední školy, A. T.) — vždyť on dovede říkat „Cicero“ — „Alkibiades“! Starý náš voják cítí se velice vyvýšen nad celičkou vesnicí — vždyť on dovede občas prohazovat slovíčka německá! Ba i vzdělanec rád užívá slova cizího a zdá se mu pak věru, že jím přece jen řekl alespoň o špetičku více než dotyčným slovem českým. Je to s tou chutí na cizí slova jako s chutí na cizí jídla; za cizím stolem zdá se nám všechno chutnější a lepší. A za cizím stolem se arci také pak nejčastěji — stáváme směšní! Přijdou pak jídla, s kterými nevíme jak zatočit. A přijdou ta slova, s kterými nevíme dobře čeho si počít…

[202]V učených statích našich nahromaděno jich (cizích slov), že působí jako v tropickém lese ty provazové svláčce — duch čtoucího aby si zrovna sekyrou razil dráhu, když chce třeba jenom o krůček kupředu! Cizomluvy postavily vskutku už zeď až neproniknutelnou mezi literaturu a národ!“ (J. Neruda r. 1890).

„Že spisovní jazyk vždycky od mluvy obyčejné rozdílný býti musí, toť jistě patrno z toho, že literaturní jazyk nevyhnutelně v sobě obsahovati musí mnoho pojmů vyšších, kterýmžto pojmům se přece zase lid naučiti musí, chce-li spisům rozuměti“ (K. Havlíček r. 1850).

[1] Srov. U. Weinreich, Languages in Contact, New York 1953, 47—62, a L. P. Krysin, Inojazyčnyje slova v sovremennom russkom jazyke, Moskva 1968, tam na s. 197—201 viz další literaturu.

[2] Srov. V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 97 129. Tam je vyložen i termín synchronně cizí slova, jehož se v tomto článku dále užívá.

[3] Srov. F. Daneš, Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (Příspěvek sociolingvistický), Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, Praha 1968, 119n.

[4] Srov. sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932.

[5] Srov. J. Kraus, Několik poznámek k předmětu sociolingvistiky, NŘ 52, 1969, 22. Dobrou představu o dosavadním využití empirických sociologických metod v jazykovědě dává sb. Explorations in Sociolinguistics (uspořádal S. Lieberson), Bloomington — The Hague 1966. Sociologickými metodami obracejícími se přímo k souboru individuí formou otázek nebo zadávaných úkolů se dosud zkoumaly například tyto problémy: 1. způsoby výslovnosti a sociální podmíněnost výslovnostních rozdílů (v práci W. Labova, 58, a v práci L. Levina a H. J. Crochetta, 76n.; srov. i zprávu S. Utěšeného v SaS 29, 1968, 197n., o knize W. Labova věnované výzkumu výslovnosti souhlásky r v newyorské mluvě); 2. existence a sociální podmíněnost tzv. konotací slov, tj. citových a hodnotících asociací, které určité slovo vyvolává v mysli uživatele jazyka (srov. práci D. R. Heise, 99n.); 3. postoje uživatelů jazyka k jistým jazykovým jevům — tyto postoje se zkoumaly jednak tak, že dotázaní podali souvislý písemný výklad na zadané téma (v práci Ch. L. Hunta, 112 n., zabývající se užíváním různých jazyků a sociálními problémy s tím spojenými na mnohojazyčném území Filipín), jednak tak, že dotázaným byly předloženy otázky vyžadující stručnou odpověď na přesně vymezené téma (v práci E. Haugena, 152, týkající se možností a okolností dorozumívání mezi příslušníky tří jazykově příbuzných skandinávských národů). O uvedeném sborníku podal obsáhlejší informaci J. Kraus v SaS 30, 1969, 329n.

[6] Srov. F. Daneš, On Linguistic Strata (Levels), Travaux linguistiques de Prague IV, Praha 1971, 127—143.

[7] Pozoruhodné a nečekané rozložení ukázalo třídění odpovědí, které požadovaly krajně puristické čištění češtiny od všech, i vžitých cizích slov. Vůbec se tento postoj nevyskytl u lidí s vysokoškolským vzděláním technického zaměření a naopak nejsilněji se projevil u vysokoškoláků humanitního zaměření. Přitom je však nutné upozornit, že počet vysokoškoláků zaujímajících puristický postoj byl velmi malý, a že proto z tohoto výsledku nelze bez dalšího výzkumu činit závěr jednoznačný.

[8] Srov. K. Horálek, Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1955, s. 282—3; srov. též ČMF 38, 1956, 204n. a 284n.

[9] Způsob formulace otázky se v tomto případě ukázal jako nevhodný — „běžné projevy na neodborná témata“ mohly být chápány buď jako neveřejná komunikace v běžném, denním individuálním životě, nebo jako veřejné sdělování bez speciálního zaměření, např. v hromadných sdělovacích prostředcích. Přesto však odpovědi na otázku jako celek naznačily, že uživatelé jazyka snášejí cizí slova tím méně, čím méně je daná oblast dorozumívání spojena se speciální, odbornou problematikou.

[10] Tato metoda byla speciálně propracována pro potřeby přijímacích testů na amerických vysokých školách humanitního zaměření a používalo se jí po několik let i při písemných přijímacích zkouškách např. na pražské právnické fakultě.

[11] Odpověď na tuto otázku má význam i pro posouzení motivace postojů dotázaných. V druhé části úkolu byli požádáni, aby se vyjádřili, které z výrazů by bylo podle jejich názoru účelné v článku domácím synonymem nahradit. Větší část dotázaných se přiklonila k tomu, aby byla v textu ponechána slova informace, perspektivní, manipulace, konstruovat, princip a transportní (to dosáhlo 49 % souhlasných odpovědí), pro nahrazení byla však většina u snadno nahraditelných výrazů pasažér, gigantický, interesovat a bibliotéka.

[12] U slova kontakt k tomu přispívá jistě především to, že se ho běžně užívá ve významu ‚spojení dvou vodičů, jimiž prochází elektrický proud, dotyk‘.

[13] Při výkladu zjištěných dat je třeba přihlížet i k tomu, že bývá rozdíl mezi tím, jak lidé jazyka doopravdy užívají, a tím, jak tento způsob dorozumívání hodnotí (srov. F. Daneš v práci cit. v pozn. 3, s. 122).

[14] Toto zjištění není nové; už ve 3. a 4. ročníku Naší řeči byla provedena zevrubná kritika čtyř předních tehdejších českých deníků a výsledek rozboru byl týž. Tehdy byl z tohoto zjištění vyvozen závěr přímočaře puristický, jak se však ukázalo, bez většího ohlasu v jazykové praxi žurnalistiky samé.

[15] Rozboru výsledků tohoto průzkumu z hlediska jazykového vyučování bude věnován zvláštní článek A. Tejnora; bude otištěn v časopisu Český jazyk a literatura.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 4, s. 185-202

Předchozí Poznámka

Následující Miloslav Sedláček: Durdíkovy názory o jazyce a jazykové kultuře (Věnováno M. Dokulilovi k šedesátinám)