Časopis Naše řeč
en cz

Český pravopis a veřejné mínění

Antonín Tejnor

[Články]

(pdf)

-

Před pěti lety proběhla v jazykovědných časopisech rozsáhlá diskuse o tom, zda by bylo vhodné přikročit k radikálnější úpravě českého pravopisu.[1]

O pravopisné otázky má naše veřejnost tradičně živý zájem, znalost pravopisných pravidel se obecně pokládá za znak kulturnosti, pravopis se často chápe jako součást národního kulturního dědictví. Veřejnost zaujímá ke snahám o jakoukoli výraznější úpravu pravopisu citově motivované a často zcela protichůdné postoje.

Zastánci pravopisných úprav se dovolávají racionálního přístupu k těmto otázkám. Zdůrazňují, že pravopisu se připisuje kulturní význam v nadbytečné míře, že jde o záležitost určité dohody, konvence, že pravopis je možno upravit tak, aby lépe vyhovoval funkci zaznamenávací, tj. aby nepůsobil potíže při grafickém zaznamenávání jazykových projevů.

Naproti tomu odpůrci radikálnějších úprav podtrhují význam ustálenosti pravopisu, stability optického obrazu slov a tvarů, která má ve spisovném jazyce důležitou úlohu, podporuje vybavovací funkci pravopisu, tj. umožňuje rychlé a přesné porozumění psanému textu.

V diskusi byl vysloven požadavek, aby byl postoj naší veřejnosti k návrhům na pravopisné úpravy ověřen i objektivními metodami. Proto Ústav pro výzkum veřejného mínění (ÚVVM) ČSAV provedl z podnětu Ústavu pro jazyk český (ÚJČ) ČSAV dvojí šetření o postojích veřejnosti k eventuálním úpravám českého pravopisu. Výsledky těchto šetření mají poskytnout jeden z podkladů pro další činnost pravopisné komise, a to jak při posuzování různých návrhů na rozsah pravopisných úprav, tak i při zpracování praktických pravopisných příruček. Kromě toho byla uskutečněna stejná anketa i mezi pracovníky ÚJČ, aby bylo [266]možno konfrontovat mínění široké veřejnosti (zvláště pak mínění aktivních uživatelů psané podoby spisovného jazyka) s míněním lingvistů.

Šetření organizovaná ÚVVM proběhla v letních a podzimních měsících r. 1968, dotazníková anketa v ÚJČ počátkem r. 1969. Šetření ÚVVM se prováděla metodou přímého řízeného rozhovoru, tazatelé, instruovaní pracovníky ÚVVM, si podle pokynů vybírali dotazované osoby (respondenty) a zaznamenávali jejich odpovědi do záznamových formulářů. Výsledky obou šetření byly pak zpracovány na samočinném počítači IBM 7090, při jejich rozboru bylo použito zejména testu χ.

První šetření, označené „Názory dospělých občanů na některé otázky psaní a pravopisu“, se uskutečnilo v celostátním měřítku mezi dospělými občany ČSSR. ÚVVM zde jednak mohl využít svého výběrového souboru respondentů (celkový počet N = 1960), který svou strukturou reprezentuje populaci ČSSR z hlediska krajů, velikosti bydliště, pohlaví, věku a sociálních skupin, jednak získat alespoň pro dvě základní otázky (doba strávená týdně psaním, subjektivní hodnocení vlastních pravopisných znalostí) možnost srovnání odpovědí respondentů z českých zemí a ze Slovenska. Všem dotázaným byly tedy položeny otázky týkající se počtu hodin strávených týdně psaním a subjektivního posouzení vlastních znalostí pravopisu známkou shodnou s pětistupňovou školní klasifikací. Otázka o názoru na potřebu zjednodušení pravopisu byla ovšem položena jen respondentům z českých zemí, protože v dalším šetření šlo jen o zjištění postojů k alternativním návrhům na úpravu pravopisu českého. Postoj respondentů k pravopisné úpravě se zjišťoval dvojí formou. Polovina českých respondentů jej měla vyjádřit některou z odpovědí seřazených do pětistupňové stupnice, druhá polovina označením některé příčky v tzv. Cantrilově sedmipříčkovém postojovém žebříku. Oběma způsoby se mělo postihnout rozložení kladných a záporných mínění o potřebě dalších pravopisných úprav. Výsledky odpovědí na toto dvojí znění stejné otázky se vzájemně porovnaly. Celé první šetření pak sloužilo za podklad pro stanovení některých kritérií výběru respondentů v šetření druhém.

Toto druhé šetření bylo zaměřeno na skupinu aktivních uživatelů psané podoby českého spisovného jazyka, tj. občanů, kteří věnují psaní minimálně pět hodin týdně. Tím se podle očekávání ve srovnání s prvním šetřením podstatně omezil počet odpovědí „Nevím, [267]nemohu posoudit“. Tazatelé dostali vcelku volný pokyn, aby se obraceli na ty osoby, o nichž se předem dalo předpokládat, že mezi aktivní uživatele psané podoby českého spisovného jazyka patří, tedy na učitele češtiny i jiných předmětů, spisovatele, novináře, studenty, administrativní a technické pracovníky, a to podle kvót, které vyplynuly z prvního šetření vzhledem ke krajům, velikosti obcí apod.

 

Výsledky prvního šetření

1. otázka: „Kolik hodin trávíte týdně psaním — např. dopisů, zápisů ze schůzí, poznámek o studiu, úředních spisů apod.? Jde nám o velmi hrubý odhad, ať již píšete doma, nebo v zaměstnání.“

Z odpovědí vyplynulo, že 50 % dotázaných píše méně než 1 hodinu týdně, 25 % 1—5 hodin, 8 % 6—10 hodin, 6 % 11—20 hodin, 11 % více než 20 hodin. Vyšší počet hodin věnují psaní muži, u dotázaných nad 55 let počet hodin věnovaných psaní výrazně klesá (65 % v této kategorii píše méně než 1 hodinu týdně), markantní rozdíl je i mezi obyvatelstvem malých obcí a velkých měst (v obcích do 500 obyvatel prakticky nepíše 42 % dotázaných, kdežto ve městech nad 100 000 obyvatel prakticky nepíše jen 23 % dotázaných). Na dobu věnovanou psaní má vliv i vzdělání a zaměstnání respondentů. Méně než 1 hodinu týdně píše 46 % nekvalifikovaných dělníků, 48 % rolníků a 42 % lidí ekonomicky neaktivních; v kategorii nevyučených dělníků se základním školním vzděláním prakticky nepíše 47 % mužů a 49 % žen. Tyto údaje výrazně dokumentují společenský význam mluvené jazykové komunikace a mohou posloužit i jako argument pro požadavky na zvyšování péče o kulturu mluvených projevů ve školním vyučování, v mimoškolní jazykové výchově i v hromadných sdělovacích prostředcích.

2. otázka: „Řekl(a) byste o sobě, že ovládáte současný pravopis výborně, velmi dobře, dobře, dostatečně, nebo nedostatečně?“

46 % dotázaných v celé ČSSR hodnotí své znalosti pravopisu jen jako průměrné, 25 % jako dostatečné a 7 % jako nedostatečné, 17 % jako velmi dobré a jen 3 % jako výborné. Je to jednak projev nejistoty v praktickém ovládání současných pravopisných zásad a pravidel, jednak důsledek školského hodnocení jazykových projevů, v němž se zřetel k pravopisným znalostem často přeceňuje. Zajímavé [268]je, že na Slovensku je nápadně větší počet těch, kteří své znalosti pravopisu považují za nedostatečné (v SSR — 14 %, v ČSR — 4 %), ačkoli slovenský pravopis byl posledními úpravami značně zjednodušen (jednotné psaní -i v minulém příčestí, psaní předpon s- a z- ve shodě s výslovností, důslednější pravopisné přizpůsobování přejatých slov). Vzhledem k tomu, že veřejnost často mylně ztotožňuje pojmy „pravopis“ a „jazyková správnost“, mohlo být toto hodnocení slovenských respondentů zčásti ovlivněno rozsáhlou publicistickou kampaní za zvyšování kultury spisovného jazyka, která na Slovensku proběhla v uplynulých letech. Ale i v ČSR hodnotí 51 % dotázaných své pravopisné znalosti jako průměrné a 26 % jako podprůměrné. Zdá se tedy, že se ani v českých zemích dosud nedaří ani školní, ani mimoškolní jazykovou výchovou pravopis v uspokojivé míře ovládnout.

3. otázka: „Objevují se požadavky upravit pravopisná pravidla, aby se zjednodušilo jednak psaní, jednak vyučování pravopisu. Ovšem výrazná pravopisná úprava by přinesla jisté potíže, např. těm, kteří dosavadní pravopis již ovládají. Rádi bychom znali Váš názor, zda byste souhlasil(a) s výraznější úpravou pravopisu, nebo nesouhlasil(a).“

První polovina dotázaných z ČSR (N = 697) se ve svých postojích rozlišila takto:

13 % odpovědělo „Naprosto souhlasím“, 34 % „Souhlasím“, 28 % „Nevím“, 21 % „Nesouhlasím“ a 4 % „Naprosto nesouhlasím“. Kladný postoj projevilo tedy 47 % z této skupiny, záporný 25 %.

Druhá polovina dotázaných v ČSR (N = 699) vyjádřila svůj postoj k návrhům na výraznější úpravu pravopisu označením příslušné příčky v Cantrilově sedmistupňovém žebříku, v němž nejvyšší příčka označuje krajní souhlas, střední příčka nerozhodný postoj a nejnižší příčka krajní nesouhlas. V tomto souboru dotázaných se projevily vyšší relativní četnosti u obou extrémních odpovědí (7., nejvyšší příčka — 27 %, 1., nejnižší příčka — 14 %), ale poměr mezi kladnými a zápornými postoji byl téměř stejný jako u odpovědí vyjádřených pětistupňovou slovní stupnicí (50 % kladných, 22 % nerozhodných, 28 % záporných). Tento poměr zřejmě souvisí s tím, jak dotazovaní hodnotí své pravopisné znalosti. Ale z formulace otázky nebylo možno posoudit, jaký rozsah pravopisných úprav by přicházel v úvahu. Větší počet odmítavých postojů se zcela podle očekávání projevil ve vrstvách s vyšším školním vzděláním (u mužů s maturitou 36 %, [269]u žen s maturitou 34 %), ale odchylka od průměru není příliš výrazná.

 

Výsledky druhého šetření

1. otázka: „Kolik hodin týdně trávíte psaním?“

Na rozdíl od prvního šetření byli do souboru dotazovaných (N = 978) zařazeni jen ti respondenti, kteří píší minimálně pět hodin týdně, a které lze tedy označit za aktivní uživatele českého spisovného jazyka v jeho psané podobě. 10 % z nich tráví psaním 5 hodin týdně, 38 % 6—10 hodin, 29 % 11—20 hodin, 23 % více než 20 hodin. Ve srovnání s výběrem v prvním šetření stoupla zejména relativní četnost kategorie respondentů píšících 6—10 hodin (z 8 % na 38 %) a 11—20 hodin (z 6 % na 29 %).

2. otázka: „Jaká asi část Vašich písemných projevů připadá na projevy veřejné (referáty, články, literární práce, úřední spisy aj.) a jaká část na projevy neveřejné (např. soukromé dopisy, deník, poznámky aj.)?“

Z odpovědí vyplynulo, že oblast psaných projevů veřejných zaujímá přes polovinu veškerého času stráveného psaním (52 % píše většinou projevy veřejné, 21 % asi z poloviny veřejné, 27 % většinou neveřejné). Podle předpokladu se to nejmarkantněji projevuje u redaktorů (84 %) a u administrativních pracovníků (60 %), zatímco projevy neveřejné převládají u studentů (60 %).

3. otázka: „Zhruba kolik hodin týdně trávíte čtením, ať již ze studijních či pracovních důvodů, nebo jen pro zábavu?“

V souboru dotázaných se neobjevily odpovědi „Prakticky nečtu“ ani „Čtu méně než 1 hodinu týdně“. 1—5 hodin týdně věnuje četbě 16 % dotázaných, 6—10 hodin 37 %, 11—20 hodin 29 %, více než 20 hodin 18 %. Nejvíce času věnují četbě učitelé češtiny, redaktoři, výzkumní pracovníci a studenti, občané s maturitou složenou na všeobecně vzdělávacích školách a absolventi vysokých škol s humanitním zaměřením studia. Projevila se také očekávaná statistická korelace se skupinami rozdělenými podle času věnovaného psaní.

4. otázka: „Používáte někdy nějaké jazykové příručky, do níž nahlédnete, když jste na rozpacích, jak se co píše?“

[270]61 % dotázaných odpovědělo „Ano“, 39 % „Ne“. Tento výsledek lze interpretovat různě, i protichůdně. Svědčí jednak o tom, že normativní jazykové příručky jsou potřebné a že jejich zpracování je třeba věnovat pozornost, jednak i o tom, že značnou část pravopisných jevů nelze zvládnout jen pamětí a že škola nestačí pravopisným pravidlům bezpečně naučit. Bylo by jistě velmi zajímavé srovnat tento stav v používání jazykových normativních příruček u nás a v jiných zemích. Avšak vzhledem k tomu, že uživatelé směšují často otázky pravopisné s otázkami jazykové správnosti v širokém smyslu, nemůžeme vyloučit, že odpovědi na tuto otázku byly zčásti ovlivněny tímto mylným pojetím. To platí i o odpovědích na otázku následující.

5. otázka: „Používáte jazykové příručky často (tj. aspoň jednou týdně), občas, nebo jen výjimečně?“

17 % dotázaných odpovědělo „Často“, 44 % „Občas“ a 39 % „Výjimečně“. Nejčastěji užívají jazykových příruček učitelé češtiny, redaktoři a studenti. Ti všichni musí respektovat i veškeré dílčí úpravy a drobné změny v pravopisných pravidlech, a proto jsou častěji nuceni hledat v normativních příručkách poučení. Ostatní uživatelé často ani nejsou o těchto jednotlivostech informováni. Relativně nejméně často užívají normativních příruček administrativní pracovníci. Snad proto, že se v administrativě velmi často užívá automatizovaných jazykových šablon, které pak v psaných projevech nepůsobí potíže, že písařky často jen mechanicky opisují předložený text a nepokoušejí se ho jazykově upravovat, že nepociťují tolik odpovědnosti za jazykovou stránku projevů a že zpravidla nejsou ani vystaveny kritice ze strany příjemců úřední nebo obchodní korespondence.

6. otázka: „Mezi jazykovědci a pedagogy se diskutuje o tom, zda by v budoucnu ve vhodné době měla být provedena úprava českého pravopisu se snahou o jeho zjednodušení…“

(Dotazovaným byl předložen výtah hlavních argumentů pro úpravu i proti ní, jak byly formulovány v diskusi v letech 1964/65, zatím bez konkrétních příkladů jednotlivých úprav.)

11 % dotázaných odpovědělo, že by souhlasili s radikálním zjednodušením pravopisných pravidel, 62 % se vyslovilo jen pro zjednodušení pravidel obtížnějších, 21 % je pro zachování dnešního stavu, 4 % pro návrat k starším pravopisným formám (zde šlo zřejmě [271]o psaní přejatých slov) a 2 % dotázaných odpovědělo „Nevím, neuvažoval jsem o tom“. Počítáme-li ona 4 % navrhovatelů návratu ke starším formám mezi odpůrce úprav, činí poměr přívrženců úpravy k jejím odpůrcům 73 % : 25 %, tedy zhruba 3 : 1. Srovnáme-li tato čísla s výsledky prvního šetření, vidíme, že po seznámení s hlavními argumenty pro úpravu i proti ní počet přívrženců úpravy prudce vzrostl (ze 47 % na 73 %, avšak 62 % dotázaných je pro zjednodušení jen obtížných pravidel). Zdá se tedy, že argumenty ve prospěch úpravy jsou pro veřejnost na první pohled značně atraktivní, hlavně pro učitele češtiny (89 %) a studující (81 %). Na druhé straně minimální počet (4 %) respondentů navrhujících vrátit se ke starším pravopisným formám svědčí o tom, že na poslední úpravy z roku 1957 si veřejnost téměř zcela zvykla.

7. otázka: „Odůvodněte svůj názor, který jste vyjádřil(a) v odpovědi na otázku číslo 6.“

V odpovědích respondenti většinou opakují argumenty z lingvistické diskuse. Jde zejména o uvolnění vyučovacích hodin věnovaných pravopisu ve škole (14 %), o snazší zvládnutí pravopisných pravidel (11 %), o zvětšení počtu těch, kteří pravopis ovládají (10 %), o usnadnění práce učitelům (10 %), o přiblížení pravopisu k výslovnosti (6 %) atd. Takové důvody, jako je usnadnění zaznamenávací funkce pravopisu, snížení myšlenkové námahy při psaní a nároků na paměť při zvládání pravidel, respondenti výslovně neuvádějí. Buď si jich nejsou vědomi, naléhavě je nepociťují, nebo je z osobní prestiže nepřiznávají.

Důvody uváděné proti úpravě jsou rovněž motivovány snahou o myšlenkovou ekonomičnost jen zastřeně. Argumentuje se hledisky společenskými: že by vznikly nesnáze všem, kteří dnešní pravopis ovládají (25 %), že by se vyvolaly dlouhotrvající společenské potíže, chaos (10 %), že reforma pravopisu je projev neúcty ke kulturní tradici (19 %). Tato poslední námitka naznačuje, že je nutno stále počítat se značným emocionálním vztahem k pravopisu, který se nechápe jen jako věc konvence, ale jako součást národního kulturního dědictví. Vcelku se však ani v těchto námitkách neobjevily jiné argumenty než ty, které již byly vzneseny v odborné diskusi.

Ukazuje se potřeba veřejnost o celé diskusi nezaujatě informovat, a zejména vysvětlit, že rozpor požadavků plynoucích z protikladu [272]zaznamenávací a vybavovací funkce pravopisu odstranit nelze a že při každé úpravě se nutně musí hledat kompromisní řešení.

8. otázka: „V češtině píšeme z historických důvodů dlouhé ú dvěma způsoby, bud s čárkou, nebo s kroužkem, ačkoliv je výslovnost stejná. Byl(a) byste pro návrh, nebo proti návrhu zrušit ů s kroužkem a psát všude ú s čárkou?“

39 % respondentů se vyjádřilo pro zrušení ů, 53 % proti zrušení a 8 % odpovědělo „Nevím“. Ačkoli se zdálo, že tato úprava by působila nejméně potíží, odpověděla nadpoloviční většina dotázaných záporně. I když ani počet těch, kteří by s návrhem souhlasili, není malý, převažuje tu zřejmě zafixovaná grafická podoba mnoha frekventovaných slov a tvarů, kde se ů píše, i okolnost, že pravidla o psaní ů jsou poměrně velmi jednoduchá. Výsledek tedy není nutně v rozporu s odpověďmi na 6. otázku, kde se většina vyslovila pro zrušení jen pravidel obtížných.

9. otázka: „Považujete za vhodné, nebo za nevhodné odstranit rozdíl mezi psaním slabik -mě- a -mně-? Jestliže za vhodné, který ze způsobů byste pokládal za vhodnější?“

53 % respondentů pokládá za vhodnější zavést důsledné psaní -mě- (tedy i ve slovech zapoměl, rozumě), 7 % je pro důsledné psaní -mně- (tedy i ve slovech mněsto, střídmně), 37 % nepovažuje za vhodné rozdíl odstraňovat a 3 % odpovědělo, že to nemohou posoudit. Nadpoloviční většina se vyslovila pro důsledné psaní -mě- patrně proto, že ve vědomí uživatelů je grafická podoba skupiny -mě- pevně zachována v základech mnoha běžných slov (měsíc, měkký, měřit aj.) nebo v tvaroslovných koncovkách (mámě, ze země aj.), naproti tomu se dost často vyskytuje chybné psaní -mě- místo -mně- v odvozeninách (např. příslovce významně se někdy mylně pokládá za odvozené od podstatného jména význam a píše se chybně v podobě „významě“ apod.). Zjištění, že se pro zavedení důsledného psaní -mě- vyslovovali ve větší míře respondenti z Moravy, může souviset s tím, že se tato skupina v některých dialektech nevyslovuje jako [mně], ale jako [mje]. Ostatně ani mnozí mluvčí v Čechách si neuvědomují, že skupinu -mě- vyslovují jako [mně]. Je však třeba brát v úvahu i to, že ani počet respondentů, kteří nepovažují za vhodné rozdíl mezi psaním skupin -mě- a -mně- odstraňovat (37 %), není nikterak malý.

[273]10. otázka: „Představte si, že byste měl(a) posoudit několik návrhů, jež se týkají psaní měkkého a tvrdého i. Který návrh by nejspíš odpovídal Vašemu názoru?

1. Odstranit písmeno y ve všech případech, ve slovech domácích i přejatých.

2. Ponechat y ve slabikách hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny, v ostatních případech v domácích slovech y odstranit.

3. Nahradit y měkkým i pouze v tzv. vyňatých slovech a v minulém příčestí.

4. Nahradit y měkkým i pouze v tzv. vyňatých slovech a ve všech ostatních případech ponechat dnešní stav.“

(O těchto čtyřech návrzích uvažovala pravopisná komise.)

5 % dotázaných považuje za vhodné odstranit písmeno y důsledně ve všech případech, ve slovech domácích i přejatých, 15 % je pro ponechání y jen v tzv. tvrdých slabikách a pro odstranění y v domácích slovech ve všech případech ostatních, 5 % je pro nahrazení y měkkým i jen ve vyňatých slovech a v minulém příčestí, 4 % jsou pro nahrazení y měkkým i jen ve vyňatých slovech.[2] 65 % respondentů se vyslovilo pro zachování dnešního stavu v psaní i a y, 4 % uvedlo jiné návrhy (např. nahradit y měkkým i jen v některých méně frekventovaných vyňatých slovech), 2 % odpovědělo „Nevím, nemohu posoudit“.

Ačkoli se psaní i a y často označuje za nejobtížnější jev českého pravopisu (srov. zde odpovědi na 14. otázku), pro nějakou změnu pravidel v psaní i a y se vyslovila jen necelá třetina respondentů, kdežto dvě třetiny jsou pro zachování dnešního stavu. Překvapuje zejména nízký počet (4 %) kladných stanovisek k návrhu nahradit y měkkým i ve vyňatých slovech, ačkoli právě učení se vyňatým slovům klade značné nároky na mechanickou paměť. Zdá se však, že grafický obraz zejména frekventovaných slov s y je ve vědomí uživatelů českého jazyka zafixován velmi silně.

Z alternativních návrhů pravopisné komise byl nejčastěji (15 %) přijímán návrh na ponechání y v domácích slovech jen v tzv. tvrdých [274]slabikách, 13 % učitelů češtiny se vyslovilo pro návrh nahradit y měkkým i ve vyňatých slovech a v minulém příčestí.

11. otázka: „Kdybyste měl(a) posoudit návrhy na užívání předložky s a z ve spojení s 2. pádem, pro který návrh byste se nejspíše vyslovil(a)?“

31 % respondentů by souhlasilo s tím, aby se ve spojení s 2. pádem vždy užívalo jen předložky z, 22 % respondentů je pro závazné dodržování významového rozdílu mezi oběma předložkami (např. vytáhnout něco ze země, ale zvednout něco se země), 43 % souhlasí s návrhem povolit ve spojení s 2. pádem vždy z, ale připustit užívání předložky s pro vyjádření významového odstínu „shora dolů nebo po povrchu pryč“, 4 % odpovědělo „Nevím, nemohu posoudit“.

Největší počet respondentů se tedy kladně vyslovil k návrhu na užívání předložky z ve spojení s 2. pádem vždy, ale současně na povolení užívat předložky s ve spojení s 2. pádem pro vyjádření významového odstínu. Jen učitelé českého jazyka se většinou (52 %) přikláněli k důslednému užívání předložky z ve spojení s 2. pádem, a to bez jakýchkoli výjimek. Poněkud překvapuje značný počet administrativních pracovníků (26 %) požadujících závazně dodržovat ve spojení s 2. pádem významové rozlišení obou předložek. Z poradenské praxe víme, že mnozí píšící se dodnes řídí zjednodušující (a mylnou) školskou poučkou, že proti předložce na stojí vždycky předložka s, kdežto proti předložce v(e) vždy předložka z. Ve veřejnosti je dokonce dost hluboko zakořeněna představa, že Pravidla českého pravopisu vydávaná před rokem 1957 kodifikovala užívání předložek s a z právě takto. Celkový počet kladných postojů k připuštění předložky z ve spojení s 2. pádem vždy (1. a 3. varianta — 74 % kladných odpovědí) naznačuje, že realizování 3. varianty by bylo veřejností přijato pravděpodobně bez velkých námitek.

12. otázka: „Co byste doporučil(a) pro psaní cizích slov přejatých do češtiny?“

24 % respondentů se vyslovilo pro důsledné užívání počeštěných grafických podob ve shodě s ustálenou výslovností, 35 % pro ponechání původní grafické podoby jen u slov úzce odborných, 40 % pro připuštění dubletních podob ve všech případech a 1 % odpovědělo „Nevím, nemohu posoudit“.

Názory na psaní přejatých slov nejsou zřejmě ve veřejnosti vyhraněné. I když se nikdo nevyslovil zásadně proti počešťování, přece [275]jen překvapuje, že pro důsledné užívání počeštěných podob se vyslovil nejmenší počet, a pro připuštění dublet ve všech případech naopak největší počet respondentů. Šlo jim zřejmě o to, aby se zmenšila možnost pravopisných chyb. Rozhodující vliv má patrně i síla pravopisného zvyku. Překvapivý je velký počet zastánců dubletních podob. Vždyť v diskusích se velmi často setkáváme s ostrými námitkami proti dubletám, vytýká se jim, že způsobují pravopisnou nejistotu, že zbytečně komplikují školní vyučování atd. O nevýhodách, které dublety přinášejí např. v dokumentaci, při sestavování rejstříků, slovníků apod., respondenti zřejmě nevědí, ve své praxi na ně nenarážejí, neuvědomují si je.

13. otázka: „U některých přejatých slov kolísá výslovnost délky samohlásek. Označení nebo neoznačení délky v písmu má vliv na ustálení výslovnosti. Který způsob byste doporučil(a)?“

35 % respondentů je pro důsledné neoznačování délky samohlásek v přejatých slovech, 25 % pro důsledné označování, 40 % pro důsledné připuštění dublet.

Zdá se, že tu vedle navyklého grafického obrazu slov zčásti působí i tendence projevující se ve výslovnosti přejatých slov, že se totiž někdy dlouhé samohlásky (zvláště dlouhé ó) v přejatých slovech pociťují jako nenáležité. To se projevuje zejména na Moravě a při analýze odpovědí by bylo zapotřebí ještě podrobněji přihlédnout k oblastním rozdílům.

14. otázka: „Co pokládáte v dnešním českém pravopisu za zvlášť obtížné? Uveďte dva nejobtížnější jevy.“[3]

Respondenti zhodnotili obtížnost pravopisných jevů v tomto pořadí: (V procentech je vyjádřen počet dotázaných, kteří uvedli příslušný pravopisný jev jako jeden ze dvou nejobtížnějších.)

1. Psaní i a y 38 %
2. Kladení čárek ve větě a v souvětí 34 %
3. Předložky s a z 30 %
4. Psaní -mě- a -mně- 28 %
[276]5. Psaní velkých písmen 25 %
6. Psaní přejatých slov 21 %
7. Předpony s- a z- 16 %
8. Psaní spřežek 6 %
9. Délka samohlásek v domácích slovech 2 %

Na tomto hodnocení se markantně projevuje vliv školské klasifikace pravopisných chyb podle rozlišení na tzv. hrubé a běžné. Např. za chybu v psaní y a i se často snižuje známka až o dva stupně, za chybně umístěnou čárku ve větě nebo v souvětí o stupeň, kdežto chyby v psaní spřežek nebo v označení kvantity v domácích slovech zpravidla na klasifikaci písemné práce vliv nemají. Psaní i a y se tedy považuje za nejobtížnější pravopisný jev. A přesto se tak výrazná většina respondentů staví proti zjednodušení pravopisných pravidel, která s tímto jevem souvisejí (srov. odpovědi na 10. otázku).

15. otázka: „Používáte některé z jazykových příruček?“

Otázka byla položena dvojím způsobem:

A) bez uvedení seznamu nejužívanějších normativních příruček (v souvislosti se 4. otázkou),

B) s uvedením následujícího seznamu:

Pravidla českého pravopisu
Havránek - Jedlička: Česká mluvnice
Havránek - Jedlička: Stručná mluvnice česká
Váša - Trávníček: Slovník jazyka českého
Příruční slovník jazyka českého
Slovník spisovného jazyka českého
jiné příručky

Údaje vyplývající z opovědí na obě verze otázky byly zpracovány zvlášť. Při druhém způsobu položení otázky došlo podle očekávání ke korekci stoupajícím směrem. To mohlo být způsobeno buď tím, že respondenti po přečtení seznamu příruček uvedli z prestižních důvodů i ty, kterých ve skutečnosti prakticky neužívají, nebo si dodatečně na některé další, zřídka užívané příručky vzpomněli. I když nejsou rozdíly v odpovědích na první (otevřenou) a druhou (zavřenou) otázku příliš velké, přece jen lze považovat odpovědi na otevřenou otázku za věrohodnější.

[277]Ad A) Podle očekávání užívají dotázaní nejčastěji (54 %) Pravidel českého pravopisu. Z ostatních příruček nejčastěji uvádějí Vášův a Trávníčkův Slovník jazyka českého, ale i ten jen zřídka (7 %). Překvapuje zjištění, že Slovníku spisovného jazyka českého užívají jen 2 % dotázaných. Tísnivě působí zvláště to, že z učitelů českého jazyka užívá SSJČ jen 6 %, z učitelů ostatních předmětů jen 4 %, z redaktorů 9 %, z inženýrskotechnických pracovníků 1 %, ze studentů 1 % a z poměrně četné skupiny administrativních pracovníků (N = 296) na otázku položenou prvním způsobem (bez uvedení seznamu) dokonce nikdo neuvedl, že SSJČ užívá. Je zřejmé, že se tento slovník bohužel ani ve školách, ani v mimoškolní jazykové výchově dostatečně neprosazuje, že se s ním mnozí uživatelé nenaučili pracovat. Nikdo z dotázaných neodpověděl na otevřenou otázku (č. 4), že sleduje jazykovědné časopisy, v seznamu u 14. otázky nebyly jazykovědné časopisy uvedeny.

Ad B) Relativní četnosti kladných odpovědí na otázku položenou druhým způsobem (zavřená otázka).[4]

Pravidla českého pravopisu 53 %
Váša - Trávníček: Slovník jazyka českého 11 %
Havránek - Jedlička: Česká mluvnice 10 %
Stručná mluvnice česká 8 %
Příruční slovník jazyka českého 6 %
Slovník spisovného jazyka českého 4 %
jiné příručky 8 %

Vzhledem k tomu, že se celé šetření týkalo pravopisné problematiky, je vysoký počet odpovědí uvádějících Pravidla českého pravopisu zcela přirozený.

16. otázka: „Je Vám známo, že existují dvě podoby knihy Pravidla českého pravopisu, akademické vydání a školní vydání?“

O existenci dvou variant vědělo 57 % z 978 dotázaných, hlavně učitelé, v menší míře administrativní a techničtí pracovníci. Z odpovědí však není zřejmé, zda si všichni uživatelé, kteří o existenci dvou [278]variant Pravidel vědí, také dostatečně uvědomují, jaké jsou mezi oběma vydáními rozdíly a jaké poučení je v nich možno najít.

Následujících 11 otázek (17.—27.) kladli tazatelé jen těm respondentům, kteří na 16. otázku odpověděli kladně (N = 580).

17. otázka: „Kterého vydání Pravidel českého pravopisu užíváte?“

77 % respondentů užívá školního vydání Pravidel, 12 % akademického a 11 % obojího. Patrně to souvisí jednak s počtem vydaných exemplářů, jednak s tím, že školní vydání, obsahující i tvaroslovné údaje, bylo zavedeno jako pomocná kniha na školách prvního i druhého cyklu.

18. otázka: „Myslíte, že je vhodné vydávat Pravidla ve dvou podobách?“

58 % respondentů se vyslovilo pro vydávání obou verzí Pravidel, 26 % proti tomu, 16 % odpovědělo „Nevím, nemohu posoudit“. Názor byl zřejmě vyslovován bez ohledů na vlastní praxi uživatelů, protože obou vydání užívá jen 11 % a 77 % jen vydání školního (srov. odpovědi na 17. otázku).

19. otázka: „Kterou podobu Pravidel českého pravopisu považujete za účelnější?“

59 % dotázaných považuje za účelnější vydání školní, 17 % vydání akademické. Poměrně vysoký počet (24 %) dotázaných projevil nerozhodnost. Vyslovené názory korespondují s odpověďmi na 17. otázku. Pozoruhodné je však zjištění, že i z uživatelů obojího vydání 59 % považuje za vhodnější vydání školní.

20. otázka: „Považoval(a) byste za účelné, nebo za neúčelné vydat místo dvou dosavadních zpracování Pravidel jednosvazkovou příručku s údaji o pravopisu, výslovnosti, tvarosloví, o vazbách slov, jejich významu a slohovém zabarvení?“

70 % respondentů se vyslovilo pro vydání takovéto jednosvazkové víceúčelové jazykové příručky, 19 % proti tomu a 11 % odpovědělo „Nevím“. Z toho lze usoudit, že by vydání příručky obsahující ve větší míře různé jazykové informace bylo veřejností dobře přijato. Škoda jen, že nebyla položena i alternativní otázka, jak by uživatelé přijali příručku jiného typu než Pravidla, jakýsi školní jednosvazkový Slovník spisovného jazyka českého, kdyby byl vydán vedle dosavad[279]ních Pravidel. V každém případě bude při přípravě takové příručky působit značné potíže výběr hesel a rozsah jejich zpracování, aby se příručka mohla uplatnit jak ve školním vyučování, tak v administrativní, technické a jiné praxi.

21. otázka: „Domníváte se, že by Pravidla měla uvádět jen slova běžně užívaná, nebo i výrazy úzce odborné?“

Názor veřejnosti tu není zdaleka vyhraněný. 41 % je pro uvádění jen slov běžně užívaných, 56 % i pro uvádění výrazů úzce odborných, 3 % dotázaných odpovědělo „Nevím, nemohu posoudit“. U mnoha uživatelů Pravidla českého pravopisu slouží jako pomůcka i místo různých odborných slovníků.

22. otázka: „Měl, nebo neměl by abecední slovníček Pravidel obsahovat slova, která nepůsobí většině uživatelů pravopisné obtíže?“

48 % respondentů se vyslovilo pro uvádění i takových slov, jako např. dub, družba, komisař, Vltava, vlajkonoš apod., 49 % proti tomu, 3 % odpověděla „Nevím“. Přibližná rovnost kladných a záporných odpovědí ukazuje, v jak svízelné situaci jsou zpracovatelé Pravidel, jak těžko lze odhadnout, které slovo může uživatelům působit pravopisné obtíže. V odpovědích se liší uživatelé akademického vydání Pravidel od uživatelů vydání školního, z uživatelů akademického vydání je 65 % proti uvádění běžných slov. U školního vydání je situace složitější proto, že toto vydání musí zahrnovat i všechna běžná slova s nepravidelnou flexí, s dubletními gramatickými tvary apod. Všechna tato slova by samozřejmě musela být i v doporučované jednosvazkové příručce, takže by se nutně musel omezit počet hesel a méně frekventovaná slova by bylo nutno vyloučit.

23. otázka: „Při používání Pravidel hledáte jen v abecedním slovníčku, nebo jen v úvodní části? Anebo hledáte v obojím? Jestliže v obojím, v které části hledáte častěji?“

Nejvíce respondentů (49 %) hledá v obou oddílech, ale častěji ve slovníčku, 23 % hledá v obou oddílech přibližně stejně, 19 % hledá jen v abecedním slovníčku (to je menší počet, než se předpokládalo), 7 % v obou oddílech, ale častěji v úvodní části a 2 % respondentů hledají pouze v úvodní části. Poslední dvě odpovědi se nezdají dost věrohodné, nelze si však ověřit, zda si tito respondenti uvědomili [280]podstatu rozdílu informací v úvodní části Pravidel a v abecedním slovníčku, nebo zda jejich odpovědi byly ovlivněny prestižním momentem, např. snahou ukázat, že v Pravidlech hledají informace jen o složitějších pravopisných problémech apod. Rozhodně však z odpovědí vyplývá, že zpracovávání úvodní části Pravidel je třeba věnovat značnou pozornost, zejména z hlediska jejího přehledného uspořádání i výraznější grafické úpravy.

24. otázka: „Pokládal(a) byste za užitečné, nebo za neužitečné zahrnout do úvodní, obecné části Pravidel i poučení o tvarosloví a o tvoření slov?“

80 % respondentů se vyslovilo pro zařazení informací o tvarosloví do Pravidel, proti tomu bylo 15 %, 5 % odpovědělo „Nemohu posoudit“. Zřejmě by tedy bylo vhodné tyto partie do úvodní části Pravidel zařadit, a to asi v podobném rozsahu, jaký je tvarosloví věnován v Pravidlech slovenského pravopisu. Mluví pro to i okolnost, že počet uživatelů normativních mluvnic je velmi nízký (srov. odpovědi na 15. otázku).

25. otázka: „Hledáte v Pravidlech poučení i o výslovnosti?“

69 % dotázaných hledá v Pravidlech i poučení o výslovnosti (36 % jen zřídka), 31 % toto poučení nehledá. Vzhledem k tomu, že Pravidla českého pravopisu jsou nejužívanější jazykovou příručkou (srov. odpovědi na 15. otázku), je uvádění spisovné výslovnosti v nich velmi důležité i pro zvyšování kultivovanosti mluvených projevů. Vždyť dosud nebyl vydán II. díl příručky Výslovnost spisovné češtiny, obsahující výslovnost přejatých slov, a Slovník spisovného jazyka českého se ve veřejnosti v dostatečné míře neuplatňuje.

26. otázka: „Hledáte v Pravidlech poučení i o způsobu psaní vlastních jmen?“

63 % dotázaných (35 % jen zřídka) hledá v Pravidlech i poučení o způsobu psaní vlastních jmen (i když se vlastní jména uvádějí v Pravidlech jen v omezeném výběru a nesoustavně), 37 % takové poučení nehledá. Možná, že by přehlednosti Pravidel prospělo, kdyby se vlastní jména uvedla v abecedním uspořádání samostatně jako dodatek k abecednímu slovníčku. Stálo by rovněž za zjištění, která z vlastních jmen (osobní, zeměpisná) se hledají častěji.

[281]27. otázka: „Hledáte v Pravidlech poučení o tom, kdy je třeba psát velká písmena?“

78 % dotázaných (34 % jen zřídka) hledá v Pravidlech poučení o psaní velkých písmen, 22 % toto poučení nehledá. Je zřejmé, že zejména takové vlastní názvy, u nichž dochází k pochybnostem o způsobu psaní (např. nábřeží kapitána Jaroše, Sídliště A. Staška), je třeba v Pravidlech uvádět. Mluví pro to i okolnost, že 25 % dotázaných považuje psaní velkých písmen za nejobtížnější pravopisný problém (srov. odpovědi na 14. otázku).

28. otázka: — Po seznámení s různými návrhy na úpravu pravopisných pravidel byli respondenti vyzváni, aby vyjádřili svůj postoj k výraznější úpravě pravopisu označením některé z příček Cantrilova postojového žebříku.

Relativní četnosti odpovědí:
7. příčka (rozhodné schválení) 8 %
6. příčka 7 %
5. příčka 15 %
4. příčka (neutrální postoj) 26%
3. příčka 20 %
2. příčka 17 %
1. příčka (rozhodné odmítnutí) 7 %

Zjišťujeme, že se postoj značné části respondentů změnil. Po seznámení s konkrétními návrhy se pro reformu vyslovuje jen 30 %, kdežto proti reformě 44 %. Rozložení relativních četností odpovědí na sedmi příčkách Cantrilova postojového žebříku se zhruba blíží Gaussově křivce. Považujeme-li počet 26 % těch, kteří vyjádřili neutrální postoj, za uživatele, kteří jsou v podstatě se současným stavem spokojeni, jeví se nám poměr 7 : 3 ve prospěch současného stavu. Statisticky zajímavé je i srovnání postojových žebříků z prvního a druhého šetření. Před seznámením s různými návrhy pravopisné komise (ta ovšem v průběhu svého jednání brala v úvahu úpravy zcela nepatrné i velmi radikální) tvořil součet % na 5. až 7. příčce Cantrilova žebříku 50, po seznámení s těmito návrhy už jen 30. Naproti tomu součet % na 1. až 3. stupni vzrostl z 28 na 44. Ještě výrazněji se projeví pokles kladných postojů k reformě srovnáním s odpověďmi na 6. otázku položenou souboru aktivních uživatelů psané po[282]doby spisovného českého jazyka. Po seznámení s argumenty odborné diskuse o reformě se slovní odpovědí vyjádřilo pro reformu 73 % respondentů a na Cantrilově žebříku pak poklesl počet těch, kteří reformu schvalují, o celých 43 %. Je zřejmé, že radikální návrhy, o nichž pravopisná komise také alternativně uvažovala, by veřejností nebyly příznivě přijaty. Ovšem u různých respondentů se podstatně liší představy o tom, co se má považovat za radikální zásah. Např. zatímco někteří respondenti posuzují odstranění kroužkovaného ů z české grafiky jako zásah velmi radikální, jiní se domnívají, že by šlo jen o nepodstatnou dílčí úpravu.

Struktura výběrového souboru aktivních uživatelů psané podoby českého spisovného jazyka:

Z 978 dotázaných bylo:

38 % administrativních pracovníků, 18 % učitelů (6 % učitelů češtiny), 17 % technických pracovníků, 10 % studentů, 6 % redaktorů, 3 % dělníků, 3 % výzkumných pracovníků z jiných oborů;
35 % ve věku 18—29 let, 27 % ve věku 30—39 let, 25 % ve věku 40—49 let, 13 % nad 50 let;
53 % mělo středoškolské vzdělání s maturitou, 23 % vysokoškolské vzdělání, 21 % odborné vzdělání bez maturity a 3 % jen základní vzdělání; 64% bylo z Čech (18 % z Prahy) a 36 % z Moravy;
26 % bylo z měst nad 100 000 obyvatel, 26 % z měst od 10 000 do 100 000 obyvatel, 22 % z obcí od 500 do 2000 obyvatel, 10 % z obcí od 2000 do 5000 obyvatel a 6 % z obcí do 500 obyvatel.

Při výzkumu se zjišťovalo i to, zda má dotazovaný děti školního věku a zda jim pomáhá řešit pravopisné problémy. Po zhodnocení odpovědí se však zjistilo, že tato okolnost není pro formování postoje k pravopisným úpravám statisticky významná a že odpovědi dotazovaných v podstatě neovlivnila. To bylo pro sestavovatele dotazového archu dost překvapivé. Ukázalo se, že pro zaujímání postoje k návrhům na pravopisné úpravy je rozhodující především vlastní jazyková praxe respondentů.

Stejné otázky jako ve druhém šetření, zaměřeném na aktivní uživatele psané podoby českého spisovného jazyka, byly položeny i pracovníkům Ústavu pro jazyk český ČSAV, a to jak pracovníkům vědeckým a odborným, tak i administrativním. Některé odpovědi administrativních pracovníků ÚJČ se výrazněji liší od odpovědí administrativních pracovníků z jiných institucí. Tyto rozdíly [283]vyplývají ze zvláštního charakteru jazykovědného pracoviště, kde i administrativní pracovníci pociťují větší odpovědnost za jazykovou úroveň psaných textů a častěji užívají normativních příruček (ostatně je mají na pracovišti snadno k dispozici). K pravopisným úpravám zaujali administrativní pracovníci ÚJČ většinou značně konzervativnější postoj než ostatní aktivní uživatelé psané podoby českého spisovného jazyka. Ale pro malý počet respondentů v této skupině (N = 28) nelze z toho vyvozovat širší závěry.

Zajímavější bylo srovnání výsledků šetření ÚVVM se zjištěnými postoji vědeckých a odborných pracovníků ÚJČ (N = 68), lingvistů, kteří mají k české pravopisné problematice velmi blízko nebo kteří se na řešení pravopisných otázek přímo podílejí. Všichni odpověděli, že často používají různých normativních příruček. Jistě i proto, že u mnoha z nich jsou starší pravopisná pravidla zafixována v povědomí mnohem silněji než u ostatních aktivních uživatelů českého spisovného jazyka a že častěji než jiní uživatelé vyhledávají u jednotlivých jazykových jevů pravopisné problémy. Tento postoj je u lingvistů vypěstován, vyplývá z jejich studijního zaměření i z vlastní vědecké činnosti. A přece se neubráníme otázce, zda můžeme být spokojeni s takovým stavem pravopisu, kdy i pracovníci jazykovědné instituce pociťují tak často potřebu kontrolovat grafické podoby různých slov a tvarů v normativních příručkách, protože se nepodařilo pravopisně správné psaní postihnout jednoznačnými a jednoduchými pravidly. Patrně proto se také 81 % z dotazovaných lingvistů staví za zjednodušení obtížných pravidel, a jen 15 % je pro zachování dnešníno stavu. Ale pro radikální zjednodušení českého pravopisu se vyslovila jen 3 % vědeckých a odborných pracovníků ÚJČ, a to ještě před prostudováním návrhů pravopisné komise. V závěrečné fázi ankety, po seznámení s různými návrhy úprav, se pro úpravu (7.—5. příčka Cantrilova žebříku) vyslovilo 34 %, proti ní (3.—1. příčka) 47 %, 19 % zaujalo neutrální postoj.

Ve srovnání s dílčími výsledky 2. šetření ÚVVM je vyšší počet lingvistů z ÚJČ pro zrušení ú (49 %), ale 46 % se vyslovilo proti jeho odstranění, nerozhodné stanovisko vyjádřilo 5 %. Ukazuje se tedy, že by odstranění ů nebylo jednoznačně kladně přijato ani mezi lingvisty.

70 % dotázaných lingvistů je proti změnám v psaní skupin -mě- a -mně-, 68 % podporuje zachování současného stavu v psaní i a y, 87 % souhlasí s tím, aby se předložky z užívalo ve spojení s 2. pádem [284]ve všech případech (59 % je však současně i pro fakultativní užívání předložky s pro vyjádření významového odstínu „s povrchu pryč nebo po povrchu dolů“). K úpravám, které by znamenaly výrazný zásah do českého pravopisného systému, zaujímají lingvisté z ÚJČ stanovisko převážně zdrženlivé. Zato pokud jde o psaní přejatých slov, podporují návrhy na další, důslednější úpravu psaní těchto slov ve shodě s ustálenou výslovností.

Při určování stupně obtížnosti pravopisných jevů se ukázalo, že příslušnou otázku (č. 14) chápali lingvisté různě a že ve svých odpovědích vyjádřili buď vlastní, individuální hodnocení, nebo hodnocení z hlediska celospolečenské jazykové praxe. Objevily se zajímavé rozdíly ve skupinách pracovníků podle jejich pracovního zařazení. Např. psaní předpon s- a z- považují za obtížné jen lexikografové. 35 % vědeckých a odborných pracovníků ÚJČ považuje za nejobtížnější psaní velkých písmen, 14 % považuje za nejobtížnější pravidla o kladení čárek ve větě a v souvětí.

55 % dotázaných lingvistů nepovažuje za vhodné vydávat Pravidla ve dvojí verzi, 68 % označilo za vhodnější vydání školní, 75 % doporučuje vydat místo dosavadních dvou verzí Pravidel víceúčelovou jednosvazkovou normativní příručku, 86 % pokládá za vhodné uvádět v Pravidlech přehled tvarosloví, 52 % je pro uvádění i výrazů úzce odborných, 84 % nedoporučuje uvádět slova nepůsobící většině uživatelů pravopisné potíže, 82 % hledá v Pravidlech i poučení o výslovnosti, 91 % poučení o způsobu psaní vlastních jmen a 97 % poučení o psaní velkých písmen.

 

Hlavní zjištění

 

Obě šetření ÚVVM i anketa v ÚJČ ukázaly, že nejen široká veřejnost, ale i aktivní uživatelé psané podoby českého spisovného jazyka, a dokonce i lingvisté by uvítali určité zjednodušení pravopisných pravidel. Avšak pod pojmem zjednodušení si většinou nepředstavují takové zásahy, které by výrazně pozměnily grafický obraz českých textů, zejména běžných, často užívaných slov a tvarů. Zhruba by se to dalo vyjádřit asi tak, že veřejnost by si přála, aby se pravopis zjednodušil, ale současně aby to nebylo příliš nápadné, aby se nezměnilo nic podstatného. Zní to sice paradoxně, ale s podobnými rozpornými postoji se můžeme setkat i při výzkumu veřejného mínění v jiných oblastech sociálních jevů.

[285]Lze tedy soudit, že v novém vydání Pravidel českého pravopisu by se zatím mělo usilovat jen o odstranění některých výjimek nebo nedůsledností a o takovou formulaci jednotlivých pouček a pravidel, která by zmenšovala potřebu častého užívání normativních pravopisných příruček. Z návrhů uváděných v elaborátu pravopisné komise by se zřejmě nejsnáze v praxi prosadila úprava pravidel o užívání předložek s a z ve spojení s 2. pádem, a to v tom smyslu, že by užití předložky z nebylo ve spojení s 2. pádem pokládáno v žádném případě za nesprávné a že by se současně ponechala píšícím možnost užít předložky s pro vyjádření významového odstínu „s povrchu pryč nebo po povrchu dolů“. Ostatní návrhy by patrně vyvolaly značnou negativní reakci a bylo by zapotřebí vést delší dobu přesvědčovací kampaň o jejich účelnosti, a to nejen v širší veřejnosti, ale i mezi lingvisty.

Pokud jde o normativní jazykovou příručku, ukazuje se dost přesvědčivě, že veřejnost i lingvisté pokládají za nejvhodnější víceúčelovou jednosvazkovou publikaci středního rozsahu, která by vedle údajů o pravopisu a výslovnosti obsahovala i podrobnější gramatické, sémantické a stylistické informace.


[1] Viz Slovo a slovesnost 25, 1964, 26, 1965; Naše řeč 47, 1964, 48, 1965 a 49, 1966; Český jazyk a literatura 14, 1963/64 a 15, 1964/65.

[2] Vzhledem k tomu, že sestavovatelé dotazovaného archu vycházeli jen z alternativ pravopisné komise, nebyla položena otázka k posouzení samostatné varianty — odstranění y jen v příčestí minulém. Lze však předpokládat, že by se pro tuto variantu vyslovil větší počet respondentů než pro současné odstranění y jak v minulém příčestí, tak i ve vyňatých slovech.

[3] Pro zjednodušení uvádíme percentuální součty obou údajů, takže celkový součet činí 200 %.

[4] Uvádí se procento kladných údajů; někteří respondenti uvedli větší počet příruček, proto je celkový součet procent větší než 100.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 5, s. 265-285

Předchozí ZH, MK: Radíme a kritizujeme

Následující Jaromír Bělič: Velbloud uchem jehly?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1