Zemřel Alois Získal

Josef Filipec

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

30. června 1974 zemřel bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český a bývalý člen redakce Naší řeči, Alois Získal, k jehož osmdesátinám přinesla Naše řeč v roce 1971 jubilejní článek. U jeho rakve v strašnickém krematoriu se shromáždila kromě členů rodiny početná kulturní obec těch, pro něž je odkaz zesnulého dosud živý.

Připomeňme si aspoň některá fakta jeho života a díla. Rodáka z Mašovic u Pelhřimova (* 4. srpna 1891) poutaly s tímto rázovitým krajem po celý život četné svazky rodové i kulturní. Pocházel z patriarchálního selského prostředí a i v Praze si zachoval smysl pro venkovskou a přírodní realitu. Ač vzděláním filolog, který vyrostl ještě za vlivu mladogramatického pozitivismu, vyvažoval svou vědeckou orientaci mimořádným uměleckým a zvláště hudebním cítěním — zřejmě se u něho projevily i příbuzenské vztahy k rodu B. Martinů, jehož dílo zvláště miloval. Po příchodu do Prahy byl jako dobrý tenorista členem Křičkova Hlaholu.

Na Karlově univerzitě na něho zapůsobili zvláště profesoři J. Zubatý, E. Smetánka, F. Pastrnek, O. Hujer, ale i germanista J. Janko. Jako germanista po[264]znal na studiích ve Štýrském Hradci R. Meringera, představitele školy Wörter und Sachen, jehož vliv později ve své lexikografické práci zužitkoval.

Přes tyto možnosti dal A. Získal, působící zprvu na pražských středních školách, přednost tiché práci badatelské v Kanceláři Slovníku jazyka českého, kde se začaly od r. 1911 budovat rozsáhlé lexikální sbírky. Zde ve styku s čelnými českými jazykovědci, kteří prošli tímto pracovištěm, spoluvytvářel pokrokovou tradici naší dnešní jazykovědy, která se zvláště projevila v pracích J. Zubatého, V. Ertla a svého vrcholu dosáhla v pracích pražské školy. A. Získal se v rozsáhlé míře vlastní excerptorskou prací podílel na vybudování dnešního 12miliónového lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český, vytěžil z této práce několik článků (např. o B. Němcové), doplnil Ertlův zřetel k dobrému autorovi — především krásné literatury i zřetelem k odbornému stylu, byl čelným spoluautorem cenných cvičebnic pro 1. až 4. třídu gymnázií (Havránek — Kopecký — Starý — Získal), pro něž — mimo jiné — vypracoval ve spolupráci s B. Havránkem třídění sloves podle kmene prézentního, vypracoval první teorii české jednojazyčné lexikografie (SaS 4, 1938), originální pandán synchronně a funkčně orientované práce pražské školy a hlavně stal se kmenovým autorem Příručního slovníku jazyka českého (1935—1957), vědeckého citátového slovníku současné češtiny.

Tomuto dílu dal Získal všechny své síly a jemu zasvětil jako opravdový dělný člověk svůj život jako autor, jednotící redaktor a člen hlavní redakce (od r. 1948). Vedle toho ustupují na druhou kolej jeho funkce, byť naprosto ne nevýznamné. Po prof. K. Hodurovi se stal 1939 ředitelem Kanceláře Slovníku jazyka českého, od r. 1946 do 1952 vedl nově založený Ústav pro jazyk český a po zřízení Československé akademie věd byl ve funkci ředitele vystřídán svým pracovním přítelem, akad. B. Havránkem. I potom se věnoval svým redaktorským povinnostem spojeným s dokončením Příručního slovníku, pro nějž vypracoval přes svůj slabý zrak ještě svazek Dodatků. Ten má být po malém doplnění jako desátý svazek závěrečnou kódou celého díla a zároveň spojovacím článkem mezi ním a dneškem.

Byla-li kolektivu tvůrčích pracovníků na tomto díle udělena státní cena Kl. Gottwalda za r. 1958, bylo to jistě svědectvím o tom, že naše dnešní společnost má hluboký smysl pro kulturní dědictví, pro pokrokové tradice české vědy, uznávané i v socialistických zemích, a zvláště v SSSR (je např. známo kladné stanovisko L. V. Ščerby k Příručnímu slovníku), byl to však — aspoň pro zasvěcené — svého druhu i hold práci hlavního spolutvůrce celého díla, A. Získala, který svou mravenčí pílí a vytrvalostí vydání celého díla, a to i v těžkých letech válečných a okupačních, podstatně urychlil. Tomuto kolektivnímu dílu obětoval i svou práci individuální — jen úzkému okruhu specialistů je známo, že svou kandidátskou disertaci věnoval důležité otázce polysémie, kterou dnes považujeme za jazykovou strukturu sui generis a v níž viděl jeden z architektonických projevů složitého a diferencovaného jazykového systému.

[265]V retrospektivním odstupu, kdy plasticky vystupují podstatné rysy života a díla každého člověka, stává se Získalovo dílo nejen svědectvím o velké a dokončené práci, konané skromně, houževnatě a bez nároků na oslavy, ale i výzvou dnešku: vybudovat na základech jeho díla v dnešní orientaci další vývojovou etapu české lexikografie a její teorie.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 5, s. 263-265

Předchozí Zdeňka Hrušková: Drobné úpravy v novém vydání Pravidel českého pravopisu

Následující Igor Němec: Za Františkem Šimkem