Časopis Naše řeč
en cz

Namšiti, namšívati, námech

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

1. Kottův slovník 2, 46 a 49 má se zkratkou Douchovou divná, skoro ani ne po česku znějící slova »námech, -mchu, m. náklad, das Gepäck. Us. Dch.« a »namšívati, namšiti, -il, -it, -ití, nakládati aufladen, aufpacken. Vz. Námech. Us. Dch..« Významy uvedené v Kottově slovníku jsou tak neurčité, že sotva by se komu podařilo podle nich dobrati výkladu těch záhadných slov; tím vděčnější býti musíme známému pracovníku v oboru národopisu a našich kulturních, zvláště literárních dějin, p. Ferdinandu Pátkovi za důležitý doplněk oněch kusých článečků Kottových, jejž zde v plném znění otiskujeme:

»Fr. Doucha pobýval po nějaký čas v Mníšku a sbíral tam drobnůstky z básnictví našeho lidu. Rozumí se, že již tehdy pozoroval, jak materiál mizí ke škodě literatury. Chtěje aspoň nějakou nápravu v tom zjednati, napsal do »Květů« (roč. 1840, str. 524, 527—528) dopis s názvem Ze Mníšku. (O sbírání národních památek). V dopise tom upozorňuje na zvláštní, v okolí Mníšku hojně užívaná slova namšiti, namšívati, námech. Píše: Vida zde jedenkráte hrnčířské nádobí nakládati, zaslechl jsem místo zobecnělého ‚pakovati‘ slovo namšiti, namšívati, odkud odvozeno námech, etwas Aufgepacktes. Často zde mezi hrnčíři slýchati bývá průpověď: »prodati nádobí veliké spolu i s námchem«, což tolik znamená, jako prodati větší nádobu spolu s menším, drobnějším, které v ono je napakováno čili ‚namšito‘.«

2. U Kotta zní divně u slovesa namšiti trpné příčestí namšit se slovesným podst. jm. namšití (naznačené jen koncovkou); ale nalézá potvrzení v Douchově namšito = napakováno. A patří sem také Kottův článeček 6,1099: »namšetý hrnek = ve větším zastrčený. Šm.« (tvar ten je skryt v č.-něm. slovníku Franty Šumavského z r. 1851 pod heslem namrzím str. 408b s výkladem [2]»o hrnkách, když při prodeji ve velkém malý se nachází«; a Franta, jenž v předmluvě Douchu jmenuje mezi svými přispěvateli, měl i toto slovo asi od něho).

Důležitá je také Kottova zpráva, patrně pocházející od Douchy, že 2. p. podst. jména námech zní námchu (s tím se srovnává i tvar námchem v Douchově článku). Filolog si při tom bezděky vzpomene na slovo mech, jehož e je z praslov. tvrdého jeru (jiné jeho střídnice nalézáme také v sloven. moch, mach, v rus. moch, v srb. mah), a proto v starším jazyce v ostatních pádech i v odvozeninách zaniká (mchu, mchem, mchovatý, mchovitý a p., Gebauer, Hist. ml. 1, 173, místo čehož teprv později přenesením e z 1. p. vznikají dnešní tvary mechu atd.) Filolog si také vzpomene na odvozeniny s hláskou š před samohláskami měkkými: mšina (drobné žmolky, tvořící se na šatech; plíseň na víně, na pivě: druh lišeje, Kott 1, 1082; 6, 1046; L. fil. 10, 353; sem patří Namšiny, jméno luk u Červ. Hrádku na Moravě, Kott 10, 196, vězí-li v něm pův. jmenování ‚na mšinách‘[1] a zejména sloveso mšíti, jež Jungmann i Kott mají bez dokladu, jež však zná Bartošův Dial. slovník z Valašska (mšiť) s významem ‚mechem vycpávati skuliny mezi trámy dřevěné chalupy‘.[2] K němu se druží jeho složeniny s významy vztahujícími se zase ke ‚mšení‘ dřevěných staveb: domšiť (dočkej, až tu špáru mezi tyma dyloma [trámy] domším, Kott 6, 98 z Ostravska), umšiť (Kott 4, 370, asi z téhož kraje, Bartoš 464 z Valašska, mechem ‚ucpati‘), vymšit (‚skuliny [3]mechem vycpati‘, Kott 4, 1012; 6, 198; Přísp. 2, 384; Bartoš 504; z rozličných krajů moravských). Bez dokladů je s podobným významem zamšiti (mechem zacpati) u Jungmanna a Kotta a není nemožno, že to je slovo prostě pro slovník přidělané podle složenin ostatních (jistě strojené je asi Jungmannovo obemšiti ‚mechem potáhnouti‘ a odemšiti ‚mechu zprostiti‘).

3. Slova mšíti, domšíti, umšíti, vymšíti (zamšíti) znějí nám, Čechům z pražského kraje, nesrozumitelně; cizí nám je práce, již označují, cizí nám je již hláskoslovně správné střídání kořena s e a bez něho, cizí nám je v něm i hláska š místo ch (vedle slov počínajících mš- bylo v starší době š i na př. v příd. jm. mešný = mechovatý, srv. u Gebaura stará jména lesů Mešný, Mešnicě, u Kálala mašný = omšený z Hviezdoslava). Kdyby slova podobného významu vznikala dnes, jistě by měla kořen ve znění mech a spíše by se objevila v tř. 6. (-mechovati) než v tř. 4. (-mšiti); rčením jako vymechovati, zamechovati (štěrbinu a p.) bychom i my rozuměli, jako rozumíme spíše slovu mechovina než starému mšina. Moravané v krajích, kde slova mšíti atd. ještě žijí, rozumějí jim ovšem spíše než my, protože znají jejich význam a jejich souvislost s mechem ze života.

K nim podle původu patří také Douchovo namšiti, zachycené z kraje nám blízkého; ale zdá se, že jeho původu a vlastnímu významu Doucha sám nerozuměl, protože by se byl jinak o něm zmínil. A z toho lze souditi dále, že hrnčířské ‚namšívání‘ v jeho době, pokud on je znal, dělo se bez mechu; Doucha byl vzdělaný literát, měl hluboký smysl pro naše jazykové bohatství (vždyť dával našim slovnikářům, od Jungmanna do Kotta, látku ze svých slovníkových sbírek), z Jungmanna i z Čelakovského asi znal slovo omšený, a to samo by mu bylo ukázalo správnou cestu, kdyby byl viděl někoho při chystání hrnčířského zboží k dopravě na trh pracovati s mechem.[3] Věci a děje, jež označujeme slovy, [4]časem se v podstatných částech měnívají, ale staré označení velmi často při tom zůstává beze změny; význam slova se tím mění a snadně se stane, že význam původní a vlastní se úplně zapomene. Dnešní starci psávali v svém dětství již tužkou, t. pisadlem z tuhy, ale na obecné škole jí ještě říkali ‚olůvko‘ (mimo školu také ‚plajštyft‘[4], ačkoli skutečná olůvka, t. olověné tyčinky s koncem tupě zašpičatělým, jakých se užívalo k rýsování, linkování a p., tenkrát se objevovala již jen jako starobylé přežitky v rukou starců tehdejších; na střední škole a později v životě přivykali jsme slovu ‚tužka‘ a dnes píšeme také ‚tužkami‘ barevnými nebo inkoustovými, třeba v nich není ani prášku tuhy.[5] A Němcům je ‚Bleistift‘ podnes vším tím, čemu říkáme ‚tužka‘. Takový osud asi stihl také slovo namšiti, namšívati. Podle složenin jako nasoliti, nabarviti, nasliniti, namastiti, nasmoliti (a podobných složenin podle 6. tř., jako nadehtovati, naolejovati, nakalafunovati atd.) namšiti by mělo znamenati ‚pokrýti vrstvou mechu‘. Hrnčíř může k dopravě na trh beze strachu nastrkati jeden do druhého množství zahradnických kořenáčů, ale potloukly by se mu cestou hrnce, kdyby podobně stavěl menší do větších, protože jejich tvar a ucha brání, aby jejich stěny tak těsně na se nemohly přilehnouti jako u kořenáčů. Proto asi mníšecký hrnčíř hrnec menší za starých časů ‚namšil‘, přiložil k němu nějaký kus nebo několik kusů mechu (v brdských lesích ho jistě bývalo dost a