Časopis Naše řeč
en cz

Období rozvoje české dialektologie v letech 1895—1945 (Část 2.)

Jaroslava Hlavsová

[Články]

(pdf)

-

Přehled dialektologických pramenů sledovaného padesátiletého úseku vývoje oboru se až dosud týkal vesměs menších studií a článků uveřejňovaných v různých časopisech a sbornících. Od Národopisné výstavy československé (NVČ) však také vznikla již pozoruhodná řada samostatných publikací — nářečních monografií o dialektech z různých částí Čech.

Dílo V. J. Duška (1858—1911) je navazujícím článkem na činnost předcházejícího období NVČ, jejíž části dialektologické byl Dušek hlavním organizátorem. Ještě před zahájením NVČ r. 1894 vydal v Rozpravách České akademie první díl své rozsáhlé studie Hláskosloví nářečí jihočeských, a to Konsonantismus.

Zpracoval obsáhlý materiál (50 tisíc lístků) ze dvou prázdninových cest (r. 1892 a 1893), dotovaných Českou akademií. Pro sběr v terénu získal několik spolupracovníků z řad místních učitelů. Studie sleduje rozsáhlé jazykové území jihozápadočeské. Pošumaví chápe široce a jako jediný celek (včetně stříbrského jazykového ostrova a Kralovicka). Nářečí od Postřekova k Trhovým Svinům dělí na podřečí domažlické (s chodským), klatovské, pootavské (s přechodnými rysy směrem k oblasti středočeské a zároveň se základním znakem jihočeským — měkkými retnicemi), netolické a ostře vyhraněné podřečí doudlebské. Za společné znaky jihočeského konsonantismu pokládá protetické h-, odsouvání počátečního j-, měkké retnice, disimilaci, epentetické j- před sykavkami a částečně i tvrdé ł. Na Doudlebsku často zaznamenává koncové znělé souhlásky, místy značí i diferenční slovní přízvuk.

Brzy po skončení NVČ (r. 1896) Dušek předložil Akademii díl druhý — Vokalismus (Rozpravy 1897). Materiál doplnil novou cestou do terénu. Recenzenti (V. Flajšhans a F. Pastrnek) oceňují hojnost a spolehlivost materiálu, ale k některým Duškovým výkladům mají oprávněné výhrady. Autor však právě viděl hodnotu svého díla v materiálu, výklady omezoval a pouze utříděním a uspořádáním látky začleňoval doklady k předpokládaným hláskoslovným jevům. S předložením své práce čekal, až vyjde Gebauerova Historická mluvnice (Hláskosloví, 1894). Jako žák Gebauerův řídil se jeho výklady nejen při třídění [133]a hodnocení nářečních dokladů, ale dbal jeho rad i při práci v terénu. Po devítileté přestávce (r. 1908) Dušek vydává 3. díl Hláskosloví — O změnách slabičných a kvantitě. Kromě slabičných hláskoslovných změn (jevů kombinačních) je v této části věnována pozornost též poměrům prozodickým (přízvuku, melodii) a kvantitě samohlásek, včetně kvantity tvaroslovné (v koncovkách s odchylkami probíranými po tvarech). Mezi jednotlivými díly Hláskosloví Dušek věnoval pozornost — ve své době neobyčejnou — též jihočeským rozdílům slovotvorným. R. 1902 vydává dosti rozsáhlý popis Kmenosloví nářečí jihočeských, zpracovaný podle tehdy obvyklého postupu historického.

Sleduje kmeny nominální a verbální a registruje též diferenční výskyt regionálně příznakových přípon, v českém prostředí často velice neobvyklých (srov. např. deminutiva masíko, hrnčíky, mísalka, nožalka, sukalka, knížalka, mamulka, žabulka, vědárko, Ančourek apod.). Jednotlivé doklady slovotvorných forem jsou přesně lokalizovány.

Tyto díly Duškovy rozsáhlé regionální monografie doplňují jeho články z oboru nářeční morfologie, přehledy nářečí a jeho práce sběratelsko-organizátorská. Cílem jeho dialektologických snah však byl především slovník nářečí jihočeských, pro který shromáždil rozsáhlý materiál, jejž však nestačil vydat.

Pro všechny tyto zásluhy o rozvíjející se českou dialektologii náleží Duškovi přední místo v jejím vývoji na přelomu století, třebaže jeho jméno je spojováno jen s nářeční monografií širokého jihozápadního regionu. Po Duškovi tato oblast byla jako celek znovu zpracována až o půl století později v práci Voráčově metodou jazykového zeměpisu.

Na jihovýchodě Čech navazuje na Duškovu oblast území přechodového pásu českomoravského. Poprvé se touto oblastí ve dvou jejích jádrech zabýval na přelomu století Ignát Hošek (1852—1919). Patří ještě ke generaci učitelů-sběratelů jako V. J. Dušek. Po první dialektologické publikaci v Listech filologických 1894, popisu dialektu rodné severomoravské vsi (O podřečí chromeckém), sbíral o prázdninách dialektologický materiál na českomoravském pomezí v okolí Bystrého, Svojanova a Rohozné. V r. 1894 zapisoval (jako materiál nářeční) v okrese poličském lidové písně, později — zvláště v letech 1897—1901 — začal sbírat nářeční texty, které postupně až do r. 1903 otiskoval v mnohých pokračováních v ČL (nejprve z okolí svojanovského, pak z Bystrého u Poličky, Vítějevsi, z Rohozné).

V minulém století byl jazyk lidové písně zpravidla považován za průkazný nářeční materiál. Pouze F. Sušil si již uvědomoval odlišnost jazyka lidových písní od mluveného nářečí. Sbírat lidové písně pro [134]dialektologické účely doporučovali např. A. V. Šembera, M. Hattala. I. Hošek, Šemberův žák, také zprvu Šemberův názor sdílel. Stovka písní, které sebral ve Vítějevsi a Rohozné, mu byla podkladem srovnání s místním nářečím. Došel však k názoru, že písně se zpívaly „jazykem, jakého se v obyčejné mluvě neužívá“. Tyto závěry doložil četnými hláskoslovnými a tvaroslovnými příklady ve stati O poměru jazyka písní národních k místnímu nářečí, kterou Akademii předložil r. 1897 (vyd. v Rozpravách). Jazyk písní shledává bližším jazyku spisovnému; nenese běžné místní nářeční znaky (např. podoby hulica, hucho, hdo, hde, tvary dativu mask. -oj, u adjektiv žen. rodu gen., dat., lok. -ej, u adverbií formy prudko, sladko aj.).

Ve dvojdílné monografii Nářečí českomoravské (1900, 1905) podává velice detailní a všestranný popis dialektu, kterým se mluví v Čechách a který má přitom znaky moravské, proto zavádí název českomoravské (na rozdíl od Bartošova názvu moravskočeské, tj. nářečí na Moravě se znaky českými).

První díl (Podřečí polenské) popisuje nářečí, které zaznamenal na terénních cestách v polenském okrese r. 1897—9.

Českomoravské nářečí se podle Hoška dělí na tři části: podřečí polenské (západní), polnické (střední; v pěti vsích, z nichž největší je Polnička) a východní bysterské (v pohraničním pruhu okresu poličského — u Bystrého). Uvádí základní rozdíly těchto podřečí (polenské podřečí má tvary inf. hádět, sádět; polnické užívá pravidelněji nepřehlasované tvary, tvar min. participia -yl: sedyl a komparativ příslovcí -ejác: pozdějác; bysterské má dativ mask. -oj).

V díle prvním podává soustavný popis nářečí polenského, jeho znaků hláskoslovných (např. typ kvantit klada, rana, plač, prah) i tvaroslovných. Menší pozornost věnuje kmenosloví, poměrně bohatě jsou zastoupeny „zvláštnosti skladbové“ (včetně větné intonace); připojen je dosti rozsáhlý abecední seznam specificky nářečních slov. Druhou část tvoří bohaté ukázky nářečních textů (z 16 míst).

V druhém díle analogicky popisuje podřečí polnické, opět s bohatým slovníkem a ukázkami (z 6 obcí) a též s poměrně rozsáhlou a systematickou syntaxí. Všímá si značného kolísání nářečních znaků (i v řeči jednoho mluvčího), způsobeného většími kontakty příslušníků různých nářečí a i vlivem spisovného jazyka, školy, četby. Zajímavé jsou Hoškovy poznámky o psychologii výzkumu, např. stanovení těch nářečních znaků, které mluvčí před cizím posluchačem nejvíce skrývají. Rozdíly mezi částmi území českomoravského vidí i v melodii — v podřečí polnickém „není slyšet zpěvavý hlas při řeči“ jako na Polensku; kolísání v přehlásce tvarů dokládá ukázkami.

[135]Podrobněji sleduje polenské izoglosy tvarů přehlasovaných a nepřehlasovaných v článku O moravských a východočeských tvarech koňa, pola, naša slepica, slepicám, slepicách, slepicami…, našu slepicu…, v časopise České muzeum filologické (1902).

Hoškova práce představuje spojení rozsáhlé sběratelské činnosti s dobrými znalostmi jazykovými. Jeho výklady jsou zasvěcené, nářeční rozdíly přechodové oblasti srovnává přehledně a se zřetelem k vývoji, s ohledem na společensko-generační diference. Možno říci, že I. Hošek představuje přechod od dialektologů sběratelů k moderním dialektologům. Jistým symbolickým dokladem tohoto spojení je to, že Hošek v mládí byl ve Vídni žákem Šemberovým a přitom v jeho stopách pokračovali již dialektologové soudobí. (Při terénních výzkumech na Vysočině pracovníci dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český zastihli některé z Hoškových informátorů ještě v letech padesátých.)

Podobně jako V. J. Dušek patřil do okruhu Gebauerova semináře i další z Gebauerových žáků — Kv. Hodura (1879—1960). Jeho práce Nářečí litomyšlské byla Gebauerem v semináři posouzena už r. 1900, o čtyři roky později vyšla.

Nejprve podle dobových zájmů Hodura sledoval zejména hláskosloví a tvarosloví rodného kraje. Třebaže je Litomyšlsko nosnou nářeční oblastí výrazných archaických rozdílů hláskoslovných (tzv. nářečí petácké), obrátil brzy Hodura svou pozornost k slovníku, frazeologii a syntaxi, neboť nabyl přesvědčení, že tyto rozdíly jsou pro jazykové výklady významnější než fonetika. Ve své monografii vyděluje však oblast Litomyšlska převážně znaky hláskoslovnými (ztrátou jotace po retnicích b, p, m, změnou retnic v zubnice d, t, n (dežet, teknej), tvrdou výslovností retnic, odsouváním h- a j- na počátku slov) a dalšími znaky, zčásti i tvaroslovnými (východočes. instr. fem. -ej (ulicej), tvarem nom.-akuz. pl. živ. mask. (pro kluci). Zaznamenává i „moravismy“, znaky popisované Hoškem v oblasti nářečí českomoravských (nepřehlasované tvary meza, mezu, kvantity samohlásek u slov typu kamen, rana, adv. -o typu silno, tvary na vozi, v lesi). Tyto znaky rozdělují sledované Litomyšlsko na jihozápadní (s vlivem moravským) a severovýchodní. Převážná část práce je věnována hláskosloví (probíranému tradičně po hláskách) a tvarosloví, připojeno je kratičké diferenční kmenosloví a též kapitola o některých rozdílech ve skladbě. Pozoruhodný je slovník, dosti rozsáhlý a v duchu Bartošově vypracovaný nejen abecedně, ale zároveň uspořádaný do čtrnácti věcných okruhů.

[136]Cenné ukázky textové jsou zaměřeny jednak na nejstarší typ nářečí v jižní části území (Lubensko) a na nářečí petácké, jednak na mluvu města a mládeže. Připojuje i čtyři lidové povídky rázu folklórního. I k práci Hodurově přinesla kritika (E. Smetánka v Listech filologických (LF) r. 1905) obvyklé připomínky k jednotlivým výkladům a kladné ocenění spolehlivého materiálu. Monografie zůstala na dlouhou dobu jediným soustavným popisem této archaické nářeční oblasti.

Kv. Hodura ještě po letech otiskl (LF 1940) Lexikální drobnosti z Litomyšlska, sbírku slov z Budislavi u Litomyšle, jak je zaznamenal o prázdninách r. 1922. Jako ředitel Kanceláře slovníku jazyka českého věnoval později svou vědeckou pozornost lexikografii češtiny spisovné.

Do okruhu starších Gebauerových žáků patří i vynikající znalec rodného Chodska, sběratel, dialektolog a etnograf J. F. Hruška (1865—1937). Seminární práci zaměřil zprvu na chodský folklór (1881 lidovou píseň a 1890 chodské pověry).

Práci O hláskosloví chodském publikoval další rok v LF (1891), i jemu byl vzorem Gebauerův popis hláskosloví; volí obvyklý postup výkladu po hláskách a jejich kvalitativních i kvantitativních změnách.

Ačkoli je to studie hláskoslovná, jsou v ní zaznamenány i jevy morfologizované (tvar rod. jmen Hadamouc, dat. -om hodnocený náležitě jako tvar vzniklý analogií, tedy mladý, imperativy pnite, třite, pošlite, tvar 3. pl. sloves -í trpí, humí). Celkovou stručnou charakteristiku nářečí Chodská mluva podal r. 1927 v Chodské čítance.

Nejvýznamnější dílo Hruškovo je však nepochybně Dialektický slovník chodský (1907). Zůstává až dosud jediným samostatným publikovaným nářečním slovníkem z území Čech. Jako dokonalý znalec prostředí v něm Hruška spolehlivě a nejsoustavněji zachytil chodskou hmotnou i duchovní kulturu. V předmluvě (s. 2) píše: „Vysvětlujeme leckde obšírněji slovo i věc, takže po této stránce stává se slovník náš stručným slovníkem naučným všech zajímavých chodských zvláštností kulturních.“

Pro dialektology jsou zajímavým pramenem i Hruškovy soubory chodských pohádek zaznamenaných v nářečí. Svou komplexností pohledu na lidovou kulturu je Hruška typickým představitelem generace badatelů přelomu století, svým spolehlivým a kritickým přístupem k materiálu je představitelem Gebauerovy školy. Z prací Hruškových těží ještě i současná dialektologie, cenný rukopis Hruškova slovníku je uložen v dialektologickém archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV.

Vrstevníkem Hruškovým je osobnost analogická všestranností zájmu o lidovou kulturu — J. Š. Kubín (1864—1965). I Kubín patří do okruhu Gebauerových žáků. Jako dialektolog se věnoval především popisu [137]nářečí různých míst oblasti severovýchodočeské nebo nářečí zahraničních kolonistů pocházejících z této oblasti; jen v poslední sběratelské činnosti se zaměřil na Hlučínsko.[1] Pouze malá část jeho studií dialektologických byla publikována. Je to především Lidomluva Čechů kladských (1913), monografie z tzv. Českého koutku, představujícího v době Kubínova sběru 11 česky mluvících vsí s více než 5 tisíci obyvateli za hranicí Čech.

V úvodu charakterizuje místní nářečí jako blízké podorlickému a částečně též krkonošskému. Analogie nachází i v některých archaických jevech pošumavských. Studie má dva oddíly: první (O slově) zahrnuje tradiční hláskosloví, kmenosloví a tvarosloví, druhý obsahuje dosti rozsáhlý popis skladby. Připojený abecední slovník (100 s.) je kromě slovníku Hruškova největším publikovaným lexikálním nářečním souborem. Vedle některých dokladů Kubín často u hesla uvádí i citace jiných dialektologických prací (např. Kv. Hodury, I. Hoška, F. Bartoše).

Kniha byla recenzována F. Trávníčkem a O. Hujerem. Hujerovy připomínky se týkají jednak metody popisu místy mechanického a nesoustavného, jednak nadbytečných etymologií slov obecně českých a také tehdy prý zbytečných paralel s jinými oblastmi, které by měly smysl. Hujer napsal: „… kdyby všecka nářečí česká mohla být takto s nářečím kladským srovnávána, poněvadž by se vidělo geografické rozšíření jednotlivých zjevů nářečních a mohlo by se stanovit místo kladštiny mezi nářečími a podřečími českými. Ale toho dosud učinit nelze, a proto uvádění paralel takových nemá významu“.

K tzv. Českému koutku se J. Š. Kubín vrací ještě po 1. světové válce velkým vlastivědným sborníkem České Kladsko (1926), do něhož kromě bohatého materiálu vlastivědného a národopisného zařadil i dvacetistránkový popis dialektu — Kladština. V. Flajšhans v NŘ r. 1927 vítá nadšeně tento nový svazek řady monografií Národopisné společnosti, oceňuje zvláště „spolehlivý a přehojný“ materiál jazykový.

Ostatní dialektologické práce Kubínovy zůstaly v rukopise a jsou uloženy v dialektologickém archívu ÚJČ ČSAV. Uvedeme je v chronologickém sledu.

[138]První z rukopisných monografií je z Pecky a okolních 11 vsí okresu novopackého (z r. 1923). Obsahuje stručný popis větné intonace, hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví a dosti obsáhlý výčet syntaktických zvláštností.

Jak bylo v této době počátků syntaktických diferenčních popisů obvyklé, i u Kubínových nářečních „lokálních“ jevů syntaktických zpravidla jde jen o znaky obecnější, vlastní spíše mluvenému lidovému jazyku obecně. Kromě abecedního slovníku zaznamenal sice též bohatou frazeologii a přísloví, ale výjimečně nepřinesl žádné nářeční texty.

Následujícího roku (1924) byl Kubín komisí České akademie vyslán na výzkum nářečí do Podještědí. Popis místního dialektu má stejnou stavbu jako rukopis předchozí, jakož i práce následující, tentokrát však připojil také nářeční texty. Zachytil řadu archaických jevů s přesnou lokalizací, mj. zaznamenal v „horních vsích“ (např. v Pasekách) přízvuk na penultimě.[2]

V dalším roce (1925) věnoval Kubín pozornost oblasti dolního Pojizeří, popsal lidovou mluvu Brodců nad Jizerou a okolí. Kromě mluvnického popisu a slovníku tentokrát věnoval valnou část rukopisné práce ukázkám zapsaným poměrně přesně foneticky. Ačkoli popisovaná oblast nepatří k archaickým nářečním okrajům, zaznamenal zde Kubín ještě ve 20. letech velmi zajímavý a vzácný materiál, jevy, které při výzkumu pozdějším už zachyceny nebyly.

Poslední z lokálních monografií je věnována dialektu v okolí Brandýsa nad Orlicí a České Třebové z r. 1927. Při výzkumu šel po stopách předchůdců, zejména učitele K. Tykače a Kv. Hodury. Zaznamenával opět i pořekadla, připojil texty. Většinu práce však představuje popis mluvnice, uspořádaný jako u prací předchozích, a slovník.

Největším rukopisným dílem Kubínovým však je podkrkonošský slovník, obsahující 10 tisíc hesel, dokončený v r. 1916. Zpracovává v něm abecedně slovní zásobu rodného kraje (narozen v Jičíně) — kromě Jičína a okolí uvádí v dokladech i Boleslav, Bělohrad, Miletín, Viskeř, Rovensko a Železnici. Materiál pro slovník Kubín získal též excerpcí článků Jakubcových a svých povídek z Podkrkonoší.

[139]Knihy lidových textů v nářečí patří k nejznámější části Kubínova odkazu. Představují dva okruhy. Z Českého koutku načerpal sbírky Povídek kladských (1908—10), později vydal 2 svazky Lidových povídek z českého Podkrkonoší, 1. díl — Podhoří západní (1922), 2. díl — Úkrají východní (1926) s kritickým komentářem Polívkovým.

Kubínova padesátiletá sběratelská činnost byla zdrojem i jeho vlastního vypravěčského umění. Dílo J. Š. Kubína tak představuje vzájemně úzce spjatý soubor studií dialektologických a folklórních (včetně zápisů lidových písní) a jeho vlastní tvorby literární.

Významné místo v rozvoji české dialektologie patří pracím B. Vydry (1889—1952). Těsně před 1. světovou válkou začal publikovat v ČMF r. 1913 články o tvaroslovných zvláštnostech jihočeských nářečí. Za války obrátil pozornost ke studiu jazyka T. Novákové, zvl. východočeského nářečí, v jejím díle hojně využitého. Nejprve otiskl rozbor nářečního hláskosloví, o rok později, r. 1916, kmenosloví. Sleduje také recenzemi dialektologické publikace (Kubín a Frinta, Fryšová). Důležitější práce Vydrovy vznikaly až v letech dvacátých.

V Jihočeské čítance podává celkový stručný přehled hlavních jihočeských nářečních znaků, zvláště hláskoslovných (měkké retnice, doudlebské o- bez proteze, znělost před rázem a jedinečnými, disimilaci zubnic aj.) a tvaroslovných (ježdi, padu, padeš, tatínkovo boty aj.); některé jevy přesněji lokalizuje (jindřichohradecký hláskoslovný typ vítrch, netolický gen. pl. vot klukách, doudlebské som a hornoblanické sim aj.). Autor vychází ze známé literatury (Dušek, Šembera, mapa Trávníčkova) a připojuje soubornou bibliografii oblasti jihočeské; nové údaje tu nepřináší.

Hlavní dialektologickou prací Vydrovou je monografie Popis a rozbor nářečí hornoblanického (1923), tj. nářečí jeho rodného Prachaticka (32 obcí). Je výsledkem několikaletého nářečního sběru, konaného za pomoci místních učitelů. Tradičně popisuje všechny jazykové roviny včetně syntaxe, připojen je i slovník a ukázky textů, dokonce i textů psaných (nářečních dopisů). Jako celek je sledovaná oblast vydělena jediným nářečním znakem — (-ti) v zakončení infinitivu, u číslovek 20—40 a u adverbia dosť (proto přezdívka obyvatel „tiťáci“). Frekvence dalších nářečních znaků však oblast dělí dále na část severozápadní (s důslednější měkkostí retnic, dat. a lok. mask. zakončeným na -ov < -ovi i náležitým tvarem akuz. sg. zájmen středního rodu je) a část jihovýchodní, kde je důslednější jen tzv. tiťání.

Obě části území se odlišují také lexikálně. Tato nářeční okrajová oblast jihočeská byla v dialektologické literatuře vícekrát středem zájmu. Výzkumy Vydrovy byly ještě po padesáti letech konfrontovány se současným stavem nářečí u staré generace.[3] Výslovnost (v infi[140]nitivu sloves) byla zachycena už jen v necelé polovině zkoumaných bodů (při rozsahu přibližně shodném s výzkumem Vydrovým). Ve Vydrově rodné obci (Lštění) např. jev už v současné době potvrzen nebyl.

Vydrova práce, která dodnes neztrácí na významu, je i v současné dialektologické literatuře často připomínána také proto, že se r. 1924 stala předmětem Havránkova hodnocení v obsáhlé recenzi K české dialektologii v LF.

Jako polonista přispěl B. Vydra též k výkladům o archaických českých nářečích na území polském a o národnostních poměrech na česko-polské jazykové hranici.[4] Ve sborníku věnovaném prof. F. Pastrnkovi r. 1923 (s. 149n.) uveřejnil studii o jazyce českých kolonistů usídlených od počátku 19. stol. u Lodže: Z nářečí zelovských Čechů v Polsku; studie obsahuje popis hláskosloví jejich nářečí východočeského typu (podle lidové tradice přišli z okolí Litomyšle a V. Mýta).

K dialektologům meziválečné generace patří v počátcích své lingvistické práce také J. Haller (1895—1971), a to především monografií Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích (1932). Pět sledovaných obcí rodného kraje tvoří po jazykové stránce jednotný celek bez dílčích nářečních rozdílů, jak ukázal jeho materiál, nasbíraný od dob studií. (Monografie byla Hallerovou disertací.)

Dialekt zkoumaných obcí, ležících v severní části roudnického okresu a v těsném sousedství česko-německé jazykové hranice, tu charakterizuje nářečními znaky, z nichž mnohé dosvědčují, že na okrajově středočeské Podřipsko zasahovaly jevy nářečí severovýchodočeských (např. dat. typu voráčoj, instr. s kostěj, 3. pl. sloves -ej(i)), ale i jihozápadočeských (tvary substantiv jako voráčach, voráčama, hnízděte, hnízděti; imperativy sloves nezkaž to, uraž, podoby mušet, muším aj.).

Z monografie byla publikována jen první část — hláskosloví, kmenosloví a tvarosloví. Popis skladby s rozsáhlými nářečními texty, foneticky přepsanými ze stenogramů, zůstaly v rukopise, podobně jako [141]pozdější Hallerova monografie o Třebívlicku, dnes nedostupná. Z monografie podřipské Haller v LF otiskl už r. 1929 rozsáhlé pojednání o rázu v podřipském nářečí; z materiálu téže oblasti publikoval tamtéž později (r. 1940) článek o funkci a významu zájmen nějaký a takový, která se v jazyce lidovém uplatňují větší měrou než v češtině spisovné.

(Pokračování v příštím čísle)


[1] Výzkumy na Střelínsku u Vratislavi byly podkladem pozdější monografické práce Kubínovy České emigrantské osady v pruském Slezsku, Praha 1931.
Popis hlučínské moravčiny (rukopisné práce z období těsně před okupací) se celý nezachoval — srov. výklady editora J. Jecha k výboru z díla J. Š. Kubína Na vaši radost, Hradec Králové 1985.

[2] Přízvuk na předposlední slabice připomínaný v 90. letech v českých archaických okrajových oblastech Duškem byl vzácně doložen i pozdějšími výzkumy, mj. v 30. letech v Podještědí M. Wajsem a v sousedním horním Pojizeří ještě v 70. letech L. Bachmannem a J. Bachmannovou — K přízvuku na penultimě v severovýchodních Čechách, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 15, Varšava—Krakov, 1976.

[3] Srov. J. Jakubec, Lidová mluva ve Lštění na Prachaticku, Zlatá stezka V, 1931/32. J. Jančáková, Vydrovo „tiťácké“ nářečí po 50 letech, NŘ 53, 1970, s. 243n., s mapkou.

[4] Srov. B. Vydra, Hranice česko-polská a jazykové poměry na Hlučínsku a Hlubčicku, ČMF 7, 1921, 133n. Po válce se této otázce věnoval znovu pod pseudonymem J. Ratibořský.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 3, s. 132-141

Předchozí Zdeňka Sochová: Blízké jazyky a konfrontační lexikografie

Následující Jiří Kraus: Sto let od založení České akademie věd a umění

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1