Časopis Naše řeč
en cz

Jan Gebauer a česká dialektologie

Jaroslava Hlavsová

[Články]

(pdf)

-

Vědecké dílo filologa, bohemisty a slavisty Jana Gebauera nebylo dosud zhodnoceno z hlediska jeho významu pro českou dialektologii.[1] Přitom je nesporné, že Gebauer vývoj tohoto odvětví české bohemistiky značně ovlivnil, ačkoli se sám dialektologií nezabýval.

Z životních dat J. Gebauera (1838—1907) připomeneme jen ta, která se bezprostředně týkají jeho vztahu k nářečím a k jejich vědeckému zhodnocení. Pocházel z chudé rolnické rodiny. Narodil se v Úbislavicích na Novopacku, v obci, která byla v jeho mládí částečně německá. V. Mathesius připomněl, že Gebauer „jako syn venkova věděl dobře, jak vypadá vesnické nářečí“.[2] Toto tvrzení se však týká pouze severovýchodočeského dialektu Gebauerova rodného prostředí, a to znalosti všech jeho charakteristických znaků i jeho fungování vzhledem k řeči spisovné i k jazyku cizímu — němčině. Nářečí Gebauerova rodného kraje, dodnes u staré generace v hlavních znacích dost dobře zachované, bylo v době jeho mládí velice výrazné a pevně normované. Proto tedy jeho aktivní uživatel, mladý jičínský student Gebauer, se podpisoval v duchu cítění vlastního nářečního systému (oblasti s bilabiální výslovností v) hyperkorektně — Gebavr.[3] I později posuzoval češtinu podle vlastního jazykového povědomí. Mnohé stopy najdeme v různých částech mluvnických výkladů; je to např. Gebauerovo nezvyklé hodnocení rozdílů v délce samohlásek i/í jako jedné z nejtěžších stránek českého pravopisu; vyplývá z jeho regionálního původu (na Novopacku je krácení typu hromada kosti důsledné). Dokladem je i jeho vysvětlení pojmu „čeština obecná“: „Zvláště tím rozumím řeč těch krajin, v kterých jsem žil, tj. Čech severovýchodních a pražskou“.[4] Pražský úzus Gebauer přijímal do svého povědomí od dvaceti let, kdy odešel do Prahy na univerzitu. Do rodného kraje se však vracel po celý život, kontakt se severovýchodočeským dialektem nepře[194]rušil. Důsledkem toho bylo, že mohl spolehlivě posoudit nářeční materiál autorů z této oblasti a doplňovat ho příklady vlastními. Jeho krajový původ se však projevuje i v postoji k přijímání dialektismů jiných oblastí (zejména moravismů), prosazovaných archaizujícími snahami puristů do tehdejší kodifikace češtiny (vystupoval např. proti zavádění infinitivu (při)jati místo (při)jmouti, ale podoby podst. jmen chut, pout, jeho dialektu vlastní, neodmítal).

Hodnotíme-li dnes Gebauerův přínos z hlediska dialektologického, přicházejí v úvahu zejm. čtyři okruhy jeho vědeckého působení:
/1/ jeho vlastní teoretické úvahy o nářečích a o jejich vztahu k češtině spisovné i obecné;
/2/ jeho činnost pedagogická a organizační — vedení dialektologických prací v slovanském semináři na filozofické fakultě v Praze;
/3/ jeho mluvnice jako metodologické a konfrontační východisko dialektologických studií;
/4/ využití nářečního materiálu v jeho díle.

/1/ V bohaté Gebauerově bibliografii najdeme vlastně jedinou položku týkající se přímo našeho tématu. Je to heslo Nářečí v Riegrově slovníku naučném, které vypracoval jako začínající středoškolský profesor ve svých 28 letech. Bylo to jedno ze 120 encyklopedických hesel, jejichž napsáním byl pověřen, avšak jediné, které se vztahuje k dialektologii. V stručné, zhuštěné formulaci tu podává řadu zásadních myšlenek, jednotlivě pak rozvedených i jinde. Nářečí („odrůda společného národního jazyka“) se zde v duchu mladogramatických teorií vyděluje pouze znaky hláskoslovnými nebo tvaroslovnými, na rozdíl od názorů dřívějších, zejména Šemberových, na jehož Základy dialektologie československé (Vídeň 1864) tu Gebauer pro poučení o českých nářečích odkazuje. Šembera a další vždy považovali za dúležité pro klasifikaci též rozdíly lexikální, Gebauer se však o nich nezmiňuje. V pozdější stati[5] pokládá skladební a slovníkové rozdíly nářeční za méně výrazné a nepodstatné; neodmítá proto ani pronikání těchto dialektismů do jazyka spisovného, „poněvadž se jimi jeho podstata neruší“. Odlišné stanovisko k závažnosti změn v jednotlivých jazykových plánech zaujímá však při hodnocení vlivu cizího jazyka.“[6] [195]Tu je pak syntax sférou nejvýraznějšího ovlivnění, hláskosloví naopak podléhá nejméně.

Podle tehdejší obvyklé hierarchie nářečních celků dělí (v hesle Nářečí i jinde) dále nářečí na menší jednotky — podřečí. Nářečí i podřečí však chápe jako útvary jen ideálně jednotné, teoreticky předpokládá existenci tolika nářečí, kolik jednotlivců se hlásí k národnímu jazyku. Hranice mezi nářečím a podřečím, ba dokonce i mezi nářečím a jazykem se mu proto jeví plynulé, neurčité. I na jiných místech najdeme u Gebauera představu jazyka jednotlivce (z dnešního hlediska odpovídající pojmu individuálního systému — idiolektu): i v takovém dialektu jediného člověka může být předpokládané východisko jazykové změny, neboť podle Gebauera dokonce „všechny proměny jazykové povstávají dialekticky“ (tj. v dialektu; srov. d. cit. v pozn. 6).

V encyklopedickém hesle jsou nářečí jako „konkrétní výjevy jazyka národního“ konfrontována s jazykem spisovným, jakožto abstrakcí jednoho nebo více nářečí, čili jeho „ideální formou“. Obě tyto existenční formy jazyka funkčně vymezuje: nářečí je svou zásobou forem a výrazů vyloučeno z literatury vědecké i básnické, omezeno na intimní prostředí („mluva domácí“). Na rozdíl od „příjemnosti“ nářečí se spisovný jazyk vyznačuje „chladností, strojeností a rázem konvence“. Autor zároveň varuje před přílišným vzdalováním spisovného jazyka od živých nářečí, aby se nestal „knižním, mrtvým“. Shledává zcela mimořádnou blízkost českých nářečí a spisovné češtiny (důsledek sčetlosti lidu a určité konzervativnosti slovanských jazyků vůbec), ale zároveň upozorňuje na nebezpečí prohlubování nářečních rozdílů a možnost vývoje v samostatné jazyky. Taková, dnes už stěží pochopitelná obava vyplynula z dobové situace před 120 lety, kdy zákonitý vývoj k nivelizaci našich dialektů nebyl tak zřejmý. Otázky hodnocení poměru nářečí a samostatného národního jazyka byly v té době velmi citlivé. Je třeba připomenout, že takové úvahy Gebauer formuloval 15 let po „odluce“ štúrovců a vytvoření samostatné spisovné slovenštiny, což někteří čeští jazykovědci (např. A. V. Šembera) vykládali nesprávně jako oslabení v boji za národní zájmy. Jazyk jako významný znak je v podmínkách mnohonárodního rakousko-uherského státu zvláště cenným poutem: „Společný jazyk jest v životě národním páska mocnější než svazky politické“.

Jako historik jazyka Gebauer teoreticky promýšlel jednu ze základních otázek oboru, příčiny jazykových změn; podává [196](d. cit. v pozn. 6) i pro dialektologa závažné vysvětlení mechanismu změn v nářečích, vztah inovace („novoty“) a archaismu. V jednom dialektu se vyskytne nová forma, která za příznivých okolností zvítězí v celém jazyce; jindy se někde udrží forma stará, která se může pak znovu rozšířit („restaurace formy bývalé“). Jiné řešení nenalézá. Aktivní příčinou takto probíhající změny často bývá falešná analogie, kterou jako závažný důvod jazykové změny (uznávaný i mladogramatiky) probírá podrobněji. Na základní tezi Gebauerových úvah o jazykových změnách, totiž že „každá proměna jazyková počíná v některém nářečí a žádná v celém jazyce najednou“, nacházíme četné příklady v jazykovězeměpisných studiích, které názorně dokumentují oba typy probíhajících vývojových procesů v nářečním systému. Současná jazykověda v historicky odlišných podmínkách postupujícího zániku nářečí však Gebauerovu tezi koriguje uvažováním faktorů sociálních, v nichž dnes nachází nové platné důvody jazykových změn. Gebauer sociálně funkční hledisko částečně uplatňuje také, a to jen v rovině nocionální, tedy aspektu sociálnímu nejbližší. Vedle příčin fyziologických a působení falešné analogie za aktivní příčinu změny totiž pokládá i potřebu nového pojmenování.

/2/ Význam Gebauerova slovanského semináře na pražské filozofické fakultě (1880—1905) byl již z různých stran jeho zaměření patřičně zhodnocen. Kromě kapitoly v Syllabově monografii a různých vzpomínek jeho žáků (např. Kv. Hodury[7]) jsou to především práce J. Petra.[8]

Souhrnně je zde možno připomenout, že během čtvrtstoletí trvání semináře v něm vznikla řada výborných dialektologických prací. Náměty k těmto studiím Gebauer zadával v duchu nového zájmu mladogramatické jazykovědné školy o studium živého jazyka v jeho plné šíři. Studenti zpracovávali dialekt rodného kraje (např. J. F. Hruška a J. Kursa nářečí chodské, Kv. Hodura litomyšlské; moravská nářečí F. Jokl, J. Bartocha, F. Autrata, J. Malovaný, F. Hnízdo, J. Folprecht, E. Kolkop a I. Zachoval, slezské D. Ježíšek; řada studentů vycházela při monografickém zpracování některého tématu z Bartošovy Dialektologie moravské. V. J. Dušek takto přehledně zpracoval [197]nářeční materiál vlastní v porovnávacích studiích o české nářeční flexi zájmen a sloves). Mnohé z těchto prací pak vycházely tiskem, nejčastěji na Gebauerovo doporučení v Listech filologických (např. práce Bartochovy, Duškovy, Hruškovy aj.).

Pro potřeby sběratelské práce bylo významnou metodickou pomůckou Navedení pro sběratele, 2. rozšířené vydání z r. 1879 (vydala tzv. pohádková komise literárního a řečnického spolku Slavie).[9] Návod k zapisování folklórních textů v něm zpracoval J. Gebauer. Je programem sledování nářečních rozdílů, a to nejen lexikálních a frazeologických (ve věcně významových okruzích), ale i dalších nářečních diferencí včetně prozodických a syntaktických (např. větné melodie, přízvuku, slovosledu aj.). V duchu soudobých názorů Gebauer ještě pokládá za průkazný dialektologický materiál i zápisy folklóru, a žádá tudíž získávat je (pro ustálené formy v pohádkách, písních a pořekadlech zachované), a to „se všemi chybami, odchylkami, německými výrazy a germanismy“.

Podle metodických rad Gebauerových pak pracovala celá generace jeho žáků. V letech devadesátých při sběratelských akcích v době Národopisné výstavy českoslovanské 1895 je pro praktické užití tehdy aplikovaly návody V. J. Duška.[10] (K metodologickému vzoru Gebauerovu se Dušek přihlásil též v Rozpravách filologických, věnovaných Gebauerovi r. 1898, statí Kde a jak sbírati dialektologický materiál.)

/3/ Význam Gebauerova vedení však nespočívá pouze v inspiraci a posuzování seminárních prací nebo v návodu k získání spolehlivého nářečního materiálu. Pro rozvoj dialektologie bylo nezbytné též stanovení pevného konfrontačního základu, kodifikace soudobé spisovné normy, s níž by se nářeční materiál diferenčně srovnával. Další potřebnou základnou pro výklad jevů nářečních byl popis starších vývojových stadií jazyka, zejm. stavu staročeského. Oba tyto požadavky splnily Gebauerovy mluvnice: prvnímu z nich vyhověla zejm. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (Praha — Vídeň 1890). Nářeční monografie sledovaly svým uspořádáním zpravidla pouze její první část (Nauka o slově), méně pak díl druhý (Skladba). Historická mluvnice jazyka českého, která vycházela postupně v 90. letech, se stala pro dialektology závazným vzorem historické interpre[198]tace. V. J. Dušek s podáním práce čekal, až tato mluvnice vyjde jako vzor pro jeho Hláskosloví nářečí jihočeských, ale mohl tohoto pramenu plně využít až při vydání druhého dílu (1. díl Duškův vyšel už 1894, 2. díl 1897).

Také Gebauerův Slovník staročeský (Praha, I. 1903, II. 1904) byl důležitou oporou pro práci dialektologů. J. F. Hruška ve svém Dialektickém slovníku chodském (Praha 1907) uvádí, že chtěl původně slova a tvary chodské doplnit staročeskými doklady, avšak „když pak objevil se Gebauerův Slovník staročeský, v němž snadno lze se poučiti o stáří a původu každého slova starého, vypustili jsme zcela tento úkol ze svého díla a chtěli jsme raději podati hojnější materiál dialektický“ (d. cit., s. 2).

/4/ Často se poukazovalo na nedostatečné využití nářečního materiálu v Gebauerově Historické mluvnici. Jedno vysvětlení najdeme v průvodní stati M. Komárka k 2. vydání (Gebauerovo historické hláskosloví ve světle dalšího bádání). Připomíná tu názory Gebauerových recenzentů Jagiće a Šachmatova, že je to mluvnice psaného jazyka a nářeční materiál že je kusý, ale zároveň podává i zdůvodnění této skutečnosti tehdejší nedostatečnou úrovní výzkumu lidových nářečí. Obojí je pravda. Probereme-li pozorně citované prameny v jednotlivých dílech Historické mluvnice a srovnáme se soudobou bibliografií, shledáme, že Gebauer postupně doplňoval excerpci pramenů, které během edice vznikaly.[11] Na potřebnost nářečního materiálu vícekrát poukazuje, pociťuje jeho nedostatečnost (např. při výkladu kmenové kvantity samohlásek), očekává, že v budoucnu ještě mnoho vyjde najevo z obecných nářečí. Kromě tištěných prací, kterým dává přednost, cituje i rukopisy studentů semináře, dokonce i doklady ze sbírek folklórních (K. J. Erbena, F. Sušila, M. Kukly) a z beletrie (K. V. Raise, J. Herbena aj.).

Nejčastěji však cituje doklady z Šemberových Základů dialektologie československé a z Bartošovy Dialektologie moravské, v Tvarosloví už i z jejího 2. dílu (Brno. I. 1886, II. 1895). Bartošovu Dialektologii moravskou Gebauer v recenzi vysoko ocenil pro naprostou spolehli[199]vost pozitivního materiálu i věcný výklad. Mnohé informace o moravských dialektech získal též osobním stykem s F. Bartošem, využil i jeho drobnějších publikací. Na rozdíl od Bartoše, který byl Gebauerovým vrstevníkem, patří A. V. Šembera ke generaci starší. (Shodné stanovisko zaujímali v otázce nepravosti Rukopisů, odlišný názor však Gebauer projevil na pravost staročeského rukopisu Tkadlečka, který Šembera pokládal rovněž za padělek a připisoval ho Hankovi.) S Šemberou Gebauer sdílel názory na dokumentační hodnotu folklóru pro dialektologii, ale i na postavení slovenštiny, chápané jako dialekt češtiny. Šemberovy nářeční doklady přejímá Gebauer bez jakýchkoli pochybností, a to i ty, které mohl ověřit vlastní nářeční zkušeností. Např. uvádí tvary 3. os. množ č. sloves voni vynáší, vodchází, vyskytující se podle Šembery místy v nářečí podkrkonošském, ačkoli koncem 19. stol. tam nepochybně už zcela převládla jednotná koncovka -ej(í). Vzhledem k nestejné úrovni spolehlivosti dostupných nářečních pramenů i jejich tematické zeměpisné nerovnoměrnosti jsou mnohé zeměpisné charakteristiky jevů nepřesné (např. imperativy typu noš, kaž, proš nejsou pouze doudlebské, rozsahem se liší též uvedená reliktní forma infinitivu na apod.). Interpretace nářečních jevů však je přesná a zasvěcená, často nová. To se týká různých otázek hláskoslovných i tvaroslovných, např. výkladu tvaru severovýchodočeských koncovek rodinných jmen, zakončeného -om (původem z -ovům: k Novákom), upozornění na staré délky v „doudlebském“ tvaru 1. p. množ. č. vlci (najdeme ho ještě u Dobrovského, ale pak nastalo krácení), předpokladu staročeské délky podle dochovaného typu chodského (čás, voblák) a souvislosti tvaru příčestí v oblasti českomoravské typu řeklu, padlu s „obalovaným“ l, postřehu o charakteru dvojhlásky ei (ui) na Chodsku aj. Při výkladech je prostoupení nářečním materiálem nerovnoměrné, některé jsou založeny na dokladech z dialektů převážně (např. o vývoji hlásky v).

V hodnocení různých vrstev češtinyv užívá Gebauer kvalifikátorů úzus obecný a úzus spisovný: nářeční úzus vyznačuje příslušnou lokalizací, např. úzus podkrkonošský. Pozoruhodné je jeho užití názvu nářečí: místy mluví o nářečí obecném i spisovném. Údaje z obecné češtiny, třebaže dobově poněkud odlišné, jsou živé a svědčí o dobrém pozorování soudobé normy, která je rozhodující i pro řešení kodifikační. Např. při otázce nadměrné vokalizace předložek, navrhované pro údajnou libozvučnost puristy, se Gebauer řídí obecným územ: „Kde kolísá úzus obecný, tu smí kolísati i spisovný“ (Viz d. cit. [200]v pozn. 4, s. 186). Je to jeden z mnoha dokladů aktivního porměru Gebauerova k obecnému mluvenému úzu — mluvená řeč má obohacovat a tvůrčím způsobem usměrňovat současný jazyk spisovný. Pronikání územně vymezených dialektismů do spisovného jazyka však Gebauer bránil. Byl si vědom hranic mezi jazykem spisovným, celonárodním, a nářečím s omezenou funkcí. O funkčním využití různých vrstev jazykových prostředků v řeči jednoho mluvčího (diglosního, jakým byl i on sám) však neuvažoval, ačkoli si byl vědom stylové odlišnosti v řeči. Neměl rád spisovné vyjadřování v intimním, neoficiálním prostředí, ani afektovanou řeč „neumělců“ na veřejnosti. Přirozeným citem jazykovým, který je nejlepším regulátorem stylové přiměřenosti, dovedl uvést do zdravého a vývoji češtiny prospěšného vztahu požadavky češtiny spisovné i dialektické, psané i mluvené. I v tom vidíme Gebauerův přínos z hlediska české dialektologie.


[1] Souhrnné hodnocení díla J. G. nejnověji srov. J. Petr, Ke Gebauerovu pojetí jazyka, SaS 49, 1988, s. 3.

[2] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 426.

[3] Tak podepsal ještě r. 1862 báseň Sestry v časopise Hvězda (č. 4).

[4] Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice I. Hláskosloví, 2. vyd., Praha 1963, s. 680.

[5] J. Gebauer, Šetřme jazyka spisovného, Kalendář učitelstva československého na r. 1893, Praha, s. 112.

[6] Srov. J. Gebauer, O příčinách proměn jazykových, zvláště slovanských, Listy filologické 1, 1874, s. 43.

[7] Kv. Hodura, Mé vzpomínky na Jana Gebauera, NŘ 27, 1942, s. 32n.

[8] J. Petr, Gebauerův seminář pro slovanskou filologii, NŘ 63, 1980, s. 113n., a též Jazykovědná složka Gebauerova semináře pro slovanskou filologii, in: Práce z dějin slavistiky 7, Praha 1979, s. 9n.

[9] Srov. J. Petr, První program pro výzkum českých nářečí (1879), NŘ 66, 1983, s. 119n.

[10] Srov. J. Hlavsová, Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895, NŘ 67, 1984, s. 18n.

[11] Např. k 2. vydání Historické mluvnice jazyka českého, III. Tvarosloví, 2. Časování přidává doklady z Hoškových Nářečí českomoravských (I. 1900, II. 1905), z Kebrlovy práce o mluvě domažlické (1901) a z Bartošova Dialektického slovníku moravského (1906), zveřejněných po r. 1898, kdy tento díl Historické mluvnice vyšel poprvé. Z Hruškovy studie O hláskosloví chodském (1891) čerpal některé nářeční doklady z rukopisu před zveřejněním v Listech filologických.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 4, s. 193-200

Předchozí Jaroslava Pečírková, Milada Nedvědová: Přínos Jana Gebauera k historické lexikografii

Následující Alena Fiedlerová: Z třináctého a čtrnáctého sešitu Staročeského slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1