Výslovnost příčestí na -il v nářečí jihozápadních Čech

Karel Rodina

[Články]

(pdf)

-

Dialektickou výslovnost příčestí na -il, kde vokál i zaniká zcela nebo částečně a slyší se pak koupl, vozl atd., zaznamenali již starší pozorovatelé, avšak zběžnými zmínkami jej toliko konstatovali.

B. Havránek („Nářečí“ v III. díle Čs. vlastivědy) soudí, že při vzniku nového slabičného l rušením průvodních vokálů ve skupinách -il (pilný — plný) bylo v našem případě zasaženo i původní i, jež je tu zpravidla třídním znakem sloves IV. třídy. S tím výkladem souhlasí i Fr. Trávníček (Historická mluvnice československá) a vidí tu analogické přizpůsobení k příčestím typu vedl.

Podle svého pozorování se pokusím o podrobnější popis nářečního typu koupl. Uvedu i některé okolnosti z místní dialektické situace, které souvisí s ním nebo s jeho výklady.

Za domov tohoto jazykového typu se udává Klatovsko a Plzeňsko. Znám lidovou mluvu toliko na území plzeňského okresu, kde jsem za 34 let služby na venkovských školách vystřídal několik působišť. Toto území jest protáhlé od sz. k jv. v délce asi 47 km. Od Plzně k sv. krajnímu bodu jest asi třetina této délky, k jv. konci dvě třetiny. Východní hranice řečeného typu jdou po celé této délce, přibližně po řece Úslavě, místy nemnoho přestupujíce na její pravý břeh. Mírným obloukem obejdou Plzeň s východní strany v neveliké vzdálenosti a pokračují pak sz. směrem na Manětínsko. Celá jv. část okresu i jeho sv. kout leží již mimo tuto oblast.

Vyrostl jsem v Dožicích, hned za jv. hranicemi plzeňského okresu na předělu úslavsko-otavském. Tuto výslovnost jsem znal již jako chlapec od lidí ze sousední obce Měrčína, jimž se u nás říkalo Zelnohoráci podle bývalého panství zelenohorského. I u nás se tato výslovnost ojediněle přejímala, považovala se však za jakýsi hrubší, chlapský způsob řeči, vyhrazený toliko dospělým mužům. Ženy ani děti nikdy tak u nás nemluvily. Bývala u nás služka ze Zelenohorska, která vyslovovala kob-la, bl, koupl; říkávali jsme, že mluví jako chlap. Nyní žiji již dvanáct let v Koterově, u samé Plzně, kde je tento typ u domorodých lidí ještě zachován, ač k jeho východním hranicím již není daleko.

[135]Popisuji jej, jak se jeví zde v Koterově. Příklady, které uvádím, jsou vzaty ze zdejší lidové řeči v letech 1926—1938. Příklady delší jsou vykonstruovány z kratších prvků skutečně slyšených a jsou věrné i po stránce tvarové, syntaktické i významoslovné. Pro jednoduchost je transkribuji při úplném nebo téměř úplném zániku i prostým vynecháním té hlásky; jde-li o zánik částečný, naznačuji jej vodorovnou čárkou.

Vokál i tedy zaniká úplně nebo částečně v koncových, nepřízvučných slabikách l-ových participií IV. třídy a analogicky ještě i u několika jiných. Základní útvar zní koupl koup-la, koup-lo. V ženském a středním rodě je nejasný, redukovaný vokál, udržující slabičnost. Při tom se však neztrácí vědomí původního i. V dětských pravopisných chybách často najdeme pokusy o transkripci dialektické výslovnosti, ale v těchto příčestích se nikdy nevynechá i u rodu ženského a středního. Dokonce i v rodě mužském, kde je zánik úplný, jsou tyto chyby velmi vzácné: sotva tři, čtyři případy za mnoho let.

Dostane-li se slabika s redukovaným i do přízvučného postavení, zaznívá plně: Nebl táta fčera f Plzňi? — Bil. — Nevozl tám vob-lí? — Von tám nebl z vozem, nam kulhá kob-la, vom bl u drustva, plať-l tám semana. — Přišel dlouho, vet? — No jo, srazl se ňede z Vojtou N-oic, b-li spolu u Kříšku a přišli ňákí nap-lí. — Ti prej máš novej kabát s Ameriki. — Bl mi malej, naše ho dali do Šťenojc Jardovi. — Bl novej? — Bil.

Příčestí IV. třídy nebývají zpravidla jednoslabičná. Proto se koncové -il obyčejně nedostává do přízvučné slabiky a redukovaná výslovnost nabývá stálosti. V slovech tříslabičných se někdy objeví vliv vedlejšího přízvuku; záleží tu na posici slova ve větě a často i na individuální výslovnosti. Uslyší se zatopl, jindy zatop-l nebo zatopil. Při daktylickém spádu věty zůstane třetí slabika temná: kočí je nakrml, málo to vosoll. Přízvuk mívá koncové -il jen v jednoslabičných příčestích j. šil, bil, lil a v nich se pak skutečně ozve zřetelné i. Participium byl se ozve plně zpravidla jen tehdy, stojí-li o samotě, jak je viděti v uvedené ukázce. Jinak bývá nejčastěji v posici nepřízvučné; odtud se pak častým užíváním toho slova ustálila redukovaná výslovnost i v případech, kde by se mělo vyslovovati plné i. Větu bil s toho celej prič uslyšíme častěji s b-l nebo bl.

Částečný nebo relativně úplný zánik i se řídí vedle přízvučnosti i danými artikulačními možnostmi. Nejpronikavější je po souhláskách obojetných, zvláště retných a retozubných. Neustupuje se od něho ani po l, ač se pak střetnou dvě l po sobě. V tom případě vznikne přidržením konce jazyka na patře a [136]prodloužením hlasového proudu trvací l: modll se, soll (solil). Někdo naznačí dvojitost ll slabým záchvěvem jazyka, takže vznikne rozeklané l. Při výslovnosti tvaru sol-la má první l svůj uzávěr, jenž utvoří slabiku, druhé l je souhláskou v slabice la.

Po souhláskách palatálních se nedá i do takové míry potlačiti pro obtíže artikulační. Časem sice uslyšíme plať-l, slož-l, ale točil, plašil, zvonil, pařil bývá obyčejně plnohlasné. Tvary toč-la, plaš-la, zvoň-la, pař-la snášejí redukci snáze. Po j se situace kříží jiným vlivem. U nás třené j rádo zaniká mezi samohláskami; první vokál přechází v druhý téměř bez pozdvižení jazyka: naednou, poede, potřebue, kraina, chvoina. Participia ukončená v -jil znějí pak na př. skroila, doila, přistroil, t. j. vyslovují se tříslabičně.

Příčestí sloves I. třídy s kmeny souhláskovými vyslovují se u nás výhradně bez -l: nes, pek, met, sed i jed. (Totéž jest i v případech jako zap sem si kabát, řetízek se nam vip; tvary zap, vip jsou záchranou před neužívanou koncovkou -nul, která teprve v nevyhnutelných případech nastupuje v prodloužené formě: usnoul). Proto není možno typ koupl odvozovati analogií z typu vedl.

Nepřipouštějí toho ani zdejší poměry v užívání slabičného l. Ač slabičné l nepůsobí potíží při výslovnosti v slabikách prvních nebo středních (plnej, zavlhlej), neobešlo se v poslední slabice slova ještě do nedávna bez samohláskové opory. Starší lidé dosud říkají misel, nesmisel, smisel, mladší již přešli k tvarům spisovným. Již dvakrát jsem přistihl jednoho zdejšího výměnkáře, jak se opravil v řeči: Té nesmisel. No jo, dit je to nesmisl.

Zánik i v typu koupl souvisí patrně se zdejším způsobem artikulace krátkého i vůbec. Zdejší dlouhé í, ač jest o něco kratší nežli á nebo ú, článkuje se normálně, ale krátké i je značně snížené a liší se od e jen slabým zdvižením jazyka. Rozdíl mezi i a í není tedy jen v trvání, ale i ve zvukové barvě. Redukované i, jež je zde označováno čárkou, odchyluje se ještě více od normální výslovnosti a je snad bližší starému tvrdému y.

Před několika lety mi děti nápadně často chybovaly psaním tvrdého y v příčestích. Chyby ve psaní i po b, jako slíbyl, jsou obvyklé; vznikají matením s byl a jeho složeninami. Tehdy však děti psaly i nosyl, vozyl, lepyl atd. Konečně jsem se dopátral příčiny. Měl jsem ten ročník po učiteli, který si rád při mluvnici vypomáhal známou nepřirozenou výslovností tvrdého y na způsob německého ü. Dětem pak dialektická výslovnost redukovaného i v koncovce -il připomínala tvrdé y. Od té doby [137]upozorňuji na nebezpečí této školské výslovnosti v našem kraji.

S redukovanými i se setkáme krom příčestí i v jiných slovech. Nejčastěji to bývá před l, kob-la, vob-lí, ale také zavnutej, nem-lueš, do v-dáň- to zapiš, nev-ďel ňic, von se ňák poďvočil a jinde.

Od těchto případů však sluší rozlišiti celý typ špatn- posvíceň-, kde se redukuje i po n nebo ň toliko na konci slova neb slabiky, nikoli mezi dvěma souhláskami. I tento typ jest u nás domovem a sahá ještě za východní hranice typu koupl. Říká se všeobecně čeťňci, kameň-, trň-, té marn-, cé to platn-. Souhlásky n a ň přebírají slabičnou funkci pohlcením koncového -í. Týmž pochodem se asi utvořilo i zdejší dvouslabičné dom- (domů).

Je zajímavé, že výslovnost typu koupl je na svém území nejzakořeněnějším dialektickým příznakem. Mívám příležitost pozorovati mluvu venkovských delegátů na rozličných krajských schůzích v Plzni a přesvědčil jsem se, že výslovnost typu koupl zůstává i těm, kdož se snaží mluviti jazykem spisovným nebo aspoň obecným hovorovým. Dokonce ani při čtení neopouštějí této výslovnosti, což dělají i děti ve škole, jakmile počnou plynně čísti.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 5, s. 134-137

Předchozí Josef Beneš: Předložka na při jménech osad

Následující Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého