Časopis Naše řeč
en cz

O počátcích českého jazykového zeměpisu (K stému výročí narození A. Frinty)

Jaroslava Hlavsová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O teoreticko-metodologických základech jazykového zeměpisu (dále JZ) bylo u nás publikováno mnoho zásadních statí, mnohé z nich se zvláštním zřetelem ke konkrétnímu uplatnění v dialektologii naší.[1]

Po více než stu letech aplikace jazykovězeměpisné metody v dialektologickém bádání (počínajíc německou anketou G. Wenkera v Porýní 1876) je JZ hlavním speciálním pracovním postupem synchronní i diachronní dialektologie, metodickým základem nejen jazykových map a atlasů, ale i oblastních nářečních monografií, obohacuje se o nové aspekty,[2] stává se východiskem studia areálů.

V české dialektologii bývá počátek JZ tradičně spojován se jménem Antonína Frinty, od jehož narození v červnu t. r. uplynulo sto let.[3] Připisuje se mu obvykle autorství prvního dotazníku pro výzkum českých nářečí.[4]

Není důležité, zda A. Frinta opravdu byl jediným zakladatelem našeho JZ. Podle novějších zjištění je třeba do nesporné souvislosti se vznikem a uplatňováním této metody v lingvistice uvést již nejen první program výzkumu českých nářečí nastíněný Janem Gebauerem[5] tři roky po Wenkerovi, ale především rozsáhlou korespondenční, sběratelskou dotazníkovou akci organizovanou V. J. Duškem v době příprav Národopisné výstavy československé (NVČ) r. 1895.[6] Z generace dialektologů kolem NVČ je třeba v této souvislosti [214]připomenout i slovenské korespondenční ankety F. Pastrnka, který později pro Jagićovu Encyklopedii slovanské filologie připravil souhrnný zeměpisně uspořádaný popis českých a slovenských nářečí.[7]

Počátkem století byly principy JZ mezi našimi lingvisty dosti známy. Např. v recenzi Kašíkovy monografie o středobečevském nářečí upozorňuje r. 1910 v časopise Matice moravské Fr. Pospíšil na tuto novou vědeckou disciplínu, jíž se tehdy u nás nevěnuje dostatečná pozornost, která však rozkvétá v zahraničí (v Německu, Francii, Švýcarsku a Itálii); autor recenze už staví požadavek jazykového atlasu, který by byl pendantem ke Gebauerově Historické mluvnici. O pět let později A. Gregor v recenzi mapy Země národa československého (Praha 1913) od A. Boháče a F. Trávníčka považuje za nutné pěstovat u nás JZ, vypracovat přesnější a podrobnější mapu. Podle záznamů v archívu (nynější) ČSAV se rovněž v komisích České akademie diskutuje na téma potřeby dotazníkové akce a atlasu; na schůzi r. 1919 je doporučují např. V. Mathesius a J. Chlumský; V. Flajšhans a J. Jakubec tu připomínají též materiál z NVČ r. 1895, z něhož je třeba vyjít.

Tolik tedy k období, v němž vyrůstaly Frintovy jazykovězeměpisné práce. Zeměpisný zřetel a sledování prostorového rozšíření nářečních jevů se však uplatňují již od samého počátku české dialektologie v šedesátých letech minulého století. (Vyjmenováním lokalit, kterými prochází hranice nářečního jevu, sledují již tehdy rozsah popisovaného nářečí J. Jireček, J. Kouble, V. Kotsmích i A. V. Šembera, rozdíl „u vyslovení hlásek i a y“ lokalizuje vyjmenováním území jihočeských panství J. Krbec již r. 1844.)

Grafické znázornění popsaných nářečních rozdílů poprvé provedl A. V. Šembera na Mapě země moravské s částmi pohraničními Slezska, Čech, Rakous i Uher (Vídeň 1868). Zeměpisný rozsah nářečních jevů zjišťoval cestami po Moravě i písemnými dotazy.[8] Předem však sebekriticky doznává, že rozsah jevů nebude určen dostatečně přesně a podrobně. Šemberových zjištění i zpracování na mapě si A. Frinta velice vážil a odvolával se na jeho třídění nářečí, které v hrubých rysech má trvalou platnost.

Jestliže měl tedy A. Frinta i u nás předchůdce nejen v pohledu na nářečí jako zeměpisně diferencované útvary národního jazyka, ale přímo v metodě zjišťování těchto nářečních rozdílů, zůstává nepochybně s jeho jménem spojeno teoreticko-metodologické promýšlení pracovních postupů JZ, jeho pro[215]pagace, i sám jeho název utvořený analogicky podle termínu německého, francouzského, popř. i polského.

Dialektologii a propagaci JZ se A. Frinta věnoval zvláště v raném období své vědecké činnosti. Jeho disertace Novočeská výslovnost (Praha 1909, Rozpravy Čes. akademie tř. VII., č. 29) je první samostatný spis věnovaný české fonetice spisovné, ale přihlíží i zde k rodnému východočeskému nářečí a jeho výslovnosti. (Poznamenává to v jihočeských doplňcích nazvaných Poznámky k Frintově Novočeské výslovnosti O. Kunstovný v Časopise pro moderní filologii 2, 1912, s. 193n., 298n. a 397n.)

V monografickém popisu Čeština emigrantských osad v Prusku (Sborník filologický 4, 1913, s. 207n.) pak A. Frinta zpracoval ve stejné době jako J. Š. Kubín nářečí východočeských emigrantů na Střelínsku, v dnešní PLR. Po letech se vrací do prostředí Kladska ještě folklórně zaměřenou studií Národní písně u českých emigrantů z 18. století (Český časopis filologický 3, 1945, s. 225n.).

K našemu tématu však nejvíce směřuje informativní stať O jazykovém zeměpisu, přednesená v Královské společnosti nauk r. 1914 (publikovaná však až r. 1920 v Národopisném věstníku československém XIV, s. 76n.), v níž vyložil principy, historii i potřeby jazykovězeměpisného bádání, podal přehled atlasů cizích i požadavek „jazykovědného atlasu Čech, Moravy, Slezska i Slovenska“. Stať byla mnohokrát citována, připomínají ji vícekrát např. B. Havránek i V. Vážný. Neznámou však zůstala nepublikovaná Frintova úvodní přednáška O isofonách, kterou přednesl 8. VII. na filosofické fakultě v Praze. Seznamuje s terminologií (termín isofona převzat od krakovského dialektologa K. Nitsche), doporučuje dotazníky pro hrubou orientaci v terénu, přímý výzkum pro zjištění „pravé isofony“. Teoreticky řeší často diskutovaný problém nářečních hranic: nářečí interpretuje jako soubor znaků vyskytujících se však v různých kombinacích, připomíná existenci přechodných pásem s kombinacemi typických znaků. Nesdílí krajní stanovisko o „možnosti rekonstrukce starších stadií grafickou cestou“, třebaže je ještě stoupencem teorie o kmenovém základu současných nářečních celků. Toto stanovisko zastává i v knize Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky v v slovanštině (Praha 1916) — s přiloženou mapou „isofonicko-dialektickou“. Výsledky vlastních zjištění výslovnosti za v konfrontuje zde s izoglosou Bartošovou (1895), s hranicí již převzal Dušek od Šembery a s odchylkami mapy Trávníčkovy (1913). Prostorovému rozšíření bilabiální výslovnosti souhlásky v je věnována část kapitoly „Skupina československá (s. 19—32). Právě tato část knihy je naší první studií jazykovězeměpisnou, ačkoli autor sám zde (tak jako v přednášce o isofonách) prvenství v tomto ohledu přisuzuje studii J. Polívky o otázkách česko-polských nářečí, otištěné r. 1902 v Slovanském přehledu. A. Frinta pro svou studii o výslovnosti „v rozeslal r. 1913 anketu učitelům obecných a měšťanských škol (recenzent O. Hujer se táže, zda byly zahrnuty zprávy i z obcí „přiškolených“). Do[216]tazník sledoval kromě výslovnosti v ještě další 4 východočeské znaky: výslovnost koncových znělých souhlásek (se), tvar 3. p. a 6. p. mužských substantiv -oj (klukoj), a též rodinných jmen -ojc (!) (sousedojc), změnu í ej (čepicej, tvářejm, cejn, zejma) a změny kvantity samohlásek (sédim, zéli i v koncovce tvarů sloves — seděj, dělaj). Prvním vymezením jevů pro Frintu byly hranice Duškovy, později zkoumal dále do vnitrozemí — sledoval tu maximální meze výskytu, nejstarší zjistitelný stav. Protože došel k názoru, že vybrané znaky východočeské (kromě zakončení -ojc, které v této oblasti není) nejsou na sebe tolik vázány, jak zprvu předpokládal, zpracoval z pěti pouze první nářeční znak. Škoda však, že zbývající cenný materiál, tak jako výsledky ankety Duškovy, není dnes k dispozici pro vědecké zhodnocení (nebyl nalezen ani ve Frintově pozůstalosti).

Ke studii, zvláště k mapě, byly uváděny některé kritické připomínky: A. Gregor v recenzi (Časopis Matice moravské 1916) pochybuje o správnosti hranice změny v —  na Moravě, F. Cuřín později vyvrací (v Studiích z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967) Frintův názor o kmenovém základu severovýchodočeského nářečí[9] především s poukazem na mnohem mladší původ soudobé hranice bilabiálního w. Vždy však na prvním místě zůstalo kladné hodnocení studie pro její metodické novátorství.

K teoretickým otázkám JZ se na stránkách Národopisného věstníku československého (XX, 1927, s. 27n.) vrací A. Frinta v rozsáhlé recenzi Moravských nářečí Fr. Trávníčka (Praha 1926 — s dialektologickou mapou moravskou, nákladem Národopisné společnosti čsl.) a při této příležitosti po šesti letech navazuje na stať O jazykovém zeměpisu.

Kritiku Trávníčkovy publikace Frinta zaměřil především na mapu a její hranice, které se zde v části česko-moravské jakoby kryjí se zemskou hranicí. Ve výčtu kritických připomínek k rozsahu a klasifikaci jednotlivých oblastí (např. Zábřežsko, nář. dolské), které srovnává s hranicemi Šemberovými i starší citovanou mapou Trávníčkovou, je i požadavek zobrazení celého slezského území včetně „pruské“ části. Připomíná opět, že „skutečné hranice mají totiž jen jednotlivé, konkrétní, jazykové jevy, nikoli více méně abstraktní nářečí, ta mají jen své prostorové jádro …“. Důležité je, který znak povýšíme za rozhodující — pro Trávníčka jsou již tradičně hlavním dělidlem moravských nářečí střídnice za pračeské ý, ú. Frinta se vyslovuje kriticky i k Trávníčkovu názvosloví nářečních oblastí. Proti Trávníčkovi hájí (s B. Havránkem, který podobně uvažuje ještě v letech čtyřicátých) hierarchické terminologické dělení (nářečí podřečí, Frinta dokonce doporučuje i různořečí). Nářeční celky moravské chce označovat termíny zeměpisnými (např. nářečí středomoravské, protože Trávníčkovo označení hanácké je v rozporu s etnografickým chápáním této oblasti).

[217]Na polemické poznámky Frintovy autor odpověděl s poukazem na malé možnosti přípravných prací a rychlou potřebu nářeční mapy, které chtěl vyhovět s vědomím, že moravská nářečí nejsou uzavřeným celkem a jejich rysy zasahují i přes hranice zobrazení Moravy (tak jako znaky severovýchodočeské přesahují v mnohém rámec Čech, jak dokládá nejen studie Frintova, ale již mnozí jeho předchůdci, počínaje A. V. Šemberou). K práci využil kromě Bartoše i jiných dostupných pramenů a monografií. — Redakce diskusi uzavřela s přáním, aby se mapa stala východiskem další práce, což se nepochybně stalo. Trávníčkovy výklady moravských nářečních poměrů rozpracovaly v 30. letech a po 2. světové válce v jednotlivých oblastech studie moravských dialektologů mladší generace. Kromě pravidelných statí v periodikách, zvl. Sborníku FFUJEP je třeba připomenout i Studie ze slovanské jazykovědy — sborník k Trávníčkovým sedmdesátinám (Praha 1958).

Realizace došly i požadavky našich propagátorů JZ v čele s A. Frintou na konečnou přípravu jazykového atlasu.[10] Po největší korespondenční výzkumné akci pro česká nářečí (zodpovězeno přes 14 tisíc dotazníků) následoval přímý výzkum pracovníků ÚJČ ČSAV ve více než 400 venkovských a 60 městských bodech budoucího Českého jazykového atlasu;[11] průběžně se propracovává i metodika JZ, prohlubuje se o nová hlediska vývojová, přibližujíc se tak mj. Havránkovu programovému požadavku z let dvacátých, na tzv. geologii jazykovou, směr JZ, který sleduje i vývojovou dynamiku jevů.


[1] Srov. především B. Havránek, K české dialektologii, Listy filologické 51, 1924, s. 263n., 337n.; J. Voráč, O úkolech dialektologie a metodách jazykového zeměpisu, Praha 1953, s. 328n.; A. Kellner, Jazykový zeměpis a jeho význam pro studium vývoje jazyka, Slezský sborník 49—51, s. 55n.; V. Vážný, O počátcích jazykového zeměpisu na Slovensku, Sborník Matice slovenské 7, 1929, s. 163n. — O obecných otázkách viz zvl. S. Utěšený v recenzi V. Žirmunského stejnojmenné stati Některé problémy jazykového zeměpisu, Sovětské věda — Jazykověda 5, 1955, s. 459n.

[2] Srov. S. Utěšený, Sociolingvistické aspekty jazykového zeměpisu, Zbornik za filologiju i lingvistiku XVII./1, 1974, s. 13n.

[3] O Frintově životě (nar. 14. 6. 1884 v Novém Městě n. Metují, zemřel 21. 2. 1975 v Praze) a bohaté vědecké činnosti srov. především podrobné zhodnocení J. Petra s bibliografií R. Hnízdové (Praha UK 1970). K Frintovým 75. narozeninám vyšel r. 1959 1. svazek sborníku Slavica Pragensia, v němž K. Ohnesorg zhodnotil jeho studie v oboru fonetiky a J. Kurz jeho práci slavistickou.

[4] Srov. S. Utěšený, Sovětská konference o areálové metodě v lingvistice a etnografii (K stoletému jubileu jazykového zeměpisu), SaS 37, 1976, 159n.

[5] Srov. I. Petr, První program výzkumu českých nářečí (1879), NŘ 66, 1983, s. 119n.

[6] Viz J. Hlavsová, Dialektologie na NVČ r. 1895, NŘ 67, 1984, s. 18n., kde je otištěna i kopie Duškovy dialektologické mapy Čech.

[7] Na tuto rozsáhlou rukopisnou Pastrnkovu práci, dokončenou r. 1914, vzpomíná jeho mladší spolupracovník B. Vydra v Časopise pro moderní filologii 17, 1941, s. 296—7.

[8] Z Vídně posílá A. V. Šembera r. 1851 např. neznámému adresátu dopis, v němž se dotazuje na hranici nářečí českomoravských, rozhraní nářečí „Budějovského“ a „Brněnského …“, „jak daleko zasahá různořečí Budějovické do okolí Náměšťského“, kde začíná nářečí „horácké“. Sleduje tu linie důležitých hláskových diferencí — přehlásku (duša, dušu, muža, mužu), protetické h — (hulica), redukce i po l (mesľvec) a n, fonetickou změnu horského nářečního typu o — u (vuda, kupec) i rozdíly lexikální. (Citováno podle přetisku Č. Zíbrta v Českém lidu.)

[9] Srov. též S. Utěšený, J. Voráč, Základní izoglosy severovýchodočeské nářeční oblasti, SaS 34, 1973, s. 138n. s mapkou, která shrnuje výsledky korespondenční ankety ÚJČ pro tuto oblast z konce let čtyřicátých.

[10] Konkrétní podoby nabyly tyto požadavky až po druhé světové válce, srov. především V. Vážný, K otázce jazyk. atlasu zemí českých, SaS 16, 1965, s. 159n.

[11] Srov. zvl. J. Voráč, M. Racková, Práce na Českém jazykovém atlase, SaS 29, 1968, s. 312n.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 4, s. 213-217

Předchozí Naďa Fuková: Slova z dovozu

Následující Emanuel Michálek: Z dějin našeho pravopisného názvosloví