Počátky české dialektologie II

Jaroslava Hlavsová

[Články]

(pdf)

-

(pokračování)

V době příprav Šemberovy práce Základové dialektologie československé (ZDČ) se však objevují i časopisecky[7] publikované dialektologické studie regionální s poznatky z různých krajů českého jazykového území. Na tyto nečetné dílčí příspěvky Šembera navazuje, čerpá z nich a cituje je. První z těchto prací je dosti obsáhlá studie J. Krbce, Slovo o rozdílu u vyslovování hlásek i a y (ČČM 1844, s. 589—595).

Autor tu sleduje několik nářečních jevů, které souvisejí s nadepsaným rozdílem i a y, např. změnu ý — ej v severních Čechách, krácení í v koncovce sloves (ím — im) a zvláště pak, podrobněji, zachování jihočeské měkké výslovnosti slabik s retnicemi „jakoby se psalo ji“. Poprvé se tu setkáváme v odborné literatuře se sledováním zeměpisné hranice nářečního jevu (rozsahu rozdílu „hlubokého y“ a „vysokého i“). Tato Krbcova studie byla dobře známa, čerpal z ní Šembera, cituje ji Jireček i Maloch.

Další z významnějších příspěvků k začínající české dialektologii je studie J. Lepaře Příspěvek k posouzení různořečí a poněkud i národnosti krajiny slovanské okolo Opavy (Opava 1859). Autor tu sleduje zvláštnosti slezského hláskosloví a lexika, ovlivněného polštinou, a připojuje pohádku Ztracené dítě, přeloženou do nářečí opavského a hanáckého (hanáckou verzi použil pak Šembera jako ukázku textu z nářečí od Olomouce v ZDČ).

Studie literárního historika J. Jirečka Podřečí východních Čech (ČČM 1863, s. 323—345 a 416) je první prací, popisující zevrubněji jednu větší oblast českých nářečí. (První stručnou charakteristikou dialektu této oblasti je Šemberův popis vysokomýtského nářečí z r. 1845 na několika stránkách jeho monografie o Vysokém Mýtě, viz výše.)

V úvodním odstavci své studie připomíná Jireček vše, co bylo do té doby pro zachycení českých nářečí vykonáno. Mimo menší práce Šemberovy a beletristické využití nářečí domažlického u Němcové připo[142]míná i studii Krbcovu a též divadelní hru z počátku století od častolovického faráře Fr. Raymanna Sedlské námluvy[8] (Hradec Králové 1819). Je to první česká hra psaná v nářečí (tzv. Vrchů za Častolovicemi). — Na dalších stránkách Jirečkovy práce najdeme i podrobné poznámky k nejstarším zprávám o českých a moravských dialektech v gramatice Blahoslavově. Ve studii s krátkými ukázkami textu (z „mluvy vesnické“ s fonetickými odchylkami „různořečí sedlského“ a z „mluvy městské“, dokumentované Pohádkou vo Votesánkoj, napsanou v nivelizovanější formě východočeského dialektu) Jireček probírá hláskosloví, tvarosloví i lexikum východočeské oblasti (tehdejšího kraje Chrudimského). Při zmínce o rozsahu důležitého znaku východního podřečí (změny retnic v zubnice b/d, p/t) ve vesnicích východně od Litomyšle předpokládá, že nářečí s touto zvláštností sahalo dříve až k Novému Bydžovu. Dalším krokem k poznání českých nářečí má být podle Jirečkova očekávání výsledek dopisovatelské akce řízené instrukcí „sboru pro řeč a literaturu českou“ při muzeu. Předpokládá, že tento výzkum poskytne možnost zjištění dávných hranic kmenových sídel a též poznání jazykových změn způsobených „mluvou obecnou“.

Druhá — severní část oblasti severovýchodočeské byla popsána téměř současně s prací Jirečkovou o části východní. Menší rozsah studie J. Koubleho, Podřečí severních Čech (ČČM 1864, s. 49—57, 250—254) je umožněn úspornými odkazy na odstavce předešlé práce Jirečkovy.

Studie obsahuje spolehlivý hláskoslovný a tvaroslovný i lexikální materiál. Jako ukázku nářečního textu připojil moravskou pohádku Topil se v medě, kterou podle tehdejších zvyklostí přeložil do podřečí severního. V Koublově práci najdeme mnoho cenných nářečních archaismů, zčásti zapsaných i předcházejícími sběrateli, tentokrát však již zhruba utříděných. Některé jevy jsou přesně lokalizovány.

Při infinitivu -ť např. poznamenává, že ve Sklenařicích a na Pasekách je ještě koncovka -ti a tvar bul je užíván nejstaršími lidmi ve Vojtěšicích; oba tyto údaje převzal Šembera pro ZDČ; stejně přesně lokalizuje i výslovnost tvrdého ł do Hamru, Vysokého a okolí. Jednotlivě připomíná též generační rozdíly u archaických tvarů (uvádí např., že zájmeno osobní v 1. pádě množ. č. má u starších lidí podobu me, ve). Z dalších jevů zaznamenal (v té době vzácně zapsanou) bilabiální výslovnost v mezi samohláskami (kráua), diftongizované podoby 1. pádu množ. č. příd. jmen, které známe i od Němcové (velicej, mnozej, ubozej), jakož i její doklad slovesného tvaru (já jsu.)

[143]Tyto první monografické příspěvky ze severovýchodních Čech nemají však ještě v období před publikací Šemberovou analogii ani v oblasti jihozápadočeské, ani na Moravě. Teprve ZDČ daly podnět k dalšímu sběru nářečního materiálu v následujících desetiletích, zejména pro práce žáků Gebauerova slovanského semináře a konečně i pro akce při Národopisné výstavě československé r. 1895.

A. V. Šembera však při svém záměru poskytnout vědecké veřejnosti zevrubný přehled o zeměpisných rozdílech v lidovém jazyce nebyl odkázán pouze na skrovné zkušenosti a rady pracovníků domácích. Dobře znal i vzory cizí, zejména představitele tehdy již pokročilejší dialektologie německé. Na výsledky jejich práce se odvolává v předmluvě k ZDČ a stanoví pro českou dialektologii analogické cíle. Upozorňuje tu zvláště na přínos J. A. Schmellera, J. M. Firmenicha a K. Weinholda.

Německý jazykovědec a dialektolog J. A. Schmeller ve spise o bavorských nářečích[9] požaduje, aby byl brán v úvahu zeměpisný aspekt dialektů a na základě bohatého sběru materiálu pak tento aspekt sám sleduje na přehledné mapě. Podkladovou síť této mapy tvoří vyznačení řek, které pro rozčlenění nářečí pokládal za nejpodstatnější vodítko. Členění nářečních oblastí (s názvy zeměpisnými, např. jižní Bavorsko apod.) je zakresleno tečkovanými čarami a do tohoto podkladu řek a nářečních hranic je rozsah jednotlivých jevů vyznačen malými písmeny, které se vztahují k příslušným odstavcům výkladu a textu. Je to první mapa znázorňující rozšíření konkrétních nářečních jevů a zároveň první mapa sledující zeměpisnou diferenciaci uvnitř jednoho jazyka. (Dřívější mapy sledovaly pouze hranice sousedních jazyků, zvláště ve vícenárodních státech. Raným pokusem o znázornění jazykové hranice hornolužické je mapa Lusatia superior již z r. 1593 od B. Sculteta. — Také J. W. Goethe zamýšlel sestavit mapu zemských polokoulí s jazykovými údaji. Šafaříkovu mapu jazyků slovanských ocenil J. A. Schmeller v recenzi r. 1844; jazykovou mapu celého Německa, historicky zaměřenou na staré kmenové osídlení, předložil akademii r. 1844 s požadavkem německého jazykového atlasu K. Bernhardi (druhé opravené vydání vypracoval r. 1849). Mapu nářečí pruského státu sestavil r. 1864 statistik R. Böckh.

Zájem o sledování nářečních rozdílů v německém jazyce se však projevil již u jazykovědců generace předchozí. J. Grimm v r. 1816 žádá v dopise přítele — faráře, aby mu přeložil podobenství o ztraceném synu do hornohesenského nářečí. W. Grimm o rok později dodává, že tento překlad byl určen pro německý jazykový atlas. (Termínu Sprachatlas zde užil poprvé; není však jisto, zda tím mínil dialektologickou práci v dnešním smyslu slova.)

Další z citovaných osobností německých sběratelů není jazykovědec, ale básník J. M. Firmenich. Sám skládal básně v rodném nářečí Kolína nad Rýnem a [144]v letech 1843—1868 vydal čtyřsvazkovou sbírku lidových písní a pověstí Germaniens Völkerstimmen. Takovýto folklórní materiál byl podle tehdejších představ zároveň vhodným podkladem i pro dialektologické studium. Šembera se proto Firmenichova příkladu dovolává a vybízí k následování i u nás.

Metodické zkušenosti z výzkumu nářečí radí Šembera převzít od německého současníka, kulturního historika a jazykovědce K. Weinholda, z jeho práce Ueber deutsche Dialektforschung (Wien 1853, s. 5—14). (Weinhold se zabýval sběrem folklóru, zvláště z bývalých tzv. Sudet a Slezska, na konci života vydával v Berlíně národopisný časopis. R. 1867 vyšla jeho Bayerische Grammatik.) Výsledky studia lidové kultury K. Weinholda byly pro Šemberu jedním ze vzorů pro budování základů československé dialektologie v tehdejším pojetí. Významnou roli pro šíření myšlenek o naléhavosti záchrany lidové slovesnosti a nářečních zvláštností hrálo též založení prvního dialektologického časopisu v Německu r. 1854 (Die deutschen Mundarten); další pak následovaly koncem 19. stol. Analogické možnosti publikační však československá dialektologie nikdy neměla, specializovaný časopis dialektologický u nás nevznikl.

Takový asi byl stav současného bádání o dialektech a názory na způsob a cíl dialektologické práce v době, kdy Šembera přistupuje k vydání prvního dialektologického kompendia o českých, moravských a slovenských nářečích, ZDČ. Vydává je vlastním nákladem ve Vídni (za přispění císařské akademie). Na 180 stranách probírá zvláštnosti „nářečí československých“; jejich rozsah uvádí v oddíle Kde se mluví československy, a připojuje statistické údaje podle sčítání lidu r. 1851. (Nepočítaje Čechy a Slováky za hranicemi, mluvilo tehdy „československy“ pouze 6 100 000 obyvatel Čech, Moravy a Slovenska). V úvodu se zabývá postavením „řeči československé“ mezi ostatními slovanskými jazyky a stanoví jejich základní znaky. Naznačuje dělení řeči československé na nářečí české, moravské a slovenské (na rozdíl od Dobrovského, který rozlišuje pouze nářečí české a slovenské). V úvodních odstavcích Šembera stanoví výčtem míst jejich zeměpisný rozsah. Každé nářečí vždy souhrnně charakterizuje jeho hlavními znaky. V celé struktuře výkladu zachovává trojstupňovitost: nářečí dělí na podřečí, ta pak na jednotlivá různořečí (zřídka užívá synonymně i termínu rozřečí).

Nářečí české dělí na podřečí západní (s různořečím domažlickým a lužnickým), střední a východní (s různořečím krkonošským). Nářečí moravské opět dělí na podřečí západní (s různořečím podhorským, horským a dolským) a východní (s různořečím dolnobečevským, hornobečevským, oderským a opavsko-ostravickým). Nářečí východomoravské oblasti z větší části přidružuje k západnímu podřečí nářečí slovenského (jakožto jeho různořečí moravskoslovenské a bělohorské). V popisu jednotlivých nářečí i podřečí zachovává vždy stejný postup výkladu: nejprve probírá „hlásky a formy mluvnické“, potom „zvláštní slova“ daného celku.

[145]Při výkladu o nářečí slovenském věnuje zvláštní oddíl polštině na Slovensku, v goralských obcích, zmiňuje se také o češtině mimo souvislé osídlení vyznačené popsanou linií (připomíná zejména ostrůvek stříbrský v Čechách). Během výkladu sleduje stále, pokud jeho informace stačí, zeměpisný rozsah jednotlivých nářečí, ale též izoglosy nebo lokalizace jazykových jevů (např. u tvaru bul na Domažlicku vyjmenovává vesnice jeho výskytu, podobně jako u tvaru minulého času typu táhlu, padlu na Dačicku; izoglosu krkonošského infinitivu -ť cituje podle údajů Malochových). Přitom si uvědomuje neúplnost a nerovnoměrnost informací, správně odhaduje, že často rozsah jevu bude jiný, než předpokládá. Soudí, že teprve v budoucnu, ve spise „systematicky provedeném“ na základě dotazníku zaslaného do všech míst bude možno zjistit přesně, „jak daleko to neb ono slovo jde a kde přestává“. Očekává i připomínky k užívané transkripci ukázek, která těžko zachytí jemné místní fonetické rozdíly. Ukázkám věnuje A. V. Šembera značnou část své studie (100 stran). Rovnoměrně ilustruje různá nářečí i ostatní jazyky slovanské bajkou o slunci a stromech, přeloženou do jednotlivých jazyků a nářečí, a písní Loučení, loučení — opět v přeložených nářečních verzích (nejsou to tedy původní místní varianty této lidové písně). Ukázky srovnává s textem spisovným. Cennější je menší část ukázek — původních textů českých, moravských i slovenských — zapsaných spolupracovníky Šemberovými (např. Erbenem, Lepařem, Tkačem a Praskem). Slovenský dialog z „různořečí dolnotřenčanského“ zapsal F. Hreusík, pohádka Chlapčok a píšťalka z Pohroní je od K. Kuzmányho.

Jednotlivá podřečí a různořečí mají v ZDČ zpravidla názvy zeměpisné podle jmen řek a pohoří. V současné dialektologii se tyto názvy už vesměs neužívají.

Podle jmen řek Šembera nazval v jižních Čechách různořečí lužnické, na Moravě např. svitavsko-švarcavské (Švarcava je lidový název Svratky) a litevské, dolnobečevské, hornobečevské, oderské, opavsko-ostravické. Podle pohoří nazývá podřečí podšumavské a různořečí krkonošské, název bělohorské vytvořil podle jména Bílých Karpat. Šembera se zmiňuje též o jménech obyvatel oblastí, např. Doláci, Zábečváci, Moravjáci aj.

Rozlohu větších celků (jednotlivých podřečí) vymezuje výčtem správních celků (krajů), v nichž se jimi mluví, menší nářeční útvary (různořečí) vymezuje výčtem míst, kudy hranice prochází. Zpravidla je to hranice některého výrazného nářečního jevu. Kde má údaje přesné, třeba převzaté, uvádí je, popř. i s citací (např. Malochovu hranici infinitivu -ť nebo rozsah podřečí východního „ve východním Boleslavsku“ [146]s podrobnou hraniční linií podle Jirečka). Při popisu nářečních jevů usiluje o syntetičtější pohled na celé sledované území.

Upozorňuje na shody a rozdíly mezi jednotlivými oblastmi, zejména v řadě jevů lexikálních (např. česko-moravské diference jako pařez — peň, jilm — břes, teď — včil, prkno — deska, pytel — měch, bílit — líčit aj.), ale porovnává i nářeční zvláštnosti ostatní. V souhrnném výčtu hlavních nářečních rozdílů (ZDČ, s. 80—82) sleduje na vybraných příkladech zeměpisné diference hláskoslovné (např. býk, když, olše, sedm, osm aj.), tvaroslovné (umru, páni, těší se aj.) i lexikální (borovice). Některými jevy vyděluje jako celek pouze nářečí slovenská (např. podobami zájmena co, nic) nebo sleduje rozdíly moravsko-slovenské (např. morfologické typy haluze — haluz, záře — zář aj.). — Konfrontační pohled na tak rozlehlý a bohatě diferencovaný celek nebyl pro autora snadný, proto takové srovnávání některých jevů pro klasifikaci nepodstatných nepatří k hlavním výtěžkům Šemberovy práce. V objektivnějších závěrech byl též omezen úzce krajovým osobním povědomím (např. proti formě slunce na území ostatním užívají Čechy údajně formy slunýčko; ta je však ve skutečnosti vlastní jen jeho rodnému východočeskému dialektu).

Zajímavým postřehem je Šemberovo upozornění na „podobnost řeči domažlické a řeči obecné na Ostravici a Opavě“. Shledává tu správně některé jednotlivé shody slov i forem, např. užívání archaických výrazů příloh (‚úhor‘) a dřevo (ve významu ‚strom‘), lože (‚postel‘). Některé z nich už současný výzkum nářečí nezachytil — na Chodsku nebylo např. již zjištěno nezvratné sloveso ptát (ve významu ‚žebrat‘), na Opavsku se neužívá výraz lichva ve významu ‚drůbež‘, ani forma příslovce tepřiva, jak Šembera uvádí. Připomíná též shodu v tvaru -ovo lidových podob místních jmen (dodnes např. chodské Mrákovo a opavské Březovo), slovesné tvary míl (na Opavsku mjył, tj. měl) a poviz (pověz!) nebo tázací zájmeno ve formě dativní čimu? (místo proč?), které dosud zčásti obě tato okrajová nářečí zachovávají. Současným jazykovězeměpisným studiem se prokázala řada shod nářečí slezských s okrajovou oblastí severovýchodočeskou, avšak na spojitosti s archaickým úsekem domažlickým práce neupozorňují. (Šembera však touto paralelou sledoval cíle neúměrné menší závažnosti takových zjištění. V duchu dobových snah o postižení předhistorických kmenových hranic se jimi pokoušel dokládat hypotézu o společném kmenovém původu obyvatel obou srovnávaných oblastí.) Podrobněji a s přehledem se zabývá otázkou, jak shody českoslezské tato území staví do společného [147]protikladu k ostatním nářečím moravským: „některých slov užívají Opavané jinak mezi Moravci na Hané a Švarcavě, a stejně jako Čechové“ (např. českoslezské bílit — moravské líčit, podobně okurky — oharky, máslo — putra aj.). O nepřesnosti těchto konfrontací však svědčí už Šemberův příklad územních rozdílů slov sosna a borovice, jejichž celoúzemní zeměpisný obraz je složitější, než předpokládal.

Všechny tyto Šemberovy syntetizující pohledy na nářeční situaci v česko-moravsko-slovenském měřítku nicméně předčí ostatní dialektologické pokusy, které se v tomto počátečním období omezovaly jen na popis nářečí autorova prostředí.

Sledujeme-li vývojovou linii v tematickém zaměření Šemberových dialektologických studií (od zájmu o češtinu za hranicemi českých zemí[10] k studiu moravských poměrů na Mapě země moravské s částmi pohraničnými Slezska, Čech, Rakous i Uher až k celkovému přehledu v ZDČ), vždy vidíme snahu poznat dokonale nářečí, prostudovat živý „jazyk obecný“ pro zjištění pozůstatků staršího stavu jazyka v dialektech. Je to nejen jeden z cílů, ale i kritérium „správnosti“ konkrétních nářečních jevů. S podobnými hledisky se setkáváme i u jeho vrstevníků, hodnotících negativně každý nářeční jev, v němž tuší inovaci, a vítajících všechny nářeční archaismy. (Šembera připomíná např. jako pozůstatek staročeštiny tvar zájmena sjen, sja, sje v severovýchodočeském výrazu po sou dobu a jednoslabičnou výslovnost krve, krvi, jihozápadočeský slovesný tvar pade (sníh) nebo tvary komparativu rejší (raději) a mlejší (mladší) v různořečí podhorském na Moravě.)

Na mnoha místech v ZDČ se autor zabývá též vztahem nářečí k spisovnému jazyku. Nestaví však nářečí do protikladu k jazyku spisovnému jako jeho méněcenný protějšek,[11] jako chyby, kterých se má vzdělaný člověk vyvarovat. Šembera doporučuje soudobým gramatikům, kteří zavádějí novotvary, aby studovali nářečí, v nichž najdou podporu [148]pro vhodnější formy archaičtější (např. pro infinitivy saditi a péci místo nového sadit a péct, pro starší vazbu genitivní dáti almužny aj.). Jistý konzervatismus Šemberův v chápání spisovného jazyka se projevil u jeho odmítání snah o vytvoření spisovné slovenštiny. Argumentuje opět názory německých jazykovědců[12] a odmítá nejen pokusy Bernolákovy, ale i koncepci Štúrovu a také návrhy Hattalovy, podle nichž se v 50. letech tiskly noviny v jazyce, vycházejícím z „různořečí zvolenského“.

Z dobového Šemberova chápání slovenštiny jakožto jedné ze tří forem jednotného jazyka československého vyplývá i argumentace situací moravskou (chválí Moravany, že je nenapadlo, aby „porušili posvátnou jednotu společné řeči, a postavili na jejím místě některé rozřečí místní“).

Tyto dobou podmíněné názory Šemberovy pochopitelně nepatří k trvalým hodnotám odkazu ZDČ; je však dobré pro úplnost je připomenout, protože i mnohem později z nich mnohé přetrvalo v pracích pokračovatelů. Šembera zůstává ve své době zjevem ojedinělým. Hodnocení současníků, vyjádřené slovy J. Jirečka (,,P. Šembera právem sobě může osobiti zásluhu, že jest, ne-li tvůrcem, jistě u nás prvním pěstovatelem dialektologie. On především razí cestu dalšímu zkoumání.“), je výstižné.

Výzva k soustavnému výzkumu však hned nedošla potřebného ohlasu. Po Šemberových ZDČ nastává na čas přestávka v publikování větších prací. V 60. letech už je to vlastně jediná monografická studie V. Kotsmícha, O podřečí doudlebském (Sborník vědecký muzea království Českého, Praha 1868, s. 3—33), která jako protějšek studií o nářečích severovýchodních doplňuje zčásti chybějící materiál z oblasti jihočeské, a to z její části nejarchaičtější.

Tím se uzavírá počáteční období české dialektologie. Během dalšího desetiletí už zahajuje svou rozsáhlou sběratelskou činnost na Moravě F. Bartoš, představitel nové generace a člen Gebauerova semináře. Své první pojednání dialektologické (o nářečí zlínském) uveřejnil r. 1878, následujícího roku již vychází Gebauerovo „Navedení pro sbě[149]ratele“, které je počátkem nového způsobu práce na tomto poli.[13] V 60. a 70. letech nemůžeme ještě mluvit o generaci dialektologů, ale spíše o generaci sběratelů různých dialektů. Přesto ve svém úhrnu představují významný proud zájmu o živý mluvený jazyk v jeho zeměpisných variantách, které podle možnosti a schopnosti zaznamenávají; poskytují tak aspoň částečný, mozaikovitý obraz starší vrstvy tradičních nářečí, velice cenný pro dialektology pozdější, zejména pro současné výzkumy jazykovězeměpisné.

---

[7] Důležitou roli pro publikační možnosti tu sehrálo založení našeho prvního vědeckého časopisu r. 1827 (Časopis společnosti Vlasteneckého muzea v Čechách, od r. 1831 jako Časopis Českého muzeum; prvním redaktorem byl F. Palacký, v letech 1838—1843 P. J. Šafařík, dále pak J. E. Vocel, V. B. Nebeský a další).

[8] Srov. též F. Cuřín, Sedlské námluvy Fr. Raymanna jako nářeční pramen, in: Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967, s. 150—159.

[9] Srov. J. A. Schmeller, Die Mundarten Bayerns, grammatikalisch dargestellt, München 1821; je to první významná německá dialektologická studie; doplňuje ji jeho slovník, Bayerisches Wörterbuch, Stuttgart 1827—1836 (4 sv.).

[10] V ZDČ se Šembera na mnoha místech vrací k otázkám rozšíření češtiny nářečních jevů i za hranice naší země. Informace však nejsou úplné, srov. ZDČ (s. 9) „U Chudoby v Kladsku a u Schwarzbachu v Rakousích jsou jediná dvě místa, vyjímajíc hranice moravské, kde jazyk český na pomezí zemském a za ním se ozývá …“ O vzdálených kolonizačních ostrovech češtiny se nezmiňuje. Neměl ještě zprávy ani o českých obyvatelích okolí Daruvaru v Jugoslávii, žijících tam již od 1. čtvrtiny 19. stol., ani o Češích, kteří od 1. poloviny 19. stol. žijí v dnešním rumunském Banátu. V Šemberově přístupu k otázkám rozšíření češtiny se odráží jeho názor (shodný s pojetím Jungmannovým) na vymezení národa především podle jazyka, ne podle země, jak se to obvykle chápalo v starší tradici obrozenské.

[11] Takový byl starší názor jazykovědců; např. u J. Grimma má hodnocení „mundartisch“ pejorativní příznak jako označení jazykového prostředku nižších vrstev.

[12] Šembera se odvolává na Firmenichovy G. Völkerstimmen (viz výše), v nichž autor konstatuje, že přes bohatou nářeční rozrůzněnost němčiny („osm set způsobů mluvení“) směřují všichni mluvčí k jedinému spisovnému jazyku, a připomíná i neoprávněný a nesplněný předpoklad Grimmův, že malé germánské národy, Holanďané a Vlámové, přijmou časem z praktických důvodů němčinu za svůj jazyk spisovný.

[13] Srov. J. Petr, První program výzkumu českých nářečí (1879), NŘ 66, 1983 s. 119—132.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 3, s. 141-149

Předchozí Petr Peňáz: Poznámky k češtině ve vojenském prostředí

Následující Olga Müllerová: K výzkumu městské mluvy v SSSR