Časopis Naše řeč
en cz

Namšiti, namšívati, námech

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

1. Kottův slovník 2, 46 a 49 má se zkratkou Douchovou divná, skoro ani ne po česku znějící slova »námech, -mchu, m. náklad, das Gepäck. Us. Dch.« a »namšívati, namšiti, -il, -it, -ití, nakládati aufladen, aufpacken. Vz. Námech. Us. Dch..« Významy uvedené v Kottově slovníku jsou tak neurčité, že sotva by se komu podařilo podle nich dobrati výkladu těch záhadných slov; tím vděčnější býti musíme známému pracovníku v oboru národopisu a našich kulturních, zvláště literárních dějin, p. Ferdinandu Pátkovi za důležitý doplněk oněch kusých článečků Kottových, jejž zde v plném znění otiskujeme:

»Fr. Doucha pobýval po nějaký čas v Mníšku a sbíral tam drobnůstky z básnictví našeho lidu. Rozumí se, že již tehdy pozoroval, jak materiál mizí ke škodě literatury. Chtěje aspoň nějakou nápravu v tom zjednati, napsal do »Květů« (roč. 1840, str. 524, 527—528) dopis s názvem Ze Mníšku. (O sbírání národních památek). V dopise tom upozorňuje na zvláštní, v okolí Mníšku hojně užívaná slova namšiti, namšívati, námech. Píše: Vida zde jedenkráte hrnčířské nádobí nakládati, zaslechl jsem místo zobecnělého ‚pakovati‘ slovo namšiti, namšívati, odkud odvozeno námech, etwas Aufgepacktes. Často zde mezi hrnčíři slýchati bývá průpověď: »prodati nádobí veliké spolu i s námchem«, což tolik znamená, jako prodati větší nádobu spolu s menším, drobnějším, které v ono je napakováno čili ‚namšito‘.«

2. U Kotta zní divně u slovesa namšiti trpné příčestí namšit se slovesným podst. jm. namšití (naznačené jen koncovkou); ale nalézá potvrzení v Douchově namšito = napakováno. A patří sem také Kottův článeček 6,1099: »namšetý hrnek = ve větším zastrčený. Šm.« (tvar ten je skryt v č.-něm. slovníku Franty Šumavského z r. 1851 pod heslem namrzím str. 408b s výkladem [2]»o hrnkách, když při prodeji ve velkém malý se nachází«; a Franta, jenž v předmluvě Douchu jmenuje mezi svými přispěvateli, měl i toto slovo asi od něho).

Důležitá je také Kottova zpráva, patrně pocházející od Douchy, že 2. p. podst. jména námech zní námchu (s tím se srovnává i tvar námchem v Douchově článku). Filolog si při tom bezděky vzpomene na slovo mech, jehož e je z praslov. tvrdého jeru (jiné jeho střídnice nalézáme také v sloven. moch, mach, v rus. moch, v srb. mah), a proto v starším jazyce v ostatních pádech i v odvozeninách zaniká (mchu, mchem, mchovatý, mchovitý a p., Gebauer, Hist. ml. 1, 173, místo čehož teprv později přenesením e z 1. p. vznikají dnešní tvary mechu atd.) Filolog si také vzpomene na odvozeniny s hláskou š před samohláskami měkkými: mšina (drobné žmolky, tvořící se na šatech; plíseň na víně, na pivě: druh lišeje, Kott 1, 1082; 6, 1046; L. fil. 10, 353; sem patří Namšiny, jméno luk u Červ. Hrádku na Moravě, Kott 10, 196, vězí-li v něm pův. jmenování ‚na mšinách‘[1] a zejména sloveso mšíti, jež Jungmann i Kott mají bez dokladu, jež však zná Bartošův Dial. slovník z Valašska (mšiť) s významem ‚mechem vycpávati skuliny mezi trámy dřevěné chalupy‘.[2] K němu se druží jeho složeniny s významy vztahujícími se zase ke ‚mšení‘ dřevěných staveb: domšiť (dočkej, až tu špáru mezi tyma dyloma [trámy] domším, Kott 6, 98 z Ostravska), umšiť (Kott 4, 370, asi z téhož kraje, Bartoš 464 z Valašska, mechem ‚ucpati‘), vymšit (‚skuliny [3]mechem vycpati‘, Kott 4, 1012; 6, 198; Přísp. 2, 384; Bartoš 504; z rozličných krajů moravských). Bez dokladů je s podobným významem zamšiti (mechem zacpati) u Jungmanna a Kotta a není nemožno, že to je slovo prostě pro slovník přidělané podle složenin ostatních (jistě strojené je asi Jungmannovo obemšiti ‚mechem potáhnouti‘ a odemšiti ‚mechu zprostiti‘).

3. Slova mšíti, domšíti, umšíti, vymšíti (zamšíti) znějí nám, Čechům z pražského kraje, nesrozumitelně; cizí nám je práce, již označují, cizí nám je již hláskoslovně správné střídání kořena s e a bez něho, cizí nám je v něm i hláska š místo ch (vedle slov počínajících mš- bylo v starší době š i na př. v příd. jm. mešný = mechovatý, srv. u Gebaura stará jména lesů Mešný, Mešnicě, u Kálala mašný = omšený z Hviezdoslava). Kdyby slova podobného významu vznikala dnes, jistě by měla kořen ve znění mech a spíše by se objevila v tř. 6. (-mechovati) než v tř. 4. (-mšiti); rčením jako vymechovati, zamechovati (štěrbinu a p.) bychom i my rozuměli, jako rozumíme spíše slovu mechovina než starému mšina. Moravané v krajích, kde slova mšíti atd. ještě žijí, rozumějí jim ovšem spíše než my, protože znají jejich význam a jejich souvislost s mechem ze života.

K nim podle původu patří také Douchovo namšiti, zachycené z kraje nám blízkého; ale zdá se, že jeho původu a vlastnímu významu Doucha sám nerozuměl, protože by se byl jinak o něm zmínil. A z toho lze souditi dále, že hrnčířské ‚namšívání‘ v jeho době, pokud on je znal, dělo se bez mechu; Doucha byl vzdělaný literát, měl hluboký smysl pro naše jazykové bohatství (vždyť dával našim slovnikářům, od Jungmanna do Kotta, látku ze svých slovníkových sbírek), z Jungmanna i z Čelakovského asi znal slovo omšený, a to samo by mu bylo ukázalo správnou cestu, kdyby byl viděl někoho při chystání hrnčířského zboží k dopravě na trh pracovati s mechem.[3] Věci a děje, jež označujeme slovy, [4]časem se v podstatných částech měnívají, ale staré označení velmi často při tom zůstává beze změny; význam slova se tím mění a snadně se stane, že význam původní a vlastní se úplně zapomene. Dnešní starci psávali v svém dětství již tužkou, t. pisadlem z tuhy, ale na obecné škole jí ještě říkali ‚olůvko‘ (mimo školu také ‚plajštyft‘[4], ačkoli skutečná olůvka, t. olověné tyčinky s koncem tupě zašpičatělým, jakých se užívalo k rýsování, linkování a p., tenkrát se objevovala již jen jako starobylé přežitky v rukou starců tehdejších; na střední škole a později v životě přivykali jsme slovu ‚tužka‘ a dnes píšeme také ‚tužkami‘ barevnými nebo inkoustovými, třeba v nich není ani prášku tuhy.[5] A Němcům je ‚Bleistift‘ podnes vším tím, čemu říkáme ‚tužka‘. Takový osud asi stihl také slovo namšiti, namšívati. Podle složenin jako nasoliti, nabarviti, nasliniti, namastiti, nasmoliti (a podobných složenin podle 6. tř., jako nadehtovati, naolejovati, nakalafunovati atd.) namšiti by mělo znamenati ‚pokrýti vrstvou mechu‘. Hrnčíř může k dopravě na trh beze strachu nastrkati jeden do druhého množství zahradnických kořenáčů, ale potloukly by se mu cestou hrnce, kdyby podobně stavěl menší do větších, protože jejich tvar a ucha brání, aby jejich stěny tak těsně na se nemohly přilehnouti jako u kořenáčů. Proto asi mníšecký hrnčíř hrnec menší za starých časů ‚namšil‘, přiložil k němu nějaký kus nebo několik kusů mechu (v brdských lesích ho jistě bývalo dost a lesníci nebývali tak přísní na takové věci jako později) a vpravil jej i s mechem do hrnce většího; byl-li vnější hrnec dosti veliký, mohl v něm tak směstnati i hrnců několik. Místo mechu (a snad odedávna i vedle něho) se časem brávaly na podobné upevnění hrnců vnitřních asi i věci jiné, sláma, seno, [5]nepotřebné hadry a j.; snad mechu, jehož se užívalo i jinak, na př. na stlaní dobytku, v blízkých lesích ubývalo, ubývalo i lesů samých, a protože na povrchu zemském stále ubývá vody a vláhy, ubývá mechu přirozeným způsobem i v lesích zachovaných; a tak nějak mech na potřebu hrnčířskou vyšel z obyčeje. Ale slovo zůstalo, a ‚mšilo, namšívalo‘ se i bez mechu, až se zapomnělo, co ta slova vlastně znamenají.[6] A snad již vycházela z obyčeje, když Doucha je poznal; tak bychom pochopili nejsnáze, že slov tak divných a tím také zajímavých mimo Douchu nikdo jiný nezapsal. Dnes to jsou asi slova již neznámá (i hrnčířství samo je dnes v mníšeckém kraji, jako jinde, jistě řemeslo vzácné): kol. Ertl na př., jenž pochází z blízké Dobříše, jich nezná.

4. Moravská slova mšíti, vymšíti atd. i Douchovo namšiti jsou jistě slova velmi stará, vzniklá v době, kdy se ještě říkalo v 2. p. mchu a p., kdy se mohlo snad ještě říci na př. na mšě, ve mšě místo pozdějšího na mechu, v mechu, kdy ještě bylo živo vědomí etymologické souvislosti mezi slovy mech, mšina a p. Zapomenutí etymologické souvislosti zbavuje slovo mocné opory, již má jinak v slovech příbuzných a v ustálených vzorech střídání hláskového a tvarového; proto jsou slova, u nichž takové zapomenutí nastalo, snáze přístupna vlivům porušujícím i jejich původní a správné znění. Takovou odchylku tvarovou nalézáme v příč. trp. r., jež místo očekávaného tvaru namšen (namšený) má tvar jako od slovesa 1. tř. namšit (namšito u Douchy, v lidové mluvě patrně spíše namšitý). Slovesa 4. tř., odvozená od jmen v češtině jednoslabičných, mají v češtině staré i nové tvar náležitý (nč. ctěn, mstěn, křtěn, u-mdlen, pře-lstěn), jedinou výjimkou je namšiti (o mor. slovech mšiť, domšiť atd. zpráv nemáme, ale sotva se lze domýšleti, že by se říkalo jinak než domšený, umše[6]ný, vymšený, jinak by na př. Bartoš nějakou odchylku byl asi zaznamenal). Co způsobilo nepravidelnost tvaru namšitý, namšit, je těžko říci. Je možno, že přetržením souvislosti mezi slovy mech a namšiti pozbylo sloveso svého mluvnického rázu jako sloveso odvozené od jména, který se u jiných podobných sloves 4. tř. cítí (čest, úcta, pocta — ctíti, uctíti, poctíti; msta — mstíti; křest — křtíti; mdlý — umdliti; lest — přelstiti); tím by bylo namšiti nabylo rázu neodvozeného slovesa 1. tř. (jako nabíti, napíti, našíti) a to by je bylo mohlo v příč. trp. r. převésti pod vzor tř. 1. a podle nabitý, napitý, našitý mohlo vzniknouti i namšitý. Snad ta věc opravdu působila, ale mohlo působiti vedle ní i něco jiného. Menší hrnec ‚namšený‘ a vměstnaný do hrnce většího je v něm jako naděný (tento tvar u slovesa nadíti, stč. nadieti doložen není, ale původně asi býval, jako je oděný a stč. i uděný = udělaný a j.; v. Gebauer, Hist. ml. 3, 22 223), nebo, pozdějším novotvarem, nadětý (jako je odětý t.), anebo s přenesením samohl. i z tvarů jako nadíti novotvarem nejpozdějším naditý (jako je také oditý, v. Gebauer t.); a tyto novotvary slovesa nadíti mohly působiti pro blízkost významu i na starý správný tvar namšený. Tak bychom také nejlépe porozuměli Frantově variantě namšetý. A byl vedle příč. trp. namšitý, namšetý ještě i jiný novotvar. Slovnikář Rank, synovec a pomocník Franty Šumavského, jenž sloveso namšiti zná také — jistě je poznal, ne-li přímo od Douchy samého, z téhož pramene aspoň strýcovým prostřednictvím —, udává jako tvar přít. č. namšiju, nikoli namším, jak bychom očekávali (srv. u Kotta 6, 98 domším). Také u slovesa nadíti (nacpati) dnes bychom místo staršího a mluvnicky správnějšího naději, naděju zaslechli místy spíše novotvar nadiju (počkej, až to nadiju; i m. ě pochází z tvarů nadíti z nadieti, nadil, naditý m. staršího naděl, nadětý). I zde by byla působila tvarová obdoba podobných sloves 1. tř. (napiju, nabiju, našiju).

I význam slova chrání vědomí jeho etymologické příslušnosti. Již jsme řekli, že sloveso namšiti, namšívati pozbylo významové souvislosti s mechem. A nejen to, pozbývalo i svého základního významu ‚pokrývati něčím‘ a nabývalo významu ‚vměstnati, vměstnávati někam‘. Mohly při tom pomáhati jiné složeniny s předl. na-, v nichž tento význam je odedávna, jako uvedené již nadíti (nadívati), nacpati (nacpávati), nastrkati (nastrkávati) do něčeho. Ten význam nalézáme také na slově námech. I to je jistě slovo staré, pochází z doby, kdy se souvislost slovesa namšiti se jménem mech ještě cítila, ale je pozdější než ono sloveso, jak dokazuje již sama jeho předpona ná-. Jako na př. jména jako násep, návrat, přívoz, vývrat, příchod atd. předpokládají slovesa nasúti [7](naspu), navrátiti, převézti, vyvrátiti, přijíti jako svůj základ, bez slovesa namšiti by nebylo mohlo podst. jm. námech vzniknouti. Snad znamenalo pův. to, čím se vnitřní hrnec ‚namšíval‘«, aby v hrnci vnějším byl chráněn, snad se říkalo na př., že si hrnčíř šel do lesa pro námech, ale podle zprávy Douchovy, jíž nevěřiti nemáme proč, slovo to v jeho době znamenalo již menší nádoby ‚namšeté, namšité‘ do větších. I tato změna významu jistě je velmi stará, pochází z doby, kdy ještě nebylo ustáleno u slova mech skloňování mech, 2. p. mechu atd., sice bychom asi i u slova námech našli sklonění námech, námechu atd.

5. Vedle významů vztahujících se na rozličné práce s mechem bývaly ovšem asi u slovesa mšíti a jeho složenin i významy jiné, jež však nalézáme jen v chudých stopách. V polštině je slovo omszony v témž významu, v jakém naši básníci užívají slova omšený (mechem obrostlý); slovo polské svým -szo- se hlásí ke 4. tř. slovesné (od slovesa omszeć podle tř. 3. by bylo omszany), slovo omšený by tedy předpokládalo sloveso omšiti ‚pokrýti mechem‘ nebo omšiti se ‚pokrýti se m.‘ (taková slovesa zvratná najdeme v § 7). Nevíme ovšem, není-li omšený jen slovem spisovným, přejatým z polštiny; první ho v tomto významu užil Čelakovský (o. pahoreček) v době, kdy naši spisovatelé rádi rozhojňovali nový spisovný jazyk z jiných jazyků slovanských a zejména také z polštiny (z lat.-č. slovníku Jana Vodňanského z r. 1511 má Jungmann v jiném významu, o němž bude řeč také v § 7, omšený oděv ‚attrita vestis, odřený, ošumělý šat‘). Plné jistoty nemáme v té příčině ani o tvarech obmešený (o. kámen, o. studánky, u Jungmanna z Rybaye a Puchmajera), omešený (o. chata, Kott 8, 255 z Vrchlického). Polonismus snad je také pomšený (p. hlava, Kott 7, 347 z Krásnohorské, srv. pol. pomszyć się a také něm. bemoostes Haupt). Původu slovesného jsou také místní jména Mšený (Mšené), Mšeno, jejichž původního významu však neznáme ani nedovedeme vytušiti tak přesně, abychom dovedli říci, patří-li k slovesu mšíti podle 4., či k nedoloženému slovesu stč. mšieti, nč. také mšíti, podle 3. tř. (podle 3. tř. by tvar stč. zněl mšán, mšaný, mšano, anebo s nepůvodní a vlastně nesprávnou přehláskou mšěn, mšěný, mšěno.[7]

(Příště ostatek.)


[1] Že z předložkového pádu vzniká složenina, je úkaz v jazykových dějiných velmi častý. Byl na př. vrch Baba, někdo se usadil pod Babou, jeho děti pocházely zpod Baby, a vzniklo časem jméno osady Podbaba, jejíž obyvatelé jsou z Podbaby. Z předložkového výrazu na vsi, který v některých krajích moravských (a snad i českých) znamená ‚na návsi‘, vzniklo jméno náves. Sloven. pod stenou (t. pod stěnou do návsi nebo do ulice, i do dvora) je tolik co naše ‚na zápraží‘ (t. na místě za prahem); říká se na př. »šiel pod stenu« (= na zápraží), »šiel popod stenu« (= po zápraží, jako popod okno nebo popod okne = podél domu pod oknem), a odtud podst. jm. podstena = zápraží. V § 7. najdeme jméno paseky Vemšadla (mn. č.), jehož základem jest výraz ve mšadlech. Další krok jest, že takové složeniny dostávají svou odvozovací příponu, nejčastěji (stč. a sloven. -ie); tak se místo náves místy říká návsí, místo sloven. podstena také podstenie, náměstí tak vzniklo z výrazu na městě (= na náměstí, srv. 9, 189) atd.

[2] Slovesné podst. jm. mšení (vycpávání mechem) u Jungmanna je bez dokladů. Doklad pod tímto heslem o kněžském ‚mšení‘ (ze 17. st.) u Jungmanna i u Kotta je ovšem slovo jiné, patří k jinému slovesu mšíti (sloužiti mši), doloženému u Jungmanna i Gebaura (toto druhé mšení je u Jungmanna též pod heslem 2. mšíti a odjinud u Gebaura). Slovo mšení (vycpávání mechem) v krajích, v nichž sloveso mšíti nebo aspoň jeho složeniny žijí, je docela možné (ve větách jako na př. »už mám toho mšení dnes dost«) a jistě každý by mu tam rozuměl.

[3] O Douchově slovnikářské (a bibliografické) péči svědčí mimo četná místa se zkratkou jeho jména v Kottově slovníku slova Edv. Jelínka ve Vzpomínkách na paměť třicítileté činnost Um. besedy 61: »Pro Douchu, jako slovnikáře a bibliografa, měl každý kousek potištěného papíru cenu. Musil býti ovšem český. Vše, co kde sebral, každý program, každý prospekt, každé číslo starých novin nesl pečlivě domů. Odtud ty haldy na stole i na stolicích, pro něž nebylo kde usednouti. Zvláště vděčné ložisko jeho neúnavných papírových sledů bylo Kobrovo knihkupectví, kamž docházel tuším každý den na literární hlídku. Ale viděl jsem ho nejednou i na ulici zvedati potištěný papír«. Co vše před Kottem asi přešlo péčí Douchovou do našich slovníků, můžeme jen zhruba tušiti z Jelínkova vypravování (t. 62) o schůzkách slovnikářů Jos. Ranka, Frant. Špatného a Frant. Douchy v pražské městské spisovně, jejímž ředitelem byl Rank.

[4] Ještě častěji se tužce říkávalo (a časem posud říká) plavajz. To je vlastně zkomolenina něm. jména běloby, Bleiweiss (slovo běloba podle Jungmanna pochází od Jos. Chmely, z jeho lat.-č.-něm. slovníku 1830, 75), tedy skvěle bílého barviva, jež s olůvkem nebo dokonce s tužkou nemá nic společného mimo olovnatou chemickou součást a podobnost počátku jména se slovem Bleistift, plajštyft; ostatně slovenské pojmenování tužky (cerusa, ceruza, ceruzka), pocházející z lat. jména běloby (cêrussa), nemá ani této chudičké podoby hláskové. Běloba a její něm. jméno ovšem bývaly dobře známy v dobách, kdy se barvy neprodávaly jako dnes již hotové v plechových nádobkách, nýbrž kdy natěrač nebo truhlář (nebo i neřemeslník pro domácí potřebu) si je musil teprv sám upravovati roztíráním suchého barviva s fermeží (‚fernajzem‘). Proto chápeme také posměšnou přezdívku mlynářským, ‚plavajzník‘ (Kott 7, 255), jíž se jim dostalo proto, že jsou jako posypáni bělobou.

[5] V 4. díle Jungmannova slovníku čteme pod heslem tuha poznámku: »Odtud mohl by Bleistift nazvati se tužka, an olůvko nevlastně a dle německého těsně tvořeno«.

[6] Náhodou nám padá právě do rukou vypravování Jána Bergela (Náš kalendár 1928, 41), jak se slovenský vesnický hrnčíř večer chystá na zítřejší trh; přidáváme je na srovnání. »Pán majster a Sabína usilovne vyberali hrnky, kvetníky, mliečniky (hrnce na mléko) a rozličné hlinené nádoby a nosili ich na dvor. Tu ich potom pečlivo pozakrúcali a vypchali (omotali a vycpali) senom a poukladali do voza, který dobre bol vyfutrovaný mäkkou ovsenou slamou, takže nádobie nachádzalo sa na bezpečnom mieste.« Přimysleme si jen ten mech a výslovnou zmínku o tom, že, jak se samo sebou rozumí, také slovenský pán majster hledí vyšetřiti co možná nejvíce místa na zboží tím, že do větších hrnců nastrká menších, a máme obraz mníšeckého ‚namšívání‘ hrnců z dob, kdy se ještě opravdu ‚namšívaly‘. A jak se pak hrnčířské výrobky na trhu vykládají, může i Pražák ještě vídati na výročním jarním hrnčířském trhu na Kampě, s tím rozdílem, že dnes tam již z největší části panuje tovární zboží porculánové, majolikové atd. a že místo dřívějšího způsobu dopravy hrnčířských výrobků se objevují již také bedny s nádobím chráněným t. zv. dřevěnou vlnou.

[7] K tvarům Mšený, Mšeno bychom snad měli přidati také sloven. místní jméno Omšenie, jež podle 3. tř. by znělo Omšanie. Zdá se totiž, že jeho pův. tvar byl Mšenie a že tvar Omšenie vznikl z předložkových pádů vo Mšení, zo Mšenia, jimž se rozumělo, jako by to byly výrazy v Omšení, z Omšenia (pomáhala nezvyklost počáteční skupiny mš-). Pod. vzniklo asi sloven. omša (mše) z výrazů vo mšu (při mši, o mši, v se 4. p., jako v mor. nářečích), zo mše. Známy jsou podobné změny v některých českých místních jménech, na př. Elhenice, Elhota, Elhýšov, Erpety ze rčení ve Lhenicích, ze Lhenic atd. (z některých našich Lhot Němci tak udělali jména Wellhotta, Welhotten, jako ze Mšena podle ve Mšeně Wemschen, ze Štětí podle ve Štětí Wegstädtl; a jsou i Lhoty, kterým se po německu říká Elhotten). — Slovo moch (mech) má v maloruštině divné sklonění, 2. p. imchu atd. To pochází zase z předložkového lokálu vo mchu, v němž vom (při slabičném rozdělení vom-chu) musilo se změniti ve vim-. Podobného původu je i- také v mrus. imšara (srv. mšara v § 10) a dále v slovese imšyty (= v rus. mšiť). Že někde jsou tvary s omch-, odpovídající mrus. imch-, i na území velkoruském, dokazuje Daľovo omchovík. (houba rostoucí v mechu) z gub. smolenské.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 1, s. 1-7

Předchozí Vyškov, Slavkov

Následující V. N.: Pýcha Detroitu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1