Časopis Naše řeč
en cz

Období rozvoje české dialektologie v letech 1895—1945 (Část 1.)

Jaroslava Hlavsová

[Články]

(pdf)

-

V současnosti se v odborné literatuře setkáváme již s pracemi, které se zabývají vývojem historiograficko-metodologických hodnocení jednotlivých vědních oborů. Pro takové analýzy však v mnohých odvětvích nejsou předpoklady — chybí totiž vůbec celkové dějiny některých oborů a jejich dobová hodnocení. To platí také o české dialektologii, která na vydávání souborné práce o zajímavé historii této disciplíny teprve čeká, ačkoli její počátky sahají už do poloviny minulého století.

Jednotlivé kapitoly z dějin české dialektologie v posledním desetiletí postupně uveřejňovala Naše řeč.[1] Třebaže jednotlivé publikace v NŘ nesledovaly vývoj z hlediska časové následnosti, dostali jsme se jimi v hodnocení vývoje české dialektologie zatím až do období kolem Národopisné výstavy československé r. 1895, tedy k události, od níž brzy uplyne sto let. Letos zhlédneme novou výstavu, která připomene, že uběhlo sto let od tzv. Jubilejní výstavy z r. 1891. A právě tato jubilejní výstava, resp. velký úspěch její části věnované lidové kultuře, dala tehdy podnět k uspořádání velkolepé Národopisné výstavy československé o čtyři roky později. Protože obě tyto výstavy měly velký význam nejen pro národní uvědomění českého a slovenského lidu, ale i pro rozvoj sběratelských akcí, je právě období devadesátých let 19. stol. významným mezníkem i pro rozvoj všech disciplín zabývajících se tradiční lidovou kulturou, včetně české dialektologie. Abychom se časově přiblížili etapě moderních dialektologických výzkumů, pokusíme se nyní zhodnotit pestrý repertoár drobných příspěvků i významných dialektologických monografií, které se v půlstoletí 1895—1945 zaměřily na popis nářeční situace na území Čech.

Padesátileté období od Národopisné výstavy do konce druhé světové války představuje velký časový úsek s různorodými historicko-společenskými podmínkami pro vývoj české vědy. Po stránce kulturní a politické se v tomto období výrazně odlišují dvě vývojové [87]etapy. První etapa končí vznikem samostatného československého státu v r. 1918, druhou představuje celé období první republiky a tzv. protektorátu až do konce války v r. 1945.

Česká dialektologie, která se jako samostatné odvětví bohemistiky představila na Národopisné výstavě československé (NVČ), pokračuje i po ní ve sběratelské práci. Na přelomu století se objevuje již řada význačnějších publikací, které popisují nářečí větších i menších oblastí, a to zvláště po stránce hláskoslovné a tvaroslovné. V časopisech, zejména v Českému lidu (ČL), pokračuje pak uveřejňování drobnějších lexikálních sběrů a nářečních textů, přibližně dokumentujících mluvený nářeční projev. Kolem r. 1900 vychází také řada regionálních monografií, z nichž některé věnují pozornost i charakteristice jazykové,[2] zpracované však zpravidla neodborně. Více prostoru pro dialektologické příspěvky poskytují periodicky vycházející regionální sborníky a časopisy.

Např. sborník Brdský kraj otiskl (1908) na pokračování Příspěvky k dialektologii Brd J. Königsmarka a (1912) Úsloví lidová z Podbrdska M. Kozáka. F. Šimek ve Sborníku jihočeském (1917—1918) pojednal O podřečí doudlebském; časopis Od Ještěda k Troskám otiskl zasvěcený a dosti obsáhlý popis nářečí ještědského od A. Čermákové-Slukové (1922 a 1923), v polovině let třicátých potom další dobrý příspěvek z okrajového nářečí Pojizeří — Podřečí na Držkovsku od J. Lhoty. Hojný nářeční materiál z Pasek n. Jiz. přinesl i článek F. Zelinky Sbírejme zvláštnosti mluvy lidové ve Sborníku okresu železnobrodského (1917). Ve třicátých letech pak vycházejí takto mj. charakteristiky nářečí v Pošumaví ve sborníku Strakonicko od F. Špalka, popis lidové mluvy ve Lštění na Prachaticku od J. Jakubce v 5. ročníku časopisu Zlatá stezka, popisy lidové mluvy na Lounsku od S. Štětiny ve Vlastivědném sborníku lounském a lidové mluvy na Mšensku od J. Jelena ve Vlastivědném sborníku kraje Dykova (Mělnicko). Na pěti stranách časopisu Pod Zvičinou popsal školní inspektor L. Piazza z Chrudimi Mluvu lidu na Královédvorsku a Jaroměřsku. Hodnotný materiál ze sedmi obcí získali pro něj podle dotazníku místní učitelé. Nářeční zvláštnosti autor komentuje i drobnými poznámkami a postřehy sociolingvistickými. Na článek navazuje Slovník lidové mluvy v našem kraji od J. Petery z Hradce Králové s Piazzovými doplňky. Piazzův článek je obvyklým stručným diferenčním popisem nářečí, ale snaží se o přesnost údajů (lokalizace dokladů) a odvolává se už na Havránkova Nářečí česká. Jen ojedinělé jsou v těchto regionálních periodikách snahy o cha[88]rakteristiku nářečí středočeských. Patří mezi ně studie J. Jecha, otištěná r. 1940 v Podblanickém kraji, Jak se mluví na Benešovsku.

Nové možnosti publikační dává odborný bohemistický časopis Naše řeč, vydávaný od r. 1917 Českou akademií. Z článků o českých nářečích tu připomeneme alespoň F. Švagerky Řeč lidu na Železnobrodsku (1921) a z pozdějších let články K. Rodiny Výslovnost příčestí -il v nářečí jihozápadních Čech (1938) a Druhý pád množného čísla na -ách a jiné zvláštnosti v lidové řeči plzeňské (1939). Publikace let třicátých už nesou stopy poučení soudobou moderní jazykovědou, Havránkovým výkladem nářečí. I K. Rodina se už snaží sledovat jazykové jevy v systémových vztazích a podat hodnocení sledovaných nářečních jevů (např. koncovku -ách pokládá spíše za jev „pokleslý“ než nářeční).

Od počátku století se v popisech obrací pozornost i k rozdílům syntaktickým, dříve opomíjeným. Autoři se při tom metodicky opírají o Gebauerovu mluvnici[3] a podle možností zachycují jednotlivé diferenční znaky zkoumaných oblastí. Z obecnějších základních otázek syntaxe je nejprve sledován poměr vztahu parataxe a hypotaxe v mluvené (lidové) řeči. U nářečí moravských o tomto problému píše A. Gregor již r. 1914,[4] tutéž otázku řeší na materiálu středočeské oblasti až r. 1931 J. Haller v Listech filologických. Na stránkách NŘ se toto téma vrací opět v článku K. Erbana Parataxe v řeči lidové (1936). Autor zde z tohoto hlediska hodnotí mluvu rodného Podkrkonoší.

Časopis NŘ věnoval pozornost dialektologickému materiálu i v tzv. drobnostech.[5] Registruje a vykládá jednotlivé nářeční jevy a výrazy; ze starších ročníků jsou to např. příspěvky J. Zubatého Ondati, vyndati, sundati atd. (1920), Namšíti, namšívati, námech (1928), z třicátých let např. článek K. Judy Příklady lidového umění vyjadřovacího (1937) nebo drobné sběry nářečních slov z Hradecka, Benešovska, z Mšece a z Humpolecka v ročníku následujícím. Za války (r. 1942) otiskla NŘ dva sběratelské příspěvky o lidových názvech rostlin (F. Pátka z Přibyslavska a J. Königsmarka z Rokycanska).

[89]Menší měrou se objevují dialektologické příspěvky i ve filologických časopisech, které se nezaměřují jen na otázky bohemistické. V prvních desítiletích jsou to např. Vydrovy práce[6] o nářečích jihočeských, publikované v Časopise pro moderní filologii (ČMF), a o nářečích východočeských, uveřejněné v Listech filologických (LF). V obou časopisech, převážně však v LF, najdeme též dialektologické příspěvky Hujerovy.[7] Nářeční doklady v nich zpravidla slouží k výkladům historickým,[8] např. o přehlásce, disimilaci, kvantitě; v tvarosloví např. o východočeském dativu -oj, o rodinných jménech typu Novákovic, o české zájmenné deklinaci, nářečních tvarech musme, muste aj. Články i drobnosti publikoval tu Hujer až do konce života.

Výše připomenutý článek J. Hallera Parataxe a hypotaxe v lidovém jazyce (1931) z celkového rámce článků v LF poněkud vybočuje. Autor se nezabývá výklady historickými, ale sleduje početně poměr vět nezávislých a závislých ze stenograficky zachyceného souvislého mluveného projevu z různých českých nářečí; výklad doplňuje srovnáním textů publikovaných v monografiích (z J. Hoška, J. Š. Kubína) a z beletrie (K. V. Raise). Shledává všeobecnou značnou převahu hypotaxe (s výjimkou textů udržovaných ústní tradicí, kde se poměr poněkud mění ve prospěch parataxe) a připojuje přehlednou tabulku výsledků. Stať je v té době námětem i metodou zpracování v naší dialektologii pokusem ojedinělým.

LF otiskovaly však především recenze dialektologických prací, jen ojediněle i nářeční materiál; příkladem je Příspěvek k dialektickému slovníku českému z Holicka od V. Eliášové (1938). V následujícím ročníku LF se V. Machek pochvalně o tomto příspěvku vyjádřil s připomínkou, že materiálové články toho druhu jsou v LF vzácné.

Po celé sledované období však nejvíce nářečního materiálu uveřejňuje časopis ČL v duchu dobového chápání studia nářečí jako součásti činnosti národopisné. Před první světovou válkou zvláště v ČL [90]doznívá ještě aktivita sběratelů z období kolem NVČ (Josef Petrák v Příspěvku k dialektu českému na Vysočtě (1911) vzpomíná, že jeho předchůdcem byl V. J. Dušek, který na Vysocku pracoval v době příprav NVČ. — Materiál sebraný při akcích NVČ použila též v ČL ještě r. 1929 Z. Hochová-Brožíková v článku Zvláštnosti mluvy lidové na Vysocku). Drobných lexikálních příspěvků v ČL je celá řada. Většinou jsou to jen kratší abecední seznamy slov nebo drobnosti o významu nářečních slov. Někdy však autoři v nich zpracovávají určité okruhy věcné, lidovou terminologii v hospodářství[9] a jiných činnostech a řemeslech (mlynářství, kovářství, kuchyně, zvl. názvy jídel).

Mezi významnější články v ČL patří na počátku století obsáhlý, dobrý (i když nesystematický) popis nářečních znaků z Českotřebovska od J. Tykače.[10] Kromě lexika zaznamenal i jevy z hláskosloví, tvarosloví (s doklady ve větách) a z tvoření slov. Připomíná i krajové povědomí obyvatel, kteří se sami nazývají Horáky (kolem Čes. Třebové, Ústí n. Orl. a Žamberka) na rozdíl od „Čecháků“ (u Litomyšle a V. Mýta) a „Moravců“. Pokus o gramatický popis (tvarosloví) podává článek B. Hoblové o lidové řeči na Mladoboleslavsku (1904), podobně jako článek J. Fialy o Volyňsku (1904). Diferenční jevy hláskoslovné i tvaroslovné jihočeského nářečí na Blatensku popsal a uveřejnil také v ČL např. F. Hykeš (1908 a 1909). Poměrně rozsáhlý popis různých jevů hláskoslovných a tvaroslovných, doplněných i postřehy z tvoření slov a slovníkem, podal ze středočeského nářečí okolí Velvar a Kralup sběratel F. Homolka v ČL v letech 1910—1912 (v několika pokračováních). Jako učitel připomíná didaktické důsledky dobré znalosti nářečí, kterým neopovrhuje, a žáky za nářeční odchylky nekárá jako někteří jeho současníci z řad učitelů (např. V. Kebrle — viz dále), ale uvědomuje si, že dialekt je cenným zdrojem k obohacování spisovného jazyka. Důsledky znalosti nářečí pro práci ve škole oceňuje pak později v ČL (1926) i F. Spal, který píše stať O dialektických zvláštnostech na Jičínsku, obsahující pozorování z hláskosloví a tvarosloví, doplněná zápisy slovníku a místních jmen. V závěrečné části příspěvku připojuje poznámky o mizení a prolínání nářečí, která nemají přesné hranice; v duchu moderního pohledu na nářeční hranice popírá už také jejich souvislost s hranicemi kmenů. Odchylky a zvláštnosti řeči v Plzni a na Plzeňsku (např. též germanismy, zkomoleniny a jiné přežívající rysy slovníku a frazeologie měst) sleduje v ČL (1924—27) J. Skřivánková-Šimerková.

Těmito příklady z bohaté řady dialektologických prací ČL dokumentujeme tu jednu z trvajících publikačních možností pro českou dia[91]lektologii. Nebyl to ovšem jen ČL, ale i jiné národopisné publikace[11] a periodika, které takovýto materiál přinášely; především Národopisný věstník československý (NVěstČs), který uveřejňoval nejen větší studie, zvl. o lidovém názvosloví, a texty (např. K. Vaněčka, 1921), ale i materiálové drobnosti a výklady jednotlivých nářečních výrazů.

Od samého počátku a zvláště pak od dob NVČ se udržuje v české dialektologii tradice účasti učitelů při sběru nářečního materiálu. První dotazníky Duškovy, rozesílané učitelům základních škol, mají i v tomto dalším období pokračování. Na pomoc učitelů se obrátil např. A. Frinta r. 1913 při zjišťování izoglos pro svou práci o bilabiálním w. Podobně svůj výzkum organizovali později v letech třicátých i L. Piazza na Chrudimsku a také M. Wajs (pro stanovení hranice nářečí ještědského získal materiál z 33 škol). Na význam spolupráce s učiteli při nářečním sběru upozorňuje F. Oberpfalcer v článku Nový nářeční materiál z jižních Čech (ČMF 1930).

V první polovině tohoto století je pak pro vývoj dialektologie významná také účast učitelů středoškolských, kteří ve školních sbornících (tzv. výročních zprávách) publikovali své odborné stati. Tyto ročenky jsou dnes dobrým, i když méně dostupným pramenem nářečního materiálu z různých oblastí Čech. Z autorů těchto prací připomeneme např. J. Košťála, který kromě pojednání Lidová mluva na Bydžovsku (ve výroční zprávě pražského gymnázia v Truhlářské ulici) z r. 1902 publikoval též v ČL na počátku století drobné příspěvky o nářečním lexiku v Pojizeří.

[92]Zajímavým představitelem určitých dobových postojů a názorů učitelů je V. Kebrle, který po desetiletém působení na domažlickém gymnáziu přispěl do jeho výroční zprávy (1901) pojednáním Gramatické zvláštnosti mluvy domažlické (nikoli tedy chodské, jako jeho kolega J. F. Hruška, který zpracoval oblast širší). V rozsahu 26 stran popisuje Kebrle zvláštnosti nejen v hláskosloví a tvarosloví, ale i z méně sledovaných oddílů — tvoření slov a skladby. Popisované nářeční rozdíly srovnává nejen s jazykem spisovným, ale i s obecným územ středočeským. Jeho práce nesleduje zájmy vědecké, ale didaktické: chce „vymýtit chyby“ z jazyka žáků. Všímá si např. specifické regionální větné melodie, která prý vede k tomu, že se téměř nerozezná věta oznamovací od tázací. V důsledku toho i studenti vyšších tříd se prý pletou v písemných projevech. Varuje také před syntaktickými germanismy (přejímání vazeb kazí řeč více než přejímání slov); nedoporučuje žactvu číst pohádky v nářečí (např. Erbenova chodská pohádka Jirka s kozú se údajně hemží syntaktickými chybami). Subjektivním hodnocením odmítá též např. Hruškovu chválu libozvučnosti chodského přízvuku, týkající se prý snad mluvy starší, protože současný způsob přízvukování (na poslední slabice slova) „není právě pěkný“.

Přes tyto kritické zaujaté postoje k nářečí je práce Kebrlova záznamy nářečních jevů přínosná (např. v tvarosloví tzv. „genitivem domažlickým“: do Plzni, zemi duši; dále tvary sluncete, v tom místi, přivlastňovacího příd. jm. i v případech s přívlastkem: vašeho strejčkovo pole aj.). Recenzent Kebrlovy stati O. Hujer vytýká však autorovi chybné výklady některých nářečních jevů a zároveň upozorňuje, že výtky vůči domažlické syntaxi jsou obecnější a že popisované odchylky od spisovného jazyka jsou vlastní spíše mluvené řeči všeobecně.

O. Hujer si recenzí v LF povšiml i pozitivnějších stránek prací z okruhu těchto gymnazijních publikací. Kladného ocenění pro nový, vhodnější způsob zpracování se dostalo rozboru východočeského nářečí ze spisů T. Novákové (1914—15) od B. Vydry, který zde při výkladu postupuje podle vzájemné souvislosti jazykových jevů, a ne mechanicky po jednotlivých hláskách, jak se tehdy běžně dělalo. Takový nesystematický způsob podání, v té době obvyklý, najdeme i v knížce A. Kotíka Řeč lidu na Novopacku a Hořicku (Nová Paka 1912). Práci Kotíkovu recenzovali r. 1913 Kv. Hodura (v LF) a F. Trávníček (v ČMF). Oba právem oceňují bohatý nářeční materiál (ze všech jazykových plánů kromě syntaxe). Podle soudu Trávníčkova však spis už nevyhovuje požadavkům moderní dialektologie. Závažnějším nedostatkem této práce je zejména to, že toto rozsáhlé území popisuje Kotík jako jednotný celek bez zřetele k jeho vnitřní diferenciaci, ačkoli Novopacko je spíše přechodovou oblastí mezi okrajovým nářečím jilemnickým a nivelizovanějším Jičínskem, jak ukázaly detailněji teprve současné výzkumy. Některé jevy Kotík nezachytil, postrádáme [93]tu dokonce záznam typických severovýchodočeských tvarů 7. p. některých substantiv ženského rodu -ej (typ nůšej). Připojená kratičká pohádka v nářečí je jen skrovnou ukázkou živého dialektu.

Zastaralý způsob práce vytýká recenzent Hodura i jedné ze studií J. Mrázka, otiskovaných v pozdějších letech ve výročních zprávách učitelského ústavu v Žatci. První z nich, Dialekt širšího Žatecka (1928), je pojednáním, které výčtem nářečních znaků „širšího Žatecka“ zařazuje toto území k oblasti jihozápadní, nikoli středočeské, a posunuje tak hranice oblasti jihozápadní značně na sever. I na Hořovicku autor shledává stopy znaků jihozápadních. Ve svých závěrech polemizuje s údaji i výkladem Trávníčkovým. Upozorňuje na shody s jihozápadem nejen v tvarosloví a hláskosloví (včetně kvantity a u Bíliny dokonce v přízvuku na předposlední slabice shodně jako v archaických nářečích jižních Čech), ale i v syntaxi (doklady však neuvádí). Druhá stať, Příspěvky k jihozápadnímu dialektu (1931), je pokusem o výklad vývojových formálních i významových souvislostí u řady nářečních slov širšího Žatecka v konfrontaci s výskytem v jiných nářečích. Tato stať byla předmětem kritiky J. M. Kořínka v LF (1932) pro autorovo neodborné „vlastní etymologizování“. I tato práce Mrázkova však zachycuje cenné doklady z nářeční oblasti ve starší literatuře opomíjené.

V předválečném období publikoval několik článků v lingvistických časopisech žák Havránkův a pozdější mělnický gymnazijní profesor M. Wajs. Od r. 1928 sbíral nářeční materiál v severovýchodních Čechách, na Českodubsku, Podještědí a Turnovsku.[12] Na Havránkova Nářečí česká se Wajs odvolává již v první informaci o lidové mluvě na Českodubsku v r. 1937 (v regionálním časopise Od Ještěda k Troskám). K článku připojil též ukázku nářečí. Fonetický přepis vyprávění z Padařovic na Českodubsku, zachyceného na gramofonové desce České akademie v r. 1930 (viz dále), publikoval v NŘ (1939). O rok později vyšla v ČMF (1940) zásluhou V. Šmilauera obsáhlá Wajsova stať Charakteristické rysy lidové mluvy českého Podještědí. V článku autor podrobně stanoví izoglosu nářečí na česko-německé jazykové [94]hranici pomocí zpráv získaných dotazníky z 33 škol od Ještěda k Jizeře. Díky detailním informacím toto rozsáhlejší území diferencuje podle zachovalosti jednotlivých znaků.

(Např. infinitiv není už v záp. části Podještědí, na jihu území nejsou imperativy typu pošlite, sednite si, jen severní část zachovala tvary slovesa být: su, seme, sete; z hláskosloví směrem na jih ubývá zjednodušené výslovnosti typu dje, kjet (tj. dvě, květ) a též směrem k Jizeře se ztrácí výslovnost hdo, hde). Wajs zachytil řadu jevů archaických, mezi něž patří např. tvrdé ł, přízvuk na předposlední slabice (zaznamenaný zde v r. 1924 J. Š. Kubínem), výslovnost průvodních vokálů u l, r (kermili, pelnej), které mezi jiným dělí Podještědí na severní („horácké“ vesnice) a jižní — nářečně zachovalé. M. Wajs začleňuje jevy do širších zeměpisných souvislostí, vidí i další návaznost jevů na oblast podkrkonošskou.

O. Hujer otiskl v LF (1941) podrobnou recenzi Wajsovy práce o Podještědí. Izoglosy některých jevů opravuje (např. rozsah užívání tvarů su, seme, sete značně omezuje) a lituje, že autor nevěnoval více pozornosti syntaxi (např. nezaznamenal i zde typickou konstrukci bylo nás jich pět). K nářečnímu materiálu z Českodubska a Turnovska se Wajs za války ještě vrací v článku o tvarech rodinných jmen typu Novákovi,[13] k Novákom, u Novákovejch aj.

(Pokračování v příštím čísle)


[1] Srov. J. Hlavsová, Z tradice vzájemných vztahů české dialektologie, NŘ 66, 1983, s. 132—141; Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895, NŘ 67, 1984, s. 18—30; O počátcích českého jazykového zeměpisu (K stému výročí narození A. Frinty), NŘ 67, 1984, s. 213—217; Počátky české dialektologie I, II, NŘ 70, 1987, s. 75—81 a 141—9. Jan Gebauer a česká dialektologie, NŘ 71, 1988, s. 193—200. — J. Petr, První program výzkumu českých nářečí (1879), NŘ 66, 1983, s. 119—132.

[2] Srov. např. pojednání J. Stejskala ve sb. Pardubicko, Holicko, Přeloučsko II z roku 1905 (a jeho hodnocení od Kv. Hodury v Listech filologických 1913) a mnoha dalších.

[3] J. Gebauer, Příruční mluvnice jazyka českého, 3. vyd., Praha 1900.

[4] A. Gregor, Ze skladby nářečí moravských, výr. zpráva reálky, Brno 1914—15, s. 6—16.

[5] Naše řeč se zabývá výkladem nářečních slov, jejich významu a původu v rubrice Drobnosti až dosud. Některé otázky a náměty se vracejí, např. F. Koubek (Zvláštnosti mluvy na Zálesí u Humpolce, 1938) se mj. zmiňuje o užívání nářečního adjektiva plechý v záporných větách; o výrazech kalý a plechý píše o dva roky později V. Machek, Kladná slova ze záporných. (Zmiňuje se zde také o prospěšnosti budoucího jazykového atlasu, který podobné informace zpřesní a zeměpisně osvětlí.)

[6] Srov. B. Vydra, Několik tvaroslovných zvláštností z jihočeských nářečí, ČMF 3, 1913, Adverbia typu dolov, domov v nářečí hornoblanickém, ČMF 3, 1913, s. 111n.; Příspěvky ke kmenosloví nářečí východočeských ze spisů T. Novákové, LF 43, 1916.

[7] Později otištěno v publikaci: O. Hujer, Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka, Praha 1961.

[8] Gebauerovy historické výklady o přehláskách a asibilaci ť komentuje a nářečním materiálem doplňuje např. A. Kašík, Příspěvky k českému hláskosloví, LF 41, 1914, s. 212—17, 337—45, nářečí poskytuje podpůrný materiál i pro etymologické výklady J. Zubatého (srov. J. Zubatý, Studie a články, Praha, 1. díl 1941, 2. díl 1949).

[9] Srov. např. J. Šebesta, J. Hozman, Názvosloví hospodářského nářadí a polní práce v Pošumaví, ČL 22, 1913, s. 328—336.

[10] J. Tykač, Nářečí horácké na východě českém, ČL 10, 1901, s. 58—64, 304—401, a Z dialektických zvláštností na Českotřebovsku, ČL 11, 1902, s. 36—38.

[11] Od počátku století pokračovala řada národopisných publikací, z nichž některé jsou pro dialektologa cennými prameny lexika (zachycením nářečních názvů popisovaných reálií z venkovského života). Příkladem je monografie význačného sběratele a pracovníka z okruhu NVČ K. Adámka Lid na Hlinecku (Praha 1900) a též Česká vesnice, kterou za 1. světové války napsal A. Žalud (vyšla až 1919). Recenze v ČMF od B. Vydry upozornila na knihu písecké učitelky E. Fryšové Jihočeská Blata (Praha 1913). Materiálově přínosná kapitola Zvláštnosti jazyka tu podává neodborný výklad o nářečí doudlebském (oblasti jižnější, než je popisovaný region blatský).

Pozornost dialektu oblastí věnují též obě tzv. „čítanky“. Je to nejprve Haškovcova Jihočeská čítanka (Praha 1921) s výstižnou charakteristikou jihočeských nářečí od B. Vydry a s rozborem jazyka s regionálními jihočeskými prvky v Holečkových Našich od F. Oberpfalcera. Chodskou čítanku (Vyškov 1927) uspořádali F. Teplý, J. F. Hruška a J. Š. Baar. Charakteristikou nářečí a bohatým folklórním materiálem přispěl J. F. Hruška (Chodská mluva, s. 103—8) a nářečním slovníčkem F. Teplý. V 30. letech připojil charakteristiku chodské mluvy k 7. dílu svého chodského zpěvníku J. Jindřich.

[12] Srov. J. Tykač, Lnářství na Českotřebovsku, NVěstČs 2, 1907 (3 pokrač.), a Plátenictví na Českotřebovsku, NVěstČs 4, 1909 (5 pokrač.). — J. Zubatý, Kretka (výklad nářečního výrazu), NVěstČs 11, 1916. — J. Janko, Vdolky, NVěstČs 1931; z výkladových zásadních studií v NVěstČs zvláště připomeneme stať A. Frinty O jazykovém zeměpisu (1920) nebo A. Profouse o místních a pomístních jménech na Chrudimsku (1918).

[13] Tyto tvary rodinných jmen v českých nářečích sledují v té době v NŘ také F. Cuřín a K. Rodina; v LF již dříve (1922) O. Hujer.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 2, s. 86-94

Předchozí Ludmila Zimová: K vyjadřování podmětu v textu

Následující Alena Polívková: Tisíciletá

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1