Příklady lidového umění vyjadřovacího

Karel Juda

[Články]

(pdf)

-

I.

Na přívršku, poskopce, na přepáč

Tato tři určení místa (polohy) do nedávna bylo slýchati na Českomoravské vysočině, první dvě se strany české, na přepáč se strany moravské. V rukopisných letopisech města Kamenice nad Lipou, které velmi pilně skládal páter Josef Engelbert Lendr († 1863), důvěrný přítel Vacka Kamenického, kněz buditelský, trochu také beletrista, strýc mé maminky, jsou k 8. červnu 1838 popsány kruté účinky přívalu vod a mezi jinými pohromami stojí psáno: „Zvláště na polích, na přívršku ležících, vybrav z nich zem až do gruntu, velikou škodu příval způsobil.“ Určení polohy je velmi jemné, dokonale výstižné. Na svahu se zdálo tuze široké a tím neurčité. Ohrožená pole ležela při vršku. Dvěma předložkami dosaženo názornosti úplné. — Dne 26. května 1853 opět přitrhly na Kamenici lijavce s nesmírnými škodami. J. E. Lendr zaznamenal: „Též s polí, kdež byla poskopce a nově vzdělaná, zem i třeba s brambory tam zasázenými pryč byla odnesena.“ Zase dvě předložky, jedna ukazuje směr s kopce dolů, druhá na tom šikmém směru plošnou polohu. — „Naše pole leží támhle u kříže na přepáč,“ ukazovala nám stará sousedka v Novém Městě moravském, které stojí vklíněno mezi kopce. Výraz je to vzácný filologicky i hospodářsky. Svědčí o důmyslném postřehu lidu a jadrném jeho tvaroznalství řeči, jakož i říznosti, kde by určení podobné polohy působilo rozpaky. Jde o lán přebíhající kopec na druhou, s našeho hlediště neviditelnou stranu. Půda se tam přepačuje. Pojem pohybový (dynamický) (přepáčiti nějaký předmět, na př. kládu) výtečně postihuje i stav trvalý (statický). Obojí přepáčení způsobila lidská přičinlivost, tak tuze vytrvalá a úcty hodná právě na holé dlani chudé, kamenité vypnuliny Českomoravské. Člověk s políčkem krušně vzdělané půdy stoupal do vršku, průbojně postupoval výš a výše, dospěl vrcholu, a pluh přepáčiv vítězně, radostně pozdravil obzor další, dosud neviditelný, k němuž takto přiblížil svůj majetek. „Na přepáč“ znamená veliké vítězství nad tvrdou zemí s kamením a hložím. Na česko-moravském rozmezí je málo kopců, aby nebyly připraveny aspoň pro oves — na přepáč. A taková krásná slova zanikají.

[128]II.

Obojanky

Obojanky bylo slyšeti od matky holčiček dvojčat. Vezla je v kočárku. Už byly odrostlejší, asi roční. „Nedá si to už pokoj,“ pravila, „když leží vedle sebe. Tak je pokládám obojanky.“ To jest nožkami k sobě, hlavami od sebe, jedno sem, druhé tam. A my zříme, kolik dá práce a slov, aby byla postižena poloha dětí (a potom jiných těl a těles) v té úpravě, jak ji lidová ústa vyjádřila jedním slovem a zcela jasně.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 5, s. 127-128

Předchozí Josef V. Bečka: O abstraktech vlastnosti a stavu v novinářské češtině

Následující Josef Janko: Líh