Časopis Naše řeč
en cz

Na okraj nové práce o teorii jazykové kultury

Jaroslava Hlavsová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Loňského roku vydalo nakladatelství Karolinum knížku Václava Cvrčka Teorie jazykové kultury po roce 1945, Praha 2006, 123 s. Vzhledem k četným a průběžným odkazům na postoje Pražského lingvistického kroužku (PLK, založen 1926) k těmto otázkám a také na tehdy puristické názory bohemistů, otiskované v časopisu Naše řeč, zahrnuje tato studie částečně i období meziválečné (zejména v 1. kapitole Předválečná teorie jazykové kultury). Následující kapitoly pak hodnotí diskuse a problémy let poválečných, dále let šedesátých, období normalizace i současnost od počátku let devadesátých. Už z názvů kapitol, které tvoří periodizaci sledovaných šedesáti let, vysvítá, že i dějiny bohemistiky v této epoše byly výrazně poznamenány politickou situací.

Jako každá historiografická práce i tato kniha průběžně uvádí a komentuje názory lingvistů v citátech z dobových publikací. Hlavními problémy sledovaného období (vztahem normy a kodifikace, otázkami češtiny obecné, hovorové a spisovné, regionálními rozdíly v normě, spojitostí mezi pravopisem a teorií spisovného jazyka i rolí lingvistů ve vztahu k normě a kodifikaci, otázkou deskripce a preskripce) se usilovně zabývala řada předních lingvistů, diskutovalo se o nich na stránkách odborných časopisů i na konferencích.

Připomeneme z probíraných alespoň průlomovou diskusi o obecné češtině z počátku 60. let, přenesenou z časopisu Voprosy jazykoznania na pole Slova a slovesnosti a spojenou s životním tématem Sgallovým, jímž je obecná čeština a její postavení v jazykové teorii i praxi.[1]

Z řady konferencí, které průběžně recenzovala Naše řeč, se vztahu spisovnosti a nespisovnosti a jazykové kultuře obecně věnovala v srpnu 1993 olomoucká konference. Sborník z přednesených referátů Spisovná čeština a jazyková kultura 1993 názvem připomíná stejnojmenný sborník přednášek Pražského lingvistického kroužku z r. 1932.

[151]Problémy funkčního rozvrstvení češtiny a vztahem mezi její spisovností a nespisovností se zabývají i autoři zahraniční. O vztahu cizince — nečeštináře k nespisovné češtině na této konferenci přednesl referát mj. Ch. Townsend z Princetonské univerzity. V roce 1993 vyšel editorskou péčí E. Eckertové sborník prací lingvistů českých i cizích Varieties of Czech, Amsterdam — Atlanta 1993, 285 s. Zásadní otázku, zda opravdu existuje mluvená spisovná čeština, v tomto sborníku položil J. Kraus, jehož přínos k řešení otázek jazykové kultury je trvalý a jeho bibliografií bohatě dokumentovaný. Krausovu otázku, zda existuje hovorová čeština, řešil už r. 1988 F. Daneš na konferenci Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe a o její existenci pochyboval; viděl v ní jen „zbožné přání“ některých lingvistů.[2]

Značnou pozornost autor v knize věnuje otázkám hovorové češtiny a jejímu vágnímu vymezení. Připomeneme jen, že sledování tohoto útvaru ve vztahu k spisovnosti je záležitost stará víc než sedmdesát let. O „hovorové neboli konverzační formě“ spisovného jazyka se zmiňuje B. Havránek už r. 1934 ve studii Nářečí česká v Československé vlastivědě a poté i ve zmíněné diskusi o obecné češtině. J. Bělič v této diskusi chápe však hovorovou češtinu jako „hybridní útvar v podstatě nespisovný“, tedy jako češtinu běžně mluvenou. Z moravských lingvistů se dále věnovali hovorové češtině zejména F. Kopečný (už r. 1949 v Naší řeči) a v 60. letech (ve Slově a slovesnosti) M. Jelínek. V současnosti charakterizuje některé tvaroslovné a lexikální jazykové prostředky jako hovorové, určené „primárně pro mluvený jazyk“ i Příruční mluvnice češtiny (Nakl. Lidové noviny 1995); na s. 781 se píše i o uplatnění hovorové češtiny v konverzačním stylu.

K zpochybňované existenci hovorové češtiny je třeba ještě připomenout, že vlastně neexistuje její soustavný popis, ani popis diferenční[3]; její mluvnické prostředky jsou přitom omezeny na několik rozdílně hodnocených tvaroslovných dublet a slovotvorných variant, popř. syntaktických prostředků, zejména spojek. I ty lze však zahrnout do rozdílů lexikálních, protože se uplatňují jen jako synonyma spojovacích prostředků spisovného jazyka samého. Hlavní doménou hovorové češtiny je tedy slovní zásoba. Stylová charakteristika slov je však pro uživatele potřebná. Ve slovnících, které pokládáme za kodifikační, je slovo buď spisovné bez omezení, nebo je stylově vymezeno jako knižní, hovorové nebo obecněčeské. Taková charakteristika však často platí jen pro dobu vydání slovníku; mění se stejně jako kodifikační hodnocení jevů mluvnických a pravopisných. Je to projev rozporu mezi dynamikou normy a statikou kodifikace, postulovaného už PLK (M. Dokulil z tohoto vztahu odvodil známé konstatování, že kodifikace není nikdy schopna v úplnosti vystihnout pohyblivou normu). Domnívá se však, že takový rozpor z hlediska potřeb uživatelů nemůže vést k rezignovanému postoji k úkolům dobré odborné kodifikace, co nejbližší aktuální normě.

V. Cvrček v četných odkazech na názory lingvistů v průběhu celého sledovaného období připomíná v této souvislosti zejména Dokulilův pojem „perspektivní hloubka kodifikace“ a předpoklad možné regulace i předjímání normy. Realizace takových perspektiv se v kodifikacích projevuje v různé míře v dubletách, laickou veřejností však často přijímaných s nelibostí. Dubleta pro mnohé uživatele není vývojovým mostem mezi starší a novější variantou nebo mezi sociolingvisticky [152]podmíněnými rozdíly, které dávají vyjadřovací možnosti volby, ale spíše jen projevem nerozhodnosti až bezradnosti kodifikátorů.

O vztazích mezi normou a kodifikací bylo napsáno mnoho citovaných studií, o historických kořenech vztahu mezi nimi psal J. Porák ve Slově a slovesnosti r. 1981. Hodnocení postojů lingvistů k těmto vztahům a oprávněnosti regulace je věnována proto i značná část Cvrčkovy publikace. Protože však různé názory a pojmy s nimi spojené procházejí v podstatě celým sledovaným obdobím od r. 1945 napříč periodizací, v průběhu všech období sledovaných v pěti kapitolách, je pro tyto komentáře účelnější zmínit se jen o některých průběžně probíraných pojmech a termínech.

Vraťme se ještě tedy k přívlastku hovorový (čeština, styl, prostředek aj.). Pro praktické užití je podle našeho názoru nevýhodou, že nelingvistickou veřejností je hovorový chápáno vždy jako nespisovný (substandardní). Až k nelogickému pleonasmu pak náleží terminologické spojení hovorová výslovnost (Příruční mluvnice češtiny, s. 59: „dvojí psaní je ve shodě s hovorovou výslovností…“), protože termín hovorová čeština označuje vrstvu češtiny spisovné, určené mluveným projevům. Je to podobný problém jako u dvojice původním významem spojené: jazyk spisovný a psaný. Otázka mj. v knize řešená se týká i (omezené) možnosti psát nespisovné (obecněčeské) jazykové projevy. Připomeneme, že tu jde o mnohoaspektový problém, který začíná grafickým systémem češtiny (pro záznam mluvených projevů nespisovných, zejména nářečních bylo třeba vypracovat speciální transkripční zásady) a pokračuje faktem, že už v dobách klasiků české beletrie vznikaly a tiskly se texty a věty nespisovné (nářeční, ale i slangové a argotické). Děl krásné literatury psané jazykem nespisovným (i mimo přímé řeči postav) přitom přibývá. Jak známo, je tím vyloučeno i Ertlovo kritérium spisovnosti („dobrý autor“). Z jiného pohledu se psaného projevu, záznamu spisovného jazyka, týká vztah pravopisu a teorie spisovného jazyka, probíraného autorem v části poslední kapitoly knihy. Problémy české pravopisné soustavy uvádí do souvislosti s nepružností této teorie. Podle citované studie Z. Starého Psací soustavy a český pravopis (Praha 1992) „český pravopis segreguje mezi různotvary češtiny… Všechny nenapsatelné výrazy byly výrazy češtiny nespisovné“.

Současnou pravopisnou kodifikaci kritizuje P Sgall r. 1994 ve Slově a slovesnosti pro „nedůsledné uplatňování vytyčených principů“. Domnívám se však, že i tady ovšem jdou proti sobě zásady morfonologického principu a důsledněji uplatněné hledisko výslovnosti (zejména u cizích slov).

Několik poznámek uvedeme alespoň ještě k pojmu — termínu standard, kterému autor publikace dává přednost před pojmem spisovnosti. Odkazuje na lingvistickou tradici anglickou, která ho užívá na rozdíl od u nás obvyklých přístupů, tradovaných i v lingvistice německé. K pojmu standard bychom mohli uvést řadu námitek. K nepochybné výhodě etymologické čistoty termínu (na rozdíl od vžitého spisovný) se však hned naskýtá otázka. Neterminologicky vzato je standard „obvyklá, běžná úroveň; ustálená míra, podoba něčeho“ (SSČ). Kdo ji ale stanoví? Je to jiný rozsah posuzovaných projevů než u projevů tradičně chápaných jako spisovné? Jak se tedy standard dá vybrat, stanovit, definovat (funkčně, sociolingvisticky, strukturně?) a jaká míra ustálenosti je prokazatelná?

K aplikaci anglického pojmu standardu můžeme uvést ještě další námitky. Mezi ně patří značné rozdíly mezi oběma posuzovanými jazyky i v přístupu k jazykové kultuře (v obou významech termínu, tj. stav — „kulturnost“ i péče — „kultivování“). Rozdíly jsou intrajazykové — strukturní: angličtina je jazykem v podstatě bez morfologie, zatímco nejvýraznější diference mezi češtinou spisovnou a nespisovnou (obecnou) jsou právě v tvarosloví. Naopak rozdíly česko-moravské vý[153]slovnosti (zčásti kodifikované jako spisovné dublety) nejsou podstatné. Anglický standard (BBC) je však na takových rozdílech mluveného jazyka založen.

Nakonec jsou tu i rozdíly v kulturní historii. Stačí vzpomenout na tradice českých písmáků a primární úctu k psanému textu v naší zemi s příkladně dávno zavedenou povinnou školní docházkou (stará Anglie takové srovnání nesnese). To všechno přispívá k obecnému a tradičnímu respektu k pojmu spisovný jazyk přes všechny oprávněné výhrady k němu. Je přece jen bližší požadavku definice termínu „odborná pojmenovací jednotka s přesným významem“ (Slovník spisovné češtiny, s. 448).


[1] Závěry z této dvouleté diskuse o obecné i hovorové češtině shrnul r. 1963 B. Havránek ve Slově a slovesnosti.

[2] Přitom je F. Daneš právě jedním z aktivních uživatelů hovorové češtiny, kterou na veřejnosti živě a přirozeně mluví, aniž budí u posluchačů dojem umělé spisovnosti.

[3] Ani pro teoretické stanovení knižnosti takovou soustavnou studii čeština nemá. Termín se opírá jen o úzus. Anglické bookish je jiné, označuje prostředky u nás dříve charakterizované jako (slovo) papírové.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 3, s. 150-153

Předchozí Jiří Kraus: Nápaditá studie o reklamní češtině

Následující Zuzana Hlubinková: Druhý díl pravopisné příručky