Řeč lidu v Račicích na Železnobrodsku

Fr. Švagerka

[Články]

(pdf)

-

[1]Ves Račice, dříve Radčice, kde jsem kolem r. 1886 působil, leží asi 4 km na sever od Železného Brodu na kopci jako ve velikém rendlíku, otevřeném k jihozápadu, kudy odtéká voda. Je tam přes padesát domů a dvoutřídní obecná škola. —

Domy v Račicích jsou vesměs domky, ale nikdo nebydlí v domku, nýbrž v domě nebo má dům.

V domech dřevrných mají stěny roubené, strop poválkový s mezerami čistě vápnem vylištovanými, a všude je čisto, v domě i venky. U dveří mívají pometlo, koště a někde v koutě šťuchač, hrazku dole okovanou esovitým železem na šťuchání, rozsekávání bandur v sudě na paření pro krávu a týle.

V sobotu večer skoro všude se chystali do mejtele, koupele. Mívali varnu dřevrnou a někde i plechrnou.

V Budě bývalo gipsko. Měli tam dětí mnoho, málo krejcarů a místo prkenné podlahy jen hliněnou dupaninu.

Do vychozených pantů dveří navlékali kševle, kožené kroužky.

V chalupě č. d. 21 přebývali snad kdysi bibličtí písmáci. Bible v tom domě zůstala. Babička Šilánova Chalupská ráda v ní čítávala vždycky tam, kde nevídky, namátkou knihu otevřela. — Rádeckých Šilhanů bylo mnoho, proto jim přisláceli příslotek Cha[98]lupský, Roubalů, Zejdlů, Školský, Boudů, Bábin a Ferda Sedlák, Václavů byl Dílněcký, Pazdernický a Obecký.

Po prodeji domu nejmenovali nikde obydlí podle nového majetníka, nýbrž dlouho, ba celá desítiletí říkali tomu městišti podle jeho dávného vlastníka, jako u Špikovčin, kde kdysi přebýval Špika, říkají dosud, ač tam nyní bydlí Kopal, starému Kopalovi strýc Špikovčin, staré Kopalce tetka Špikovčina a dětem Karel, Josef Špikovčin a j.

»V dílně« říkají stále, ač tam dávno žádné dílny není, jako »V pazderně«, kde kdysi dávno bývala pazderna.

Sousedům druhodomským přisláceli drodomský. —

U každého domu měli pečlivě ošetřovanou a často hnojenou louku, kterou po stružkách zavlažovali z povrchních studánek. Až čtyřikráť v létě na téže louce síkli trávu kůsou trávnicí.

Babička Šilánova nařizovala: »Ďúče, vem kůsu, jdi od nadstudně trávy nasíct po růse, ale nesíkni se!«

Seno bedlivě opatrovali, měli je na louce u samého domu a neradi si je nechali zmoknouť. Jakmile se mělo na dýšť a od Muchova se z babího kouta mračilo anebo když se na obloze pomládalo, čemesně složili seno do kupišťat, anebo je v plachtách hatili do domů.

Při setí rozhazovali obilí z rozsívky rukou. Zralé žito a oves žnuli srpem do hrstí a ty v kejškách dávali do řádků. Někdo síkl obilí kůsou hrabicí. Svázané snopy stavěli do panáků. Kdo při poli neměl cesty vozové, ten vozil snopy domů na trakaři. Močovku, hnojnici a záchodový hnůj vozili v korčáku, kortouči, obedněném kolečku s příklopem, k obkládání sazenic hlavatky, červeného horského špičatého zelí, a dumlíků, tuřínu žlutomasého. Ornici orali hákem, hákovištěm. Bandury pozdní a ranní okurčata, burkon, burkyni (krmnou řepu) okopávali kratcem, širokou motykou. Pole u Jirkova jmenovali na Jirkovště, u Jílové na Jílovště a u Loužnice na Loužničtě. —

Mlaty ve stodolách měli prkenné. Seťové obilí mrskali v hrstích o sud. Zbytky snopů zase svázali provříslem a později je mlátili cepy. Šíty, otýpky slámy žitné, mlácené cepy, a matenice, cucha-ninu, otýpky z ovesné slámy, ukládali na patře, v přístodolku a jinde v domě. —

U putyky, v Haratině mlýně a jinde pekli pekaři pořádníček, černý, i kvasničáček, bílý chlíb; ten s moukou jako forotu v proutěných nůších, jejichž proramenice někdy až do ramen, jak váhly, se jim zařezávaly, trakali, tarabili a hatili na zádech přes Houšť, [99]kolem Frajtrovny, kde kdysi stával domek Frajtrův, anebo ke Žlábku a domů. —

U Linků i u Balatků měli na prodej strouky česneku. V zimě chutnala polévka česnečka a bandury. Jindy mívali smaženku zapraženou nebo bramboračku se zásmažkou, jíškou a dumlíky. Nudlovník s uzeným masem sekaným byl jídlem svátečním.

Vacka pekli na rendlíku z vařených i syrových, strouhaných bandur s vejci. Halušky, sejkory ze syrových strouhaných bandur s moukou a vejci pekli na plátech pece a při pečení je širokým, lomařským dlátem na plátech obraceli. Šlejšky byly malé, pečené bandurové placky. Hubník byl oblíbený štědrovečerní pokrm pečený z hub sušených.

Často bylo slýchati: »Přidej do pece!« Rouru z kamen do komína jmenovali komínek.

Vžíce měli plechrné a ledecké, hliněné vokříny, mísy a baňáky, baňaté hrnce.

V kamnech měli medenec železný na ohřívání vody. —

Před vánoci ve všech domech dlouho do noci dibličili a všecko učistili. Chystali a tloukli koření na svátky. Maříně, ač mělo tři podhlavničky a velkou duchnu na lůži v podpřístřešku, přece dlouho nemohlo usnouti a vzdychlo si: »Dnes snad ani se neukryndám.« Časně ráno Frančtě na ně volalo: »Mařenků, jesti-li pak se vybabčíš z postele?!« Maříně ležalo, neslyšalo, o ničem nevěďalo, ale konečně přece vstalo.

V sednici uklidilo papíří od večera tam poházené, sedlo si na pícku a škeřilo, že se mu od tlučení koření na ruce vypětil podlitý plyskejř.

Frančtě je těšilo: »Neškeř, Krystyndel by ti nic nenadělil!« Ztichlo.

O vánocích ve dne v noci, na celý týden, leckde z celého pytle mouky i více pekli šolky (vdolky) a skládanice (koláče). Těsto zadělávali v dížkách i v neckách.

I po vánocích bývalo leckde slyšeti v domě průpovídku: Jména Ježíš, kde skládanice ležíš? Hledali ji ještě někde na komoře. —

Ďúčata nosila kanduš, spodničku, podvlečku, fěrtoch a šatku hedvábnou nebo jinou. Mnohá se zdobila na krku dvoudukáty i čtyřdukáty se zlatými korunkami na sametkách přišitými, mořskými korály, mořovkami, a granáty. Baby se rády odívaly starodávnými plachetkami s třísněmi a šatku mívaly třá na babku — na pokos uvázanou. Na kožich každá baba stonala, ba, že ju. Muži rádi nosili vysoké boty — faldovačky. Někteří měli z Ruska kožichy a kožešinové čepice persiánové a jiné. —

[100]Provedlo-li některé zvíře něco nekalého, dávali svou nelibost na jevo výrazy psiště, kočiště, koniště, koziště, slepičiště, kohoutiště a j., skoro nadávkou. —

U Vojačtin bydlily sestry Koňáková a Bystrá. Kdysi tam přebýval voják, a proto jim dali příslotek »u Vojačtin«. Dům jejich dřevrný jako staruška shrbená pod Blatištěm, kde bývalo bláta s utopení, pod rameny staré, šatlavé vrby se chýlil k zemi.

Mužové chodili s flašinety po Uhrách. Bystrý se vrátil. Jeho žena, spatřivši ho na prahu sednice, píchla: »Pěkně vítám za osem roků!« On: »Že ju? Je to jen sedem let.« — Dlouho doma nepobyl. Zase odešel do Uher a více se nevrátil.

K Vojačťatům chodily na pobyt Cvičtě a Fryčtě s Ferdětem. Dcíra Vojačtina se ráda venčila a často bylo na ni voláno: »Ďúčiště, pojď do domu!«

V neděli Vojačťata chodila do kostela v nažehlených šatech. Stará Vojačtina jim připomínala na cestu: »Nezmaťte si šaty, večer půjdete do šejdovce tancovať!« —

Starý Pavlů stavěl jednou nový dům; byv tázán, pro koho staví, oznámil: »To stavím pro svého zetě.« Od té doby přisláceli tam U zeťů a bydlí tam Koňák.

Zeťovi žili spokojeně a dědilo jim to. Dobře se jim vedlo a zdraví jejich bylo tvrdé jako křemenice. Nebyli ducmani a na nikoho nekabousili. Chodili stále v bačkách. Zeťovou pochoutkou byl dumlík mladý, ne starý, šatlavý.

Stará Zeťovka muži doma vyčítala: »Jak poudám, tak poudám, ty bys třá jen fejfčil, u pece seďal a dračky na zátop štípal.« »A trvám, ty bys na to ani neviďala, protože do všeho jen tuze z blízka knikáš, knikoni,« usadil ji starý. »Jak poudám, tak poudám, ušidila bych tě, děti nemám, deseť slepic mám a jednáctýho kohouta, hnoje dost a pro někoho dříť se nemusím,« odsekla. —

Často pobejť chodili do jiného domu. Když z pobytí odcházeli, hostitel za nimi vojal: Mohli jste ještě pobejť, nebo: Pobuďte! Přijďte zas na pobyt!

Do chalupy přišly jednou na pobyt Čílovče se starou Čílovkou, Hujírče s Hujírkou a stará Kučeřice tam cosi široce od Adama vykládala. — V tom k Chalupským přišly dvě cikánky. Jedna v domě tancovala čardáš zpívajíc: Tumluj se, tumluj! Druhá cikánka se zatím vyvenčila a čísla na domě kanduš. —

Numeráci Jirák s Jiračtětem byli malí, ubozí sirotci. Chodili po domech. Živili je v každém domě deň, ve statku dva dni. Učistili je a nikdo jim neublihoval. Do školy chodili pilně. Háby, ďúčeti [101]sukniště, chlapci kabatiště a j. vždy někdo daroval. Když nebyla škola, ďúčata si hrála.

Boženče se nafrndilo, nakepilo si Mařčeckou šatku, Frančtěckou spodničku, vykrámovalo všecky zaharboucené hračky a strojilo si s nimi. Přišlo čírtě Rozárčino Rozárče, venky nasápalo na třešni nezralých holejsek, na zahrádce s hrstku hrachových dlašek, přineslo je a strojilo si s Boženčetem.

Za chvíli Boženče zpozorovalo, že mu Rozárče čajzlo nepoležáka, panáčka s olověným těžítkem dole. Nabuchtovalo mu do zad. Rozárče jako štíře vlezlo pod lůže, tam škeřilo, močerovalo, ale dlouho tam nepobylo. Byla to malá čemerka, čemesné a čirné ďúče. Hned se zubilo a pičuřilo. —

Velmi rádi četli. Často bylo slyšeti: »Ďúče, slyšalos, abys nechalo čtení teď, když se svečírá. Můžeš číct až po světle.«

Otec volá: »Kde je Kadla?« Odpověď někde z nadsení: »Čte, nemůž se vybrabenčiť z nádomí a shání háby do šejdovce.« Kadla na to: »Mič a nevži, ty vhářko, vrdloužko!«

Šišlavý a mazlivou řečí mluvící byl kárán: Nepřemízej se! Mluv jako já a necul prst! —

Sluneční růsu (rosnatku), uznanou Matthiolim za velmi léčivou bylinu, měli v každém domě sušenou v zásobě na domě na zavřetí v prkenné komůrce. Ta v létě, když bylo již pěkně slunčito, hojně rostla a rudě kvetla v rašeliništích mokřin lesa Pelchova. Arnika (prcha chlumní) hojně rostla ve břesu na Drahách, nad Pelchovem; skoro v každém domě měli ji sušenou a také v silné kořalce nebo v čistém líhu namočenou na rány. —

Stará Balatice stonala, vyráželo ji, mluvila ze spaní, oči měla ve studánkách (zapadlé) a pořád byla na líkách. Ani sluneční růsa jí nepomohla. Bartošice dokrůčila jí do Sklenařic pro líky k Metelkovi, který z horských bylin uměl připravovati léčiva v celém Podkrkonoší známá. Ale ani Metelkovy líky nepomohly Balatici a vzdychala: »Jsu jako bzinka. U kata, nač se mořím?« Bartošice došlápla jí ještě až do Zátrnova, do Skokova u hradu Kosti pro líky ke skokovské bábě, která i baňky lidem sama zasekávala. Bartošici se z té cesty udělaly podlomy, pukliny kůže pod prsty u nohou. Ani skokovská bába Balatici nepomohla. Boleslav, její syn, vyhledal jí pomoc lékařskou v Brodě. —

Starší doma, na cojku, tvrdém, červeném, pískovcovém, do ostra vybroušeném, kolmo se pohybujícím bruse na sucho a na mírku sekali ze skleněných rafik korale.

Děti na dva, čtyři, šest a dospělí až na 18 konců ze dřevrných [102]korejtek šťoucháním do drobných, sekaných koralí navlékali korale na slabé, mosazné asi 3 m dlouhé dráty.

V Deržkově korale pálili v ohni, čímž broušené hrany nabývaly lesku; potom je navlékali na nitky. To byla práce žadlavá, piplavá.

Navlečené korale vázali do svazků, balili je do bílého papíru a vozili do Jablonce.

Doma na cojku brousili ručně za mokra, na několika do držátka vražených jehlách, kusem gumy je přidržujíce a jimi otáčejíce, drobné korale i velké foukanice, oves i skleněné knoflíky do držátek zasazené a skleněné kroužky.

V brusírnách, šlejfírnách, brousili korale navlečené na drátech. Broušení koralí na drátech vymyslil prý jeden Talián.

Starý Poselt často s uzlíkem foukanic šlejbrhal do Němec. V Němcejch sehnal nové šlejfování a dětem přihatil něco dobrého. —

Nácek měl na všecko doch čas. Rád se navahoval tam, kde by si na něčem dobrém pošpitl. Byl to lenoch, hambous, hambáč, jen se klátil a pracoval o tom, aby se vůbec nepracovalo.

Máma taťkovi o něm přála: »Jen si pomys, pořád mekruje a hubou mele, že nemůž vydechnouť. Jesti-li mu řeknu: Čkej, pomič a nekodásej, dá mi na jedno slovo deseť, ten potřískanina.«

Ale měl také dobré chvilky. Často do brusárny čářil až v úterý, a tu mu šla práce od ruky a dělal za dva. Kamarádi mu hráli: »Nácku, dobře hranuj, aby faktor nemusil tvé korale míchati mezi naše šlejfování jako vejce zezulčino!«

V sobotu dopoledne dělal fajrum, na nikoho nečkal a celý od brusu ukoptěný kolandroval po hospodách, všelijaké vtipy vymýšlel a kejkle strojil.

Tři bratři Václavíci seďali v hospodě za stolem. Nácek s růžencem uzenic na krku klekl před nejstarším a sepjatýma rukama prosil: »Ach, ty milý Václavíčku, oroduj za nás!« Někdo od šenku zanotoval: Kyrie elejson! Nastal holas a Nácek dostal to, co chtěl, mazák piviště; chopil jej za ucho levicí, a pravicí jej hladě, z pašijí zpíval: Byť pak se všichni pohoršili nad tebou, já se nepohorším. Bychť pak měl s tebou zemříti, nezapřu tebe. A zase holasem a smíchem hospoda se třásla.

V tom vešel dovnitř kominík. Nácek stoupl na židli, a na kominíka ukazuje, vřešťal ženskou fistulí: »Ejhle, pán ve smutku! Po kom pak nosíš smutek?« Kominík na to štípl a zasolil: »Po tobě, ty, Nácku, trvám, že máš pět čtvrtí, půl vola a tři čtvrti blázna!« A zas bouře holasu následovala a ze sklenic přivahování. Každého to směšilo až k slzám.

Jinak byl Nácek dobrák. Když neměl krejcarů, vymekroval něco v hospodě zadarmo, ale peněz na nikom se nedlužil a na [103]hospodských tabulkách dlužných nikde nevisal. Za to se styďal. To byla jeho dobrá stránka. —

Kolem Račic byly břidlicové lomy Světový, Dílněcký, Bosna, Boudův, Božímucký a j.

U každého lomu byla hromada nepotřebného kamení jako na krumpešti, nic tam nerostlo a říkali tam Na hrobce; vedle ní byla bouda, pod kterou dráči širokými ocelovými dláty, na něž tloukli paličkou dřevrnou, drali tabulky břidlice na krytí střech. V zimě seďali na nějaké podprdačce na zemi s hadrovitými čúchami na botách.

Jiní velkými, na dřevrné koze připevněnými nůžkami stříhali nadranou břidlici do tvaru čtyřúhelníků a v řadách rovnali do kop, oddělujíce tyto kopáky velkými břidlicovými tabulkami určenými na okraje střech.

Chodili k Jičínu a jinam do kraje, mezi krajáky, krajačky a krajdy, a tam pokrývali střechy i komíny břidlicí. —

Vítek Polmů byl dobrosrdečný, svobodný horák. Lomařil a stále byl při dobré chuti a leckdy snědl celého slaníka, herníka neloupaného i se šupinami. Nebyl vybíravý. Někdy i o vánocích v slamrňáku na hlavě razil ve svátek dopoledne na hrubou mši do Brodu. Cestou šel rovně a neváhal se jako klatizvon.

Přál Arně i Frančtěti a podaroval je při muzice marcipánem.

Měl hodinky, ale málo kdy mu šly, neboť zapomínal je vytáhnouť.

V lomě v poledne, po obědě rád si schrupnul a spal tvrdě tak, že se ze spaní neprodřítil, třá by nad ním hořalo. Když šla druhá hodina, sápl mu někdo ramenem, aby jej vzbudil. V létě ani mušiště štípající ho neprobudilo.

Když se svečíralo, první nechal práce. Kdosi zkoumal: »Vítku, půjč mi pítku!« Ale Vítek na to: »U kata, ušidil bych tě! Nehovím tomu. Mřeží se mi od práce v očích a padají mi hoření na dolení. Jdu na Spálov (spát).« —

Jiní šumařili. Komu se doma nechtělo dělať, ten si od hejtmanství v Semilech vyzvedl list za hudebníka, koupil několik flašinetů, najal mladé hochy, junky a s nimi jako podnikatel jel do Ruska i jinam. — Ubozí junkové! Podnikatel byl harobytný, šetrný a jen skládal peníze, jež junkové hrou na flašinety vyžebrali.

Do světa daleko chodily i ženské s harfami, kytarami i houslemi. I řádní, dobře sehraní hudebníci hledali živobytí mimo svoji rodnou obec. —

V karty hráli preferanc, mariáš a šístku obyčejnými kartami. Peter Zejdlů byl šťasten, měl-li trumfy žaldy a s radostí v šístce [104]počítal sedumičky, jež měli místo doček, řka: »Proč není jich aspoň devatěnáct nebo dvaceť?« Čedil-li mu někdo pod nos a pejchal z dýmky jako cikán na mezi, říkal: »Nedolípej do mne! Nestroj, nebo dostaneš buchtu do zad!« A dostal, a hubácel.

Byl z toho holas, třá všichni holasili, až jim někdo hodil na stůl kartu, žaludské eso a píchl: »Hulačte si na babu žaludskou, a ne na nás!« Ale toho trumfa hodil jim někdo zpět s poznámkou: »To babiště si nechte, stejštilo by se vám po něm, až stoznova budete dávať!«

Kdo měl při hře mnoho řečí, toho usazovali rčením: »Nefáfruj, fáfroni! Tu máš piviště!«

Na konec nechali hry v karty a dali se do zpěvu. Krčmář nabízel teplé párky, křenovky, a uzenice velké s křenem po deseti krejcařích. Ty stály za to, neboť byly dvakrát tak velké nežli v kraji. —

Když jednou poslíček, listonoš, přinesl pozvání do věnečku svobodných dívek na Bratříkově, řekly baby, vdané ženy: »Nepůjdeme tam«, a ustrojily taneční zábavu, čepeček, kdež zpindačily svatbu, kolébku s nemluvnětem a křtiny se zpěvy domácími. Při tom si každá připíjela aspoň s klútek sladkých rosolek.

Děcku daly rachlátko, hrkačku, i gumový dudáček, šidítko k culení, pohajcaly je, aby neškeřilo, ukolébavku mu zpívaly a na tetku Franinu volaly: Dej mu hajc!

Potom daly baby vytroubiti volenku, samy si k tanci volily, rejdily a hoprdaly až do rána, jen se koptilo. —

Kolem domů měli v Račicích stromoví lesní i ovocné, aby děcka měla ovoce, nějaký pádič. Mezi domy všude byly samé louky s úzkými cestičkami, ohraničenými koly, na nichž byly přibity dlouhé hrazky a bidla. Leckde u domu stál jasen a na něm z jara libě pěl drozen i přesuďováček, sedmihlásek. Nově vysázené stromoví skoro všecko se přijalo a neuschlo.

Při silnici v Pelchově bylo mnoho jeřábů, obalených na podzim jeřabinami, pochoutkou kvíčal, které chytali do pruhel z prutů do oblouku ohnutých se žíněným okem.

Čermáky chytali zase v Lísku na červa, do sklopce. —

Na podzim, když se válela podyma mlhavá a fučel severák, snášeli s nádomí do sednic vnitřní okna, bubínky a kamínka. Zvenčí obkládali dřevrné sednice roštím, jež přitarabili plhem. Štípali koháty (pařezy), až leckoho z toho v tříslích bolelo. I tříselnici (bouli v kyčlích) si někdo z toho ulovil.

Vosňákem, pořízem, škrabali hrazky a bidla na ploty, přes něž chlapci metali kozelce.

[105]Kdo na zimu neměl vysoké boty, faldovačky, ten si je šel koupiť za sedem nebo osem zlatých na jarmark, do Trnova. Kdo šel přes Koberova k Vrátu, ten si jistě vzpomněl na to, že prý na Vrátě neměli žádných vrabců, dokud tam býval Kocour starostou. —

Bylo-li umrzlo, bylo kopno. Roztál-li povrch napadlého sněhu a pak zase zmrzl, byl popovrch, po němž bylo možno choditi cestou i necestou ode vsi ke vsi, aniž se kdo probořil. — Když na čerstvě napadlém sněhu nebylo ani šláčku, šlakovali do brusáren a jinam. —

Když někdo umřel, chodili lidé ze vsi každý večer, dokud byl nebožtík v domě, na modlení za nebožtíka. Při pohřbu hatili rakev s nebožtíkem na ramenech, nebo vozili ji na obyčejném voze přes Jirkov a Hrubou Horku poskopce a podolou do Brodu. Kněžíček šel s nimi pěšky a někdy také muzikanti, Broďáci, kteří všude před pohřbem, v domě smutku, byli potravinami i nápoji hoštěni.

---

[1] Článek chce v souvislém vypravování seznámiti čtenáře s hlavními mluvnickými a co možná hojnými slovnikářskými zvláštnostmi lidové mluvy z okolí železnobrodského. Pozn. red.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 4, s. 97-105

Předchozí Znovu

Následující Kamarýt