Časopis Naše řeč
en cz

Dvě významná díla české a slovenské jazykovědy (Tvoření slov v češtině 2 a Morfológia slovenského jazyka)

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kolektivní vědecká práce se nejdříve začala uplatňovat v lexikografii. Všechna velká slovníková díla, naše i cizí, z poslední doby jsou výsledkem práce vědeckých a odborných kolektivů. Pro češtinu a slovenštinu byly v období po osvobození vypracovány slovníky středního typu, čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého (1958—1971) a šestidílný Slovník slovenského jazyka (1959—1968), díla významná jak pro poznání současného stavu slovní zásoby i pohybu v ní, tak pro regulaci a ustálení této proměnnné složky jazykové stavby. Nová slovníková díla vznikají na základě bohatého soustavně shromažďovaného materiálu získávaného tradičně výpisy (excerpty) z textů nejrůznějšího zaměření a zpracovaného podle předem vypracovaných a dohodnutých lexikografických zásad a instrukcí.

Kolektivní způsob práce se dosud řidčeji uplatňoval při zpracování děl mluvnických. Snad je to způsobeno i tím, že dosud nemáme v slovanských jazycích nově zpracována velká mluvnická díla, s výjimkou ruské tzv. akademické mluvnice, a ta je právě dílem kolektivním. Avšak naléhavý požadavek nového vědeckého zpracování mluvnické stavby současného jazyka nutně vyúsťuje v závěr využít předností kolektivní práce i při zvládání tohoto velmi náročného úkolu. Menší uplatnění kolektivního způsobu práce při zpracovávání děl mluvnických je jistě způsobeno i tím, že se do popředí při této práci vždy spíše kladla promyšlená koncepce díla a jeho [240]metodologické základy než úplnost a reprezentativnost zpracovávaného materiálu. Myšlenka kolektivního zpracování mluvnické stavby však rychle proniká, a tak jsme dnes svědky toho, že se připravované popisy mluvnické stavby jednotlivých slovanských jazyků již na tomto základě zpracovávají.[1] Také v české a slovenské jazykovědě máme již první svazky šířeji koncipovaného popisu vydány. Jsou i svědectvím toho, jak je myšlenka kolektivní vědecké práce programově uplatňovaná a realizovaná především v akademických pracovištích plodná a přes určitá úskalí, která jsou s ní spojena, vede ke vzniku významných děl vědecky i společensky aktuálních a potřebných.

Shodou okolností vznikla velká kolektivní díla české a slovenské jazykovědy (2. svazek Tvoření slov v češtině [1967], a Morfológia slovenského jazyka [1966]) o nichž dnes s jistým zpožděním pojednáme, téměř ve stejném časovém období. Podávají zároveň svědectví o metodě a postupu kolektivní vědecké práce při zpracování děl mluvnických. Více než u děl slovníkových vystupuje do popředí přítomnost promyšlené a jednotné koncepce, o niž se dílo opírá. V 2. svazku (který je 1. svazkem materiálovým) práce Tvoření slov v češtině je to koncepce nauky o tvoření (resp. utvářenosti) slov vypracovaná především M. Dokulilem a představená v 1. svazku souborného slovotvorného díla (viz zprávu o ní v Naší řeči 45, 1962, s. 298n.). — Slovenská Morfológia je založena na koncepci, kterou v práci představil vedoucí autorského kolektivu J. Ružička.

Druhý svazek souborného díla Tvoření slov v češtině s podtitulem „Odvozování podstatných jmen“ podává popis a výklad odvozovacího systému obecných jmen podstatných v soudobé spisovné češtině.[2] Opírá se o novou teoretickou koncepci, jejímž charakteristickým rysem je zdůraznění funkčního a strukturního přístupu, umožňujícího po metodologické stránce čistě synchronní popis slovotvorného systému, nevylučujícího však přitom potřebný zřetel k jeho dynamice. Výklad teoretických zásad je obsažen již v připomenutém 1. dílu a je jen v úvodu 2. dílu stručně doplněn, zejména v souvislosti s otázkami konkrétního zpracování slovotvorného materiálu. Je samozřejmé, že se pracuje se všemi pojmy-termíny vymezenými v 1. díle, tvořícími pojmovou síť, osnovu, důležitou pro zpracování látky i pro její pochopení. Základním pojmem je pojem onomaziologické kategorie a jejích druhů (modifikační, mutační a transpoziční) a s ním související pojem onomaziologické struktury; pracuje se s pojmy základové slovo, popř. fundující slovo, od něhož se liší utvářené slovo (fundované [241]slovo) souborem znaků, které se komplexně nazývají formantem. Na rozdíl od chápání formantu v jiných pracích a lingvistických tradicích nerozumí se formantem jen přípona nebo předpona, popř. tvaroslovná charakteristika, nýbrž všechny tyto formální znaky doplněné v některých případech ještě o základovou hláskovou alternaci (střídání).

Podstata synchronního funkčně strukturního popisu slovotvorného systému záleží v tom, že se hodnotí, odhalují slovotvorné souvislosti a vztahy, kterými jsou z hlediska synchronního povědomí vázána slova odvozená k příslušným slovům základovým. Tyto vztahy synchronně viděné mohou sice být v jednotlivých konkrétních případech shodné s genetickým vztahem slova odvozeného ke slovu, z něhož toto slovo geneticky vzniklo, ale nikterak se s ním plně nekryjí. Existuje totiž ze synchronního hlediska velmi často možnost vidět slovo odvozené v několikerém (několikanásobném) vztahu ke slovu základovému (autoři zde užívají zpravidla formulace, že odvozené slovo hodnotíme ze slovotvorného hlediska ve vztahu k základovému slovu nebo k základovým slovům, nebo že se odvozené slovo opírá [motivačně] o základové slovo). Autoři usilují vždy o objektivní odhalení těchto možných vztahů na základě předem vytčených formálních kritérií. Najdou se ovšem případy, kdy bychom s podaným zjištěním zcela nesouhlasili, např. v případě slova branec bych nesouhlasil s konstatováním, že se z hlediska současného jazykového povědomí zhusta spojuje s braný (kdo je brán na vojnu), třebaže se platnost tohoto konstatování zároveň omezuje poukazem, že v jazykovém povědomí spisovném žije dosud etymologická souvislost s bránit, branný. Na druhé straně je však třeba se souhlasem přijmout takové ryze synchronní a metodologicky čisté výklady — třebaže zčásti překvapivé — kdy se vztah přejatých jmen fyzik - fyzika hodnotí jako vztah konverze, tj. jako rozlišení obou útvarů jen morfologickou charakteristikou, nikoli na základě odvození příponou, třebaže se v útvarech jako fyzik přípona -ik po formální stránce jasně vyděluje. Užitečná z hlediska popularizace teorie a jejího pochopení je i konfrontace obojího přístupu, funkčně strukturního a vznikového, která se někdy podává; např. při výkladu jmen nositelů vlastnosti se konstatuje, že „velmi často jsou jména nositelů vlastnosti od přídavných jmen (jimiž jsou synchronně motivována, doplněno mnou, A. J.) skutečně také geneticky odvozena; z velké části však vznikla i jinak a teprve druhotně se s přídavnými jmény sdružila“ (s. 281).

Do 2. dílu práce o tvoření slov v češtině je zahrnut popis odvozovacího systému všech kategorií a typů jmen podstatných s výjimkou názvů vlastnosti, které jsou velmi těsně vázány se základovými jmény přídavnými, a budou proto zpracovány v připravovaném 3. dílu, který zahrne výklad o tvoření jmen přídavných, příslovcí a sloves. Už z tohoto vnějšího, rozsahového faktu je zřejmé, že podstatné jméno má v českém odvozovacím systému postavení centrální. Projevuje se to i tím, že jsou v slovotvorném [242]systému podstatných jmen zastoupeny všechny typy onomaziologických kategorií (mutační, modifikační a transpoziční, srov. o nich v 1. díle, viz i recenzi v NŘ), že je zde velká mnohostrannost motivačních vztahů a že jsou zastoupeny všechny formální prostředky v nejrozmanitějších vztazích (útvary příponové, předponové, popř. předponově příponové, konverzní ap.).

Základem materiálového popisu slovotvorného systému jsou slovotvorné kategorie vymezené z hlediska onomaziologického (hledisko onomaziologické struktury). Vychází se z popisu kategorií nejzávažnějších (jména činitelská a konatelská, jména prostředků a výsledků děje, jména nositelů vlastnosti a nositelů substančního vztahu, obecná jména místní, jména dějová), přiřazují se výklady o kategoriích opírajících se o onomaziologické kategorie modifikační (jména zdrobnělá, hromadná, přechýlená, jména mláďat) a konečně se okrajově probírají drobné skupiny jmen, které se vymezují na základě věcně významových souvislostí (např. názvy poplatků, tanců, hádanek, nemocí ap.). Tomuto třídění podle onomaziologických a slovotvorných kategorií je nadřazeno rozlišení formální na útvary nepředponové (a k nim patří všechny uvedené kategorie základní) a útvary předponové, ať už čistého typu (např. prales, paklíč, nadstavba aj.), nebo typu smíšeného (předponově příponové, popř. předponově konverzní, a to útvary s předložkovou předponou nebo s nepředložkovou předponou (pravou), např. podbradek, podlesí, pahorek, souostroví). Zpracování i vnitřní rozlišení útvarů předponových se v podstatě shoduje se zpracováním v tradičních souhrnných pracích mluvnických, s tím rozdílem, že se pracuje — jako v celé práci — s rozlišením na základě tzv. vztahu konverze (rozumí se jím vztah mezi jménem odvozeným a příslušným jménem základovým, který se projevuje jen v rozdíle v jmenném rodě a v příslušné morfologické charakteristice: souostroví se liší — vedle předpony — od základového jména ostrov tím, že je to jméno středního rodu určené nominativní koncovkou, která tvoří jeho morfologickou charakteristiku, tak jako u jména stavení).

Pokud jde o roztřídění a vymezení slovotvorných kategorií ve srovnání se skupinami vydělovanými v tradičních pracích, rozlišují se nově nebo pracovaně zvl kategorie tzv. jmen konatelských, kategorie jmen tzv. substančního vztahu, popř. jména jednotlivin vedle jmen hromadných. Jmény konatelskými se na rozdíl od jmen činitelských rozumějí taková jména označující osoby zabývající se nějakou činností, jejichž pojmenování se opírá nikoli o činnost samu (jako u jmen činitelských), ale o předmět činnosti (který je v nějakém vztahu k vykonávané činnosti); patří sem zejména útvary s typickou příponou -ař/ář, jako knihař, hodinář, dnes velmi produktivní a využívanou při tvoření nových názvů, vyvolaných aktuálními potřebami pojmenovacími. Jména nositelů substančního vztahu pojmenovávají substance, bytosti a věci na základě jejich vztahu k jiné substanci; na rozdíl od jmen nositelů vlastnosti, která se vydělují i v tradičních zpra[243]cováních, opírají se v synchronním povědomí o jména podstatná. Jde o kategorii sémanticky velmi rozrůzněnou, prostupující i do jiných slovotvorných kategorií; v samostatné kapitole se probírají proto jen některé speciální subkategorie, např. jména podle význačné nebo nápadné části (např. noháč ‚kdo má dlouhé nohy‘), jména podle příslušnosti (zvl. jména obyvatelská, jako vesničan, seveřan ap.), jména podle původu a látky (jako dřevák, žíněnka ap.)

Vnitřní zpracování jednotlivých slovotvorných kategorií, podané zpravidla různými autory (jen M. Dokulil a Fr. Daneš jsou autory více kapitol), není sice mechanicky jednotné, nezastírá autorskou vědeckou individualitu, ale je určováno koordinovaným postupem výkladů. Po vymezení kategorie, i ve vztahu ke kategoriím příbuzným, z hlediska onomaziologického i z hlediska struktury významové a formální, probírají se jednotlivé slovotvorné typy charakterizované formanty; rozlišují se přitom přípony (jako složky formantu) domácí a cizí, přihlíží se k jejich frekvenci, k produktivitě slovotvorného typu, popř. ke konkurenci se slovotvornými typy příbuznými, probírají se hláskové alternace. Třídícím kritériem je především povaha základového slova po stránce významové a formální, jeho slovnědruhová platnost. Velmi důležité — i z hlediska praxe — jsou poukazy na využívání určitého typu v jazyce spisovném nebo v nespisovných útvarech a vrstvách, např. ve slangu, na uplatnění v různých stylových vrstvách spisovných, např. v odborné vrstvě terminologické nebo v neologizačním úsilí uměleckém, rozlišení nocionálního nebo emocionálního charakteru odvozených útvarů ap.

Vývojová dynamika ve využívání slovotvorných typů opřených o formanty se zjišťuje konfrontací slovníkového materiálu v Jungmannově Slovníku a v Příručním slovníku jazyka českého. Dynamika současného stavu se obráží v rozdílu mezi hesly zařazenými v Příručním slovníku a v Slovníku spisovného jazyka českého (monografie o tvoření slov mohla přihlížet jen k 1. dílu Slovníku). Osvětluje se takto vývojová i synchronní produktivita typu a také konkurence jednotlivých typů a příslušných slovotvorných prostředků.

Velmi důležité pro praxi je zjišťování podmínek tvoření (odvozování) podstatných jmen daných typů. Tak se na př. při výkladu jmen činitelských s příponou -tel rozebírají činitelé, kteří omezují odvozování činitelských jmen s formantem -tel: jejich základem mohou být jen jména označující činnost (nikoli stav nebo změnu stavu); nejčastěji to bývají slovesa předmětová a mezi nimi především přechodná, jména činitelská se netvoří od sloves zvratných. Po stránce významové je např. okruh základových sloves zúžen na slovesa označující činnosti, která nemají charakter fyzické, řemeslné nebo vůbec výdělečné práce. Po stránce formální se činitelská jména netvoří od základových sloves vzoru „minout“ a „tisknout“, což se považuje za nesnadno zdůvodnitelné, dále se netvoří činitelská jména od [244]sloves na -ovávat. Není pochyby o tom, že tento velmi detailní a propracovaný rozbor existujících slovotvorných zákonitostí a tendencí může účinně prospět při poradenské i jazykově kritické praxi. Dosvědčují to plně příspěvky v Naší řeči týkající se posouzení a hodnocení konkrétních útvarů nově tvořených a pronikajících do praxe, především odborné, nebo se v ní už uplatňujících.

V monografii o odvozování podstatných jmen se často přímo upozorňuje na společenské potřeby tvoření jmen a na to, jak se mohou tyto potřeby v rámci zákonitostí českého slovotvorného systému uspokojovat. Tak je např. produktivnost tvoření některých jmen místních motivována společenskou potřebou pojmenovávat nové výrobní a jiné prostory nebo zařízení, přičemž se nejvíce uplatňují formanty na -na (a jeho varianty -ovna, -(á)rna, -(í)rna a -iště).

Aktuální je rovněž společenská potřeba pojmenovávat ženy vykonávající různá povolání nebo zastávající různé funkce samostatnými názvy. Tuto potřebu uspokojují jména přechýlená, jejichž typy jsou velmi produktivní a mezi nimiž dochází i k vývojové konkurenci.

Z poměrně jednotně koordinovaného způsobu i postupu výkladu se vymykají především dvě kapitoly, v nichž je výrazně užito kvantitativních metod: je to stať L. Doležela o jménech zdrobnělých a výklad M. Těšitelové o předponových útvarech čistého typu. Souvisí to nepochybně i s pracovními předpoklady autorů samých, ale na druhé straně je třeba přiznat, že i povaha zpracovávané látky takovéto zpracování nejen umožňovala, ale skýtala pro ně i příznivé podmínky a předpoklady. Důležitým rysem slov zdrobnělých je — jak autor stati správně konstatuje — unifikace jejich tvoření, unifikace slovotvorných prostředků (dominantní postavení v současném jazyce mají přípony se znakem -K- (-ek, -ík, -ka, -ko)) a hromadnost tvoření, tzn. že prakticky existuje možnost tvořit je od každého substantiva. Cílem kvantitativního výzkumu dané slovotvorné kategorie podaného L. Doleželem bylo zjistit kvantitativní vztahy v dané kategorii, a to ve shodě s celkovým pojetím práce — na základě materiálu shromážděného ze slovníků. Autor přitom vychází z těch kvalitativně strukturních znaků, o něž se jednotně opírá zpracování látky v celém díle, tj. ze vztahu k základovému slovu, z charakteru formantů (sufixů a kmenových alternací), pomíjí však detailní rozbor rysů sématických. M. Těšitelová doplňuje detailní rozbor předponových útvarů čistého typu, který je podán způsobem i postupem jednotně uplatňovaným v ostatních příspěvcích, podrobnými charakteristikami statistickými, v nichž se zachycuje četnost výskytu předpon pravých i předložkových, a to domácích i cizích.

Je třeba ovšem říci, že se s frekvenčními údaji počítá a že se v základě uvádějí ve všech statích. Nejde však přitom o jejich dominantní uplatnění, jako je tomu v stati M. Těšitelové. Jednotlivá statistická data se uvádějí především při zjišťování a charakteristice produktivnosti a vývojové dyna[245]miky jednotlivých typů a prostředků, např. při srovnávání dokladů na určité typy v PS a v JS.

Za zmínku stojí také to, že se v některých statích distribuce příponových a konverzních formantů ilustruje názornými tabulkami (zvl. ve statích Dokulilových, např. u jmen nositelů vlastnosti, s. 288, u jmen konatelských, s. 128, u jmen činitelských, s. 16).

Řekli jsme už, že monografie o odvozování podstatných jmen v češtině představuje poměrně úplný materiálový popis založený na materiálu Příručního slovníku jazyka českého, doplněném materiálem z 1. svazku Slovníku spisovného jazyka českého (další svazky v době zpracování nebyly ještě k dispozici) a příležitostně i dílčími materiálovými doplňky, např. z různých terminologických soupisů ap. Tato poměrně jednotná a rozsáhlá materiálová báze umožňuje podat a detailně dokumentovat úplný popis slovotvorného systému odvozování podst. jmen, s vystižením všech slovotvorných vztahů, zachytit vedle centrálních jevů i jevy periferní a často i izolované jevy jednotlivé. Slovníkové východisko zpracování, které se jeví za daných podmínek jako jedině možné, má však svá úskalí, související především s útvarovou a stylovou charakteristikou podávanou u jednotlivých slov ve slovníku. Je pochopitelné, že se při zpracování monografie autoři v podstatě přidržovali charakteristik uvedených ve slovníku. Tyto charakteristiky, především v PS, který neměl po této stránce úlohu výrazně normativní, nejsou vždy ve shodě se skutečnou objektivní povahou daného jména. Takové nedostatky nebo i omyly v charakteristice snadno uniknou nebo se ani nepostřehnou v abecedním zachycení ve slovníku, ale vystoupí do popředí a ozřejmí se v souhrnném uspořádání jmen podle typů a prostředků (přípon ap.). V monografii jsou totiž doklady na jednotlivé typy jmen seřazeny do skupin podle výskytu (jména běžná, zcela obvyklá, jména málo užívaná, řidší, stylisticky omezená, jinak omezená ap.). Stane se pak, že se vedle jmen skutečně běžně užívaných u slovotvorného typu činitelských jmen na -tel, jejichž základem jsou slovesa na -it, jako představitel, osvoboditel, vykupitel, zásobitel ap., objeví i jména předložitel, vyvrcholitel ap., o nichž i jen na základě prostého jazykového povědomí by bylo těžko souhlasit s jejich určením jako běžně užívaných. Podobně se vedle skutečně běžných jmen od sloves na -at, jako ukazatel, vychovatel, ohledatel, objeví na základě určení v PS i oklamatel, nebo u jmen od sloves na -ovat vedle hojných skutečně zcela obvyklých jako dopisovatel, ošetřovatel, posuzovatel, podněcovatel i taková jména jako podlamovatel, prohlubovatel, projevovatel, odpozorovatel, o nichž lze tvrdit už stěží, že jsou zcela obvyklá. Je to nedostatek zpracování PS, který by bylo bývalo sice možno odstranit důsledným ověřováním dokladů (ale to by bylo časově náročné a takřka nemožné): např. jméno oklamatel je doloženo jen dokladem ze Sušila, což už samo výrazné omezení signalizuje (SSJČ proto ani nezaznamenává), podlamovatel ukazuje na individuální užití Šaldovo (tak je také [246]označeno v SSJČ), podobně odpozorovatel (tj. ten, kdo něco odpozorovává — SSJČ nezaznamenává), předložitel a přenechatel ukazují svým doloženým užitím na sféru odbornou, ale jistě nejsou běžně užívaná (SSJČ je nezaznamenává) ap., vyvrcholitel je jistě řídký neologismus v odborné práci historika Šusty aj.

Monografické zpracování tvoření slov v češtině opírající se o teoretickou koncepci vyloženou v 1. svazku M. Dokulilem je dílo velkého významu vědeckého, ale zároveň i bezprostředního dosahu praktického. Svou koncepční stránkou vzbudilo zasloužený ohlas ve slovanské jazykovědě, zvláště také u slavistů sovětských, důkladným zpracováním bohatého materiálu z české slovní zásoby poskytuje jedinečnou základnu pro slavistické práce srovnávací a konfrontační a soustavným přihlížením k podmínkám tvoření i k produktivitě a útvarovému nebo stylovému omezení umožňuje, aby z něho mohly vycházet dílčí příspěvky týkající se posouzení slov nově tvořených nebo nově se vyskytujících. Bylo by proto vítané, kdyby se brzo objevil i třetí díl monografie, aby tak bylo uzavřeno kolektivní dílo, které představuje významný čin české jazykovědy po osvobození.

 

Morfológia slovenského jazyka[3] představuje 1. díl připravovaného několikasvazkového popisu současné spisovné slovenštiny; v dalších dílech budou zpracovány ostatní roviny jazykové stavby, a to syntaktická, lexikální, zvuková a rovněž stylová. To, že byla nejdříve zpracována rovina morfologická (tvarová), je dáno jak teoretickými předpoklady (zpracování této roviny neskýtá ani metodologicky, ani materiálově takové problémy jako zpracování např. roviny syntaktické), jednak specifickými praktickými potřebami: vědecké poznání tvarové stavby je nezbytným předpokladem tvaroslovné kodifikace, a ta je v dnešním stadiu rozvoje spisovné slovenštiny pro jazykovou kulturu velmi žádoucí. Morfológia slovenského jazyka je dílčím výsledkem systematického kolektivního výzkumu slovenského jazyka konaného Jazykovedným ústavem Ľ. Štúra.

V Morfológii slovenského jazyka se podává synchronní popis tvarové roviny současné spisovné slovenštiny. Jde o popis struktury a jejího fungování v současné spisovné komunikaci. Současná spisovná slovenština se chápe značně široce, v rozpětí posledních 70 let od konce minulého století. V tomto časovém rozpětí se její prostředky ovšem diferencují, postihuje se jejich časové zvrstvení (liší se přitom např. úzus starších autorů od autorů novějších ap.). Důraz se rovněž klade — jak je to v souladu s dnešním přístupem k problematice synchronie — na postižení vnitřní dynamiky [247]současného stavu a na odhalení vývojových tendencí v současném tvarovém systému. Při uplatnění tohoto hlediska nejsou ovšem ani v obecných výkladech ani v konkrétním popise dostatečně osvětlena kritéria, která slouží k odhalení těchto vývojových tendencí, ani metody, kterými se postihuje vnitřní dynamika systému. Propracování těchto otázek zůstává stále perspektivním úkolem dalšího bádání. V české jazykovědě propracoval tuto problematiku ve vztahu k fonologické rovině J. Vachek v monografii Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (1968, srov. posudek v NŘ 53, 1970, s. 89n.); příspěvkem k řešení této problematiky jsou i mé stati ve sb. Slavica Pragensia 7, 1965 a 10, 1968.

Při popisu tvarové soustavy spisovné slovenštiny přihlíží se i k stylovému rozvrstvení spisovného jazyka; tvarové prostředky se charakterizují podle příslušnosti k stylovým vrstvám spisovného jazyka. Klasifikace těchto vrstev se však v hodnocení prostředků plně neobráží; nejčastěji se určují některé prostředky jako hovorové, řidčeji jako knižní, upozorňuje se na užití prostředku v uměleckém stylu, na jeho archaický ráz ap.

Výzkum tvarové soustavy současné spisovné slovenštiny se opírá o bohatý dokladový materiál z umělecké literatury, z odborných textů a také z publicistických projevů. I tato problematika volby výchozích jazykových projevů, a to nejen textů psaných, ale i projevů mluvených, zasluhuje hlubšího promyšlení a propracování. Stále více se při zkoumání současného spisovného jazyka a jeho normy dostává do popředí požadavek opřít se o materiál z projevů co možná stylově neutrálních, představujících živý jazykový standard současný. Proto se např. v některých výzkumných pracích cizích, využívajících i strojového shromažďování a zpracování materiálu, volí jako východisko zkoumání soubory textů odborně populárních nebo jindy spontánních mluvených projevů spisovných. Z tohoto hlediska bylo by možno upřednostňování beletristických dokladů z vynikajících autorů starších i novějších přijímat kriticky. Je však v slovenské morfologii motivováno specifickými podmínkami vývoje a stavu spisovné slovenštiny i její kultury a určitou skepsí ze strany jazykovědců k neliterárnímu standardu podléhajícímu snadněji cizím vlivům a nereprezentujícím vybranou spisovnou praxi.

V celkové koncepci i ve zpracování jednotlivých částí díla se obrážejí výtěžky teoretických prací domácích i zahraničních, výsledky výzkumu spisovné slovenštiny počínajíc Štúrovou Naukou reči slovenskej a v neposlední řadě výtěžky monografických prací jednotlivých autorů kolektivního díla věnované dílčí morfologické tematice. Z knižně vydaných prací, které lze chápat z hlediska souborného zpracování Morfológie jako průpravné, uveďme alespoň monografii J. Ružičky Skladba neurčitku v slovenskom spisovnom jazyku (1956), Fr. Mika Rod, číslo a pád podstatných mien (1962), J. Oravce Vä​zba slovies v slovenčine (1967), J. Mistríka Častice (1966). V časopiseckých studiích věnoval G. Horák pozornost přídavným jménům, [248]L. Dvonč skloňování substantiv, J. Oravec zájmenům, J. Ružička kategoriím slovesným a slovesným tvarům, zvláště zvratným aj.

Celková koncepce díla, chápání jednotlivých jevů i výklad pojmové a terminologické stránky díla jsou podány v úvodní obecné části zpracované J. Ružičkou. Autor vychází z výkladu o jednotlivých rovinách jazykové stavby, vymezuje rovinu morfologickou jako dílčí, která tvoří se syntaktickou rovinou gramatickou stavbu jazyka. Zabývá se pak vztahem obou těchto dílčích rovin i jejich základních jednotek, tj. gramatických tvarů a konstrukcí. Při výkladu o vztahu roviny morfologické a lexikální dotýká se autor sporných otázek podstaty a charakteru tvoření slov (popř. odvozování) a stupňování přídavných jmen a příslovcí. Pokud jde o odvozování, zařazuje je jednoznačně do lexikální roviny jazyka, stupňování pokládá za přechodný jev, který lze řadit z určitých hledisk do morfologické, z jiných do lexikální roviny, přičemž formální vyjadřování 2. a 3. stupně má spíše povahu morfologickou (proto je také výklad o těchto jevech do popisu slovenské morfologie zařazen). V dalším výkladu se autor dotýká vztahu mezi rovinou morfologickou a rovinou zvukovou a v této souvislosti se vyslovuje o podstatě tzv. morfonologie, kterou řadí jako celek do zvukové roviny jazykového systému, přičemž je si vědom jejího přechodného charakteru především pro využívání fonologických jednotek v morfologické stavbě. — Vztah mezi rovinou morfologickou a stylovou se projevuje především ve využívání dvojtvarů. J. Ružička charakterizuje z tohoto hlediska slovenskou morfologii jako jednoduchou s malým počtem dvojtvarů, a tedy s malými předpoklady pro stylovou diferenciaci. Obecně naznačuje souvislost mezi variantami staršími a mladšími a jejich knižním nebo hovorovým charakterem. Stylová diferenciace se projevuje nejen v rámci formálních prostředků, ale i v rámci vyjadřování mluvnických významů a jednotlivých druhů gramatických slov.

V obecném výkladu se J. Ružička vyrovnává také s některými otázkami stále aktuální a v lingvistické literatuře vždy znovu řešené problematiky slovních druhů. Ve shodě s některými českými lingvisty (např. s B. Havránkem, o něhož se opírá při třídění druhů slov na autosémantické a synsémantické a na druhé straně na autosyntagmatické a synsyntagmatické) chápe slovní druh jako jev komplexní povahy, jako lexikálně gramatickou třídu slov určovanou kritérii lexikálněsémantickými, morfologickými a syntaktickými. Za základní kritérion klasifikační ovšem považuje stránku lexikálněsémantickou. Komplexnost jevu spojená s komplexností kritérií se promítá i do přechodné povahy některých jevů: na jedné straně jsou hranice mezi slovními druhy ostré a zřejmé, na druhé straně je možno vidět i styčné plochy mezi nimi. To se projevuje jednak v synchronním pohledu, jednak i v historické perspektivě, v přechodu konkrétních jednotek z jednoho slovního druhu do druhého. O vztazích mezi slovními druhy se proto pojednává v konkrétních výkladech o jednotlivých slovních druzích, a to [249]vždy v závěrečné části výkladu. Podle povahy těchto vztahů i podle jejich pojetí mluví se pak buď z historického (diachronního) hlediska např. o přechodu jiných slovních druhů k substantivům nebo zájmenům, anebo o vztazích (synchronních) např. přídavných jmen k jiným slovním druhům, podobně o vztazích číslovek k jednotlivým slovním druhům, jindy opět o fungování jiných slovních druhů v platnosti číslovek ap. Tyto výklady jsou velmi instruktivní a potřebné a osvětlují mnohé z konkrétních problémů, které zpravidla zajímají i širší obec odborníků, zvláště z řad učitelů.

Pokud jde o pojetí jednotlivých slovních druhů, vymyká se z chápání obvyklého v našich tradičních mluvnicích vymezení zájmen. Neprojevuje se to sice nikterak podstatně v obecné definici zájmen („Zájmena jsou slova obecného významu, která nepojmenovávají jevy skutečnosti přímo, ale označují, řidčeji naznačují je tak, že ukazují nebo odkazují na ně z hlediska mluvčího…“ s. 233), ale teprve v rozsahu konkrétních jednotek, které se k zájmenům řadí. Jsou to především všechna tzv. zájmenná příslovce (jako kde, kdy, kudy, kam, nikde, nikdy, tam, proto aj.) a rovněž číselná (číslovková) příslovce (např. kolik, tolik, kolikrát, tolikrát[4] apod.). Znamená to, že se opouští výrazná platnost kritéria morfologického, podle kterého patřila zájmena jednoznačně k ohebným slovním druhům. Za zájmena se pak pokládají i tzv. slovesná zájmena, tj. slova mající gramatickou povahu sloves, jako tentovat, označit ap.

Velmi široké je také pojetí částic. Definují se jako „pomocná slova, kterými mluvčí navazuje na kontext anebo na situaci a přitom vyjadřuje různé významové odstíny jednotlivých výrazů anebo výpovědí i kontextových a aktulizačních vztahů“. Podává se klasifikace částic, přičemž se vychází z rysů lexikálněsémantických, jejichž formálním ukazatelem je podle autora výkladu (J. Mistríka) i slovosled. Částice se dělí na dvě základní skupiny, uvozovací a vytýkací. K uvozovacím částicím, které jsou blízké spojkám, se počítají částice připojovací (např. a, i — v případech jako A co je na tom zlého no, nuž, tak, ostatně ap.), a částice vybízecí (jako aby, kéž, coby, nechť, přece, kdepak aj.). Na rozdíl od částic uvozovacích, které lze charakterizovat jen z hlediska obecné funkce, tj. navazovat na kontext nebo na situaci, vyjadřují částice vytýkací i různé významové odstíny z hlediska mluvčího; autor je podle toho dělí na vysvětlovací, hodnotící a zdůrazňovací. K vysvětlovacím částicím se počítají slova jako aspoň, jednak, konečně, ostatně, například, prostě, zkrátka aj., k částicím hodnotícím, které určují hlavně kladný nebo záporný vztah mluvčího k výpovědi, slova jako ano, zajisté, pochopitelně, opravdu, bezpečně, skutečně, samozřejmě; ne, sotva, bohužel ap., k částicím zdůrazňovacím pak slova jako hlavně, zejména, zvlášť, právě, především ap. Jak je vidět i z uvedených [250]příkladů, zahrnují se pod částice některá slova tradičně určovaná jako příslovce; zvláštní povaha některých z nich (výrazů zdůrazňujících, zesilujících) byla však i v našich mluvnicích postihována tím, že se poukazovalo na to, že nemají ve větě platnost větných členů, nýbrž že jen zesilují, zdůrazňují význam slova (nejčastěji jména), k němuž se vztahují. Zároveň je zřejmé, že jako částice (tj. slova s funkcí uvozovací nebo vytýkací) fungují mnohá slova, která primárně řadíme k jiným slovním druhům. Přihlížejí k tomu i naše nové slovníky, např. v Slovníku spisovného jazyka českého se samostatná platnost částice zaznamenává vedle platnosti spojkové u výrazů jako aby (aby bylo jasno, aby ses šťastně vrátil), kdyby (kdyby už přišel), když (když on je tak divný), nebo vedle platnosti příslovečné u výrazů jen, jenom (jen se opovaž, kde to jenom je) aj.

Z nedávno aktuální problematiky slovně druhové všimněme si ještě toho, jak se v Morfológii slovenského jazyka chápou výrazy tradičně zahrnované k příslovcím, které se však i v některých našich teoretických příspěvcích vymezovaly jako samostatný slovní druh, tzv. predikativa (v některých pracích sovětských se nazývaly kategorií stavu). Jde o slova, která bývají zpravidla součástí přísudku po sponě nebo sponových slovesích: kritériem jejich samostatného vydělení je tedy stránka syntaktická. V Morfológii slovenského jazyka se řadí sice k příslovcím, ale vytvářejí uvnitř příslovcí samostatnou skupinu příslovcí obsahových (v jiných pracích se jim také říká větná příslovce). Jejich název je určen tím, že jsou obsahovým jádrem ve spojení se slovesy obecného významu (často sponovými), s nimiž se ve větě zpravidla vyskytují (je zima, je teplo, je mi líto, je třeba, nebylo možno, připadalo mu zatěžko).

Z dílčích skupin jevů vydělovaných v rámci jednotlivých slovních druhů si všimněme alespoň dvou. Tak jako v některých starších slovenských mluvnicích vyděluje se i v Morfológii slovenského jazyka samostatná skupina tzv. skupinových číslovek. Už podřazení pod číslovky základní ukazuje na charakteristický rys této skupiny číslovek: jde o číslovky, které se tvoří od číslovek základních příponou -oje nebo -oro; ve spojení s podstatnými jmény pomnožnými nebo takovými, které označují věci existující ve dvojicích nebo ve vázaných množstvích, mají platnost číslovek základních, které takto zastupují (dvoje šaty, troje dveře, dvoje ruce), jindy (ve spojení s ostatními podstatnými jmény) jsou synonymní se základními číslovkami s tím, že k významu počtu přistupuje u nich zřetel na souhrn. V české lingvistické tradici (zčásti i vzhledem k povaze jazykového jevu) se takovéto číslovky řadí k číslovkám druhovým, přičemž se jen upozorňuje na specifičnost užití ve spojení se jmény pomnožnými a podobnými i na jejich platnost číslovek základních v takovémto užití. Morfológia slovenského jazyka vyděluje ovšem také samostatnou skupinu číslovek druhových, vyjadřujících počet druhů, na které se rozdělují věci, děje nebo vlastnosti; v slovenštině jsou ovšem tyto číslovky i formálně odlišné, tvoří se od zá[251]kladu skupinových číslovek příponou -aký, resp. od základních číslovek příponami -ojaký, -oraký, jako dvojaký, štvoraký (dvojaké zemiaky, štvoraká práca).

Jako plodné a užitečné se jeví i vydělení samostatné skupiny tzv. zájmen vymezovacích. Jsou to zájmena, která označují totožnost (č. týž) nebo odlišnost (č. jiný, jinde, jinam…), úplnost, souhrnnost (č. všechen, každý, všude…) nebo nedostatek (nulovost), popř. výlučnost [jedinečnost] jevů — zájmena záporná (č. nikdo, nic, nikde…), omezovací (sám, samý). Tato zájmena se v tradičních mluvnicích řadila k neurčitým; autor výkladů v slovenské Morfológii však správně poukazuje na to, že v kontextě nabývají tato zájmena určitého, přesného významu. Začlenění uvedených zájmen do souhrnné skupiny zájmen vymezovacích je třeba přivítat a kladně hodnotit.[5] Bylo toto pojetí v podstatě přijato i do nového, přepracovaného vydání České mluvnice B. Havránka-Al. Jedličky (1970, s. 198) s výjimkou zájmen záporných, která se ponechávají jako samostatná skupina.

Stěžejními oddíly Morfológie jsou výklady o morfológii substantiv a sloves. Stavba výkladů je zde pojata tak, že se nejdřív podávají výklady o významu příslušného slovního druhu a obecné výklady o příslušných mluvnických kategoriích, u substantiv jmenných, u sloves slovesných, druhá část zahrnuje soubor tvarů (paradigmatiku) a část třetí výklady o významu a užití forem vyjadřujících jednotlivé mluvnické významy (u substantiv pádu, čísla a rodu, u sloves osoby, čísla, času, způsobu a rodu slovesného). Toto uspořádání má nesporně svou vnitřní stavební logiku, v části první je východiskem význam, významová kategorie, v části druhé pak je podána klasifikace souborů tvarů, a v části třetí se vychází od tvarů a zjišťuje se jejich význam a užití. Při konkrétní realizaci tohoto postupu vznikají ovšem potíže a projevují se někdy nedostatky v koordinaci výkladů mezi částí první a třetí. Problém vnitřní koordinace nevzniká u výkladů o ostatních ohebných (sklonných) druzích (o adjektivech, zájmenech a číslovkách). Tyto slovní druhy přejímají zpravidla významové kategorie jako kongruentní podle svého řídícího členu, proto výklady o nich netvoří už samostatný oddíl.

V úvodní kapitole se podává jasný výklad základní pojmové osnovy představované souborem termínů často nově vymezených. Soubor osnovních pojmů-termínů těsně souvisí s koncepcí výkladů. Pokud jde o užité termíny, pracuje se jak s termíny internacionálními, tak s jejich domácími náhradami. Vedle termínů obecně rozšířených, tvořících součást i terminologie školské, objevují se v díle ojediněle i pokusy o domácí náhradu za termíny [252]speciálnější (za agens, patiens vykonávateľ, znášateľ). Spolu s novou klasifikací a s novým pojetím některých jevů přináší Morfológia někdy i nové termíny; tak je tomu zvláště ve výkladech o pádových významech jmen, při klasifikaci částic ap. Samy tyto termíny se pak liší někdy i od terminologie užité zpracovateli těchto částí v monografických studiích starších. Jde jistě o termíny vzešlé z kolektivního posouzení klasifikačních kritérií i pojmenování daných skupin jevů.

V závěrečném celkovém zhodnocení díla mohu v podstatě opakovat, co jsem uvedl výše o kolektivním díle českém. Jde o práci značného významu a dosahu teoretického, která získá velký ohlas v slavistické literatuře jak pro svou koncepci, tak pro podrobné a soustavné zpracování nově shromážděného materiálu. Velmi významnou úlohu bude plnit i v slovenské jazykové kultuře pro své důsledky kodifikační a pro jednotné propracování významových i stylových charakteristik. V neposlední řadě je žádoucí připomenout její význam jako východiska pro žádoucí studium konfrontační o spisovné slovenštině a češtině.


[1] V Sovětském svazu vyšla nedávno nová kolektivně zpracovaná mluvnice spisovné ruštiny Grammatika sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka (1970).

[2] Zpracoval autorský kolektiv složený především z pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV (Fr. Daneš, M. Dokulil, L. Doležel, K. Hausenblas, Zd. Hrušková, M. Jelínek, Vl. Kondrová, J. Kuchař, M. Roudný, M. Těšitelová, Fr. Váhala) za redakce Fr. Daneše, M. Dokulila a J. Kuchaře.

[3] Zpracoval ji autorský kolektiv pracovníků Ústavu slovenského jazyka Slovenské akademie věd, dnešního Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra, L. Dvonč, G. Horák, Fr. Miko, J. Mistrík, J. Oravec, J. Ružička a M. Urbančok, vedený J. Ružičkou, který se podstatnou měrou podílel na tvorbě celého díla.

[4] Ilustrační příklady na obecné jevy vykládané v Morfológii slovenského jazyka nahrazujeme paralelními příklady českými.

[5] O vymezovacích zájmenech pojednal autor příslušných výkladů J. Oravec v instruktivní stati širšího zaměření Vymedzovacie zámená v slovanských spisovných jazykoch, Slovenská reč 33, 1968, 137n.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 4, s. 239-252

Předchozí Václav Křístek: Slovník spisovného jazyka českého

Následující František Cuřín: Monografie o vývojových postupech v české slovní zásobě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1