K vyjadřování podmětu v textu
Ludmila Zimová
[Články]
-
Tradiční „statické“ pojímání problematiky vyjadřování větných členů, které známe z našich dosavadních syntetických prací o české skladbě, se omezuje na jednoduchý výčet výrazových prostředků (zpravidla podávaný v rovině slovních druhů), jimiž mohou být jednotlivé větné členy realizovány. Tento jednostranný přístup chceme doplnit o přístup textově syntaktický a aplikovat jej na podmět. Nejde nám tedy o to, jakým výrazovým prostředkem podmětová pozice v ojedinělé větě realizována být může, nýbrž o to, jakými způsoby a kterými výrazovými prostředky těchto způsobů, kdy a proč tato pozice vyjádřena je, a to v závislosti na jejím začlenění do jazykového kontextu. Kromě toho sledujeme tyto způsoby a jejich prostředky ve vzájemných vztazích. Tím chceme přispět k odstranění určité izolovanosti, která mezi nimi jakožto možnými exponenty větných členů v jejich popisu a výkladu doposud existuje.
Těžištěm naší pozornosti byly tyto tři kontextově podmíněné způsoby realizace větných členů: 1. realizace plnovýznamovým pojmenováním, 2. pronominalizace a 3. elize. U prvních dvou způsobů registrujeme různé výrazové prostředky, jimiž může být větná pozice jakožto součást větné posloupnosti (textu) vyjádřena: jde např. o opakování téhož pojmenování, o užití pojmenování synonymického nebo hyperonymického (rodového), mnohdy ve spojení s adjektivním ukazovacím zájmenem ten: u pronominalizace převládají především zájmena, zvláště osobní a ukazovací. Pronominalizaci však nechápeme jako jakékoliv užití zájmenného výrazu ve větě (např. Nikdo nikdy nic nevěděl. Řekl mi, abych přišel sem.), nýbrž jen takové, v němž se vedle zástupné funkce zájmenného výrazu uplatňuje i jeho funkce navazovací (konektivní). Elize bývá někdy považována za zvláštní typ realizace větné pozice opakovaným plnovýznamovým pojmenováním (tzv. „nulové opakování“[1]). Jazykový kontext totiž umožňuje, aby objekt řeči[2] v předchozím textu pojmenovaný, resp. zájmen[76]ným výrazem označený, nebyl v textu následujícím v momentu, kdy se opět stává předmětem komunikace, lexikálně označen. Její podstatu tedy vidíme v tom, že právě v závislosti na jazykovém kontextu je místo plnovýznamového pojmenování užito „nulového vyjádření“, tj. větná pozice není lexikálně obsazena.
Z uvedeného je zřejmé, že ani realizaci podmětu osobním zájmenem 1. a 2. osoby,[3] ani nevyjádření podmětu v 1. a 2. osobě nechápeme jako pronominalizaci, resp. jako elizi podmětu. Zájmeno, resp. nevyjádření větné pozice tu totiž nemá ani funkci zástupnou, ani neodkazuje k pojmenování.
Chápeme-li osobní zájmeno 1. a 2. osoby jako jediné možné „pojmenování“ mluvčího, resp. adresáta jazykového projevu, lze dospět k názoru, že realizace větné pozice těmito zájmeny a realizace plnovýznamovým pojmenováním — zvláště ve vztahu k tzv. „nulovému opakování“ — mají k sobě vlastně velmi blízko, a proto by bylo možné považovat je za dva — výrazově sice odlišné, podstatou však v zásadě shodné — projevy téhož způsobu realizace větné pozice — totiž realizace plnovýznamovým pojmenováním. Proti takto chápanému pojetí realizace větné pozice však podle našeho mínění mluví několik závažných argumentů: 1. osobní zájmena 1. a 2. osoby fungují v textu jako prostředky ukazující mimo text; 2. vždy se vztahují k mluvčímu, resp. k adresátovi, které jako účastníky komunikace dostatečně vymezují; 3. jejich užití v textu není — s výjimkou některých případů užití tvarů nominativních — podmíněno kontextově; 4. nevyjádření nominativní pozice osobním zájmenem 1. a 2. osoby je rovněž na kontextu nezávislé; eventuální nevyjádření v ostatních pádových formách však kontextově podmíněno bývá; 5. vyplývá z bodů 2—4, nespojuje se s adjektivním ukazovacím zájmenem ten, které napomáhá kontextové identifikaci.
Uvedené argumenty nás po našem soudu opravňují k tomu, abychom realizaci větné pozice osobním zájmenem 1. a 2. osoby — a zejména pak vyjadřování podmětu těmito zájmeny, ale také jeho nevyjádření — považovali za zcela svébytný, samostatný způsob realizace větné pozice.
Všechny tři na počátku stati zmíněné způsoby a jejich výrazové prostředky (tedy z osobních zájmen toliko zájmeno 3. osoby) spojuje to, že je můžeme chápat jako operace, které probíhají na větném vzorci [77]vlivem jeho umístění v lineárním postupu textu. Jsou tedy kontextem umožněny, ale zároveň vystupují i jako exponenty mezivětných vztahů (konektory), vykazují nadvětně konektivní (spojovací, navazovací) funkci. Realizace větné pozice některým z uvedených výrazových prostředků totiž předpokládá, že se tento prostředek (resp. pozice, již obsazuje) jakožto postcedent (P) vztahuje (odkazuje) k nějakému pojmenování (resp. pozici) jakožto antecedentu (A) některé věty předchozí.[4] To tedy znamená, že se uvedené kontextově podmíněné způsoby realizace větných členů podílejí prostřednictvím svých více či méně rozmanitých výrazových prostředků na vytváření textové soudržnosti (koherence).
Srov.: Bylo to takhle na konci zimy, když tatínek (A1) přišel z městského jarmarku a místo preclíku, jejž mi (A2) jindy nosíval (P1/1 Ø), podal (P1/2 Ø) mi (P2/1) abecedu (A3). Byla (P3/1 Ø) krásná, na líci bílá jako sníh na našich Krkonoších a na rubu modře zabarvená. Držadlo měla (P3/2 Ø) jako podle mé ruky, a když jsem ji (P3/3) sevřel (P2/2 Ø), zrovna jsem cítil (P2/3 Ø), jak by se jí (P3/4) plácalo. Měla (P3/5 Ø) poutko z provázku. Já (P2/4) jsem si (P2/5) ji (P3/6) zavěsil na knoflík červené kazajky a chodil jsem (P2/6 Ø) okolo chalupy a tatínek (P1/3) se tvářil vesele. Před každým kolemjdoucím jsem složil (P2/7 Ø) ruce nazad, a maje abecedu (P3/7) na břiše, vypjal jsem se (P2/8 Ø), že si jí (P3/8) musel všimnout.
Izotopické řetězce (IŘ)
| IŘ1: | A1 | P1/1 | P1/2 | P1/3 | |||||
| IŘ2: | A2 | P2/1 | P2/2 | P2/3 | P2/4 | P2/5 | P2/6 | P2/7 | P2/8 |
| IŘ3: | A3 | P3/1 | P3/2 | P3/3 | P3/4 | P3/5 | P3/6 | P3/7 | P3/8 |
Posloupnost plnovýznamových pojmenování a/nebo zájmenných výrazů, resp. nulových vyjádření vztahujících se k témuž objektu řeči nazýváme izotopický řetězec (IŘ). Jeho první člen, jímž je v naší práci plnovýznamové pojmenování, nazýváme antecedentem (A). Větu, jejímž větným členem je antecedent, nazýváme větou antecedentní. Ostatní členy izotopického řetězce nazýváme postcedenty (P). Převážně jsme pracovali s posloupnostmi dvoučlennými (A—P). Pro přehlednost příkladů uváděných v textu vyznačujeme zpravidla jen antecedent a ten postcedent, který je realizován určitým výrazovým prostředkem v pozici podmětu. Větu obsa[78]hující takovýto postcedent nazýváme větou postcedentní. Číselných indexů užíváme k odlišení jednak různých izotopických řetězců (číslo před lomítkem) v téže větné posloupnosti: tedy všechny P1/ náležejí k A1 atd. Pořadí P v řetězci značíme číselnými indexy za lomítkem, P ø znamená, že postcedent není slovně vyjádřen, je elidován. Dolní indexy x, y, z označují u P, že výraz je referenčně nejednoznačný, tj. že ho lze vztáhnout k tzv. potenciálním antecedentům, označeným adekvátně indexy Ax … Znaménkem + značíme, že alternativní realizace postcedentu není možná.
Pronominalizace podmětu osobním zájmenem 3. osoby
Základním činitelem, který motivuje pronominalizaci podmětu osobním zájmenem 3. os., je snaha neopakovat totéž pojmenování, označuje-li týž objekt řeči, jímž je zpravidla živá bytost, při jeho opětovném uvedení v textu. Tímtéž úsilím bývá však motivována i elize podmětu. K pronominalizaci podmětu tedy dochází především tehdy, jestliže objekt řeči nemá být jinak významově charakterizován tím, že by bylo užito pojmenování významově blízkého, a jestliže zároveň elize podmětu není z nějakých důvodů možná.
Pronominalizace a elize podmětu se mohou v některých případech vzájemně vylučovat, pronominalizace může být nutná, protože podmět nelze elidovat, v jiných případech si mohou konkurovat. To je ovlivněno především tím, že kromě uvedeného základního činitele tu působí i činitelé jiní: gramatická stavba věty, aktuální členění, aspekty modální a emocionální.
Nesporně velmi důležitá je lexikálněsémantická stránka jednotlivých větných členů, počet a druh substantivních pojmenování, resp. mluvnických osob v antecedentní větě. To se totiž promítá do vzájemné spojitelnosti lexikálních jednotek a umožňuje tak mnohdy jednoznačnou interpretaci zájmena v postcedentu.
Jestliže se vliv gramatické stavby věty na vyjadřování podmětu osobními zájmeny 1. a 2. osoby projevoval nezávisle na začlenění věty do textu,[3] pak ze samé podstaty osobního zájmena 3. os. jakožto odkazovacího prostředku vyplývá, že gramatičtí činitelé působí výrazně i mimo hranice věty samé. V případě, kdy má být označení objektu řeči blíže významově určeno, vyjádřeno být musí: jde o rozvití zájmena přístavkem, přívlastkem, vedlejší větou přívlastkovou a o tzv. několikanásobný podmět. V takovýchto případech se užívá osobního zájmena především tehdy, nehrozí-li nebezpečí, že zájmeno bude vztaženo nikoli k svému správnému antecedentu, nýbrž k jinému pojme[79]nování. V opačném případě je podmět zpravidla vyjádřen jiným výrazovým prostředkem.
K pronominalizaci podmětu osobním zájmenem vede v mnohých případech potřeba odlišit objekty řeči, pokud k tomu shodné tvary slovesa v přísudku nestačí. Srov. př. (1a—b).
(1a) Hana (A1) šla převzít službu od primáře Vojtěcha (A2). V kanceláři však zjistila (P1 Ø), že měl (P2 Ø) / měla (P1) mít službu včera, že dnes slouží dr. Kubeš.
(1b) Hana (A1) šla … V kanceláři však zjistila, že má / bude mít (P Ø) službu až zítra.
V př. (1a) nemusí být podmět vyjádřen, neboť objekt řeči je dostatečně identifikován shodnými tvary slovesného přísudku měl / měla. Ale v př. (1b) je tomu jinak. Tvary 3. os. jedn. č. ozn. způs. přít. č., resp. složeného budoucího času (1b) nejsou, pokud jde o jmenný rod, formálně odlišeny (na rozdíl od tvarů času minulého a způsobu podmiňovacího). Elize podmětu by znamenala změnu v referenčních vztazích. Elize podmětu v (1b) (má / bude mít) odkazuje s vysokou mírou pravděpodobnosti k (A1). Proti tomu srov. (1c). Hana šla … V kanceláři však zjistila, že on (P2) bude mít službu až zítra.
Pokud jde o vliv aktuálního členění na pronominalizaci podmětu, projevuje se zvláště ve vztahu ke konkurenční elizi. Je-li podmět rématem, musí být realizován. (2) Zvu Michaelu (A) do divadla, abych ji utěšil. A dneska na ohňostroj — to navrhla ona (P).
Nejčastějším důvodem, který vystupuje velmi zřetelně do popředí při pronominalizaci podmětu, je — jak už bylo výše naznačeno — potřeba jasně rozlišit dva různé objekty řeči. Jejich vztah se může v jazykové rovině v závislosti na jeho specifikaci odrážet různým způsobem. Jde o tyto typy: a) Prosté odlišení dvou objektů řeči pouhým postavením dvou podmětů vedle sebe. Pronominalizace zřetelně signalizuje změnu podmětu, a to i v takových případech, kdy podmět předchozí věty není lexikálně vyjádřen, protože je v 1., resp. 2. os. (3) Petr (A) šel na představení se mnou. Odhuhňala jsem čtyři role, on (P) musel číst Lucipera, byl dokonalý. b) Rozlišení dvou objektů řeči postavením dvou podmětů do protikladu (kontrastu). (4) Pavel Janě (A) důvěřoval, ale ona (P) ho stále z něčeho podezírala. Důrazný protiklad bývá někdy provázen elipsou přísudku, takže přítomnost osobního zájmena je navíc nezbytná pro vyjádření mluvnické osoby podmětu. (5) A: Ještě si myslíš, že Fred Milton (A) v tom má prsty? B: Ještě. Tak na devadesát procent. Jeho lidi — to ano. On (P) osobně — to ne. c) Rozlišení objektu řeči vyčleněním z mno[80]žiny o minimálně dvou prvcích. (6) B. Polívka (A1) a Ch. Poulainová (A2) kráčeli proti jakémusi větru… Za další hodinu vystoupí tihle dva (P1,2) na scénu divadla, ona (P2) jako Královna. On (P1) se pod jejíma rukama promění v Šaška Jejich Veličenstva. d) Přičlenění (inkorporace) objektu řeči. (7) Vmáčknut v posledním okně seděl Jožin (A), s koleny až u brady, s rukama na mřížích. I on (P) se díval za Vojtou.
To, že pronominalizace subjektu osobním zájmenem 3. os. označuje často pouhou změnu podmětu oproti předchozí větě, názorně ukazuje i následující příklad. (8) Václav dává za pravdu Boleslavovi (A), neboť on (P) je ten, kdo chtěl bojovat proti Němcům. Osobní zájmeno ve funkci podmětu tu napomáhá k vyjádření toho, že antecedentem není pojmenování v podmětu věty předchozí, nýbrž její jiný větný člen. Réma antecedentní věty (Boleslav) je tématem věty následující a je pronominalizováno. Elize podmětu v postcedentní větě by s vysokou mírou pravděpodobnosti odkazovala k podmětu věty antecedentní. Srov. (8a) Václav (A1) dává za pravdu Boleslavovi (A2), neboť je (P1 Ø) tím, kdo chtěl bojovat proti Němcům. O tom, že volba nepříliš frekventované souvětné konstrukce (vedlejší věty přísudkové, rozvíjející minimálně rozvitou větu řídící) neovlivňuje pronominalizaci, svědčí i tyto transformace. Srov.: Václav (A1) dává Boleslavovi (A2) za pravdu, neboť (P1 Ø) je bojovníkem proti Němcům / neboť on (P2) je bojovníkem proti Němcům. Interpretace P Ø je jednoznačná, P on již méně, ovšem ke správné interpretaci přispívá adresátův vědomostní kontext (v tomto případě znalosti z historie). V případech, v nichž se nelze opřít o své znalosti, je P on méně jednoznačné. Srov. (9) Karel (Ax) dává za pravdu Janovi (Ay), neboť on (Px,z) chce / chce (P Ø) všechny smířit.
Konkurence pronominalizace a elize
Jde o případy, kdy realizace podmětu není nezbytná, a to ani z důvodů konstrukčních, ani z důvodů jiných (viz výše). Přesto je podmět pronominalizován. Užití osobního zájmena 3. os. je v takovýchto případech motivováno především a) snahou zdůraznit již zmíněný objekt řeči, b) důvody rytmickými.
Ad a): Osobní zájmeno ve funkci podmětu slouží především ke zdůraznění objektu řeči. Bývá nositelem intonačního centra, nezřídka bývá provázeno zdůrazňovacími částicemi, resp. vymezovacím zájme[81]nem sám. (10) Zapomínáme, Madame, že zde v Louvru jsem zajatcem vašeho bratra (A), a udělám to, co mi on (P) přikáže. Elize podmětu je v případech tohoto typu sice konstrukčně možná, avšak je s ní vždy spojen zánik důrazu. Srov. př. (10) s elizí: … jsem zajatcem vašeho bratra (A), a udělám to, co mi přikáže (P Ø).
Ad b): Zejména po spojce a vytváří osobní zájmeno v podmětu plynulý přechod mezi větou předchozí a následující. Osobní zájmeno 3. os. tu funguje (obdobně jako osobní zájmena 1. a 2. os.) jako prostředek rytmizační. (11) Helena už seděla se šálkem v ruce a já jsem si vzpomněl na to, jak jsem v téhle místnosti už jednou pil čaj s dívkou (A). Bylo to ten den, kdy jsem přišel do Darowby, a ona (P) byla jednou ze Siegfriedových ctitelek.
Nelze pominout ani to, že užití osobního zájmena může být v některých případech projevem emocionálního postoje mluvčího ke sdělované skutečnosti nebo výrazem individuálního řečového úzu. Tendenci vyjádřit podmět osobním zájmenem 3. os. bezpochyby posiluje i ten fakt, že podmínky přispívající k pronominalizaci podmětu se hromadí, např. změna podmětu oproti předchozí větě, důvody rytmizační apod. (srov. př. 11).
Ukazovací zájmeno ten může konkurovat osobnímu zájmenu on, které může být elidováno, především tehdy, předchází-li antecedent bezprostředně před postcedentem, tj. v tzv. kontaktním postavení, a neobsahuje-li antecedentní věta více pojmenování, k nimž by bylo možno zájmeno vztáhnout. Antecedent bývá zpravidla jádrem výpovědi, jeho postcedent východiskem výpovědi následující. Je pravidelným jevem, že v kontaktním postavení (obě výpovědi mají objektivní slovosled) může být východisko elidováno, ev. pronominalizováno. (12) Jednou jsme šli s maminkou a tatínkem na výlet, viděl jsem, jak kočí tloukl bičem koně, řekl jsem to tatínkovi (A). On/ Ten / Ø (P) celý zčervenal, běžel tam, křičel na kočího.
Táž tendence se projevuje i v případě, kdy si konkurují toliko ukazovací zájmeno ten a osobní zájmeno on, zatímco elizi podmětu vylučuje nebezpečí nejednoznačného odkazu. (13) Maličký Filipínci (A1) se začali vracet do hlediště podívat se, jak zápas skončí, policajti (A2) obraceli koně proti nim a vyháněli je, ale oni / ti / + Ø (P1) byli zase za pět minut zpátky.
V distantním postavení, tj. je-li antecedentní pojmenování vzdálenější, je pronominalizace ukazovacím zájmenem ten rovněž možná: převážně za předpokladu, že mezi antecedentním pojmenováním a zájmenným postcedentem není jiný výraz, k němuž by mohlo ukazo[82]vací zájmeno odkazovat. (14) Poslal jsem k ní Jana (A), ať jsem teď sebenešťastnější. On / Ten / Ø (P) je jediný, kdo všechno zařídí tak, jak to má být.
Okolnost, že objekty řeči jsou v antecedentní větě gramaticky rozlišeny (viz př. 14), se nám jeví z hlediska konkurence pronominalizace podmětu osobním zájmenem on, ukazovacím zájmenem ten a elize jako relevantní, a to jak pro kontaktní, tak pro distantní postavení podmětu. Nejsou-li pojmenování všech objektů řeči podílejících se na ději rozlišena ani gramatickým rodem, ani gramatickou osobou (viz př. 15), není vztah odkazovacího prostředku k některému z potenciálních antecedentů jednoznačný. Srov.: (15a) Karel (Ax) poslal k Pavlovi (Ay) Jana (Az). On / Ten / Ø (Px, y, z) je jediný, kdo zařídí všechno tak, jak má být. (15b) Karel (Ax) poslal Jana (Ay) k Pavlovi (Az). On / Ten / Ø (Px, y, z) zařídí… (15c) Jana (Ax) poslal k Pavlovi (Ay) Karel (Az). On / Ten / Ø (Px, y, z) je jediný…
Zdá se, že postavení potenciálních antecedentů v aktuálněčlenské výstavbě je do určité míry pro výklad postcedentu závažné. I zde můžeme uvažovat o působení již zmíněné tendence odkazovat k výrazu v rematickém postavení (viz výše). Míra jejího prosazování (uplatňování) se však podle našeho mínění u jednotlivých odkazovacích prostředků liší. Nejsilněji se projevuje u zájmena ukazovacího ten, v př. (15) by mu odpovídal antecedent označený písmenem z. Osobní zájmeno se nám v tomto ohledu jeví složitěji. Soudíme, že odkazuje spíše k pojmenováním označeným Ax, tedy k tématu, a to zvláště v př. (15a-b). Zároveň si však myslíme, že se tu projevuje slabá tendence k tomu, aby osobní zájmeno on odkazovalo k pojmenování v podmětu (srov. 15c — Az je rématem). Tendence k upřednostňování některého z možných antecedentů u elize podmětu se podle našeho názoru neprojevuje. Protože bez znalosti širšího kontextu (nejen jazykového) není jednoznačné, kterému z objektů řeči odpovídá podmět postcedentní věty, je v případech tohoto typu vhodné, aby anaforický vztah byl vyjádřen prostředkem jednoznačně objekt řeči identifikujícím, např. opakovaným pojmenováním (viz dále).
Případy, kdy je podmět realizován ukazovacím zájmenem ten a nelze jej elidovat ani vyjádřit osobním zájmenem 3. os., jsou poměrně řídké. Domníváme se, že je to způsobeno především tím, že k tomu, aby mohla být realizace podmětu takto omezena, musí být v kontextu vytvořena řada příznivých podmínek, které vyloučí možnost vyjádřit podmět jinými výrazovými prostředky. Jsou to především ty okolnosti, [83]které nedovolují podmět nevyjádřit (viz dále) a zároveň vylučují, popř. značně omezují možnost vyjádřit ho osobním zájmenem. Jde zejména o odlišnost nominativního osobního zájmena on, které většinou odkazuje k pojmenování živé bytosti, zatímco ukazovací zájmeno ten je v tomto ohledu bezpříznakové, a dále o zdůraznění podmětu postcedentní věty právě ukazovacím zájmenem, které odkazuje zpravidla k pojmenování bezprostředně předcházejícímu. (16) Něco ale nebylo v pořádku. S junkersy vždy létaly i messerschmidty (A) a ty / +ony / +Ø (P) chyběly. Proto se ukazovací zájmeno uplatňuje ve funkci podmětu zejména v takových výpovědích, v nichž mluvčí chce dát zřetelně najevo, že podmětem je poslední ze substantivních členů věty antecedentní. Ukazovací zájmeno ten tu slouží jako prostředek naznačující cílený výběr určitého objektu řeči. (17) Od týdne k týdnu byla půda stále popelavější a víc bez života a stohy se pomalu scvrkaly. Sotva jeden (A1) zmizel a načal se druhý (A2), brzy se v žaludku věčně hladovějících krav ztratil i ten (P2).
Podmět pronominalizovaný ukazovacím zájmenem ten v kontaktním, ale i v distantním postavení k antecedentu stává v čele postcedentní věty. Ukazuje se, že právě takové zdůraznění vytčením na začátek věty je pro pronominalizaci podmětu ukazovacím zájmenem ten silným motivem. Brání totiž elizi podmětu, a to zvláště v takových případech, kdy by elize byla konstrukčně i textově možná. (18) Jde totiž o garáž (A) pro nové auto. A ta / Ø (P) nebude nikde jinde než na dvoře Bočanova domu.
Tento typ kontaktního vyjádření podmětu je velmi častý v jazykových projevech odborného stylu, zejména v různých definicích, popř. ve sděleních majících charakter výkladu (vysvětlení), objasňujících podstatu, typické vlastnosti, příčinné vztahy apod. objektu řeči. (19) Zvláštní postavení mají citoslovce (A). Ta (P) vyjadřují jednak různé pocity nebo volní výzvy, anebo jsou napodobením zvuků.
Kromě již uvedených činitelů, které podle našeho soudu na pronominalizaci podmětu ukazovacím zájmenem ten působí nejsilněji, je třeba vzít v úvahu také účinek některých dalších „podpůrných“ činitelů, o nichž jsme sice nehovořili, protože působí především na to, aby byl podmět postcedentní věty lexikálně vyjádřen (ačkoli to není z důvodů bezchybného výkladu této věty nezbytně nutné), ale jejichž vliv je patrný. S jejich působením se tedy nesetkáváme jen u pronominalizace podmětu zájmenem ten, resp. on, nýbrž také u prostředků pojmenovacích. Nejvýrazněji se projevuje různost gramatických podmětů, resp. různost objektů řeči, jimž je ve větné posloupnosti přiřazována podmětová pozice, podporovaná navíc popř. odporovacím [84]vztahem mezi antecedentní a postcedentní větou. (20) Teď však stál Karel se svými papíry uprostřed pokoje, díval se ještě na dveře (A), ale ty (P) se už neotevřely.
Rovněž syntaktická struktura postcedentní věty může do jisté míry posilovat tendenci k vyjádření podmětu, a to zvláště v takových případech, má-li postcedentní věta jiný podmět. Jde zejména o větné struktury, v nichž je objektu řeči v postcedentní podmětové pozici přisuzována nějaká vlastnost, resp. stav, popř. vlastnost vázaná na děj vyjádřený slovesným přísudkem. Jde tedy o větné struktury se slovesně jmenným přísudkem (21), doplňkem (22); k realizaci podmětu bezpochyby přispívá i příklonný charakter sponového slovesa, uplatňuje se tedy i zřetel rytmický. Zvlášť patrná je tato tendence ve větných strukturách, v nichž je objektu přisuzováno nějaké množství. Postcedent vyžadující tvar genitivu (23) musí být vyjádřen vždy. (21) Jedině tak jsme mohli přibrat na váze (A). Ta (P) byla v ozdravovně úplně nejdůležitější. (22) Někdy se rozplývala v slzách (A). Ty (P) byly jediné její pavéza. (23) Cos to říkal o vtipech (A)? Těch (P) snad už bylo pro dnešek dost.
Závazná realizace podmětu opakovaným pojmenováním
Na závěr našeho příspěvku o vzájemných vztazích různých způsobů realizace podmětu v textu jsme zařadili problematiku takových případů, kdy pronominalizace a elize není možná, a je proto třeba podmět vyjádřit opakováním plnovýznamového pojmenování, jehož bylo užito v antecedentu.
Opakované užití téhož pojmenování v postcedentu je jedním ze základních lexikálních konektorů. Dochází k němu, jak ukázal rozbor našeho jazykového materiálu, zejména v těchto případech: 1. V antecedentní větě je více pojmenování téhož gramatického rodu a čísla, která by při pronominalizaci, resp. elizi podmětu přicházela v úvahu jako antecedent a která by i z hlediska významové spojitelnosti slov mohla plnit funkci podmětu postcedentní věty. Proto z důvodu jednoznačného odkazu musí být podmět postcedentní věty realizován opakovaným pojmenováním. (24) S babičkou přicházívala zároveň panímáma (A), to jest paní mlynářka, a leckdy ještě některá kmotra ze Žernova, vesnice to, kteráž nejblíže nade mlejnem leží. Panímáma (P) nosila dlouhé šaty s kabátkem a stříbrný čepec.
2. Opakování pojmenování v podmětu naznačuje změnu podmětu [85]oproti předchozí větě. Užije se ho zpravidla tehdy, jestliže sloveso v přísudku je tvarově nejednoznačné, a proto by mohlo být vztaženo k více substantivním pojmenováním jakožto možným antecedentům. (25) Vstoupili do klece (A) a strojník je spustil. V tom okamžiku se chlapci zdálo, že klec (P) stojí a že tmavé stěny se ženou do výše. Srov.: (25a) Vstoupili do klece (Ax) a strojník je (Ay) spustil. V tom okamžiku se chlapci (Az) zdálo, že stojí (Px, y, z Ø) a že…
Změna podmětu však nemusí být nutně označována plnovýznamovým pojmenováním, resp. jeho opakováním, i když tvar slovesa v přísudku lze vztáhnout k více substantivním pojmenováním téhož mluvnického rodu a čísla. Neslučitelnost dvou po sobě řazených tvrzení totiž správný výklad i při elizi podmětu umožní. (26) Jednu povinnost přijala Barunka (A1) ráda: péči o menší děti, zejména o nejmladší Konstanci (A2). To byla její milovaná Štancla, která se narodila časně zjara téhož roku, kdy Barunka (P1) dokončila školu. Zemřela (P2 Ø) jako sedmiletá a Barunka (P1), z které se zatím stala Betty, ji dlouho oplakávala.
Na realizaci podmětu opakováním téhož pojmenování, kterého bylo užito v antecedentu, má bezpochyby vliv i vzdálenost mezi antecedentním a postcedentním pojmenováním. Tu však lze určit jen stěží. Záleží totiž — jak už bylo naznačeno — na mnoha činitelích, kteří teprve ve vzájemné součinnosti ovlivňují to, že podmět bude třeba vyjádřit opakovaným pojmenováním. V našem jazykovém materiálu[5] jsme zaznamenali obvykle vzdálenost dvou až tří vět, ale někdy bývá i větší. To závisí podle našeho názoru mimo jiné i na tom, zda do izotopického řetězce mezi obě pojmenování vstupují jiné výrazy vztahující se k témuž objektu řeči, dále na tom, kolik objektů řeči je „ve hře“, ale též kdy se daný objekt řeči stává činitelem děje a obsazuje podmětovou pozici. Srov. př. (27) Milena (A1) dřela vaničku (A2) do prvního poschodí. Už skoro rok se s ní (P2/1) pachtí (P1/1 Ø) sama. Vždycky ji (P2/2) nosil táta. Její (P2/3) síla je v neforemnosti a v nezvyklé váze. Má (P2/4 Ø) aspoň metrák. Jednou se jí (P2/2) vysmekla (P2/5 Ø) a s příšerným rachotem se řítila (P2/6 Ø) po schodech dolů. Někdy má Milena (P1/3) pocit, že vanička (P2/7) je obrovský medvěd (Milena (P1/3), vanička (P2/7)).
[1] Viz např. E. Bajzíková, Úvod do textovej syntaxe, Bratislava 1979.
[2] Objektem řeči rozumíme jen takové složky (prvky) reálné skutečnosti (např. individua, objekty, jejich soubory, časové, místní okolnosti apod.), které mluvčí ve svém jazykovém projevu chápe jako jevy substanční povahy. Naše pojetí vychází v zásadě z pojetí Danešova předmětu řeči (srov. F. Daneš, Věta a text, Praha 1985), je však užší. K tomuto omezení nás přivedla skutečnost, že sledujeme vzájemné vztahy konkurenčních výrazových prostředků — pojmenování a substituujícího zájmena.
[3] Viz L. Zimová, Vyjadřování podmětu osobními zájmeny 1. a 2. osoby, NŘ 71, 1988, s. 22—32.
[4] Viz Mluvnice češtiny 3, Praha 1987, s. 695.
[3] Viz L. Zimová, Vyjadřování podmětu osobními zájmeny 1. a 2. osoby, NŘ 71, 1988, s. 22—32.
[5] Naše výklady se opírají o rozbor rozsáhlého českého jazykového materiálu získaného excerpcí krásné literatury (domácí i překladové), zčásti literatury odborné a projevů publicistických.
Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 2, s. 75-85
Předchozí Jana Matúšová: Poznámka k morfologii pomístních jmen
Následující Jaroslava Hlavsová: Období rozvoje české dialektologie v letech 1895—1945 (Část 1.)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1