Z tradice vzájemných vztahů české dialektologie a etnografie

Jaroslava Hlavsová

[Články]

(pdf)

-

Komplexní pohled na jakýkoli vědecký problém nebo okruh bádání jakožto nezbytný doplňující metodologický protiklad stále pokračující specializace všech vědních oborů se stává v současné době již samozřejmým požadavkem. Ani ve společenských vědách není soustavný zřetel k poznatkům příbuzných disciplín novinkou.

V lingvistice má návaznost na filozofii, logiku a historii tradici velmi dávnou; později v jejím rámci přibyly aplikace další v podobě nových odvětví, jako je sociolingvistika, psycholingvistika a zhruba od třetiny 20. století i etnolingvistika.[1] Tato disciplína se zabývá studiem shod společenských a jazykových struktur, postavením a úlohou jazyka v kultuře, aplikujíc jazykovědné poznatky a metody na problémy etnografie.

V naší stati se však nebudeme zabývat rozborem přínosných kontaktů obecné lingvistiky a etnografie, ale dialektologie a etnografie, tedy odvětví, která spolu těsně souvisejí od samého počátku, sdílejí mnohé nejen po stránce metod, ale do značné míry sám předmět studia, jímž je lid a jeho materiální i duchovní kultura.[2] Pro tyto shody a souvislosti je vázanost obou vědních oborů nasnadě od samých počátků. Pro osvětlení mnohých současných paralel bude dobré tyto historické kořeny připomenout, alespoň pokud jde o tradice domácí.

Sám vznik dialektologie jako samostatného odvětví bývá často spojován s etnografií, z níž se podle starších výkladů dialektologie vyvinula. Její vznik však souvisí spíše s dobovým zájmem o historii jazyka v polovině minulého století, v období rozkvětu historickosrovnávací [133]metody, kdy nářeční materiál měl značný význam pro osvětlení mnohých otázek z dějin jazyka. U nás k tomu přistoupily nepochybně momenty vlastenecké, návaznost na obrozenecko-romantický zájem o kulturu lidu jakožto jediného nositele národních tradic. Mnozí naši básníci a spisovatelé vycházeli z těchto snah a lidopisných studií, spojovali činnost literární a sběratelskou, nedílně zaměřenou na folklór i nářečí. Za všechny je příkladem B. Němcová a K. J. Erben,[3] kteří posílali svá dialektologická pozorování a zápisy do Vídně profesoru A. V. Šemberovi,[4] jenž pak jejich materiál použil v knize Základové dialektologie československé (Vídeň 1864). Ale i někteří další z „literárních přátel“ Šemberových, kteří měli podíl na vzniku prvního českého dialektologického kompendia, pracovali současně jako sběratelé folklóru. V předmluvě k Základům uvádí Šembera i jméno F. Sušila, který mu podal za Moravu informace „ke všem téměř různořečím“.

V dalším rozvoji obou vědeckých odvětví i jejich vzájemných kontaktů je třeba se zmínit především o dvou významných datech, která hrála roli současně na poli dějin české dialektologie i národopisu. V prvé řadě je to zřízení Gebauerova semináře pro slovanskou filologii na UK v Praze r. 1880.[5]

Druhým velice významným historickým mezníkem je i pro českou dialektologii Národopisná výstava českoslovanská (dále NVČS) v Praze r. 1895.[6] Dosah tohoto kulturního podniku nebyl jen v expozici samé, ale již v akcích přípravných, při nichž se soustředilo úsilí a odborný zájem velkého množství pracovníků z Čech, Moravy, Slezska i Sloven[134]ska, a také v akcích obdobných, konaných podle vzoru NVČS i po jejím skončení.

V přípravném období byl mezi jinými zorganizován i odbor pro oddělení jazykové — dialektologické. Referentem pro Čechy byl ustanoven prof. V. J. Dušek, pro Moravu F. Bartoš. Se jmény obou těchto vynikajících dialektologů se pak setkáváme i na výstavě, kde 4. oddělení (Jazyk — dialektologie) dává zevrubný přehled o všem, čeho v tomto oboru bylo dosaženo. Pozornost tu především zasluhují čtyři jazykové mapy. Starší stav podle údajů v Šemberových Základech a současnou nářeční situaci podle nového sběru v Čechách[7] kartograficky na dvou mapách zpracoval V. J. Dušek. Autorem mapy moravských nářečí byl F. Bartoš. Neúplné údaje o dialektech slovenských zachytila mapa Bendova. Pro účely dialektologické expozice byl shromážděn nový obsáhlý nářeční materiál. Jazykové oddělení dále podávalo na názorných tabulích přehled o rozdělení slovanských jazyků, ukázky historického vývoje češtiny, ukázky z nářečí podle A. V. Šembery i z nově sebraného materiálu a také informace o dialektologické literatuře. (Kromě nejstarších prací, totiž Šemberovy, Kotsmíchovy, Koublovy a Jirečkovy, byly uvedeny i práce novější, např. Duškova a Bartošova.) Současně ve velké reprezentační publikaci Národopisná výstava českoslovanská vydává V. J. Dušek přehled nářečí s ukázkami ve stati Řeč lidu v Koruně české a na Slovensku (s. 83—96).[8]

NVČS nejen výrazně oživila zájem sběratelů o folklór i lidový jazyk, zvýšila prestiž obou mladých oborů české vědy, ale ovlivnila též řadu menších akcí konaných i v letech následujících. Jejich výsledkem je řada sborníků a regionálních monografií, dokumentujících spolupráci národopisců a dialektologů.[9] Podobně i na stránkách časopisu ČL, založeného již před NVČS v r. 1891, pokračuje publikační činnost již početné generace pracovníků publikujících své příspěvky zpravidla z obou oborů zároveň.

Jedním z mnohých je I. Hošek, který zapsal jednak množství lidových vyprávění a písní z českomoravského pomezí, jednak monograficky zpracoval nářečí této oblasti (knižně nářečí polenské 1900, polnické 1905, v ČL předtím bysterský úsek 1896—1901).

Z generace NVČS je však třeba připomenout zvláště práce obou organizátorů oddělení jazykového — V. J. Duška a F. Bartoše. V. J. Dušek [135]nebyl pouze význačným dialektologem, autorem přehledu českých nářečí i rozsáhlé monografie o jihočeských dialektech (Hláskosloví nářečí jihočeských I, II, Praha 1894, 1897, Kmenosloví nářečí jihočeských, Praha 1902); v pozůstalosti Duškově je uložen i záznam lidových písní z jihočeské vsi Mažice a další dokumenty jeho národopisných zájmů.

V případě F. Bartoše lze těžko rozhodnout, zda těžiště jeho práce a schopností spočívá spíše v oboru folkloristiky — pro jeho tři velké sbírky moravských lidových písní (vyd. r. 1888—9, další pak s L. Janáčkem r. 1901) — nebo v dialektologii — pro dvousvazkové shrnující dílo Dialektologie moravská (Brno 1886, 1895) a Dialektický slovník moravský (Praha 1905—6).[10] Osobnost F. Bartoše je třeba chápat jako optimální a dobově příznačnou syntézu obou blízkých vědeckých zájmů.

S podobným spojením obou vědeckých odvětví se setkáváme často i u badatelů generací následujících. Nejvýraznější analogií všestrannosti Bartošovy je dialektolog i etnograf, sběratel a znalec folklóru rodného Chodska J. F. Hruška.

Kromě Dialektického slovníku chodského (Praha 1907) a předcházejícího článku O hláskosloví chodském (LF XVIII, 1981, s. 30—58) publikoval jako spoluautor Chodské čítanky (s J. Š. Baarem a F. Teplým — Vyškov 1927) vedle prací národopisných i stručný popis dialektu Chodská mluva (s. 103—108). V ČL uveřejňoval od prvních ročníků až do r. 1912 množství národopisných studií (např. popis chodského lidového domu) i folklórních nářečních textů. Z bohatých sběrů chodských pohádek připomeneme alespoň výbor Na hyjtě (2. vyd. Praha 1923).

Vrstevníkem Hruškovým je folklorista a diaiektolog, který svou činnost zaměřil především na oblast Chodsku protilehlou — na český severovýchod, Podkrkonoší a Kladsko. Je jím J. Š. Kubín, s jehož jménem je spojena nejen řada publikací folklórních textů (např. Lidové povídky z českého Podkrkonoší—pohoří západní a úkrají východní (Praha 1922, 1926) a Povídky kladské (Praha 1908, 1914), ale i nářeční monografie Lidomluva Čechů kladských (Praha 1913). Z dvacátých let zůstaly v rukopise (uloženy v dialektologickém oddělení ÚJČ ČSAV) jeho rozsáhlé sběry nářeční, zaměřené zvláště na slovní zásobu, ale zahrnující vždy též pozorování ostatních jazykových jevů. Jsou to práce z různých míst autorova pobytu: z Pecky na Novopacku, z Ještěda, Brodců nad Jizerou a z České Třebové. Nejobšírnější z rukopisů té doby je Pod[136]krkonošský slovník, dokončený r. 1926. Téhož roku se Kubín vrací ještě do tzv. Českého koutku vlastivědným sborníkem České Kladsko (Praha 1926), kde mj. publikuje stať Kladština (s. 194—213).

Generačně blízký sběratel národopisu chodského J. Jindřich se dožil publikace své regionální monografie Chodsko (Praha 1956) již díky vydavatelské péči ČSAV (red. J. Kramařík). Sběratelství chodského folklóru se věnoval téměř celý život. Výsledkem jeho práce je jednak domažlické národopisné muzeum, jednak řada publikací, z nichž nejvýznamnější je sedmidílný Chodský zpěvník (první vyd. Kdyně-Domažlice 1926—1930); během jeho vydávání autor přihlíží stále více i k jazykové stránce zápisu písní a k sedmému dílu pak připojuje studii Příspěvek k chodskému národopisu a podřečí. V monografii Chodsko je obsažen kromě nářečních textů, pohádek, rčení, hádanek, pověr (autorem jazykově více či méně stylizovaných) též Přehled mluvnických zvláštností chodského nářečí (s. 263—267) a věcný nářeční slovníček. V rukopise zůstaly (uloženy v Jindřichově muzeu v Domažlicích) další texty a rozsáhlý dialektický slovník chodský, který však nedosáhl úrovně díla Hruškova.

Na těchto několika příkladech významnějších osobností z generace NVČS a let následujících bylo možno představit symbiózu obou disciplín, která má častou obdobu i ve spojení oborů dalších. Se studiemi národopisnými se od počátku spojovala též vědecká práce filologů, jejichž zaměřením nebyla pouze dialektologie, ale i slavistika nebo literární věda (J. Dobrovský, P. J. Šafařík, J. Polívka, F. Pastrnek, J. Jakubec aj.).

V době mezi válkami, a zvláště pak po r. 1945, nastává však vlivem specializace věd a jejich metodologie postupně určité oddálení. Přirozená spojitost námi sledovaných disciplín — české dialektologie a etnografie — se už neprojevuje v tematické šíři práce jediné vědecké osobnosti, ale spíše spoluprací jednotlivců nebo skupin dialektologů a etnografů.[11] Je třeba si uvědomit, kolik společných problémů a pracovních okruhů je i dnes prospěšné takto řešit, kde jsou shodná pole působnosti obou společenských věd nyní, kdy nová organizace vědeckého života dává k týmové práci dobré podmínky. Opět lze při tom v mnohém vycházet z tradičních kontaktů, z jejich zkušeností a potřeb. Poukážeme alespoň na některé.

[137]V prvé řadě je třeba zhodnotit vzájemnou použitelnost získaného materiálu.

Už v minulosti se často uvažovalo o tom, do jaké míry jsou pro dialektologa spolehlivým materiálem texty lidových písní, zvykoslovných formulí, říkanek, pohádek a jiných fixovaných a tradovaných slovesných útvarů.[12]

Na nespolehlivost textů lidových písní z hlediska dialektologického upozorňoval již r. 1897 I. Hošek v Rozpravách Čes. akademie III. tř., roč. VI. studií O poměru jazyka písní národních k místnímu nářečí. Také J. F. Hruška v předmluvě svého slovníku upozorňuje, že „nelze písní užívati za doklady dialektologické“, protože, „bývají v nich i tvary zvláštní, v dialektu samém neživotné … tvary takové zajisté povstaly při zpěvu ze snahy po mluvě umělejší, než jest v životě všedním, řekl bych po mluvě ‚panské‘, ke které táhnou příklady v písních tištěných, špalíčkových…“ Přistoupí-li k vědomé stylizaci jazykové, ke které se často uchýlil její anonymní lidový autor, ještě vliv krajových variant písní a nezcela věrný zápis sběratele, stává se bohužel text lidové písně nanejvýš jen dokladem částečně doplňujícím, jímž pouze znovu registrujeme lokálně příznakový jazykový jev, zaznamenaný současně metodou objektivnější. Na detailně věrný zápis textů lidových písní i po stránce jazykové klade důraz V. J. Dušek (Návod k zapisování textu lidových písní, Praha 1908); varuje zde v zájmu vědy i před „cenzurováním“ a zlepšováním textů se slovy „ošklivými“ a zároveň kritizuje z tohoto hlediska nevyhovující zápisy Erbenovy. Otázka různé míry přesnosti fonetické transkripce je při vzájemném využití materiálu složitá, i pokud jde o texty prozaické. V návodech a četných výzvách pro sběratele[13] se zřetel k této stránce projevuje zřídka. A. V. Šembera ještě považuje veškerý folklórní (i písňový) materiál, k jehož sběru v před[138]mluvě vyzývá, za vhodný podklad pro příští dialektologickou mluvnici a slovník, ale zároveň si uvědomuje, že „nesnadno jest, všeliké jemné rozdíly u vyslovování, jak je bystré ucho v rozličných krajinách rozeznává, viditedlně písmem naznačiti“.

Kromě již připomenutého prvního návrhu polofonetického přepisu od J. Gebauera v Navedení pro sběratele (Praha 1879), jejichž zásad užívají zhruba i sběratelé pozdější, např. studenti semináře Smetánkova, se jednotná transkripce institucionálně řeší až daleko později. Dialektologové a folkloristé současní[14] přihlížejí (v různé míře — podle účelu a zaměření zápisu) k Pravidlům pro vědecký přepis…, která v r. 1951 vydala Česká akademie věd a umění v Praze, dialektologická komise (podle návrhu B. Hály a V. Vážného, v první verzi již r. 1943).

Při vydávání folklórních textů pro účely regionálně beletristické je spolupráce sběratele (folkloristy) s dialektologem nezbytnou nebo alespoň již obvyklou. Lingvistický podíl při práci s texty se neomezuje pouze na volbu přiměřené transkripce, ale pro srozumitelnost a přiblížení místního nářečí bývá zpravidla připojována studie, vysvětlující poznámka, slovníček.[15]

Co se týče nářečních slovníků, je třeba se zmínit podrobněji o nejširším poli spolupráce obou oborů — o potřebě řešit s maximální možnou vědeckou informovaností, v duchu tradice „Wörter und Sachen“ vztah předmětů a jejich pojmenování.[16] Nářeční slovníky bývají malými encyklopediemi reálií tradičního venkovského života, užitečným pramenem i pro etnografy.[17] J. F. Hruška v předmluvě ke slovníku píše: „… vysvětlujeme leckde obšírněji slovo i věc, takže po této stránce [139]stává se slovník náš stručným slovníkem naučným všech zajímavých chodských zvláštností kulturních.“

Potřeba mezioborové spolupráce je oboustranně pociťována zvláště při zpracovávání tzv. lidové terminologie — názvů z okruhu tradičního zemědělství, lidové výroby, architektury apod. Zvláštností této části lidového lexika je její polyfunkčnost: není pouze archaickým komunikačním prostředkem uživatelů dialektu, ale často též součástí současné odborné terminologie vědeckého oboru (etnografie).[18] Z této zvláštnosti vyplývá pro dialektology řada úkolů, které často řeší s etnografy při jejich vědecké praxi.[19] Vědecké kontakty ani na tomto poli nejsou novinkou. Právě v této tematické oblasti je spolupráce tradiční. Sjednocení odborné národopisné terminologie za spoluúčasti jazykovědců žádá r. 1959 D. Stránská (Vypracování a sjednocení národopisné terminologie, Věstník NSČ, seš. 2). Od tohoto návrhu však terminologizační práce příliš nepokročily. — Též zaměření na terénní výzkum lidového názvosloví nejrůznějších oborů je častým polem působnosti etnografů a dialektologů, zvláště v období od devadesátých let do první světové války. Pozornost věnují zvláště terminologii tkalcovství a lnářství, názvosloví hospodářského nářadí, lidového domu aj.[20]

Terminologická část lidového lexika je také hlavním polem společných problémů etnografů a dialektologů při práci na atlasech. Zvláště v počátcích uplatňování kartografické metody ve společenských vědách zahrnovala koncepce atlasů zpravidla obě hlediska zároveň; atlasy etnograficko-dialektologické vznikají především v prostředí románském,[21] [140]ale pracovní návaznost je patrná i v atlasech zemí slovanských.[22]

Zřetel k náležité interpretaci vztahu termínu a reálie je také předpokladem blízkých pracovních vztahů kolektivů atlasů našich, a to zvláště obou atlasů slovenských,[23] jejichž příprava již dostoupila závěrečné fáze (z Atlasu slovenského jazyka do r. 1981 vyšly 3 díly — hláskosloví, flexe, tvoření slov). Připravovaný Český jazykový atlas (ČJA), který nemá bohužel přímou analogii v díle etnokartografickém,[24] může v mnohém sloužit i etnografům, zvláště ve své lexikální části množstvím zpracovaných otázek např. z terminologie tradičního hospodářství (např. názvosloví oradel se v materiálu ČJA týká 18 otázek), obydlí, stravy, zvykosloví aj.

Ve vzájemném využívání vědeckých poznatků je třeba se zmínit ještě o dalším významném okruhu společných výzkumů, které s prací na atlasech a zeměpisném rozšíření společenských jevů těsně souvisejí.

Je to otázka výzkumu mezietnických vztahů a procesů v minulosti i v nových podmínkách, národnostních kontaktů a kolonizací. Pro ČJA to byly především výzkumy českých osad v Polsku (Kladsko a Střelínsko), v Rumunsku (Banát), v Jugoslávii (Daruvarsko, Slavonie). Všechny tyto akce k získání poznatků z historie i současnosti jazyka kolonistů mají paralelu i ve výzkumu etnografickém. Podrobné informace o studijních cestách podávají odborné jazykovědné časopisy i ČL v 60. a na počátku 70. let.[25]

[141]Nová společensko-politická situace po druhé světové válce přináší mnoho námětů k spolupráci. Do obou disciplín zasahují soustavněji nové metodologické principy (sémantika, sociologie, statistika aj.), pozornost bádání se obrací k sociální struktuře společnosti, výzkumy se zaměřují více i na městské, zvláště dělnické vrstvy obyvatelstva, do popředí vystupuje i zřetel generační, postihující vývojové perspektivy zkoumaných faktů. Změnila se též organizační stránka mezioborové spolupráce; ta se dnes opírá především o koordinaci úkolů vědeckých pracovišť, zvláště ústavů ČSAV a vysokých škol. Bez této pevné institucionální základny by mnohé ze současných úkolů nebylo možno řešit. Vytvářejí se tak předpoklady skutečné mezioborové spolupráce, která je významným koncepčním znakem soudobé vědy.

---

[1] Srov. F. Vrhel, Základy etnolingvistiky, SPN 1981 (skriptum).

[2] Na souvztažnost jevů materiálních a jazykových a na důsledné respektování těchto vztahů při studiu kladou důraz již počátkem tohoto století dialektologové a etnografové zvláště románští a germánští programovým požadavkem „Wörter und Sachen“. — Srov. též J. Chloupek, Jazykověda a etnografie, Národopisné aktuality 1—2, 1965, s. 1—9.

[3] Srov. B. Němcová, Národopisné a cestopisné obrázky z Čech, Praha 1951. Část materiálu již v přetisku Č. Zíbrta (Český lid — dále jen ČL — 12, 1903, s. 377—384) Sbírka „Různořečí domažlické“. Nářeční poznámky K. J. Erbena otištěny spolu s materiálem jičínského profesora V. Malocha poprvé až F. Cuřínem v knize Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen, Praha 1970. Kromě obšírné práce folkloristické (Prostonárodní české písně a říkadla, Praha 1886—88, a bohatý sběr pohádek i zvykosloví) je významná i Erbenova činnost etnograficko-sběratelská a organizační při výstavě slovanských krojů v Moskvě r. 1867. (O sběratelské akci Erbenově konané pro tuto výstavu na Chodsku informuje po letech v ČL 25, 1925, s. 23—26, J. Š. Baar.)

[4] A. V. Šembera komplexní sběr nářečí a folklóru považuje za nutnost; žádá v předmluvě Základů od „sboru při Matici české zřízeného“ sbírat „národní písně, pověsti, pohádky a přísloví v různořečí každého místa“.

[5] O výchově a spolupráci dialektologů a etnografů v slovanském semináři J. Gebauera srov. 100. výročí založení semináře pro slovanskou filologii na Univerzitě Karlově v Praze, Práce z dějin slavistiky VII, UK Praha 1979, uspořádal J. Petr; srov. též článek J. Petra v tomto čísle NŘ, s. 119n.

[6] Srov. Hlavní katalog a průvodce NVČS v Praze 1895, red. J. Kafka, s. 51.

[7] Podle návodů V. J. Duška, rozeslaných ve dvou tisících exemplářů venkovským učitelům (seznam sběratelů byl zveřejněn v expozici), informátoři odesílali odpovědi — „vzorné věty“ — s různými jazykovými jevy.

[8] Podrobnější informace o dialektologii na NVČS bude v dalším článku J. Hlavsové v příštím ročníku NŘ.

[9] Příkladem takového díla je Národopisný sborník okresu hořického (Hořice 1895), věnovaný památce NVČS, kde je mj. uveřejněna studie J. Pazourka Lidová mluva na Hořicku (s. 71—97).

[10] Dodatky k Bartošovu slovníku vydal F. Št. Kott (Praha 1910), E. Kolkop (Jevíčko 1905—7) a v ČL r. 1926 J. Vyhlídal.

[11] Příkladem vzájemně prospěšných přátelských kontaktů je spolupráce dialektologů a folkloristů V. Vážného a K. Plicky nebo J. Běliče a V. Úlehly (srov. V. Úlehla, Živá píseň, Praha 1949, s. 326—330).

[12] Otázku jazyka folklóru, zvl. lidových písní ve vztahu k nářečí řeší i odborná literatura současná — srov. např. J. Oravec, Reč ľudových piesní a nárečová norma, in: Jazykovedné štúdie II, Bratislava 1957, s. 74—85; J. Bartmiński, O języku folkloru, Wroclaw—Warszawa—Kraków—Gdańsk 1973; I. A. Ossovieckij, Jazyk a folklora i dialekt, in: Osnovnyje problemy eposa vostočnych slavjan, Moskva 1958, s. 172—193; S. Bąk, Postulaty dialektologiczne przy zbieraniu i wydawaniu pieśni ludowych, Opole 1960, s. 77—116.

[13] R. 1860 vyzývá v Mikovcově časopisu Lumír (s. 12—24) Jan Konopas, spolupracovník sběratele V. Krolmusa, ke sběru „všelikých plodů ducha národního“. Koncem devadesátých let J. Klvaňa (Jak a co vše zapisovati při studiu lidopisném, ČL 6, 1897, s. 81—85) rozšiřuje sběratelskou výzvu na náměty všedního života: „… nejen zvyky, obyčeje, pověsti, pohádky, říkadla, přísloví atd., než všechno, co k životu lidu se vztahuje, sdělení učiněná lidem ústně, zápisky lidové, listy soukromé i listiny, účty obecní a p. …“.

[14] Např. A. Lamprecht a kol., České nářeční texty, Praha 1976; J. Š. Kubín, Kladské povídky, 3. vyd. Praha 1958, ediční poznámky J. Jecha.

[15] Srov. např. A. Šebestová, Lidské dokumenty…, 2. vyd., Praha 1947, s předmluvou B. Havránka; M. Kršková, Rozprávky, Praha 1950, s dialektologickou studií F. Jílka; O. Sirovátka, Pohádky z Moravy, Praha 1959, s výkladem J. Chloupka o lidovém jazyce v pohádkách nebo J. Buchar, Co se kdy u nás šustlo, Hradec Králové 1975, s ediční poznámkou a slovníčkem B. Dejmka.

[16] Slovenský dialektolog I. Ripka si uvědomuje nezbytnost této pracovní paralely: „Autor akéhokoľvek nárečového slovníka sa neobíde bez poznatkov z príbuzných disciplín (najmä etnografie)“ (Vecný slovník dolnotrenčianskych nárečí, Bratislava 1981, s. 23) a připomíná zde i návrh J. Tokarského vytvořit spojením novou disciplínu — „lingvistickou ekologii“ (Słownictvo — Teoria wyrazu, Warszawa 1971, s. 211).

[17] Ze zahraničních pramenů vyniká po této stránce zvláště lexikografie polská, především B. Sychty Słownik gwar kaszubskich na tle kultury ludowej I.—VI., Wrocław 1967—1973 (srov. recenzi J. Petra, Slavia 40, 1971, s. 432—435) a tematické slovníky Studia warminsko-mazurskie I.—X., Wrocław 1958—63.

[18] Na toto téma přednesla J. Hlavsová referát na II. slovenské dialektologické konferenci (Zemplínská šírava, říjen 1981): Některé zvláštnosti lidové terminologie v systému slovní zásoby (vyjde ve sborníku).

[19] Příkladem takové mezioborové spolupráce byla účast dialektologa v týmově řešeném úkolu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV (dále jen ÚEF) Formální metody zpracování dokumentace lidových staveb.

[20] V ČL jsou to mezi jinými zvláště významné studie J. a A. Jakubce České tkalcovství rukodílné (4, 1895, s. 34—41) a Z. Nejedlého Český dům (7, 1898 a 8, 1899 — 7 pokračování), z Národopisného věstníku čsl. dva články dialektologa J. Tykače Lnářství na Českotřebovsku (II., 1907 — 3 pokrač.) a Plátenictví na Českotřebovsku (IV., 1909 — 5 pokrač.).

[21] Je to např. G. Bottiglioniho lingvisticko-etnografický atlas Korsiky z r. 1935, italsko-švýcarský atlas K. Jaberga a J. Juda z let 1928—40. V letech 1961—65 vycházel Lopezův atlas Andalusie, dále pak atlasy různých krajů Francie — gaskoňský (J. Séguy, v letech 1954—72), lyonský (P. Gardette, v letech 1950—1968) aj.

[22] Zejména v případě atlasu polských nářečí (Mały atlas gwar polskich I.—XIII., Kraków 1957—70) jde o těsnou návaznost na polský atlas etnografický, jehož materiálu bylo pro terminologii využito (např. pluh).

Dialektologové sovětští uplatňují paralelu zeměpisného výzkumu vztahů etnografických a lingvistických jevů (izopragem a izoglos, tj. linií ohraničujících území výskytu předmětů a jejich názvů) již v duchu teoretických požadavků V. M. Žirmunského a N. I. Tolstého. Poznatky a zkušenosti mezioborové spolupráce poslední doby shrnují zvláště dva sborníky: Problemy kartografirovanija v jazykoznanii i etnografii, Leningrad 1974, a Areal’nyje issledovanija v jazykoznanii i etnografii, Leningrad 1977.

[23] Srov. A. Habovštiak, O spolupráci jazykovedy a národopisu na úseku terminológie, Slovenský národopis 9, 1961, s. 138—142.

[24] V ÚEF ČSAV se práce etnokartografické provádějí jako monografické studie jednotlivých témat. Ve své interní edici Opera ethnologica publikoval ÚEF r. 1978 jako 8. svazek Etnografický atlas 1 (red. J. Vařeka), obsahující etnokartografické studie J. Kramaříka (posmrtné vydání části prací původně plánovaného atlasu), J. Vařeky (lidové stavitelství) a F. Šacha (orebné nářadí — s přílohou tří map historie a typologie oradel). I terminologické stránce předmětů je tu věnována pozornost s odvoláním na práci dialektologického oddělení ÚJČ ČSAV (s. 133, 137).

[25] O dialektologických výzkumech Banátu, konaných společně s pracovníky ÚEF, referoval S. Utěšený (O jazyce českých osad na jihu rumunského Banátu ČL 49, 1962, s. 201—209 a Z druhé výpravy za češtinou v rumunském Banátě ČL 51, 1964, s. 27—32).

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 3, s. 132-141

Předchozí Jan Petr: První program výzkumu českých nářečí (1879)

Následující Jaroslav Kuchař: Pozoruhodné jubileum